MAREK ŠPOT
Kapitola 11.
Temné postavy kontrastovaly s padajícími sněhovými vločkami. Helmice, zakrývající vojákům tváře, umocňovaly jejich děsivý vzhled. Bezmocně je sledovala, paralyzovaná strachem.
„UTÍKEJ,“ zazněl jí v hlavě neznámý, nekompromisní hlas tak mohutně, až sebou trhla.
„Co jsem to právě slyšela?“
„NEMYSLI! UTÍKEJ!!!“
Nemohla tomu hlasu, který opanoval její vědomí, odporovat. I když jí srdce tlouklo až v kalhotách, otočila se a vzala nohy na ramena. S tím ji napadla spásná myšlenka. Kalhoty a opasek – má tam přece bylinky!
Doběhla na stezku vedoucí z údolí a znovu se ohlédla. Jsou ještě daleko, má čas. Zalovila třesoucíma se rukama v tašvici a vložila si pod jazyk kuličku třezalky. Snad zapůsobí jako ve Studně.
Tehdy začala účinkovat pískavice. Rozeběhla se do vrchu a cítila, jako by se jí vlévala nová krev do žil. Trochu se uklidnila a mohla přemýšlet. Snad by mohla svým pronásledovatelům uniknout, nejsou rychlejší ani lehčí. Nic nenese a její oblečení jí ponechává větší pohyblivost. Jen nesmí znovu uklouznout.
Neznámým vojákům se rychle vzdalovala. Už je za sebou ani neslyšela, což jí dodalo důvěru, že jim zmizí. Z údolí za sebou najednou uslyšela zatroubení rohu.
„Doprčic, to dávají vědět další skupině?!“
Vzápětí se skutečně ozvala jiná trubka, zhruba z toho směru, kterým Mikaela mířila. Jak ji strach předtím ochromoval, nyní jí dal křídla. Vyběhla ze stromoví a rozhlédla se.
Před ní se rozkládala zasněžená pláň, o kousek dál po levici pokračovala hradba lesa.
„Uff, nikde nikdo.“
Opřela se dlaněmi o kolena a zhluboka oddechovala. Nebyla však zadýchaná, jen se tím uklidňovala. Vločky se mezitím líně snášely z mraků, jako by se jim dolů ani nechtělo. Po krátký okamžik vše působilo mírumilovně a tiše.
Pak k ní vítr donesl hlasy. Mezi stromy napravo od sebe přibíhali ozbrojenci ve stejných uniformách, jako měli ti, jež nechala za sebou. Uslyšela třetí troubu, tentokrát odkudsi zleva.
„Kdo všechno po mně jde?! Proboha, Lerme, kde vězíš???“
Vystartovala jako štvaná zvěř, přímo za nosem. Co chvíli se ohlížela. Muži na ni něco pokřikovali, ale ve větru jejich hlasy zanikaly. Stejně by jim nerozuměla – neslyšela skoro nic jiného než svůj přerývaný dech. Uháněla dál se směsicí síly, kterou v ní probouzely byliny, a strachu, jehož se nedokázala plně zbavit. Ten podivný hlas v hlavě už znovu neslyšela.
Místo toho se jí před očima začal svět poznenáhlu proměňovat a zpomalovat. Cítila své srdce, jak bije ve stále delších intervalech...
Vločky se ve vzduchu téměř zastavily, Mika si mohla prohlédnout jejich pravidelné tvary. Vše bylo téměř nehybné, takové, jaké to chtěla mít. Pohyb ve zpomaleném světě si už stačila osvojit, kéž by ji netrápily ani zvuky, jež se opět bolestně protáhly a proměnily v temné hučení!
Jeden z mužů vložil šíp na tětivu svého luku a vystřelil. Vzduch k Mice donesl dunění tětiv, jak jeho příkladu následovalo pár dalších, zbytek se však nezastavoval a byl jí v patách. Dívka se snažila dění za sebou sledovat – vypadalo to, že ze čtyř šípů, jež na ni letěly, ji jeden zasáhne. Za cenu mírného zpomalení uskočila do strany.
Nestačila pořádně nabrat rychlost a vystřelili na ni podruhé. Rozhodla se zastavit a otočit k šípům čelem. Mohla si to dovolit, získala totiž dostatečný náskok, protože se do sněhu nebořila zdaleka tolik, co pronásledovatelé. Díky třezalce nepanikařila, měla i dost času si promyslet, co udělá. Tentokrát na ni mezi vločkami letělo více střel. Připravila se.
Prvním dvěma šípům, co by zasáhly její pravé rameno a pravé stehno, se vyhnula jednoduše tak, že ukročila doleva. Pak se přikrčila, aby ji další nezasáhnul do krku. Před dvěma střelami se poté ve vhodný okamžik vrhla k zemi a zabořila se do sněhu. Obrátila se naznak a zjišťovala, co dál. Poslední šíp jí v tu chvíli mířil na prsa. Odkulila se stranou a těžce vydechla, když se těsně vedle ní zaryl do sněhu. Zastrčila si ho za opasek pro případ, že vyvázne živá a zdravá.
Zbylé střely popadaly neškodně kolem. Během svého tance okolo sebe rozvířila sníh, v němž se vojákům ztratila. Ti na okamžik zůstali se zatajeným dechem stát. Byli si jistí, že tentokrát již svou kořist zasáhli, a nedovedli pochopit, že šípy do posledního minuly svůj cíl.
Celé to trvalo jen okamžik, pro Miku to však už bylo dlouhé. Stále z toho nebyla venku, a tak vyskočila na nohy a bez okolků pokračovala v bezhlavém útěku.
„Lerme, potřebuju vás tu! Proklatě! Kde je ta další skupina?“
Jako by to přivolala – zaslechla hluboké, zlověstné zatroubení, zpomalené tak, že jí pronikalo do morku kostí.
Zaklela. Nalevo od ní se na hranici lesa objevil další hlouček černě oděných postav.
„Když mi nadběhnou, je po mně!“
Hnala se dál jediným volným směrem přes pláň, stále dopředu, kde doufala najít své společníky. Mezitím se do vzduchu vznesly další střely. Většina jich tak daleko nedolétla
a několik postrádalo patřičnou přesnost, ale někdo z poslední skupiny měl skvělou mušku. Šipku z těžké kuše zaregistrovala, až když se nebezpečně přiblížila. Vrhla se instinktivně do skluzu a střela nad ní s tichým svistem proťala vzduch.
Znovu tak okolo sebe vykouzlila bílý závoj, který ji celou ukryl.
Jen co vyrazila dál, uviděla daleko před sebou zpoza kopce vyjíždět sáně. Jiskřička naděje vybuchla v plamen. To jsou oni!
Vyhrkly jí slzy. Přece jen má šanci se odsud dostat živá!
Rozhodla se k sáním dostat stůj co stůj. Střely za ní dále létaly, ale ona vnímala jen své přibližující se spolubojovníky.
Svět se začal zrychlovat.
Sáně před ní opsaly půlkruh a zůstaly stát.
Teď rozeznávala i tváře svých zachránců, kteří ji mocně povzbuzovali.
Už jen pár kroků..!
Do sání naskočila, jako by se jí za patami země propadala do horoucího pekla, a přistála mezi Lerma a Otýpka v takové rychlosti, že oba jen bolestně vydechli. Jarek zapráskal bičem a sáně se rozletěly po pláni, pryč od vojáků v černých zbrojích. Za nimi se ještě ozývalo troubení, pěší pronásledovatelé s nimi však nemohli držet krok.
Sněžení mezitím zesílilo.
Mika se roztřásla dojetím a mezi vzlyky děkovala za to, že ji v nenechali na holičkách. Nabídli jí čutoru s pálenkou, protože vypadala, že se zhroutí.
„To snad bylo jasný, že tě tam nenecháme!“ zahalekal z kozlíku Jarek.
„Nikdy jsem neviděl žádnou ženskou,“ začal užasle Otýpek, než do něj Lerm dloubnul loktem, „ehm, ...nikoho, kdo by dokázal takhle zdrhat. A nebo se tak kutálet, hehe. Jsi celá?“
„Snad mi nic není,“ vysoukala ze sebe Mika, zatímco se prohlížela. Neměla viditelné zranění, jen ji asi brzo bude
bolet každičký sval v těle. Navíc jí zpětně došlo, že se ji pokusilo zabít dobrých padesát mužů. To by rozklepalo kolena i větším hrdinům, zvlášť poté, co přestala působit nervy zklidňující třezalka. Její společníci se na sebe podívali a znovu jí nabídli kořalku.
„Co? Dokázala ses vyhýbat šípům v letu?“ divil se Lerm, když jim později popisovala, jak se vše seběhlo. „Chtěl bych vidět jejich ksichty, když tě nemohli trefit,“ dodal a uchechtl se.
„Mně to teda nepřijde vtipný! Snažili se mě zabít, sakra,“ obořila se na něj Mikaela a bouchla ho pěstí. V tom si vzpomněla na šíp za opaskem. „Tohle po mě stříleli.“
Lerm si ho zkoumavě prohlédl. „To ledasco vysvětluje.
Ale proč oni? Panujou mezi náma dobrý vztahy...“
Otýpek šíp doslova hypnotizoval.
Mika povytáhla obočí a nevěřícně vyhrkla: „Počkej, ty víš, kdo to byl?!“
„Jo, a tví rodiče hádám taky. Na jejich místě bych si to štandopéde1 namířil do Poltavy a žádal o audienci u krále.
Tohle tu totiž sami nemáme šanci vyřešit.“
„Proč ne? O koho jde?“
„Říkal jsem si, kdo by dokázal ohrozit Křivořez. Tyhle šípy používá menkarská armáda. Poznáš to podle stylu zpracování. Vidíš, tady je značka zbrojířský dílny, co je vyráběla –Metéliy. Vyrábějí i obléhací stroje, který mohli složený přitáhnout s sebou.“
„Menkara byla vždycky rozpínavá jak břečťan,“ řekl temně Otýpek.
Mikaela v tom stále neměla jasno. „No dobře, ale co to znamená?“
Lerm se zamračil. „To znamená, že začala invaze.“
1 Štandopéde znamená ihned, bez odkladu.