Nezbednice Mona Ilustrace Ivana Lévková Dana Chladová PŘÍBĚH O NADĚJI
„Nezapomeň, že vždy budou poblíž
Tento příběh věnuji své dceři Berenice. Je o ptáčku, kterému ona dala jméno a já život plný dobrodružství. Snad splním vše, co by mohla její fantazie vykreslit či napsat, a podaří se mi ji zaujmout natolik, aby vydržela poslouchat až do konce…
Ať už jsi kdokoliv, člověk velký, dospělý nebo malý a teprve vyrosteš, jsem ráda, že jsi otevřel tuto knihu. Je v ní příběh pro děti, jejich rodiče nebo praro diče, příběh pro každého. Takový, abychom si byli blíž a měli se rádi, protože to je, myslím si, ve světě moc důležité. A ještě abychom si rozuměli. Aby ten velký dokázal být chvíli malým a malý zas předčil i velkého.
A co Tě v knížce čeká? Jsou to nejen kouzla, ale i dobrodružství.AkdybyTězajímalo, proč v knize hraje důležitou roli právě pírko, vydrž poslouchat nebo číst až do konce, tam se vše dozvíš! Hlavně tedy, jak jej použít… křídla, pod která se můžeš schovat.“
ObsahPaličatáMona ................................................ 9 Můj první let ................................................. 14 Zachránkyně ................................................. 19 Tadarida guánová ........................................ 23 Netopýří uspávanka ..................................... 29 Křiklouni ..................................................... 34 Útěk ............................................................ 40 Kde je Hubert? .............................................. 44 Lumpíci a nezbedové ................................... 49 Domov .......................................................... 53 Jak použít kouzelné pírko ............................ 59 Nezbednice Mona: Příběh o naději ................ 60
Když konečně vyleze z postele, protáhne se a začne se prohlížet v zr cadle. „Hele, Kryštofe, koukni mi tady na ta zadní pírka. Jsou všechna stejně modrá?“„No,abych řekl pravdu, tak tady ti vylézá nějaké jiné.“ „Jiné? Jaké jiné?“ „Takové trochu dočervena.“ „Dočervena? To snad ne! Ukaž! Ukaž!“ Mona se začne točit dokola za křídly jako pes za ocasem. „Já nic nevidím! A kde?“ ještě se párkrát otočí, než jí dojde, že si z ní Kryštof utahuje.
KAPITOLA PRVNÍ Paličatá Mona Brzy ráno, když protnou nitky slunce dosud spící les a vítr se snaží silou zvednout listy ze země – právě v ten moment to v kmeni silného stro mu ještě spí. Peřina se nafukuje a vzápětí je zas malá. Chrrr-fííí, chrrr-fííí. Mládě salašníka horského se ne a ne vzbudit, a přitom už je čas. „Monoooo, Monooo!“ ťuká kdosi na kmen. „Jsi tam? Copak ty neslyšíš? Je čas!“ Peřinka se pohne a se zvu kem podobným mručení se zpod ní vyhrnou na světlo dvě modrá křídla. Nehýbe se. Čeká. Vždycky zapomene, že už je moc velká na to, aby ji někdo odnesl z postele. „Ach jo,“ řekne smutně. „To jsi ty, Kryštofe? Proč mě budíš?“ „Už je čas, Mono!“ „Čas? A na co?“ „Odletět přeci!“ „Odletět? Už? Jak to víš?“ „Ale„Vím.“ne, to se ti jen zdá,“ zabručí Mona. „To se pleteš,“ vyhrkne. Po tom hbitě roztáhne křídla, přivře oči a pleskne sebou zpátky do peřin.
9
„Chacha, mám tě!“ „No počkej!“ rozběhne se za ním. Po chvíli to však vzdá a znovu se upravuje před zrcadlem. Zobákem po souvá pírka jedno po druhém ze stra ny na stranu a ona se zase vrací zpět na své místo jako klapky klavíru, po tichu a lehounce zapadnou tam, kam patří odjakživa. Pak ale zavrzají dveře a dovnitř strčí hlavu babička. Šedivá pírka si na modrou jen hrají, skoro září bělostí, a v očích se dá zahlédnout tolik tepla, že by to rozehřálo všechnu jinovatku dole mezi stromy. „Mono, už je snídaně!“ „Babi, já to přece ví-ím!“ „Tak proč už nesedíš u stolu, když to víš? Musíš toho ještě hodně sníst, abys měla sílu na ten dnešní let,“ povídá„Nababička.let?“Aha, tak Kryštof měl asi pravdu, napadne Monu. Dnes mě čeká MŮJ PRVNÍ LET ZA TEPLEM! V kuchyni to voní. Mona přes ospa lá víčka skoro nevidí, ale babička už pobíhá kolem. Má všechnu těžkou práci hotovou ještě předtím, než vyjde slunce. Je tak pilná. Vždycky, když se hne, zavlní se pírka na jejím těle tak, jako by to byly mořské vlny. U těla jsou ještě tmavě modrá, ale na konci už bílá jako napěněné moře. Babička si zpívá. Ráda a často. Je to takový zvyk, který ji udržuje v klidu. Kdysi Moně vyprávěla, že když byla ještě malá, musela se o sebe starat sama, což nebylo vůbec jednoduché. V té době totiž salašníci nelétali na stejná místa jako teď, museli podni kat mnohem delší cestu. Doma bylo chudo na lásku i potravu, a tak ptáci často neměli na cestu dostatek sil. Někteří do teplých krajin ani nedo letěli. Babička v té době přišla téměř o celou rodinu, až nakonec zůstala sama. Vždycky, když jí pak bylo těžko, zpívala si asi jako nyní a pokaždé jí to pomohlo.JenMoně do zpěvu zrovna moc není, jídlo ji nebaví. Rýpe se v něm, zobákem posouvá bobulky sem a tam. Na nic z toho nemá chuť. Jedení je pro stě děsná otrava. „Je to ztráta času,“ říkala již mnohokrát babičce. „Ty zase nejíš, Mono? Tobě to nechutná?“ ptá se babička. 10
„No„Ty„Řeklapůlku?“jsemNE!“měštveš,“zadrmolí.tak,Mono,jsinejslabší
ptáček
„Ale jó, je to dobrý. Akorát nechápu, proč se tím pořád musím tak nacpá vat? Já v břiše tolik místa ani nemám, babi. Mně se tam všechno to jídlo asi nevejde, víš?“ „Ale vejde!“ odvětí babička. Mona si znovu poposedne, jako kdyby ji pod ocasem tlačil kamínek, a pak spustí co obvykle u jídla: „Babi, a můžu sníst jenom půlku?“
„Ale„Ne.“babi,“ zesmutní. „A co tako vou větší
okolí. Jak chceš doletět až do teplých krajin, když nebudeš jíst? Nebudeš mít dost sil,“ strachuje se babička. „Pamatuješ, co jsem ti vyprávěla o své rodině? 11
„Zas„Chachaaaaa!“dělátelumpárny, vy uličníci!“ burácíKryštofbabička.sespořádaně posadí a Mona zadrmolí: „Něco teda sním, babi.“ „No bodejť,“ šeptne babička. Za chvíli, když už je babička nesleduje, chytne Mona Kryštofa za křídlo a tahá ho ven. „Počkej, Mono, a co snídaně?“
V„Chichichi.“tenokamžik už ale Kryštof musí vydechnout vzduch, takže s pískotem vystřelí jako právě prasklý balónek směrem k babičce a nechtěně do ní ťukne. To už Mona nevydrží a smíchy vyprskne pár semínek na stůl.
12
Budeš potřebovat sílu! Je to dlouhá cesta, na které tě jistě čekají i těžké chvíle.“„Těžké chvíle? Pch. Jsem skvělý le tec, zvládnu to. Viď, Kryštofe?“ Kryštof jen pokrčí rameny. „Asi ano.“„Ale takovou dálku jsi ještě nikdy neletěla,“ poznamená babička. „Babi, „Nepřeháním,přeháníš!“já tu cestu znám, absolvovala jsem ji mockrát.“ „Hm,“ skočí jí Mona otráveně do řeči.„Povím ti, kudy poletíte, chceš? To se musíte vydat z Kanady do Mexika, což je cesta poměrně dlouhá a... “ „Nechci! Je mi to šumák!“ přeruší ji Mona.„Budu se prostě držet ostatních, babi, ostatních a hlavně Kryštofa.“ Kryštof se pomalu přiblíží a zlehka zatáhne Monu pod stolem za ocasní pírka. „Auuu,“ pískne holčička a po skočí. „To „Chovejbolí!“seslušně, Mono. Takhle bys s babičkou mluvit neměla.“ „Tss,“ odsekne a odvrátí hlavu. „Víš, jak budeš brzy vypadat? Asi takhle.MonaKoukej!“seotočí na Kryštofa, který právě nafoukl své břicho jako balón a rozkmital křídla natolik, že se vznáší nad židlí. Babička nic nevidí, jen ptačí slečna si drží zobáček a tiše se směje.
13
„Nůďo – půďo!“ zavolá, zakoulí očima a pohne hlavou tím směrem, kterým chce, aby se teď vydali. Vznesou se vzhůru nad les a vrcholky skal, aby z té výšky mohli pozorovat domov. Odtud je všechno jiné, malé a k pohlazení. Jeden by se hnedka zavrtal i mezi koruny stromů.
