NARCIS A PIVOŇKA Katarína Brányiková
1
2
Ještě nikdy jsem takhle nikoho nemiloval. Agáto, Agátko, Agátečko! Zachránila jsi mě! Děkuju!
„Jako, nemůžu na něj říct ani prd. Vypadal, že by ti snesl modrý z nebe,“ řekla Lucie a hned nato se vrhla pod vratký stůl, aby podložila jeho nohu pivním táckem. „Hej, vyzeral, že by ťa na rukách nosil,“ navázala Mariana a začala stolem viklat. „Ešte jeden tam daj,“ podala Lucii další tácek. Lucie, která se mezitím vítězoslavně vynořila, svraštila obočí a znovu se ztratila pod stolem. „Přestaň s tím kvrdlat, vole,“ ozvalo se za chvilku, načež musely obě holky kutilství své kamarádky doprovodit omluvným gestem věnovaným starému pánovi. Ten seděl hned vedle a snažil se číst knížku. To už bylo podruhé, co si na znamení nelibosti významně odkašlal. Je pravda, že holky mluvily nahlas a často neslušně. Mariana se začala smát a omylem kopla do Lucie. „Jasně, vole, kopni si,“ zabručel stůl. „Prepáč,“ pípla Mariana a spolu s Agátou už jen počítaly vteřiny, kdy pánovi dojde trpělivost a tu svoji bichli po nich hodí. „To je samý prepáč, propáč, vypáč… Hatíš mi práci. Už?“ zeptala se Lucie, když nacpala pod nohu i druhý tácek. Mariana se chopila krajů stolu a lehce s ním zatřásla. „Teda paní inžiniérka! To je robota profesionála.“ Lucie se konečně usadila na židli a na ironický kompliment odpověděla gestem, kterým si oprášila rameno. Byla středa. Všechny tři spolužačky se jako každou vždy sešly v univerzitní kavárně, aby daly hlavy a poznámky dohromady v rámci přípravy na zkoušku. Agáta, Mariana a Lucie zavedly středeční 3
studijní schůzky v naději, že našly účinný systém, který jim pomůže skolit jakýkoli předmět a později i celého bakaláře. Tentokrát však studijní schůzka začala jiným tématem než obvykle, jelikož Agáta potkala chlapce. Nebo ani ne tak chlapce, jako spíš vyzrálého chlapa. „Jak že se jmenuje?“ sondovala Lucie. „Ricardo,“ odpověděla Agáta. „Takže Riško,“ řekla Mariana. Agáta souhlasně přikývla. „A nechaj už na pokoji ten stôl, do piče! Nevidíš, že sa snažím listovať?“ čertila se Mariana, když jí v sešitu s poznámkami přistála kapka z dvojitého espressa. „Něchaj už na pôkôji ťen stôl ďo piče,“ napodobovala ji Lucie. „Proč toho máš zase mrtě a já jen pár stránek? A kdo to má furt luštit tu tvoji slovenštinu?“ Agáta sledovala kulturně technickou přestřelku mezi svými kámoškami, za které byla den ode dne vděčnější. Lucie byla ten typ rázné holky, co lidé popisují jako od rány. Téměř nikdy nic nemyslela špatně, ale její poznámky nebylo jednoduché si vykládat v dobrém. Byla z tria nejnižší, měřila asi metr šedesát a Agáta si z ní často utahovala tak, že se loktem opírala o její hlavu. Lucie celý život bojovala se zlým prvním dojmem. Dokonce i holky se jí ze začátku bály. Čas byl však na její straně. Po delší době strávené v její přítomnosti člověk zjistil, že je to věrná a spolehlivá osoba a o to lepší kamarádka. Agáta s Marianou si na ni zvykly a měly ji moc rády. Lucie svou vděčnost za to, že našla spřízněné duše oceňující její komplikovaný charakter a dikci, projevovala ještě intenzivnějšími ukázkami své nátury. „Přijdeš si sem jako taková náplava, kluci jsou z tebe hotoví, nos hore, vysoký chcaní a hraješ si na skvělý prospěch. A přitom ti nikdo nerozumí,“ rozohnila se, zatímco se snažila v Marianiných dokonalých poznámkách nalistovat správnou stránku.
4
Mariana byla na podobné výlevy zvyklá a nevěnovala jim pozornost. „Pššššt!“ ozvalo se z vedlejšího stolu. „Pardon, pardon,“ omluvila se Lucie se zvednutýma rukama a obočím, jakože já jsem v tom nevinně. „A vy ste akože spolu?“ zeptala se Mariana. „Tady mi nikdo nepomůže?!“ prskala Lucie. „Tá ďalšia strana.“ „Dík.“ „Myslím, že spíš nejsme, ale schyluje se k tomu,“ odpověděla Agáta. „No, každopádně na tebe kouká jak na svatý obrázek,“ řekla Lucie. Neznělo to jako kompliment, ale byl. „A kedy sa máte zasa stretnúť?“ Mariana si podepřela dlaněmi hlavu a poslouchala jako zvědavá pětiletá holčička. „Čoskoro,“ odpověděla Agáta. „Stejně je to takový osudový,“ vzdechla. Nemohla si pomoct. První seznámení s Ricardem v ní zanechalo tak silný dojem, že tu historku musela už po několikáté převyprávět. „To, jak jsme se potkali. Jak se na mě přes celý podnik podíval…“ „Prej podnik,“ rozesmála se Lucie. „To byl ten večer, jak jste zapíjely Klářin rozchod?“ Klára byla Agátina spolužačka ze základní školy. Všechny se potkaly na oslavě Agátiných dvacátých narozenin, kde tehdy Kláru uprostřed noci vyzvedl její přítel, aby si ji odvezl domů. Holky z něj byly unesené, přijel jako princ na bílé fabii. Usměvavý, vysoký, vysportovaný, opálený, obětavý, trpělivý. Všechny jí ho záviděly. Až po delší době vysvitlo, že ten večer Kláru neustále bombardoval vyčítavými zprávami, nejméně dvacetkrát jí volal a vyzvednout ji přijel jen proto, aby se přesvědčil, že není nalepená na nějakého kluka. „Jo, Klářin rozchod. Asi po třech letech?“ zamyslela se Agáta. „Drsný,“ podotkla Lucie. „Víš, co jí ten večer v autě řekl? Že doufá, že chcípne na AIDS.“
5
„Ne, ne!“ Tohle Lucie s Marianou ještě neslyšely. „Jo. Klára prej chtěla vzít za ruční brzdu, vystoupit a jít pěšky.“ „Mala to urobiť.“ „Jo, to měla.“ „Sranda, že sa nerozišla ona s ním, ale on s ňou.“ „No, jak se to vezme.“ „Jak se to vezme?“ „No, rozešla a nerozešla. Ono totiž…“ Lucie začala vysvětlovat, jak to celé s tím klukem bylo, ale Agáta jí skočila do řeči. „Každopádně, docela ironický bylo, že ten večer, kdy jsme si měly stvrdit naši kolegiální opuštěnost, se objevil Ricardo a… Promiň! Ty jsi něco říkala.“ „To počká,“ Lucie přenechala ukradené slovo Agátě, která se potřebovala vypovídat. „Takže vy jste išli zapiť slobodu a ty si narazila na životnú lásku,“ pobídla ji Mariana a při posledních slovech se tak nějak posměšně zakroutila. Obě holky se jen uculily. „Trošku jsem si potom připadala jako kamarádka na dvě věci,“ svěřila se Agáta s výčitkami, že se Kláře nevěnovala tak, jak by měla. Ricardo jí ten večer úplně zamotal hlavu. „Ale prosím tě. Klára je super. Určitě je ráda, že jsi potkala někoho, kdo se ti líbí,“ podpořila ji Lucie. „Kolikrát ti brečela kvůli tomu hajzlovi na rameni? Asi tisíckrát.“ „Jo, to rameno mám úplně promočený,“ uznala Agáta. „Že vraj aby zomrela na AIDS,“ zopakovala Mariana, která se nemohla přestat divit, co byl schopný Kláry bývalý přítel vypustit z úst. „Jak ho to vůbec napadlo?“ poklepala si Agáta na čelo. „Já bych si na tvým místě nic nevyčítala. Je vlastně načase, aby ti to oplatila,“ pronesla nadšeně Lucie, ale její obličej hned zařadil zpátečku a zvážněl. „Nemyslím to tak, jakože teď je načase, aby ses trápila v beznadějném vztahu jako ona! Já myslím…“
6
„Já vím, jak to myslíš,“ řekla Agáta a podepřela si hlavu rukou. „On je tak strašně pěknej!“ „Áno, áno. Dúfam, že bude tak fajn, ako vyzerá,“ řekla Mariana, která byla odjakživa na tmavší jižanské typy, a popřála Agátě, aby Ricardo v jejím náručí zrál jako dobrý Malbec. „A Klára byla v pohodě?“ přerušila je Lucie dřív, než se rozplynou v představě, jak se prohánějí po pampě na koni se sexy argentinským gaučem, který je drsný na povrchu, ale uvnitř zraněný a citlivý a hledající pochopení. „Já jsem si s ním jen chvilku pokecala a pak jsme si vyměnili číslo. Jinak jsem se věnovala Kláře.“ „To je mi jasný. Ale já myslím po tom rozchodu jestli byla v pohodě.“ Agáta si položila čelo na stůl a třikrát do něj bouchla. Právě jí došlo, že dnes mluví jen o sobě. Ničemu jinému nevěnovala pozornost a v každé větě, ať už sebevzdálenější milostnému kontextu, našla nějakou souvislost s večerem, kdy potkala Ricarda. Podívala se na sebe z třetí perspektivy a usoudila, že je momentálně nesnesitelná. Pán u vedlejšího stolu ve stejnou dobu usoudil, že jakékoli stížnosti budou zbytečné. Lucie s Marianou se jen smály a poplácaly ji po zádech. Neměly jí to za zlé. Agáta tedy přestala mlátit čelem o stůl, zvedla rozcuchanou hlavu a soustředila se, aby odpověděla na položenou otázku. „Řekla mi, že nechce jít domů. Že se bojí večerů, samoty a tmy. Prej to strašně bolí. Neumím si to představit.“ Agáta se snažila vcítit do situace kamarádky ze základní školy, jejíž přítel ji na dovolené v Turecku opustil kvůli románku s instruktorkou meditace. On dosáhl zenových stavů, ona přišla do jiného stavu. Ačkoli slečna vypadala na to, že studuje vysokou školu, ve skutečnosti to byla téměř čtyřicetiletá paní, jež se s manželem už čtyři roky neúspěšně pokoušela o dítě. Kdo by to byl řekl, že jejich problém rozsekne o polovinu mladší ucho z Berouna? Nebýt rozčíleného e-mailu s fotkou pozitivního
7
těhotenského testu, Klára by se o nevěře svého přítele ani nedozvěděla. Po něčem takovém se pochopitelně jejich cesty rozdělily. A když ji pak Agáta zase jednou utěšovala v hospodě, narazila při té příležitosti na Ricarda. „Klára se usmívala, když jsem mu dala číslo. Viděla jsem ji periferně, ty její bílý zubiska… a pak před nás přistály dva drinky, které objednal on…“ „Čo to bolo za drinky?“ zeptala se Mariana, která moc dobře věděla, co to bylo. „No tak jo, dvě piva,“ opravila se Agáta. „Tak proč tomu říkáš drinky?“ přidala se Lucie. „Jo, dvě piva. Koupil nám dvě piva.“ „Dva drinky v podniku. Ty vole, kalili jste v tom žižkovským pajzlu, co má Klára za barákem!“ Agáta musela dát holkám chvilku, aby se dosmály. „A odkud že je?“ „Z Argentiny.“ „Keby len každý chlap bol taký spontánný a galantný,“ zasnila se Mariana. „Videl, že nie si sama, tak ťa nechal na pokoji, Potom poslal dva drinky ako James Bond. Krásná práca.“ „Jak jako spontánní?“ zbystřila Lucie. „Rozhodný. Suverénný. Nečakal na nič.“ „No, já bych se z toho nepototo,“ zamumlala Lucie. „Jo, suverénní byl dost. Prostě starší, sebevědomý, zkušený chlap,“ uznala Agáta. „Sexy keksy,“ řekla Lucie. „Ano, hodně keksy,“ potvrdila Agáta. „A půjdeš s ním ven?“ „Jasné, že pôjde,“ odpověděla za ni Mariana. „Jasně, že půjdu.“
8