předmluva
našel jsem způsob, jak svůj smutek a utrpení proměnit v něco, na co konečně dokážu být pyšný.
v básně, které jsou syrové a jemné, v nefiltrovaná slova, ze kterých křičím já.
vždy jsem snil o tom, co bylo nemožné, ale věřím, že to nemožné můžeme všichni dokázat.
nějakým způsobem mě život zavedl až sem, mezi slova psaná na tyto stránky.
nepochopen
jak mám říct, že trpím? když není nikdo nablízku, kdo by mne těšil, bych mysl chladnou měl.
jsem stále všemi nepochopen, jediné duše není, co by rozuměla, čím vším si teď procházím.
samoten při letních večerech, když bez tebe jsem, je těžké dvakrát myslet, než vystřelím…
kdyby svět byl lepším místem
jsem jen báseň ve světě plném lží. jak můžeš stále přehlížet v co se tenhle svět obrací?
později
později, řekl jsi když jsi odcházel a s nožem v hrudi nechal jsi mě krvácet.
díky tvým očím
v bazénu krve se denně topím a s každou další myšlenkou vím, že jen tvou lásku hořím.
chci tě cítit na svém těle, hlavu svou mi na hruď dej, chci abys jen ty mé srdce slyšel, když neviditelný si připadám.
ozvěny vůně
odešel jsi před chvílí, ta chvíle trvá věčnost a duše má je prázdná, hledá tě v každé minutě.
derealizace
teplé slunce na mou kůži plane, když na ledovou zem ulehám.
možná stále šanci žít mám, možná všem dnům konec není, možná ještě zbyla slova, co bych napsat mohl.
holubice
krásná holubice, otevřená rána, tisíc let starý prach a místnost prázdná.
tady jsem uvězněn každý den, bez šance přežít nebo se dostat ven.
holubice zemřela, rány se zhojily, prachu vrstva nabyla, místnost prázdná zůstává.