PAPOUŠEK CHARLIE
Do brněnské ZOO přišel nový papoušek. Byl to krásný pestrobarevný papoušek Ara a přiletěl až z daleké Brazílie. Jmenoval se Charlie. Papoušek velice rád mluvil, a když začal mluvit, nevěděl, kdy má přestat. Když mu jednoho dne zapomněl ošetřovatel zavřít klec, zatímco mu dával čerstvou vodu, Charlie dlouho neváhal a vyletěl ven na průzkum po ZOO. Byl na všechno zvědavý. V Zoo byl nový a cítil se osamělý, protože si neměl s kým popovídat. Klece vedle něj byly prázdné.
„Najdu si kamaráda,“ rozhodl se proto Charlie. „Ale kde ho najít? Už vím...“
Roztáhl křídla a vyrazil.
Nejdříve se zastavil u opice jménem Líza. Začal jí vyprávět odkud přišel, o dlouhatánské cestě letadlem a taky o tom, jak si hledá nového kamaráda.
Po pár minutách nekonečného papouškova povídání se ale opice začala nudit, a tak raději odešla. Smutný Charlie odletěl, aby zkusil štěstí jinde.
Další jeho zastávka byla u žirafy. Sedl si na větev vysokého stromu, ze které právě žirafa ujídala listy, a promluvil na ní.
„Ahoj, jmenuji se Charlie, jsem tady úplně nový a bydlím v kleci nedaleko odsud. Podívej, tam“... a ukázal křídlem směr, odkud přiletěl. Když se ale otočil zpátky, všiml si, že žirafa má zavřené oči a polehává.
„Cože? Ty už spíš? Ale vždyť slunce je ještě vysoko na obloze,“ divil se papoušek.
Překvapený od žirafy odletěl, ani neviděl kam, až sletěl na velkou tmavou skálu.
„Proč se se mnou nechce nikdo kamarádit?“ posteskl si, a do očí se mu draly slzy. Právě si je křídlem utíral, když se ta zvláštní skála, na které seděl, najednou pohnula. Charlie se díval rovnou do očí nějakému tvorovi.
„Ahoj,“ promluvila skála.
Charlie se lekl a odletěl o kousek dál do křoví, kde se vystrašený schoval. „Počkej, nechoď pryč,“ volal za ním hlas. „Já ti neublížím, chtěl bych být tvůj kamarád.“
Papoušek rychle přiletěl zpátky. „Opravdu?“ zeptal se potěšeně.
Hrošík Alan přikývl a usmál se na něj.
„Jupí! Charlie má kamaráda...jupí!“ radoval se Charlie a samým nadšením udělal vysoko ve vzduchu salto. Alan mu zatleskal. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se
papoušek, když sletěl zpět k novému kamarádovi. „Jsem Alan,“ usmál se na hrošík.
Papoušek se hned pustil do vypravování o všem, co zažil, než se dostal do ZOO.
„Alane, ani si neumíš představit, jaká je strašná cesta letadlem. To jdeš nahoru a dolů a občas se letadlo nahne doprava a pak doleva...“ a snažil se napodobit pohyby letadla, když se na něj Alan nechápavě díval.
„To musela být zábava,“ řekl Alan a taky zkusil napodobit letadlo tak, jak mu to ukazoval Charlie.
Chvíli si hráli na letadla, než se jim zamotala a hlava a oba spadli se smíchem na zem.
„Doufám, že už nikam nepoletím letadlem. Tady mi líbí,“ řekl papoušek a díval se přitom na kamaráda.
„Já taky doufám, že tady zůstaneš. Odkud vlastně pocházíš? Kde je tvůj domov?“ chtěl vědět Alan.
„Země, odkud jsem přišel, se jmenuje Brazílie.“
„A kde je ta… Bralie?“
„Ne Bralie, ale Brazílie,“ opravil ho Charlie. A rozpovídal se o tom, jaký je život ve
TAJEMNÝ DOPIS
V jedno chladné, zimní ráno, když sněhová peřina přikryla všechny stromy i trávu v lese, uklízela sova Sélie ve svém domečku – tak, jako to ostatně dělala každou sobotu.
Utřela prach na poličkách, kde měla své knihy, ze kterých učila zvířátka v lese (byla to totiž učitelka). Pak upekla chutné sušenky, které otevřeným oknem sovího domečku rychle provoněly celý les. Nakonec vyšla Sélie ven, aby si zametla sníh, který v noci napadal. A tehdy si všimla, že ve schránce má nějaký dopis. Nebyla na něm adresa odesílatele a byl celý bílý jako sníh, který právě uklízela.
Překvapená Sélie přemýšlela, kdo jí asi píše. Byla velmi zvědavá, a tak otevřela dopis, že si ho přečte. Mhouřila přitom oči. Před sebou ale viděla jen rozmazané černé šmouhy, a z těch neuměla poskládat ani slůvko.
„Musím si vzít brýle, protože nic nevidím. Kam jsem je jenom dala? Ještě před chvílí tu byly...“ přemýšlela Sélie a začala brýle hledat. Ani po dlouhém hledání je ale v celém domečku nikde nenašla.
Hledala pod postelí i v kuchyni, taky v nočním stolku… ale brýle prostě nikde nebyly. „Ach ne, kam jsem je jen mohla dát…,“ lamentovala Sélie tak, až její nářek uslyšel i krtek Alfonz. Vyšel ven ze své nory a zeptal se sovy, co se jí stalo.
„Já ti ty brýle pomůžu najít,“ řekl pak rozhodně. „Bez brýlí přece nemůžeš číst.“ Sélie mu na to něco odpověděla, ale krtek
Alfonz se na ni jen zaburácel:
„Prosííííím? Co jsi říkala? Od určité doby moc dobře neslyším.“
No tak to je skvělé, moje brýle hledá slepý a ještě hluchý krtek. To jsem tedy dopadla, řekla si pro sebe smutně sova. Ten ji asi těžko může pomoci. Ale nechtěla ho urazit, protože se nabídl, tak si to nechala pro sebe a ztracené brýle dál hledali oba dva.
Už začínali být ze samého hledání unavení, když kolem Séliina domečku prošla její kamarádka, liška Lujza.
„Ahoj Sélie, co to tady děláš?“ zeptala se přátelsky liška.
„Ahoj Lujzo, hledáme moje brýle... přišel mi dopis a neumím ho bez svých brýlí přečíst, jenže je nikde nemůžu najít,“ řekla smutně Sélie.
„Ano, ráda, vždyť tvé sušenky jsou ty nejlepší na celém světě“, řekla Lujza a s chutí se do jedné zakousla. Zapila jí lahodným ovocným čajem.
Po hodince se liška se Sélií rozloučila a když pak sova osaměla, sedla si do svého oblíbeného křesla, nasadila na nos brýle a konečně si mohla přečíst ten Tajemný dopis.
„Píše mi moje sestra Anita a zve mě na svou svatbu! To je skvělé,“ rozzářila se Sélie a hned si utíkala sbalit věci na cestu.
Ještě si sama pro sebe řekla, že příště si dá na svoje brýle velký pozor.
„Kdybych nebyla takový uspěchaný zmatkář, jistě bych si všimla, že mám brýle celou dobu na hlavě.“
Někdy stačí jenom zpomalit a trochu přemýšlet.
„Škoda, že mi utekla,“ řekla smutně Lilli.
„Já jsem taky žádnou nechytla,“ povzbuzovala smutnou kamarádku Jessie.
Později odpoledne se šly obě dívky projít na pláž. Byl to jejich každodenní rituál. Měly své oblíbené místo na vysoké skále, kde často sedávaly a dívaly se na moře.
Než tam ale dnes mohly dojít, narazily na břehu na delfína.
„Vypadá to, že je zraněný… podívej se na jeho ploutev,“ ukázala Lilli. „Musíme mu pomoct. A já vím, kdo nám pomůže. Layla pomáhá otci ošetřovat raněná zvířata a je opravdu skvělá, zvířatům rozumí. Zavolám jí.“
O půl hodiny později se přišla Layla podívat na delfína. Rychle zařídila, aby se dostal do bazénu v místním delfináriu.
Viděla, že delfín je ještě malý a velice se bojí, a tak si k němu sedla na okraj bazénu, zahoupala nohama ve vodě a začala mu zpívat zvláštní písničku.
Delfín se zaposlouchal a po chvilce k Layle sám připlul, jakoby ho přitahovala její píseň.
Layho ho pohladila a tiše mu vysvětlovala, že mu chce pomoct, že mu neublí -
ží, a pak přidala další píseň… Obě dívky ji fascinovaně pozorovaly při práci.
Delfín si nechal pokojně ošetřit zranění. Když Layla skončila, pohladila ho po kůži.
„Hodná holka,“ řekla.
Layla to se zvířaty uměla, a všechna ji prostě milovala.
„Co to bylo za písničku, co jsi mu zpívala?“ chtěla vědět Jessie.
„To je jedna indiánská píseň, kterou mě naučila moje babička... nikdy mi neřekla, odkud ji zná,“ vyprávěla Layla.
„Jak mu budeme říkat?“ napadlo najednou Lilli.
„Musíte jí vymyslet nějaké dívčí jméno,“ usmála se na kamarádky Layla.
„Je to holka?“ divila se Jessie.
„Ano.“
„Aha,“ řekly obě dívky najednou a hned začaly vymýšlet holčičí jména.
„Co takhle Lucy,“ navrhla Lilli. „To se k ní vůbec nehodí,“ nelíbilo se Jessie.
„A co Amanda?“ nedala se Lilli.
„Cože?“ zhrozila se Jessie.
„Když jsem byla malá holčička, dostala jsem k narozeninám panenku. Měla růžo-
vé šatičky a říkala jsem jí Madison,“ vložila se do jejich hašteření Layla.
„To je ono,“ vykřikla Jessie. „To je opravdu hezké jméno,“ souhlasila Lilli.
„Takže Madison,“ promluvila Layla k delfínovi.
Dny plynuly a delfín se pomalu uzdravoval. Dívky ho chodily navštěvovat každý den a nosily s sebou samé dobré ryby.
Madison od nich ale ryby nechtěla.
Jediný, kdo se k ní mohl přiblížit, byla Layla.
Holky chtěly k ní do bazénu, aby si jí mohly pohladit, Madison se to ale nelíbilo a postříkala je vodou, až byly mokré jako myši.
„Proč nechce, abychom šly za ní do bazénu?“ Zeptala se smutně Lilli a dívala se přitom na Laylu.
„Bojí se vás. Dejte jí čas, je to ještě malý delfín.“
Holky to zkoušely každý den, až se Layla rozhodla, že jim pomůže.
Vešla do bazénu spolu s nimi a začala zpívat tu zvláštní píseň. Jessie i Lilli čekaly se zatajeným dechem.
Povedlo se! Madison pomalu připlula k Layle a nechala se od ni pohladit. Layla se k ní naklonila a něco ji zašeptala.
Pak holkám řekla, že si jí můžou pohladit, že Madison jim to už dovolí – a opravdu.
Malý delfín se od nich nechal pohladit.
„Je to opravdu úžasný pocit, hladit delfína“, řekla Jessie.
Z nich a Madison se tedy staly kamarádky. Jessie a Lilli chodily do delfinária každý den, po celý zbytek léta, a nakonec už do konce prázdnin nezbývalo víc než pár dní.
Madison se dávno uzdravila. Při jedné z posledních návštěv s nimi šel i James, Lillin otec.
„Myslím, že jsem našel Madison její maminku.“
„Opravdu?“ zaradovala se Lilli. „Ale to znamená, že brzy se budeme muset s Madison rozloučit,“ zalily se Jessie oči slzami.
„Madison by měla být svobodná, plavat v moři s ostatními delfíny. Své rodině jistě velmi chybí,“ domlouvala dívkám Layla.
A tak se druhý den všichni čtyři vydali na moře, a s sebou na palubu vzali i Madison. Když dopluli dost daleko, spustili kotvu a čekali. Asi za dvacet minut uviděly dívky kolem lodi plavat stádo delfínů.
Spustily pomalu síťku s Madison do moře a daly jí svobodu.
Malý delfín vyskočil vesele vysoko do výšky.
Madison odplula se svou rodinou. Lilli jí na rozloučenou smutně mávala: „Měj se dobře Madison, budeš nám moc chybět.“
„Navždy zůstaneš v našich srdcích,“ dodala smutně Jessie.
I když nemůžeme být navždy s tím, koho máme rádi, v našich vzpomínkách a našem srdci zůstane navždycky.
Skutečné kamarádství nezničí ani čas ani dálka.
