ADAM
Do nosu mě hned udeřila jemná vůně mýdla a bavlny. Kvůli nedostatku světla mi chvilku trvalo, než jsem se rozkoukal, ale už po pár vteřinách jsem kolem sebe uviděl regály a na nich vyskládané jak lůžkoviny, tak ostatní textil jako utěrky, ručníky a oblečení.
„Tak který vezmeme?“ zeptal jsem se Camille a ukázal jsem na vysoké komínky povlečení a prostěradel. „Uděláme nějakou rebelii? Dědulům dáme růžový s kytkama a babčám modrý?“
Camille vyprskla smíchy, přesně jak jsem doufal, a popošla blíž ke mně, aby se podívala.
„A nebo... Dědulům tohle fešný oranžový s konvičkama?“ ukázal jsem na příšerné kýčovité povlečení, které leželo v komínku přímo přede mnou.
„S konvičkama?“ chichotala se Camille a naklonila se ke mně ještě blíž, aby viděla, kam ukazuju.
„Jo, normálně sou na něm malý konvičky,“ usmál jsem se na ni a uvědomil si, že její obličej je od mého jen několik centimetrů. Znovu jsem nasucho polkl. „Koho to kdy napadlo, aby na povlečení dal nádobí?“
„To jo,“ přikývla a zdálo se, že si taky uvědomuje naši blízkost. Aspoň jsem tak usoudil z toho, jak se její tváře zbarvily dorůžova. „Bláznivej nápad.“
„Bláznivej.“
Camilliny oči opustily bláznivé povlečení a upřely se do mých s náhlou naléhavostí. Viděl jsem, jak se jí rozšířily zorničky, až její krásné hnědé duhovky téměř nebyly vidět, a na krku jsem cítil šimrání jejího dechu, který se zrychlil. Jiskření, které se v téhle malé, temné místnůstce náhle objevilo ve vzduchu, se dalo téměř nahmatat. Nepoznával jsem sám sebe. Cítil jsem nutkání zvednout levou ruku, zabořit Camille prsty do vlasů a přitáhnout si ji k sobě blíž, prozkoumat kaž-
dičkou pihu, kterou má na obličeji, ochutnat ty rty, které hrály malinovou červení, jestli by po malinách opravdu chutnaly...
Už už jsem cítil, jak si moje ruka dělá, co chce, a opravdu se začíná zvedat, když vtom si někdo stoupl do dveří, takže místnost potemněla ještě víc.
„Hledáte něco?“ ozval se ženský hlas. Odskočil jsem leknutím od Camille, až jsem si dal do hlavy ránu o regál, jen to zadunělo.
„Au,“ sykl jsem a chytil se za zátylek.
„Ahoj, Martho,“ vyhrkla Camille, „nic nehledáme. Jenom sem Adamovi ukazovala, kde najde povlečení. Chtělas přece, abysme ho dneska vyměnili?“
„Jo, to chtěla,“ zamumlala Martha, jedna z žen, které se trvale nastěhovaly do domova pro staré, aby se o ně mohly nepřetržitě starat. I v tom šeru jsem viděl, že zakroutila hlavou, než se otočila a zmizela. A zatímco mně dunělo v hlavě a byl jsem zmatený z těch pocitů, které jsem ještě před několika okamžiky prožíval, než nás Martha vyrušila, Camille vyprskla smíchy a začala se chechtat. „Co je tu k smíchu?“ zabručel jsem, ale evidentně to bylo ještě vtipnější, protože teď už se Camille smála tak, že se prohnula v pase, a já jen zmateně naslouchal jejímu zvonivému smíchu. Ale čím déle se chechtala, tím horší pro mě bylo jejímu smíchu odolat a nenakazit se, až jsem to nevydržel a začal jsem se chechtat taky.
Trvalo snad celou věčnost, než nás záchvat smíchu opustil a my mohli konečně vyjít z místnosti s lůžkovinami s hromadami povlečení v rukou, a stejně jsme i po odchodu ještě měli koutky úst vytažené nahoru.
Dokud jsem nevyšel do chodby a neocitl se tváří v tvář Becky a Mattovi. V tu chvíli mě smích okamžitě přešel.
MIA
Nejspíš jsem na chvíli ještě usnula, protože když se ozval domovní zvonek, trhla jsem sebou, až jsem málem spadla z gauče. Vlasy jsem měla zpola suché, ale u hlavy byly pořád trochu vlhké, jak jsem si na nich ležela, a teď mi nejspíš trčely všemi směry. Se zívnutím jsem vstala z gauče a vydala se k domovním dveřím, abych otevřela. Nejspíš to byla Harper, aby mě zkontrolovala, a tak jsem se nijak nenamáhala se zkulturňovat.
Když jsem otevřela, málem jsem dveře zase zabouchla, protože za nimi stál Wyden.
„Eh!“ vyhrkla jsem překvapeně. „Ahoj!“
Wyden se rozpačitě poškrábal po vlasech, které měl dneska o něco učesanější než včera. „Ahoj, promiň, že otravuju,“ zamumlal. „Chtěl jsem se jen zeptat, jak ti je. A jestli jsi neměla průšvih, že jsem tě přivezl.“
„Aha,“ vypadlo ze mě. Nevěděla jsem, jestli to bylo sledováním jeho rozpaků, nebo jeho starostlivostí, ale stejně jako včera jsem hluboko uvnitř ucítila cosi jako dojetí... a vděčnost. „To je milé. Díky. Je to lepší, na ruku jsem si vzala prášek a zatím mi vynadal jenom brácha, protože musel hnát pro auto před školu, ale nebylo to nic hrozného.“
Wyden se zatvářil, jako by se mu skutečně ulevilo, a slabounce se pousmál.
„To jsem rád.“ Díval se na mě, přešlapoval z místa na místo a stejně tak já sledovala jeho, a zcela evidentně jsme ani jeden nevěděli, co máme říct nebo jak se máme chovat. Až po celé minutě trapného přešlapování a pokukování jsem si uvědomila, že bych ho vlastně mohla pozvat dovnitř, nebo mu aspoň nějak poděkovat za to, že se o mě včera tak postaral. Najednou jsem se cítila trapně i za to předchozí ticho.
„No,“ odfrkla jsem, „trapné ticho máme za sebou. Počkáš tu vteřinku? Jsem tu hned.“
„Jasně,“ zvedl zmateně obočí, ale stál na místě. Vběhla jsem do domu, rychle jsem si přečísla v koupelně vlasy, vzala jsem do ruky kabelku a klíče a vrátila se před dům. Zamkla jsem dveře.
„Máš čas?“ obrátila jsem se konečně k Wydenovi.
„Jasně,“ zopakoval, stále s tím nechápavým výrazem.
„Tak pojď,“ kývla jsem směrem k chodníku, který byl na opačné straně než Wydenovo auto. „Zvu tě na kafe za to, žes mě včera zachránil.“