Sen se pozměnil a najednou mu z hrudi trčela dýka s hvězdným ostřím. Ten pohled znovu nemohla snést.
Vrhla se proti zlatým mřížím a chtěla se ho ještě naposledy dotknout, než se rozplyne. Černý vír se zvedl a Ayanna přitiskla tvář a celé tělo ke kovu, aby na něj dosáhla.
Jenže dříve než se setkaly její prsty s jeho černou košilí, byl pryč. Bolest a puch spáleného masa ji přinutil ucuknout od mříží dál. Za Ayanninými zády probublával hrdelní smích, až se zvonivě rozezněl prostranstvím. Mlha stále halila vše okolo, až na postavu, která jí prošla a stanula přímo před ní.
Lilith se lstivě usmála. „Jaké to je, vídat jeho smrt znovu a znovu? Můžeme to takhle dělat každou noc, pořád dokola.“ Sjela očima z Ayanniny tváře ke krku a hrudi, kde se přímo v místě srdce leskl Marw. „Máš něco, co ti nepatří. Ale z nějakého důvodu se tě to rozhodlo chránit.“ Natáhla ruku s dlouhými nehty jako ostrými spáry a zase ji stáhla zpátky, jako by si nebyla jistá, že z ní kámen neudělá prázdnou schránku bez života.
„Nudíš mě, Lilith. Takové to je. Kdybych měla mít tyhle imitace nočních můr pořád dokola, radši se sama zabiju, abych nemusela tvůj ksicht vídat po nocích.“ Podařilo se jí tnout do živého. Lilith si dávala záležet na svém pěstěném vzhledu a to, že neocenila její krásu, dokonce ji i shodila, démonku rozčílilo.
Zlostně přivřela oči. „Nikdy ses nedokázala poučit.
Myslela jsem, že tě Astarothova smrt přiměje prozřít, že jsi
pouhý člověk, co si zahrává s vyšší ligou, ale asi to bude chtít cennější lekci.“
Ayanně se ten sen přestával líbit. Byl příliš živoucí a znepokojoval ji. Kámen zatepal a odvál narůstající strach pryč. „Tebe se nebojím.“ Pozvedla hlavu výše a vystrčila bojovně bradu.
Lilith odhalila zuby bílé jako perličky v dravém úsměvu. „Ale budeš.“ Písek se zvedl u Ayanniných nohou a nahrnul se jí do nosu a pusy. Celou ji zasypával a postupně pohřbíval. Bylo to zvláštní, protože by přísahala, že ještě před chvílí stála na prašné zemi.
Nedokázala se nadechnout a cítila, jak jednotlivá zrníčka drhnou o sebe a drásají jí plíce na cucky.
Prudce se posadila a šmátrala si rukou na hrudi ve snaze vyhnat všechen písek z těla. Jenže tam žádný nebyl.
Nechtěně probudila holky a ty se nyní polekaně rozhlížely po pokoji. Když se ujistily, že jim nehrozí žádné nebezpečí, třel y její paže, ab y zahnal y chlad, který se jí usadil v kostech.
„Míváš noční můry?“ ptala se Klaudia starostlivě.
Ayanna si schovala obličej do dlaní a jen čekala, než přejde ten nepříjemný pocit.
„Občas.“ I ve tmě poznala, že jí Klaudia nevěří. „Skoro pořád, když jsem tady. V podsvětí je nemívám.
Nevím proč.“
„O čem jsou?“ zeptala se opatrně Laura. Ayanna ani sama netušila, proč má potřebu jim sen převyprávět. Nakonec se jim svěřila se všemi, které se jí za poslední týden zdály. „Je to pořád dokola. Já, Lilith , a někdy i… on, nebo místo, kde by měl být, ale není.“ Před očima se jí vybavil trůnní sál.
Laura si podepřela hlavu a loket si položila na pokrčenou nohu. „Nevypadá to jako běžné sny.“
„Souhlasím,“ přitakala Klaudia.
Nechtěla se s nimi hádat, ani jim dávat za pravdu.
Náhle se v místnosti výrazně ochladilo.
„Zdá se mi to, nebo je tu nějaká kosa?“ otřásla se zimou Klaudia.
Laura si přestala podpírat hlavu a přitáhla si peřinu blíže ke krku. „Ne, fakt je tu zima.“ Najednou ztuhla. „Ayanno? Máš pořád ty znaky s ochranou proti démonům na dveřích a stěnách, viď? Nějak mi teď dochází, že jsem si jich nevšimla...“
Ayanna si odkašlala. „No víš… já ty runy smyla.“
„Cože?! Proč?!“ pípla Laura. Co jim měla vyprávět? Že chtěla, aby se Lilith přišla pomstít za Leviathana a ona ji mohla zabít? Že to runy znemožňovaly, a tak je prostě odstranila? Naštěstí ji od vysvětlování ušetřil démon, jenž se zjevil před postelí.
Měsíční světlo osvětlovalo jeho vysokou mohutnou postavu a přísné rysy řeckého boha. Středně tmavé, delší hnědé vlasy ve tmě úplně zářily, udržované strniště dávalo vyniknout silné čelisti a černé oči všechny
tři propalovaly, dokud se nezastavily přímo na Ayanně. Košile, stejně černá, jakou nosíval Astaroth, se mu na svalnatých ramenou zavlnila poryvem větru, který sv ým příchodem vyvolal, a černé kalhoty s botami působily dojmem, že se jeho nohy ztrácí v šeru u země a splývají se stíny.
Klaudia sprostě zaklela a Laura vyjekla. Ayanna se chystala přeskočit kamarádku a vrhnout se ke skříni, ve které měla uložené hvězdné ostří. Stačila se však jen napnout, když ji démon přimrazil jediným pohledem na místě.
„Princezno Východního království!“ Jeho hlas zněl hluboce, hlouběji, než kdy koho slyšela mluvit. „Příliš se nezdržuješ v podsvětí a mě nebaví nadále čekat, takže jsem si přišel pro náhradu přímo sem.“
Všechny tři zíraly na démona, dokud se Klaudia velmi opatrně nenahnula k nočnímu stolku. Možná to nebylo tak nenápadné, jak si Ayanna s Klaudií myslely, jelikož démon sledoval její kamarádku po celou tu dobu, dokud pokoj neozářilo tlumené světlo lampičky.
Ayanna si v duchu přehrávala jeho slova v hlavě.
„Náhradu?“ zeptala se zcela nechápavě.
Démon nevypadal, že by měl zrovna příliš trpělivosti. Přistoupil blíže k posteli, až stál přímo u jejich nohou, Ayanna, Klaudia i Laura se snažily odsunout co nejdále od něj. Kd yb y se tak stihla dostat k meči, než démon zaútočí, uvažovala A yanna.
Jeho hluboký hlas ji vytrhl z úvah. „Ano, náhradu za mého démona, kterého jsi zabila.“
Ajéje, blesklo jí hlavou. „Ten byl váš?“
Její vlastní hlas zněl sebejistě, drzý tón se démonovi nemohl vůbec zamlouvat. Opřel se o matraci a v očích mu místo panenek vířila zářivá tenká vlákna ztraceně plující v bělmu. Duše mrtvých. Nevěděla, jak to ví, ale byla si tím jistá.
„Jako rybičk y v akváriu,“ zamumlala si pro sebe.
Laura neskrývala své zděšení nad Ayanniným chováním. Klaudia byla o něco odvážnější, protože se zeptala: „Mohly bychom vědět, s kým máme tu čest?“
Démon jí nevěnoval jediný pohled, možná proto, aby jí ukázal, jak nepodstatná pro něj je. Nespouštěl oči z Ayanny, narovnal se a a hrdě se představil. „Jsem korunní princ Belial z Jižního království. A ty,“ ukázal prstem na Ayannu, „mi splatíš dluh.“