Kameny věčných

Cítila jeho přítomnost. Vzduch se ochladil. Vnímala těžké napětí. Nyní, když věděla, na co se zaměřit, přišlo jí to úplně jasné. Jak to, že to předtím nepostřehla?

Vyprázdnila svou mysl a nedovolila si jedinou myšlenku, která by mu napověděla, že je to past.

Pootevřela oči a v zrcadle viděla kousek jeho postavy. Přiblížil se k posteli.

Posadila se a sledovala, jak klouže černým pohledem po pokoji. „Přivolala jsi mě,“ prohodil, jako by o nic nešlo.

„Chtěla jsem s tebou uzavřít dohodu.“ Ve tmě mu špatně viděla do tváře, přesto by přísahala, že se usmál.

Přinutila se přesunout na kraj postele, posadila se do tureckého sedu a nervózně si mnula ruce.

Udělal k ní další krok, a přestože se jí nesnažil nahnat strach, bála se ho. „Řekl bych, že jsi pilně studovala, takže víš, že démoni dohody neuzavírají, pokud nechtějí.“

Postavila se a vyzývavě mu hleděla do očí. Pečlivě si hlídala myšlenky a nedovolila si střelit pohledem k zemi. Místo toho předstírala sebevědomí a doufala, že ho její postoj přiměje, aby se jí pokusil nahnat strach. Nemýlila se.

Bez problému jí pohled oplácel s varovným podtónem. Znovu se k ní přiblížil…a ztuhl.

Vítězně se usmála. „A já bych řekla, že nebudeš mít na vybranou.“

KAPITOLA 7

Naklonil hlavu na stranu a zlostně se na ni zadíval, když si uvědomil, že stojí uvnitř kruhu, který mu nedovolal odejít.

Přísahala by, že zahlédla dokonce kratičký záblesk zájmu, než ho zastřel vztek.

„Tahle sůl už je určená přímo pro tebe. Díky za nápovědu, bez tebe bych si nevěděla rady,“ popíchla ho.

Bylo to od ní příliš odvážné a hloupé, ale nedokázala si pomoct. Teď, když byla v bezpečí, zalila ji euforie a sebevědomí. A měla ty nejlepší podmínky pro vyjednávání. „Uzavřeme spolu dohodu. Dám ti ten kámen, až mi pomůžeš uzdravit mámu.“

„Očividně nevíš, koho jsi uvěznila,“ zavrčel.

„Jak jsi sám říkal, dělala jsem průzkum.“

Založil si ruce na hrudi. „Rád si poslechnu, co vše jsi o mě zjistila.“

Čteš myšlenky. Řekla v duchu, aniž by to vyslovila nahlas.

Přikývl. „Jako každý jiný vyšší démon.“ Vyšší? Prolétlo jí hlavou, než to dokázala zadržet. Široce se usmál. „Nemáš ani tušení.“ Jako by ho její nevědomost těšila.

„Co jsi mi včera provedl?“ Zeptala se na to, co jí vrtalo celý den hlavou.

„Nahlédl jsem do tvé mysli, abych našel to, co mi patří.“

„Hádám, že neúspěšně.“

Semkl rty a přivřel oči.

„Víš, jak kámen funguje, jsi jeho majitel, takže mu můžeš přikázat, aby mi pomohl.“

Zavrtěl neznatelně hlavou. Zase ten jeho úsměšek. „Proč bych to dělal?“

Přimhouřila oči a snažila se znít výhružně. „Protože tě jinak nepustím z kruhu a zůstaneš v něm navždy.“

Pozvedl koutek úst. On se baví! „Dobrá, dohodnuto a teď mě pust.“

To si vážně myslel, že je tak naivní, aby mu na tohle skočila? „Jak jsi sám řekl, studovala jsem a vím, že takhle dohoda nefunguje. Jakmile bych to udělala, zabil bys mě.“

Znova ta jiskra zájmu. Nepatrná a rychlá. „Co mi nabídneš na oplátku?“

„Jak jsem řekla. Neshniješ v kruhu.“

„To mi nestačí.“

Pozvedla obočí. Co by mu tak mohla dát? Nic neměla. „Když budeš potřebovat pomoc, poskytnu ti ji.“

Zasmál se. „Jakoupak bych tak mohl potřebovat od lidské dívky? Řekni mi, co mi brání tě zabít a vzít si kámen zpět, jakmile se z kruhu dostanu?“

„To že nevíš, kde je a já ti to neřeknu?“ Opáčila drze. Slabý hlásek kdesi vzadu jí varovně našeptával, že překračuje mez a pouští se na tenký led. Úspěšně ho ignorovala.

„Dáš mi na oplátku svůj život.“

„Ne.“ Zamítla razantně. „Vyber si něco jiného.“ „Deset let tvého života, se kterými naložím tak, jak uznám za vhodné.“

„To už vůbec ne.“ Doprovodila svou odpověď zamítavým gestem.

„O nic jiného nestojím.“

„Tak to je mi líto.“ Rozhodila rukama. „Za chvíli musím do práce a chci se ještě vyspat, takže dobrou.“ Zalezla zpátky do postele a přikryla se po krk, jako by ji peřina mohla chránit.

Zítra se musí podívat na vyšší démony. V mnoha filmech viděla, že se dají ovládat, jakmile dotyčný znal jejich jméno. Třeba, když přijde na to jeho, bude jí muset pomoct.

Ze tmy zaslechla přidušený smích. Posadila se a obořila se na něj. „Co?!“

„Nevěř filmům, prosím.“

„Tak to mi jistě povíš, jak se jmenuješ, když to není pravda, viď?“

„Astaroth,“ zavrněl.

O tom jméně už četla. Něco jí říkalo, ale nemohla si vybavit, co přesně. Procházela hrůzné obrázky uložené v paměti,

dokud jí sám od sebe nevytanul jeden jediný, s korunou na hlavě. „Do hajzlu,“ zašeptala.

Uvěznila jednoho ze čtyř korunních princů podsvětí a to přímo u sebe doma.

Vůbec nepočítala s tím, že by mohl patřit k vyšším démonům, natož rovnou k princům.

Spokojeně se na ni ve tmě usmíval, potěšený tím, jaký strach jí nahání jeho titul.

„Nepočítej s tím, že tě propustím.“ Měla sice nahnáno, ale pořád navrch a jen tak se své výhody nevzdá. „Proč jsi byl v hrobce, když jsi ten mocný Astaroth?“

„Do toho ti nic není.“ Zavrčel a Ayanně vyvstala husí kůže, když se v místnosti ochladilo. „Necháš mě použít kámen věčných?“

„Odkud o něm vlastně víš?“ Reagoval svou otázkou, namísto odpovědi, čímž ji dopaloval.

„Od táty.“ Nastalo ticho, a když už si myslela, že nic dalšího neřekne, prohlásil: „Má odpověď stále platí.“ Uvědomila si, jak moc se zmýlila, když čekala, že s ním hne a dosáhne svého. Podařilo se jí ho chytit do pasti, jenže to bylo vše.

Veškerý její úspěch.

Zabrněl jí telefon a Ayanna sebou polekaně trhla, Astaroth však dál stál, bez špetky náznaku jakéhokoliv vyrušení.

Vzala mobil ze stolku a hleděla na displej. Dante. Nevěděla, jestli mu to má zvednout, jenže když to položí, už se s ní nebude bavit. Rozhodla se hovor raději přijmout.

Čau Ayo, dostal jsem tvou hlasovku.

„Ahoj.“ Záměrně neříkala jeho jméno, aby nemohl Astaroth navštívit i jeho, i když by k tomu jenom jméno nejspíš nestačilo.

Taky se už nechci hádat zlato. Zaznělo z telefonu a démon při tom označení naklonil hlavu na stranu.

Co si takhle zítra zajít na kafe? Snažila se démonův pohled ignorovat a soustředit se na Danteho. „Ráda.“

Zítra tě vyzvednu po práci.

„Půjdu ještě za mámou, můžeme si dát sraz před nemocnicí? Ve tři?“

Oka, to by šlo.

Nedokázala skrýt nepatrný úsměv.

„Tak jo. Těším se.“ Ukončila hovor, odložila mobil zpátky na stolek a zaměřila svou pozornost na Astarotha. „Vidím, že se nedohodneme. Nechám tě, aby sis to rozmyslel. Třeba změníš názor.“ Lehla si a zavřela oči.

Nepřipouštěla si žádné myšlenky a snažila se usnout, jenže to bylo nemožné, s démonem hned u její postele, který ji pozoroval.

A ne ledajakým démonem. Rovnou s korunním princem podsvětí. Kristepane, horší už to snad být nemůže.

Zvonění budíku ji vytrhlo z lehkého spánku, do kterého upadla někdy nad ránem.

Unaveně se posadila a zaklapla ho na třetí pokus, šmátrající poslepu na nočním stolku. Byla tak unavená! Promnula si oči a upřela je před sebe.

Na chvíli v ní hrklo, že Astaroth zmizel, než se překotně přesunula na kraj postele a zahlédla ho sedět na zemi.

Předloktí opíral o pokrčená kolena a ruce měl sepjaté. Nevypadal však unaveně. „Démoni nepotřebují spát?“ Prohodila nevinně, jako by vůbec nebyla tím důvodem, proč sedí u ní na zemi.

„Jen princové.“ Odpověděl jí ironicky s polovičním úsměvem, který se mu neodrážel v očích. Vlastně v nich neviděla žádnou emoci, kromě zlosti.

Tady má někdo špatnou náladu, pomyslela si v duchu. Věděla, že slyší její myšlenky, přesto jí to bylo dokonale jedno. Předklonila se před skříní, aby si sepnula vlasy do ledabylého drdolu na vršku hlavy.

Astaroth ji tiše pozoroval. Asi čeká na příležitost, kdy omylem poruší kruh a bude ji moct zabít.

Usmál se na ni, aby potvrdil její domněnku. Bezva. Opatrně, přilepená ke zdi, jako by se do ní chtěla vsáknout, kolem něj prošla a zamířila do kuchyně.

Byla ráda, že mu zmizela z dohledu. Nemohla se dočkat, až z bytu vypadne.

Co nejrychleji se nachystala a jako poslední si zvýraznila rty rtěnkou. Vrhla na sebe ještě poslední hodnotící pohled do zrcadla, než pokývla na svůj odraz.

S nelibostí se vrátila do druhého pokoje a všimla si, že se za tu dobu démon ani nehnul. Může je vůbec bolet zadek z dlouhého sezení?