DO NEZNÁMA Šárka Šestáková
I.
Bylo to ráno jako každé jiné. Pomáhám matce s úklidem naší chýše. Žiji v klanu Isnende už 17 let a nepamatuji si, že by tomu někdy bylo jinak. Žiji monotónní, předem nalajnovaný život dcery vůdce klanu. Možná si říkáte, že je to fajn, ale nic nemůže být dále od pravdy. Z myšlenek mě vytrhl hlas mé matky Riany žádající mou duchapřítomnost. „Jane, nad čím zase přemýšlíš?“ podezíravě zvedla úzké obočí. „Odnes tohle Elen. Už na něj čeká.“ Podala mi koš se sušeným masem a já beze slova vyšla z chýše míříc k matčině přítelkyni. Shýbla jsem se k zemi obdivujíc sněhovou postavičku, kterou zde postavili děti, když v tom jsem uslyšela svist šípu. Narovnala jsem se a viděla Elen běžící směrem ke mně. Téměř bez dechu se zastavila a popadla mě za rameno. „Jsou tady. Stridende.“ Košík s masem najednou nebyl důležitý. Stridende byli hlavní nepřátelé našeho klanu. Ničili, kradli, vraždili. Cestovali po světě a brali si, co uznali za potřebné. Byli nemilosrdní a krutí. A aby toho nebylo málo, téměř neporazitelní v boji. Elen se snažila setřást mi z tváře šokovaný výraz. „Jane, uteč!“ vykřikla a rozběhla se dál varovat ostatní. V mysli jsem měla temno. Tolikrát nacvičovaný postup úniku při případném napadení, který mi byl vštěpován, jsem si náhle nepamatovala. Panika ve mně rostla. Rozběhla jsem se zpět do chýše.
1
Ve dveřích mě zastavila matka. „Víš, co máš dělat, Jane. Běž s ostatními do lesa, schovejte se. Já musím pomoct lidem dostat se z tábora.“ S těmito slovy se prosmýkla dveřmi kolem mě a zmizela v narůstajícím zmatku. Má pravdu, pomyslela jsem si. Nesmím panikařit. V rychlosti jsem našla svou dýku, jedinou zbraň, kterou jsem směla nosit. Matka byla toho názoru, že větší zbraň nebo dokonce schopnost bojovat by byla pro mladou dívku nevhodná. Boj byl záležitostí mužů. Vzhledem k podmínkám, v jakých náš klan žije, mi tento názor přišel poněkud nemístný, i když se jednalo o jeden ze starých kmenových zvyků. Ale naše zvyky respektovali všichni. A nikdo se navíc nechtěl hádat s mojí matkou. Vyběhla jsem z chýše. Houstnoucí smršť šípů se zasekávala do zledovatělých střech. Koutkem oka jsem zahlédla pár těl bezvládně ležících ve sněhu zbarveném do ruda. S bušícím srdcem jsem se rozeběhla směrem k lesu. Byla jsem jedna z posledních. Okolo mě bylo jen pár starců, neschopných včas najít úkryt, kteří se krčili ve stínech ve snaze maximalizovat svou šanci na přežití. Dolehly ke mně zvuky blízkého boje. Stridende se blížili. Neměla jsem čas. Panika rostla. Doběhla jsem k jedné z chýší na kraji lesa a schovala se uvnitř za hromadu košů. Skrčila jsem se, jak nejvíce jsem dokázala a snažila se zpomalit prudce bušící srdce. Sakra. Měla jsem si najít lepší úkryt. Co tady vůbec dělám? Matka mě zabije. Nevím, jak dlouho jsem byla schovaná. Zvuky boje se rychle přibližovaly. Slyšela jsem křik a třeskot zbraní. Zavírajíc oči, snažila jsem se být neviditelná. Vše začalo postupně utichat. Jediné, co jsem vnímala, byly kroky. Blížily se. Zvuk praskajícího sněhu se ozýval čím dál hlasitěji. Strachem jsem se nemohla ani pohnout, netušila jsem, ze kterého klanu je daná osoba. Nepřítel by mě mohl zabít.
2
Vešel do chýše, cosi si tiše mumlal. Začal se přehrabovat v uložených věcech nedaleko mé skrýše. Snažila jsem se nedýchat moc nahlas. Hlavou mi problesklo matčino vyprávění o posledním útoku. Odehrál se, když jsem byla dítě a ve světě vládl jen chatrný mír. Matka tehdy utekla s ostatními ženami do lesa. Když se vrátily, našly náš tábor zpustošený a spoustu mrtvých. Snažila jsem se nemyslet na to, že bych mezi nimi mohla být i já. Bude se zlobit, až zjistí, kde jsem, prolétlo mi hlavou. Znovu jsem se zaposlouchala. Ticho. Odešel? Opatrně jsem vykoukla zpoza košů a rozhlédla se. Přímo přede mnou stála žena, tedy spíše dívka, a hleděla mi přímo do očí. Rty roztáhla do vítězoslavného úsměvu. Jako by doufala, že mě tu najde. Udělala jsem to jediné, co mě napadlo. Pevně chytla dýku do pravé ruky, vymrštila se z místa, kde jsem seděla a pokusila se jí bodnout do stehna a utéct. Nebyla jsem dost rychlá. Proutěné koše se rozlétly do všech stran a dívka se mému ‚útoku‘ vyhnula naprosto bez námahy. Jen tak tak se mi podařilo nezakopnout. Pokusila jsem se proběhnout kolem ní ven, ale chytila mě za zápěstí a zatáhla zpět až jsem upadla. „Věř mi, tam teď jít nechceš. Pokud teda nestojíš o ostří v zádech,“ zvedla jedno obočí. Z křečovitě sevřených prstů mi vypáčila zbraň a zahodila ji na druhou stranu chýše. Poté se mi znovu zadívala do očí. Nedýchala jsem, pouze počítala údery svého srdce, které bušilo jako o život. Jedna. Dvě. Tři. „Ty jsi dcera vůdce klanu, že?“ prohlížela si mě. Napadlo mě to popřít, ale strachy jsem se nedokázala pohnout, natož mluvit. Čtyři. Pět. Šest. „Fajn,“ řekla jen a zvedla sekeru, kterou dosud držela v ruce ve výšce pasu. Zavřela jsem oči.
3
XIII.
Něco vám řeknu. Život je příběh vymyšlený blbcem. Ještě jsem si ani nedokázala pořádně vychutnat ten slastný pocit výhry nad tím, že jsem dokázala utéct z té šarády, kterou vymyslela moje matka a už je mi zase zima a mám hlad. Bylo brzy ráno. Spolu s K jsme pokračovaly v cestě lesem. Pomalu jsem začínala chápat, proč se Stridende podivují nad jeho zdánlivou nekonečností. Nebyly jsme nijak daleko a já se již stihla několikrát ztratit. „Takže si to ujasněme,“ začala jsem. „Jsme uprostřed území, které se nám nyní jeví jako nepřátelské, jelikož Karl, Venlige, se spojil s mojí matkou.“ Doufala jsem, že zatím ne doslovně. „A ty tohle území znáš jen zběžně, zatímco já ani trochu a nemáme nejmenší tušení, kam jdeme, ale prostě jdeme, protože zastavit se by nejspíš znamenalo tvoji smrt a moje doživotní vězení?“ „Jo, to je správně,“ potvrdila K. „Super,“ zasmála jsem se s lehkým náznakem hysterie. „Takže jaký je plán?“ „No. Zatím jít tímhle směrem,“ ukázala před sebe, „dokud nenarazíme na něco, co nás buď obě zabije nebo určí jasnější cíl. Nyní to však vidím…“ Zastavila se uprostřed věty zírajíc před sebe. Přímo před námi ležela na stromě rozvalená jakási bytost, vzdáleně připomínající dospívající dívku. Zabalená do starého kabátu hlasitě chrápala. „Čekala jsem, že půjdeme trochu dýl,“ utrousila jsem.
4
„Pššt. Měli bychom vypadnout.“ „Ale co když potřebuje pomoc?“ nevěřícně jsem se podívala na K. „A ty si myslíš, že zrovna my dvě jí nějak pomůžeme?“ otočila se ke mně ona. „No…“ Uslyšela jsem praskot dřeva. Než jsme stihly jakkoliv zareagovat, pod dívkou se zlomila větev a ona letěla k zemi. „Au,“ ozvalo se zpod kabátu. Stvoření zvedlo hlavu a zaznamenalo naši přítomnost. Všechny tři jsme se na sebe pár vteřin jen vytřeštěně dívaly. Vzpamatovala jsem se jako první. „Jsi v pořádku?“ pomohla jsem dívce vstát. „Myslím, že ano.“ Byla skoro o hlavu menší než já. Zpod velkého huňatého kabátu nás pozorovala oříškově hnědýma očkama zapadlýma v trochu příliš bledé a hubené tváři. Ve vlasech téměř identické barvy dlouhých po pás měla zamotané listí a pár větviček. Připomínala myšku. „Co tady děláš, ztratila ses?“ „Já,“ upřela pohled do země, “vlastně ani nevím. Neztratila jsem se, ale zároveň nevím, kudy jít. Tak se přece pozná, když se člověk ztratí, že? Myslí si, že ví, kam se chce dostat, ale nedokáže vybrat správnou cestu.“
5