papež František - Otevřená mysl, věřící srdce

edice víra a život

JORGE MARIO BERGOGLIO

FRANTIŠEK

Otevřenámysl,věřící srdce

Setkání s Ježíšem

1. Mezi knězem a náboženským funkcionářem je obrovská propast, zásadní kvalitativní rozdíl. Problém je, že kněz se může postupem času pomalu stávat náboženským funkcionářem. Tímto způsobem kněžství přestane být mostem (a kněz stavitelem mostů – z lat. pontifex) a stane se pouze funkcí, která se má zastávat. Kněz přestane být prostředníkem a stane se úředníkem. Nikdo si kněžství nevolí sám. Každého si volí Ježíš Kristus. Kněžský život se udržuje tím, že se kněz živí vztahem k Ježíši. Hledat Pána, nechat se Pánem hledat, potkat Pána, nechat se potkat Pánem...

Tyto póly patří k sobě, jsou neoddělitelné. Jan Pavel II. ve své knize Dar a tajemství mluví o knězi, jako o člověku, který je v kontaktu s Bohem, a představuje jej právě v tomto dvojím pohybu: úsilí o setkání s Bohem (vzestupný směr) a přijímání Boží svatosti (sestupný směr). To je svatost velikonočního tajemství. Když se kněz odkloní od tohoto dvojího pohybu, ztratí směr.

Svatost není sbírkou ctností. Tato entomologická koncepce svatosti nám působí mnoho škody, dusí naše 20

srdce a z dlouhodobého hlediska z nás vytváří farizeje. Svatost je „život v Boží přítomnosti a dokonalost“, svatost je život ve vztahu k Ježíši Kristu.

2. Na začátek této modlitby doporučuji zpřítomnit si událost představení Ježíše v chrámě. Liturgie říká, že v tomto tajemství Pán vychází vstříc svému lidu.

Zde nalézáme přísliby i uskutečnění, staré i mladé lidi, Zákon i Ducha, proroka i věřící lid Boží. Je to den svící, den malého světýlka, které postupně dorůstá až do světla velikonoční vigilie.

3. Evangelium nám vypráví o mnoha situacích hledání a nalézání Ježíše. Každá z těchto situací nese jistou charakteristiku, která nám může v modlitbě pomoci. V setkání s Ježíšem je vždy obsažena nějaká výzva – ať už velká nebo malá (Mt 4,19; 9,9; 10,1-4).

K setkání s Ježíšem dochází kdykoliv a je to darovaná milost (Mt 20,5-6). Jindy je třeba Ježíše vyhledávat (Mt 8,2-3), někdy dokonce i s heroickou vytrvalostí (Mt 15,21n) či s křikem (Mt 8,25). Při tomto hledání může člověk někdy prožívat bolest, zmatek a pochybnosti (Lk 7,18-24; Mt 11,2-7). Setkání s Ježíšem nás stále více vede k pokoře (Lk 5,9). Někdy jej dokonce člověk odmítne nebo přijme pouze částečně (Mt 13,123), a je-li odmítnuto, působí bolest Kristovu srdci (Mt 23,37-39). Nejde však o nějaké aseptické či pelagiánské hledání a setkání, neboť počítá i s hříchem a pokáním (Mt 21,28-32). Setkání s Ježíšem Kristem se odehrává v každodenním životě. Lze ho hledat přímo 21

v modlitbě, v moudré četbě znamení doby (Mt 24,32; Lk 21,29) a v bližním (Mt 25,31-46; Lk 10,25-37).

4. Sám Pán nám doporučuje, abychom v bdělosti očekávali setkání s ním. On sám mě hledá. Nehledá náhodně. Hledá každého osobně podle srdce každého konkrétního člověka. Bdělost je touha po moudrosti a schopnost poznat Pána, který přichází. Někdy Pán prochází kolem nás a nevidíme ho, nebo ho „známe“ až tak dobře, že ho nepoznáme. Naše bdělost je modlitba, která ho zadrží, když jde kolem, „jako by chtěl jít dál“ (Mk 6,48; Lk 24,28).

K modlitbě a k rozjímání Můžeme svou modlitbu zakončit stejným gestem jako ti, kdo Ježíše dlouhou dobu hledali a dlouho rozpoznávali znamení, a když jej konečně spatřili, klaněli se mu (srov. Mt 2,11).

22

Radost I

„Toto píšeme, aby naše radost byla úplná“ (1 Jan 1,4). „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). „Toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti“ (srov. Jan 17,13).

1. Jedná se o radost způsobenou Božím darem (Lk 1,14; Řím 15,13), radost z návštěvy samého Boha (Lk 1,41-44). Je to radost, která nás zaplaví, když jsme schopni pochopit celé dějiny spásy (Lk 1,47) nebo je vírou předjímáme (Jan 8,56; 1 Petr 4,13). Je to radost, jež je ovocem přítomnosti Ducha svatého (Lk 10,21).

Je to ta radost, která nás posiluje ve zkoušce (Lk 6,23; Žid 10,34; Řím 12,12; 1 Petr 1,6; 2 Kor 6,12) a i nás jako apoštoly provází v naší evangelizační práci (Lk 24,52; Sk 13,52), protože je znamením každodenní Pánovy přítomnosti (Mt 28,20). Tato radost je ve své podstatě apoštolská, takže zakládá apoštolské vztahy otcovství a synovství (Flp 1,25; Flm 7; 1 Jan 1,4; 2 Jan 12). Jsme povoláni k tomu, aby naše radost byla úplná.

23

2. Naše radost v Bohu je misijní, je to horlivost. „»Našli jsme Mesiáše!« ... a přivedl ho k Ježíšovi... »Pojď a podívej se!«“ (Jan 1,41-46). „Jdi k mým bratřím“ (srov. Jan 20,17n).

3. Tato radost je útěchou. Je znamením harmonie a jednoty, která se uskutečňuje v lásce. Je znamením jednoty těla církve, znamením budování. Musíme být věrni radosti, ale neužívat si jí, jako kdyby byla naším vlastnictvím. Radost je určená k tomu, abychom žasli a dělili se o ni. Radost nás otevírá svobodě Božích dětí, neboť tím, že nám dává účast na Božím životě, osvobozuje nás od věcí a situací, které nás omezují, spoutávají a zotročují. Proto radostné srdce stále více roste ve svobodě.

4. Radost, která je znamením Kristovy přítomnosti, představuje habituální stav zasvěcených mužů a žen.

Zde pramení naše touha po útěše, ne kvůli ní samotné, nýbrž proto, že je znamením Pánovy přítomnosti. Je třeba o ni všemožně usilovat. Zde budu citovat svatého Ignáce: „»Útěchou« nazývám, když vzniká v duši nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu, že nemůže nadále v sobě milovat žádnou stvořenou věc na světě, nýbrž jen ve Stvořiteli jich všech. Stejně tak, když prolévá slzy, jež ji dojímají láskou k svému Pánu, ať již z bolesti nad svými hříchy nebo nad utrpením Krista, našeho Pána, nebo nad jinými věcmi, které jsou přímo zaměřeny na jeho službu a chválu. »Útěchou« nazývám vůbec 24

veškerý vzrůst naděje, víry a lásky a každou vnitřní radost, která volá a přitahuje k nebeským věcem a k vlastní spáse své duše tím, že jí dává pokoj a mír v jejím Stvořiteli a Pánu“ (DC 316)2.

Základním stupněm radosti je hluboký pokoj a vyrovnanost v Duchu, která přetrvává i v nejbolestnějších momentech utrpení. Jeden duchovní autor ze 4. století říká víceméně totéž, když popisuje, jak různým způsobem Kristus vede lidi: „Někdy pláčou a lkají nad lidstvem a se slzami a nářkem se za něj modlí, zapáleni duchovní láskou. Jindy je Duch svatý zapaluje tak velikou radostí a láskou, že kdyby mohli, objali by ve svém srdci všechny lidi – dobré i zlé.

Jindy pociťují takovou pokoru, že se ponižují před všemi ostatními lidmi a považují se za ty nejhanebnější a nejvíc opovrženíhodné. Jindy jim Duch vlévá nevýslovnou radost. Jindy jsou jako odvážný muž, který se v plné královské zbroji vrhá do boje, statečně bojuje proti svým nepřátelům a přemůže je. Jindy duše odpočívá v hlubokém tichu, pokoji, míru a nevýslovném klidu. Jindy jim Duch uděluje nevýslovný rozum, moudrost a poznání, které přesahuje všechno, co se může vyslovit či vyjádřit. Jindy nezakoušejí nic zvláštního. Tímto způsobem milost provádí duši skrze rozličné stavy podle Boží vůle, která o ni takto 2 DC, tj. SV. IGNÁC Z LOYOLY: Duchovní cvičení. Řím – Praha, 1990. Překlad P. Robert Kunert SJ.

25

pečuje“ (PG 34,639-642). Jak vidíme, to, co zůstává, je pomazání Duchem svatým. Z tohoto pomazání pramení radost, a proto se projevuje v tak rozličných formách, avšak základ tohoto pomazání zůstává neměnný. Nazvali bychom ho hlubokým pokojem.

5. Prosme Ducha svatého o dar útěchy a radosti.

Opakem je smutek. Pavel VI. nám říká, že „v srdci člověka, který pozná smutek, se rozhostí chlad a temnota“ (Gaudete in Domino I3). Smutek je satanovým dílem, které působí v našem srdci tvrdost a hořkost. Když hořkost vstoupí do srdce zasvěcených mužů a žen, je dobré pamatovat na to, na co též upozorňoval Pavel VI.: „Žádáme naše neklidné syny v určitých skupinách, aby odmítali výstřelky systematického a rozkladného kritizování! Ať křesťanské komunity neztrácejí realistický pohled na věci, ať se stanou místy, kde vládne optimismus, kde všichni členové rozhodně usilují o to, aby správně rozeznávali kladné prvky osob a událostí. »Láska má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží« (srov. 1 Kor 13,6-7)“ (Gaudete in Domino, závěr).

Tou nejzávažnější charakteristikou ducha smutku je však skutečnost, že v sobě nese hřích proti naději. Velmi dobře to řekl Bernanos ve svém Deníku 3 Citováno podle: Apoštolská exhortace Gaudete in Domino. Radujte se. Řím, Křesťanská akademie 1976 (překladatel neuveden) – pozn. překl.

26

venkovského faráře: „Hřích proti naději – nejsmrtelnější ze všech, a snad nejochotněji přijímaný, nejvíc laskaný. Jest třeba monoho času, než jej člověk rozezná, a smutek, který jej ohlašuje a předchází, je tak sladký! Je to nejbohatší z elixírů démonových, jeho ambrózie.“4 6. Pravá duchovní radost, „která je plodem působení Ducha svatého,“ pokračuje Pavel VI., „spočívá v tom, že lidský duch čerpá úlevu a vnitřní uspokojení z vědomí, že je v něm přítomen trojjediný Bůh, jehož poznává vírou a miluje láskou; ta pochází právě od něho, od Boha. Taková radost se pak stává příznačnou pro všechny křesťanské ctnosti. Skrovné lidské radosti, které v našem životě představují sémě vyšší a vznešenější zkušenosti, jsou tak duchovně proměňovány. Do této radosti bude ovšem v tomto pozemském životě vždy přimísena i bolest rodící ženy a pocit opuštěnosti, jak jej cítí sirotek: tedy pláč a nářek, zatímco okolní svět dává najevo zlomyslné uspokojení. Avšak smutek Kristových učedníků, smutek, který je z Boha a nikoliv z tohoto světa, se brzy změní v duchovní radost, kterou jim nikdo nebude moci vzít“ (Gaudete in Domino III).

7. Jsme povoláni k tomu, abychom prosili Ducha svatého o dar útěchy a radosti. Radost „je též plodem Ducha svatého. Právě tento Duch, v plnosti přebývají4 Georges Bernanos: Deník venkovského faráře. 3.vyd., s.91. 55 sv. nakl. Rozmluvy, září 1988. Překlad Jan a Václav Čep.

27

cí v Kristově osobě, ho učinil během jeho pozemského života tak pozorným a vnímavým vůči každodenním radostem a tak ohleduplným a přesvědčivým, když znovu uváděl hříšníky na cestu, na níž srdce a duch opět omládnou! Tentýž Duch působil i v Panně Marii a ve všech světcích. A ještě dnes dodává tolika křesťanům radost z toho, že každý den mohou prožívat své zvláštní povolání v míru a naději a že dokážou překonávat zklamání a utrpení“ (Gaudete in Domino, závěr).

8. Radost je horlivost. Pavel VI. v závěru své exhortace Evangelii nuntiandi o této horlivosti hovoří: „Překážky [na něž evangelizace naráží] existují i dnes.

Uvedeme z nich jen některé, například nedostatek horlivosti, který je tím horší, poněvadž jeho zdrojem je naše vlastní nitro; projevuje se celkovou únavou, zklamáním, zpohodlněním, nezájmem a především nedostatkem radosti a naděje. Vyzýváme proto všechny ..., aby oživovali svou duchovní horlivost. ...

Zachovejme si tedy duchovní horlivost a spolu s ní i sladkou, útěchyplnou radost ze šíření evangelia, a to i tehdy, musíme-li zasévat v slzách. Tato horlivost ať je nám vnitřní pohnutkou a zápalem, který nám nikdo a nic nevyrve. ... Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoliv od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí. Od těch, kteří jako 28

první zakusili Kristovu radost...“ (Evangelii nuntiandi, dále jen EN, 80).

K modlitbě a k rozjímání Radost se živí kontemplací Ježíše Krista – jak on žil, jak kázal, jak uzdravoval, jak se on díval... Kněz, zasvěcení muži a ženy se musí zabývat nejzákladnější otázkou svého života – přátelstvím s Ježíšem Kristem – a řešit své životní otázky ve světle tohoto přátelství.

Přátelství se rodí, roste a upevňuje tím, že přátelé spolu tráví čas. Z toho tedy pramení nutnost kontemplovat Krista. V tomto případě mluvím o existenciální nutnosti zasvěceného života.

Navrhuji vám, abyste věnovali jistý čas modlitbě a kontemplaci. Vyberte si ty úryvky z jeho veřejného působení, které máte nejraději, a setrvejte u nich s pohledem upřeným na Ježíše. Naslouchejte mu, kráčejte vedle něj.

29

Job: Modlitba z ran

Job je prototypem člověka, který si sáhl na dno utrpení. Nemohou ho uspokojit slova moudrých, a proto chce mluvit tváří v tvář s Bohem. Kdyby Job mohl spatřit Ježíše na kříži, v něm by nalezl pravého partnera pro dialog. Pouze Ježíš může být pro Joba odpovědí, odpovědí milosrdného Otce, Otce, který je zraněn milosrdenstvím. Na základě Ježíšových ran lze říci, že Otec je „nemocný“ milosrdenstvím. Bezmezný dar Otce, kterým je Syn, jenž navždy zůstává zraněný, nám otevírá přístup k otcovskému milosrdenství, které se vzhledem k nám může projevit pouze jako „nemoc“ – ve smyslu něčeho, čemu Otec nemůže odolat, před čím se nemůže bránit.

Proto je naše tělo (tělo marnotratných synů), zraněné hříchem branou k tělu zraněnému láskou (k tělu Ježíšovu), které nám otevírá přístup k Otci každého těla, jenž posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé a objímá a líbá vracejícího se syna.

Ve třinácté kapitole si Job uvědomuje, že vede dialog s Bohem, a nikoliv s lidmi: „Hle, to všechno spatřilo 262

mé oko...“ (to, co chtěli vidět moudří lidé). „Ano, budu mluvit se Všemocným, obhájit se chci před Bohem.

Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni“ (srov. Job 13,1-4).

Když se Job modlí, dává v sázku svůj život (srov. Job 13,14), a proto má právo promluvit: „Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit“ (srov. Job 13,13). Utrpení dává synovi právo na modlitbu. Bůh nemůže mlčet. „Zavolej, a já se ozvu, nebo budu mluvit já, a odpovíš mi“ (srov. Job 13,22). Člověk nemá právo na to, aby Bůh odpovídal na jeho otázky, neboť „hlásá, čemu nerozumí. Jsou to věci pro něj příliš divuplné, které nezná“ (srov. Job 42,3). Má však právo na to, aby ho Bůh slyšel, když promlouvá ze svého zranění: „Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě“ (srov. Job 42,4).

Právě modlitba těch, kdo trpí, přiměje Otce k tomu, že promluví. Když Slovo vyjde z jeho úst, už nepřestane působit, až se jednou stane Slovem vtěleným. Jeho ranami jsme uzdraveni.

Boží slovo má stvořitelskou moc a jeho slovo adresované člověku nemůže být jiné než Slovo, které se stalo tělem. Avšak k tomu, abychom mohli přijmout dar vtěleného Slova, musíme mu též naslouchat z pozice tělesné skutečnosti, zraněnosti, z pozice naší vlastní slabosti. Jinak by tělo mohlo zpyšnět. Toto je důvod, proč Pán říká, že nepřišel kvůli zdravým, ale kvůli nemocným, proto pečuje o naše nemocné tělo 263

a stává se naším pokrmem. Pouze skrze Kristovo tělo můžeme dojít ke Slovu.

Ve vyhnanství a ve stavu zraněnosti je slovo útěchou a vlévá naději (Žl 119 /118/,49), je útočištěm jako holubí křídla (srov. Žl 55 /54/,7), chrání nás před žvaněním a „křikem nepřítele“ (srov. Žl 55 /54/,3-4).

Přes naše rány skrze Slovo, které se nechalo zranit, máme přístup k tomu, jenž jediný je schopen ve svém milosrdenství se nás ujmout. On počítá naše vyhnanství (i naše útěky) a vpisuje naše „slzy do svého záznamu“ (srov. Žl 56 /55/,9).

Pane, ať tě jednou uzřím tváří v tvář, a v mé duši vzplane jen tvé slávy zář, kéž vzdávám dík tobě, Otci s Duchem tvým, navždy připojený k sborům nebeským. Amen.“62

K modlitbě a k rozjímání „Ty památkou smrti Pána mého jsi, živý Chlebe, život lidem nesoucí.

Dopřej i mé duši jenom z tebe žít a sladkostí tvou své srdce nasytit.

Božský Pelikáne, Ježíši můj, slyš: kéž svou krví z hříchů i mě očistíš.

Vždyť jediná její krůpěj může hned od všech poskvrn omýt celý tento svět.

264

62 Hymnus k nešporám na Zelený čtvrtek (dominikánský breviář).

265

Předmluva............................................................................................................ 5

I. Dialogy s Ježíšem...................................................................................... 15 Setkání s Ježíšem........................................................................................ 20 Radost I........................................................................................................... 23 Radost II......................................................................................................... 30 Naše víra........................................................................................................ 35 Naše povolání............................................................................................... 46 Pánova Nevěsta........................................................................................... 56 Kříž a poslání............................................................................................... 66 Kříž a bojovnost v životě......................................................................... 76 Hřích................................................................................................................ 86 Hřích a zoufalství........................................................................................ 90 Naši otcové byli pokoušeni..................................................................... 98 Beznaděj v našich postojích.................................................................106 Paměť............................................................................................................113 II. Epifanie – Zjevení...................................................................................123 Zjevení a život............................................................................................125 Očekávat zjevení Páně............................................................................129 Zjevení hříchu............................................................................................134

317

Zjevení jako dějiny spásy.....................................................................140 Zjevení jakožto poslání.........................................................................146 Ježíš Kristus – zjevení Otce..................................................................152 Zjevení Nevěsty........................................................................................160 Na cestě k naplnění zjevení.................................................................174

III. Dopisy sedmi církevním obcím (Zj 1 – 3)....................................181 Pánova přítomnost a radost ze služby...........................................183 Dopis církevní obci v Efesu: Sladkost kříže.................................189 Dopis církevní obci ve Smyrně: Krátkost času............................196 Dopis církevní obci v Pergamu: Pravda jako bojeschopná věrnost..................................................201 Dopis církevní obci v Tyatirách: Chránit Boží díla a nezaprodávat dědictví..............................................207 Dopis církevní obci v Sardech: Sounáležitost se společenstvím a zbytky víry........................................209 Dopis církevní obci ve Filadelfii: Nenechat si vzít korunu...217 Dopis církevní obci v Laodiceji: Pravé přátelství......................221 IV. Naše tělo v modlitbě: Nebuďme neteční k vlastní krvi! (srov. Iz 58,7).................227 Abrahám: Umět odejít. Vydat se na cestu modlitby.................233 Podřízenost našeho těla: Poslušnost v modlitbě......................238 David: Odevzdanost Bohu versus snaha mít všechno ve svých rukou.................................................244 Vyhnanství každého těla: Modlitba těla ve vyhnanství..........248 Mojžíš a lid: Přímluva versus reptání (Ex 32,1-35).................254 Bída a omezenost...................................................................................258 Job: Modlitba z ran.................................................................................262

318

Tělo na cestě návratu............................................................................266 Simeon: Nechat se vést (Lk 2,2nn).................................................272 Tajemství přístupu k Bohu.................................................................275 Judit: Svobodný přístup k Bohu.......................................................285 Kristovo kněžské tělo...........................................................................290 Ježíšův postoj ke smrti.........................................................................294 Naprosté sebeodevzdání.....................................................................297 Ježíšův neúspěch....................................................................................301 Ježíš Kristus kněz...................................................................................306 My.................................................................................................................309

319