Daniel, jako každý jiný den sledoval provozní hodnoty na svém panelu a občas některé věci konzultoval s Robertem. Další čas si vyhradil prohlídce ostatních sekcí a než dokončil to svoje kolečko, byla půlka dne pryč. Půlka dne, totiž dne na Osadě. Byl tu nastaven čtyřiadvaceti hodinový režim a podle toho pracovalo i osvětlení chodeb, otevírací časy pro klub a sportoviště, včetně jídelny. Na konci každého dne dostával Daniel hlášení z jednotlivých sekcí, a i v průběhu dne, když se objevilo něco důležitého. Zatím vše pracovalo, jak má a bylo to znát i na posádce. Všude vládla příjemná nálada a pohoda, že člověk těžko uvěřil, jak jsou daleko od domova. Naštěstí komunikace se zemí byla také zatím bez problémů. Zřejmě to byl i důvod této pohody. Nejvíce se Daniel těšil na dny, kdy měl naplánované lety se svým strojem. To se mu vždy zvýšila tepová frekvence a se svým strojem za doprovodu hudby se vydováděl. Vždy měl plno diváků, když vyletěl ven na trénink. Byly i dny, kdy si Daniel zašel do parku nebo do horního patra, aby si mohl prohlédnout hvězdy. Byl spokojený a věřil, že cesta bude úspěšná. Obrovský kolos před několika měsíci nabral svou rychlost a letěl k vytouženému cíli, k Neptoranu. Pohonná jednotka byla vytížená na necelých šedesát procent a jednotlivé okruhy měly ještě velké rezervy. Stejně tak radarové a bezpečnostní systémy pracovaly bez závad a již několikrát zajistily Osadě bezpečí před velkými meteority. Systémy včas a rychle vždy vyhodnotily sílu nárazu a podle toho se automaticky spustil program nastavení štítu nebo vyslání krycích střel, které meteor rozprášily. I když byla obrana zajištěna, vždy měla posádka pohotovost. Nikdy nevěděli předem, co se bude dít po rozbití meteoritu. Čas plynul a z Osady se stala plovoucí oáza vesmíru. Výkon kosmické lodi se postupně zvedl až na devadesát procent pohonné jednotky. Při této rychlosti už bylo vidět, že se i nejbližší hvězdy pohybují. Daniel několikrát navštívil patro s pohonnou jednotkou, aby se přesvědčil, jak takové zařízení pracuje při takovém výkonu. Dostal zde patřičný komentář a byl vždy ujištěn o správném chodu.
Jeho den tak vždycky skončil večerním hlášení do deníku a odesláním zprávy na Zem. Další den nebyl ničím odlišný.
„Rogersi, podle plánu je venku dvanáct lodí?“ otázal se Daniel.
„Jo, nacvičují nějaké formace.“
„Na blokádu těch lodí budeme potřebovat kolik lodí?“ pokračoval Daniel, aniž zvedl hlavu od plánu, který ležel na stole.
„Minimálně dvojnásobek.“
„Takže třicet.“ podotkl Daniel a pohlédl na Rogerse. Ten s úsměvem přikývl. Daniel se podíval vedle sebe na ostatní důstojníky.
„Árone, Gari, Georgi, vezměte si každý deset lidí a zaútočte na posádky v prostoru. Budou informováni, aby se nelekli.“ Dokončil větu a stále hleděl na ony tři důstojníky. Přikývli a hned opustili zasedací místnost.
„Kdy vytáhneme z postelí ty ostatní?“ otázal se s úsměvem Daniel a pohlédl na Roberta a Rogerse. Ty se na sebe koukli a Robert dodal:
„Hned po kontaktu. Ti venku ještě nebudou připraveni a našich třicet vetřelců taky ještě nebude mít dobré postavení. Ať ukážou, co v nich je.“ Daniel uznale přikývl a Rogers se přidal. Všichni tři se pak přesunuli na velín k velitelskému stolu. Pohlédli na velikou desku, aby zjistili postavení posádek v prostoru. Rogers poodešel k obsluze a dal jim patřičné pokyny k nastalé situaci. Zůstal však u nich stát a dohlížel, aby nebyly odeslány jiné informace, než měly.
„Přípravna letů volá můstek.“ ozval se Pavlův hlas.
„Poslouchám, povídej.“ odpověděl Daniel.
„Co se děje? Mám tu blázinec.“
„Co nejrychleji je všechny vypusť ven a pokud možno všechny najednou.“
„To bude pěkný fofr.“
„Snažte se. Pak ti to vysvětlím.“
„Vy se tam nahoře zase nudíte, co?“ dokončil hovor. Všichni tři velitelé se na sebe podívali a dali se do smíchu. Sledovali monitory a skleněnou desku u velitelského pracoviště. Asi
během sedmi minut se objevily nové objekty v prostoru. Daniel položil svou dlaň na malou skleněnou desku zabudovanou do stolu. Deska se modře rozzářila a hned vedle ní se odsunul kryt, pod kterým bylo několik řad tlačítek. Pozorně si je prohlédl a jedno od máčknul. Po celém objektu se rozezněl kolísavý tón a k němu se přidala i světelná signalizace, která napovídala, o jaký poplach se jedná. Siréna ukončila dovádění v bazénu.
„K čertu, co je zas tohle?“ otázala se Frederika a rychlými tempy doplavala na kraj bazénu.
„Podle světel ohrožení posádky.“ poznamenala Nicol, když vylezla ven z bazénu. Všichni tři proběhly kolem křesílek, jedním pohybem ruky popadly své věci a běžely do svých pokojů. Stejně tak se choval i ostatní personál v bazénu i na jiných místech Osady. Celé osazenstvo bylo v pohybu, snad kromě kuchyně a zdravotního oddělení. Vlastně ani tam ne. Personál na zdravotním musel narychlo zvýšit kapacitu lůžek pro případ více raněných. Nicol, Frederika i Fiona v krátkém čase dorazily do přípravny letů.
„Pavle, co se děje?“ otázala se udýchaně.
„Ranní skupina byla napadena, tak tam velitel poslal dalších třicet lodí.“ odpověděl Pavel a pokračoval ve své činnosti.
„Kým napadeni a jakou jsi jim doplnil výzbroj?“ přidala se Fiona.
„To nevím, ale výzbroj jsme nedoplňovali. Jen standardní vybavení.“ pokračoval Pavel. Všichni kolem se po sobě nechápavě podívali. Po těchto několika informacích se šli všichni převléknout do kombinéz, a ještě, než usedli do svých lodí, dostali plán akce. Nicol, která velela této skupině, postávala před svou lodí a upřeně hleděla do plánu.
„Něco nesedí?“ otázala se Frederika.
„No právě. Tady je všechno vzhůru nohama, ven vyletělo třicet lodí a téměř bez výstroje?“ dokončila větu otázkou Nicol.
„Hm, máš pravdu. Uvidíme venku, co se děje.“ pokračovala Frederika a odešla ke svému stroji. I Nicol nastoupila do své lodi a zahájila přípravy k letu. Jednotlivé posádky postupně
Nicol hlásily svou připravenost a poslední pokyn podala Nicol na velín. Dostali okamžitý pokyn k odletu a během krátké chvíle se všichni objevili na monitorech. Celá skupina postupovala podle plánu a jak se přibližovali ke svým obklíčeným kolegům, začala vytvářet bojové postavení. Nicol zastavila svou skupinu v určité vzdálenosti a pozorně sledovala postavení před sebou a plán útoku. Trvalo to asi jednu minutu, než se rozhodla. Pokynula ostatním přepnout se na vnitřní kanál. Byl to komunikační okruh mezi jednotlivými loděmi na stejné frekvenci, takže základnu mohli jen slyšet, ale ne s ní komunikovat. Hovor se však nahrával a byl tak kdykoliv k dosažení. Celá její skupina se přeladila.
„Nicol, víš, co děláš?“ otázala se Frederika.
„Jo, určitě.“
„Zřejmě máš jiný plán, co?“
„To, co vymysleli je blbost. Uděláme to jinak.“
„Z toho ale kouká pěkný průšvih.“
„Oni to zvládnou.“ pokračovala Nicol a zasmála se.
„Jen aby.“ dodala Frederika a pokračovala: „Tak to vysyp, co máme udělat.“ Nicol poslala každé skupině lodí nové souřadnice a vysvětlila všem, co mají udělat a jak to bude probíhat. Celý útvar se dal do pohybu a s přibližující se vzdálenosti s nepřítelem se začalo měnit jejich postavení. Postupně se z útvaru začaly odtrhávat menší skupiny lodí a začaly se připravovat k útoku. Během okamžiku dokončily svoje postavení a zaútočily na protivníka. V kabině lodí se ozval Danielův hlas, který nařizoval Nicol vrátit se k původnímu plánu. Nicol neodpovídala a pokračovala ve své misi. Ostatní jí následovali. Byli již na dostřel, když si všimli na radaru poznávacích znaků.
„Do hajzlu. Co to má znamenat?“ ozvala se rozčíleně Nicol.
„Snad to není cvičení, proboha?“ otázala se Frederika a vzápětí dodala: „To je malér jako vrata. Nicol musíme se přepnout zpátky.“
„Jo, proveďte.“ odpověděla a sama se též přepnula na původní kanál. Téměř zastavila svou loď a sundala si přilbu.
Najednou se jí udělalo špatně od žaludku. Polil jí studený pot a celá se roztřásla. Uvědomila si, k jaké mohlo dojít k obrovské tragédii.
„Nicol, jak dál? Navážeme na původní plán?“ ozvala se Frederika. Nereagovala. Nicol seděla nehybně a hleděla průzorem do prostoru, kde bylo postavení kolegů, které málem zabila.
„Nicol, slyšíš?“ pokračovala Frederika.
„Jo. Budeme pokračovat podle původního plánu a podle našeho postavení navážeme na čtvrtý bod a pak již podle plánu.“ odpověděla Nicol. V jejím hlase bylo slyšet povzdechnutí.
Celý útvar začal měnit postavení, aby se mohlo pokračovat.
„Základna volá čtyřku.“ ozval se Danielův přísný hlas ve všech lodích.
„Čtyřka slyší.“ odpověděla Nicol.
„Kdo vám dal příkaz přeladit se na vnitřní okruh? Kde si myslíte, že jste? Vy jste nedostala plán cvičení?“
„Dostala. Chtěla jsem vyzkoušet jiný postup.“
„Tady nejste na kolotoči nebo v nějakém jiném bordelu. Mohla jste zabít vaše kolegy.“
„Uvědomuji si to pane a je mi to moc líto.“
„Po návratu chci od vás a od všech důstojníků hlášení.“
„Provedu, pane.“
„Takové ženy nemají v lodích co pohledávat. Ty patří do kuchyně nebo do postele.“ dokončil vztekle hovor Daniel. Sotva to však dořekl, uvědomil si, že tohle již bylo zbytečné. Carmen se po něm rychle podívala, pak i po Robertovi i Rogersovi.
„Já jsem snad špatně slyšela. Co to mělo znamenat?“ otázala se zlostně Carmen a pohlédla Danielovi do očí.
„To jsem sakra nechtěl. Mrzí mě to.“ odpověděl a pohlédl na Carmen. Její tvář ovládla zlost. Obsluha u pracovních konzolí se podívala po veliteli. Nikdo z přítomných nechtěl uvěřit tomu, co slyšeli. Zavládlo hrobové ticho. Daniel nevěděl kam s očima a kam s rukama. Po chvilce Daniel to ticho přerušil:
„Vytočila mě ta její neposlušnost. To si přeci nesmí dovolit.“ Carmen k němu přistoupila. Z její tváře Daniel četl obrovskou zlost.
„To ti ale v žádném případě nedává právo někoho urážet. Ty ses snad zbláznil nebo co?“
vmetla mu hlasitým hlasem svůj názor, že to slyšela i obsluha u řídících panelů. Stál jako socha a neměl co říct.
„Co s tím teď budeš dělat?“ pokračovala Carmen se zvýšeným hlasem a popošla k Robertovi.
„Nevím. Omluvím se jí nebo máš jiné řešení?“ odpověděl Daniel a pokrčil rameny.
„Nejsem vědma, ale jedno vím určitě. Půjdeš se Nicol omluvit a…..“ nedokončila větu a pozorně se na Daniela podívala. Přistoupila k němu, ukazováčkem se dotkla jeho hrudi a polohlasně pokračovala:
„Vyveď mě z omylu, že se mýlím.“
„O co jde?“ otázal se udiveně Daniel.
„Neřekl jsi to doufám, jen proto, že jsi dostal košem?“
„No dovol? Za co mě máš?“ ozval se překvapeně Daniel.
„Pokud z tebe vypadlo něco takového, tak já sama nevím, čemu mám u tebe věřit.“ pokračovala Carmen.
„Tak nevím, proč se mnou ztrácíš čas.“ odsekl Daniel a poodešel ke svému stolu.
„To je rána pod pás.“ odvětila Carmen. Atmosféra byla hustá, že se dala krájet. Robert s Rogersem se po sobě podívali.
„Udělali se chyby a postupně je budeme řešit. Jsme všichni podrážděni vzniklou situací, ale kvůli tomu na sebe nebudeme ječet.“ vstoupil do hovoru Rogers.
„Děkuji Rogersi, ale všechno je v pořádku. Budeme pokračovat ve své práci. Carmen má určitě taky něco na starost, jestli se nemýlím.“ odvětil Daniel a podíval se po ženě. Carmen se po něm dlouze podívala a hned dodala:
„Jistě. Nebudu překážet.“ Obrátila se k odchodu z velínu a rychlým krokem opustila velín. Rogers kývnutím hlavy pokynul Robertovi, aby následoval Carmen. Dostihl jí několik metrů před vchodem do baru.
„Mohu tě pozvat na skleničku?“ otázal se a chytil jí za ruku.
„Jo. Docela ráda se něčeho napiji.“ podotkla a vešla s Robertem do místnosti. Bar byl téměř prázdný. Robert objednal pití.
„Ježíši, ten mě ale rozčílil. To si ani neumíš představit.“ pokračovala Carmen.
„Bylo to zajímavé představení. Takovou tě neznám.“
„No, tak už znáš.“ pokračovala Carmen a lehce se pousmála.
„Překvapuje mě, že něco takového vůbec řekl. Jak může v dnešní době někdo takhle přemýšlet?“ pokračovala a pohlédla na Roberta.
„Ale on to takhle nemyslel.“ odpověděl Robert.
„Kdyby to tak nemyslel, vůbec by to nevyslovil.“
„Na to nemám odpověď. Každopádně jsi mu to neulehčila.“
„Jak to myslíš?“
„Na velínu jsi ho před obsluhou pěkně tepala a on se vůbec nebránil. Vlastně jsi ho zchodila před posádkou jako
Daniel Nicol.“
„To si doopravdy myslíš? Zasloužil si to.“ dodala Carmen. Robert přikývl.
„Sakra. Proč jste mě s Rogersem nezastavili?“
„Copak to šlo? Byla jsi tak rychlá, že jsme vůbec nestačili reagovat.“ pokračoval Robert a upil za sklenice.
„A co teď?“ otázala se Roberta.
„Víš, co jsi řekla Danielovi. Nejsem vědma.“ odpověděl Robert a zasmál se.
„Jdi do háje. A stejně mám pravdu.“ pronesla Carmen, upila ze sklenice a lehce se pousmála.
„Jednu radu bych měl.“
„Sem s ní.“
„Na tvém místě bych teď na Daniela zapomněl a řešil bych Nicol. To bude teď náš veliký problém. Musíme svolat velkou radu a stanovit potrestání.“ Carmen přikývla, nahnula se přes stůl a políbila Roberta.
„Jdu teď do přípravny letů, abych uhlídala Nicol. Určitě by hned vletěla na velín.“ pronesla s úsměvem a vstala od
stolu. Robert přikývl a spolu opustili místnost. Na chodbě se rozešli každý za svou prací. V přípravně letů bylo rušno. Bylo tu připraveno plno pilotů ke startu a nemluvilo se o ničem jiném než o veliteli a z jejich rozhovorů bylo patrné, že piloti jsou na straně Nicol. Carmen se lehce pousmála a pokračovala dál. Po chvilce dorazila k Pavlovi.
„Kdy dorazí raketoplány?“ otázala se Carmen.
„Už se vracejí.“
„To není možné. Cvičení ještě nemohlo skončit.“
„Jak vidíš, tak mohlo.“
„Co se stalo kromě Nicol?“
„Cvičení probíhalo takovým způsobem, že se na to Daniel nemohl dívat a ukončil ho.“
„Tomu nerozumím.“ otázala se udiveně Carmen.
„Jednoduše řečeno, bojkot cvičení. Útočníci i obrana se navzájem tak pobili, že za pět minut už nebylo, co cvičit.“ pokračoval Pavel a zahleděl se na Carmen. Její výraz v obličeji zvážněl.
„Je to sice hezké, že stojí za svou kolegyní, ale tohle zavání vzpourou.“
„No právě.“ pronesl Pavel a zahleděl se na signalizační panel, kde viděl vracet se jednotlivé lodě
„Snad to bude jen gesto, jak podpořit Nicol.“ pokračoval po chvilce ticha Pavel.
„Taky si to myslím. Na Nicol jim nesmí nikdo šáhnout.“ dodala Carmen a usmála se. Pavel se přidal. Do hangárů se postupně vracely všechny raketoplány. Během několika minut dorazily poslední stroje a obsluha odešla, aby se mohla převléknout. Carmen si počkala až bude přístupný hangár, kde přistála Nicol. Po rozsvícení zeleného světla vstoupila do hangáru a již z dálky sledovala Nicol, jak rychle seběhla po schodech a mířila k východu. Carmen jí zastoupila cestu.
„Neopustíš hangár, dokud se neuklidníš.“ oslovila Carmen Nicol.
„Ne. Právě naopak. Dokud jsem v ráži, abych mu mohla všechno říct. Ten parchant, co si to vůbec dovoluje!“ odsekla
Nicol a chystala se Carmen odstrčit. Carmen jako by přirostla k zemi. Položila svoje ruce na Nicolčiny ramena a s důrazným hlasem pokračovala v rozhovoru:
„Teď mě dobře poslouchej. Jsi v pěkném maléru a nemůžeš si dovolit zaútočit na velitele. Málem si pozabíjela své kolegy tím, že jsi se přepnula na vnitřní okruh. Nech tomu nějaký čas a vše si pak vysvětlíte.“
„Tak to ani omylem. Udělal ze mě děvku, jako bych byla ochotná vyspat se s kde kým. Musím se bránit.“
„Tomu rozumím, ale nejsi v pozici, aby si mohla vyskakovat. Hele, poslouchej mě. Vyčistila jsem mu žaludek způsobem, na který zrovna nejsem pyšná. Nejenom za tebe, ale za všechny ženy na lodi. Mrzí ho to víc, než si myslíš.“
„Co jsi mu řekla?“ otázala se již s klidnějším hlasem Nicol.
„Nechci o tom teď mluvit. Jsme teď spolu na válečné stezce.“
„Vážně? Vy dva na válečné stezce. Tomu bych nikdy nevěřila. Musí se mi veřejně před všemi omluvit.“
„No, lidé se mění. To zařídím. Slib mi, že nic nepodnikneš.“ pokračovala Carmen. Tvář Nicol se opět zachmuřila. Hleděla na podlahu a bojovala se sebou, jak svůj problém vyřešit.
„Nicol, chci tvůj slib, že nic proti veliteli nepodnikneš.“ opakovala Carmen. Mezitím se kolem nich vytvořil hlouček lidí z dalších raketoplánů.
„Dobrá, máš moje slovo.“ podotkla Nicol.
„A vy ostatní mě taky poslouchejte. Nechci, aby se objevovaly narážky na velitele. Budu tlačit na to, aby se Nicol veřejně omluvil. Vyřiďte to ostatním.“ pronesla Carmen k ostatním pilotům, co se zastavili u obou žen. Ve skupince lidí byly slyšet souhlasné zvuky. Carmen propustila Nicol z hangáru a zhluboka si oddechla.
„Dobrá práce.“ poznamenal Pavel. Rozloučila se s ním a vyrazila za svou prací.