108_005

005

ŠRÍMAD-BHÁGAVATAM UVÁDÍ v Kali-yuze budou stát v čele vlád DRANCOVNÍCI A ZLODĚJI /1 /

HARÉ KRIŠNA mahá-mantra Zpívání této transcendentální zvukové vibrace je vznešenou metodou, jak obnovit své transcendentální vědomí. Jako duše jsme si původně vědomí Krišny, ale kvůli svému dlouhému sdružování se s hmotou je naše vědomí znečištěné materiální atmosférou. Tato materiální atmosféra se nazývá májá (iluze), neboli to, co není.

Pod vlivem iluze se snažíme panovat nad hmotnou přírodou. V této situaci nás však svazují její přísné zákony. Když se služebník snaží napodobit všemocného Pána, lze o něm prohlásit, že ho ovlivňuje iluze. Snažíme se vykořisťovat přírodu a stále více se zaplétáme. Třebaže těžce zápasíme, abychom tuto přírodu přemohli, jsme na ní stále závislejší. Tento iluzorní zápas mů-

/2 /

žeme ukončit obnovením svého věčného vědomí Krišny. Vědomí Krišny není žádný umělý stav mysli. Toto vědomí je původní energií živé bytosti. Naslouchání a zpívání Haré Krišna Haré Krišna Krišna Krišna Haré Haré/ Haré Ráma Haré Ráma Ráma Ráma Haré Haré oživuje naše vědomí.

Zvláště pro tento věk doporučují učení představitelé tento nejjednodušší způsob meditace. Také praktickou zkušeností může každý při zpívání této mahá-mantry, neboli Velkého osvobozujícího zpěvu, zažívat transcendentální extázi, která přichází z duchovní úrovně.

Není ani zapotřebí rozumět slovům této mahá-mantry ani není zapotřebí spekulativ-

ních výkladů a intelektuálního přizpůsobení.

Zpívání mahá-mantry je spontánní, přichází z duchovní úrovně a každý se může přidat a tančit bez jakékoli předchozí kvalifikace.

Dokonce i dítě může zpívat a tancovat.

Hará, Krišna a Ráma jsou tři semínka mahá-mantry. Jejich zpívání je duchovním voláním Pána a Jeho energie, aby ochránili podmíněnou duši. Toto zpívání je jako nářek dítěte, které volá svou matku. Matka Hará pomáhá oddanému získat milost Nejvyššího Otce, a tomu, kdo zpívá mahá-mantru upřímně, se Pán zjeví. Žádný jiný způsob duchovní seberealizace není v tomto věku hádek a pokrytectví tak účinný jako zpívání mahá-mantry. ■

Kontakt 108stoosmicka@gmail.com www.stoosmicka.cz Facebook.com/stoosmicka Reklama po domluvě vítaná VÝZNAM 108 Yoga je sanskrtské slovo znamenající „spojení „nebo „přiblížení“.

Meditace je způsob jógy, kterou ten, kdo ji praktikuje, dosáhne spojení s Božstvím. Doporučený způsob meditace pro věk, ve kterém v současné době žijeme, je mantra meditace. Taková meditace se skládá ze zpívání manter. Upanišady, klasické duchovní texty dávné Indie, říkají, že nejmocnější mantra je Hare Kršna mahá-mantra – Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna Kršna, Hare Hare/ Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare.

Džapa je tiché individuální meditativní zpívání mantry na růženci. Džapa-málá (růženec) je řada 108 kuliček navléknutých na provázku. Duchovní praxí je s velkým soustředěním a v modlící se náladě recitovat a pozorně opakovat jednou celou mantru s každou kuličkou na růženci. Růženec se drží v pravé ruce a kuličky ze dřeva keříku tulasí jsou určeny k počítání, kolik manter meditující odříká. Také to pomáhá zaměstnat smysl doteku v meditaci. Když zazpíváme mantru 108krát, neboli jednou na každé kuličce, uzavřeli jsme jedno kolo. Přísný praktikant této duchovní praxe příjmá slib zpívat alespoň 16 kol denně. Každý však může zpívat tolik kol, kolik mu vyhovuje. Na připomenutí této meditace jsme zvolili název Stoosmička.

Stoosmička je nezávislý internetový časopis napsaný, sestavený a publikovaný skupinou Hare Krišna oddaných.

Je vydáván ve snaze dát prospěch všem čtenářům, pro naše vlastní očištění a pro potěšení našeho duchovního učitele, Jeho Božské Milosti A.C. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, zakladatele – áčárji Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny.

Stoosmičku vydáváme za účelem: • propagovat duchovní poznání a vzdělávat všechny lidi v technikách duchovního života s úmyslem odstranit nerovnováhu životních hodnot a dosáhnout skutečnou jednotu a mír na světě • přivést lidi dohromady a vzdělávat je v jednodušším a přirozenějším způsobu života • odkrýt a poukázat na chyby materializmu • přinést skutečné dobro všem živým bytostem Časopis v této on-line podobě je zcela zdarma, ale příspěvkům se nebráníme.

Stoosmička team LOKA SARANGA DÁS – REDAKTOR Namísto temné studny materiálního života se v devatenácti letech rozhodl žít na Hare Kršna farmě a praktikovat naplno duchovní život. Dnes včelaří, vaří, zelinaří a píše.

PARAMA KARUNA DÁS – REDAKTOR Ve 23 letech opustil moravskou vísku s odhodláním zdokonalovat se v duchovní praxi v pražském Hare Kršna chrámu. Na Moravu se opět vrátil, aby mohl žít klidný a jednoduchý život v komunitě oddaných Kršny a psát.

HEMELATA THAKURANI – EDITOR PRANANÁTH HARI DÁS – LAYOUT Jeden z prvních pionýrů na české Hare Kršna famě. Dnes bydlí vedle farmy a sází kromě zeleniny také časopisy.

/3 /

ZAČALO TO ZKLAMÁNÍM

Začalo to zklamáním z materiálního světa a vyvrcholilo spontánní cestou do Indie

Anna Fedchenko Zajímala jsem se o jógu a můj zájem vyústil v touhu absolvovat jógový pobyt v nějaké exotické zemí. Uvažovala jsem nad Thajskem, Indonésií a Malajsií, když najednou přišlo osvícení: přece hlavní město jógy Rišikeš leží v Indii! A bylo rozhodnuto, věci se daly do pohybu, a přes můj celkem asketický způsob života a tomu odpovídající finanční situaci, během 4 měsíců jsem na kontě měla potřebnou částku. Opouštěla jsem domov s jasným vědomím, že mě ta cesta od základu změní.

Neštítila jsem se změny, spíš jsem ji vyhledávala a byla připravená přivítat s otevřenou

/4 /

náručí. Později v letadle přišla další nečekaná realizace – jedu do Indie, abych potkala Boha. Tak funguje materiální svět, že občas živá bytost musí vyrazit tisíce kilometrů daleko, aby potkala Boha ve svém srdci.

Každý z nás měl tu čest se přesvědčit, že Krišnova aranžmá jsou dokonalá. V mém případě se dokonalá sehranost projevila tak, že v letadle Moskva-Dillí se po mém pravém boku ocitla mátájí Alla, starší oddaná z Vladivostoku. Sedm hodin letu uteklo jako voda povídáním o společných rysech hatha-jógy

a bhakti-jógy, předčítáním z Mahábháraty a diskutováním védské filozofie. Byla to má první ochutnávka Krišna vědomí, první ponoření do oceánu Krišnovy milosti.

Uprostřed indického rámusu, pouličního bordelu, bídy, špíny a neustálé troubících dopravních prostředků jsem si připadala jako v sedmém nebi. Co víc, byla jsem bezpodmínečně šťastná a přísný režim zavedený během jóga kurzu ten pocit jen umocňoval. Poprvé jsem na vlastní kůži zrealizovala rozdíl mezi tělem a duší: fyzická

únava nemohla ani o píď zkazit extatický pocit štěstí, který jsem prožívala. Těšila jsem se na vstávání před východem slunce, první hodinu hatha-jógy začínající v 5.45, hladově jsem nasávala poznání o duši během lekcí filozofie a s chutí zpívala mantry.

Ve škole jsme často mívali opičí společnost – šikovné opičky se snažily ukořistit banány či oříšky schované do šuplíků a někdy dokonce pozorně naslouchaly přednáškám z védské filozofie. Moje mysl, která se obvykle podobala hyperaktivní opici, se s přesunem Indií neuvěřitelně zklidnila. Byl to takový pocit, když se potápíte v moři a vní-

máte svět přes vrstvy nehybné vody. Musím říct, že pro ženu zvyklou myslet na tisíc věcí najednou, to bylo něco neskutečného.

Symbolem Rišikeše a s ním i celé Indie však není hravá opice, ale laskavá kravička s lotosovýma očkama. Kravičky se volně toulaly úzkými uličkami, pohupovaly hubenými boky a rády si zobly kousky ovoce přímo z ruky. Vedle kraviček se vždy objevil nějaký ten pejsek, který vesele koukal, a při pohledu do jeho očí jsem si mohla uvědomit naši totožnost. Prostě jsme tam stáli naproti sobě jako dvě duše: jedna v lidském těle, druhá v těle psa. Tuhle realizaci jsem tenkrát ne-

uměla ani vysvětlit, až později při čtení knih Šríly Prabhupády se mi konečně rozsvítilo.

Jedné neděle jsme se vydaly do ášramu Beatles známého též jako Mahárišiho Jógí ášram. V únoru 1968 zde Beatles v plné sestavě včetně manželek, přítelkyň a osobních asistentů strávili několik týdnů na kurzu transcendentální meditace. Celé dny se hvězdní hosté věnovali meditaci, jež spočívala v opakování si mantry, a účasti na přednáškách Mahárišiho, které probíhaly několikrát denně ve společném sále. Klidné prostředí ášramu poskytlo Beatles dokonalé útočiště: proudila zde duchovní energie a panoval svatý klid bez vševědoucích reportérů a vtíravých fanoušků. Každý z členů slavné britské čtyřky tak dostal jedinečnou příležitost se ponořit do hloubky své duše.

Během několikatýdenního pobytu v ášramu John, Paul, George a Ringo dohromady vyplodili přes dvě desítky nových skladeb.

Po smrti Mahárišiho Jógího v roce 2008 ášram byl zabaven indickou vládou a stala se z něj turistická atrakce. Popularity Beatles s radostí využili místní obyvatelé a zkasírovali na vstupném až 600 rupií. Obrovská rozloha meditačního střediska působila zchátralým dojmem a bylo znát, že postupně podléhá nadvládě džungle. Kamenné chatky a meditační jeskyně zachovaly svůj vzhled zvenčí, byly však naprosto zbavené veškerého vnitřního vybavení včetně dlaždic a okenních skel. Bylo cítit, že se na tomto místě soustředily jemnohmotné energie stovek lidských bytostí, které meditační středisko v minulosti navštívily. Takový energetický guláš na mě působil zvláštním, až nepříjemným dojmem.

V Rišikeši však bylo jedno speciální místo, kde jsem se za každých okolností cítila báječně – břeh Gangy. Bílá písečná pláž, velké oblé balvany a azurový proud vody, na nějž se dalo dívat do nekonečna. Při pohledu na Gangu se zastavoval čas, jako kdyby mi bylo znovu 5 let a život byl krásně jednoduchý a bezstarostný.

Slibovala jsem Ganze, že mi bude chybět, že se za ní vrátím, a toto přání se mi splnilo do roka a do dne. V říjnu 2017 jsem se opět ocitla Praha-Dillí, ale to už je na další příběh. ■

/5 /

ROZBITÁ VÁZA Parama Karuna „Kéž by se to nestalo, kéž by se to nestalo,“ běželo mu v hlavě pořád dokola jako zoufalá instinktivní modlitba, když v šoku sledoval, jak se modrobílé střepy rozprskávají po podlaze. „Stála tolik peněz! Byla tak krásná! Co na to řekne manželka?“ Ve tváři zkamenělý výraz a v nitru zápas, ve kterém se nemohl ubránit iracionální snaze zabrzdit a o malý kousíček vrátit nekompromisní tok vteřin. Jak vzít zpátky ten nešťastný okamžik, kdy do ní tak hloupě a zbytečně strčil? Nemožné!!! Zosobněný čas tu před ním zčistajasna stál v celém svém majestátu a on cítil, jak se nezadržitelně řítí do jeho obrovských úst, která jsou schopna pohltit celé světy. Děsivé, křišťálově čisté a nezpochybnitelné uvědomění si nemilosrdné kosmické reality trvalo jeden, možná dva údery srdce. Potom opět nahmatal ony dobře známé záchytné body, ve které budoval

/6 /

důvěru s nemalou pomocí správné výchovy a dobrého vzdělání, už od doby, kdy si uvědomil, že dětská naivita, se kterou přišel na svět, mu v tom světě bude překážkou. „No co, nebyla zase tak drahá. Koneckonců, můžu koupit jinou, taky hezkou. Takže zbývá jen přetrpět chvíli manželčina láteření, a je to.“ Dojem z bleskového výletu přes propast blažené nevědomosti pomalu bledl a mizel v zapomnění a on se opět uvelebil v měkké a příjemné banální všednosti života moderního civilizovaného Evropana. Na řadu přišly důležitější věci, než jsou existenciální pochyby. „Vždyť o víkendu přijede Standa s rodinou a já mu chtěl zrovna volat, ať nezapomene vzít kytaru. Ono grilování s písničkami je úplně o něčem jiném než s rádiem.

A Standa, ten když zazpívá...“

Přišla noc. Ležel v posteli vedle spící manželky, koukal do stropu a ne a ne usnout.

Zkoušel to na zádech, na jednom i na druhém boku, ale ono nic. Spánek nepřicházel, kolem jen ticho, tma a prázdno a v hlavě to vířilo podivnými myšlenkami. „Co až přijdu o něco cennějšího, než je starožitný porcelán? Čas ani potom nepůjde vrátit. Ačkoliv se ho pokoušíme spoutat definicemi teorií, kterým málokdo rozumí, je pro nás stále mocí, které se nelze vzepřít. I jedna jediná vteřina, i když se může zdát jako nepatrná, se stane nepřekonatelnou, jakmile nás oddělí od něčeho, co patří minulosti. Běda! Dříve či později nám čas vezme vše, co je nám teď drahé a k čemu jsme připoutáni.“ Bolavýma očima zamžoural na displej digitálního budíku na nočním stolku, modrozeleně zářícího do temnoty ložnice. Blikající dvojtečka s chladnou netečností odpočítávala vteřiny mizící v nenávratnu. Uvědomil si, že ráno bude nepříjemně nevyspalý. A ten kolotoč v hlavě ne a ne zastavit. „Cokoliv učiníme v hmotném světě, je dočasné, byť by to přineslo skvělé výsledky i hluboké uspokojení. Pomineme–li čistě sobecké ziskuchtivé činnosti, které přináší štěstí až po velké námaze, nebo primitivní uspokojování žádostí těla bez ohledu na okolnosti či následky, tak lze uznat, že určitý druh trvalejší spokojenosti je možné získat činnostmi pro dobro druhých. Přesto i takové relativně nesobecké jednání přinášející prospěch lidem, zvířatům, přírodě nebo i celému světu je z absolutního hlediska pomíjivé, a tudíž bezvýznamné. Všechny elementy našich činností tak jako tak zaniknou a s nimi zmizí i jakýkoliv smysl činnosti samotné. Ani naše současné identity nebudou existovat déle než naše těla a ani vzpomínky na ně neodolají mocnému působení času. Pokroutí se, vyblednou, zvětrají, rozpadnou se a nakonec zmizí úplně.

Kde je to místo, které jsem opustil?

Chci se vrátit...

Co jsem to zahlédl za smolnou propastí, když jsem se přes ni přenesl na druhý břeh a zase zpátky dřív, než se všechny porcelánové střepy na dlažbě zastavily? Neměl bych se tím už trápit. Jak říkával táta: ‚Nad takovými věcmi se nepřemýšlí‘.“

až na hranice vesmíru a jindy byl vězněn krutými vládci po tisíce let v temných kobkách hluboko pod zemí. Létal v oblacích a potápěl se na dno oceánu. Znal pralesy i pouště, rozuměl hlasu větru i pohybům planet. Čas pro něj nic neznamenal.

Když se po nějaké době začal sen prolínat s bděním, vyklouzly mu z rukou opratě pro řízení myšlenek úplně. V té době se někdy vrací naivní kluk, kterým býval, než ho svět otesal do společensky přijatelného tvaru. Kluk, který byl indiánským šamanem i bojovníkem, co se nebál smrti. Mnohokrát přeplul všechna moře a mnohokrát se v nich utopil. Přešel všechna pohoří ještě v dobách, kdy vypadala jinak, a odřenou botou nejednou zakopnul o vlastní hrob. Někdy cestoval

„Přál bych si poznat věčnost. Proč by to mělo být nemožné? Co záleží na těle? Ať si klidně umře. Já sám umřít nemůžu, mě čas nedostane. Protože já nejsem z masa a kostí. Nejsem ani z hlíny, vody a ohně.

Vítr se mě nemůže dotknout a ani prostor samotný mě neomezuje. Všechno to dočasné je jenom sen, ve kterém jsem nějak uvíznul, a nemůžu se z něj probudit. Ulpěl jsem na dočasném a ztratil věčné. Ty, jehož jméno jsem zapomněl, vysvoboď mě z této noční můry. Chci se vrátit domů,

tam, kde nic nekončí a kde mohu být bez obav takový, jaký jsem. V hmotném těle jsem pouhým otrokem jeho žádostí, které mě vedou od jednoho utrpení k druhému.

Svůj čas marním činnostmi bez hlubšího smyslu, které netěší ani mě, ani nikoho jiného. A přesto jsem mnoha silami nucen je do úmoru vykonávat a tak setrvávat v tomto nešťastném světě.

Kde je to místo, které jsem opustil? Chci se vrátit...“ Dospělý muž i malý kluk se rozplývají v černou prázdnotu, když mělký spánek předává žezlo hlubokému. Přichází chladivá temnota a tělo i duše, které jsou tímto způsobem nakrátko oddělené, odpočívají. Zítra si možná ani nevzpomene... ■

/7 /

ŠRÍMAD BHÁGAVATAM Šrímad-Bhágavatam uvádí, že v Kali-yuze budou stát v čele vlád DRANCOVNÍCI A ZLODĚJI. Šríla Prabhupáda V této kapitole Bharatu Mahārāje – nyní jako Jaḍa Bharatu – úspěšně přijal král Rahūgaṇa, vládce států Sindhu a Sauvīry.

Král nejprve nutil Jaḍa Bharatu nést jeho královská nosítka a káral ho, že je nenese správně. Pro nosítka krále Rahūgaṇy bylo třeba jednoho nosiče a hlavní nosiči pro tento účel shledali Jaḍa Bharatu nejvhodnější osobou. Byl tedy donucen nést královská nosítka. Jaḍa Bharata proti tomuto pyšnému rozkazu neprotestoval a pokorně se práce ujal. Když však nosítka nesl, dával pozor, aby nešlápl na mravence, a jakmile nějakého uviděl, zastavil se, aby ho nechal přejít. Kvůli tomu nedokázal udržet krok s ostatními nosiči, což krále v nosítkách nesmírně rozčilovalo a hrubě mu za to vynadal. Jaḍa Bharata byl však zcela oproštěný od tělesného pojetí, a proto neprotestoval a nesl nosítka dále. Když jednal stejně jako předtím, král mu pohrozil potrestáním. V odpověď na jeho hrozbu začal Jaḍa Bharata hovořit.

SB 5.12.7 śocyān imāṁs tvam adhikaṣṭa-dīnān viṣṭyā nigṛhṇan niranugraho ‚si janasya goptāsmi vikatthamāno na śobhase vṛddha-sabhāsu dhṛṣṭaḥ

/8 /

PŘEKLAD: Pravda ovšem je, že tito nevinní lidé, kteří nesou tvoje nosítka, aniž by za to dostali zaplaceno, kvůli této nespravedlnosti trpí. Jejich situace je velice žalostná, protože je násilím nutíš, aby tě nesli. To dokazuje, že jsi krutý a bezcitný, ale přesto sis pod vlivem falešné pýchy myslel, že chráníš občany. To je k smíchu. Choval ses tak hloupě, že ve shromáždění učených osob by tě nikdo nemohl obdivovat jako ušlechtilého člověka.

VÝZNAM: Král Rahūgaṇa byl pyšný na to, že je král, a domníval se, že má právo vládnout občanům podle libosti, ale přitom bezdůvodně obtěžoval lidi tím, že je nechával nést svá nosítka, aniž by jim zaplatil. Přesto se považoval za ochránce občanů. Král má být ve skutečnosti zástupcem Nejvyšší Osobnosti Božství; z toho důvodu se nazývánara-devatā, Pán mezi lidmi. Pokud si však myslí, že když je hlavou státu, může využívat občany pro svůj smyslový požitek, je na omylu. Takový postoj učenci neuznávají. Podle védských zásad mají učení mudrci,brāhmaṇové a učenci, radit králi ve shodě s příkazy dharma-śāster, a povinností krále je se těmito

radami řídit. Učené kruhy neuznávají, když král využívá veřejného úsilí ve vlastní prospěch. Jeho povinností je chránit občany.

Z krále se nesmí stát darebák, který ve svůj prospěch vykořisťuje poddané. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že v Kali-yuze budou stát v čele vlád drancovníci a zloději.

Tito lupiči násilím nebo intrikami okrádají veřejnost o peníze a majetek. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je proto řečeno: rājanyair nighṛṇair dasyu-dharmabhiḥ. S pokrokem Kali-yugy vidíme, jak se tyto charakteristiky již projevují. Jistě si dovedeme představit, jak zkažená bude lidská civilizace na konci tohoto věku. Rozumní lidé, schopní pochopit Boha a náš vztah s Ním, v té době nebudou existovat. Z lidí se prakticky stanou zvířata. Tehdy přijde Pán Kṛṣṇa jako Kalkiavatāra, aby lidskou společnost napravil; Jeho posláním bude pozabíjet všechny ateisty. Viṣṇu neboli Kṛṣṇa je z konečného hlediska skutečným ochráncem.

Když takzvaní králové a vůdčí představitelé vlády řídí společnost nesprávným způsobem, Pán inkarnuje a uvádí vše do pořádku. To říká Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě: yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata.

K tomu samozřejmě dochází po mnoha letech, ale tento princip existuje. Jakmile se král či hlava státu neřídí správnými zásadami, příroda udílí tresty v podobě války, hladomoru a podobně. Není-li si tedy vůdce vlády vědom smyslu života, nemá vládnout. Svrchovaným vlastníkem

všeho je ve skutečnosti Pán Viṣṇu. On je tím, kdo se stará o každého. Král, otec a opatrovatel jsou pouze zástupci Pána Viṣṇua, který je zplnomocnil, aby dohlíželi na správu a udržování pořádku. Proto je povinností hlavy státu starat se o veřejnost tak, aby lidé nakonec poznali smysl života.

Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum. Pošetilí vládci a obyčejní lidé bohužel nevědí, že konečným smyslem života je pochopit Pána Viṣṇua a dospět k Němu. Bez tohoto poznání jsou všichni v nevědomosti a celá společnost je plná podvodníků a podvedených. ■

/9 /

JAK JSEM NEVYFOTIL Hubert Müller Zamysleli jste se někdy, jak moc je lidský život zaplněn frázemi? Podrobím-li trochu upřímně analýze každodenní komunikaci

Nepozornost znamená, že nám život uniká mezi prsty mezi lidmi, kterou denně absolvuji, trochu se zděsím, jak často přecházíme komunikaci mezi lidmi prohozením frází. Slovo „fráze“ vnímám jako výrok či slovní obrat, z nějž se již vytratil obsah nebo již není vnímán, a člověk se při jeho užití spolehne, že je tento výrok všeobecně jaksi přijímán. K zamyšlení nad frázemi mě přiměl můj zájem o fotografování. Jedna z nejčastěji opakovaných frází v oblasti fotografie je totiž tzv. „fotografování duše“. Chce-li fotograf poukázat na výjimečnost své tvorby, uvede či naznačí, že on „fotografuje duši“. Pokud chce někdo vyjádřit obdiv ke kvalitě fotografie, často se utíká právě k tomuto obratu. Je jasné, že je tento výrok používán s určitou mírou nadsázky.

Co se tedy míní tím, že někdo „fotografuje duši“? Obvykle se tak hovoří o fotkách, které zachycují emoce anebo které emoce vyvolávají. Obraz se zde snaží ukázat lidské nitro a současně toto lidské nitro oslovovat.

Hledíme-li na fotku, která v tomto směru určitou kvalitu má, cítíme, že má „sílu“. Co v tu chvíli promlouvá? Aby se podařilo takový obraz zachytit, musí být fotograf naladěn...

Ale na co? Nebo na koho?

Používat fráze, žít s frázemi – znamená rezignovat na hloubku, obsah, podstatu.

A je-li můj zájem o fotografii vážný, jak ji mohu ponechat v mělkých vodách? Říká se,

/10 /

že dobrou fotku netřeba komentovat ani vysvětlovat – měla by být dostatečně silná na to, aby o svém obsahu vypovídala. A já tu opravdu nechci komentovat ani vysvětlovat „hloubku“ fotky. Ale nechci k ní – stejně jako k životu – přistupovat s frází na rtech.

Fráze je v jistém smyslu synonymem nepozornosti. A nepozornost znamená, že nám život uniká mezi prsty. Fotka může dokumentovat to, jak se náš život topí ve frázích – vyslovených, zobrazených, jakkoli vyjádřených. Nesmí přitom ale sama být frází,

DUŠI nemůže se pohodlně vtěsnat do očekávaných forem. Stává se tak neosobní, mlčící, prázdnou. I proto si dopřávám následující výpravu, kde se pokusím vystoupit z věznice frází, formulek, forem bez obsahu.

Dráždí mě myšlenka, zda přece jen nelze vyfotografovat duši jako takovou. Co se míní duší? První, co mne napadlo, je, že to jsou projevy života. Ale v tom výroku je zakuklen logický nesmysl. Duši hledáme jen tam, kde je život. Zachytíme-li jeho projev,

nezachycujeme duši, ale to, díky čemuž o ní víme. Má-li fotka „jiskru“, pak se do ní promítly projevy duše – proto někdy říkáme, že je v ní život. S trochou poctivosti se však neubráníme rozlišovat mezi projevem života – duše – a jí samotnou. Že bychom se tedy vrhli do studia psychologie? Jenže to bychom tímto studiem strávili možná zbytek života – a je otázka, s jakým výsledkem. Život je krátký na studium omylů a myšlenkových rarit... Nejsem v tomto oboru odborníkem – byť jsem prošel na

školách různými hodinami, přednáškami a semináři psychologie. Je to obor, který je tvořen obrovským množstvím knih, názorů a teorií (ostatně jako kterýkoliv jiný vědní obor). Můžeme se zabývat také nepřeberným množstvím ezoterických, duchovních a rádoby duchovních nauk. K leckterým jsem za svůj život přičichl. Jedna věc mi ale neunikla a zároveň mě trochu demotivovala jít hlouběji do těchto nauk, včetně studia psychologie: nikde jsem nenašel praktickou radu, sdělení, návod, nic důsledně

/11 /

nekorespondovalo s životem, který zakouším. Vše to byly teorie, nebo sice poznatky odpozorované, ale nakonec interpretované tak, že nebylo zřejmé, co si s tím vlastně počít. A pokud už bylo něco praktické, tak v omezeném rozsahu. Jestli jsem totiž dostal někdy od někoho dobrou radu, byla založená na zkušenosti, na ochotě naslouchat životu s otevřeným srdcem. Člověk si musí totiž nejdřív odpovědět na otázku, proč chceme lidské psýché – nitru, duši, mysli, stavu vědomí – rozumět. Děláme to totiž denně, ať už vědomě, úmyslně, nebo jaksi automaticky. Při každém kontaktu s druhým člověkem odhadujeme

stav jeho nitra, jeho „nastavení“. Tedy v tom lepším případě – v horším jen automaticky předpokládáme, že druhý je nějak nastaven. A věřme nebo ne, poměrně velká část lidí vychází (často spíš podvědomě) z toho, že druhý člověk je nastaven právě na nás – že je zcela připraven nás chápat, poslouchat, přijímat nás, přijímat to, co říkáme, a právě tak, jak to říkáme – nebo spíš tak, jak si myslíme, že to zní. Tohle „přednastavení“ je příčinou většiny nedorozumění a hádek. Když se potkají takoví dva lidé, tak vlastně nekomunikují spolu – vidí se, slyší se, ale jeden o druhém doopravdy neví, protože každý z nich vlastně vede rozhovor se svými vlastními představami. Slyší zvuky

a vidí pohyby těla – v jeho mysli se však tyto projevy už zobrazují interpretované filtrem našich představ o druhém a o dané situaci. Když jsou dva takoví lidé v kontaktu, jsou vlastně stále sami. Druhá skupina lidí, tedy ti, kteří mají trochu opravdovější snahu pochopit druhého, jsou na tom lépe. Jsou upřímnější k sobě, a protože se trochu znají, umí stav mysli odhadovat u druhých, vycítí, kdy je potřeba něco říct, kdy mlčet, jak něco říct, jak se zachovat. Jejich přístup je trochu sofistikovanější. Jak této své schopnosti více či méně rozvinuté – využijí, záleží pak již na jejich charakterových vlastnostech.

Nezřídka takto narazíme na velmi zdatné manipulátory. ■

CO VLASTNIT Jaysačínandan

Chci být duchovní?

Potřebuji to, co nepotřebuji?

Sókratés, jeden z nejvlivnějších myslitelů západní filozofie, je dobře známý pro svůj bystrý intelekt a argumentaci (Sókratovy dialogy) na poli morálky, politiky a etiky. Zároveň rozvíjel své vnitřní duchovní porozumění, které tak významně zazářilo v díle jeho žáka Platóna. Chvíli před svojí smrtí, obklopen svými žáky mluvil jasně o nesmrtelné duši a neměnné realitě jiného světa. Jeho vlastnictví bylo skromné, jeho vnější vzhled neudržovaný. Nestaral se. Legenda říká, že jednoho dne pohlédl na tržiště v Athénách a prohlásil : „Tolik věcí, které nepotřebuji.“ Sókratés je jen jeden z mnoha v minulosti, který cítil, že hromadění materiálního vlast-

/12 /

nictví nejde dobře dohromady s duchovním hledáním. Knihy ze západní a stejně tak i východní spirituální a intelektuální tradice jsou naplněny osobnostmi, které do větší či menší míry zůstaly stranou světskému pohodlí. V těchto knihách neuvidíme jen extrémní odříkání mnichů, asketů, fakírů, sannjásích a ostatních, kteří žili jen v jednoduchých komůrkách, pouštích nebo lesích, ale i materiálně úspěšné jedince, kteří viděli hmotné vymoženosti jako zbytečné rozrušení při jejich důležité práci.

Takže, jestli se, (na jakékoliv úrovni) zajímám o duchovní rozměr života, „potřebuji to, co nepotřebuji?“ Samotné slovo spiritu-

ální nebo duchovní označuje sféru mimo viditelné a fyzicky dotknutelné. Proč bych měl potřebovat jakýkoliv materiální objekt, včetně všech těch, které používám a udržuji jimi mé vlastní tělo? No nevadí, tohle je spíše logika asketů.

Co se týče naší reality, my vlastníme hromady věcí, které používáme evidentně ne jen k udržení naší holé existence. My jen věci hromadíme. Je zde mnoho dobrých studií o konzumním způsobu života, není potřeba to tady teď rozebírat. Všichni víme, jak návykové nakupování je. A je to všude! Jsme překryti reklamou. Korporace, ať už malé nebo velké, nás žádají kupovat, jíst, vlastnit.

K větší neodolatelnosti fotografují krásné ženy a muže držící jejich produkty s cílem spustit mechanizmus našeho chtíče. Tato schémata, jak Slavoj Zizek, soudobý filozof a společenský kritik udává, nás učí, jak toužit. Ne všichni lidi jsou spontánní a přirození, Zizek vysvětluje, proto potřebujeme, aby nám bylo řečeno, co my potřebujeme mít.

Spousta lidí touží posílit svůj život častým navštěvováním nákupních center a hromady internetových stránek, které nabízejí zboží, jehož vlastníkem se lze stát jen jedním zmáčknutím „ kup teď“.

I dřívější americký prezident Jimmy Carter v sedmdesátých letech uznal, že národní problémy jdou mnohem hlouběji než jen energetická krize (horké téma v té době).

Lidé si cení požitkářství a konzumu, říkal, tak vytvářejí kulturu, kde identita lidské bytosti není více definovaná tím, co dělá, ale tím, co vlastní, a toto hromadění neuspokojí naši touhu po významu.

Co tedy potom dělat? Kolik věcí není příliš? Abych našel tuto odpověď, podívám

se do jednoho z nejstarších filozofických klasik dávné Indie, Íšó Upanišady. Tato a téměř 200 dalších Upanišad jsou součástí většího literárního díla dávného indického náboženského a spirituálního poznání nazývaného Védy. Napsaná v sanskritu, již první verš této Íšó Upanišady poučí čtenáře, že skutečný vlastník a kontrolor všech pohyblivých a nehybných materiálních objektů je Nejvyšší Božství (Íša), a že my, živé duše v tomto světě, máme přijmout pouze to, co nám bylo přiděleno prozřetelností (karma), a nedychtit po jiných objektech, vědouce dobře, komu patří. Íšvara, Nejvyšší Kontrolor, nebo Bůh, je stvořitel a vlastník dvou hlavních energií, ze kterých se skládá celý vesmírný projev.

Nižší energie je utvořena z materiálních elementů jako země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a ego. Druhá, vyšší energie je duchovní, a my, živé duše, jsme její součástí. Tato Nejvyšší Bytost je přirovnána k ohni, a stejným způsobem, jak oheň vydává svoji energii v podobě tepla a světla, je přítomen všude skrze

své různorodé energie. Je to snadné pro každou živou duši (včetně vás a mě) s trochou upřímné introspekce pochopit, že naše „stvoření“ materiálních objektů jako třeba dům, není nic jiného než transformace již existujících elementů jako dřevo, kámen, nebo písek. Se správnou informací z Upanišad víme, že tyto prvky ležící okolo v přírodě, nejsou samotvořící se dlouhodobým přimícháváním částeček náhodných látek. Jsou stvořeny a (pořád) vlastněny Íšvarou.

Proto, na závěr, odpověď na otázku: Co já potřebuju? je to individuální věc. Jsme rozdílné osobnosti s našimi vlastními unikátními potřebami. Je však moudré pochopit výše zmíněnou skutečnost ohledně vlastnictví, a přitom ve stejnou dobu pochopit důležitost a cíl lidského života. Namísto hromadění zbytečných cetek a zamotáváním se do šlamastyky tohoto světa, začínající spiritualista přijme cokoliv, cokoliv, co on nebo ona získá bez přehnaného úsilí, a využije raději čas a ambice k duchovní službě skutečnému vlastníkovi. ■

/13 /

CIZÍ VIZE Lóka Saranga Vize stojí za veškerým konáním každého z nás, ať si to připouštíme nebo ne, vize, ať už cizí nebo naše, formuje náš přístup ke světu okolo nás, formuje naše hodnoty.

Vize, a osoby s vizí, se dají několikanásobně kategorizovat. Například osoba se silnou vizí, která nedokáže ostatní přesvědčit o své vizi, ale i navzdory těžkostem a překážkám se ji snaží naplnit, je vizionář. Ten s vizí, který přesvědčí ostatní o své vizi, je vůdce. A ten, který nemá silnou vizi, se většinou připojí k vůdci, jehož vizi chce sdílet. A pak jsou tu ještě ti, kteří ztratili vizi a osvojili si letargii. Většinou proto, že se nepřenesli přes neúspěchy a zklamání z vlastních nebo cizích vizí.

Dneska se klade opravdu velký důraz na úspěch. Spousta nejrůznějších vůdců si to uvědomuje a také si uvědomuje, že za úspěchem stojí vize a odhodlání naplnit danou vizi. Proto vznikají spousty kurzů, technik, poraden a cvičení, jak dosáhnout úspěchu jak v osobním, tak profesním životě.

Hmotný zisk je dnes bohužel nejrozšířenější měřítko úspěchu. Nedávno jsem se bavil s jedním kamarádem o tom, jak pracuje na

/14 /

lince ve výrobě nějakých japonských autíček. Myslím že TPCA. Na první pohled to vypadá, že vedoucí podniku mají ohromný zájem na osobním rozvoji každého z tisíců zaměstnanců. Pořádají společná setkání, vychovávají zaměstnance v solidaritě, poctivosti a uvědomělosti, budují vědomí společné vize, vzájemné podpory a soudržnosti. Jeden z efektů takového snažení prý je, že každý uvědomělý pracovník považuje dovolenou jako malou zradu celkové vize, a tak si dovolenou raději nebere.

V Japonsku se prý někde o dovolených ani nemluví. Není to vlastně žádná novota, inspirovat dělníka do společné vize byla snaha všech režimů, jak těch diktátorských, tak těch méně diktátorských. Ale jediný záměr takového snažení je zvýšit produktivitu, zvýšit zisk.

Moderní doba, postavená na materializmu, si silně uvědomuje potřebu a význam vize, proto jsou tady všechna různá média, politika, sport, kultura atd. Ti všichni se snaží formovat naše vize, vytvářet naše osobnosti a vést nás ke „svému cíli“. Ale se skutečnou vizí živé bytosti /duše/ to nemá nic společného. Je to pro nás cizí vize. Nás samotné

nemůže nikdy materiální vize plnohodnotně uspokojit. Letargie a sebeničící mentalita projevující se v touze zapomenout na současnou realitu okolo nás je výsledek neslučitelnosti povahy vlastního já s materiální vizí, byť se tato vize může tvářit sebelépe.

Védská literatura nás naproti tomu nabádá, abychom si osvojili naši skutečnou duchovní vizi a díky ní prohloubili duchovní vnímání a dosáhli skutečného úspěchu v životě.

Například Bhagavad-gítá, je to rozhovor mezi Bohem, Krišnou a vojákem Ardžunou. Ardžuna upadl těsně před bitvou do ohromné letargie a nechtěl bojovat, chtěl utéct před realitou okolo sebe. Tím by si ale sám strašlivě ublížil. Krišna mu předložil transcendentální poznání s úmyslem probudit v něm skutečnou duchovní vizi a tím ho zbavit jak nářku, tak letargie. Nebylo to se záměrem zisku. Bylo to se záměrem dát mu skutečný prospěch. Dát mu neochvějnou vnitřní spokojenost. Je tedy jen na nás a na našich zkušenostech, jakou vizi si osvojíme. Materiální, nebo duchovní. Tady je například několik veršů z 13. kapitoly Bhagavad gíty vztahujících se k vizi: (Bg 13.29 až 13. 32) ■

NAVŠTIVTE

■ weapon

japa kartals mrdanga

inventory:

facebook.com/

HARINÁMA.MANDIR

■ Target

data: Zenklova 344/107, Praha 8 - Libeň

/15 /

Věz, že to, co prostupuje celým tělem, nepodléhá zkáze.

Nikdo nemůže zničit tuto neměnnou duši.

Bhagavad-gítá 2.17 Tady Krišna dává praktické vedení k pochopení přítomnosti duše. Říká, že to, co prostupuje celým tělem, je nesmrtelné.

Tak co je to, co prostupuje celým tělem?

Není to kůže, nejsou to kosti, svaly nebo krev. Aktivní princip v našem těle je vědomí, neboli duše.

Dnes lékařská věda může vyměnit kosti, maso, krev, orgány. Vypadá to, jako by vše mohlo být vyměněno díky dnešnímu vědeckému pokroku. Ale ta věc, která je nesmrtelná, když odejde, nemůže být nahrazena. V současnosti dokonce mohou nahradit i srdce, ale žádná lékařská věda ani jiná věda nedokáže nahradit život.

Krišna dává příklad, že přítomnost duše je vnímána skrze vědomí. Maso, kosti, krev, všechno tu může být, ale pokud tam není vědomí, není zde život. Když vědomí je v těle, smysl bolestí a pocity štěstí mohou být vnímány. Bez tohoto vědomí, tělo je jen hromada mrtvé hmoty.

Krišna učí, že vědomí je symptomem duše a že je nesmrtelné, není zničeno, když je zničeno tělo.

/16 /