Markéta Jedličková
Mateřská dovolená
Ilustrovala
Kateřina Vacková Mňuková
Fénix v legínách
Jedna sociální síť mi nedávno připomněla, že jsou to dva roky, co jsem
zase začala pracovat. (Začala pracovat? Jako bych s porodem pracovat přestala! Jako by noční mávání prsama každou půlhodinu po dobu pěti let nebyla práce, ale koníček. Celá rodičovská dovolená je přece něco jako relaxační masáž. Od Železného Zekona. Na fakírské podložce.).
Tohle malé výročí mi zavdalo důvod trochu si zabilancovat. Jaké fáze může mít návrat (troj)mámy do pracovního procesu?
1. Euforie
Wow! Pro známé/kolegy/svět-tam-venku pořád existuju! Někdo má pocit, že umím i jiné věci než naservírovat banán na patnáct způsobů!
Chci pracovat, chci se realizovat, jasně, že jo, vždycky jsem to chtěla!
2. Panika
Za prvé: Proboha, co tam budu dělat? Všichni jsou mladší/zkušenější/ úspěšnější než já! Tato fáze se neobejde bez sjíždění pracovních úspěchů kolegů a zoufání nad vlastní webovou prezentací (nepodcenit). Snaha o vytunění vlastního profilu skončí už u aktualizace profilové fotky objednáním krabičkové diety a plastiky očních víček. Nezřídka následuje bezmyšlenkovité přihlašování na vzdělávací webináře nebo nákup melvilovek, které si pravděpodobně nikdy nepřečtu.
Za druhé: Co si obleču? V legínách a barefootech vypadám jak Ferda Mravenec. Následuje bezhlavý útok (nebo nájezd?) na obchodní centra či módní e-shopy s cílem pořídit za nuzný rodičovský příspěvek zbrusu nový kapsulový šatník. Eko, bio a nejlépe vegan.
3. Uvědomění
Po načechrání sebevědomí (ať už seberozvojem, nebo útratou neodpovídající příjmům) mám stejně pocit, že jsem na něco zapomněla.... Na Kevina! Co bude s dětmi, když budu v práci, aha? Junior ještě ani nechodí do školky. K tomu nákupy, vaření, úklid, kroužky, doktoři, oslavy narozenin, návštěvy příbuzných, přespávačky kamarádů... Řešení přenechávám svému budoucímu Já. Když tenhle model většině rodin funguje (a některé kamarádky s dětmi přednáší na vysoké škole), nemůže to být tak hrozné.
4. Srážka s realitou
JE to hrozné. Je to dokonce mnohem horší! Na týmové porady tahám řvoucí dítě, které zrovna prochází vrcholným obdobím vzdoru. Naštěstí existuje Patrola. Už žádný pláč a žádný vztek, Patrola má na vše lék!
( 5 )
Patrola možná. Já ze zoufalství předplatím dětem všechny dostupné streamovací platformy, abych měla alespoň během online porad klid. I tak se za mými zády občas během živého streamu ozve hurónské „Úúútřít!“. Zůstává-li podnět dlouho nevyslyšen, hrozí, že se dítě brzy zjeví v záběru webkamery s tepláky u kolen. Po večerech trénuju před zrcadlem omluvné pohledy.
Ale vždycky může být hůř.
5. Bažina zoufalství
Třeba když pro nemoc zůstanou doma všechny děti... To teprve přichází čas aktivovat traumaplán. Domácnost o třech dětech je jako Petriho miska: neustále se v ní kultivují nové bacily. K běžným domácím povinnostem se tak přidává mačkání pomerančů a třikrát denně řecko-římský zápas vedený snahou aplikovat lepkavý sirup do útrob potomka, nikoliv na nově očalouněný gauč. Nyní je ten správný čas zcela rezignovat na spánek, přátele a koníčky. Ježkovy zraky, proč mám tedy k tomu všemu ještě pracovat? Kdo stojí o seberealizaci, když mu jde o holej život!
6. Fénix vstává z popela
Jakmile se rodině podaří vytrhnout ze spárů nemocí a děti mohou nastoupit zpět do institucí, cítí se matka volná jako pták a připouští si vlastní biologické potřeby. Spí, jí a jinými rozmary si užívá těch pár chvil, než ji doběhne nahromaděná práce. Až v této fázi dokáže znovu pocítit vděčnost za všechny své děti a nahlas nikdy nepřizná, kolikrát ji během uplynulých dní napadlo slovo babybox. Důležitou roli sehraje vzpomínkový optimismus, protože „to přece nemohlo být tak hrozné“.
7. Fénix si chce hodit mašli
Opravdu nemohlo? Fáze 4 se opakuje tím častěji, čím více kolektivních porad člověk absolvuje. V tomto případě doporučuji vyhledat terapeuta.
8. Odměňování
Prodělané útrapy často kompenzuji zaslouženou odměnou. Jídlem, kávou, hmotnými statky. „Collect memories not things“ je sice hezké, ale rozhodně nepohrdnu výletem do obchodu, kde v předtuše dalších intenzivních chvil v rodinném kruhu pořizuji zásoby deskovek a kreativního materiálu. Někdy je na místě zvážit alespoň dočasné odebrání přístupových údajů k bankovnímu účtu. Po matce s výše popsanou traumatickou zkušeností přece nikdo nemůže chtít, aby k rodinnému rozpočtu přistupovala s rozvážností řádného hospodáře.
Uvedené momenty se samozřejmě mohou libovolně prolínat či přeskakovat. Jisté je totiž pouze jedno – rodičovský život je všechno, jen ne předvídatelný.
Host do domu, bůh do domu
Zvoní zvonek.
Mamííí, už jsou tadýý!
Supr, tak upalujte otevřít.
Následuje pětiminutová potyčka u dveří, kdo bude držet kliku, kdo ji zmáčkne, kdo ji pustí a kdo jako první řekne hostům ahoj. Venku stojící návštěva nemá o probíhajícím boji ani tušení, proto nervózně stepuje za dveřmi v obavě, že nejsme doma.
Zvonek zvoní naléhavěji.
Jestli neotevřete, odjedou, tak se dohodněte, volám od dřezu.
Když se po několika dlouhých minutách konečně otevřou vstupní dveře, jedno dítě má podrápaný obličej, druhé pláče a třetímu se na krku rýsují otisky prstů po škrcení.
Vítejte u nás! A je jedno, zda přicházíte s dětmi, nebo bez dětí. Tak jako tak si pravděpodobně nestihneme skoro nic říct. Na naší radosti, že jste tady, to ale nic nemění.
Ahoj, tak ráda tě vidím, jaká byla cesta?
Mamííí, podívej, Kája má stejné botičky!
No vidíš, asi má taky rád dinosaury. Co, Kájo? Snažím se navázat small talk s dítětem kamarádky, které mě půl roku nevidělo.
Kája mlčí a nedůvěřivě mě pozoruje. Pak se rozbrečí.
Ježiš, promiň, to jsem nechtěla, nasazuju omluvný výraz.
V pohodě, on je trochu introvert, za chvíli si zvykne. Denisko, vezmi ho za ruku, vždyť vidíš, že mám plné ruce. Přinesli jsme něco ke kafi a tady je pár drobností pro děti.
Ten vláček dostal Kája od babičky z Chomutova, ale mamka řekla, ať ho nerozbalujeme, že plastových nesmyslů máme doma až až, upřesňuje miláček Deniska.
Trapnoticho přeruší zvuk padajícího nádobí z kuchyně. Hodím po kámošce papuče a běžím do epicentra dění odhalit původ hluku. Jedno z dětí na sebe vysypalo mísu s popcornem. Řeším dilema, zda nechám děti sníst ze země posbíraný popcorn, nebo jim udělám jiný. Volím společensky přijatelnější variantu a vkládám do mikrovlnky nové balení. Praskání kukuřičných zrn vyděsí introvertního Káju natolik, že převrhne skleničku s džusem.
Seď, já to utřu. Mezitím mi řekni, jak jste se měli na té Mallorce. To muselo být super, moře, sluníčko! Dáš si kafe?
Napůl ucha poslouchám trable s nakládáním kočárku do letadla, druhá půlka mozku se snaží nevnímat hádku o autíčko v dětském pokoji.
Blbej blbsone nejblbější hnusný, to je mojééé.
Ale já si to vzal první!
Bác. Zvuk připomíná úder tupým předmětem do zátylku. Čekám, zda se ozve řev. Nečekám dlouho.
Promiň, cos říkala? Strašné parkování u pláže, aha, a jak jste to řešili?
Do místnosti vchází uslzený syn a chystá se žalovat na bratra. Když ale spatří na stole bábovku, křivdy jsou zapomenuty a vrhá se na jídlo.
O kukuřičné křupky a úhledně nakrájenou zeleninu nezavadí pohledem, zato zavadí o skleničku s džusem a nastolí povodeň číslo dvě. Do kaluže pod stolem navíc šlápne.
Využije zaneprázdněnosti matek, které se snaží papírovými utěrkami zlikvidovat multivitamínovou kalamitu, a odnáší si do pokojíčku podnos s bábovkou.
Kde jsme to přestaly? Jo u parkování. Pokračuj. A dej si bábovku. Kde kruci je? Děcka, doufám, že nejíte v pokojíčku!
Odbíhám do vedlejší místnosti, kde zlatíčka mezitím vyjedla kakaovou část mramorové bábovky a žlutý zbytek drobí na lino.
Mami, my jako krmíme piraně a pak je budeme lovit!
Zhluboka se nadechnu a pošlu je… pro smeták. Noha se mi přilepí k otisku dětské ponožky namočené v džusu. Kamarádka zatím v kuchyni uzobává kukuřičné křupky.
Ježiš, já ti neudělala to kafe, promiň. Hned to bude. S mlíkem?
Kája brečí, protože došel džus.
Mamííí, postavíš se mnou policejní loď? Junior přináší krabici lega.
Teď? Popros Denisku, zkouším to. Deniska sice protáčí oči, ale kupodivu svolí.
A kde kupuješ ten kokosový opalovák? Jaký to má faktor? snažíme se pokračovat v konverzaci s kamarádkou.
Z pokojíku se opět ozývá řev. Mámíí, ona nám to boří! Poháněná touhou dozvědět se značku osvědčeného opalovacího krému vystartuju do pokojíku o velikosti panelákové sklepní kóje a kromě skupinky skládající lego v něm najdu dceru, která skáče přes švihadlo. Potlačím nutkání švihadlo rozstříhat na miniaturní kousíčky. Něco mi říká, že provaz by se mi ještě mohl hodit.
Koukejte, děti, kostýmy, zahrajete nám divadlo? Předhazuju dětem bednu plnou karnevalových převleků a mizím zpět do kuchyně. Chvíli se hádají, kdo bude Elsa z jedničky a kdo z dvojky, nakonec se do princeznovských šatů nasoukají všichni včetně hochů a zavládne neobvyklý klid. Stihnu si dokonce zaběhnout na záchod a dovařit kamarádce kávu.
Ticho je nějak podezřele dlouhé. Nervózně nakouknu do pokoje. Všechny Elsy si na zemi spořádaně kreslí. Škoda jen, že si nevzaly papír…
Děcka, nechcete nanuk? Maluju si v duchu aspoň deset minut pohody, kdy děti sedí, spořádaně lížou zmrzlinu a my si konečně řekneme víc než tři souvislé věty.
Hurónský řev, nálet na mrazák, bitka o nanuky, přestože všechny druhy jsou v počtu převyšujícím počet dětí (nejsem amatér). Ti, kdo si otevřeli kornout, na poslední chvíli mění názor a chtějí sorbet. Když výměně není vyhověno, natahují moldánky.
Vážně chceš tak velký nanuk, Kájo? Sníš ho? Já ho po tobě dojídat nebudu, preventivně vyhrožuje kamarádka.
Než otevřeme všem dětem nanuky, ti zručnější mají slízáno a utírají si ruce do gauče.
Tetóó, zahrajem si pexeso?
Introvert Kája čůrá do květináče na verandě. Kamarádka po něm dojídá obří nanuk. Já popíjím studené kafe a začíná mi být všechno jedno.
Než se hosté zvednou k odchodu, stihne se většina situací v mírných obměnách několikrát zopakovat. Jak to je s parkováním na Mallorce, si budu muset vygooglit. Stejně tak značku opalovacího krému.
Když se muž po příchodu z práce zeptá, jak jsme si pokecaly, považuju za vrchol sebeovládání, že po něm hodím jen nevraživý pohled a ne kuchyňský nůž.
Kamarádka se za dvě hodiny stavuje pro botičky s dinosaurem. Kája omylem odešel v těch našich. O dvě čísla menších.
Večer najdu v mikrovlnce zapomenutý popcorn.
Přijďte zas.