Václav Fikar
POPRVÉ
Když chlapec odroste hrám na vesmírné příšery a vlády nad jeho následnými životními kroky se zhostí mužský hormon testosteron, zatouží po nezávislosti a prvním sexu. A chce ho co nejdřív a chce ho s krásnou holkou. Ztepilou jako laň, hravou jako štěně a předoucí jako kotě.
Chce epický sex s nepopsatelnou kočkou. S výstavní buchtou s bohatými dlouhými vlasy a božskou figurou, aby se hned mohl pochlubit kámošům a později měl na co vzpomínat.
Také já snil o tom, že v dospělého muže se proměním právě s takovou holkou v posteli. Navíc veselou a inteligentní, která bude zbožňovat Woodyho Allena a Pána prstenů. A která bude spíš drobná, ovšem s pěknýma přírodníma kozama, a zároveň trošičku plachá, abych ji mohl ochraňovat, když už se právě s ní stanu kabrňákem. Opravdovým chlapem. Abych ji mohl uklidnit slovy: „Neboj se, koťátko, o všechno se postarám!“
Avšak osud měl s mým panictvím dočista jiný plán. A tak se stalo, že do tělesného světa dospělých mě uvedla maskulinní obryně se silou trojského válečníka. Statná koulařka z východoněmeckého Chemnitz, tehdy se to město ovšem jmenovalo jinak – Karl-Marx-Stadt.
Tajemství nepoznaného mi rozkryla Ulrike. Sedmnáctiletá dorostenecká reprezentantka Německé demokratické republiky v atletice, již by člověk na ulici snadno zaměnil s Ivanem Dragem, fiktivním ruským boxerem z Rockyho čtyřky.
Vskutku, přes práh dospělosti mě převedla žena, která byla na tisíc honů vzdálená mým bujným snům a představám o ideální krásce jak pro první sex, tak pro celý život.
Na Ulričině hlavě nevlály za větrů dlouhé tmavé vlasy jako na hlavách dívek, za nimiž jsem se od svých třinácti let ohlížel.
Zdobil ji krátce střižený blonďatý ježek – účes, který jsem u holek nesnášel, neboť jsem ho vnímal jako veskrze chlapecký. Proto i kdyby jeho nositelku zdobil éterický hrudník barokní velikosti a omamná chůze rozviklaných boků, neměl bych zájem.
Ani její líce nepocházely z mých snů. Nepřipomínaly jemnou a hebkou tvář elfí princezny, nýbrž smrtí ošlehané tváře charismatických pistolníků z kultovních westernů.
Atletka z Karl-Marx-Stadtu nebyla ani optimálního vzrůstu, aby musela zaklonit hlavu, když by mě chtěla líbat. Do mých hnědých očí hleděla svýma modrýma rovně, poněvadž také ona se výškou přehoupla přes sto osmdesát centimetrů. Avšak v ramenou byla širší než já. A rovněž na tvářích měla víc. Zatímco můj patnáctiletý obličej připomínal batolecí prdelku, její reprezentační obličej zdobilo jemné strniště. Pět náušnic v každém uchu už jen zvýrazňovalo její udatný zevnějšek.
Ochutnat poprvé z rozkoší dospělosti mi tedy nedalo žádné hravé štěně z Mariánských Lázní, ztepilá laň z Toužimi nebo předoucí kotě ze Strakonic. Žádná Janička, Martinka či Štěpánka. Nýbrž východoněmecká dorostenka jako lamželezo.
Ulrika mě poznala v Krkonoších. Naše třída byla během povinného lyžařského výcviku v prvním ročníku střední školy ubytovaná v Harrachově na hotelu CKM, kde shodou okolností ve stejnou dobu pobývaly na zimním soustředění také starší dorostenky atletické reprezentace NDR.
S východoněmeckými dorostenkami jsme se seznámili třetí den souběžného pobytu v hotelu. Při obědě. Jelikož všechny jídelní stoly v restauraci byly téměř obsazené, zamířila čtveřice atletek v bílých teplákových soupravách s červeným nápisem „DDR“ přes
prsa k našemu chlapeckému stolu, u kterého zůstaly volné právě čtyři židle.
„Haben sie frei platz?“ zeptala se sexy hlasem krásná černovlasá holka, na niž jsem okamžitě zaostřil. Byla nádherná, přesně můj typ. Zrovna jako z mých bujných snů o prvním sexu.
„Co říká?“ šťouchl jsem okamžitě do Tomáše, který už čtyři měsíce studoval němčinu – na rozdíl ode mě, který si na začátku školního roku vybral jako druhý studijní jazyk místo němčiny francouzštinu, abych na ni mohl balit holky v socialistickém Československu a jednou možná i v Saint-Tropez.
„Jestli je tady volno,“ špitl Tomáš.
„Oui,“ potvrdil jsem černovlásce francouzsky, aby věděla, že jsem jazykově o level výš.
Holky si přisedly a okamžitě se o nás začaly zajímat. Zrzavá se zeptala, odkud jsme. Hnědovlasou zajímalo, co v Harrachově děláme. Černovlasá prozradila, že ony jsou tam na atletickém soustředění. A jedna taková, která vypadala jako boxer Ivan Drago v Rockym čtyřce, zjišťovala, jak jsme staří.
„Už brzy šestnáct," vyhrkl Jirka, kterému již týden bylo patnáct. Také on už čtyři měsíce studoval němčinu.
„Wir sind siebzehn,“ dodala, abychom věděli, že ony už jsou dospělé. A že s nimi můžeme počítat. Zřejmě úplně ve všem.
„Co říká?“ šťouchl jsem znovu do němčináře Tomáše.
„Že jim je sedmnáct.“
„Fakt? Tak to je skvělý,“ usmál jsem se na krásnou černovlásku. „Magnifique,“ vyslal jsem jejím směrem signál zájmu a v duchu se zaradoval, že francouzština byla správná volba.
Holka podobná jemným romantickým kráskám z mých snů mi odpověděla plachým úsměvem. Jako by mi jím naznačila, že potřebuje chránit. Pak nám řekla, že jsme sympaťáci, ale přitom se dívala jen na mě. Děkuji, francouzštino, rozbušilo se mi srdce z jejího pohledu.
Poněvadž v nás spatřovaly sympaťáky, vzájemně jsme se představili. Jirkovi, Romanovi a mně se líbila dlouhovlasá černovláska. Katja. Tomášovi s Michalem se líbila vytáhlá dlouhovlasá hnědovláska. Anja. Všem se nám pak líbila i dlouhovlasá zrzka s brýlemi. Kathrin. Avšak robustní Ulrike s blonďatým ježkem nezaujala žádného z nás.
Byla to však ona, kdo nám sdělil, že harrachovské soustředění holkám končí už za čtyři dny. A než jsme spořádali oběd, měli jsme v kapse pozvánku na pokoj mladých atletek ze spřátelené země. Hned na zítřejší večer. Naším úkolem bylo jen sehnat víno, což jsme i navzdory nízkému věku dokázali.
Se dvěma lahvemi Cechovního poháru a třetí lahví Medvědí krve jsme v osm večer druhého dne zaťukali na pokoj číslo 38 ve třetím patře hotelu. Otevřela nám Katja. V noční košili, což bylo velmi sexy.
„Nech mi ji,“ šťouchl do mě Jirka s prosíkem, sotva ji spatřil. Věděl, že se mi líbí stejně jako jemu. „Ty ostatní jsou na mě moc vysoký. Ty přece můžeš mít každou z nich.“
„Dobře, nebudu si jí všímat. Je to na tobě,“ slíbil jsem mu. „Pokud ale po mně ona sama vyjede, pak promiň.“
Jirkovi můj slib stačil. Sedl si vedle Katji a nalil jí první skleničku Cechovního poháru. Romanovi se však líbila také, a tak se k ní posadil z druhé strany. Tomáš zacílil na Anju a já vzal místo naproti zrzavé Kathrin. Se skleničkami plnými vína v rukou jsme se bavili o těch, které nás pozvaly. O národních úspěších dorostenek, které přivítaly patnáctileté prváky v nočních košilích. Pouze dvojnice Ivana Draga se do lehké noční košilky zatím nepřevlékla a pozdravila nás v reprezentační teplákovce.
Domlouvali jsme se všelijak, přičemž kluci si často pomáhali slovem super a já slovem magnifique. Společně jsme pak východoněmeckým dorostenkám předhazovali jména Kratochvílová a Fibingerová.
Nejvíc jsme si však na pokoji pomáhali vínem, které mělo na komunikaci a porozumění mezi slovanskými mládenci a germánskými dívkami veskrze pozitivní vliv. Významně přispívalo k odstranění jazykové bariéry a urychlovalo děj způsobem, který jsem najednou přestal mít pod kontrolou. Jen jsem si všiml, že Romanovi klesla hlava. Odpadl.
Při dopití druhé skleničky jsem zaznamenal, že se na okraj postele vedle mě přesunula goliáška Ulrika. Na okamžik se mi zatočila hlava, až jsem si připadal jako na splašeném kolotoči, ale sotva jsem tu závrať ustál, všiml jsem si, že Ulrika není zase tak ošklivá holka. Zachytil jsem její zajímavé oči a docela hezký úsměv.
Anja ještě jednou obešla pokoj s lahví a dolila všem, kdo stáli o další deci. Tentokrát z lahve tekla Medvědí krev. Usrkl jsem další doušek – a najednou jsem skrz řídkou mlhu sledoval, jak se urostlé koulařce prodlužují vlasy a jak se zmenšuje v drobnější dívku.
Také obličej se jí proměnil. Její pleť se zdála jemnější a mnohem přitažlivější. A její ramena, dříve o dost širší než moje, se vypařila bůhvíkam.
Ulrika byla docela šik holka. Nejméně z poloviny podobná vzrušujícím holkám z mých mokrých snů. Musel jsem být slepý, že jsem si její krásy nevšiml. Takže takovéhle sexy kočky mají v Karl-Marx-Stadtu! Mžoural jsem na ni procitajícíma očima, zatímco ona si přisedla natěsno a objala mě kolem ramen. Znovu jsem si připadal jako na šíleném kolotoči, ale i z něj jsem postřehl, že také Jirkovi klesla hlava. A že odpadl i Michal. Oba je odrovnalo víno.
Mě ale ne. Necítil jsem se zrovna nejpevnější v kramflecích, avšak těsná blízkost přitažlivé kočky z titulní stránky Playboye mě udržovala při vědomí a v očekávání. Potkala se s vroucí lávou bublajícího testosteronu v mém dospívajícím těle, takže jsem se konečně odhodlal k výpadu na první metu.
„Du bist magnifique,“ začal jsem si připravovat půdu po německu, byť se zřetelnou jazykovou nedokonalostí.
Vycházející hvězdě východoněmecké atletiky, sedmnáctileté koulařce Ulrice, však moje prachbídná němčina nijak nevadila. Nepotřebovala už slyšet nic dalšího. Po sexu totiž toužila mnohem víc než já. Radost z úspěšného dne, kdy dopoledne hned třikrát vrhla litinovou kouli za sedmnáctimetrovou hranici, se v trénovaném těle starší dorostenky přetavila v nezastavitelnou řeku mladistvé touhy po vyvrcholení úspěšného soustředění.
Osvalenou pravou paží mě vhodila do postele jako malé štěně a druhou rukou mě sevřela jako svoji sladkou odměnu za slibné výsledky v zimní přípravě.
Nepostřehl jsem, kdy ze sebe svlékla reprezentační teplákovku, ale bezpečně vím, že pod ní už žádný dres neměla. Rozjitřeným smyslům patnáctiletého studenta prvního ročníku střední školy ukázala nejkratší cestu k chtivému tělu socialistické koulařky.
Následující okamžiky řídily už jenom její reprodukční hormony. Udatnými prackami popadla moji hlavu, trochu ji mezi prsty pomnula jako kouli před vrhem a pak můj obličej vtlačila mezi svá hranatě vyrýsovaná prsa. Na vteřinu jsem hlavu přizvedl, abych se před ponorem zhluboka nadýchl, a ze strniště na jejích tvářích jsem ucítil vilnost ženy, která pod mužem neleží poprvé.
„Lecken,“ zapředla jako stará kočka a toužebně přivřela blankytné oči.
Netušil jsem, co po mně žádá, ale s objevitelským elánem vzrušeného puberťáka, jemuž několik skleniček vína zkalibrovalo zrak, jsem se snažil maximálně vyhovět.
Ať žijí východní Němky, rezonovalo mi hlavou, když jsem konečně ochutnal vyzrálý ženský hrudník. Ochlupení, které vyplňovalo prostor mezi oběma pahorky koulařské Afrodity, mě sice poněkud překvapilo, avšak další doušek ze skleničky s Medvědí krví dokázal zázrak: zamlžil mi vidění, takže jsem místo nazrzlých štětin viděl jen heboučkou dívčí pokožku.
Lahve Cechovního a Medvědí krve, které jsme s klukama pořídili z rodičovského kapesného, abychom na východoněmecké
dorostenky udělali dojem zcestovalých chlapáků, kteří se vyznají, na mě působily jako mocné afrodiziakum. Víno se z hlavy, v níž leccos přenastavilo, rozteklo i jinam.
Odlepil jsem jazyk od chlupatého meziprsí, abych si před okamžikem velkého třesku připomněl jemně půvabnou tvář své milenky, avšak steroidová Ulrike mě předběhla.
„Mach schon,“ čaply mě její koulařské tlapy za obě půlky. „Mach schon!" zavelela ještě jednou a hlasitěji k přímému útoku na kótu.
A pak – nevím ani, jak se to seběhlo – jsem se vůbec poprvé ocitl v neznámém prostředí.
Co to – doprčic – je? tápal jsem. Moment! Já jsem v ní. Fakt jsem v ní. Kluci, vidíte to? Já šukám Ulriku. Reprezentantku NDR. Topovku!
Nejkrásnější holku Německa.
Zalil mě pocit nevídaného štěstí, současně mě ale také stresovaly obavy, abych svůj první sex nezpackal a jako chlap neselhal.
Tak něco dělej, sakra. Hejbej zadkem. Tak na ní nějak skákej a fuň. Čeká to od tebe. Buš do ní, ať na tréninku v Karl-Marx-Stadtu vypráví, jací jsou v Československu kabrňáci. Vždyť jsi viděl Pozdravy z kožených kalhot. Tohle není jen jako. Tohle je sex. Fakt sex! opakoval jsem si stále dokola.
Přiopilého Jirku probudily intimní zvuky naší internacionály.
Moje horečnaté funění a její spokojené mručení. „Ty vole, ty ji pícháš?“ mnul si překvapeně oči.
Neodpověděl jsem. Právě jsem přišel o panictví a soustředil se výhradně jen na výkon. Nemohl jsem si dovolit jakékoliv selhání, jelikož jsem na pokoji číslo 38 zrovna reprezentoval Československo.
„Koho píchá?“ Jirkova nevšední otázka probudila dřímajícího Romana. Pikantní forma otázky, která slibovala vzrušující obsah, byla silnější než spánek ovíněného prváka.
„Godzillu!“ rozřehtal se v rohu pokoje Tomáš, zatímco východoněmecké dorostenky držely koulařce palce.
„Aspoň prcá, vole,“ ohradil se Jirka vůči jeho opilecké poznámce. On sám se na poslední kótu neprobojoval. S krásnou Katjou skončil jen u líbání.
A zatímco on se romanticky líbal, já o dva metry vedle doskákal do cíle. Upachtěný dřinou i stresem a usmolený potem jsem vystoupil z chlapecké kategorie. V patnácti jsem se stal dospělým mužem.
Moje šťastná kráska zachrochtala jako smrdutý skřet při obraně Mordoru. Za střízlivých okolností bych po takových zvucích hrůzou proskočil zavřeným oknem, ale milosrdenství pokročilé opilosti mě duchapřítomně zbavilo schopnosti vnímat skutečnost – natož o ní přemýšlet.
Po svém boku jsem viděl a slyšel jen nádhernou elfku. Krásnou drobnou holku s dlouhými vlasy, která tence zasténala. A která mě objala podivně širokýma rukama, aby chránila svého zajíčka před hořkostmi a protivenstvím celého světa.
Toho večera jsem poprvé ochutnal víno a poprvé také zakusil tělesnou rozkoš při dotyku smyslného těla ženy. Toho večera jsem se poprvé cítil jako skutečný chlap, jemuž ostatní kluci ze třídy mohou závidět.
Jenomže můj život umanutě praktikuje princip rovnováhy. Po plus přichází se stoprocentní jistotou minus a po světlu tma. Hřejivé koupele ve vířivce s horkou vodou střídají ledové sprchy.
Jednu z nich mi připravilo následující ráno. Na snídani do hotelové restaurace jsem vtančil jako Jiří Korn. Díky čerstvě nabytým životním zkušenostem jsem totiž přestal být obyčejným prvákem – stal jsem se prvním chlapem ve třídě prváků. Mladým mužem odhodlaným předvést po snídani na sjezdovce dechberoucí slalom jako vycházející světová hvězda zasněžených stráni Alberto Tomba, a to všechno jen proto, že večer jsem měl sex s krásnou Němkou. Bolela mě sice hlava a trápily mě drobné výpadky paměti, nicméně tohle jsem si pamatoval bezpečně.
A pamatovala si to také ona. Udatná koulařka v reprezentační teplákové soupravě NDR. Naše vzpomínky se však míjely jako dvanácté století se stoletím dvacátým.
Zatímco ona spatřila u společného snídaňového stolu toho, jemuž dala, mně bušilo srdce očekáváním, jak jsem dychtivě vyhlížel drobnou smyslnou holku, která mi dala. Jak jsem očima hledal okouzlující elfku.
Události předchozího večera mi během snídaně připomněl Tomáš. Se vším, co z křesla v rohu pokoje číslo 38 tiše pozoroval. Za přitakávání dalších svědků rozpouštěl hlubokou mlhu mých rozmazaných vzpomínek natolik věrohodným způsobem, až jsem si po rozplynutí posledního obláčku ranní mlhy schoval hlavu do dlaní. A tam ji nechal až do odjezdu atletek zpět do východního Německa.
Život však má talent skvělého dramatika a občas píše scénáře vskutku nevšední. Nechybí v nich zápletky, náhody a smysl pro hořkosladkou pointu.
„Promiňte,“ zastavila se u mého sedadla letuška, která tudy prošla už třikrát. „Nebyl jste kdysi v Harrachově?“
Dívala se na mě, jako by si byla jistá.
Ta překvapivá otázka mě vytrhla od čtení. Tím spíš, že ji položila v angličtině, přestože mezi cestujícími na palubě letadla Lufthansy z Drážďan do švédského Stockholmu jinak zněla pouze němčina. Jako kdyby věděla, že německy umím pouze pozdravit.
Zvedl jsem hlavu od knihy a spatřil modré oči, které jsem už někdy někde viděl. Byla vysoká asi jako já. A velmi pěkná, vážně kost. Tmavá uniforma se žlutým šátkem jí pěkně seděla na pevném těle.
Lufthansa si umí vybírat zaměstnance, pomyslel jsem si.
„Proč se ptáte?“ odpověděl jsem letušce otázkou. Ale zareagovat jsem ji nenechal. „To už je dávno,“ snažil jsem se rozpomenout.
„Aspoň dvacet let. Byl jsem ještě malý kluk a žil ve starém světě za železnou oponou.“
„Devatenáct let,“ překvapila mě znovu. „Byla jsem tam také. Jmenuju se Ulrika.“
„Ul-ri-ka?“ mlhavě jsem si vybavil statnou koulařku s tváří boxera Draga. Než jsem ale stihl vykoktat cokoliv dalšího, omluvila se, že prý má práci. Ale za patnáct minut přijela s vozíkem kdečeho.
„Nechcete pro manželku parfém?“ zeptala se, ale ve skutečnosti mi přivezla lístek. Jestli prý chci, mohu na ni ve Stockholmu počkat, protože bude mít malou chvíli čas.
Počkal jsem. Naše setkání u kávy v letištní hale netrvalo víc než dvacet minut. Dozvěděl jsem se, že když tenkrát ráno u snídaně viděla moji reakci, na pokoji se rozbrečela a začala mě i sebe nenávidět. A pak se její život vydal po úplně jiné koleji než dosud.
Jen dva měsíce po návratu z harrachovského soustředění ukončila slibnou kariéru koulařky. Držela diety a později si pořídila in-line brusle. Začalo jí záležet na tom, aby vypadala dobře. A aby se líbila mužům.
Po několika letech úsilí vyzrála v úplně jinou ženu. Přirozeně přitažlivou. Díky proměně získala práci letušky a u Lufthansy potkala muže, s nímž žije už pět let. Marc si ji chce vzít.
„Vlastně jsem ti za tehdejší reakci vděčná.“ Uvolnila ze skřipce dlouhé vlasy, které jí velmi slušely. „Jsem šťastná,“ zakončila naše krátké setkání po devatenácti letech.
Vida, problesklo mi zšeřelou hlavou, alespoň k něčemu jsem byl užitečný. Přesto jsem se necítil ani trochu uspokojeně, natož dobře. Z letiště jsem odcházel pomalu a se sílícím pocitem studu. Byl nahořklý i kyselý zároveň. Hořkost mi prostupovala srdce a kyselost žaludek.
Styděl jsem se. Styděl jsem se za tenkrát. Za své reakce v pubertálních patnácti letech. Za ráno po svém poprvé. Za ráno na krkonošském hotelu CKM.
