Mrcha MARKÉTA LAUBROVÁ
Otočil se na mě.
Najednou tu stál můj Daniel. Jeho oči už zase měly barvu hořké čokolády. Tvářil se zmateně a vyděšeně zároveň. Jako by jeho samotného zarazilo, co viděl. Zakroutil hlavou a přikryl si dlaní ústa. Tvář se mu bolestně stáhla. Tvářil se, že trpí víc než já.
Mapoval mě pohledem. Bylo vidět, že ho mrzí, co udělal.
„Nechceš odvézt domů… nebo do nemocnice? Podívají se ti na to.“
Zavrtěla jsem hlavou a pevně semkla rty, abych se nahlas nerozbrečela. Mlčky pokýval hlavou. Nechal mě tam ležet s džínami u kolen, v krvi, která mi z obličeje stékala jako řeka přes prsa až do klína. Sehnul se na zem pro kabát, spěšně si ho oblékl a odešel.
Chtěla jsem za ním z plných plic zakřičet ta dvě slova.
Ta dvě slova, kvůli kterým dnes přišel.
Ale nedokázala jsem to. Něco ve mně mi nedovolilo je vyslovit.
A to bylo naposledy, kdy jsme se viděli.
Kapitola 12
Všechno fungovalo přesně tak, jak jsme si s Danielem domluvili. Když vyrážel na služební cestu, zavolal mi. Většinou jsem po škole zůstávala ve městě, abych lépe chytila autobus nebo vlak. Když jsme skončili pozdě večer, odvezl mě, pokud měl čas. Jednou mi dal peníze na taxíka. Před taxikářem jsem sehrála scénku, že mě rodiče zapomněli vyzvednout u kamarádky a nechali mě městu napospas. Řekl si půlku ceny, protože mu mě bylo líto. A když jsem psala Danielovi, co se zbytkem peněz, přišla mi jednoduchá odpověď.
Něco si kup!
„Co to máš na sobě?“ ozvalo se nevrle, sotva jsem vešla do kuchyně. Bylo pondělí ráno, ve škole mě čekaly dvě velké písemky, jedna z chemie, druhá z češtiny, a na to, aby den začal soubojem s tátou, jsem neměla energie nazbyt.
Posadila jsem se ke stolu a vzala si rohlík a dva plátky šunky. Když jsem zahlédla, že je máslenka v tátově zajetí a pro její osvobození bych ho o ni musela požádat, rozhodla jsem se tu trochu másla oželet. Ta tenká vrstva tuku neměla cenu jediného slova, které bych musela k tátovi prohodit.
„Nechceš si ho namazat?“ obrátila se na mě máma starostlivě, když si všimla, jak mezi zuby drtím suchý rohlík. S námahou vstala z rohové lavice a sykla u toho bolestí.
Podívala jsem se tátovi vzdorovitě do očí.
„Mám je od kamarádky. Přibrala, už jí to není. Tak mi to dala,“ řekla jsem pevným hlasem.
„Ukaž mi to kapesný,“ trval táta na svém a napřáhl ke mně ruku.
Sáhla jsem po batohu, vylovila z něj popaměti peněženku, a aniž bych z táty spustila oči, rozepnula zip a otevřela ji.
Ztuhla jsem, když mi došlo, že tam kromě tří stovek od našich zároveň leží založená i dvoutisícovka, kterou mi dal v pátek Daniel. Nebylo to poprvé, kdy mi Daniel přilepšil a věnoval mi peníze na oblečení. Říkal, že jsem moc hezká holka na to, abych nosila opraná trička, obnošené boty po mámě a otrhané kabelky. A nedával mi zrovna málo. Z každého nového kousku mého šatníku se radoval stejně jako já, byl rád, když se mnou mohl jít ven a slušelo mi to.
„Dělej,“ zavrčel varovně táta. „Za moje peníze si nebudeš kupovat žádný hnusný –“
Hbitě jsem z peněženky vytasila Karla a Ámose a práskla s nimi okázale o stůl. A dávala jsem přitom setsakramentsky pozor, aby s nimi nevykoukla ven i Destinnová.
Táta si peníze zdlouhavě prohlížel a mlčel.
„Fakt mi to dala kámoška,“ zopakovala jsem přesvědčivě. Táta se zvedl ze židle. Odkašlal si, chytil si kšandy na břiše a odešel pryč.
Máma s úlevou vydechla a pokračovala v mytí talíře.
Kapitola 17
„Dost se těším zítra do kina,“ ozvalo se za mnou nadšeně. „Ten film má hrozně dobrý hodnocení, prej je to sranda.“
Sledovala jsem z okna východ slunce a malými doušky si vychutnávala ranní kávu.
„Půjdeme, že jo?“ ujišťoval se Ondra, posypal si nemalý krajíc chleba s lučinou nahrubo nasekanou pažitkou a zakousl se do něj. „Ale mohli jsme jít na titulky, dabing je fakt hroznej, co?“
Vydechla jsem. Beze slova jsem se otočila a šla si sednout do obývacího pokoje.
„Koupím ti popkorn, co? Jakej máš ráda, sladkej, nebo slanej?“ lákal mě. Za moment se objevil v obýváku a posadil se těsně vedle mě. „No tak, půjdeme?“ prosil, přitom hlasitě žvýkal a ramenem šťouchal do toho mého.
„Přestaň – laskavě – mluvit, když máš plnou pusu, to fakt nesnáším!“ utrhla jsem se na něj a odsedla si od něj, pryč z jeho dosahu. Ondřej se na mě překvapeně podíval, polkl a zatvářil se značně ublíženě.
„Tak račte prominout, vaše ctěná nelibosti.“ Zbytek chleba přistál na stole. To pro mě bylo jako mávnutí červeným hadrem před býkem.
„Vyhoď to, jestli už to nebudeš jíst. A jestli budeš, dej si pod to talíř, buď tak hodnej.“
Ondra se na mě dlouze zadíval, chvíli přemítal, pak si nacpal celý zbytek krajíce najednou do úst a začal ho zběsile žvýkat. Dělal při tom různé grimasy a já se musela začít smát. Člověk se s ním ani nemohl pohádat, i když chtěl, všechno převedl do žertu. Ke konci už jsem se tedy nesmála, protože to vypadalo, ze zdolání toho chleba je nad Ondřejovy síly.
„Co je s tebou, jsi nějaká napružená,“ zajímal se, když se mu konečně podařilo to obrovské sousto spolknout. Chytil mě kolem ramen a přimáčkl mě k sobě.
„Já jen… asi jsem se špatně vyspala,“ vysoukala jsem ze sebe po chvíli mlčení. Ondra přikývl.
„Musíš chodit spát brzo, babi.“ Věnovala jsem mu uražený pohled.
„Nechvátáš náhodou do školy?“ připomněla jsem mu a odstrčila ho od sebe, až ztratil rovnováhu a přepadl dolů z gauče.
Zasmál se tomu, krátce mě políbil, když se vyškrábal zpátky na nohy, a odešel se vysprchovat.
Zůstala jsem na něm viset očima, byl až nelidsky hubený, kdo má takhle dlouhé ruce a nohy?
Když mi zmizel z dohledu, natáhla jsem se pro ovladač a pustila si televizi. Nohama jsem se zapřela o stolek, oběma rukama sevřela hrnek a dopíjela zbytek kávy.
Dnes se mi vůbec nechtělo do práce. Byla jsem neskutečně unavená, jak jsem v noci nemohla zabrat.
„Co se týče nové vlády, ta před dvěma týdny požádala sněmovnu o důvěru, přičemž kabinet získal podporu sto dvaceti pěti poslanců –“
Co kdybych si vzala dovolenou? Dopoledne se prospím, konečně bych si mohla sjet do drogerie a pak koupit ty nový prostěradla. A musím si taky obarvit vlasy.
„Premiér Baran si dnešní jednání velmi pochvaloval, prý proběhlo rychle a hlavně věcně, nedošlo k žádným průtahům –“
Jo a musím natankovat. Už minule jsem jela na rezervu.
„Zeptali jsme se nového ministra spravedlnosti na chystanou novelu trestního zákoníku, která má podle nejnovější informací obsahovat –“
A mohla bych si koupit ten červenej lak, co mi ukazovala Blanka v práci. Ten mi bude fakt slušet.
„Jak se, pane ministře, stavíte k plánované novele trestního zákoníku, budete usilovat o nějaké změny? Jaké jste si stanovil cíle pro vaše funkční období?“¨
Měla bych zapnout myčku, už je vlastně plná.
„Jsem si vědom toho, že je třeba provést řadu změn, úřad nebyl minulými vládami veden tak, jak zasluhuje. Chci přiblížit justici veřejnosti, to je můj hlavní cíl. Chci zamezit neefektivní práci soudů a omezit průtahy v řízeních. S novelou jsem vcelku spokojen. Budeme na ní dále pracovat.“
Po tričku se mi rozšiřovala tmavá skvrna od kávy, kterou jsem na sebe převrhla.
„O dalších plánovaných změnách ale nový ministr spravedlnosti Daniel Malecký odmítl diskutovat, tisku se vyjádří, až bude otázka podle něj aktuální.“
Seděla jsem na pohovce a nevěřícně zírala na televizi, kde jsem ještě před chvílí viděla Danielovu tvář. Vypadal stále stejně, jen vlasy a vousy mu zešedly a povadlou tvář zaplnily nové vrásky, které jsem neznala. Ale tu jiskru v oku měl pořád.
Snažila jsem se popasovat se zvláštním pocitem v žaludku. Malátně jsem vstala z pohovky.
Stála jsem před televizí, zamrzlá, neschopná pohybu, s očima upřenýma na obrazovku. Viděla jsem ale úplně jiný příběh, než který se přede mnou odehrával. Sledovala jsem svou útlou třináctiletou postavu, jak stojí zcela nahá před zrcadlem, v dětské tváři usazený naivní důvěřivý výraz, oči upřímně otevřené, schopné nasát všechno, čeho byly svědky. Cítila jsem