Trénovali dál skoro každý den. Arwin se většinou snažil promýšlet výcvik dopředu, ale občas ho stejně musel přizpůsobit neočekávaným okolnostem. Až konečně přišel ten den, na který čekal.
„Dneska pro tebe mám překvapení,“ usmál se na Kellu, když za ním dorazila na dvůr za domem, aby mohli začít s tréninkem.
„Vážně?“ zazářily dívce oči, avšak potom zostražitěla.
Arwin si uvědomil, že drží ruce za zády. To jí asi bylo podezřelé. Chytrá, usmál se pro sebe a spustil paže podél těla. V rukou nic neměl. Kella se uvolnila a znovu v ní zaplála zvědavost.
„Leží to támhle na studni. Podívej se sama,“ pokynul jí s úsměvem, protože tušil, že to tak bude lepší.
Dívka vykročila a on ji s úsměvem pozoroval. Odhrnula látku, v níž byl předmět zabalený. Nejdříve se zatvářila zmateně, pak užasle a nevěřícně, a nakonec nadšeně.
„To je pro mě?!“ zajásala.
„A pro koho jiného?“ zasmál se Arwin. „Uznej, že na mě je trochu malý. A navíc s těmi svými jsem nanejvýš spokojen.“ Dotkl se rukojeti svého meče, který měl v pochvě u pasu, druhý nechal uložený doma.
„Tak si ho prohlédni pořádně. Vytas ho,“ pobídl ji. Nemusel dvakrát. Kella vytáhla meč z pochvy skoro až s posvátnou úctou. Arwin byl s jejím jednáním spokojen. Se zbraní se musí zacházet opatrně.
„Není moc těžký?“ zeptal se.
„Myslím, že ne. Ale musím si zvyknout,“ usmála se a obdivně si prohlížela krásnou lesknoucí se čepel.
„Je udělaný z mého starého meče. Lepší materiál neseženeš. A samozřejmě jsem chtěl, aby využili všechen.“ Kývl směrem k látce.
Kella zasunula meč zpátky do pochvy a odložila ho. Odhrnula zbytek tkaniny a Arwin se znovu usmál, když vykulila oči.
„Svůj nůž si klidně nech, ale věř mi, že tyhle dýky jsou mnohem lepší a účinnější zbraně.“ Bylo jich pět a každá z nich měla své pouzdro s páskem, aby se daly připnout na různé části těla pod oblečení. Arwin měl stejné. Vždy aspoň tři u sebe, všechny dobře ukryté a místa jednou za čas náhodně měnil.
„Začneme nejdřív s mečem. Je potřeba, aby sis na něj zvykla. A asi to bude na delší dobu než u dýk,“ vysvětloval.
„My budeme bojovat…?“ otočila se na něj trochu nejistě Kella.
„S opravdovými meči?“ dokončil za ni Arwin. Chápal její zděšení. Nešlo už jen o tupé zbraně, z nichž měl člověk po tréninku maximálně modřiny…
Opět byl potěšen tím, že dívka se snaží o věcech přemýšlet a domýšlet možné důsledky. Nenechala se prostě strhnout nadšením a nevrhla se bezhlavě do něčeho, co se jí nezdálo.
„Ne tak úplně,“ usmál se. Vzal dva další meče, které až doteď ukrýval opřené o stěnu stájí. Jeden byl větší a jeden menší, avšak oba byly stejně tupé.
„Tyhle meče jsou napodobeniny těch našich. Jsou stejně velké, stejně těžké, také dobře vyvážené, ale nemají ostrou čepel. I když si s ní nešikovný člověk samozřejmě může dost ublížit,“ ušklíbl se.
Pak podal menší zbraň Kelle.
„Tak začneme,“ prohlásil a pokynul jí, aby zaujala postoj po jeho boku.
Následující dny Kella pravidelně trénovala s mečem. Ruce ji bolely, než si zvykla na jeho tíhu. Ve chvílích odpočinku jí Arwin vyprávěl o svém mistrovi, který ho učil bojovat. Byl stále trochu zdrženlivý a většinou se moc nerozpovídal, ale ona byla ráda i za ty střípky. Odhalil tím dívce část sebe, a to pro ni bylo důležité. Už si tak nějak začala zvykat, že Arwin je v některých ohledech o dost míň sdílný a zdrženlivější než Lik. O to víc jí však přišlo zajímavé, když o něčem začal povídat.
„Všichni jsme stále žáky,“ prohlásil jednou. „I já se pořád učím. Nikdy nic neumíš dokonale, to si pamatuj. A teď pojď pokračovat.“
Oba se zvedli a Kella se chopila svého meče. Arwin proti ní zaujal základní postoj. Dívka ho napodobila.
„Budu provádět různé útoky a ty mě budeš blokovat,“ sdělil jí a hned na to udělal první výpad.
Kella rychle uskočila. Čekala to, poslední dobou ji takhle zkoušel už víckrát.
„Dobře,“ kývl a už během toho provedl další útok.
Tentokrát to skoro nestihla. Na poslední chvíli nastavila vlastní meč. Ruce ji zabrněly. Arwin přitlačil a Kella musela ukročit jednou nohou víc dozadu, aby získala lepší stabilitu. Dál tlačil proti ní a přidával na síle.
„Zbytečně plýtváš energií. Nepřetlačíš mě, to přece víš.
Tak se snaž! Dělej!“
Kella zaťala zuby, ale hned, jak si to uvědomila, se snažila uklidnit. Musí využít sílu protivníka. Prudce couvla úkrokem šikmo dozadu do strany. Dostat Arwina z rovnováhy se
jí tím však nepodařilo a musela se hned bránit dalšímu útoku. Na někoho jiného a méně zkušeného by to ale možná zabralo.
„Zlepšila ses,“ pochválil ji Arwin, když si dali na pár minut kratší pauzu. „Už neděláš tak dlouhé bloky a tolik se neodkrýváš. I když občas bez rozmyslu pořád plýtváš energií a vynakládáš příliš mnoho sil na zbytečné věci. Jako například to přetlačování. Boj není o tom dokazovat si vlastní sílu. Teda pro někoho… No, ale ne pro nás. Jasné?“
Dívka přikývla.
„Když nejsi silnější, musíš být rychlejší a chytřejší. Postupně se to naučíš a nebudeš už nad tím moc přemýšlet.
Zkušený bojovník dělá většinou jen ty nejnutnější pohyby co nejblíže těla, aby se neustále chránil. Není potřeba blokovat to, co nejde přímo na tělo. Už správně uhýbáš. Pochopila jsi, že to není jen o tom, tam vždycky strčit meč, ani že nemusíš vracet každý útok a dotahovat jej do konce.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Teď mi řekni, co je bojová zóna dosahu?“
„Prostor, kde může proběhnout útok jedním pohybem.
Při boji s tyčí nebo mečem je to vzdálenost, ze které lze zasáhnout nebo být zasažen prvním pohybem,“ odpověděla Kella.
„Doufám, že to jen nemáš naučené jako básničku, ale dokážeš si to i představit,“ zamračil se Arwin.
„Dokážu,“ ujistila ho dívka.
„Dobře. Nejvíc však musíme pracovat na tvém ovládání. Emoce tě příliš prozrazují. Musíš se naučit přijímat vztek i popichování protivníka. Jak, to už je na tobě. Někdo to přijímá, jiný obrací v legraci. Každý se s tím musí vypořádat po svém, důležité je zůstat klidný,“ významně se na ni podíval.
Kella si uvědomovala, na co tím naráží. Vyprovokovat se nechala příliš snadno a často byla frustrovaná, když ji Arwin nutil opakovat jednu věc stále dokola, dokud nepřišla na všechny chyby a neudělala to, co po ní chtěl, správně.
Když šla vesnicí a meč jí visel u pasu, uvědomovala si, jak se na ni lidé koukají. I pro ni to byl zvláštní a nový pocit. Chvíli potrvá, než si ona i vesničané zvyknou a přijmou to jako normální věc.
Šla za Likem. Poslal ji tam Arwin. Sám musel v Liandě
vyřídit nějaké záležitosti, přestože přesně neřekl, o co se jedná… Kellu požádal, ať najde jejich kamaráda a zeptá se ho na trh s koňmi. Dívka to vzala přes stáje, protože tušila, že tam Lik bude spíš než doma. A měla pravdu.
Našla ho, jak se opírá o stěnu boxu jednoho z koní, usmívá se a pravděpodobně flirtuje s nějakou dívkou. Chvíli počkala, třeba si to vyříkají. Lik si jí ale hned všiml a hovor s děvčetem ukončil. Došel ke Kelle.
„Ahoj! Co ty tu?“ zazubil se na ni.
„Sleduju, na koho zase působíš těmi svými kouzly a řečičkami,“ usmála se dívka. Už se totiž trochu naučila vracet Likovi jeho žerty a provokace. On v tom byl však stále lepší.
„Vždyť víš, že mám oči jenom pro tebe,“ usmál se.
„Vždyť víš, že na mě ty tvoje oči neplatí.“
„A přesto se stejně vždycky červenáš,“ zasmál se a štípl ji do tváře. Plácla ho po ruce a vyplázla na něj jazyk. Věděla, že se chová jak malé dítě, ale s Likem jí to nikdy nepřišlo divné. I on byl občas jako malý kluk.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Posílá mě Arwin.“
„A já si už vážně myslel, že jsi přišla za mnou!“ posteskl si hraně Lik.
„Skončil jsi?“ našpulila nespokojeně rty Kella.
„Ano, promiň, pokračuj,“ znovu se na ni zazubil.
„Mám se tě prý zeptat, jestli nevíš, kdy bude trh s koňmi?“
„Jó, tak ten bude až za pár týdnů. Nejdřív za dva. Co že to Arwina tak najednou zajímá?“ podivil se.
Kella jen pokrčila rameny.
„No, měl bych jít pracovat,“ prohlásil Lik. „Večer se u vás možná zastavím. Ale jestli máš teď čas, zajdi za Serrou. Ptala se, jestli je pravda, že po Liandě chodí dívka s mečem u pasu. Tak se jí jdi předvést,“ mrkl na ni, vzal vidle a otevřel dveře boxu, aby ho mohl vyčistit.
„Zatím,“ mávla na něj a vydala se od stájí pryč směrem k Seřině domu. Určitě ještě má čas. Arwin říkal, že mu vyřizování nejspíš zabere zbytek dopoledne. Odhadovala proto, že jí zbývá tak hodina, než se s ním znovu sejde na náměstí.
Původně myslela, že odpoledne už moc trénovat nebudou, Arwin měl však jiný plán. Řekl jí, ať si vezme cvičný meč a že za pět minut se sejdou vzadu na dvorku. Když tam dorazila, vystoupil proti ní s tyčí a ani jí nedal moc příležitost se rozkoukat. Hned zaútočil shora. Kella ho blokovala čepelí zdviženou nad hlavu. Byla překvapená, ale připravená. Zaujala obrannou pozici, avšak zůstala uvolněná. Soustředila se na stabilitu svého postoje, měla lehce pokrčené, rozkročené nohy a těžiště o něco víc na té zadní. V okamžiku, kdy se Arwin napřáhl k dalšímu útoku, provedla bodnutí. Přenesla váhu na přední nohu. Pohybu se účastnilo celé tělo. Potřebovala využít co nejvíce možné energie.
Meč je jen prodloužením ruky, nemá vlastní energii, naskočila jí v hlavě věta, kterou četla ráno v jedné z knih.
Arwin se jejímu útoku vyhnul, ale bylo to těsné. Oba se na sebe vyzývavě usmáli. Kella chtěla zaútočit, jenomže on
byl zase rychlejší. Tentokrát vedl ránu ze strany na horní pásmo. Dívka ho opět blokovala a následně provedla protiútok ze strany směrem na jeho bok a nohy. Vše v jednom plynulém švihnutí celého těla. Uskočil, nedal jí však čas ani prostor. Zopakoval úder shora na horní pásmo. Zvedla meč a podepřela zbraň druhou dlaní. Když odvrátila první nebezpečí Arwinova útoku, provedla hned zas protiútok, ke kterému využila konec rukojeti meče. Mířila na jeho krk. Mohla si vybrat i oči nebo nos. Nechtěla mu ublížit a zatím si nebyla vždycky úplně jistá, zda zvládne odhadnout možné reakce a ránu případně zastavit, ale Arwin chtěl, aby útoky aspoň naznačovala.
Úderu se vyhnul prudkým záklonem. Na chvíli vrhl pohled za její záda. Dívka se nedala zmást. Klidně to mohl jenom předstírat, aby se otočila v domnění, že za ní někdo stojí. Poslouchala a neslyšela žádný pohyb. Arwin však zvedl ruku ve znamení stačí.
„Je mrštná jak kočka,“ ozvalo se velký kus za Kellou. Proto nikoho neslyšela. Ohlédla se a spatřila přicházet svého kamaráda. „A učí se strašně rychle,“ pokračoval Lik.
„To jo, i tak má ovšem pořád co trénovat,“ šťouchl Arwin do dívky tyčí. Zamračila se na něj, jinak ale zůstala v klidu.
„Však s tebou to taky člověk nemá jednoduché. Určitě je pořád s něčím nespokojený, viď?“ obrátil se Lik na Kellu. Ta se usmála.