Adéla Kabelková
V nejtěžších chvílích našeho života se čas jakoby pozastaví.
Naše duše jsou chyceny do pavoučí sítě přesýpacích hodin a ručičky kukaččích hodin na zdi stojí bez hnutí. Kolem nás létají zrnka prachu, narážející o sebe a vytvářející jakousi spirálu v hustém letním vzduchu. Špatně se nám dýchá, to pro nedostatek naděje v plicích. Nedostatek naděje, že se něco někdy zlepší.
V nejtěžších chvílích jsme sami. Pobýváme na osamocených místech, bez lidí, bez radosti a se špetkou smutku na tom všem trápení.
V nejtěžších chvílích pomáhá hudba. Pomáhají texty písní, básní. Pomáhají knihy. Nové světy v nich. Pomáhají lidé, kteří ví, jaké to je být ztracen v čase. Pomáhají duše, které se v čase dočista zapomněly. Pomáhají nejbližší, byť podpora od nich může člověku připadat zbytečná a neužitečná. Pomáhá slunce, co svítí do potemnělého pokoje. Pomáhá vůně čerstvě upečeného chleba, pomáhají hodiny a hodiny venku, v souladu s přírodou.
V nejtěžších chvílích pomáhá dýchat. Zadržet dech a za chvíli ho vypustit. V nejtěžších chvílích pomáhá studená voda a nezměrně lásky.
Ve chvílích lepších rozdáváme lásku a štěstí. Smějeme se do slunce i v dešti a bavíme smutné duše omšelými vtipy. Náš úsměv zmizí vždy jen na chvíli, ale později se navrátí na své místo.
Ve chvílích lepších jsme sami rádi. Doděláváme resty, užíváme si menších společností i autorských čtení. V lepších chvílích píšeme knihy, zpíváme a svět se točí jen tak akorát, ani ne moc rychle, ani ne moc pomalu.
V lepších chvílích umíme zůstat vzhůru do noci, pozorujíce hvězdy. Pamatujeme si narozeniny a svátky lidí kolem a víme, co chceme vařit na oběd.
V lepších chvílích zvládáme rytmus básní i písní s přehledem a vedeme kapelu ve své hlavě. Umíme odlišit dobré od zlého, hodné a špatné lidi. Umíme vypnout hlasy v naší hlavě, umíme se postarat o chod světa, zvládat školu, i bytí s rodinou a kamarády.
V lepších chvílích jsme to my, ale v žádném případě nejsou tyhle chvíle důležitější než chvíle horší. Ty nás totiž učí setrvat v jednom bodě, umět být trpělivý a schopný změny. Učí nás, že i v dešti se dá tančit.
Mé jméno je Adéla. Je mi dvacet let a někdy mám pocit, že se topím ve svém vlastním životě. Přijde mi, že jakkoli se snažím, nikdy to není dost. Křičím, ale můj hlas nikdo neslyší. Některé dny jsou temné, bez jediné špetky světla. Tenhle pocit beznaděje se nazývá deprese a trvá v délce hodin až po několik měsíců. Není to jen pocit sklíčenosti, pasivity, ztráty kamarádů, lidí v okolí, ztráty sociálního kontaktu, chuti k jídlu. Je to i strach ze života, strach z dalšího nádechu a výdechu. Je to strach ze ztráty lidí kolem, strach z nedostatku talentu, strach z neschopnosti. Je to strach z jídla. Všechny tyhle strachy ve mně několik let klíčily a vždycky jednou za čas vyrašily v obrovský a děsivý květ smutku, který ne a ne odkvést.
V nejhorších chvílích mého života tu naštěstí vždycky byl někdo, kdo by mě podpořil, pomohl mi. I přesto jsem v určitou chvíli začala zvažovat i to nejhorší. Když člověk dojde až na samotný okraj svého života, je všechno hrozně pomalé. Svět je jakoby pozastaven a jediný, kdo se v něm hýbe jsi ty.
Jiné dny svět zase běží až moc rychle a mám pocit, že se nedá zpomalit. Někdy je toho tak moc, že si potřebuju jenom
Adéla Kabelková
chvíli sednout a koukat do zdi, upřít svůj pohled na nějaký klidný bod a v něm dále setrvat. Vteřiny, minuty, hodiny. Když je svět moc rychlý, můj organismus je moc pomalý. Všichni zvládají rapidně všechny úkoly a životní role a jenom já jsem stále zaseklá tam někde na pískovišti ve školce. Jasně, v mém životě jsem měla spoustu velkých úspěchů, ale nikdy jsem neuměla je řádně oslavit, a tak pomalu vyšuměly do nicoty.
Dlouhé roky jsem s tímto pocitem bojovala a vše se rapidně zlepšilo psaním. Psát jsem aktivně začala ve dvanácti letech, ale odvážit se a vydat knihu – to nebylo nic pro mě. Myšlenka na nezměrné množství rozhovorů, telefonátů ohledně knihy a autorských čtení mě natolik děsila, že jsem všechny moje nápady po dlouhou dobu držela pevně zavřené v krabičce, v nejzazším rohu mého pokoje. Všechny papírové útržky, školní eseje, básně, co se hezky umístily na soutěžích – všechno tohle bylo skryto před očima všech ostatních. Až do chvíle, kdy jsem si ve svém okolí začala aktivně všímat lidí, jako já. Možná jsme nebyli úplně stejní, každý si prošel věcmi jinak, ale všichni jsme byli zranění. Smutní. Naše duše strádaly a nic tomu nepomáhalo. Napadlo mě, že jedinou cestou, jak těmto lidem pomoct, je sepsat můj příběh. Sepsat příběh dívky, která byla ztracená sama v sobě, ve světě, v rolích, které jí okolí přidělilo a nikdo jí nemohl ze ztracena vytáhnout. Napadlo mě napsat knihu, která snad některým z vás, kteří to teď čtete, pomůže najít lepší životní cestu a uvidět, že vše nemusí končit černobíle za smutného letního večera.
Je to velmi dlouhá cesta, napsat knihu. Započíná to nápady, črty, znovuobnovením útržků textů, zapadlých v rohu paměti. Chce to hodně trpělivosti, odhodlanosti, péče, podpory a času. Ale výsledek je neskutečný.
V mé lyricko-epické sbírce textů najdete jak kratší povídky, tak i rozsáhlé nebo krátké básně, které odráží mé šedé dny a průřez nejdůležitější a zároveň nejtěžší etapou mého dosavadního života. Moje bolest je v nich rozlita jako voda po dešti je rozlita na chodníku. Je v nich prostup melancholií, ale i cesta z ní ven.
Nutno dodat, že nic z toho není chronologicky řazeno a sbírka taky postrádá souvislý příběh. Berte to spíše jako náhled do určitého životního období pomocí útržků, básní a myšlenek mladého snílka s hlavou v oblacích.
Adéla Kabelková
PŘED ZRCADLEM
Před zrcadlem stojím – už hodinu, jak smrt se krčím ve stínu.
Hledám tělo, co mi nepatří, v očích mám pláč a pod očima náznak ospalosti.
Obkresluji klíční kosti, čím méně ze mě, tím víc radosti.
Každá křivka je vina, co pálí, hlad je dnes přítel – bolest mě chválí.
Ve lžičce se třpytí kapka vzdoru, v puse mi hoří jako výčitka.
Koukám se na nebe, tam někam nahoru, bez pomyslného měřítka.
Ale někdy, než padnu do spánku, vzpomenu na smích – ne na stránku
kalorií, čísel, co mě měří –jen na ten smích, ten pořád ve mně věří.
A tehdy vím, co mi v sobě schází –ne jídlo, ale hlas, co zkazí ten tichý soud, co žije ve mně.
Kéž bych zas byla, i kdyby jen jemně.
SRDCE Z JEŘABIN
Mám srdce z jeřabin, byť nejsem ošemetná, Jsem mírně roztržitá, neposedná.
Mé srdce z jeřabin má barvu rudých růží, mé srdce z jeřabin si lidé nezaslouží.
Je jemné, jako sukno z pavučiny, Protkáno je stíny viny, tichými údery mísí zlou smrt se životem, stíny zlé odhání vytrvalým šepotem.
To srdce z jeřabin však krvácí, dennodenně, musím ho zachránit, neprodleně.
To srdce z jeřabin je potrhané představami, S mým srdcem z jeřabin se chlácholíme fialkami.
Otázka hrozivá však tu stále visí, skrývá se ve stínech zákulisí.
Děsí mě ve spánku, i ve světlém denním snění, na moji otázku žádného léku není.
Může to srdce, jež tam ve mně bije, může se dopustit životní havárie?
Může mě zanechat temnému osudu, a když mne zanechá, vyvolá ostudu?
Poznají lidé, že bez srdce žiji, budou se děsit, když v sebe se skryji?
Uvěří myšlence, že srdce mé bojí se vyjít ven, kde vše je ztracené?
Děsí ho udělat krok do neznáma, každičkým úderem více jsem sama. Každičký úder mě oddaluje, duši mou, strašpytla, odhaluje.
Jednoho dne, až budu starší, vyhraji boj proti srdíčku.
Půjdu si klikatou cestou, pak další, zapálím po krajích svíčičku.
To abych viděla ve tmě, co venku, září tak temně, tak tragicky. To abych viděla na dívenku, co se mnou zůstane naprosto navždycky.
Chlácholím dívenky rozbitou duši, která se bojí srdce rudého. Možná je nevinná, možná to tuší, že právě vstoupila do kruhu bludného.
ŽIVOT S NÁDECHEM HEŘMÁNKU
Vlasy ti voní po dešti, v ruce držíš sedmikrásku.
A s kytarou na dlouhém náměstí mi vyznáváš svoji lásku.
S kytarou a velkým batohem si klekáš na koleno, těžko říct, zda mi dáváš sbohem, či zda mám si chystat svoje věno.
Miluji vůni po dešti, vlasy ti voní od heřmánku.
A na prázdném náměstí, děti hrají na píšťalku.
Hrají si písničku smutnou, s píšťalou tancují.
S radostí veselou, ukrutnou, na louce za městem stanují.
S pohledem upřeným do Slunce, odkládáš stařičkou kytaru.
Hladíš mě po vlasech, něžně a jemňounce, všechno je konečně tak, jako po staru.
Heřmánkem načichlá kytara, složená v náměstí lůno, hrál ’s mi, když v noci jsem nespala, ty moje durová struno.
Teď už mi nehraješ ke spánku, ztrácíš se v mysli, můj králi.
Tvůj hlas se ztratil tam ve vánku, na louce, kde jsme si písničky hráli.
Často si myslívám na tebe, často si povídám s písní.
Hlavně, když koukám se na nebe, cítím se sevřená tísní.
Dlouho už nehraji s kytarou, dlouho už nezpívám písně.
Dlouho já myslívám na vzpomínku prastarou, na tu, jež dostává mě z tísně.