Betynu nedám

JANA VESELÁ BETYN U NEDÁM

Průšvih je, že jsem nechal Betynu napsat na Marcelu. I ten blbej čip je na ni. Každý útulek, každý veterinář si teď zjistí, že to není můj pes. Obvolal jsem snad všechny kamarády a známé. Zkusil všechny možné sociální sítě. Pár lidí by se našlo, co by si ji vzali. Jenže nechci lhát, a taky by se na to hned při první návštěvě veteriny přišlo. Strávil jsem stovky minut na telefonu, abych se nakonec ujistil, že nemůžu prodat cizího psa.

Na Betynu si přitom stěžovat nemůžu. Je fakt hodná. Navíc je hrozně chytrá. Možná je to tím, že je křížená. Povely, co ji učím, zvládá hned. Není to žádný hloupý přešlechtěný pes. Všiml jsem si, že mě v noci chodí kontrolovat. Stoupne si k posteli a strčí mi čumák opatrně k obličeji. Asi zkouší, jestli dýchám. Přiznávám, že mému egu to dělá dobře. Po rozchodu s Marcelou na mně aspoň někomu záleží.

Marcela se pro změnu vůbec neozvala. Zbavím se psa a zapomenu na ni. Na obě. Můj život se zase pěkně vrátí do svých kolejí.

Třeba se najde zase jiná holka, co jí bude dobře se mnou a mým pohodlným světem. Ale nejdřív se musím zbavit Betyny. Je to hodný pes, to jo, ale já už jsem prostě zvyklý na svůj život a abych byl zase stejně šťastný, chci to své pohodlí zpátky. Mám na to přeci právo, ne? Já psa přeci nikdy nechtěl a postaral jsem se už dost.

Z Betyny je teď pěkný svalnatý pes. Krásně přibrala a zesílila.

Toho bulíka bude mít v krvi. Je samá šlacha. Přitom má šikmé oči. Krásné jako korálky. A tou širokou tlamičkou se krásně směje. Počkat, ano, přiznávám, začínám ji mít rád. Ale to neznamená, že jí nebude líp s někým jiným. Pěkně rozumně ji přenechám jinému pánovi a budu si spokojeně žít jako předtím. Hotovo. Rozhodnuto.

Kámo je nejvíc! Jsme teď největší kamarádi. Chodíme ven a hrajeme si, dává mi jídlo a pamlsky při hraní a já jsem ten nešťastnější

pes! Pořád se směji, vážně! Ale nebojte se, nezapomínám na svůj úkol.

Musím Káma pořád chránit. Už jsem na to i dost silná. Pořád všechny pozoruji a jak se Kámo na někoho usměje nebo promluví, je to taky hned můj kamarád.

S dětmi si hraji pořád, ty jsou malé a slabé, ty by mému Kámovi nemohly ublížit. Samy potřebují chránit jako štěňata. Mám je moc ráda.

Jejich maminky už mě znají a nebojí se. Ony mě děti sice tahají, ale to dělají všechna štěňata. To jsem dřív dělala taky. S bráškou nebo s mámou jsme se pořád okusovali a tahali. Dítě bych nikdy doopravdy nekousla, ani štěně. Ale kdyby chtěl někdo ublížit mému Kámovi! Grrrr, až se mi ježí chlupy. Roztrhala bych no na kousky. My jsme přeci jedna smečka. Jak říkají lidi, rodina. A on by mě určitě bránil stejně! Vím, že mě má rád jako já jeho.

Tak, holka, nedá se nic dělat, nezbývá, než aby sis našla novou rodinu sama. Přiznávám, nejsem na to vůbec hrdý. Ale Betyna je napsaná na někoho jiného. Nemám jinou možnost než ji prostě opustit někde, kde to nezná a vrátit se domů bez ní. Předpokládám, že když ji někdo najde, tak si ji buď nechá, nebo ji odvede do útulku. Tam podle čipu zjistí, čí Betyna je, zavolají Marcele, ta se psa vzdá (doteď se neozvala ani mně) a Betyna pak najde nového pána, který ji bude mít rád. Uklidňuji sám sebe, ale Betyně se do těch šikmých hnědých korálků podívat nedokážu. Je to přece dobrý nápad! Tu chvilku sama přeci vydrží. Za nový dobrý domov to stojí.

A tak jsem naložil Betynu do auta a vyrazil na druhý konec Prahy. V noci, samozřejmě, aby tam nebyli lidé a neviděli mě. Betyna si myslela, že jedeme na výlet a byla šťastná. Samozřejmě. Dělá mi to těžké, ale copak za to můžu? Znovu připomínám: já psa nechtěl!

V parku jsem Betyně sundal vodítko i s obojkem. Je na něm

moje telefonní číslo. Betyna se sice divila, ale pak na povel „volno“ vyrazila a zmizela někde v křoví. Měj se krásně, Beruško. Sakra, nečekal jsem, že to bude tak drsný. Normálně jsem měl v očích slzy. Ale dělám dobrou věc.

Otočil jsem se a chtěl jsem zmizet. Jenže možná díky těm slzám jsem přehlédl chlapíka, co se tam najednou vynořil z křoví.

Bezdomovec. A pěkně opilý, možná i pod vlivem nějakých drog. Co já vím? Zavadil jsem o něj jen trošku. Jenže on měl najednou v ruce nůž. Díval se na mě pohledem, ze kterého bylo jasné, že si myslí, že ho chci zabít a on mě prostě musí zlikvidovat. Byl naprosto nepříčetný. Hulákal něco nesrozumitelného, asi si myslel, že jsem nějaký brouk nebo příšera, každopádně jsem začal pomalu couvat a zkoušel na něj mluvit, ale krev mi tuhla strachy v žilách.

Nejsem žádný hrdina, kdo by taky byl? Uprostřed noci, proti chlapovi, co je úplně mimo a chce vás zabít nožem? Jak jsem tak couval, najednou už nebylo kam jít dál. Za mnou stála lavička, až jsem přes ni málem přepadl. Zvedl jsem oči k tomu chlapovi a on najednou zvedl ruku s nožem a vyrazil proti mně. Švihl jsem rukou nahoru, abych si chránil hlavu, ale nestalo se nic. Teda, stalo se toho hrozně moc, ale ne to, co jsem čekal.

Místo dopředu letěl ten chlap dozadu. Nůž najednou ležel u mých nohou a na tom chlapovi stála Betyna. To štěňátko, co si přes den hraje s dětmi, bych vám nepřál v tuhle chvíli vidět. Tohle nebyla Betyna, jak ji znám. Každý sval, každou šlachu na těle jste jí mohli vidět. Přes záda se jí táhla zvednutá srst jako štíty nějakého pravěkého ještěra. Ale nejděsivější byla její hlava. Ta její vysmátá tlamička s očima jako korálky se proměnila v zuřivou zabijáckou bestii.

Já samozřejmě vím, že psi jsou šelmy, ale ono to člověku nedojde, dokud je tak nevidí naživo. Teď mi došlo, že jediným stiskem zubů, v tuto chvíli vyceněných tak, že byste je mohli spočítat všechny včetně stoliček, by dokázala přerazit tomu chlapovi zápěstí. Z huby jí kapaly sliny a čumák měla úplně zvrásněný. A nevymýšlím si, v očích měla červené odlesky. Jako peklo samo.

Musela toho chlapa strhnout k zemi zezadu. Asi se praštil trochu do hlavy a hlavně se bál. Já bych se taky bál. Každý by se bál! Betyna ho nekousala, jen na něm stála a sliny kapaly tomu chlapovi do obličeje. Pomočil se strachy. Na jeho omluvu, kdo by ne?

V tom tam přiběhl nějaký kluk a za ním dokonce i policajt. Ten kluk volal už z dálky, že všechno viděl. Policajt, a jak se ukázalo za ním hned druhý, trochu tlustší a pomalejší, kousek odtud kontrolovali bezdomovce na lavičce. Tenhle kluk na ně zavolal a běžel mi pomoct. Nechal jsem Betynu stát na tom feťákovi, dokud nepřiběhli. Já se přiznám, že jsem se bál na ni sáhnout. Nevím, jestli jsem se bál víc, že kousne mě, nebo zabije jeho. Mohla mu překousnout krk nebo vykousnout půlku obličeje. Byla na něj fakt naštvaná.

Až když přiběhli ti tři, začal jsem na ni pomalu mluvit. Bylo vidět, že se jí od něj nechce. Nevěřila mu. Ale změnila tón vrčení a trochu schovala zuby. Začala tak jakoby brumlat. Už to nebylo plynulé, zlé vrrrr, při kterém může kdykoliv kousnout, ale spíš varovné, přerušované a tiché vrr vrr vrr. A pak jsem řekl „u nohy“ a ona se najednou otočila, přišla ke mně a přesně, jak jsme to spolu cvičili, si mi sedla k noze. Podívala se na mě nahoru… a nekecám, usmála se. Já byl hrdý jak táta prvňáčka, co přinesl svojí první jedničku! Holčička moje! Zachránila mi život. Ti policajti ji taky hned chválili, jak je šikovná a vycvičená. Hned jsem jí vrátil

na krk obojek s mým telefonním číslem, aby bylo vidět, že to je to moje holka. Že se jen vysmekla. Pohladil jsem ji po hlavě a ona mi vděčně olízla ruku. Beruška.

Ten kluk, co to celé s tím feťákem viděl, policistům rovnou řekl, jak to bylo. Vše viděl. Zavolali záchranku, ale ukázalo se, že Betyna feťákovi nijak zvlášť neublížila, měl jen kousanec s pořádnou modřinou na ruce, co v ní předtím držel nůž. Skočila po něm zezadu a strhla ho za předloktí na zem. Ten nůž mu přitom naštěstí vypadl, takže jí nijak neublížil. To by měl asi co dělat se mnou. Až se mi při té představě zatmělo před očima! Odvezli ho do Bohnic nebo někam na záchytku, nevím. Já trestní oznámení podávat nebudu. Je to vlastně chudák. Ani nebude vědět, co se stalo.

Ještě před hodinou jsem se chtěl Betyny zbavit, ale teď na to nemůžu ani pomyslet. Ta holka pro mě klidně riskovala svůj život, aby mě zachránila. A jak potom byla šťastná, že jsem v pořádku!

Já jsem takový sobec! Kvůli svému pohodlí bych ublížil jedinému tvoru, který mě skutečně miluje.

Betyna se mazlila s příslušníky a tím hodným klukem. Hrála si jako štěňátko a oni ji chválili a já si připadal jako největší idiot.

Betynku nedám! Nikdy! Zítra jí koupím pořádnou syrovou kost. Za odměnu. Ať si kousne do něčeho lepšího než do smradlavého feťáka. Holka moje!

Dneska jsem byla moc šikovná! Splnila jsem svůj úkol a ochránila páníčka. Můj milovaný Kámo mě vzal na noční procházku do úplně nového parku. Prostě super! Sundal mi obojek, nejdřív jsem nechápala proč, ale asi aby mě netlačil. Asi to byla taková nová hra. Nebo si možná našel něco, co mě bude zase učit. Řekl mi „volno“, to já vím, co znamená. To znamená, že můžu lítat, jak jen chci a všechno očuchat

a prozkoumat. To je nejlepší povel, co znám. Kromě povelu „ke mně“.

Protože ke Kámovi já běžím vždycky ráda. Patříme k sobě.

Kámo byl nějaký hodně hodný, asi mu bylo smutno. Jen nevím proč.

Ale my psi to poznáme, když je našemu pánovi smutno. A snažíme se ho rozveselit. Proto jsem neběžela nikam moc daleko. Kdyby mě Kámo potřeboval. A navíc to bylo neznámé prostředí, musím ho hlídat.

Ještě, že jsem se hned vrátila, u páníčka byl nějaký chlap. Vůbec se mi nelíbil, strašně smrděl. A to, jak mluvil na Káma, se mi taky nelíbilo. Zježily se mi chlupy na zádech samy od sebe. Raději jsem šla tiše za ním. Pomalu jsem se plížila a potichu jsem vrčela a ani jeden z nich si mě nevšiml. Můj Kámo měl z toho zlého pána strach, cítila jsem to. Viděla jsem, jak pomalu couvá. Jestli mu ublížíš, tak tě… pak už to byl jen mžik.

Ten smraďoch zvedl na Káma ruku s klackem a mně se napnuly všechny svaly v těle. Trrrrhat!!! Sundala jsem ho jediným škubnutím za tu ruku s klackem. Klacek mu upadl. Okamžitě jsem byla na něm. Stála jsem na něm a říkala mu, že jestli se o něco pokusí, jestli jenom trošku, trošičku ublíží mému páníčkovi, tak ho roztrhám na kousky. Říkala jsem mu to dost jasně a pěkně rovnou u čumáku, aby to hned pochopil.

Mezitím tam přiběhli další lidé, ale Kámo na ně mluvil dobrým tónem, tak jsem se nebála, že by patřili k tomu smraďochovi. Ten jeden navíc voněl po psech. Jako psí kamarád. Kámo na mě začal mluvit. Ještě párkrát jsem toho smraďocha varovala. Bral to vážně, protože se ani nepohnul. Pak mi Kámo řekl povel „u nohy“ a to já znám. To už jsem taky viděla, že tu není žádné nebezpečí, tak jsem šla hned k němu. A taky jsem ihned viděla, jak je na mě pyšný a jak mě má rád. A víte co? I když jsem pořád koutkem oka koukala po tom smraďochovi, byla jsem moc šťastná!

A všichni mě hned chválili, ti dva pánové, co byli oblečení stejně, i ten pán, co voněl po pejscích. Byla to krásná vycházka. A víte, co bylo vůbec nejlepší?! Doma Kámo plácnul rukou na postel a já jsem tomu nejdřív vůbec nechtěla věřit a bála jsem se, abych neudělala něco špatně, chodila jsem chvíli okolo a koukala na něj, jestli můžu. A jo! Jo! Opravdu to tak myslel. Směla jsem k němu na postel! Celou noc jsem pak mohla spát u něj. Stočila jsem se mu u nohou a bylo mi takové blaho!

Když jsem se ráno vzbudil, slunce svítilo až ke mně na postel. Jen se mi hrozně ulevilo. Víte, já jsem za toho feťáka vlastně vděčný. Kdyby se neobjevil, tak bych teď měl prázdný byt a výčitky svědomí. Neměl bych byt plný chlupů, ale taky bych se nikdy nedozvěděl, co se s Betynou nakonec stalo. Všechny ty moje vymyšlené argumenty, utěšování sama sebe, jak bude Betyna beze mne šťastná, byly teď pryč. Teď si moje svědomí mohlo přiznat, že mohla klidně skončit na doživotí někde v útulku.

I když je to ten nejhodnější pes na světě a nikomu by neublížila (i po tom včerejšku si to myslím), mohl si jí uvázat na provaz někdo jako ten blázen ze včerejška a poznala by do konce života už jen zimu, hlad a bití. Nechci na to ani myslet. Psa jsem nikdy nechtěl, ale když už ji mám, tak se o ni hezky postarám. Zaslouží si to.

Jako by četla moje myšlenky, položila mi hlavu na nohu. To jsem byl ještě v posteli. Ano, teď se asi smějete, už s ní spím. No a co? Zasloužila si pohodlí. A moje svědomí taky, bylo mi, a pořád mi je, trapně za moje chování. Teď poslouchám klepání toho jejího ocasu do matrace a je mi líp.

„Betynko, holka, jak ses vyspala?“

Zívla a vyplázla přitom jazyk. A hned mi strčila čumák do dlaně a začala mě olizovat. Drbal jsem ji na hlavě a bylo nám, ano, nám oběma, dobře.

Dneska tě vezmu někam k vodě, třeba do Braníka. Půjdeme se projít podle vody až na Zbraslav. Má být horko. Budu ti házet tenisák a budeme se oba koupat. Začala poskakovat po ložnici radostí.

Já vím, že nerozumí přesně lidským slovům, ale je chytrá, chápe, že jí slibuji hezký den.

Oblékl jsem se a vzal ji rychle vyvenčit. Přeci jen už bylo dost pozdě dopoledne, musí se jí chtít.

Rozezvonil se mi telefon. Neznámá čísla většinou neberu, ale po včerejšku jsem si říkal, že by to mohla být policie a nespletl jsem se. Volali, jestli se dnes můžu na chvíli zastavit u nich, sepsat hlášení. Toho krásného pejska mám prý vzít s sebou, chtějí se s ním seznámit i ostatní policisté na stanici. Ti dva jim o Betynce vyprávěli, jaká je hrdinka. Slíbil jsem, že přijdeme oba. O obdiv celým policejním sborem jsem Betynu nemohl připravit. Museli jsme jet autem přes půl Prahy, park, kde jsem já, moula, chtěl Betynu opustit, byl od mého bytu daleko.

Betyna nakráčela mezi příslušníky jako zkušený policejní pes, který si je vědom toho, že ho čeká přinejmenším medaile za hrdinství. A samozřejmě byla hned se všemi kamarádka. Zuřivě mávala ocasem a smála se. Nechala se drbat a zvedala packu na znamení věčného přátelství. Až jsem si říkal, jestli se tu občas nemám s Betynou zastavit a domluvit se na vymazání nějaké té pokuty za parkování. Ale ne, nebudu Betynku zneužívat.

Zatímco se Betyna dobře bavila, sepsali jsme s jedním policistou hlášení o tom, jak se to včera celé seběhlo. Zopakoval jsem mu,

že trestní oznámení podávat nebudu. Určitě to nebylo žádné přepadení, jen projev zmateného člověka. Už se k tomu nechci vracet. Všechno zlé už je za námi a čeká nás pohodové léto plné slunce a koupání ve Vltavě.

Vrátili jsme se z policejní stanice a já jen zběžně kouknul na maily. Z práce teď nic, další projekt mi má šéf poslat až za pár dní.

Máme volno, holka! Slupla maso s rýží, já si vzal plavky. Betyně jsem zabalil na cestu náhubek. Do tramvaje ho musí nosit. Jedeme k vodě!

Pozoroval jsem ji, jak skáče do vody pro tenisák, jak běhá. Jak je svalnatá a pěkná. Není sice čistokrevná, má i o něco delší čumák, než by měl mít pitbul a je vyšší a chlupatější, ale je krásná.

Každý mě chválí, jak mám pěkného psa. Jsem oficiální majitel krásného a hodného psa. A kašlu na svůj uklizený byt bez chlupů. Betyna mi zachránila život. Kdo by to pro mě udělal? Nikdo! Je moje!

To jsem si myslel do chvíle, než jsme přišli domů a otevřel jsem poštovní schránku. Mezi letáky ležel dopis. To je fakt divné, kdo dnes ještě píše dopisy? Otevřel jsem ho doma v kuchyni. Četl jsem ho jednou, dvakrát a pak i potřetí. A bylo mi zle, byl od Marcely. Tedy, nevěřím, že to jsou její slova. Někdo jí to takhle vymyslel a ona chtěla být dramatická. Proto nenapsala zprávu do telefonu, ale papírový dopis jako v minulém století.

Podíval jsem se na Betynku. Přišla ke mně, opřela se předními packami o moji židli, aby ke mně měla blíž hlavu. Poprvé jsem ji objal. Položila mi hlavu na rameno a pak mi olízla ucho. Ještě včera bych řekl: fuj! Teď jsem se jen odtáhl. Podíval jsem se jí zblízka do očí.

„Já tě nedám!“

Zkusila mi olíznout i obličej. Včas jsem uhnul a znovu ji objal.

Zakňučela a zuřivě mlátila ocasem do nohy u stolu. Už mi nebylo tak dobře jako ráno. Nevím, jak bych reagoval, kdyby ten dopis přišel včera. Vrátil bych Betynu Marcele? Asi ne, nestarala se o ni.

A to jsem Betynku, já blbec, chtěl nechat v parku samotnou! Namlouval jsem si, že se o ni někdo cizí postará líp než Marcela nebo já, a přitom jsem se jí chtěl jen tak zbavit.

Co teď? Marcela mi v dopise vyhrožovala. Chce peníze, chce psa. Vstoupil jsi mi do bytu bez toho, aniž bych ti to dovolila, a ještě k tomu si dovoluješ mi ukrást mého psa, který mě stál nemalé peníze!

Je to sprostá krádež a ani nevíš, jak mě to zasáhlo. Okamžitě mi vrať Betynu a uhraď mi škodu ve výši 40 tis. korun jako náhradu za to, že jsem se z toho psychicky sesypala a chtěla jít na policii! Jestli mi do konce června nepošleš peníze, podám na tebe trestní oznámení pro krádež psa! Být tebou, tak si to rozmyslím, i kvůli té ostudě, co ti udělám.

Je to normální vydírání, ale bohužel je pes její a ona píše, že jsem jí ho ukradl. Vlastně má pravdu. I když ne, nemá, vzal jsem si ji, protože se o ni nikdo nestaral. Ale právně má pravdu ona. SAKRA!

Zavolal jsem kamarádovi z práce. Trochu rozumí právům, sice je nedostudoval, ale poradit by mohl. Moje černé představy mi potvrdil. Přijdu o Betynu. A když se budu bránit, může Marcela vysoudit i nějaké odškodnění. Prý by to mohl být i trestný čin. To bych mohl přijít i o práci. SAKRA! SAKRA!

Nejrozumnější by bylo poslat Marcele nějaké peníze a psa jí vrátit. Jenže to je přesně to, co já už nechci. Ne po dvou měsících, co jsem ji piplal z hubeného pejska, ne po tom, jak jsme si spolu hráli, ne po tom, jak je mi vděčná, ne po tom včerejšku, ne po tom, jak jsem si ji zamiloval.

Trvalo mi skoro hodinu, než mi to došlo. Skoro hodinu jsem seděl zamrzlý u stolu nad studenou kávou, hlavou mi se mi honila spousta věcí. Možná to není to nejstatečnější a určitě ne nejrozumnější, ale já si připadal jako románový hrdina, když jsem vytáhl několik tašek, kufr a začal balit. Ano, rozumíte tomu dobře. Jednoduše s Betynou utečeme. Potřebuji čas. Vypadneme někam, kde nás nenajdou. Potřebuji čas, abych vymýšlel, co s tím. Jak to udělat, abych Betynu získat pro sebe. Můžu Marcele psát zprávy, maily, nabídnu jí nějaké peníze. Stejně se o Betynu nestarala. Píše, že se jí nevzdá ani za peníze a jak se jí stýská. To tak! To jí tak věřím. Marcele už bych po zkušenosti s Betynkou nesvěřil ani křečka. Je to z její strany jen vydírání. Urazila se, že jsem jí zablokoval kartu. Že už nejsem ten blbec, co ho měla obtočeného kolem prstu. Kašlu na to! Balím.

„Betynko, jedeme na výlet!“

Koukala na mě trochu udiveně, teď jsme se vrátili z venku, ale už se zase směje. Výlet je dobré slovo. To mají psi rádi. Už poskakuje u dveří.

„Ne hned, holka. Čeká nás nejdřív velké balení.“

To je krása! Lidi, vy vůbec netušíte, jak může být takový pes jako já šťastný! Vůbec nic mi nechybí. Jsme teď s páníčkem pořád venku. Říká: „jdeme domů“, ale to není doma v tom velkém městě. Je to doma, které je vlastně pořád trochu venku.

Přijeli jsme s Kámem v noci do takového velikého domu. Mám tu „dvorek“, říkal Kámo. To je taková zahrada nebo co. Je tu trochu trávy a nějaké voňavé kytky. A taky pumpa. To už vím, co je, páníček otočil kohoutkem a tekla z něj krásně studená a hrozně moc dobrá voda.

Chtěla jsem se tu hned vyčůrat, abych nám zahradu označila, že tu teď bydlíme my. Ale Kámo mě huboval. Prý na dvorku ne, musím chodit až

ven, na sad. Tak jsem pochopila, že dvorek je pořád dům, i když je to venku. Když se tu tedy nesmí čůrat.

Zkusila jsem večer všechno proběhnout a očuchat, jestli tu nehrozí nějaké nebezpečí. Zatím jsem vyčuchala, že tu byla kočka a nějaké myši a taky brouci a ptáci, ale jinak asi nic dalšího živého ne. Tak to by měl být Kámo v bezpečí. Pro jistotu budu spát jen napůl, a kdyby se něco šustlo, hned zaštěkám, aby Kámo věděl, že hlídám. A hlavně, aby to věděl ten, co by k nám chtěl vlézt, že je tu zlý pes, co Káma hlídá.

První noc jsem spala jen lehce a druhý den jsem hned ráno všechno ještě jednou pořádně prolezla. Rozhrabala jsem pro jistotu i piliny a okousala pár polínek. To vám je super věc na zuby! Jak to křupe. To mě moc baví. Mám tu jedno oblíbené polínko, a to si nosím i za chalupu (tak říká Kámo našemu domovu). Moc lidí tu v okolí není. Jen pár, uvidím, jak se budou ke Kámovi chovat. On je úplně klidný a nebojí se jich. Ani nevrčí, když jdou okolo chalupy.

Už jsem klidnější. Nebála jsem se ani, když mě Kámo zavřel na dvorku samotnou a odešel. Vůbec jsem neplakala. Přeci jsem viděla, že tu měl svoje věci. Už jsem velká holka, než se Kámo vrátil, tak jsem všechno ohlídala. Trochu jsem si okousala svoje polínko a zdřímla si v pelíšku. Když se Kámo vrátil, dostala jsem od něj opravdickou kost! To je ještě lepší než polínko. Máme se prostě skvěle!

Slíbil mi, že mě vezme do lesa. Nevím, co to je, ale budeme spolu. Kámo se tu taky hodně směje, tahá mě za nohy a za ocas, když se protahuji v trávě na sluníčku. Já ho za to něžně okusuji a občas se mi ho povede olíznout. V noci spím v pelíšku a chodím ho kontrolovat, jak spí on. K ránu, když už se i mně chce moc spát, si k němu skočím do postele. Stočím se mu u nohou a usnu hlubokým spánkem.