
„Doufám, že
„Doufám, že
Barbara Nesvadbová, spisovatelka, publicistka a zakladatelka nadačního fondu Be Charity, o štědrosti, naději a holčičce, která přišla s koláčky.
Když Barbara Nesvadbová poprvé vešla do ústavu Zahrada na Kladně, netušila, že se právě dívá na budoucnost. Termíny jako chráněné bydlení nebo tréninkové kavárny jí tehdy připadaly stejně vzdálené jako světy v tátových sci-fi knihách.
Právě jemu, svému otci, později věnovala první kavárnu Mezi řádky, kde zaměstnávají lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Stála na Štefánikově ulici.
„Tím impulsem pomáhat druhým bylo nazření konečnosti. Bezmoc. Pochopení křehkosti. Zemřel mi jeden z nejbližších lidí, můj tatínek,“ vzpomíná.
Od té doby se Barbara obklopuje lidmi, kteří pomáhají. A ještě častěji těmi, kteří pomoc potřebují. A když se jí zeptáte, kdy ji naposledy někdo nezištně podpořil, usměje se: „Takřka každičký den, kdy se někdo přidá k Be Charity. Lidé jsou skutečně hodní a náš národ je nesmírně vnímavý, nezištně podporující. Často se za mnohé věci peskujeme a sami sobě vysmíváme. Moc nevěřím na národní rysy povah, ale tahle vlastnost je námi jaksi podivně prorostlá.
Přitom patříme k nejštědřejším a nejempatičtějším lidem v celé Evropě. Na což, myslím, bychom jako tak malá republika, měli být hrdí.“
Vypráví o příbězích, které se jí vryly pod kůži. Jeden z nich končí u zvonku jejího bytu. Holčička Terezka, kdysi těžce nemocná, kdysi bezmocná, ochrnutá na polovinu těla, po letech zazvonila, o holi, s krabičkou koláčků a prosbou, jestli jí půjde za svědka. „Tak se z Terezky stala má rodina. Často jsou mi děti z fondu blízké. Tenhle příběh je o naději, která existuje vždy, a ještě ke všemu končí happyendem.“
Jindy v jednom kliknutí, které přivede starší paní na digitální kurz.
Nebo v odpoledni, kdy si tři maminky s dětmi poprvé za dlouhou dobu sednou před objektiv. Ne kvůli občance, ale jen tak, pro radost. Fotografka z Poděbrad jim věnovala rodinné focení zdarma. V rozpočtu samoživitelek by se na to hledalo těžko místo. A přitom právě tyhle obrázky bývají často tím jediným, co zůstane na ledničce i po letech.
Ondřej doučuje matematiku. Byl na workcampu v Estonsku a chce být učitelem. Možná to ještě není pomoc v záři reflektorů, ale má jasno: „Ještě nevím, jak přesně budu pomáhat, ale vím, že chci.“
Eva chodí za babičkou do domova seniorů. Už rok. Není to její babička. Ale na tom nezáleží. „Dělat lidi šťastnější mě naplňuje,“ říká s jistotou. Ten, kdo jednou uviděl rozzářené oči starého člověka při obyčejné návštěvě ví přesně, co tím myslí.
Někdy se dobro odehrává i mezi chlupy a drápky, jako při kastraci toulavých koček v městských ulicích nebo při koupání zanedbaných psů.
A co třeba senioři? Díky iniciativě „Pochod pro mozek“ se ve více než stovce míst po celé republice prošlo přes dva tisíce starších lidí. Někteří poprvé po týdnech zvedli hlavu od televize. Jiní tam našli nového přítele. Aktivní senior se necítí starý, říká se v jednom z projektů. A není to fráze. Je to zkušenost. Protože jak stárneme, ztrácíme lidi kolem sebe. A kdo nemá s kým sdílet den, ten ho často ani nezačne.
Proto je Giving Tuesday i o digitálním vzdělávání. O trénování paměti. O chůzi s hůlkami i o hře petanque v parku. O setkáních, kde ještě někdo naslouchá. Protože zdraví není jen absence nemoci, je to i vědomí, že na světě pořád někam patříme.
A nakonec tu je Jan. Jan, který se rozhodl běžet. Sto dnů. Každý den, bez výmluv. Pro Terezku. Pro její terapii, rehabilitaci, naději. Možná ho bolely nohy. Ale víc by ho bolela lhostejnost. A tak běžel. Každý krok jako vzkaz: „Nejsi na to sama.“