HOŘKOST OVOCE
Podle skutečných událostí.
11. PROSINCE 2010 – NECÍTÍM LÁSKU
Koukám na hodiny, je už šest hodin ráno, 11.prosince 2010. Šel spát. Je to podruhé, kdy mě tato situace donutila k sepsání pár řádků. S kým si mám o tom popovídat? Máma je přece
šťastná, že já jsem „šťastná”. Opravdové kamarádky vlastně nemám. Ty co mám jsou ten typ, co se tváří jako kamarádky, ale mě u nich chybí ten správný pocit, že jim můžu sdělit svou bolest a trápení. Necítím, že jsou mi oporou, někdy dokonce cítím opak. Proto mi zbývá tohle….PC, notebook, poznámky….diář. Nejsem spisovatel, nejsem bohém, nejsem ani věřící, ale jakoby mě něco nutilo ke zpovědi!!! Aby ne, jsme lidé, nejsme z kamene. Jsme z masa a kostí, potřebujeme pohlazení, podporu. Potřebujeme něco, co nám pomůže vyrovnat se s trápením.
Zavřel za sebou dveře, abych ho nerušila. Já sedím tiše u PC u krbu. Když jsem si brala z ložnice peřinu a polštář, neodpustila jsem si jízlivou poznámku, že dnes budu spát na gauči v obýváku! Na truc? Možná? Prostě to tak cítím, a že se to neděje často. Raději mám, když se k němu tulím. Nesnáším spát bez něho. Znamená to, že jsem ten, kdo má rád víc? Jsem nezkušená, neznalá života? Proč, po takové době souznění, a především po posledním půl roce, kdy mi konečně dává najevo, že mne miluje a chce se mnou vše sdílet, mám pocit, že jsem ztracená a sama? Že se bojím? Nechci „procitnout”, protože vím, že zítra nebude hezký den a sobotu strávíme v tichu…
Na dnešek se mi zdál sen. Byli jsme na party někde na chatě. Já byla nachlazená a šla spát dříve. V noci jsem procitla a on nikde!!!! Šla jsem ho hledat a při procházení chaty jsem postupně otevírala všechny pokoje. Uvnitř se shromažďovali ostatní hosté a všichni se všemi si užívali sexuálních hrátek. Samozřejmě jsem tam našla i jeho!!! Opilého, nadrženého, s napruženým pérem. Sápala se k němu nějaká neznámá
sdílející daný pokoj s dalšími dvěma páry, z toho s jedním mužem, kterého znám. Když mne spatřil, začal tvrdým penisem mávat do všech stran, tak aby ho dychtivá neznámá kuřička jen těžko nemohla nezachytit. Podařilo se! Následně jsem ho z přilehlé sprchy zmáčela studenou vodou a vystěhovala z „našeho“ domu. Tím sen skončil… Je to znamení, že mám odejít? Mám mít rodinu s někým jiným?
Proč mám pocit, že to, co jsme si naplánovali, prostě nebude? Proč mi řekl, že jeho životní cíl je být v klidu? Proč neřekl, že jeho životní cíl je mít dítě? Novou rodinu…. rodinný život…..? Proč se spokojí s tím, co má?
26.
BŘEZNA 2012 – JSEM TĚHOTNÁ
Je to týden, co jsme se po třech měsících vrátili z Thajska, kde jsme si užívali teploučka, sluníčka, skvělého jídla a pohody. Náš odjezd jsem brala jako zkoušku a definitivní rozklíčování našeho vztahu. Po všech nepříjemných a bolestivých chvílích, které byly ještě čerstvě za mnou, po nekonečných myšlenkách o tom, jestli jít dál nebo ne, jsem potřebovala rozuzlení. A PŘIŠLO!!!! JSEM TĚHOTNÁ!!!!!!
Se zárodkem nového života jsme nevědomě již odletěli. První tři měsíce těhotenství jsem tak prožila v tropech. Nebylo mi špatně, neměla jsem žádné potíže, mohlo by to být ideální. Jenže, dostavila se úzkost prostě z toho, že jsem těhotná. Proč je mi úzko? Přejde to? Patří to k jinému stavu?
Nebo jsem vztah chtěla ukončit a nechci mít děťátko s ním?
Všechny mé kamarádky byly šťastné, když se jim podařilo otěhotnět. Já ne. Proč není alespoň něco podle mých představ? Proč mi to prostě nevychází? Proč nejásám? Proč musím brát vše rozumem a proč ten nahoře nám to takhle
zpečetil? Máme spolu zůstat? Musíme, když mám v bříšku malého človíčka. Potřebuje tátu. Hledat mu nového? Ne!!!!! Nechci. Takže budeme válčit spolu. Já si to v hlavě přece zase srovnám, posadím se na zem a půjdu do toho. Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše přece. Snad to bude krásné!!!!!
13. BŘEZNA 2018 – ALKOHOL
„Táto, proč jsi hodil tím telefonem?“ „S mýma věcma si můžu dělat, co chci. Je ten telefon můj? Je! Tak si s ním můžu dělat, co chci!“ Potom usnul u krbu, na podlaze. To už je opravdu moc! Děti vážnost situace naštěstí ještě nechápou, jsou jim 5 a 2 roky, ale jak dlouho to nebudou vnímat? Kolik času zbývá do doby, než pochopí, že tátu ovládá alkohol? Z těch myšlenek se mi udělalo opravdu špatně. Bože, přece nemohu ty andílky poslat do života s tím, že mají otce alkoholika. Že ten, který má mít na vše vysvětlení, ten který má vše vyřešit, krýt záda, zastat se jich, ochraňovat jejejich velký a jediný hrdina – podlehl ďábelské moci alkoholu.
30. DUBNA 2022 – SECRET OF ENERGY
Začínám sumarizovat. Znovu. Dělám životní resumé, rešerši. Retrospektivou si procházím skládanku svého života a nacházím spojitosti a souvislosti. Za vše, co a jak jsem prožila jsem ráda. Nebýt těch těžkých chvil, nejsem tam, kde jsem. A já jsem hrdá na to, kde jsem a co jsem dokázala. A hlavě, těším se, co bude dál. Přeji si život plnohodnotně prožít, nikoli přežít.
Celá ta cesta k sobě, to uvědomění si sama sebe, byla dlouhá. Přichází poté, co jsem opustila něco, co mi svazovalo
křídla. Je to můj druhý životní odchod z neviditelných pout, přišel po prvním odvážném životním kroku, který jsem udělala v době dospívání. Tenkrát jsem opustila rodný domov a s ním nadvládu mého otce, která mě už dusila. Nemohla jsem nic. Tedy nic podle svého, nic, co jsem si přála. Když něco, tak jen to, co mi bylo nařízeno dle jeho vůle. V žádném případě neexistovalo projevit negativní emoce. Prostě a jednoduše – máš střechu nad hlavou, jídlo, rodiče. Sebemenší důvod se neradovat nebo projevit nespokojenost? Neexistuje! Prostě zákaz! Podobným vězením se mi stal můj současný partnerský vztah. Jako bych v něm slyšela. „Ty nemůžeš nic. Buď tady, posluhuj mi. Dělej vše, co řeknu. Ostatní je bezvýznamné.“ Opět stejná písnička – máš střechu nad hlavou, jídlo. Není, co víc si přát.