O slůněti a princezně Nosorožce
Žila jednou jedna princezna, která měla tuze velký nos. Každý, kdo ji uviděl, se hned smál tomu, jak vypadá, a začalo se jí říkat Nosorožka. Princezna z toho byla velice smutná, říkala si: „Jsem přece princezna, měla bych být krásná, a já mám velký nos.“
Mělo to ale svoje výhody. Jakmile maminka, paní královna, která měla nos jako knoflíček, dala do trouby péct kuře, princezna Nosorožka hned cítila, jak se krásně peče a kdy už je hezky křupavé a připravené k tomu, aby si na něm pochutnala. Poznala i jiné pokrmy, hned jak je maminka začala vařit, a vždy věděla, co maminka chystá. Maminka byla sice královna a většina královen nevaří, i ona měla své kuchaře, ale vaření měla moc ráda, a tak jim pomáhala.
Princezna Nosorožka kvůli posměškům nevycházela z pokoje a jídlo si nechala nosit až do postele. Protože se v pokoji nudila, hodně četla. Nyní četla krásnou knížku Cirkus Humberto. Prohlížela si také obrázky zvířátek. Jak ta si přála vidět nějaké zvířátko! Hlavně si zamilovala slona, protože má ještě větší nos než ona, a to ji uklidňovalo, protože slon i přesto, že měl velký nos, se pořád usmíval. A ona se ptala: „Jak jen to dělá?“
Co se nestalo. Když jí maminka nesla oběd, řekla: „Nosorožinko, v sobotu přijede cirkus, nepůjdeme se podívat na zvířátka?“
Nosorožka moc chtěla jít, tak si řekla, že si dá přes obličej hedvábný šátek, aby zakryla svůj nos, a poprvé půjde do cirkusu.
Nastala sobota a Nosorožka s královnou vyrazily do cirkusu. Bylo to moc hezké, byli tam hroch, lev, tygr a další zvířátka. K tomu ještě akrobati, hadí žena a žena s plnovousem.
Princezna se ale nejvíc těšila na slona, a co se stalo? Když přišlo slůně, usmívalo se od ucha k uchu.
Princezna to nevydržela, zvedla ruku, a když ji slon vyvolal, zeptala se, jak to, že je tak šťastný, když má velký nos.
Slon odpověděl: „To je proto, milá princezno, že jsem slonisko jak se patří, já jsem na svůj nos hrdý, nikdo nemá takový nos jako já, a proto jsem výjimečný.“
Princezna se usmála. „Já mám také velký nos, takže jsem taky výjimečná.“
Slon odpověděl: „Přesně tak,“ a ještě dodal: „Člověk by měl svých slabin využít, ne se jimi trápit, a tím z nich udělat svou přednost.“
Náhle se nad princezninou hlavou rozzářila žárovka: „Jeee, víš co, slone, já se budu učit s maminkou vařit, protože vždy
podle čuchu poznám, kdy je jídlo hotové a co tomu chybí, a budu nejnosatější kuchařka na světě.“
Slon odpověděl: „To je výborný nápad, přines mi potom ochutnat.“
A od té doby už se Nosorožka za svůj nos nestyděla, každý den s maminkou vařila oběd, a když se někdo zasmál jejímu nosu, řekla si, že je to hlupák, co jí jen závidí.