Krátké příběhy pro velký případ
TOMÁŠ ROZSYPÁLEK
SNY BEZ FILTRU Jako malej jsem chtěl být popelář. Ne proto, že bych měl rád smrad. Ale proto, že ti chlapi v montérkách vypadali jako frajeři. Byli hluční, pískali na holky a jezdili na stupačce. A jízda na stupačce byla v očích šestiletýho kluka vrcholem společenský prestiže. Měl jsem jasno – žádná věda, žádná politika. Stačí oranžová vesta, pevný boty a stupačka. V jejich světě se nepsaly pětiminutovky a nevázaly rudý šátky. Pak přišla fáze kosmonaut. Ne kvůli hvězdám, ale kvůli Gagarinovi, co se usmíval z každý nástěnky. Chtěl jsem být jako on – obličej vytesanej do betonu, hrdina pracujícího lidu, co vzlítne ke hvězdám. Nějak jsem ještě nechápal, že za každým Gagarinem je hromada těch, co se nevrátili. Odjakživa mě fascinovaly vlaky. Takže bylo přirozený, že jsem musel s kosmonautikou seknout a zatoužil stát se strojvedoucím. Vyklánět se z okna lokomotivy s cigárem v koutku a s ksichtem chlapa, co už dávno nemá žádný iluze. A k tomu režijka. To musí bejt život. Jenže pak přišla polyradikuloneuritida. Ve dvanácti. Podle doktorky jsem zdravotně nezpůsobilej pro práci mašinfíry. Říkala to tak přesvědčivě, až jsem jí uvěřil. A tak padl můj sen stát v čele vlaku – tvrdě, mezi neurologickou zprávu a přihlášku na střední. Začal jsem se teda rozhlížet, co dál. V tu chvíli do toho vstoupil strýc. Matčin mladší bratr. Viděl jsem ho jako zjevení. Chlap, co nejezdí autem, ale stopem.
Místo kravaty uzel na šátku. Místo plánování budoucnosti plán, kde v lese přespat, aby ho nesežrali komáři. Fascinovalo mě, že nic neřeší. Měl v očích něco, co zůstává jen těm, kdo se už dávno smířili s faktem, že svět je divnej – ale že to není nutně problém. Já ho žral. Ten plnovous, prsty ulepený od pryskyřice a struny na kytaře naladěný podle citu, ne podle ladičky. Strýc nikdy nemluvil o štěstí, ale měl ho v sobě. Nikdy nečetl motivační knížky. Nikdy nebyl na žádným workshopu „Najdi smysl života“. A přesto – nebo právě proto – byl jedinej dospělej, co se nehroutil z toho, že věci nejdou podle plánu. Byl svůj. A byl v pohodě s tím, že věci prostě jsou. Ne dobře, ne špatně. Jen tak. Nechal mě chvíli věřit, že i když všechno stojí za hovno, pořád se dá sedět u ohně, koukat do plamenů a řvát do noci, že „duní kláda korytem“, jako by na ničem jiným nezáleželo. Taky uměl rozesmát babičku – a to byl výkon. Babička byla žena hluboce věřící a hluboce zaměřená na pletí záhonů. Věnovala se Bohu a motyce v naprostý rovnováze. Když přijel na rodinnou oslavu do Předmostí Zdeněk a zahrál „když strýček Jack se narodil, to bylo slávy, pan starosta gratuloval, bučely krávy…“, babička schovala motyku i bibli a vytáhla slivovici. A to je moment, kterej ti zůstane. Šel jsem v jeho stopách. Ne z přesvědčení. Spíš z tichýho zoufalství, co se tváří jako rozhodnutí. A protože když už jsem nemohl řídit vlak, chtěl jsem řídit aspoň traktor. V patnácti se mi ještě všechno zdálo možný. Jenže jakmile jsem prošel vratama toho zelenýho učiliště a poprvý ucítil tu směs siláže, potu a socialistickýho odhodlání, věděl jsem, že je to omyl. Zemědělka byla jako schůze SSM – všichni dělali, že ví, o co jde, ale polovina myslela na pivo a druhá na holky z vedlejšího gymplu.
3
PARTA KANÁRKÁŘŮ První rok na zemědělce byl hlavně o tom, co vydržíš. Kravín, první kocovina a pokusy zjistit, kdo s kým bude chodit na oběd. Postupně se vytvořily klasický třídní kliky – sportovci, sígři, ti co brali školu jako trest od Boha – a pak naše parta. Čtyři kusy, co spolu neměly skoro nic společnýho, a přesto spolu držely jak zaražený hovno. Robert – frajer z Brna. Vyčůranej jak díra v kadibudce. Měl prořízlou hubu, úsměv na prodej a charisma, kterým by prodal i zkvašenou siláž jako francouzský sýr. Okamžitě se na něj přilepil Petr – kluk z díry u Morkovic, co by mu snědl i ponožky, kdyby řekl, že je to cool. Když mu Robert nakukal, že Depeche Mode jsou smysl života, pořídil si černou bundu a výraz mučedníka. Doma přitom pořád krmil slepice a pomáhal s bramborama. Já – trampskej outsider s kazetama Brontosaurů, odkojenej vandrama a biřmovanej metalem. A pak Filip – ten měl hlavu jinde úplně. Mimo obor, mimo zemědělku, mimo realitu. Miloval Michaela Jacksona, chodil jak vymodelovanej na figurínu z Kotvy a na praxi začal nosit bílý rukavičky. Wolf, náš třídní – zemědělec až do nehtových lůžek – ho nenáviděl tak, že by ho nejradši zaoral zaživa. Filip mu lezl krkem víc než imperialismus. Ale Filip byl jedinej z nás, kdo měl koule opravdu zdrhnout. Po prváku sbalil thrillerky a šel na gympl do Brna. My mu to
4
záviděli. Zčásti ho obdivovali. A trochu si přáli, aby se mu tam něco posralo. Taková ta klasická chlapská kombinace podpory, závisti a pasivní agrese. Jednou Robert pronesl větu, kterou bych si nejradši nechal vytetovat: „Hele, my jsme tady všichni jen proto, že jsme doma měli kanárka a mysleli si, že máme rádi zvířata.“ S Robertem byla prdel. Opravdová. Když jsme ve třeťáku začali škrábat na dveře dospělosti ještě teplým řidičákem na traktor, otevřel se nám novej svět. Už jsme nebyli jen nosiči žrádla a dojiči snů. Měli jsme klíčky. A aspoň na chvíli iluzi, že řídíme něco víc než vlastní zklamání. Jednou jsme měli dělat něco na poli. Co přesně, už nikdo neví. Asi ani tehdy jsme to nevěděli. Ale byl tam stoh. Velkej. Tak velkej, že se za něj vešla celá flotila Zetorů. Bez mistra. Bez učitele. Jen my, stroje a otevřený nebe. Tak jsme dali závody. Pomalu, ale zběsile. Jak ve filmech o pouličních gangsterech, akorát místo vytuněnýho Civicu jsme měli Zetory. Start u stohu, cíl na konci řádku. Z výfuků šel dým jak z hromnice a Robert do toho zpíval „chytila jsem na pasece motýlka, utrhla mu bleděmodrá křidýlka“. Lázně. Nikdo nás nechytil. Nikdo nic neřekl. A i kdyby jo – bylo nám to fuk. Jeli jsme. Chechtali se. Hulili tajně laciný cigára. A žili. Protože nám bylo sedmnáct. A to je věk, kdy ještě věříš, že všechno půjde zachránit. Třeba i traktor.
5