Hrdlořezka

HRDLO ŘEZKA

Pavlína Bieliková

ŽIVOT ZAČÍNÁ TAM, KDE KONČÍ

STRACH

Když mi bylo šestadvacet let, dozvěděla jsem se, že můj otec opět dost ošklivě zacházel s mou mladší sestrou a matkou. Pracovala jsem tehdy v jedné zdejší realitní kanceláři jako ředitelka prodejního centra. Můj otec se nikdy netajil tím, jak je potřeba k výchově všech jeho blízkých fyzický trest a pokud se někdo pokusí odporovat, skončí opravdu zle. A tak jak smýšlel, tak i konal.

Několikaleté fyzické týrání mé sestry a matky se stalo běžnou součástí našich životů. Já tomu všemu tehdy jen přihlížela. Můj otec na mě nikdy ruku nevztáhnul, přesto jsem měla do této doby velké problémy se, jakkoliv emočně projevit v blízkosti mých nejbližších členů rodiny. Bála jsem se odsouzení a jakéhokoliv odmítnutí ze strany svých blízkých. Bála jsem se veřejně projevit svůj názor, anebo co hůř souhlasila jsem proti své vůli s názory ostatních. Několikrát v životě jsem se nechala ovlivnit manipulátory, lháři a sobeckými lidmi, a to jen proto, že jsem se bála že mě tito lidé opustí, zesměšní, ublíží mi. Moje sebeláska a sebeúcta mi byla lhostejná, byla jsem sama sobě na druhém místě.

Ale tenkrát, když jsem viděla, jak se moje setra potýká s modřinami na celém těle a moje matka je vyděšená k smrti, jsem se rozhodla, že jim pomohu.

Bylo to poprvé, co jsem se postavila otci a s mou drobnou postavou je chtěla ochránit, třeba i vlastním tělem. Aniž bych o všem tehdy více do hloubky přemýšlela a hodnotila si, jaké důsledky to bude mít, jsem rozhodla se jít do obrany zcela otevřeně.

A víte, co se stalo? Vůbec nic. Nic, co by mi mohlo jakkoliv ublížit, nic, čeho bych do budoucna litovala, nebo za co bych se musela stydět. Smazala jsem tuto kapitolu mého dosavadního života ze své mysli, protože mi nic nepřinášela. Žádné výčitky ani lítost se u mě neprojevovaly. Život s mým otcem do mých šestadvaceti let jakoby zmizel z mé minulosti. Najednou nezůstaly žádné vzpomínky na minulost ani obrázky, které by mi ho připomínaly. I přes otcovo naléhání se se mnou po několika letech potkat a i přes jeho dožadování mé pozornosti, jsem nebyla přesvědčená, že mu někdy chci, nebo mohu odpustit.

NE byla moje odpověď na otázku, zda bych ho někdy navštívila. NESLYŠÍM, když mi můj syn říká, „pozdravuje Tě děda“. NEODPUSTÍM A NENÁVIDÍM byly jediné dostupné a vystihující slova a myšlenky, které jsem měla zakódované od doby, kdy jsem otce viděla naposledy. Ztraceného a zdrceného celou situací, že zůstane sám.

Kapitola čtvrtá: (ne)LÁSKY

Jak často jsme však v minulosti své osobní neúspěchy, zejména v oblasti vztahů, připisovali vnějším okolnostem, jako je naše dětství nebo chyby v rodičovské výchově? Kolikrát jsme si řekli, že to byl prostě špatný partner nebo partnerka, kdo nás zklamal, a ne naše vlastní nedostatky? A přesto, i přes tato zklamání, jsme mnohdy našli v sobě sílu zůstat sami, abychom se mohli znovu spojit se svým vnitřním já.

Je to právě v těchto chvílích samoty, kdy máme možnost odhalit skutečnou hodnotu sebelásky. Učíme se, že každý z nás je jedinečný, s vlastními přednostmi i slabostmi, a že právě tyto osobní rysy tvoří naši identitu. Učíme se být trpěliví a shovívaví k sobě samým, stejně jako bychom byli k někomu, koho hluboce milujeme. A když se naučíme opravdu milovat, teprve pak můžeme otevřít své srdce a rozdávat lásku ve světě kolem nás.

Tématu LÁSKA se věnuji celý svůj život, ať už šlo o lásku k rodině, k mému synovi nebo partnerům. Podstatu lásky jsem ale našla právě až ve chvíli velkého zklamání a sebenalezení. Vztah, který měl být napsán jako podle ukázkového románu do konce našich životů, kde se ale o lásce nepíše. Láska, o které jsem se domnívala že je natolik silná, že ji nic

nemůže zničit, se najednou stala pouze mou iluzí. Ta chvíle, kdy jsem zůstala sama a měla možnost se zcela otevřít své duši a srdci. Chvíle, kdy jsem se na sebe zadívala do zrcadla a viděla konečně sebe, na jedné straně tu malou dívenku, se kterou mají všichni slitování a kterou si nikdo nepamatuje, a na druhé straně silnou a moudrou ženu, která si je jistá, že ustojí jakékoliv zklamání a pokaždé se opět zvedne a jde dál, o krok moudřejší a silnější. Čím déle jsem se zabývala sama sebou, svými zájmy a koníčky, a čím častěji se v mém zrcadle objevovala ta silná žena, tím více jsem nalézala své ztracené sebevědomí a neskutečnou touhu jít dál.

Nyní vidím kolem sebe spoustu známých a přátel, kteří lásku chápou zcela jinak, než by měli, stejně jako já tehdy. Kolik lidí na světě je zklamaných, uvězněných ve své mysli s pocitem, že nejsou dobří, že si nic lepšího nezaslouží, nebo že se bojí odejít z nefungujícího vztahu, protože se nechtějí být sami.

Můj otec se vždy jevil jako krutý majetnický manipulátor a běžnou rodičovskou lásku jsem od něj nepociťovala. Když mi bylo třináct let, jsem byla znásilněna člověkem, kterého jsem považovala za kamaráda. Dvakrát jsem se v životě vdala a také dvakrát rozvedla. Prodělala jsem těžký zánět v těle a na operačním sále jsem na pár minut upadla do klinické smrti. Z mého druhého manželství jsem odešla, protože můj manžel začal hrát automaty

a po rozvodu mi zanechal břemeno s půlmilionovou půjčkou. Ve svých osmatřiceti letech jsem se stala obětí stalkera. Několikrát za život jsem požádala o pomoc odborné psychology. Od partnera jsem zažila jsem psychický nátlak a citové vydírání. Poslední roky jsem byla silně ovlivněna majetnickým manipulátorem. Byla jsem několik let z morálních důvodů utajovanou přítelkyní. Poslední léta v mém vztahu jsem často slýchávala, že nejsem ambiciózní, že jsem v životě nic nedokázala, že nic nemám.

Ve svých jedenačtyřiceti letech jsem se rozhodla, že takovým vztahům nechci dávat už ani minutu svého drahocenného času, a tak jsem z posledního vztahu odešla. Byla jsem chladná a bez výčitek, ve chvíli, kdy jsem náš vztah definitivně pohřbila, se ve mně cosi prolomilo, našla jsem svobodu a mohla se nadechnout. Odešla jsem sama ale vyrovnaná. Našla jsem sebelásku a začala si vážit svého života více než kdy jindy. Zůstala jsem sama a sama se sebou se znovu učila žít. Nikdy jsem se necítila silnější a šťastnější. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se cítila mnohem připravenější být sama a začít si sama sebe vážit.

Stojím na křižovatce vzpomínek, kde každá tvář, která se ve mně objevuje, má svůj vlastní příběh, svou vlastní cestu, kterou jsme na chvíli sdíleli. A i když se naše cesty rozešly, s každým sbohem, které jsem vyřkla, bylo v srdci skryto tiché přání.

Kapitola sedmá: V DÁLCE

Když mi bylo devětadvacet let, měla jsem zavřené oči a moje srdce se na pár minut zastavilo. Ležela jsem, vyčerpaná ale klidná, z koutků očí mi ukápla slza, cítila jsem velkou bolest, ale zároveň odhodlanost s ní bojovat. V dálce jsem spatřila pět mužských postav v bílých pláštích. Stály v pozadí a dívaly se na mě jak spím. Kolem sebe měly hodně světla, jako by stály přímo před sluncem. Postavy se dívaly a se smutkem v tvářích se jemně usmívaly, já snila o tom, že chci žít.

Ve chvíli, kdy se nám stane, troufám si říct nadpřirozená věc, která je mezi nebem a zemí, začneme snít o zcela jiných věcech. Vážíme si najednou života více než kdy jindy. Chceme trávit čas tam, kde je nám dobře a kde máme své blízké. Uvědomujeme si spousta věcí a na několik let, leckdy i do konce života vnímáme čas jako velmi významný bod v našem životě. Života si začneme více vážit; to že se můžeme svobodně nadechnout, už nepovažujeme za samozřejmost. Děkujeme každé ráno za to, že jsme se vzbudili a jsme vděčni za to, že jsme součástí tohoto života.