Do skonání věků: A jak to bylo dál?

KAPITOLA 1.

Do nízkého domu na kraji města svítilo zapadající slunce.

Z komínu pomalu stoupal dým a na malé zahrádce švitořili ptáčci sedící na keřích plných červeného ovoce.

Na rozpálených krbových kamnech zlehka probublávala zeleninová polévka. Z vedlejšího pokoje se ozýval slabý dětský pláč, který po uklidňující ukolébavce utichl.

2

Dveře se neslyšně otevřely a žena se vrátila k vaření jídla.

Netrpělivě se dívala ven z okna a čekala, kdy přijde manžel a přinese novinky z města. Snažila se být potichu, aby hošíka nevzbudila. Proto si raději sedla ke stolu, aby nerázovala po kuchyni, a s přemítavým pohledem koukala na dveře.

Muž přišel domů ve chvíli, kdy už v ohništi dohasínaly poslední uhlíky. Polévka už vystydla a žena spala na velké posteli v ložnici. Držela za ruku malého chlapce, který spal vedle v kolébce a ve spánku vypadala překrásně.

Chvíli přemýšlel, jestli ji vzbudit, potom jen mávl rukou a šel okusit polévku. I studená chutnala výborně. Nalil si ji do misky, ukrojil si kus chleba a začal pomalu jíst. Byl unavený, měl za sebou perný den. Doufal, že ho pochválí, protože byl úspěšný.

Jen co položil lžíci na stůl, že si zbytek polévky dopije, uslyšel vrznutí dveří. Nestačil nijak zareagovat, když ucítil silné plácnutí do zad, a tak se celý polil. Žena se tiše rozesmála. S povzdechem dopil, co zbylo, postavil se a opatrně si svlékl mokrou košili.

Nevrle prohodil: „Sal, to nebylo vůbec vtipný.“ „Natane, je tu hrozná nuda. Věděla jsem, že to nebude snadné, ale ty věčně nejsi doma. Malý pořádně neví, kdo je jeho otec…“ „Doufám, že jsem to furt já…“ Ušklíbla se manželovu vtípku: „O tom nepochybuj, ty obrovský oči s dlouhýma řasama má po tobě. Ty víš, jak to myslím. Začíná mluvit a jeho první slova by měla být táta a máma.“ „Sal, snažím se pracovat poctivě, a to nikdy moc nevynášelo.“ Znechuceně si odfrkla: „Tak co kdybys ho pár dnů pohlídal a já zatím zkusila nějaké staré kontakty? Třeba ten turnaj…“ 3

„Zapomeň. O prachy se vždycky stará chlap, ne ženská.“ „Ale…“ Umlčel ji dlouhým polibkem. Nezlobila se na něj. Rozhodla se pro partnerský život s Natanem, měli se moc rádi a narození malého jejich vztah hodně utužil. Na druhou stranu byla zklamaná, že se nemůže věnovat i jiným věcem. Starost o domácnost zabrala veškerý čas, stejně jako péče o dítě, kozu, zahradu, sad…

Dveře do ložnice se s vrznutím otevřely. V nich stál jejich synáček. Už nebyl malý, najednou vyrostl, díval se na ně, otvíral pusu a začal řvát: „Mám hlad. Máma, táta mňam…“ -----Nechtěla nové výcvikáře mást svým vnitřním hlasem, tak raději zavolala klidným hlasem na pár zelených draků, kteří se lenivě vyhřívali na sluníčku a čerpali magii z nedalekého zřídla. Sal u sebe neustále nosila váček s malým Nifretovým kamenem, proto neměla problém s vyhledáváním zdrojů potravy pro různé tvory živící se magenergií. Zjistila, že čím menší kámen, tím lépe se s ním pracuje. I díky tomu v kasárnách našla na několika místech vhodná zřídla magické energie.

Dnešním úkolem byla vzájemná komunikace mezi nováčky a magickými zvířaty. Hlavním tématem bylo prvotní navázání kladných vztahů. Jenomže nováčci se pořád navzájem rozesmávali, což draky rušilo. Salomea většinou takové chování zarazila v zárodku, aby nedošlo k nějaké šarvátce. Tentokrát se k tomu ani nedostala, protože ji předběhl starý Rudý drak, který vylezl z jedné sluje a oblažil rozjařené mladíky mírnou sprškou dračích slin. Naštěstí ne těch zápalných. Ihned nastal klid.

4

Nováčci na draka hleděli s úctou. Z vyprávění ostatních vojáků dobře věděli, o koho jde. Rudý drak si efektně odfrkl, až mu z tlamy vyšlehlo trochu ohně. Jinoši o něco málo poodstoupili a skoro jednohlasně se ozvalo: „Aaach…“ Salomea ticha využila a hned začala vysvětlovat aspekty komunikace s draky. Žáci souhlasně pokyvovali hlavami, a přitom po očku sledovali starého draka. Když k němu Sal přistoupila, užasle vydechli a očekávali, co se stane v další chvíli. Drak na ženu pohlédl a znenadání ji porazil na zem. Otevřel tlamu. Mladíci začali řvát s obavami, co příšerného drak Salomee provede. Jenže místo trhání těla došlo na olizování obličeje. Žena se drsnému dračímu jazyku bránila, jak mohla, přesto byla celá ulepená žlutými slinami. Slyšela, že mají blahodárný vliv na zdravý vzhled pokožky a snad i uzdravující účinky na poraněné končetiny, ale čeho je moc, toho je příliš. Telepaticky přikázala drakovi, aby ji nechal.

Což udělal, ovšem vnímala jeho vnitřní smích ještě dlouho potom, co se zvedla a trochu otřela.

Podívala se na mladíky, kteří netušili, co si mají o celé té situaci myslet. Zvesela jim pověděla, ať nespoléhají na to, že jsou draci hodní tvorové. Ačkoliv nejsou prvoplánově zlí, člověk by měl být v jejich přítomnosti neustále ve střehu. Načež nováčkům dovolila, ať si Rudého draka prohlédnou a zlákají k pohlazení. Několika chlapcům se to nakonec podařilo, Sal si do paměti vryla jejich jména, protože z takových bývají nejlepší výcvikáři. Poté už všechny poslala na oběd. Nezapomněla připomenout, že se po jídle koná výuka boje s kopím a s lukem. To už byla starost dalšího vyučujícího.

Když se celá skupina odploužila k budově s jídelnou, otočila se k drakovi a ukazováčkem mu šermovala před tlamou: „Tohle mi už nedělej. Kdo to má pak umývat 5

a prát?“ Drak se chrčivě rozesmál. Kdyby měl křídla, jistě by s nimi mával. Drkl do ženy a promluvil: „Copak je Sal, dnes nemáš smysl pro humor?“ „Ten mám stále, ale tvé žertíky mne stojí hodně důstojnosti.“ „Ty ještě nějakou máš?“

6

„Tady si někdo dal ke snídani královskýho šaška.“ „Za co mě máš? Já lidi nežeru. “ „Jasně, naposledy před nějakýma dvěma měsíci.“ „V tom jsem nevinně.“ „Jo, spal jsi s otevřenou tlamou a ten voják ti tam vlezl sám.“ „Chtěl mě zabít.“ „Takžes ho raději sežral, aby se mu to náhodou nepovedlo.“ „Tady má někdo ostrý jazýček, možná bys ho potřebovala přebrousit. “ „Spíš bych někomu ráda přebrousila drápky.“ ----Kora se mile usmála, kývla hlavou a odebrala se ke dveřím. Tam se na chvíli zastavila, otočila a na kapitána vesele zamrkala. Pak již pomalu vyrazila ke schodům a dolů na nádvoří, kde nováčci posedávali na lavičkách a zjevně se nudili, protože jim nikdo nevěnoval pozornost.

Když viděli zlatovlasou mladou dívku, očividně ožili a zajímali se o to, co tam dělá. Poté, co jim sdělila, že dnes převezme výuku za Salomeu, nepříliš nadšeně souhlasili.

Nechápali, co by je taková mladá holka mohla naučit. Kora na nic nedbala, odvážně vykročila ke slujím. Beze slova přelezla ohradu, která oddělovala dračí pozemek od zbytku kasáren a zamířila přímo ke grotě Rudého draka. Hodlala si s tím starým morousem popovídat a trochu pohrát.

Nebyla to náhoda, že zamířila právě sem. Cítila jeho pátravou mysl celou dobu, co přijeli do města a slyšela dračí pokusy o navázání spojení se Salomeou. Díky tomu se dozvěděla, že je starý mrzout, co si s cizinci vůbec nechce povídat. Nebylo vyhnutí, muselo dojít na osobní setkání.

7

Mladíci postávali kolem ohrady a navzájem se pošťuchovali. Čekali, co ta zábavná holka vymyslí a co s ní Ruďoch udělá. Oni sami by se takto blízko nikdy nepřiblížili. Kdosi navrhl nějakou sázku a jako na povel se začali překřikovat, jak to vlastně dopadne. Většina sázek byla na to, že to neznámá kráska nezvládne. Tipovali, že ji ten rudej protiva minimálně ožehne šaty.

Kora nejdříve svého vzdáleného příbuzného oslovila opatrnou myšlenkou. Když na to nezareagoval, zavolala u ústí jeskyně: „Rudý draku, přišla jsem, abych si s tebou popovídala.“ Odpovědí bylo vzdálené zafunění. Nenechala se odradit: „Vím, že nemáš rád cizince, avšak je i v tvém zájmu, aby byla Salomea zase v pořádku.“ Místo odpovědi spatřila dračí ocas, který se ji snažil vystrčit ven z jeskyně. Láskyplně ocas poplácala: „Staroušku, já neodejdu, potřebuji…“ Větu nedořekla, protože se kolem ní ocas ovinul a mírně ji zmáčkl. Kora se rozesmála: „Tady někdo vstal špatnou nohou. No tak, Ruďoušku…“ To už bylo na Rudého draka příliš. Začal řvát a z nozder mu vyrazila oblaka dýmu. Dívku stiskl ocasem ještě více. Pak vyběhl ze sluje, bylo vidět, že by nejraději roztáhl křídla a uletěl. To se nestalo jen z důvodu, že už žádná neměl. Místo toho vztekle supěl a pohazoval ocasem, ve kterém stále držel zpropadené děvče. Kora si s nadšeným výskáním prazvláštní natřásání užívala.

Rudý drak dívku jemně uchopil přední tlapou s drápy, aby se jí mohl podívat do očí. Kora se nahlas smála: „Konečně ses probral?“ Potom již pokračovali v telepatickém rozhovoru. „Nebýt toho, že jsi nedospělé dráče, rozsápal bych tě bez ohledu na obecenstvo před slují.“ „Vím, že si o tobě všichni myslí, že jsi zlý rudý drak, nýbrž z toho, co jsem vyčetla z mysli Salomey, usuzuji, že 8

to není pravda. Jsi jenom starý bručoun a mrzout.“ „Dračí princezno, zahráváš si s ohněm, zase tak starý nejsem a nikdo mi nebude říkat staroušku.“ „Konečně se dostáváme k jádru tvého problému. Vadí ti, že tě tady drží a neváží si tvé moudrosti?“ Drak si odfrkl: „Je jedno, co si myslí, vždycky se můžu sebrat a…“

9

„Odletět? Zapomínáš na to, že nemáš křídla. A obávám se, že drak bez křídel už toho moc nezmůže…“ To draka rozlítilo, dívku odhodil do kupky sena a zamrskal vztekle ocasem přímo mladíkům nad hlavami. Ti zatajili dech. Přihlíželi scéně a netušili, co se zde odehrává, protože nikdo z nich nedokázal zachytit dračí myšlenky.

Kora vstala, oprášila si své šaty a smířlivým tónem odpověděla vnitřním hlasem: „Omlouvám se, jen říkám, co je zřejmé. Pokud mi pomůžeš, mohla bych já pomoci tobě.“ „Jak by mi mohlo takové nedochůdče pomoci? Zkoušeli to jiní…“ „Ti neměli dračí Knihu kouzel.“ „Ach, tak je to tedy. Viděl jsem tvoji moc, nevěděl jsem ovšem z čeho pramení…“ „Baltazar je můj děda…“ Drak se zarazil. Ustoupil o krok zpět a po očku se podíval na nováčky. Ti náhle zmlkli, protože správně vytušili, že se něco děje. Potřásl hlavou, ale chtě nechtě, uklonil se mladé princezně: „Má paní, tím jsi měla začít, nevěděl jsem, že patříš do rodu Prastarých.“ Kora k drakovi přistoupila a něžně ho pohladila po nozdrách. Pak mu objala skloněnou hlavu a zašeptala: „Děkuji za projevenou úctu, ale nechovejme se příliš formálně. Jsi můj vzdálený příbuzný a je mou povinností ti pomoci. Možná začněme tím, že naučím ta nemehla správně pečovat o draky. Salomea sice ví o dracích hodně, ale některé stránky dračího života jsou jí utajeny.“ Otočila se směrem k mladíkům a jen s úžasem sledovala, jak jdou zlaťáky z ruky do ruky. Jeden z vojáků se tvářil velice potěšeně. Byl jediný, kdo věřil tomu, že Rudý drak dívku nesežere. Všechny zlaťáky putovaly do jeho váčku.

Kora se usmála. Nahlas se představila jako pečovatelka 10

o draky. Vysvětlila, že ji Salomea požádala o to, aby předvedla, jak se u nich stará o draky a naučila je to. Mladé vojáky to hned zaujalo a děvče je natolik svou vstřícností a svými vědomostmi ohromilo, že neměli problém přijít blíž k Rudému drakovi a učit se o částech dračího těla.

To vše přitáhlo pozornost ostatních obyvatelů slují. Než se pořádně rozkoukali, už nováčci čistili drakům šupiny, odstraňovali parazity a leštili drápy. Kora je povzbuzovala svým zvonivým hlasem, takže všichni byli spokojeni.

Včetně kapitána, který vše sledoval z okna své pracovny.

11