Page 1


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

5 1. Část

1. Kapitola

Jmenuji se Justýna, je mi 8 let a přišel mi tajemný dopis od táty. Víte, tajemný je proto, že mi maminka už od té doby, kam až sahá má paměť, říkala, že tatínek nás opustil. Pamatuju si, že když mi byly 4 roky, ptala jsem se cestou ze školky mámy, proč pro mě někdy nechodí i tatínek a kde ho vlastně mám? Maminka tehdy nakrčila čelo, jako to dělává vždycky, když přemýšlí, přivřela své hnědé oči a povzdechla si. „Víš, tatínek odešel ještě, když si byla úplně malé miminko,“ řekla mi. Od té doby jsem si představovala, že tatínek si sbalil malý hnědý kufřík, políbil maminku na čelo a řekl: „Tak maminko, odcházím. Uvidíme se později.“ Přistoupil pak k mé postýlce, potutelně na mě mrkl a zašeptal mi do ucha: „Vrátím se s tou nejlepší hračkou pro svou milovanou dcerušku.“ Každý den jsem potom čekala, kdy se objeví ten pán s černými vlasy a knírkem, tak jsem si ho představovala, protože i já mám černé vlasy, zatímco maminka hnědé. Musela jsem tedy tu barvu mít po něm. No, a že ten pán se jednou objeví s tím hnědým kufříkem, který bude hodně otlučený, a budou na něm nálepky z různých cizokrajných zemí, protože můj tatínek je dobrodruh a cestuje po celém světě a hledá pro mě tu nejlepší hračku jakou kdy, kdo vyrobil. Když jsem začala chodit do školy, představovala jsem si, že táta už tu hračku našel, plaví se po moři zamnou zpět, jenže ho stihne ukrutná bouře a jeho loď ztroskotá. Tatínek se ocitne na ostrově jako Robinson Crusoe, o kterém nám vyprávěla paní učitelka ve třídě. Maminka mi pak musela knihu číst před spaním, abych se dozvěděla, jestli


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

6

se Robinson dostane domů, protože pokud se to podaří jemu, pak určitě i tatínek brzo dorazí. Vrátí se celý zarostlý s tím svým kufříkem plným nálepek a v něm bude mít tu hračku. Nevěděla jsem, co to může být za hračku, ale určitě bude krásná a možná taky trochu chlupatá a heboučká a rozhodně má fialovou barvu, protože tu já miluju ze všeho nejvíc. Když se mě děti ve třídě ptaly, kde mám tatínka, vyprávěla jsem jim o jeho cestovatelských dobrodružstvích a o hračce, kterou pro mě jel koupit. Petr Slíva, kterého vůbec nemám ráda, a jehož tatínek je nějaký „velké zvíře“, jak říká maminka vždycky paní Martě Maličké, se kterou se večer schází na víno, tyčinky a tak. „ Copak pan Slíva, to je velký zvíře!“ vykřikuje se skleničkou červeného v ruce. Já tedy moc nevím, co je velké zvíře, ale představuju si, že Petrův tatínek je lev, protože to je král zvířat. Že ten lev chodí po dvou a mluví jako člověk a nosí sako a chodí do nějaké velké firmy, kde pracuje, a lidi se ho bojí, protože kdyby si ho znepřátelili, snědl by je. No a Petr sice není lev, ale asi si myslí, že když je syn krále zvířat, že může vše. A tak se rozhodl, že mi může dělat všechno, co se mu zamane, a pořád mě zlobí. A tehdy mi řekl, že jsem padlá na hlavu, že tatínek od nás prostě prachsprostě zdrhnul, protože se nemohl koukat na ten můj pihatej obličej a velký modrý oči. Prý když vybouchl Černobyl, tak se naši nakazili a teď můžou dělat jenom samý divný děti. Já se ale Petra zase tolik nebojím, protože on nemá velkou tlamu jako jeho táta, a tak když to dořekl, vrhla jsem se na něj a začala jsem mu škubat vlasy. Děti kolem nás si stouply a křičely: „Hugo do toho! Hugo uškrť ho!“ Ten Hugo jsem jako já, prý podle toho vtipu, kdy na slona vylezou mravenci a on utíká a chce se jich zbavit a setřese všechny až na posledního mravenečka a ten se právě jmenuje Hugo.


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

7

Mraveneček se ho drží za krk a ostatní na něj volají přesně to samé, co teď děti na mě. Víte, já jsem taková malá, jsem nejmenší ze třídy, a jak říká babička, jsem hubená jako lunt, tak jim asi toho mravence připomínám. Petr je sice dvakrát tak těžší, stejně jako ten slon, ale můj útok nečekal, a tak jsem byla v převaze. Jenže v tu chvíli vešla do třídy paní učitelka a bylo po všem. „Provazníková, už zase! Přines mi žákovskou, napíšu o tom mamince. Holka, co z tebe bude, když se pereš s kluky?“ Jenže já se neperu s kluky, já se peru jen s Petrem. Paní učitelka to ale nechápe. Asi že její tatínek byl taky nějaký zvíře, a tak s Petrem drží. Jsou jedna ruka. To jsem teď slyšela od sousedky, že prý to znamená, že spolu drží a to na Petra a paní učitelku Součkovou fakt sedne. Vaše dcera se dnes zase poprala s Petrem Slívou. Prosím, abyste jí domluvila. Pokud to tak půjde dál, navrhnu jí dvojku z chování a to je na dívku, která chodí teprve do 3. třídy, hodně nezvyklé. Napsala mi tehdy paní učitelka. „Justýno, co to s tebou je! Takovou zlobivou holku přece nebudou chtít přijmout nikam na střední. Budeš se muset vyučit prodavačkou a to by tě nebavilo,“ peskovala mě maminka. Ona to tak říká často to s tou prodavačkou. Jenže prodavačky se mají dobře. Ťukají si do pokladny, počítají penízky a potom pokladnu vyberou a jsou bohaté. Já mám doma taky dětskou pokladnu a v ní penízky a baví mě si hrát na paní prodavačku a prodávat mamince nebo babičce dobroty. Ale to by se mamince nelíbilo, kdybych jí řekla, že mi nevadí být prodavačka, ona vydává knihy a chce, abych dělala i já něco podobného. I to vydávání by mě bavilo, ale prodavačka asi víc. Jenže máma toho spoustu neví,


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

8

stejně jako neví, co se stalo. Nikdy jsem jí neřekla, že o mně Petr říká ošklivé věci, ale to o tátovi, už se netýkalo jen mě, ale celé naší rodiny. „Smál se tatínkovi, řekl, že necestuje, ale že od nás utekl!“ řekla jsem jí. Maminka se na mě podívala. Oči se jí zaleskly, zase se jí nakrčilo čelo, povzdechla si a podívala se na mě. „Víš Justýnko, tatínek nás opravdu opustil, ale neutekl. Tatínek byl moc nemocný. Měl tě moc rád a chtěl s námi být, ale nemohl. Nemoc si ho vzala. Zubatá se neptá, jestli tu chceš být nebo ne. Prostě jednou přijde a vezme si tě,“ řekla. Od té doby jsem Zubatou nenáviděla. To ona mohla za to, že tatínek si tehdy sbalil ten hnědý kufříček a odešel. Jenom jsem nemohla pochopit, proč ta Zubatá chodí a bere si tatínky a všechny další lidi, kteří nechtějí nikam jít. A proč doktoři, kteří umí vyléčit všechno, i tu hroznou nemoc, kterou jsem dostala před měsícem. To bylo panečku něco. Měla jsem horečku. Maminka mi šáhla na čelo a zděsila se. „Holčičko moje, ty jen hoříš, musíme k doktorovi,“ Já jsem tedy moc neviděla a i její hlas jsem slyšela jako by z dálky. Před očima jsem měla něco jako mlhu, anebo možná to byl ten kouř z mého hořícího těla. Tehdy jsem myslela, že usnu a už se nevzbudím. Pan doktor si mě ale prohlédl, napsal mi nějaké léky a za dva dny už mi bylo zase dobře. Tak nechápu, že když já jsem umírala a pan doktor mě uzdravil, proč ne tatínka? Víte, já si myslím, že tatínek si postavil hlavu a nechtěl jít k doktorovi, protože se bál, to já se totiž taky bojím, hlavně injekcí. No, a jak byl už dospělej, tak s ním maminka nic nezmohla a když mu pak bylo ještě hůř, bylo na doktora pozdě. Slyšela jsem totiž maminku ten večer, jak tetě Martě Maličké říká: „Tak jsem jí to musela říct, děti ve škole si s ní dělali srandu. No a jak chceš tak malé holce říct, že jsi nemohla tatínkovi nijak pomoct?“ No a podle toho si myslím, že tatínek se bál toho doktora, protože jinak by přeci maminku poslechl a šel k


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

9

němu. Potom by mu bylo jako mě za dva dny líp. Rozhodla jsem se, že se doktorů nikdy nebudu bát a že budu chodit na všechny injekce poctivě a nebudu se bránit, když se mě bude snažit sestřička píchnout. Jen tedy nevím, jestli se to vztahuje i na zubaře, protože ty já ze srdce nenávidím. Víte, já myslím, že tuhle práci můžou dělat jenom nějací násilnící, protože trhají malým dětem zuby, až z toho teče krev a vždycky, když přijdu do ordinace, tak se na mě pan zubař usmívá, jako by se těšil, až mi zase vytrhne nějaký zub. Proto jsem se rozhodla, že mu nedám příležitost a vždycky večer, než máme jít se školou k zubaři, sedím s maminkou u televize a vyklám si všechny zuby, co se jen trošičku hýbou, aby mi vypadly dřív, než se dostanu k němu na křeslo. Říká mi sice vždycky: „Justýnko, to jsem rád, že máš všechny zoubky v pořádku, vidím, že ti zase pár těch mléčných vypadlo, to je dobře, za chvíli budeš mít dospělé zoubky.“ Ale já vím, že není rád, že mi vypadly ty mléčné, které rozhodně nejsou z mlíka ani tak nechutnají, ale že se těší, až mi narostou ty další dospělé, aby měl co trhat. Ty prý jsou mnohem větší, než ty, co mám v puse teď, tak se mu budou lépe trhat. Zajímalo by mě, jestli i zubařů se tatínek tak bál, ale myslím, že ano. Ptala jsem se na to maminky, ale nechce o tom ani slyšet. Řekla mi, že se už na tatínka nemám ptát, že ať se netrápím. Na dušičky, jak se říká svátku, kdy se oslavují všichni mrtví. Mě maminka vzala za tatínkem na hrob. Na kameni tam stálo: Rodina Provazníkova. Dala jsem tam tedy tatínkovi kytičku a pomohla jsem mamince zapálit svíčku. Maminka mi normálně zakazuje, abych si hrála se sirkami, ale prý pro tatínka můžu. Potom tam maminka stála, dívala se na ten kámen a z očí se jí skutálela jedna velká slza. Stály


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

10

jsme tam spolu nějakou chvíli a nic neříkaly. Nevěděla jsem, co mám dělat, a proč tak stojíme. Ale dělala jsem to po mamince, to se asi tak má. Je to jako v kostele nebo knihovně, tam taky musí být ticho. Až v autě cestou domů mi maminka vysvětlila, že si tam v duchu s tatínkem povídá. A prý příště můžu taky. Jenže já nevím, co bych mu řekla. Rozhodla jsem se, že si nacvičím řeč a po nocích ji budu trénovat. Zatím mám ale jen „Ahoj tati,“ Pak si vždycky vzpomenu na básničku od Jiřího Žáčka, kterou má maminka v knihovně. Je to knížka, kde prý nejsou dětské říkanky, jako v té mé od pana Žáčka, jsou tam prý básničky pro dospělé. Ale jedna z nich se jmenuje: Hledám tátu a já myslím, že tak úplně pro dospělé to nebude, když tam malý kluk hledá svého tatínka. On je vlastně na tom podobně jako já. Taky mu chybí tatínek a hledá ho v oddělení nálezů a ztrát, jen já toho svého nemusím hledat. Ale taky mi chybí. Usmyslela jsem si, že napíšu tatínkovi básničku.  


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

11 3. Část

1. Kapitola

Jmenuji se Justýna a je mi 15 let. Máma mi furt říká, že jsem v pubertě, ale já teda upřímně moc netuším, jak se má ta moje puberta projevovat. To, že mě štvou rodiče, je logická věc. Žiju s nima už několik let, tak je jasné, že jednou ta ponorka musela přijít. Jo, je pravda, že s otčímem tak dlouho v kontaktu nejsme, ale i za 6 let společnýho soužití si myslím člověk vypěstuje značnou alergii. Obzvlášť, když vám poroučí někdo, kdo rozhodně není váš táta. Může být strejda, ale k tátovi má daleko. Jenže on se chová, jako bych mu patřila. Jako kdybych byla jeho krev. Což teda asi trochu jsem, vzhledem k tomu, že je to bratr mého táty tedy můj skutečný pokrevní příbuzný. Ale pořád jaksi on není ten, kdo položil ten základní kámen mého já a od koho jsem zdědila geny. Vzhledově si asi podobný jsme. Oba máme černý hustý vlasy a dost často si ho s mým tátou pletou, ale mě už prostě ruply nervy a rozhodla jsem se všem, kteří evidentně dají na první pohled, vysvětlit, že TOHLE, tohle rozhodně není můj otec. A nikdy jím nebude. Může se snažit, může křičet, může se domáhat nějaké lásky. Jsem chladná jako kámen a odmítám ho tolerovat jako nějakou vyšší moc, která si ke mně může dovolovat cokoli. Taky tak končí většina našich hádek. „Justýno, okamžitě si ukliď ty kalhoty! A kdo ti dovolil se do školy namalovat? Malují se jen kur..laciný holky. Jsi ty nějaká laciná holka?“ To on má pořád ten svatouškovskej pocit, že přede mnou nesmí mluvit sprostě. „Je mi 15 Daniely! Přede mnou se nemusíš bát říct slovo kurva. Znám i horší výrazy!“ křičím na něj na oplátku já a zavírám se ve svém


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

12

pokoji. Cvak! Zamykám dveře, jedinou přístupovou cestu, která nás dělí od sebe. Vím, proč to dělám. Daniel nesnáší, když mluvím sprostě a ještě mu odmlouvám, čekal by mě pohlavek a pak přednáška o tom, že mám nepořádek i v pokoji a ještě roztahuju všechny svý věci do dalších místností a že si nevážím toho, že žijeme v tak velkým domě. Že jsem rozmazlená, matka je na mě krátká a jeho že bych měla poslouchat, protože se nás ujal. (…) „Otevři ty dveře!“ řve na mě Daniel a lomcuje klikou. Mám škodolibou zlost. Podařilo se mi ho docela slušně vytočit. Většinou se snaží držet. Není ten typ, co na někoho vyjede a ztropí scénu. On je spíš kliďas. Teď ale stojí před prahem mého pokoje a syčí jako papiňák. Vyprsknu smíchy. Osudová chyba. Dopálí se ještě víc. „Tak ty se ještě náramně bavíš? No počkej, holčičko, tohle ti nedaruju!“ zazní výhružně z druhé strany dveří a je ticho. Podělala jsem to. Je mi to hned jasné. On se neuklidní jen tak. Jakmile ho nakrknu je to na dlouho. Dokud mě nepotrestá. Má totiž ten pocit, že mě musí ještě pořád vychovávat, ačkoli jsem už dávno velká a výchovné pohlavky už fakt nepotřebuju. Přerostla jsem i svoji mámu. Ta na mě nestačí. Ona celkově už teď na spoustu věcí nestačí. Asi stárne nebo tak něco. Říká se to, že starší lidi už nezvládnou tolik, co dřív. Myslela jsem si, že to u ní přijde mnohem později, protože pořád vypadá jako mladá holka, ale za posledních pár měsíců ji přibylo hodně šedivých vlasů. Má jich teď mezi těmi svými hnědými dlouhé prameny bílých nitek, které lemují celou její drobnou a už trošku vrásčitou tvář. Ještě to nejsou tak úplně vrásky od stáří jako spíš od smíchu. Má je kolem očí a rtů a jen takové drobné jemné, ale když s ní občas ležím v posteli a pomlouváme Daniela a vlastně všechny chlapy, tak


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

13

je vidím docela zřetelně. (…) Cvak cvak… ozývá se zpoza dveří. Co to ten Daniel dělá? Divím se. Ozve se strašná rána a dveře letí ven. Jediná zábrana mezi mnou a úplně vytočeným Danielem právě padla. Podařilo se mu dveře vysadit z pantů a pak je prostě otevřel opačnou stranou. Co záleží na tom, že zničil futra, jak z nich vylomil druhou stranu dveří. Dostal se dovnitř a mně okamžitě ztuhl úsměv na rtech. Teď mu už nic nebrání v tom, aby si to se mnou opravdu vyřídil. „Řekl jsem, že se tady nebudeš zamykat!“ to poslední slovo už jen tak zakňučel. Došlo mu totiž, co právě provedl. Zničil dveře, oprava bude stát několik tisíc. A až se vrátí moje máma z práce, zabije ho. To on má teď průšvih. A docela velkej. A je mu to jasný, že tohle přehnal. V tichosti po mně háže ty kalhoty, co jsem nechala v obyváku na křesle, bere do ruky ty rozbitý dveře a jako zpráskaný pes odchází ven. Dveře za sebou vleče jako těžký náklad. Chvíli se zasekne u východu, jak nemůže ty moje dveře protlačit přes ty venkovní dveře. Něco si mumlá pod vousy a pak už je jen hrobové ticho. To by mě zajímalo, co na to řekne máma, až uvidí, co provedl. Myslím, že dnes budu spát v ložnici s ní já. A Daniel půjde do svého starého bytu, který si z nostalgie ke své mládenecké minulosti nechal. Chodí do něj občas, když má mě nebo mámy dost. „Justýno, ty ses asi úplně zbláznila? To ho musíš pořád provokovat? Copak si neuvědomuješ, že se o nás stará, že bez něj bychom byly úplně samy. Že já bych byla úplně sama? Konečně jsem po smrti tvého otce zase šťastná? Ty jako nechceš, abych byla šťastná? Co jsem ti provedla? To jsem ti tak ublížila, že se prostě neumíš chovat


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

14

slušněji?“ zahrnuje mě maminka vlnou výčitek. Nechápu to. To on rozbil dveře. To já jsem tu oběť, která teď nemá soukromí a které do pokoje může kdokoli kdykoli koukat. To já jsem tu přišla o dveře. Haló! Copak se tady všichni už úplně zbláznili? Práskla bych dveřmi a nechala ji stát na chodbě, ať si nadává, ale nemůžu. Místo toho se otáčím na posteli ke stěně a hodlám ji ignorovat. Odchází po pár vteřinách. Zůstává za ní jen její parfém. Slyším, jak cestou do ložnice vzdychá. „Kde jsem udělala chybu?“ říká si polohlasem. „Ať už z tý puberty vyroste!“ dodává. A tady to máte. Prý puberta. Jakože když se člověk začne projevovat jako osobnost, když vyroste a už nechce, aby se s ním zacházelo jako s malým, tak je hned v pubertě? Na pubertu se u nás doma svádí všechno. Když mě zničehonic přepadne smutná nálada a pláču, když se hádám o poslední rohlík, který nám zůstal a který chci sníst já, protože jsem ve vývinu a potřebuju ho. Když se směju strašně vtipnýmu filmu, kterej evidentně připadá vtipný jen mě. Když telefonuju s kamarádkou, když mluvím podle našich příliš nahlas. Za všechno může puberta. Podle mě to není stádium vývoje, jak se říká ve škole, podle mě je to pojem, který si vymysleli rodičové, aby měli na co svést to, že nechtějí, abychom rostli a chovali se jako dospělí. Má to potlačit náš vývoj. Má nám to říct, puberta je špatná, takhle se normální člověk nechová a my se pak máme stáhnout a jako poslušné dětičky vrátit k tomu, co jsme dělali, když jsme byli malí. Ale já se nedám. Jednou jim musí dojít, že jsem dospělá. „Můžu dál?“ zkouším to asi hodinu po tom, co maminka odešla do ložnice. Daniel doma není. Asi šel opravdu do svého starého bytu. „Až se Danielovi omluvíš,“ ozve se mámin přísný hlas. Otáčím se na


Ukázka z knihy – Hledám tátu zn.: spěchá

15

podpatku a zalézám do svého pokoje. Teď už tedy spíše otevřeného prostranství. Pěkně mě to štve. Je mi jedno, že je osm, přikrývám si hlavu peřinou a chci dnešek zaspat. Venku je ale tak strašný vedro, že to nejde. Je léto, tak co taky čekám. Místo spaní se oblíkám, beru mobil a píšu Elišce smsku. „Za deset minut na našem místě?“ Eliška je moje nejlepší kamarádka a spolužačka. Jdeme spolu na gympl po prázdninách. Ona mě vždycky pochopí. S ní si můžu zanadávat na vše. A dneska teda mám fakt na co nadávat.

Profile for Pointa Publishing

Hledám tátu, zn.: spěchá  

Hledám tátu, zn.: spěchá  

Advertisement