a ježek Brožek BUBLINA
Jan
Bambas
KAPITOLA 6
Pekáč buchet
Zatímco Kryštof odjížděl s tatínkem do školy, na kraji jejich zahrady vstával Brožek z rozvaleného doupěte. Zvedal se hodně pomalu a ztěžka.
Přestože spal od pozdního odpoledne, byl doslova vyřízený a unavený jak po probdělé noci.
„Co se to se mnou stalo?“ Přemýšlel nad posledním okamžikem, na který si byl schopný rozpomenout. Ale fragmenty jeho paměti směřovaly jen k silnému dešti, před kterým se schoval pod keřem. Před očima mu problesklo a vybavil si svůj průlet květinovým záhonem.s
„Já…, já jsem větší?!“ Prohlížel se kolem dokola a snažil dohlédnout na všechny části svého těla. Cítil se, jako kdyby přes noc uběhl maraton, hlava mu třeštila, v uších ještě pořád zvonilo a snad všechny svaly v těle ho bolely.
„Svaly...? Mě bolí sva… Ježkovy zraky já mám svaly!?“ Udiveně se zarazil. Brožek byl odhadem tak dvakrát větší, než ještě včera odpoledne, a navíc lehce neohrabané a zavalité tělo s pupíkem bylo to tam. Místo něj atlet brčko ježek Skočdopole. Brožek se zhluboka nadechl, nasál
ranní svěží vánek do plic a mohutně vydechl. Cítil se hned mnohem lépe. Pořád se prohlížel, otlapkával, sledoval své svalnaté ruce a zatínal biceps na pravé tlapě, ukazováčkem levé ruky zkoušel jeho pevnost.
„Nejvíc! Jako kámen.“ Uznale žasnul nad nově nabytou svalovou hmotou. Ohnul se pro jednu z větviček jeho rozbořené verandy a zkusil ji zlomit. Praskla okamžitě, a to se ani nemusel snažit. Sehnul se ještě jednou, tentokrát pro oblázek. Rozhlédl se po zahradě hledaje cíl, který by kamínkem mohl trefit. Kmen ořechu na druhé straně zahrady působil důstojným dojmem pro jeho pokus. Napřáhl pravou paži s kamenem v ruce, levou rukou namířil na kmen stromu a hodil. Kamínek vyletěl z jeho ruky jako projektil. Strom nejen že trefil, ale zavrtal se mu několik centimetrů pod kůru, kde zůstal zaražený. Taková to byla rychlost. Nadšený ježek žasl nad transformací svého těla a získanou silou.
Nemohl se na sebe vynadívat, ale po dlouhém spánku a pocitu právě uběhnutého maratonu pocítil žízeň. Polkl na prázdno při pomyšlení na doušek vody. Naštěstí pro něj byla zahrada plná menších i větších kaluží po včerejší průtrži. Do-
šel k jedné z nich, naklonil se nad hladinu a nabral trochu vody do dlaní. S chutí se napil, polykal doušky jeden za druhým. S každým dalším měl pocit, že sílí a získává další a další energii. Jeho bodliny se vzepnuly a rozzářily v ranním slunci. Na pohled byl jeho bodlinatý kožich stále tmavě hnědý, ale proti světlu zářil všemi barvami. Každá jednotlivá bodlina svítila nádechem do jiného odstínu. Lehce namodralá, načervenalá, do žluta, světlá, tmavá, fialovohnědá a dokonce i zlatě zářící bodlina.
„Brožku? Jsi to ty?“ Zaslechl za sebou ze stromu. Ohlédl se, ale už tušil, kdo jej opět vyrušuje. Byla to veverka Vendelína, která lezla hlavou dolů po kmeni stromu a sledovala při tom Brožka v jeho ranním počínání.
„Jsem to já, ty skořápko dutá.“ Utrhl se Brožek na veverku povýšeným výrazem ve tváři.
„Co se ti to stalo? Ty seš nemocný? Máš na těle samé boule.“
„To nejsou boule, ale svaly, ty hloupá.“ Zareagoval podrážděně ježek.
„Hi hi hi… nenech se vysmát Brožku. Svaly? Kde ty by si vzal svaly. V sámošce je zatím neprodávali.“ Rozesmála se Vendelína až se sotva držela drápky na kmeni.
„Že ty si zase kradl med v úlu na kraji lesa? Seš celej popíchanej. Žádný svaly! Oteklej seš!“ Dodala ještě pobaveně.
„Však já ti ukážu, ještě uvidíš! Nemáš co na loupání?“
„Ale tak snad se přeci hned nečerti, ježoure.“
Popolezla Vendelína o kousek níž, aby si Brožka víc prohlédla.
„Heleď, Brožku! Buď mají ty včely smyls pro geometrii, nebo se ti na břiše vážně rýsuje pekáč buchet... Jsem totiž četla v eSquirrelu v článku
Až se léto zeptá, cos dělal v zimě, že buchtičky na pláži každého rozzáří… Takže ty teď na tom jako makáš, jo?“
„Já makám hlavně na tomhle, ty zrzavá kryso…“ Sehnul se pro další oblázek a mrštil s ním po Vendelíně. Kamínek vyvrtal do kůry důlek jen kousek od jejího chlupatého ocásku.
„Si se zbláznil, Brožku?“ Žasla veverka nad ježkovým chováním. Střídavě sledovala díru v kmeni a nasupěného ježka, který stál uprostřed trávníku a dělal ramena.
„Se ti zapařil mozek pod tím bodlinatým kožichem, ne?“
Ježek měl ale naopak pocit, že se cítí skvěle. Žádná veverka ani kdokoliv jiný mu už nebude křížit cestu.
„Tohle je moje zahrada! Kliď se odtud!“
„Ale vždyť já jsem za tebou při…“ Veverka se zarazila uprostřed dobře myšlené věty poté, co se vedle jejího pravého ucha zabodla hnědo-modrá bodlina. Bezdechu a bledá strachy ji pomalu bez mrknutí oka sledovala od kůry stromu, kterou propíchla jako nůž máslo až k jejímu ještě kmitajícímu konci. Úhel, který svírala se stromem, udával jednoznačný směr k Brožkovi, přikrčenému a zapřenému v trávníku. Nevěřícně na něj pohlédla. Vypadal na jednu stranu sám překvapený z toho, co dokáže, ale zároveň byl opojený mocí a silou, kterou disponuje. Podívala se
mu do očí, Brožek její pohled opětoval. Veverka spatřila jen hněv a odhodlání k dalšímu kroku, který by pro ni už mohl být fatální.
„Brožku, tohle nejsi ty. Nemusíš takový být.“ Řekla ještě a přeběhla na odvrácenou stranu kmene, po kterém utekla výš do koruny stromu a následně i pryč ze zahrady.
Ježek zůstal stát uprostřed trávníku nadšený ze všeho, co dokáže a veverčina slova vůbec nebral na zřetel.
„Takže můžu vystřelovat svoje bodliny?“ Ptal se sám sebe. Znovu se otočil k ořechu, po kterém házel kamenem. Přikrčil se, naježil bodliny a soustředil mysl na cíl. Povedlo se, vystřelil další bodlinu, tentokrát hnědo-červenou. Zapíchla se ale do kmene mnohem hlouběji než ta modrá.
„Zajímavé.“ Řekl si Brožek s pozvednutým obočím a šel vše zkontrolovat z blízka. Skutečně tomu tak bylo. Dokonce špička vykukovala z kmene na druhé straně, takže jej prorazila skrz, a to má ořech hodně tvrdé dřevo. Přemýšlel, čím to může být, ale nenapadlo ho nic, než že to zkusí ještě jednou. Jak to má ale udělat, aby vystřelil právě červenou bodlinu? Soustředěné míření… „Červená… Červená… Červená…“ říkal si v duchu.
Pauung… Světlá bodlina se jen zlehka zapíchla do kmene stromu.
„Hmmm tak to se nepovedlo.“ Šel se Brožek podívat i na světlou bodlinu z blízka. Zapíchla se, to ano, ale určitě ne skrz celý strom, dokonce ani tak hluboko jako modrá. Zkusil do ní cvrnknout. Kmitala sem a tam jako struna na kytaře. Pružila a zdála se být velice subtilní a lehká oproti červené - hluboce zaražené ve kmeni.
Brožek vytáhl světlou bodlinu z kmene a zkoumavě si ji prohlížel. Byla velice lehká, perfektně vyvážená. Přemýšlel… A najednou mu vše zapadlo do sebe. Zvedl oči, aniž by pohnul hlavou. Všiml si šišek na špičce vysokého smrku u souseda přes ulici. Nakročil, udělal dva rychlé kroky a vymrštil světlou bodlinu. Trefil přesně největší šišku na nejvyšší větvi… „A zahrada je mojééé…“ Křičel tak nahlas, až všichni ptáci schovaní v okolních stromech a posedávající na drátech elektrického vedení vyplašeně frnkli k nebi.