Někdy se nám celý život rozsype na kusy. Zničehonic je jako rozbitá váza, jejíž střepy už nedá nikdy nikdo dohromady. A možná právě to je pro nás nejlepší. Protože jsme se změnili. Uvnitř. A proto je třeba vytvořit také odpovídající svět okolo. A ten už je na cestě k nám. Když oáza vyschne a promění se v poušť, máme dvě možnosti. Zůstat stát na místě a čekat, jestli začne pršet, nebo se vydat hledat nové místo, přívětivější k životu.
Musíš se rozhodnout Když se Láska stane jenom slovem Když ani nevíš, zda jsi jí ještě hoden Když namísto touhy zůstáváš ze zvyku Protože jiným rozhodnutím způsobil bys paniku Když cesta přestane mít cíl Když ten původní už se naplnil Když dál už musí každý jít zvlášť A ty to všechno moc dobře vnímáš Když zjistíš, že lepší už to nebude A ty se musíš rozhodnout Zda před tím oči i Srdce zavírat A k tomu Lásku ještě někdy předstírat Anebo udělat to nejlepší Pro všechny Třebaže druhý nic netuší
2
Když snídaně je všední, co nevšední dřív byla Když i ta nedělní už se ti znelíbila Když řeč každého jiná má slova A když taky každý po svém se chová Když po zkušební lhůtě robotem ses stal Když všechen půvab z tebe vyprchal Když kdybys teď umřel, vše máš stejně za sebou Když vaše cesty prostě dál spolu nevedou A ty víš, že lepší už to nebude Že se musíš rozhodnout Zda před tím oči i Srdce zavírat A k tomu ještě Lásku někdy předstírat Anebo udělat to nejlepší Pro všechny Třebaže druhý nic netuší Musíš se rozhodnout Zda oči i Srdce zavírat Nebo konečně skutečně žít A přestat předstírat Rozhodnout Zda oči i Srdce zavírat Nebo konečně skutečně žít A už nic nepředstírat
3
Duše ví víc Byla jsem nová a cizí Toho večera dva kluky potkala Zvláštní, jak předsudky mizí A poklad najdeš, aniž bys hledala Až při placení jsme se do řeči dali V těch dvou byl klid přímo božský A právě tím k sobě mě táhli Třebaže pár minut jsme se znali, já měla pocit Jako bychom spolu už kdysi běhali bosky Naše cesty se ten večer střetly My mohli jít dál bez povšimnutí Jenže ten hlas uvnitř řval Teď kousek s nimi jdi dál Lze vůbec duši neposlechnout? Jen ta umí životu život vdechnout Žít zcela upřímně a plně Ať už na vlně nebo v pustině Duše těch dvou byla ryzí My hodiny mluvili bez pomlky Až do rána tehdy seděli jsme spolu A uvnitř doufali, že sejdeme se znovu Protože někdy ví duše víc Než kdokoliv z nás by dovedl říct A jediné, co můžeme, je zkusit jí věřit Neřešit, jak nás kdo bude pak měřit
4
Kdo ještě věří na náhody Tady by tuším vařil z vody Protože někdy ví duše víc Než kdokoliv z nás by dovedl říct A jediné, co můžeme, je zkusit jí věřit A neřešit, jak nás kdo bude pak dle svého měřit
5