Anička běhá do cesty

Anička však, jako by neslyšela, utíká dál. „Říkám, stůj!“ křičí na ni maminka a snaží se za holčičkou co nejrychleji běžet.

Jenže ne. Nestačí jí. A Anička se opět nepodívá ani doleva, ani doprava a šup, už je na silnici. „Tút, tút,“ zatroubí najednou červené auto, co jede z levé strany, a rychle brzdí, aby do holčičky nevrazilo.

Anička se lekne. Najednou, jako by jí nohy zkameněly, zůstane stát uprostřed cesty a vyděšeně hledí na auto.

2

3

To už za dcerkou přibíhá se slzami v očích maminka, bere ji za ruku a odvádí ji mimo vozovku. „Máma pláče,“ poznamená Anička, jakmile si k ní maminka na chodníku dřepne.

4

„Ano, máma pláče,“ zopakuje maminka, malou holčičku obejme a dodá: „Já jsem se o tebe moc bála, víš? To auto tě mohlo přejet. A taky už jsem opravdu zoufalá z toho, jak mi pořád utíkáš a nevím, co mám dělat.“

5