Bedruníčko, dej sluníčko
Táhnu tvé ztěžklé tělo. Málem bych neodhadl dávku, cukala ses dlouho. V hlíně zanechávají tvé podpatky dlouhé hluboké čáry. Musím se vrátit a dát vše do pořádku, aby stopy nevedly na opuštěnou cestu, kudy chodíváš.
Máme před sebou spoustu práce, jsi vznětlivá. Nejsi křehká ani něžná. Ale citlivá jsi, to ano, viděl jsem tě plakat. Přes tvé plné červené tváře, vzlykala jsi jako dítě, málem bych ti podal kapesník. Jsi laskavá na své nejbližší. Staráš se o bratra. Proč? Protože se vám upila i matka? Našla sis stejného manžela, chtěla jsi mít zpět svou mámu? To znám.
Pamatuji si, když po mě matka hodila svou první vypitou láhev. Ze střepů na svém těle bych si mohl postavit skleník. Humh, humh. Vidíš, humor mě neopouští, ze všeho se dá poučit.
Než jsem dostal nápad spasit svou první labuť, chytal jsem berušky. Zpíval jsem „bedruníčko, dej sluníčko, uleť“, zatímco jsem jim drtil krovky a poslouchal, jak křupou. Jako střepy na naší podlaze v obýváku. Ten zvuk mě nějakým způsobem konejšil. A pak jsem si našel ji. Mou vlastní labuť, jsou přeci věrné celý život nebo ne?
Věděla jsi, že labutě spolu stráví v partnerském monogamním svazku i padesát let? Když jeden z nich zemře, druhý většinou skoná žalem. Ta má ale věrná nebyla. Moc pila, víš? Asi jsem si taky vybral někoho, kdo mi připomínal mámu. A vždy, když se napila, nechala se
ošukat. Ne mnou, kdepak. A tak jsem ji zavedl sem, za chvíli se tam podíváš taky. Je tam bílo jako na perutích. Všude. Budeš v nebi.
Ranní chaos se proměnil ve smršť otázek a odpovědí, několik kriminalistů vyslýchalo celou naši redakci. Ocitli jsme se tím na druhé straně barikády, kdy odpovídáme, namísto abychom otázky kladli.
„Prostě všude krev, na stěně, na podlaze, stříkance po celé místnosti, prostě hnus.“ Slyšela jsem Zuzanu líčit stručně a jasně, co viděla.
„Víte, ony ty kachličky mají širší spárování, takže krev utkvěla i ve spárách, to nepůjde jen tak lehce dolů, to se bude muset přespárovat.“ Zaslechla jsem i Karla, jako by to celé mohlo vyřešit problém. Kachličky se umyjou a je hotovo. Na velkou půl bídy, ale kam teď budu chodit na malou? Tam už nikdy. Ani kdyby se to přespárovalo.
Tak už je moje. Nehýbe se. Asi už sní. O milosti a vysvobození. O tvářích, na které si už nedokáže vzpomenout. O věčnosti a o tom, kde to vlastně je. Hledá světlo na konci tunelu. Přitom už je v něm.
Oběd si dnes nikdo příliš nevychutnal. Rajskou nikdo nechtěl pozřít. Každý se v tom rýpal jako kura v hnoji.
Po výpovědích všeho druhu, a přitom ve výsledku říkajících jedno: zvrácenost, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, jsme dostali befél se s tímto tématem poprat a pěkně ho zpracovat každý po svém. Na papír samozřejmě.
Richard kriminalistickým pohledem sepsat vraždu, já úvahu na téma lidský život, zpravodaj vynést na
světlo horkou novinku dnešního dne a zpochybnit bezpečí v našem městě, zkrátka z této aktuality vytřískat co nejvíc, když už se to stalo na naší půdě a máme o tom nejvíce informací a živě tu hrůzu stále před sebou.
Na otázku, zda někdo potřebuje psychologa, jsme nestihli ani zareagovat a už si nesl každý svou práci domů. Samozřejmě po obědě, který byl už zaplacený. A netknutě odevzdaný zpět. „Řekla jsem jim, že obětí je Růžena, kdo jiný, ta jediná dnes nepřišla do práce.“ Zmínila Zuzana u oběda. „Tak jsem asi první podezřelá, protože prý jsem si svou odpovědí až moc jistá a nikdo neřekl, že to může být ona. A taky jim někdo řekl, že jsem ti zašla pro led, když se nikam nesmělo chodit, tak šli o patro níž prohledat mrazák, jestli jsem tam nestrčila kus rozřezané Růženy. I když tam by se s tou svou korpulentní postavou vešel sotva její kousek. Tak asi budu psát o sobě a sama si klást otázky, jestli se bojím vězení. Prý není nad to, když se ze svědka stane vrah. Prý to víc lidi kupujou,“ pokrčila rameny, ale že by jí to nějak vyvádělo z pozice je mi to fuk, se nezdálo.
Nepřimělo mě to plýtvat utěšováním, naopak zoufale jsem hledala očima, aby alespoň jedna z nich si všimla mého zoufání a zeptala se „je všechno v pořádku?“.
„Je všechno v pořádku?“ Zeptal se hlas za mnou a mi se ulevilo, že někdo dal pokyn ke spuštění salvy mých neblahých pocitů o vrahovi z televize, který je na svobodě.
„Ani jedna jste se nedotkla rajské, můžu vás ubezpečit, že dnes není přesolená.“ Pokusil se o úsměv
za mými zády Karel, který měl ještě zbytek omáčky v koutku úst. Zřejmě byl jediný, kdo našel odpověď na svou otázku týkající se dnešní vraždy, a to jakým prostředkem nejlépe dát dolů to svinstvo na záchodě. Má tedy také parádní námět do kutilské rubriky. Šéfová ho pochválí.
Slyšela jsem za sebou něčí dech. Dech většinou slyšet nejde. Pokud není člověk ve střehu a neočekává, že ho uslyší. V zádech jsem cítila šimrání, někdo se mě chce dotknout, ale teprve čeká na příležitost s rukou připravenou. Přidala jsem do kroku. Proč jsem si vybrala tuhle temnou ulici, kde jsou z jedné strany stromy lemující park a z druhé strany ploty ohraničující malé soukromé zahrádky se zahradními domky, nevím. Možná, abych šla nebezpečí vstříc a rychleji si mě našlo. Abych sama sebe ujistila, že ta hrůza v mé hlavě má své opodstatnění a já nejsem jen paranoidní.
Ulička byla mokrá a listy kluzké. Odráželo se v nich světlo lamp, a i když bylo navečer chladněji, odraz v listí působil konejšivě a hřejivě. Našlapovala jsem, tak, abych slyšela ten dech za mnou. Moje podrážka byla mírně ošoupaná, ne proto, že bych nedbala slušného obutí, ale proto, že se mírný podpatek vzadu na hraně zkosil dřív, než skončí podzim. Reklamaci nepřijali, protože záruční list výslovně uváděl, že je to módní obuv, nikoli vycházková. A kdybych teď zrychlila krok, hrozilo by mi podklouznutí a tím bezbranné odhalení bříška. Druhé v tomto týdnu.
Do stromů se obul vítr. Přehlušil dech dotyčného. Nemohla jsem se zorientovat, kde je. Zastavila jsem se, odvrátila pohled za sebe a poslouchala to ticho.
Nikde nikdo, jen já a moje mizerné boty. Klid a lehce vtíravý větřík v jinak pěkném večeru. Otočila jsem se zpátky. Někdo mi dýchnul přímo do tváře. „Čekala jsi mě?“
Posadila jsem se a chytla se za hlavu, která dala průchod bolesti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem v bezpečí ve své posteli, zatímco mi po zádech mi stéká čůrek potu. Zírala jsem do černé tmy a čekala, až to hluboké dýchání u mého ucha přestane. Kopla jsem Maxe pod peřinou nohou a vzpomněla si, jak jsem ho ještě dva roky před svatbou něžně upozorňovala pohlazením. Efekt to mělo stejný, na chvíli funět přestal.
V hlavě mi stále ještě dozníval sen. „Příště budu vědět. Příště…“.
Ráno jsem vstala brzy, i když jsem nemusela.
V práci byly ještě všude policejní pásky a mi nezbývalo než dokončit do desáté úvahu o mordách a životech z bezpečí domova.
V nejvyšším patře domu, kde jsme z nedostavěného obydlí vytvořili docela slušné podkroví, se právě ve světle příjemného denního světla, pod ořechovými krovy, které prostor zútulňují a mezi šikmými bílými stěnami, které světlo odrážejí, rozepisuju o temnotě, chladu a zlu.
Stačila už jen lehká korekce, protože včera jsem se ze své hrůzy do sytosti vypsala. V mlžném oparu jsem měla celé včerejší odpoledne a výčitky se ve mně stupňovaly. Půl dne jsem strávila za služebním notebookem a jen útržkovitě si vybavuji strávené chvilky se svým malým chlapečkem, kterého sužovala rýma, a on dnes proto nemohl být ve školce.
„Mami, dívej, meďánek má hladké bžíško…“ „Už jdu, volám a dopisuji větu … na co myslí, když sahá po noži a noří ho do břicha?
„Hele mami, postavil jsem nádlaží.“
„Uhm, uhm, jsi šikovný.“ Slyším sama sebe někde z povzdáli, zatímco mi prsty po klávesnici formují větu nádraží nebo park, kancelář nebo knihovna, krev stéká po stěnách a my se snažíme pochopit, proč?
Po chvilce zvoní mobil. Všichni se máme dostavit zpět na vyčištěné místo činu. Není třeba to dramatizovat. Zpět do práce, kde se můžeme vzájemně inspirovat. Beztak nemůžeme být doma se svými myšlenkami. Porada v deset.
„Honzíku, pojď, zavezu tě k babičce.“
„Ploč?“
„Musím pracovat.“
„Vážení kolegové,“ přehlušila nás šéfová Radka. „Náš bývalý komisař by vám řekl pár slov, než se zase pustíme do práce.“ Všichni se napjatě napřímili, aby jim neunikl pohled na Richarda. On to celé tak nějak umocňoval, tu atmosféru šedi. Hodil se teď do tohohle prostředí víc než kdy jindy.
Očima jsem zkoumavě prohlížela všechny, abych jim četla ve výrazech, jestli někdo neví víc než ostatní, jestli mezi námi nestojí ten, kdo má vše na svědomí.
Helena z rubriky o módě stála se založenýma rukama v halence z dávných, teď už zase asi moderních dob, která jí na ramenou tvořila volány, aby vypadala elegantně a zároveň nekompromisně. Jednodenní home-office jí zřejmě prospěl, protože měla čerstvě udělané obočí i řasy, pohled ještě více umoc-
ňoval její arogantní rysy. O kousek dál stála Gabriela, která by mohla s přehledem dělat ramena a se svým obličejem by si mohla dovolit klidně být arogantní a těžit ze své krásy, nic z toho nezneužila, stála tam skromně, přitom vzpřímeně a důstojně jako socha na náměstí s rukama podél těla.
Zuzana se hrbila, čímž byla ještě menší než obvykle a sotva mohla vidět, co se před ní děje. A ani se o to nesnažila. Prstem si přidržovala dolní ret, aby ho mohla okousávat, pohled měla zabořený ke svým botám a snažila se špičkou boty odlepit žvýkačku z boku druhé boty. Když se jí to povedlo, kopla ji směrem za sebe pod Helenu, která jen nechutně přešlápla na vysokých podpatcích a zkřivila rty vyplněné kyselinou hyaluronovou velikosti dvou moravských klobás v odpor a hnus.
Pomalým neohrabaným nebo spíš nesměle odvážným krokem se Richard došoural před nás.
Stál tam v riflích a obyčejném černém triku. Jeho
vlasy byly světlé s prošedivělými odlesky, i když jeho věk sotva překročil padesátku. Nepotřeboval si ani odkašlat jako šéfová, aby nastolil klid. Všechny oči ho nadšeně pozorovaly a v hloubi duše doufaly, že povede monolog za vážených tónů saxofonu v pozadí, zatímco k našim uším budou doléhat slova.
„Když Růžena získala místo, jen stěží mohla tušit, že jí tento magazín přežije. Růženka byla dcera sedláků. Měli statek nedaleko Sedlišť, kde chovali koně, ovce, kozy, prasata. Kdo jiný by tedy mohl rozumět české kuchyni a domácím výrobkům lépe než žena ze statku, která dojila krávy, plnila jitrnice, z krve vařila zabíjačkovou polívku a dělala jelita. Při různých příležitostech vám nosila do redakce jídlo. Mezi stoly
se kolikrát nesla vůně domácí tlačenky mísená s vůní kremrolí plněných čerstvými šlehanými bílky. I přes všechny požadavky šéfredaktorky Radky, aby Růženka podpořila čtenářky v jejich přáních o hubnutí, zaměřila se na ovesné výrobky a veganskou stravu v bio kvalitě, dorty z kešu ořechů a mrkvové prejty, tvořila dezerty s chia semínky bez smetany či jiných tučných přísad, pekla chleby ze špaldy a tvořila marcipánové tyčinky bez cukru, bez sušeného mléka a celkově se zaměřila na raw stravu, si Růženka zachovávala svou pravou tvář.“ Rozhlédnutí kolem by signalizovalo, že se blíží odhalení.
„Sedíme zde všichni společně, mým úkolem je odhalit motiv každého z vás, vymámit přiznání a ukázat na vraha. Růžena byla svědomitá zaměstnankyně, která pracovala až pozdě do noci, a jen si chtěla ten nešťastný večer, kdy tu byla sama, odskočit na záchod. To, že jí jeden z vás přidrží v kravatě, tak říkajíc, a oddělí jí hlavu od těla, ani náhodou netušila.
Byl to snad nedoceněný kutil, kterému se vysmála, když jí radil, jakým hnojem oživit povadlé dýně? Nebo snad neodbytná kolegyně snažící se vymámit z každého víc, než je pravda? Stojí za vším snad nabubřelá kráska, kterou provokovaly špekové knedlíky a jiné mastné pokrmy? Nebo si svou pomstu vychutnala šéfová Radka, která jí léta podezírá z otravy?
To ona v 22:15 prošla druhým patrem, a když Růženu nikde nenašla, nasměrovala si to na toaletu. Počkala, až Růžena vykoná potřebu a poté jí praštila otevírajícími dveřmi kabinky, aby ji omráčila a následně zamordovala. Postavila se na záchod, sevřela Růženinu hlavu a rychlým tahem jí prořízla arterii ca-
rotis. Měla dost času rozřezat jí na kousky a po částech odnést z budovy. Zbyla jen krev, která překvapila tady Bártovou.“ Ukázal by prstem a my bychom věděli, že už nám nic nehrozí.
„Není třeba se ničeho obávat.“ Zazněl místo toho místností jeho hrubý hlas, jako by vzal příběh od konce.
Zpracovávala jsem tu informaci po svém, protože jsem nerozuměla jedinému slovu a celek taky nedával smysl. Ještě včera někdo vytvořil lázeň pro Čachtickou paní a dnes se není čeho obávat.