Na co si dát pozor

byla dlouhá jeden metr, což nám zaručovalo krásné 4 minuty života. Všichni jsme si mohli podržet v ruce dynamit s hořící rozbuškou.

Nervozita všech očividně stoupala k vrcholu. Průvodce odběhl a já měl před očima tragické filmy, kde jeden malý bludný výbuch způsobil sesypání masivní skály na horníky nebo jen malý sesuv, který horníky uvěznil na dlouhé dny v malém prostoru. Do toho jsme si všichni drželi uši, aby nám následkem výbuchu nemohly prasknout bubínky.

Rána jako z děla, všude prach a to byl malý dynamit ve vzdálenosti 250m. Dýchání se hned silně ztížilo a to jsme nevěděli, co nás čeká. Chodbou jsme po čtyřech dolezli k vysokému komínu a tam postupně „šplhali“ po výstupcích 40 metrového převýšení. Nahoře někteří účastníci vypadali jako před smrtí, dýchání těžké, k tomu převýšení a všude ve vzduchu štiplavý prach s teplotou přes 40 stupňů.

Tímto výšlapem končila celá exkurze dolu a pomalu jsme postupovali k východu. Nikdo z nás si v tu chvíli nedovedl představit, jaké by to bylo, navštívit důl v jiný den než v sobotu. To je totiž důl doslova zahlcen černou mlhou štiplavého prachu a celá exkurze by byla ještě o dost náročnější. Ještě stále nejsme venku a člověk už je naprosto otupělý, nevadí mu nárazy helmou každých několik vteřin, jen se těší na to pomyslné světlo na konci tunelu. A opravdu, ve chvíli, kdy bylo vidět přírodní světlo, uvědomíte si, co skutečně vystihuje přísloví „světlo na konci tunelu.“