Dejzítrkusbohem ˘
Markéta Málková
„A co?” chytil mě a my si sedli na kámen.
Měli jsme před sebou dech beroucí výhled na kousek Itálie na velkém a rozlehlém kopci plném stromů.
„Jak jsme se rozešli s ex. Je to sice půl roku, ale pořád je to bolestivé a u mě nevyřešené. Je to skvělý člověk, ale bohužel někdy musí vyhrát rozum nad srdcem.“
„To je ten důvod, proč jsi utekla cestovat? Dost by to vysvětlovalo.“
„Přesně tak,“ zalhala jsem. Zase.
„Bude to znít asi divně po dvou dnech, ale chtěl bych s tebou cestovat. Jsi vtipná, moc zajímavá, drzá a krásná holka, ale bohužel povinnosti volají.“
„Děkuji, to za prvé. Za druhé to jsou jen kecy. Vždycky to nějak jde, natož taková banalita jako vzít si volno, ale dobrá.
Já tě přemlouvat nebudu, mám velké plány a mít chlapa na krku, ne, díky.“
„Mám plno jednání, schůzek… Pravda, že sem zase letím za měsíc na bratrancovu svatbu, ale… Proč by to vlastně nešlo?“ podíval se na mě, jak kdyby zažil prozření, a já se hrdě usmála.
„Nevím, jestli tě chci tolerovat celý měsíc… Beru to zpátky.“
„Můžeš si za to sama.“ A my se začali smát.
Dave se stal tedy na měsíc mým cestovatelským parťákem. Bylo mezi námi zvláštní pouto, kdy jsme spolu byli rádi, ale vztah to nebyl. On byl ten, co rozesmíval, a já se smála. Já byla ta, co dělá trapasy, on se je snažil zachránit. Já byla spontánní blázen, on spekulant. Doplňovali jsme se a ono to fungovalo. Ale vztah to naštěstí nebyl, to bych nedovolila.
Za ten měsíc jsme protestovali jižní část Itálie před Sicílii a pomalu směřovali zpět k Římu kvůli svatbě. Občas jsme spali pod širákem, což mě bavilo asi nejvíc. Rozdělali jsme oheň a povídali si v boží atmosféře s hvězdami nad hlavou. Pak přišly dny, kdy se chtěl člověk umýt, nabít mobilní zařízení, lehnout si do měkké postele a být civilizovanou osobou. Takhle to zdůvodňoval Dave. Celkově jsem ale zapra-
covala na tom, aby o sebe tak přehnaně nedbal, a ono se to nějak povedlo. Ke konci naší cesty už neřešil česání vlasů, stav vousů a outfit začal vybírat podle nejmenšího smrádku, i když měl fleky. Jsem na sebe hrdá. Já zvládala psát do deníku, fotit a dumat nad svými životními otázkami. Chvíli jsem si říkala, jak chci, aby byl mým parťakem, těžko se mi představovalo, že si na cestě tolik nepokecám a budu sama. To ve mně bliklo, že je jedině dobře, že to končí.
Davida jsem poznala si myslím dost, tak jsem mohla uznat, že jsem se v něm spletla, protože rozhodně nedokáže lhát. Jednou jsem se mu smála, protože mě chtěl pochválit, že mi to sluší, ale já vypadala po celém dni v terénu jako upocená špindíra, navíc těžce vyčerpaná, ale nakonec z něj vypadlo, že jsem přirozená žena (super pochvala, co?). Vypadala jsem tak jen kvůli jeho šílenému nápadu chodit mimo turistické cíle a poznávat ty vlastní. Jako jo, měl pravdu, poznali jsme úžasná místa. Například schovaný lom s vodopádkem ukrytý uprostřed ničeho. Vykoupali jsme se tam nazí, ale to je druhá věc. Dave taky rozhodně nemění holky, jak jsem si myslela. Měl divoký mladí, ale teď tak pracuje, že nemá na žádný milostný pletky náladu.
„Ne, není možný.“
„Co není možný?“ zeptal se a podal mi flašku vína.
Seděli jsme poslední noc před svatbou u moře na pláži.
„Přemýšlím nad tvými chybami a mám toho nějak málo.“
„Povídej, schválně.“
„Až moc hodnej, až moc vysokej, nedočkavej, máš krátký předehry. Dál nic a to mě rozčiluje!“
„Kdybys nebyla tak… ty, tak by předehra trvala déle. Za to si můžeš sama. Teď tvé chyby… Tajnůstkářka až moc upnutá na své rituály. To tvoje psaní do deníčku bylo celkem otrávný. A odpověď, že tam nic nepíšeš, ještě horší. Nechceš se vrátit se mnou do Ameriky. To je velký mínus, přes který mi nejde se přenést. A dál asi nic hrozného. Spravila jsi umyvadlo, doteď z toho nemůžu. A nonna taky ne, teď
bude ještě větší feministka. To budou čučet její kámošky u sestry, že ho spravila holka.“
„Jsi sladkej jako ty dnešní fíky. Tak zítra se rozloučíme, co?“
„To snad ne… Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi nedělala doprovod, Am?“
„Zamýšlím se nad odpovědí…“
„Nenecháš mě tam jít samotného, že ne. Trvá ti odpovědět jako plno jiných věcí.“
„Půjdu, když tak žadoníš, ale jsem zvědavá v čem. Nemám v batohu nic na společenské události.“
„Chápu, to zítra ráno stihneme. Tak si objednáme hotel, ne? Chci konečně do sprchy. Po týdnu v divočině je to jediný, co potřebuju,“ zvedl se.
Měli jsme poprvé ubytování s pračkou a pořádnou kuchyní. Všechno oblečení jsme rovnou strkali do pračky, protože prát ho v řece už nepomáhalo.
„Ty šaty nemůžeme stihnout vybrat. Hledej po sprše obchody na netu.“
„Neumíš prostě chlastat. Jsi pak až moc nervózní. Jdu do sprchy, přidej se, nebo trucuj.“
Přesvědčil mě, když hodil poslední věc, a to jest trenky, do pračky a byl nahej. Při tom pohledu člověku dojde, jestli chce trucovat, nebo mu vydrhnout ty špinavý záda.
Umytý, vymydlený a spokojený jsme seděli na balkonku, co jsme měli, a dívali se na Řím v nočním plášti plným světel a pouličních lamp.
„Byl to boží měsíc. Ještě že jsi tak škemrala, abychom spolu cestovali.“
Zachránilo ho jen to, že mi nalil víno.
„Mám na to jiný vzpomínky. Prakticky ses vetřel a já se slitovala. Díky tobě se už můžu přesunout do Španělska. Viděla jsem všechno, co jsem chtěla, a ještě víc.“
„Počítej s tím, že tě nonna bude chtít ještě někdy vidět.“
Já v tu sekundu měla ostrou bolest hlavy a poznala, že na mě jde migréna, a pokud si nevezmu prášek, bude to pekelná noc.
Vběhla jsem dovnitř do koupelny a v taštičce si vzala dva prášky. Zítra musím být v pořádku. Pak jsem si šla do mini ledničky pro petku s vodou a musela se pro dnešní večer vzdát alkoholu.
„Migréna. Stihla jsem prášek. Koukáš na letenky? Taky bych měla.“
Oba jsme se na ně koukali, občas i letmo na sebe.
„Bude mi tohle všechno chybět,“ řekl za mě.
„To mně taky. Letí mi to zítra v jedenáct večer,“ podívala jsem se na něj.
„Zapomeň. Zítra se zhulákáme a dáme rozlučkový… Mazlení.“
„Tobě se nedá odporovat. Tak fajn, další den opět v jedenáct, ale dopoledne. To je dobrý.“
„Uvidíme se ještě někdy, že jo?“ chytil mi ruce a dal je na stůl.
„Ráda bych, ale pokud za mnou nebudeš lítat do všech koutů Evropy, nemáme moc velkou naději.“
„Někdy bych mohl. Třeba na týden jednou za dva měsíce a…“
V mé hlavě se začalo dít něco divného. Cítila jsem se zvláštně otupěná a bušilo mi srdce tak, že jsem se bála, že vyskočí.
„Děje se něco?“ zadíval se na mě zaraženě.
Já si musela vzít prášky na uklidnění a dva… Musím to rychle vyzvracet.
Rozběhla jsem se do koupelny a snažila se je dostat ven. V hlavě mi bilo na poplach, že tohle už se nikdy nesmělo stát, i když teď to bylo jiné…
Dave stál vzadu a mluvil na mě, já nic neslyšela. Jen se mi ulevilo, že jsem to zvládla. Dal mi napít, přesunul mě do postele a sedl si vedle mě.
„Všechno dobrý?“ zeptal se mě.
Já přikývla a zavřela studem očima, chtěla jsem to zaspat, protože se ve mně mísily vzpomínky a všelijaké pocity.
„Děkuju za pomoc. Jsem ale unavená, tak promiň…“
Vyndala jsem zpod polštáře deník, dala ho vedle sebe a usnula.
Ráno jsem se probudila celkem dost brzy. Hodiny ukazovaly šest hodin a já měla dost pošramocenou paměť. Sedla
jsem si v pyžamu na balkon a opřela si hlavu o kolena. Přemýšlela jsem, jak jsem si mohla splést prášky. Co by se dělo, kdybych byla sama a nikdo by mi nepomohl? Vracely se mi ty nejtemnější vzpomínky, které jsem momentálně dost špatně prožívala.
Abych na to celé nemyslela, zvedla jsem se a šla se vysprchovat, učesat si vlasy, abych měla alespoň něco hotového. Vešla jsem do pokoje a on stále spal. Posadila jsem se a pohladila ho po ruce: „Musíme vyrazit na nákupy, svatba potřebuje hosta, na kterého budou všichni zírat.“
Otevřel oči a pousmál se.
„Navíc poslední den si musíme užít na maximum. Nemůžeš ho prospat. Tak šup. Jinak… Děkuju za včerejšek. Odteď budu hlídat, co si beru. Nevíš, kde mám deník?“
„V batohu. Jako vždy. Dávej na sebe pozor. Celou noc jsem nespal, četl si o tom a furt ti kontrolovat hrudník, jestli dýcháš. Prosím, pojeď se mnou domů. Můžeš bydlet u mě v New Yorku a já…“
Dala jsem mu ukazováček na ústa: „Taky mi budeš chybět. Svatba ale nepočká.“
Políbila jsem ho a oblékla si overal. Vyrazili jsme do města na nákupy. Šlo vidět, že je ze včerejška vykolejený, a já měla černý svědomí. Snažila jsem se ho jakkoliv rozptýlit a rozesmát.
Šaty jsme našli rychle a já měla radost, že jsem dokonalé šaty našla takhle snadno, dokonce byly naprosto perfektní. Pravda, že mně stačí málo. Dali jsme si menší oběd, na svatbu musí jít člověk hladovej. Pořídili jsme svatební dar, v hotelu se připravili, sedli do auta a Dave řídil na místo určení. Bude se to konat na krásném místě. Obřad na pláži a hned kousek od toho venkovní oslava.
„Moc ti to sluší,“ věnoval mi rychlý pohled během řízení.
„Děkuji. Ale asi jde poznat, že na tohle nejsem.“
„To jde, ale o to víc ti to nějak sluší. Ale stejně to nepřekoná tvůj vandráckej outfit.“
„Cítím trošku ironie.“
Za chvíli jsme byli na místě. Hned nás přivítala rodina, já stokrát zopakovala své jméno. Francesca mě hned chytila kolem krku a všem vychvalovala jako svého zachránce.
„No, konečně má náš David přítelkyni. A že bude tak krásná a šikovná, to jsem nečekala,“ řekla nějaká jeho tetička.
„My spolu nejsme, teto. Nonna vám všem pěkně kecá. Nikdo by jí už neměl nalívat,“ řekl a já se zasmála.
„Ty nejsi hloupej kluk, ty by sis takovej poklad ukrást nenechal,“ zatřásla ukazováčkem a šla za ostatními.
„Myslím, že tohle budeme vysvětlovat dneska hodněkrát,“ podíval se na mě omluvně.
„Já bych je při tom nechala. Vymyslela si epický milostný příběh. Ať jsou z tebe šťastní alespoň na chvíli.“
„Držko.“
Po obřadu jsme se přesunuli na oslavu a já si pochutnala. K mému neštěstí jsem chytila květinu, což je celkem ironické. Rodinka o to víc skandovala, ať se Dave překoná a na nic nečeká, že to je osud. My už byli z výmluv hotoví, a tak jsme vzali z baru flašku bůhví čeho a utíkali na pláž, kde nikdo nebyl.
Pořád jsem přemýšlela, jestli mám taky pít, nebo ne. Nerada piju, když jsem si vzala prášek, který by se s tím kombinovat neměl.
Seděli jsme, poslouchali božské zvuky moře a na mě šel trošku stesk.
„Dobře, řeknu to já. Je to divný být zase mezi lidmi. Jsem zvyklej jen na tebe a ten tvůj praštěnej humor a blbý kecy.
Oproti nim jsi tedy hodně umírněná. Nevyjmenuji jediného člena rodiny, který by mi neřekl, ať do toho konečně praštíme,“ řekl už trošku opilý.
„Naprosto souhlasím. Mně říkají, že budeme mít krásné děti.“
„Promiň za ně. Škoda, že nepřijeli naši. Líbila by ses jim. A oni tobě, ve všem by s tebou souhlasili. Hlavně skrz mě. Že jsem šarmantní krasavec.“
„Samozřejmě. Jinak zmírni, nechci tě táhnout domů.“
„Je to smutnej den. Nebudu se mírnit. Ty mi odjedeš, ne -
cháš mě na pospas světu, na který jsem si odvykl. Je mi jedno, jak vypadám. Udělala jsi ze mě asociála a ty mě prostě nemáš ráda na to, abys jela se mnou. To je smutný. Moc smutný. Děvenko.“
„Mám. Ale situace je jiná.“
„Jo, to je. Potvrdilo se mi, že umíš pěkně lhát. Ale i tak, když mi říkají, proč s tebou nejsem, že jsem blbej, tak mi v hlavě jede, že jsem. Že chci s tebou být. Což je dost velký posun v mém osobním životě. Měl bych si to dát do životopisu. Ale já tě uvidím třeba někdy, což u tebe je spíš nikdy. Natož když vím, co vím, tak nevím, jak mám vědět.“
„Nedělej to horší. A co víš?“
„Nechci si to pohnojit, takže nic. Jsem vyschlá studánka vědění.“
Vytrhla jsem mu láhev.
„Brzdi, tryskáči. A vyklop to.“
„Ale budeš mě mít ráda. Malíčkový slib. Víš, že dřív, kdybys ten slib nedodržela, uřízli by ti malíček? To nechceš riskovat. Byla by ho škoda. Tebe je škoda.“
„Začíná to být fakt divný. Co se děje? To ten včerejšek, nebo že odlétáme? Promiň. Moc promiň. Ale jinak to nejde.
Ale chci, abys věděl, že pro mě to dost znamenalo. Nebrala jsem to jako zábavu.“
„Četl jsem tvůj deník,“ řekl a ve mně by se krve nedořezal.
„COŽE???“ vyštěkla jsem.
„Promiň. Stydím se, ale nechala jsi ho na posteli, a když ses otočila, tak na mě otevřený přepadl. Já uviděl kousek a moje jméno, tak jsem se trošku začetl, abych nemyslel na to, co se stalo.“
„Tohle se nesmí. Co ti hrabe?! Nikdo ti nedal svolení!“ rozčílila jsem se.
„Že to není pravda, co jsi tam psala? Že je to jen vymyšlený příběh tvé bujné fantazie? Mě to zničí, jestli to tak je.“
„Tobě do toho nic není. Tak jsi mě zklamal. Neměl jsi právo. Nikdo to nesmí číst…“
„Tak mi to vysvětli,“ řekl zničeně se slzami v očích.
„Jdi se vycpat. Nepiš mi, nevolej. Půjčím si tvé auto, ty se vrať až po jedenácté, jestli tě můžu o něco poprosit. Skončili jsme.“
Zvedla jsem se naprosto vytočená, zklamaná a smutná.
Běžel za mnou, ale já byla díky střízlivosti rychlejší. Sedla jsem si do auta a on mě zastihl, když jsem startovala. „Nepustím tě, Amalie. Odpusť mi to. Prosím.“
Nastartovala jsem a odjela. Celou cestu jsem si utírala slzy a na pokoji to nechala všechno jít ven. Byla jsem z toho zdrcená. Ale bude to takhle lepší. Nebudeme v kontaktu a pro něj jen líp. Pro mě ve finále taky. Balila jsem si věci, ať můžu ráno vypadnout.
Večer jsem se snažila usnout. To byl nápad se začít s někým bavit a něco plánovat. Večer nabral úplně jiné obrátky, než jsem čekala. Na jednu stranu jsem ho za to nesnášela, na druhou mi ho bylo moc líto, čím si může procházet nebo co mu koluje v hlavě. Šlo vidět, že mě má rád a záleží mu na mně, což jsem zažila jen u jednoho kluka a jednoho muže, táty. Byl upřímný po celou dobu. Na rozdíl ode mě. Ach jo. Ráno mě probudily dveře. Rychle jsem zaregistrovala hodinky, na kterých bylo osm hodin. Přede mnou se objevil Dave. Do háje. Měla jsem si nastavit budík.
„Takže to je pravda,“ stál v chodbě a byl překvapivě dost klidný.
„Bude lepší, když se nebudeme bavit. Vypadnu. Nic se nevyřeší a nic to nezachrání.“
„To je asi pravda. Jen mě mrzí jedna věc. O mně si měla takové předsudky, a přitom jsi mi sama lhala. Četl jsem jen deník. Ty jsi lhala. Jestli chceš vidět jako nejhoršího mě, dobře.“
„Promiň, ale nejsi v mé kůži a nemůžeš a asi nechceš to pochopit. Mrzí mě to. Jsi super kluk a doufám, že v životě najdeš všechno, co si zasloužíš.“
Odešla jsem do koupelny a chvíli seděla zoufalá na záchodě, vzala si prášek, popadla kufry a jela taxíkem na letiště s tou hořkou pachutí Itálie.