manželství jako špatný vtip
petra zemánková
Naštěstí se nemusela odreagovávat moc dlouho, protože chvíle, na kterou celý den čekala, byla tady. Alešovy klíče zachrastily ve dveřích.
Srdce se jí rozbušilo a dech zrychlil pod tlakem, že se má chovat naprosto normálně, a čím více se snažila uklidnit, o to byl stres horší. Doběhla do kuchyně, využila špinavého nádobí ve dřezu, které ještě nenaskládala do myčky, a začala ho mýt, aby zaměstnala ruce a mohla se soustředit i na něco jiného než na shledání se svým nevěrným mužem.
„Je někdo doma?“ vešel Aleš do místnosti s otázkou položenou tak hladce, až na milisekundu přestala věřit tomu, že spí s jinou ženou.
„Je, ahoj,“ nahodila milý úsměv a otočila hlavu jeho směrem. Ruce stále držela nad dřezem, aby nepokapala podlahu, a hlavně díky tomu měla záminku se zase otočit zpět a nebýt čelem k němu.
„Jak dlouho ještě bude mít Aneta auto v servisu?“ otázka z ní vylétla jak raketa. Proboha proč??? Nadávala si v duchu a celé její odhodlání, že bude dělat hloupou a normální, bylo pryč.
Aleše tím nejspíš zaskočila, protože se zarazil a rychle se snažil vymyslet, co na to říct.
„Ani nevím, ale věřím, že dlouho ne.“
„Dobře,“ odkývala jeho lež. Sice neměla v plánu takto na něj udeřit, ale aspoň si tím potvrdila, že se Aleš dál drží svého tvrzení.
„Jinak Tobiáš bude minimálně do konce týdne doma,“ změnila téma hovoru, aby nepůsobila podezíravě.
„Jak to?“ Alešovi se výrazně ulevilo, že se dál nevyptává na Anetu, a jeho obličej dostal uvolněný výraz.
Pověděla mu celý příběh o synových zažívacích potížích.
„Musí být doma, dokud nebude mít trávení opět v normě. A další tři dny po tom.“
„Takže v tom lepším případě bude moct jít po víkendu zase do školky?“
„Tak nějak. Odpoledne už byl v pohodě, tak snad se mu to nevrátí. Myslím, že mu nesedla ta krupičná kaše, co měl na snídani,“ sama slyšela, jak prázdně spolu mluví. Bavili se o vlastním synovi a ani tak spolu nedokázali komunikovat jako manželé. Musela se hluboce zamyslet, aby dokázala najít to správné slovo vystihující jejich vztah.
Spolubydlící.
To byl správný popis. Spolubydlící, kamarádi, lidé, kteří využívají společný prostor k žití. Ale už ne manželé. Kdy se tohle stalo? Ptala se sama sebe, ale odpověď nenacházela.
Jak byla k Alešovi zády, nevěděla, že odešel. Utřela si ruce a šla se po něm podívat. Našla ho v Tobiášově pokoji, jak sedí u něj na posteli a hladí ho po hlavě. Ten samozřejmě spal jako dřevo.
Pohled na ně ji zahřál u srdce. I přes sebevětší propast mezi nimi dvěma, táta byl dobrý. Záleželo mu na tom, aby rodině nic nechybělo. Nikdy finančně nestrádali, každý rok v létě jezdívali na společnou dovolenou a Tobiáš měl vše, co potřeboval.
Nemohla se od toho obrazu odtrhnout. Zůstala tak stát i po tom, co se zvedl z postele a zavadili o sebe pohledem. Hlavou jí prolétla myšlenka, že tohle spolu zvládnou a jednou bude Aneta jen matnou vzpomínkou.
Byla to ale ona, kdo přerušil oční kontakt jako první. Nic neřekla a odešla do obývacího pokoje.
Chtěla si ten pěkný pocit udržet co nejdéle, a tak vytáhla fotoalbum z doby, kdy spolu začínali chodit. Než ho stihla otevřít, stál u ní Aleš.
„Vidím, že se tady někdo vydal na cestu do minulosti,“ řekl, když zahlédl fotoalbum v jejích rukou a při tom držel fotku, kterou Elena nechala přilepenou na zrcadle. Úplně na ni zapomněla.
Zasmála se a fotku si vzala. Aleš se nedožadoval vysvětlení a ona mu žádné ani dát nehodlala. Místo toho si sedl na gauč vedle ní a našteloval se tak, aby se také mohl na fotky podívat. Byla mile překvapená.
Fotku z Řecka položila na konferenční stolek a už se spolu mohli vydat do doby před více než třinácti lety.
Fotografie nebyly z žádné dovolené, pouze z různých okamžiků jejich každodenního života. Víkendové výlety nebo jejich první společné bydlení. Tehdy nebyly mobilní telefony s takovými kvalitními fotoaparáty, jak je všichni znají dnes, a Elena vzpomínala, že se vždy snažila mít po ruce svůj kompaktní fotoaparát značky Panasonic, aby jí nic neuniklo. Bohužel si uvědomovala, že nyní, když má nástroj k fotografování neustále u sebe v podobě mobilu, nefotí tolik jako dřív. Pomyslela si, že možná svou dostupností a samozřejmostí ztrácejí věci na hodnotě.
„Tehdy vyfotit selfíčko byla celkem fuška,“ pronesl Aleš a díval se na jejich společnou fotografii, kde mají obličeje hodně blízko objektivu.
Elena se tomu zasmála a vnímala jejich souznění. Za ta léta už měli shodné myšlení a bylo vidět, že jemu se honily hlavou podobné věci jako jí. „To jo. Kde jsme to byli?“
Celou fotografii zabíraly jejich hlavy, protože na délku paže se do záběru kompaktního fotoaparátu o moc víc nevlezlo. Oba měli na sobě sluneční brýle a tvářemi se k sobě tiskli tak, že ty Alešovy byly nakřivo.
„Myslím, že v zoo.“
„Ve které? Nebyla to zlínská?“ zamyslela se Elena a v pozadí se snažila rozpoznat cokoliv, co by jim ukázalo, kde se vlastně fotili.
„Jo, byl to Zlín,“ Aleš se podíval na ostatní fotky, podle kterých poznal místo, kde spolu tenkrát byli.
„Ano, máš pravdu. Nebylo to tehdy, jak na tebe skočil ten lemur?“ při té vzpomínce se zasmála nahlas.
„No jo. Skočil mi po flašce s pitím,“ vzpomněl si Aleš.
„Vylil ti ho a odběhl zase pryč,“ posmívala se mu Elena tehdy a bylo to pro ni vtipné i teď.
„Hajzlík jeden,“ s uličnickým výrazem ve tváři zanadával a otočil stránku na další snímky.
Seděli tam spolu asi hodinu a prošli čtyři fotoalba. Během výpravy jejich životem si Aleš vzpomněl, že je v lednici zastrčené víno, které dostal od kolegy z práce, tak ho otevřel a dali si pár skleniček.
Takový večer dlouho neměli. Elena si zkoušela vzpomenout, kdy se spolu měli naposledy takto dobře, ale nedokázala to. Už to bylo nejspíš hodně dlouho. Vůbec jí nedošlo, jak jí tohle chybí. Jak jí chybí být manželkou, jak jí skutečně chybí být zase ženou.
Při pohledu na fotografie viděla, že nejen ona, ale i její manžel se změnil. Strniště, které vždy udržoval poměrně krátké, si nechal narůst a nyní nosil plnovous zakrývající jeho mužné čelisti. Pravidelně si ho zastřihoval, takže nevypadal zanedbaně, ale byl dostatečně dlouhý, aby ho mohla zatahat, kdyby chtěla.
Vlasy mu malinko ustoupily do koutů, ale pořád se mohl pyšnit kvalitní tmavou hřívou, kterou ojediněle prolínaly stříbrné pramínky.
Slušelo mu to.
Pronikavý pohled mu zůstal stejný, avšak vrásek za ta léta přibylo. V nich viděla zralost, starost i všechny jeho úsměvy, které jí kdy věnoval.
Dívala se na něj a vzápětí se koukal i on na ni. Nejspíš to bylo tím vínem, ale dostala nutkání sáhnout si na jeho vousy.
Zvedla ruku a propletla své prsty mezi jeho chloupky. Nikdy by nevěřila, že je bude mít takto jemné a drsné zároveň.
Přemýšlela, proč to neudělala dřív? Proč si tohle odepírala tak dlouho?
Chtěla ho políbit, ale měla strach, že odmítne. Ucukne a řekne jí, že je pozdě a měli by jít spát. Nebo prostě jen proto, že už ji líbat nechce.
Její obava byla natolik veliká, že začala stahovat ruku z jeho tváře zpět k sobě do klína.
V jeho výrazu poznala zklamání a z euforie se okamžitě dostala do hlubin jezera smutku. Chtělo se jí brečet. Lítost nad tím, co ztratila a čeho se už nejspíš nedočká, ji srazila na kolena. Zavřela oči, aby zadržela slzy, které si razily cestu na povrch.
A v tu chvíli ho ucítila. Jeho ruku na své tváři a o sekundu později jeho rty na těch jejích. První polibek byl jemný až opatrný, jako otázka, zda vůbec může.
Přes veškerou snahu udržet slzy pod kontrolou se vyvalily i přes zavřená víčka a začaly se kutálet po její tváři.
Jak Alešovi dopadly na ruku, malinko se odtáhl a chtěl se ujistit, že je Elena v pořádku.
Pohled do očí mu oplatila a beze slova přikývla, že ano, vše je v pořádku a může pokračovat.
Intenzita polibků se zvyšovala, až se k sobě tiskli hrudníky a silně objímali pažemi. On jí zajel rukou do vlasů, ona jemu zase hladila záda, která měla vždy tvar písmena V, a pod konečky prstů vnímala každý jeho sval.
Přitáhl si ji k sobě na klín a ona ho instinktivně objala nohama. Tak opojný pocit nezažila snad ani při jejich prvním sexu.
Sex.
Při tom slově se jí do mysli začal vkrádat obraz atraktivní kolegyně, která na Alešovi nejspíš ráno seděla úplně stejně.
Ne, teď ne. Zaúpěla v duchu a snažila se představu zahnat někam, kde na ni nedosáhne, ale bylo pozdě.
Zpomalila, až manžela přestala líbat úplně.
„Stalo se něco?“ ptal se hned vyděšeně a koukal naprosto tak nechápavě.
„Promiň, ale já nemůžu,“ zvedla se z něj a bez jediného ohlédnutí odešla do koupelny, kde se zamkla.
Sedla si na podlahu a začala plakat. Doufala, že nezaklepe na dveře, protože nechtěla, aby slyšel, jak řve, a hlavně by nebyla schopná mu tohle vysvětlit.
„Ty seš taková kráva,“ nadávala si a v hysterickém záchvatu si pažemi objala kolena a položila si na ně hlavu. Slzy byly snad úplně všude.
Začalo jí totiž docházet, že to tam ještě je. Že stále existuje možnost, aby jejich manželství bylo opět v pořádku, ale musí s tím něco udělat, jinak o tohle všechno přijde.