Uprostřed noci, uprostřed divočiny, uprostřed kolonie hnízd z bláta u břehu jednoho velkého afrického jezera se ozvalo prasknutí vajíčka.
I v této hodině nočního klidu se ztratilo v monotónním šelestu, šramotu a cvrlikání savany. Bylo tak slabé, že by ho mohl zaslechnout jen ten, kdo by se skláněl nad hnízdem, tam ale nikdo nestál, hromádka z bláta byla docela opuštěná.
Až druhé prasknutí, o poznání silnější, odhalilo záhadu obestřenou rouškou tmy.
Vajíčko odkrylo svůj poklad. Uvnitř bylo plameňáče; hlavička s malými černými očky
a červeným zobáčkem, tělíčko a křidélka porostlé zplihlým prachovým peřím a dvě nepoměrně dlouhé nožky.
Plameňáče se do nového světa doslova vykulilo. Do vajíčka nejprve na různých místech proklovalo malé otvory a potom se zapřelo o stěnu a tlačilo a tlačilo. Když to prasklo, polovina skořápky odlétla pryč z hnízda a s druhou polovinou na zádech udělalo plameňáče dva kotouly a jen tak tak, že se nepřekulilo přes okraj hnízda do vody. Naštěstí skončilo zpět na dně hromádky z bláta jako kulička v důlku. Už se ani nepohnulo, jen tam leželo jak široké, tak dlouhé a slabě pískalo. Někoho se dovolávalo. Nikdo ale nepřišel, nikdo ho neslyšel.
Přesto se plameňáčeti po nějaké době podařilo zmátořit. Začalo se hýbat, napřimovat a tvarovat do podoby odpovídající ptáčeti, a ne vejci, protáhlo si nožky, křidélka odlepilo od tělíčka a jakžtakž pohodlně se uvelebilo v hnízdě.
Ještě slepé natahovalo krk na všechny strany, nejspíš doufalo, že si zobáčkem oťuká nový svět, tak jako stěnu vejce, ale k jeho překvapení, až tam, kam dosáhnulo, se žádná stěna nenacházela, kolem něho byla jen spousta volného a nevyužitého místa.
Najednou se však přihodilo něco velmi zvláštního. To nic, ta prázdnota kolem bez ničeho, jakoby vyvstala ze své prapodstaty a zhmotnila se v neskutečný a nekonečný prostor. Plameňáče poprvé uvidělo. Spatřilo temnou noc, bez jediného bodu, který by přilákal jeho pozornost. Minutu po minutě přivykalo pohledům do tmy, cvičilo oči, mělo pocit, že se s tím černým musí něco stát.
Nic se však ne a ne stát, a tak plameňáče začalo znovu pískat, protože se v novém světě necítilo ani trochu příjemně. Ve vajíčku to sice také nebylo kdovíjaké, ale bylo tam aspoň bezpečně a útulno, a když mu hrozilo, že si nastudí záda o studenou stěnu, celé vejce se z ničeho nic rozehřálo teplem domova.
Plameňáče dál sedělo a slabě, nešťastně pískalo, a možná že se pískotem ptalo samo sebe, proč se muselo ocitnout v takovém neútulném a bezútěšném světě, jaká mocná síla ho vytáhla z vajíčka.
Byla to touha po dobrodružství, volání přírody zpoza stěny vajíčka nebo jen naléhavá potřeba většího prostoru, protože ve vajíčku už nebylo vůbec k hnutí a plameňáče tam neustále zakopávalo samo o sebe, aniž by udělalo jediný krok.
Na takové otázky nebylo plameňáče ještě dostatečně mozkově vyzrálé, jediné, co mu jeho intuice radila, bylo pískat a čekat, co se bude dít dál. Bohužel jeho starý svět ležel v troskách, nemohlo se do něho vrátit a zaklubat, zbyla z něho jen skořápka.
Ať už byl nový svět jakýkoliv, měl pro plameňáče v zásobě mnoho překvapení a první z nich bylo právě na pořadu noci.
V té černé tmě, vysoko nad jeho hlavičkou, se začaly objevovat bílé, rozmazané skvrny, jedna za druhou, až jich byly tisíce a tisíce a všechny ty skvrny se po chvíli scvrkly do sebe, do malých teček, které zazářily jasným světlem. Jen
jedna z nich se ne a ne zmenšit, zůstala stejně veliká, stal se z ní zářivý kotouč, luna.
Plameňáče nemohlo uvěřit svým očím. Konečně mělo pocit, že v novém světě něco je, a ne jen tma, která kdoví jestli vůbec byla.
Proto ho jasná záře hvězd zcela upoutala, nemohlo se na ně vynadívat, prohlíželo si je pozorně, souhvězdí po souhvězdí, ale potom přeostřilo na celou hvězdnou oblohu, prohlíželo si ji takovým zvláštním, zkoumavým pohledem, mělo pocit, že mu něco připomíná.
Plameňáče radostí zapísklo, když mu to konečně došlo. Hvězdná obloha měla stejný kopulovitý tvar jako stěna ve vajíčku, jen o trochu větší a o trochu dál a výš od jeho hlavičky.
Zkrátka nový svět byl sice hrozně prostorný, ale jinak v zásadě stejný, což znamenalo, že i z něho by se mohlo dostat pryč.
Plameňáče dvakrát nepřemýšlelo, jestli v tomto světě zůstane. Když bylo možné dostat se z něho pryč, proč to nezkusit, jen stěží mohl být svět za hvězdnou kopulí horší. Otázkou však bylo, jak na to.
Jedna osvědčená a vyzkoušená metoda průniku do jiného světa plameňáčeti sama vyvstala na mysli. Šlo o to proklovnout zobákem kopuli a protáhnout se skrz otvor ven. Plameňáčeti se nezdálo, že by to pro něho byl velký problém. Hvězdy považovalo za malé dírky, skrz které k němu proudí světlo z jiného světa, nemuselo by tedy ani do stěny moc klovat, když byla tak děravá, když v ní navíc už zela jedna velká, kulatá díra. Jediný problém se zdál být v tom, jak se dostat tam nahoru.
Plameňáče se instinktivně podívalo na svá malá křidélka a současně s nimi zahýbalo. Jeho křidélka připomínala spíše ploutve na plavání v jezeře než plně funkční letový aparát,
ale ať už vypadala jakkoliv, vrozená ptačí intuice mu radila, aby je vyzkoušelo a odhalilo, k čemu vlastně slouží.
Plameňáčeti se podařilo odlepit křidélka od tělíčka a roztáhnout je. Začalo s nimi cvičit:
Upažilo a připažilo jednou, podruhé a potřetí. Šlo to ztuha, ale šlo. A znovu, popáté a pošesté. To už bylo mnohem lepší, křidélka se více rozpohybovala. U padesáti upažení a připažení se křidélka začala pohybovat rytmicky, plameňáče si neodpočinulo, nepolevilo, cvičilo dál: šedesát, sedmdesát a osmdesát, dělalo křídelní cviky jak na slet plameňáků, až se dostalo ke stu, sto deseti a sto dvaceti, kdy už s křidélky mávalo zcela automaticky bez větší námahy.
Plameňáče na chvíli nabralo dech, podívalo se na měsíc coby velkou díru v kopuli a rozhodlo se teď hned tam odletět. Rozmávalo křidélka tak rychle, jak se před chvílí naučilo.
Pohybem se mu rozproudila krev v žilách, rozbušilo se mu srdce a zalilo ho vnitřní teplo. Plameňáče cítilo, že se každou chvíli odlepí od země, cítilo, že se k němu hvězdná kopule pomalu přibližuje, a tak sáhlo pro všechny zbývající síly.
Ty ho však náhle opustily. Plameňáče podrážděně zapískalo, skulilo se na bok a nedlouho nato zcela vyčerpané usnulo ve své blátivé hromádce.