Dneska se mi vybavila akce, kde nebyl jen jeden, ale hned několik památných momentů. Teprve se to rozjíždělo, takže prezence nebyla nijak rozsáhlá, ale první nadšenci to už na parketu rozjížděli. Včetně mě a jednoho z mých kumpánů. A včetně dvou od pohledu mladších holek, poměrně undergroundově vystajlovaných, i když nešlo odhadnout, jestli akce podobnýho rázu obrážej běžně, nebo je to jejich premiéra. U tancování se totiž průběžně fotily. Což, jak jsem psal dřív, není úplně vítaný. Celkem se teda snažily objektiv nemířit do publika, takže na tom vlastně nebylo nic špatnýho, přesto si jejich počínání všiml jeden chlápek. Tenhle na to měl, narozdíl ode mě, trochu jinej názor, a narozdíl ode mě byl přestrojenej za paní. Blond paruka, růžová minisukně, přilehlej top, vysoký podpatky… Neobratně k holkám naklusal a zjevně se je jal poučovat o tom, že na takových akcích se nefotí a ať toho okamžitě nechaj. Máchal u toho rukama tak náruživě, až jim ten mobil div neodpálil z rukou. Holky vypadaly překvapeně, ale nehádaly se. Mobil kvapně uschovaly do kabelky, a zaraženě pokračovaly mírně toporným tancem. Pár minut nato mezi náma tanečníkama slalomovala jiná ostraha, tentokrát ta oficiální, oděná v reflexní vestě, a rázně napomínala každýho, kdo se odvážil byť jen vytáhnout prostej vape. Na akci byl teda zákaz kouření, propagovanej plagátama vyvěšenýma napříč celýma prostorama, ale byl trochu zavádějící. Nešlo mi do hlavy, proč by se měl vztahovat i na relativně neškodný vapy, ale náš hostitel, náš pán, že jo. Ne každej to teda viděl stejně, ale zkrátka neměl na výběr. Zpočátku. S postupem večera a s nárůstem tanečníků si už totiž každej dělal, co chtěl. Cítit byly i klasický cigára, a semtam dokonce zavanul i typickej odér trávy. Ostraha veškerý pokusy o regulaci vzdala, a po zbytek večera už na parket ani nepáchla. 2
Na celý tý situaci se mi moc líbila paralela, že na pár disidentů si autorita sebevědomě troufne. Vzbuřte však davy, a moc se obrátí. Nebo nějak tak. Teď už mi to nezní tak vtipně a hluboce jako tenkrát, ale taky nejsem tak zhulenej (jako tenkrát). Než se však parket zaplnil kompletně, padl mi do oka jeden zvláštní týpek. Nejdřív jsem myslel, že se mi to jen zdálo, tak jsem ho po očku sledoval dál. Když ale opravdu podruhý vytáhl ze zadní kapsy kalhot notýsek s tužkou, aby tam v rychlosti něco naškrábal, poskytlo mi to klid na duši, že nejsem až tak mimo a nemám halušky. Ještě nějakou chvíli potom, cestou na toalety, jsem rozjímal nad tím, co asi měl na srdci tak důležitýho, že to musel takhle promptně zaznamenávat. Tohle rozjímání mi ale přerušili dva veselí kluci, kteří se u umyvadel z nějakýho důvodu marně snažili rozvzpomenout na název písničky, kde se zpívá „I can’t stop falling in love with you”. „You guys mean Can’t help falling in love by Elvis Presley?”, pomohl jsem jim. „That’s the one!” rozzářily se oběma naráz oči, načež se objali kolem ramen, vypochodovali z toalet směr parket a spustili zamilovanej song z plných plic. Kouzelnej moment, ale asi ne tolik, jako měli jiní dva kluci na jiný akci. Pardon, že takhle skáču, ale akorát se mi s tímhle kontextem tahle další záležitost vybavila. Bylo to na letní párty ve skanzenu v Řeporyjích, takže teplo, příroda, pohoda. Tancovalo se zrovna před dřevěným kostelem, hudba byla fajnová. Někteří to rozjížděli tak intenzivně, že zahazovali trika. V jeden moment se dva z těhle odvážlivců spojili do náruživějšího tance, od kterýho jsem nemohl odtrhnout oči, seč jsem se snažil. Normálně mě takový věci neberou, ale tady to tak příhodně podkreslovalo tu atmosféru, že to prostě nešlo. Když začal jeden druhýmu masírovat bradavky, musel jsem se už smát. Celý to vyvrcholilo tak, že se jeden 3
z týpků (ten přední) zničehonic rozběhl do nedalekýho lesa. Druhej zastavil svoje taneční kreace, na chvíli se zamyslel, vzal si (svoje?) pohozený triko a pustil se za ním. Ale zpátky k původně zmiňovaný akci. Jak jsem se vracel z toalet, projížděl jsem messenger s myšlenkou, že bych případně lokalizoval zbytek skupiny. Jeden z kumpánů akorát psal, že je v chillzóně a ať dorazím. Měl jsem docela sociální, tak mi to přišlo jako dobrej nápad. Chvilku mi trvalo, než jsem ho našel, ale povedlo se. Ke vší smůle. Vysedával tam s dalšíma dvěma neznámýma nad diskuzí vskutku epochální - jestli toaleťák patří koncem ke zdi nebo od. Mým příchodem se nenechali příliš rušit. Kolega mě teda zkusil v rychlosti do diskuze uvíst, já se ale absolutně nechytal. Popravdě, ani jsem se o to moc nesnažil. Diskuze byla zajímavá jen z toho pohledu, jak se kvůli takový banalitě dokázali rozvášnit, ale ani to mě na dlouho nezabavilo. Začal jsem se rozhlížet kolem ve snaze nalezení něčeho bohulibějšího. A když už nic jinýho, tak aspoň výprava na nedalekej bar pro nějakej ten drink… Když jsem zaměřil svůj novej cíl, uviděl jsem akorát, jak k němu míří týpek se zápisníkem. Zrovna ho teda nepoužíval, ale byl to jednoznačně on. Stimulující diskuze se akorát začala překlápět v hledání argumentů na internetech, tak jsem to vzdal úplně a k baru se vydal. Když jsem tam dorazil, týpek akorát platil svoji objednávku. Nebo se o to aspoň snažil. Hledal po kapsách jakejkoliv obnos, aby chybějící částku do šedesáti korun za vodu doplnil, ale očividně marně. Toho jsem využil. Zeptal jsem se, kolik mu chybí, a hlášenou zbývající útratu mu doplatil. Přemlouvat se nenechal. Naštěstí ani po tom, co jsem ho vzápětí bezostyšně konfrontoval s otázkou, co že si to psal do notýsku. Že jsem ho viděl na parketu, a docela by mě to zajímalo. 4
Nepochybuju o tom, že kdybychom zrovna oba na něčem nejeli, byla by to trochu bizarní situace, takhle to ale bylo naprosto v pořádku. Zkusím sem hodit dramatizovanej přepis tý konverzace, průběh by to zhruba vystihovat mělo, ale ty myšlenky asi nepodchytím celý a úplně přesně: „Uf, no, to je na dýl. Nejdem si někam sednout?” „Jo, klidně.” Půl minutky později, když jsme našli volný místa: „No hele, v podstatě jde o to, že aktuálně rozvíjím myšlenku konformální cyklický kosmologie Richarda Penrose.” „???” „No… Penrose v ní tvrdí, že vesmír kontinuálně zaniká a znovu se rodí. Že je cyklickej. Má to potenciálně celkem zvláštní implikace, jako třeba, že náš aktuální vesmír může být už klidně biliontá iterace, teda bilióntej vesmír, a že všechno, co se stalo a stane, se už klidně mohlo stát v těch předchozích verzích. A pravděpodobně se ještě stane v těch dalších. Nebo jako, ne nutně v dalších iteracích, ale dřív nebo později, čistě díky pravděpodobnosti. No a nad tím si tady tak medituju. Jestli se to dá zjistit, a případně jak. Jestli ty informace z předchozích vesmírů zanikaj, nebo by se daly nějak získat, takže bys díky nim potom mohl třeba i předpovídat budoucnost… a jestli už to někdo dělá, třeba vědmy a různý tyhle média, nebo jestli vzpomínky na minulý životy jsou ve skutečnosti vzpomínky na životy v minulých vesmírech, nebo jestli tahle skutečnost už nebyla známá některým kulturám nebo náboženstvím. Třeba hinduismus nebo buddhismus to celkem znatelně referencujou. Je toho docela dost. A v tomhle prostředí mě baví nad tím rozjímat.” „Hmhm, a na co jsi už dneska přišel?” „Ále, akorát, že mám pověsit prádlo až přijdu domů, a že si příště mám dát o trochu menší dávku.” 5
Chvíli jsme ještě pokecali. Naštěstí už svoje rozjetý myšlenky trochu zpomalil, takže jsem ho místama už i stíhal. Vzali jsme to ještě přes původ vědomí, plynule pokračovali umělou inteligencí, existencialismem, nihilismem, stoicismem a já nevím čím ještě, a skončili u toho, jak jsme jenom otroci a produkt sociálních médií a jak je náš vzdělávací systém marnej. Mluvil teda převážně on, ale místama jsem svou troškou přispět dokázal. Když se můj sociální barometr začal blížit vrcholu (a už mě z těch myšlenek začínala bolet hlava), poděkoval jsem mu za velmi podnětnou diskuzi a omluvil se s tím, že se ještě na chvíli přemístím na parket. Týpek tam zůstal - akorát zase začal vytahovat notýsek. Tak mě napadá, že jsme se tehdy ani nepředstavili. Nutno ještě dodat, že jsem se k jeho vesmírný teorii vracel po zbytek večera. Ale taky jsem nic světobornýho nevymyslel.
6