POULIČNÍ LAMPY
Markéta Burešová
POULIČNÍ LAMPY
Víš, proč jsou tu pouliční lampy?
Abychom nebyli na všechno sami.
Abychom prohlédli noci klamy a neviděli místo lidí hlavolamy.
Světla pouličních lamp, body ve tmě, naděje, nic zlého se tu přece neděje.
Slyšíš to ticho? Ten mír? Ten klid? Kéž bychom mohli jenom ve tmě žít.
Tma všechno skryje, smutek, vztek i zlo, srdce, jako by ve dne zamrzlo.
Světla pouličních lamp, světla velkoměst, ticho noci, záře měsíce a hvězd.
Písečné pláže a hlubiny moře, popluješ se mnou? Necháš mě shořet? Dunění vln a jasný smích dětí, čas kolem nás až moc rychle letí.
Sotva sem přijedem, dáváme sbohem, na cestu dáme se houpavým krokem.
Zamávej rybkám a rackům a lodím, naposled chladivou vodou se brodím.
Slunce už pálí a stíny jsou líné, slaná chuť moře se kolem nás line. Nechce nás opustit, vzpomínky máme, jednou se vrátíme na místo známé.
STRACH ZE SAMOTY
Samota vkrádá se děsivou tmou, je cesta tvoje i cestou mou?
Pochyby lemují všechny mé kroky, snažím se je setřást už celé roky.
Strach na mě vrhá svůj tajemný stín, bere mi radost a nechává splín.
KOUZELNÉ BONBÓNY
Jeden, dva a tři, než okolí zavětří.
Naplnit vize rodiny, hoď kamenem, kdo je bez viny.
Ponechávám si své vidiny, jen ať ty pilulky nevidí.
Noci s očima dokořán, jediný cíl mi byl nedopřán.
A já se budím, poslouchám zlé stíny, když v šeru noci koukám na hodiny.
Slyším ruch města a ochutnám hudbu, vezmi mě s sebou do nočního klubu.
Uvidím smích a uslyším život, zatímco ve svém jsem válečný pilot.
Neber mi kouzelné bonbóny naděje, jsem jenom ospalá, fakt se nic neděje.
Hlavu mám těžkou a víčka mi klesnou, přeživší v moři se záchrannou vestou.
Měly mi pomoci, možná mě ničí?
Hlasy v mé hlavě dost naštvaně křičí.
Chtěla jsem naději, chtěla jsem klid, chtěla jsem spát a chtěla jsem žít.
ROZDÍLNÉ SVĚTY
Propadám dolů, spirála strachu,
Je tu dost pavučin, špíny a prachu.
Jako Alenka spadla do králičí nory, propadám na místo, kde jsou jen spory.
Štěstí se ztratilo, hledalo lásku, naděje umírá, visí na vlásku.
Vděčnost a pokora hledají řešení, závažnost stavu však drasticky podcení.
Nenávist převzala do rukou žezlo, chladno a bezpráví do srdcí vlezlo.
Na hlavu Štěstí je vypsaná odměna, málokdo chápe, co to vše znamená.
Naději tikají poslední hodiny, spolu s ní odchází i teplo rodiny.
Kudy zpět nahoru, ze světa stínů?
Už mám dost smutku, pláče a splínů. Chci cítit slunce a chci slyšet ptáky, chci všechno dobré, a to zlé taky.
Nechci jen smích a duhu a květy, chci spojit ty dva tolik rozdílné světy.
Svět plný smutku a svět plný něhy, bušící srdce a zhojené stehy.
PANICKÉ ATAKY
Nikdo je nezval, a přesto jsou tady.
Dobyly království, zámky i hrady.
Usedly na trůn a teď vládnou kraji, dělají, že všechno vědí a znají.
Nikdo je nezval a nechce je poblíž, jsou samá strast, problém a potíž.
Odejít nechtějí, prý je tu hezky, neprošly ještě všech myšlenek stezky.
Kde se tu vzaly? Ty myšlenky, stavy?
Panické ataky sídlo si staví.
Uprostřed myšlenek, pocitů, snů, počítám, kolik tu zůstanou dnů.
Hrozí, že zdrží se dlouho, snad navždycky, říkají, že máme to zkusit brát prakticky, (chrání nás před světem a lidmi zlými) zůstat tu s nimi, přáteli svými.
Jsou to však přátelé? Nikdo je nezná. Ničí tu všechno, krajinu, města.
Ničí nám sny i ambice, touhy, z představ nám zbyly jen šedivé šmouhy.
Nejsou to přátelé, chtějí jen moc a z našich dnů pak vytvořit noc.
NEBE V PLAMENECH
Nebe je v plamenech, ukrutný žár, vzpomínky na lásku, prokletí, dar.
Nebe je v plamenech, slyším křik andělů. Patří to k osudu? Životu? Údělu?
Až nebe shoří, měsíc i hvězdy, v ohnivém moři budem plout dál. Až nebe shoří, měsíc i hvězdy, oheň až zachvátí celičký sál, bude už pozdě na proudy vody. Nikdo už nepřičte hasičům body.
Bude už pozdě na křik a pláč, až shoří moře, až shoří i pláž.
Všechno, co miluješ, na čem ti záleží, všechno se rozpadá, prach prachu náleží.
Vzpomínky na den, kdy shořelo nebe, když ztratil jsi sen, já ztratila tebe.
NEVYŘČENÉ OTÁZKY
Nemám ráda nevyřčené otázky.
Drží se mě jako tenké provázky.
Připoutané k člověku, kterému na rtech visí, i když jsme si po těch letech vlastně dávno cizí.
Nevyřčené otázky mi nedávají spát, nechci na ně odpovídat, nechci se ani ptát.
Chci už jenom přestřihnout ty provázky, zamotané do zlosti a někdy taky do lásky.
Nevyřčené otázky a vyznání, co v mojí hlavě neustále vyzvání.
Otázky, na které není nikde odpověď.
Nebyla tam vloni ani včera, není ani teď.
Otazníky, které rostou časem, zrají jako víno, voní nesouhlasem.
Otazníky, které se jen množí, odpovědi jsou však vzácné zboží.
Nemám ráda nevyřčené otázky, protože s otázkou rostou závazky.
Dlužím pak odpověď, kterou nemám, nevyřčené odpovědi, které stále hledám.