Workaway Byť vypadám jako pankáč, co sbalil šest švestek a odletěl za oceán bez jakéhokoli plánu, jeden jsem přece jen připravený měla. Před dvěma týdny jsem se spojila přes aplikaci Workaway s domorodcem, který za pomoc na své mini bio farmě nabízí ubytování zdarma. (Což se později ukáže jako nepravda, protože za dva týdny v jeho chýši jsem zaplatila v přepočtu 1 600 korun.) V pondělí ráno tedy spolu s místními a několika turisty čekám na autobus do La Fortuny. Domorodcem mi byla doporučena kratší trasa, ale… neptejte se! Abych pravdu řekla, jsem poměrně nervózní, protože zahradnice vyloženě nejsem a mám obavy i z toho, jak do toho „sídla“ trefím. Nepropadám však panice a v La Fortuně sebevědomě nastupuji do dalšího autobusu a zkušeně ohlašuji řidiči, kde mi má zastavit. (V překladu: Ani se nezajímám, jestli je to moje linka, protože jsem vytočena vším tím harampádím, které s sebou táhnu. Řidiči jen letmo ukazuju název vesnice, na což mi odpovídá pohybem hlavy vyjadřujícím buď ano, nebo ne, a vítězoslavně usedám doprostřed autobusu, abych to měla blíž ke dveřím a stihla vystoupit. Po první zastávce zjišťuju, že to nejsou dveře, ale plošina pro vozíčkáře.) V požadované vesnici skutečně vystupuji, ovšem asi o kilometr a dvacet metrů dál, než bylo potřeba, a tuto skutečnost česky komentuji až do cílové rovinky. Klasika. Na popis místa, kde strávím následující dva týdny života, jsem si chtěla vymezit speciální kapitolu, protože je to historka sama o sobě, ale pokusím se to shrnout. Víte, jak vypadá takový ten altán na zahradu, co má připojenou venkovní kuchyň? Nebo ne, možná spíše… takový ten zahradní domek na nářadí, ve kterém se rozhodně nedá spát? Tak si ho představte a připočtěte k tomu, že: - se jedná o DIY stavbu z věcí, které někomu jinému doma překážely.
- mezi střechou a zdí je díra, takže se nemusíte bát, že budete spát sami. - sprcha je venku pod širým nebem. - záchod je sice normální, ale taky venku, schovaný za malou dřevěnou oponou, která má průduchy úplně všude. Lze očekávat, že váš zadek a jiné partie navštíví housenka nebo další breberky. - nejčistší je tady moje duše. (Ano, já vím. Děsivé!) Jsem v takovém šoku, až zapomenu na to, že se bojím hmyzu a že mám hlad. Je to zvláštní, ale jako by tělo vyhodnotilo, že jiné východisko není a tohle je třeba brát jako normální. Domorodec mě evidentně bere jako další nářadí do kůlny, proto už se ani nenamáhá se mnou konverzovat. A jediný dobrovolník, který tady je, si pro jistotu zalézá do postele už v sedm, neboť ví, jak to tady chodí. Když nemáte elektřinu, společenské hry ani energii na debatu, zachrání vás jedině spánek. Takže jsem si dala sprchu při měsíčku (a mírném deštíčku), napatlala na sebe 30centimetrovou vrstvu tymiánové masti, abych odradila predátory, a zabalila se jako housenka do látky, kterou jsem dostala jako přikrývku. Buenas noches! Rady dne: - Když si myslíš, že jsi na tom špatně, mysli na to, že vždycky může být ještě hůř. - Važ si toho, že ti doma voní peřina. - Uvidíš-li na záchodě obřího brouka, zavři oči a dělej, že tam nejsi. - Důležité je se z toho neposrat.
Hiking trip Člověk by si měl zažít všechno. Proto (i přes lehké vyčerpání ze včerejška) vstáváme opět brzy vstříc novému dobrodružství. Domorodý průvodce nám nabídl „Sandej hajk, bat not fór slou slou pípl“, tak snad obstojím! Prvních dvacet minut je to pohodička, lehárko po asfaltce. U jednoho vysokého mostu se však domorodec zastavuje a míří prudkým svahem dolů k řece. Nejsem ale omáčka, že jo! Na začátku je to docela příjemné, skákat z balvanu na balvan přes divokou řeku. Ovšem v momentě, kdy to začíná klouzat jako prase, náš průvodce mění výraz a přemýšlí, kam dál. (Pro pochopení – běžně tady je o 40 % vody méně, takže se do cíle opravdu dostanete skrze řeku.) Měníme strategii a brodíme se nejkratší cestou na druhý břeh. Zde se z nás v podstatě stávají horolezci, protože nahoru vede jen jedna cesta, a to po skalnaté stěně. Ano. V tento moment začal můj tělotřes. Vězte, že je chyba radovat se předčasně! Nahoře totiž přišlo další překvapení. „Jů nou. Dis is prajvt proprty of woter kompeny. Dej kánt sí as, sí? Hajd end ran!“ Víte, v prvním momentě jsem si myslela, že si z nás zase dělá srandu… Ale nedělal. Takže teď se jako vojáci ve válce téměř plazíme po soukromém pozemku jakési vodohospodářské společnosti. Abych trochu vyvážila toto drama, dodávám, že to je vážně legrace. Celý areál je moc pěkný a připomíná spíše lázeňský park. Po hodině chůze nám domorodec ukazuje náš cíl – leží asi o 150 metrů níž a nevedou k němu žádné schody. Naštěstí vítězí zdravý rozum a vydáváme se tam oklikou. Jelikož jsme stále v areálu čističky a je to zakázaný, asi vás nepřekvapí, že nás čapli. Ostraze samozřejmě tvrdíme, že jsme se brodili řekou úplně jinam, jenže v určitém bodě už byla tak hluboká, že jsme
museli vyšplhat nahoru (těch 150 metrů). Ano. Zcela jistě nám to zbaštili i s navijákem. Z domorodce pak postupně vypadává, že se mu to vlastně nestalo poprvé a dělá to docela pravidelně, takže je tady už známá firma. Náš cíl je ale zážitek! Tůňky v řece, průzračná voda, téměř žádní lidé, poněvadž o tomhle ví pouze místní. Trávíme tady asi dvě hodiny, necháváme se unášet proudem, boříme končetiny do písku a hlíny jako děti. Svět je zase v pořádku a vím, že tato cesta má svůj důvod. Po cestě zpátky nám zastavuje místní „převozce“ dobytka a bere nás do naší vesnice. Večer jsme zase tři. Tentokrát přijíždí dívka! Jmenuje se Yara a musím říct, že je to asi nejinspirativnější mladá dáma, kterou jsem kdy potkala. Rady dne: - Když jdeš po kluzkých kamenech přes řeku, nedívej se dolů, ale před sebe! - Nespoléhej na to, že je každý pes friendly! A měj u sebe dezinfekci. - Nejlepší zážitky přichází po myšlence, že dneska určitě umřu.
Full moon Už rozumím tomu, proč se o tomto místě říká, že je magické. Člověk tady všemu víc rozumí. Více cítí. Je tu trochu jako „nahatý“, protože pomalu otevírá srdce a činí ho to mnohem zranitelnějším. Takovou moc má cestování samotné, ale tohle je úplně jiný level. Proto vás asi neudiví, že jsem při úplňku naměkko. A teď se chystá velká kakaová ceremonie s Glendou, manželkou jednoho z majitelů. Vysoko na kopci, s výhledem na oba vulkány, se ukrývá místo, které slouží právě k ceremoniím. Je tam připravené velké ohniště s dekami okolo, Glenda sedí na jednom konci spolu se svým pomocníkem a hrají na všemožné nástroje. Přicházím sama, už se odnaučuji dělat první kroky pouze s někým. Usedám poblíž a nechávám se paralyzovat září Měsíce. Ze snění mě pak vytrhává Hayden, jenž si ve tmě intuitivně hledá cestu přímo ke mně. Nejprve dostáváme ingredience a podílíme se na dochucování kakaa. Šálek po šálku (reálně: mističku z kokosu po mističce z kokosu) si předáváme s tím, že přitom říkáme něco hezkého člověku, jemuž kakao dáváme. Dochází mi, že s Haydenem máme jakési spojení, které zatím nedovedu blíže specifikovat ani chápat. Každopádně se mi jeho slova vryjí nesmazatelně do paměti. Po ochutnání kakaa je čas na krátký tanec. Bořím další zdi svého strachu a stydlivosti a začínám se houpat do tónů živé hudby. Ke konci ceremonie tvoříme dvojice s lidmi, které pořádně neznáme, a v podstatě si čteme z očí toho druhého. Zde nastává moment, kdy se ze mě a Mo stávají přátelé. Od tohoto večera už nikdy nebudu snídat sama. Po ceremonii si dopřávám čas na přemýšlení. Abyste pochopili, od doby, co jsem tady a mám možnost potkávat lidi nastavené úplně jinak, než jsem zvyklá, cítím, že láska z Francie je jeden velký přešlap. Quentin je velmi milý mladý muž a má srdce na správném místě. Ale pamatujete, jak jsem na začátku psala, že mi většinou „něco“ chy-
bí? Co kdybych vám teď odtajnila, že už vím, co to je? A že je možné to najít. Žel bohu ne s Francouzem. Tak se stalo, že Michaela o život ve Francii přišla. Rady dne: - Jestli chceš, buď naměkko! - Nemusíš se cítit divně, když rozmlouváš s Měsícem. - Všímej si pozorně lidí, kteří ti vstupují do života. - Nesetrvávej tam, kde ti není dobře.