UKÁZKA
Potřebuju krev. Nutně potřebuju krev.
Už bezmála dvacet minut jsem seděla v chladné bílé
místnosti naproti dvěma policistům a muži s tabletem.
Připojili mě k detektoru lži a kolem zápěstí mi upevnili šlahounový náramek, který měl zabránit tomu, abych používala své upírské schopnosti.
Ruce se mi potily, patou jsem nervózně klepala o podlahu a urputně hledala dobrý důvod, proč by mě měli nechat naživu.
Máma mě sice připravovala na to, že mě lidé nebudou mít rádi, ale přesto mě to zmátlo. Vždyť jsem ji zachránila!
„Toto jsou policisté Dante Wolf a Emma Gavalarová. Upozorňují tě, že v naší zemi není násilí tolerováno,“ pověděl mi muž s tabletem v ronejštině. „Z kamery je patrné, že jsi tu dívku strčila naschvál. Naštvala tě něčím?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Já umím eldorijsky, chtěla jsem mu říct. Vzduch kolem mě byl ale tak těžký, jako by se proměnil ve vodu.
„Máme detektor lži, takže musíš mluvit pravdu,“ pokračoval klidně. „Proč jsi to udělala?“
Navázala jsem s ním oční kontakt. Není to zřejmé?
„Třeba jde o novou zbraň Roneje. Patří mezi upíry, kdo ví, proč tu je,“ zašeptala policistka Gavalarová svému kolegovi dostatečně nahlas, abych ji slyšela. Obrátila se k překladateli. „Zeptej se té holky, z jakého důvodu ji sem poslali.“
Neublíží ti, když jim dáš dobrý důvod nechat tě naživu, vzpomněla jsem si na mámina slova.
Pokud nepromluvím, žádný důvod nedostanou a zabijí mě.
Překladatel už otevřel ústa, aby otázku zopakoval v mém rodném jazyce.
„Neposlali mě sem,“ přerušila jsem ho eldorijsky.
Květina prorůstající detektor lži zakývala, pestíky v ní souhlasně zacinkaly. Nelžu.
Nechala jsem policisty vyměnit si zmatené pohledy, než jsem pokračovala. „Mluvím vaším jazykem a rozuměla jsem všemu, co jste řekli.“
Gavalarová si mě změřila pohledem.
„Pletla jste se,“ pověděla jsem jí. „Nejsem žádná zbraň ani špeh. Neprovedla jsem nic špatného.“
„Použila jsi násilí,“ vysvětlila Gavalarová.
„Ne.“ Patou jsem klepala o podlahu stále rychleji. „Zachránila jsem jí život.“
„Jak to myslíš?“ Wolf na mě mluvil úplně jiným tónem než Gavalarová. Jeho hlas byl i přes svou chraplavost vřelý a milý.
„Kdybych ji nestrčila, zajelo by ji auto,“ řekla jsem s předstíraným klidem. Uvnitř jsem se třásla.
Cink! Detektor lži potvrdil pravdivost mých slov.
„Samosprávná vozidla jsou navržena tak, aby se nebezpečí dopravního průmyslu snížilo na nulu,“ vysvětlovala Gavalarová.
Kousla jsem se do rtu „To auto nevypadalo, že by zastavovalo.“
„Bylo naprogramované tak, aby nedělalo chyby,“ namítla. „Zastavilo by.“
„Ne.“ Znovu jsem si v hlavě představila ten moment.
Cink!
„Slyšíte? Nelžu vám,“ podívala jsem se na Wolfa. „To auto málem zajelo vaši dceru a já ji zachránila.“
Cink!
Wolf se zhluboka nadechl a opřel se o židli.
Gavalarová se kousla do rtu. Opřela si lokty o stůl a změřila si mě pohledem. „Když nejsi zbraň ani špeh, jak ses sem dostala?“
Tuhle část své minulosti opravdu nemám ráda.
Vracely se mi vzpomínky na den, kdy skončila Velká válka. Tehdy byla Ronea šedivější než obvykle.
Pamatuji si, jak jsem se zeptala mámy, kdy se táta vrátí domů, a ona se rozplakala.
Můj táta byl válečný generál. Když jeho vojsko prohrálo, ztratil svou důstojnost a – jak je v naší zemi zvykem –spáchal harakiri, aby zemřel se ctí.
„Utekla jsem,“ špitla jsem takřka neslyšeně.
V Roneji se totiž ujali moci upíři nenávidějící každého, kdo není čisté krve.
Moje máma byla člověk a já míšenka, a tak jsme musely uprchnout z města jen s tím, co jsme unesly. Bez naděje, bez cíle. Nevěděly jsme vůbec nic, dokud jsme nepotkaly jednoho eldorijského vojáka.
Už si ani nepamatuji, jak se jmenoval. Možná Terry? Henry? Ne, myslím, že jeho jméno začínalo na D, ale na tom nesejde.
„Co se stalo po tom, co jsi utekla?“ chtěla vědět Gavalarová. „Jak ses dostala do Eldorie?“
Trhavě jsem se nadechla. „Poslali jste mě sem.“
Nevěřila mi ani v nejmenším.
„Jak to myslíš?“ Wolf nakrčil čelo. „Zkus to trochu rozvést.“
„Po Velké válce jste přeci posílali samosprávná auta z Roneje do Eldorie,“ připomněla jsem jim. „Nabídli jste nám azyl.“
Muž se jménem na D stál v čele organizace starající se o přesun uprchlíků. Máma mu dala všechny naše zlaté šperky a on nám zařídil samosprávný vůz.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se opatrně Wolf.
Na okamžik jsem zaváhala. Bylo pro mě těžké mluvit. Krk mi svírala žízeň. „Keiko. Keiko Harashi.“
Po tváři mu přeběhl výraz, jako by mé jméno už někde slyšel. „Utíkala jsi sama?“
„S mámou,“ sklopila jsem zrak.
V jeho očích se zableskla vzpomínka – co jsem mu připomněla? „Smím se zeptat, kde je teď?“
„Doufám, že v nebi.“
Gavalarová se zamračila.
Promnula jsem si palce. „Peklo bych jí nepřála.“
Cink!
Ucukla jsem sebou. Ten zvuk mi už lezl krkem.
„Azyl jsme nabízeli uprchlíkům z Roneje naposledy před pěti lety. Žádné z autonomních vozidel se nevrátilo,“ pověděla mi Gavalarová. „Všechna se ztratila někde na půli cesty.“
Panebože. Všechna se ztratila.
To uvědomění mi sevřelo hrudník. Do krku mi stoupala žluč, chtělo se mi zvracet. Jen já se dostala do Eldorie.
Gavalarová se mnou stále udržovala intenzivní oční kontakt. Tak intenzivní, že chvíli působila jako jedna z nás. Jako upír. „Co se stalo mezi Roneou a Eldorií?“
Představila jsem si mapu Kontinentu. „Spousta věcí.“
„Popsala bys nám je?“ naklonil Wolf hlavu na stranu. „Zkus být co nejvíce podrobná.“
Minulost mě pálila ve tváři.
„Nedívej se ven, Keiko,“ radila mi máma. Prsty zakryla jediné okno, které samosprávný vůz měl.
„Kde to jsme?“
„Dříve tu byla hranice Roneje s Eldorií. Dnes…“ zavrtěla hlavou. „Dnes se tomu tady říká Sektor smrti.“
Její varování mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jakmile máma usnula, nakoukla jsem ven. Na to, co jsem viděla, nikdy nezapomenu. Z místa, kde dříve bydleli lidé a bezstarostně si žili své životy, se stal hřbitov.
Přerývaně jsem se nadechla a řekla policistům o tom, co se stalo druhého dne.
Toho rána mě probudil dětský křik. Hladoví a vyčerpaní chlapci a dívky bušili pěstmi na naše auto ve snaze dostat se dovnitř.
„Musíme jim pomoct.“ Se slzami v očích jsem přiběhla k ovládacímu panelu. Obrůstala jej rostlina, která pomocí magie vůz řídila.
„Ne.“ Zamítla máma.
„Vždyť umřou!“
„Já vím,“ pohladila mě po tváři, „ale my přežijeme.“
„Kde jste přišly o vozidlo?“ ptala se Gavalarová, jako by jí moje vzpomínky byly úplně, ale úplně ukradené.
Vím něco, co oni ne, koutky mi zacukaly. Možná dnešek přežiju. „V Karkarských horách nás přepadli ozbrojení muži.“
Cink! Policistka se naklonila k detektoru lži. Mluvím pravdu.
„Co se stalo pak?“
Pohodila jsem rameny. „Pokračovaly jsme pěšky.“
Moje máma mě naučila všechno. Kromě umění přežít jsem si osvojila eldorijštinu, psaní, čtení i počítání. Pokaždé, když jsme si udělaly přestávku v nějakém městě, zašly jsme do opuštěného knihkupectví a strávily v něm úplně celý den.
V očích se mi zaleskla další slza.
„Keiko, uteč! Dostaň se do Eldorie!“ Její hlas se mi odrážel od stěn lebky ještě teď.
Před dvěma lety nás ze spánku vyrušila střelba – zaútočili na nás lidé přežívající v Sektoru smrti.
Tehdy jsem mámu viděla naposledy, a dokud se neobjevil Alex, byla jsem sama.
Teď jsem však přišla i o něj.
„Mám poslední otázku,“ Gavalarová zvážněla. „Jaké národnosti byli ti muži, kteří vás v Karkarských horách přepadli?“
Několik vteřin jsem zírala na podlahu a topila se ve vlastních vzpomínkách. „Mojí.“
Cink!
Policisté si vyměnili neklidné pohledy a beze slov odešli pryč.