Typy cestovatelů

Vlastně až teď se rozpovídal o tom, proč je to v dolech tak nebezpečné. V dnešních dnech, kdy je těžba již velmi omezená, jen zde zemře 30 horníků ročně. Navíc horníci jsou zcela nedostatečně vybavení ochrannými pomůckami.

Samozřejmě mají něco jako masky, ale ti v první liniích se sbíječkou nadýchají 50% částeček prachu díky použitým filtrům. To všechno znamená, že průměrná doba života jednoho horníka je 10 až 15 let. Horníci pracující v první linii se sbíječkou začínají s neustávajícím kašlem po jednom roce a po třech letech se kašel mění na vykašlávání krve. Pojďme pomalu končit s fakty, ale proč zemře tolik horníků? Jsou totiž odměňování podle množství vytěženého vzácného kovu. Mohou tedy těžit klidně týden a nic nedostat. Záleží tedy hodně na vedoucím, který určuje, kudy se půjde a často to znamená razit chodbu v blízkosti jiné a tím napomáhat sesuvu.

Tímto jsme se podívali do zákulisí, ale zpět k našemu příběhu. Velkou část cesty jsme mohli jít pěšky, i když jsme se skoro neustále mlátili do hlavy o kusy horniny. Další část cesty byla již po čtyřech, museli jsme si držet helmu, aby svítila čelovka tam, kam skutečná má.

Dostali jsme se na rozcestí, kde bylo pět cest a ta nejkratší vedla k hornickému bohu (ďáblovi). Ten opravdu vypadal jako ďábel a měl kolem sebe vystlány koka listy, na nich cigára a alkohol. Právě tento ďábel, kterého všichni horníci uctívají, je drží bez smrtelných úrazů díky darům, které mu dávají.

V tu chvíli přišla řada na dynamit. Z rozbušky se musela sloupnout ochranná hmota a průvodce dal do rukou jedné turistce dynamit. Je to zajímavý pocit držet opravdový dynamit. Následně druhou vyzval k zapálení. Rozbuška