Láska letní noci

Kapitola 1

Neznámá dešti Letní večer voněl vlhkou zemí čerstvě posečenou trávou, tou zvláštní vůní, která připomíná dětství nedělní odpoledne na zahradě, kdy se čas zdál zastavený.

Vzduch byl hustý, teplý, téměř hmatatelný. Nebe na západě ještě zářilo odstínech oranžové fialové, ale na východě se už táhly tmavé mraky, těžké naduřelé vodou, připravené vybouchnout.

Pak se to stalo.

Déšť se spustil najednou, prudce bez varování – jako by se nebe roztrhlo jedním mocným gestem vypustilo vše, co sobě drželo. Kapky dopadaly na okenní tabule tvrdostí, která připomínala netrpělivé prsty bubnující do skla, žádající vstup, neklid naléhavost. Zvenčí se ozýval hukot, monotónní zároveň uklidňující. Ten druh deště, při kterém člověk běžně zavře okno, vezme si knihu schoulí se do křesla.

Ale Michael neměl náladu na knihy.

Stál okna svého pokoje prvním patře, ruce pevně opřené dřevěný parapet, pohled ztracený kdesi do tmy zahrady. Bylo mu třiatřicet, ale téhle chvíli, osvětlený jen slabým světlem lampy za sebou, působil starším dojmem – unavenějším. Jako by na něm spočívala tíha něčeho neviditelného, co nedokázal setřást.

Byl vysoký skoro sto devadesát centimetrů, široký ramenou, postavou, kterou mu nevytvořil žádný trenér najatý filmovým studiem. Tahle síla pocházela odjinud – dlouhých let na koni, práce na ranči, kterou vždy miloval kde vyrůstal, hodin strávených posilovně, 2

ne proto, že by to vyžadovala role, ale proto, že to byl jeho způsob, jak si udržet klid hlavě, když se svět točil příliš rychle myšlenky se kupily jedna přes druhou.

Blond vlasy mu padaly do čela lehce neupravených pramenech, které si neustále odhrnoval, jen aby mu znovu sklouzly zpátky. Oči měl modré – skutečně modré, jako pomněnky po dešti, když slunce začíná prosvítat skrz mraky všechno kolem dostane ten zvláštní křehký odstín. Lidé něm říkali, že má pohled, který proniká. Že když se na někoho podívá, vidí víc, než by měl. Michael to sám nikdy necítil. Pro něj bylo normální vnímat emoce druhých, číst mezi řádky, sledovat ty drobné záchvěvy, kterými se prozrazují skutečná slova skrytá pod těmi vyřčenými nevyřčenými.

Teď přemýšlel zítřku.

Natáčení začínalo šest ráno – první scény měly být jen ním, bez herečky. Režisér, tvrdohlavý muž jménem Rodger, trval na tom, že do hlavní ženské role obsadí neznámou tvář. Žádnou celebritu billboardů, žádnou hvězdu milionem sledujících na Instagramu, která by měla cenu jen díky tomu, že je známá. Chtěl autenticitu. Hledal někoho, kdo do role nepřinese naučené pózy, ale skutečný život.

Konkurz proběhl před týdnem. Michael přišel, když to po něm nikdo nevyžadoval – hlavní herec se obvykle neúčastní castingů. Ale chtěl vidět, kým bude trávit příštích šest měsíců před kamerou. Viděl desítky děvčat – hezké, talentované, některé až příliš sebevědomé, jiné naopak bojácné, očima upřenýma na podlahu. Každá nich měla něco. Ale žádná... žádná nebyla ta pravá.

Cítil to kostech.

Bylo to, jako když hledáte slovo, které vám stále uniká. Víte, že existuje, cítíte jeho tvar na jazyku, ale nedo3

kážete ho vyslovit. Tak nějak se cítil teď. Ta pravá tam nebyla. to ho zneklidňovalo víc, než si chtěl přiznat.

Potřeboval někoho, kdo bude mít sobě oheň, ale zároveň ticho. Někoho, kdo roli nebude hrát, ale žít.

Někoho, kdo dokáže mlčet silněji, než jiní mluví.

Zavřel oči zhluboka se nadechl. Vzduch pokoji byl stojatý, příliš teplý. Otevřel okno dokořán nechal déšť, aby ho ovál studenými kapkami. Tváře mu ochladly.

Bylo to příjemné, téměř osvobozující.

Pak, jako by ho něco volalo – ne slovy, ale tím tichým, podvědomým tahem, který nedokážete ignorovat – pomalu otevřel oči.

Uviděl ji.

Stála zahradě přímo pod starým dubem, asi deset, možná dvanáct metrů od domu. Bez hnutí. Úplně bez hnutí. Jako socha, kterou někdo zapomněl schovat před bouří.

Déšť ji smáčel, vlasy se jí lepily na tvář na šíji, šaty měla přilepené tělu, ale ona prostě jen... stála. Nehýbala se. Nezvedala ruce, aby si zakryla hlavu. Nemrkala. Nedýchala – alespoň to tak vypadalo dálky.

Působila, jako by patřila do jiného světa, jako by byla vytvořena jiného materiálu než ostatní lidé. Jako by déšť pro ni nebyl studenou vodou, ale něčím, co ji chránilo, obalilo přijalo.

Michael zamrkal. Rychle. Pak pevně zavřel oči, počítal do tří, polohlasně, mechanicky, jako by odpočítával sekundy před výbuchem. „Jeden. Dva. Tři.“ Když oči otevřel, pořád tam byla.

Srdce mu začalo bušit rychleji. Divočeji. Nebylo to jen překvapení nebo leknutí. Bylo to něco víc. Něco hlubšího. Pocit, který neznal – nebo možná znal, ale už na 4

něj dávno zapomněl, divný, téměř bolestivý tah někde uvnitř hrudníku, jako by se tam něco probouzelo. Jako by se otevírala trhlina něčem, co bylo dlouho zavřené.

Nikdy předtím nic takového necítil.

Díval se na ni – nemohl odtrhnout pohled. přes tu vzdálenost, přes tmu déšť... cítil ji. Cítil teplo vyzařující jejího těla navzdory chladu vlhku šedi kolem. Bylo to nemožné. přesto reálné. Jako by se ho dotýkala, aniž by se dotkla. Jako by mezi nimi probíhala neviditelná nit, která je spojovala bez slov, bez gest, bez pohledu. „Kdo jsi?“ zašeptal do tmy. Slova vyšla téměř nechtěně, tichá, křehká.

Odpověď nedostal. Jen ticho šumění deště.

Pak se otočil – prudce, náhle, jako člověk, který se rozhodl jednat dříve, než začne přemýšlet. Vyběhl pokoje, dokořán otevřené dveře narazily do stěny tupým bouchnutím. Seběhl po schodech tak rychle, že mu boty klouzaly po vyleštěném dřevě. Musel se držet zábradlí, aby nespadl. Když doběhl dolů, málem do něj narazil jeho kocour Freddie, který spal na předposledním schodu teď na něj zíral vyčítavě svýma zelenýma očima. „Promiň, kamaráde,“ vyrazil Michaela dech, ale už nečekal na odpověď – ani na mňouknutí.

Rozrazil vchodové dveře studený vzduch ho udeřil do tváře jako facka. Déšť mu okamžitě promočil košili, studené kapky mu stékaly po krku dolů za límec.

Proběhl přes dřevěnou terasu, přeskočil tři schody najednou, málem uklouzl na mokrém kameni, zabočil za roh domu – dýchal rychle, srdce mu tlouklo žebra – a...

Zahrada byla prázdná. Úplně prázdná.

5