Věnování
Tento příběh věnuji své babičce Marušce, jelikož u ní byly všechny děti a všechna zvířátka vždy v bezpečí. Děkuji Ti babi, za to, že jsi mne vtáhla do těch nejkouzelnějších pohádek, které jsi mi četla.
Zvířátka tu s námi nejsou jen tak, ona totiž mají úkol, a to takový: starat se o lidi. Ač je to možná k nevíře, tak my lidi jsme často tuze hloupí, máme pramálo radosti, a to hlavně, když vyrosteme. Radím vám dobře děti, nevyrůstejte! Zůstaňte dětmi, jak nejdéle to půjde. Když budete růst a dospívat, všimnete si, jak se z vás pomalu vytrácí radost. Už žádné hraní, jen starosti.
Slyšeli jste někdy rodiče, jak se baví o účtech, hypotéce, večeři, úklidu, bankách, úřadech, inflaci a různých dalších slovech, které ani nevíte, co jsou zač? Některé výroky zní taky jako z jiného světa, že? A taky, že jsou. Jsou ze světa dospěláckého, který je tmavě hnědý, takový hustý a nepříjemný. Všichni někam pospíchají, tváří se mrzutě a předhání se ve frontě na rohlíky. A přesně proto byla stvořena zvířátka. Mají totiž velký a velmi důležitý úkol. Dělat smutným a ustaraným lidem radost.
Představte si, že byste byli stvořeni jen proto, abyste či-
veselili. Ti lidé by byli kolikrát protivní, neustále vás od sebe odháněli a prskali by, že teď nemají čas a kde co. Možná se vám občas podobná situace stává, že mamce nebo taťkovi chcete ukázat obrázek nebo básničku a oni vám řeknou, že teď nemají čas na hlouposti. Jenže oni to nejsou hlouposti, je to vaše veledílo a vy jste se snažili! No a zvířátka mají za úkol svá veledíla roztomilosti a radosti lidem ukazovat stále, protože to je jejich velký úděl. Proto to mají tak těžké.
Možná tomu nebudete věřit, ale zvířátka mají svá tajná společenství. Je to taková poradna, kde se domlouvají, co a jak s lidmi dělat. Domlouvají se ale tajně, aby na to nikdo nemohl přijít.
Jestli doma třeba máte pejska nebo kočičku, tak se vám určitě někdy stalo, že najednou někam zmizeli, třeba jen na malou chvilku, a pak se zase našli. Maminka většinou řekne: „Určitě si jen někam zalezla,“ nebo „Byl jen někde schovaný…“ No a vlastně má pravdu, zvířátka byla schovaná na rychloporadě. Nejčastěji jsou ale na poradách v noci, proto taky, ti naši mazlíčci, přes den často spinkají, aby dohnali to, že v noci spát nemohli.
Tak třeba, byla nebyla jednou jedna smutná rodina. No a do téhle rodiny byla vybrána psí holčička, která dostala jméno Bejínka.
Bejínka
To vám bylo tak. V té smutné rodině žila dívenka jménem Karolínka. Její rodiče se občas hádali a navíc, tahle Karolínka neměla moc kamarádů. Často si hrávala sama na písku a představovala si vlastní příběhy a pohádky.
Jednou si například představovala krásný les, kde srnky našly cestu z koláčů a všechny ty koláče papaly. Možná to zní hloupě, ale pro Karolínku to byla pohádková cesta. Jenže, i když ve svých myšlenkách takto utíkala do pohádek, tak i přes to, byla stále osamělá. Přála si z celého srdce kamaráda, který by jí byl oporou.
Doma už měli jednoho psího strážce, psí dámu, která se jmenovala Cindy, ta byla ochránkyní její maminky. Cindy si všimla, jak je Karolínka osamělá, a tak se jednou v noci vydala na tajné místo zvířátek.
Proklouzla ven z domu a proběhla nočním městem do lesa, kde se takto zvířátka scházela. To vám byla mýtina uprostřed lesa. Odpoledne tam občas byli lidé, ale v noci byla pustá a prázdná, ideální místo pro tajné schůzky. Cindy byla jezevčík, měla sice malé nožičky,
ale za to byla mrštná a rychlá. Když doběhla do cíle, už tam nějaká zvířátka byla. Mezi nimi byl například Ben, veliký chlupatý vlčák, nejmoudřejší a nejhodnější ze všech. Byla tam králičice, která se jmenovala Kedlubna, dlouhosrstý jezevčík Dášenka, pak ještě druhá Dášenka, která byla bílý kříženec labradora, krásný chlupatý kocour Bei, želvák Robin, dvě kočky Mášenky (jednu z nich Cindy dobře znala, protože patřila do její rodiny).
No a spoustu spousta dalších zvířátek.
„Vítáme tě Cindy, jsme moc rádi, že jsi se k nám dnes přidala,“ řekl vlídně pes Ben.
„Děkuji vám, dnes přicházím s prosbou od mé rodiny.
Jde o Karolínku, je to dítě mé paničky. Potřebuje jednoho z nás.“ Všechna zvířátka na Cindy starostlivě pohlédla.
„Co je s tou holčičkou? Cožpak ty a Máša na to nestačíte?“
Cindy zavrtěla hlavou. „Je moc osamělá, cítí, že já jsem spíš pejsek její maminky a Máša zase kočka celé rodiny. Karolínka potřebuje vlastní kamarádku.“
Máša vzdychla a dodala: „Cindy má pravdu. Karolínka si vždycky přála psího kamaráda a ačkoli vím, že mě má moc ráda, věnuji se celé rodině a na Káju mi nezbývá tolik času, kolik by ona sama potřebovala.“
„Inu…“ zamyslel se Ben, „když je to tak, vím o štěněti, co by to mohlo změnit. Nedávno se narodila a zatím si ji žádná rodina doopravdy neosvojila.“
Cindy s Mášou se rozzářily a ostatní zvířátka také. Vždycky měla radost, když si nově příchozí zvířátko našlo rodinu.
„Zařídím, aby si ji Karolínka našla sama, aby cítila, že si budou souzeny,“ dodal Ben.
Pak se ještě chvilku radili o různých věcech, třeba o tom, jak se má jezevčice Dášenka chovat k miminku, i když to ona sama věděla. Taky o tom, že králičice Kedlubna brzy přivítá u svých lidí také novou kamarádku, králíčka Mrkvičku. Posléze se všichni rozloučili a vydali se domů, aby je jejich svěření lidé nehledali.
Cindy se nemohla dočkat nového štěňátka. Ona sama by potřebovala psí podporu a kamarádku, se kterou by si mohla hrát. Mášenka měla trochu starosti, už to byla starší kočička, co měla ráda svůj klid a věděla, že štěně je neohrabané. Měla ale radost za Káju, protože jí na této holčičce velmi záleželo.
Jednoho rána, těsně před tím, než šla Karolínky maminka do práce, vzala ještě na procházku Cindy. Cindy byla vždycky puštěna z vodítka na volno. Nedaleko se pro-
cházela i psí holčička Ájinka se svým páníčkem. Cindy si jí všimla a přiběhla k ní. Lidé viděli jen to, jak oba pejsci vrtí ocásky a čmuchají se, ony si ale ve skutečnosti povídaly.
„Má Ben nějaké zprávy o tom štěněti?“ ptala se Cindy.
„Prý už zítra! Káju k ní přiláká Běluška. Je to taky štěňátko, ale ta Běluška bude jen posel, ta už rodinu má a o všem ví.“
„Výborně!“ zajásala Cindy a radostně poskočila.
„Cindyyy!“ ozvalo se zpovzdálí od Kájiny maminky. Cindy se ještě nechtělo, ale jelikož svou paničku milovala, rozloučila se s Ájinkou a běžela za maminkou.
Konečně nastal TEN den. Karolínka si šla ven hrát, bylo teplo a slunce hřálo na kůži. Kája většinou byla blízko svého domova, moc daleko nechodila. Když v tom se přímo u jejího domu zjevilo krásně bílé malé štěňátko. Usmívalo se s vypláznutým jazykem. Působilo trochu zmateně, pobíhalo kolem dokola a čmuchalo vše, co se kde šustlo. Karolínka na něj hleděla jako na zjevení.
„Ahoj, pojď sem,“ zavolala dívenka vlídně. Srdce jí bušilo o sto šest a napadaly jí nejrůznější myšlenky. Téměř každý den si říkala, jak by si přála svého pejska a znena-
dání tady jeden je, dočista ztracené bílé štěně! To přeci nemůže být náhoda!
Běluška ke Karolínce přiběhla, čichla si k jejím rukám a nechala se hladit, pobíhala kolem ní jako by si chtěla hrát a Kája skoro plakala radostí. „Ty jsi moje!“ říkala si. V tom se kolem Káji sešly jakési děti. Karolínka je znala od vidění, ale za přátele je nepovažovala, nikdy si s ní nehrály.
„My víme, čí ten pes je,“ řeklo jedno z dětí. Tahle věta se do Karolínky zabodla. Takže to štěňátko něčí opravdu je? Nemůže být její? Vždyť to vypadalo, jako by jí spadlo z nebe.
„A čí?“ ptala se.
„Bulharů, oni mají štěňata, ale rozdávají je.“
„Fakt?“ skoro křikla Kája radostí.
Děti nabídly, že jí tam zavedou. V tom se štěně vysmeklo a utíkalo pryč. Kája byla zaražená. Chtěla ho hned najít, ale nepodařilo se. Běluška byla rychlá. Navíc se Kája musela zeptat maminky, jestli vůbec pejska mít může. Nemohla se jen tak rozeběhnout k nějakým cizím lidem, vzít si od nich psa a přinést ho domů. Co když by jí s ním maminka vyhodila, co potom?
Děti věděly, kudy se tam jde, může tam jít hned, jak uprosí maminku, říkala si.
Doma, když vše rodičům sdělila, souhlasili. Teda ne hned. Zase ty dospělácké starosti. Kdo ho bude venčit? Už psa máme. Víš kolik pes stojí peněz?
Samozřejmě pejsek není hračka a člověk, když si zvířátko pořizuje, musí být trochu dospělý. Ale zase ne tak moc dospělý, aby jen hledal důvody, proč to nejde.
Kája rodiče nepřesvědčila úplně, aby s ní sdíleli radost, ale přesvědčila je natolik, aby neřekli přímé ne. A tak se hned druhý den vydala pro svého milovaného pejska.
K Bulharům Káju zavedla jedna z místních holčiček.
Cesta k nim nebyla moc dlouhá a vedla přes les, který Kája přezdívala Bobovská země. Pojmenovala ten les tak, jelikož si často představovala, že je les výjimečný a kouzelný.
Šly po lesní cestičce až došly ke zvláštnímu malému domku. Z boku toho domu byly naskládané jakési bedny a na nich někdo seděl. Byl to malý černý pejsek s hnědým čumáčkem a náprsenkou a také s hnědými ponožkami. Měl delší chlupy a huňatý ocas, skoro jako liška! Kája vykulila oči. Chvilku na sebe s pejskem zírali. Tenhle pejsek byl speciální a ona to cítila.
„Já jsem tvoje,“ zvolalo psí řečí černé štěňátko. S vypláznutým jazykem se na Káju smálo a vrtělo ocáskem, chtělo na ni ihned skočit a mazlit jí. Kája byla rozhodnutá, tenhle pejsek musí být její! Běluška byla sice první, kterou viděla a byla nádherná, ale právě pro její krásu se o ní lidé budou přetahovat. Kdežto tohle štěně v sobě nosí cosi kouzelného.
A tak dívky zaklepaly na dveře a řekly, že by si toho černého pejska rády vzaly. A byl jejich. Tedy, byl Karolínčin.
Když psí holčičku přivedla domů, maminka chvilku lomila rukama. Dospělácké starosti. Jenže psí holčička i maminku nakonec očarovala. Ona totiž věděla, i přes to, že byla pouhé štěňátko, že se nebude starat pouze o Káju, ale i o maminku. To byl její úkol, a tak se stalo, že štěně dostalo jméno Bejínka. Pojmenovala ji Kájina maminka a Bejínka se tak stala součástí rodiny.
