Mravenečník a cukrovka

Mravenečník a cukrovka

Tereza Šírová ilustrovala Tereza Janečková 1

Milé děti, už jste někdy viděly mravenečníka? Takové zvířátko je velmi legrační. Vypadá, jako by někdo spojil dohromady třeba malého medvídka, pejska a opičku a aby byla ještě větší legrace, protáhnul jeho čumáček tak, že je skoro stejně dlouhý, jako jeho ocásek. Co ještě je zajímavého na mravenečnících? Inu, když se budete koukat na nějakého pozorně, jistě vám bude připadat zajímavé úplně všechno, a to je dobře, tak to má být. Mravenečník má třeba pod krkem skoro jakoby namalovaný pruh, připomínající šálu. Mohli byste namítat, že takový mravenečník přece nepotřebuje šálu, když nevylézá ven v zimě (mravenečník se totiž nerad kouluje a nerad bruslí, tak je v zimě zalezlý vždy někde v teplíčku). Mravenečníci mají ale velmi starostlivé maminky, které zařídily, aby každý mravenečníček a mravenečnička měli na sobě pro jistotu vždycky šálu, kdyby náhodou zafoukal studený vítr.

A víte, co má taky každý správný mravenečník? Dlouhý, dlouhatánský jazyk! Tak dlouhý, že může oblíznout hned několik zmrzlin najednou! To je pane něco! Takový jazyk by si jistě přál každý, kdo má rád zmrzlinu. A zmrzlinu má moc rád i mravenečník, o kterém vám budu vyprávět. Jmenuje se Lojzík a nejradši má čokoládovou. Má taky moc rád lízátka, bonbonky a dortíky.

2

Je to ten nejmlsnější mravenečník široko daleko. Bydlí v malé mravesničce, chodí do veliké mraveškoly a rád si hraje na mravehřišti se svými kamarády.

A kdo je jeho nejlepší kamarád? No přece mravenec Vendelín. Jak se tihle dva poznali? To se dozvíte už za chvilku. A je tu ještě jedna věc, která je zajímavá na našem mravenečníkovi Lojzíkovi… Nebudu to ale prozrazovat, to by přece nebylo překvapení. Můžete si ho pořádně prohlédnout a povědět mamince, nebo tatínkovi, nebo babičce, nebo komukoliv, kdo si s vámi zrovna mravenečníka prohlíží, co se nejzajímavější zdá zrovna vám.

3

1 Bylo krásné letní ráno, když se Lojzík vzbudil, podíval se do kalendáře a zjistil, že se blíží den jeho narozenin. Samou radostí začal poskakovat a pobrukovat si veselé písničky, když se ozvalo z kuchyně volání Lojzíkovy maminky: „Lojzíku, poběž dolů, snídaně je na stole!“. Lojzík se rychle převlékl z pyžama a utíkal dolů na snídani. Tam na něj čekala usměvavá maminka s tatínkem, který si zamyšleně četl noviny. Lojzík popřál všem krásné ráno a sedl si ke stolu. Ale co to? Najednou se cítil velmi zadýchaný. „Lojzíku, jsi v pořádku? Vypadáš nějak bledě…“ strachovala se maminka. „Nevím, mami, měl jsem takovou radost, že jsem z pokojíčku utíkal a nějak mě to zmohlo.“ Odpověděl Lojzík mamince a honem si nalil čaj, protože měl ukrutnou žízeň. „To máš určitě z toho, že o těchhle prázdninách pořádně nic neděláš a pořád jíš jenom sladkosti… Měl by sis jít s kamarády zahrát třeba kopanou…“ zamračila se maminka. Lojzíkova maminka nerada viděla, když Lojzík trávil prosluněné letní dny doma. Ale všichni Lojzíkovi kamarádi 4

odjeli na prázdniny pryč a Lojzík tak neměl na kopanou žádného kamaráda po tlapce. Další věc, která trápila Lojzíkovu maminku, byl Lojzíkův mlsný jazýček. Lojzík totiž raději jedl čokolády, než jablíčka, raději si dal větrník, než okurku a maminka se tak bála, aby Lojzíkovi nechyběl žádný vitamín. Když už si nevěděla rady, dala Lojzíkovi alespoň banán namočený v čokoládové polevě. Doufala, že si třeba Lojzík oblíbí alespoň banány… Brzy ale zjistila, že bez čokoládové polevy se Lojzík na banán ani nepodívá. „Neboj se maminko, dneska půjdu ven. Třeba… třeba chytat motýly!“ snažil se maminku ukonejšit Lojzík. „Ty umíš chytat akorát tak lelky!“ uchechtl se tatínek za novinami. „Tati… Proč bych chytal lilky? Já přeci zeleninu nejím…“ oponoval učeně tatínkovi Lojzík a pokračoval zase směrem k mamince: „Mamiiii, víš, že budu mít za chvíli narozky, viď?“ „Opravdu, Lojzíku? To je mi ale zvláštní… na to jsem úplně zapomněla!“ Škádlila Lojzíka maminka, ale hned laskavě dodala: „to víš, že to vím… taky už Ti vymýšlím ten nejkrásnější dort!“ 5

Lojzík se culil od ucha k uchu. Byl rád, že na něj maminka myslí a už se začal na ten nejkrásnější narozeninový dort na světě těšit. „Teď už ale koukej sníst snídani!“ řekla přísně maminka a podstrčila Lojzíkovi krajíc chleba se salámem. Ale přestože byl Lojzík velký jedlík, najednou nějak neměl hlad. To je ale zvláštní, pomyslel si. To je ale asi jen z toho, jak moc se těší na narozeniny. A protože nechtěl maminku rozzlobit, snědl alespoň půlku krajíce a pak už utíkal ven, lovit motýly.

Nevím, děti, jestli jste někdy zkoušely chytat motýly. Jestli ano, jistě víte, co to dá práce. A tak Lojzík pobíhal celé dopoledne venku a snažil se ulovit alespoň jednoho 6

motýla. To aby mohl tatínkovi ukázat, že je skutečný lovec, ze kterého si nikdo legraci dělat nebude. Ale běhalo se mu tak těžce...

Když přišel čas oběda, smutně se vydal domů bez jediného motýla. Byl najednou tak unavený, že jen stěží kladl jednu tlapku před druhou. Dokonce ho i rozbolela hlava a těsně před domem se mu tak zamotala, že si musel na chvilku sednout. A k tomu zase ta hrozivá žízeň! Najednou vykoukla maminka z okna, protože oběd už byl připravený a Lojzík pořád nikde. Když tu ho uviděla na trávě před domem. Maminku to polekalo a tak honem utíkala s tatínkem za Lojzíkem. „Lojzíku, copak se děje?“ strachovala se o svého malého mravenečníka. „Nechytil jsem žádného motýla. A je mi nějak slabo…“ řekl smutně Lojzík. „Motýla chytíš příště,“ řekl jemně tatínek, „teď tě hlavně dostaneme do postele, aby se ti udělalo lépe.“ Tatínek vzal Lojzíka do náruče a odnesl ho do jeho pokojíčku. „Donesu ti do postele oběd, ano? Máme pečené kuřátko…“ řekla starostlivě maminka.

7

„Maminko, já ti nemám nějak vůbec hlad…Ale potřeboval bych se napít,“ odpověděl sklesle Lojzík. Maminka mu rychle donesla velkou sklenici vody, kterou celou, k jejímu překvapení vypil i když byla bez jediné kapky šťávy. Pak se Lojzík zachumlal do peřiny a usnul.

A tak se stalo, že se náš mravenečník rozstonal.

8