Page 1

Průvodce areálem Státního zámku Raduň


Raduň na mapě pivního mílového práva z roku 1717.

2


Průvodce areálem Státního zámku Raduň Opavsko, historicky příslušné k českému Slezsku, je nyní součástí Moravskoslezského kraje. Ze severu ho vymezuje česko-polská hranice, na ostatních stranách je dobrým sousedem Bruntálsku, Olomoucku, Novojičínsku, Ostravsku a Karvinsku. Chrání jej horské masivy a kopce v pásmu Nízkého Jeseníku, Oderských Vrchů a Opavské pahorkatiny. Jeho centrem je město Opava, pro tradiční úhlednost a čistotu přes sto let lichotivě nazývané „bílé město“. Je sice poněkud vzdáleno frekventovaným výletním trasám, ale historii a současnost má přebohatou a skýtá domácím i příchozím mnohá poučení i potěšení. Jeho paměť a perspektivy jsou otištěny také ve dvou zdejších nejrozsáhlejších zámeckých areálech – Hradci nad Moravicí, vzdáleném od Opavy osm kilometrů, a Raduni, ležící ještě o polovinu blíže. Zámek Hradec nad Moravicí je vyhledávaným turistickým cílem dlouhodobě; první návštěvníci jím prošli již v květnu 1949. Více než třicet let se mu však po bok staví také zámek v Raduni, znovuvzkříšený poté, co byl v roce 1979 převeden do správy stávajícího Národního památkového ústavu a zařazen do sítě instalovaných památkových areálů zpřístupněných veřejnosti. Přes mnohé dřívější, pro něj nepříznivé majetkové a  funkční peripetie, si uchoval životaschopnost a svébytnost a dokázal se prosadit na turistické i kulturně-relaxační mapě regionu. Jeho výjimečnost tkví v plasticitě dodnes trvajícího obrazu ojedinělého komplexu, schopného nabídnout náhled do autentické struktury a vzájemných souvztažností tak specifického mikrokosmu, jaký tvořil panský dům a s ním související a pro něj nezbytné doprovodné objekty a zóny kratochvilného, personálního, provozního a hospodářského zázemí. Impulsem pro vydání tohoto Průvodce je letošní dokončení celkové památkové obnovy barokně-empírové sýpky, do  jejíchž prostor bylo nově vloženo moderní návštěvnické centrum, mj. doprovázené samostatnou expozicí orientovanou k prezentaci proměn raduňského zámeckého areálu v minulosti i přítomnosti. Eva Kolářová, Kol o ář ářov ová, ov á, kastelánka. kas aste t lá te ánk nka. a. Eva

Orientační mapka okolí Státního zámku Raduň


Zámek – historie První zmínky o Raduni se kladou k roku 1320, od roku 1475 byla opavským knížetem Viktorinem udělena v léno Tvorkovským z Kravař. Podobu jejich zdejšího obydlí, s největší pravděpodobností jen skromné kamenné tvrze, neznáme, ale její část je dodnes dochována v jižním suterénu zámku. Po polovině 16. století tvrz přestavěl Jiřík Tvorkovský, nejvyšší komorník Knížectví opavského, ale jeho renesanční zámek již v roce 1582 vyhořel a bylo jej zapotřebí důkladně Nejstarší známý pohled na raduňský zámek po jeho klasicistní pře- opravovat. Nové, zděné a  omítané stavbě; J. Ř. Greger, kolem 1830; litografie; sídlo na vrchu nad vsí, s asi padesáti sbírka NPÚ, státního zámku Raduň. usedlostmi a třemi sty obyvateli, bylo koncipováno jako trojpodlažní trojkřídlí pod šindelovými střechami. Mělo tři věže – vstupní hodinovou, zřejmě čtverhrannou, při východním průčelí a dvě nižší v menším nádvoří se studnou, obkrouženým patrovými arkádami a uzavřeným ze západu ohradní zdí s druhou branou. Koncem 16. století přešlo raduňské zboží do rukou svobodných pánů Bocků z Burgvic, za nichž se zámek s hospodářskými budovami skrýval za kamennou ohradu; příslušel k němu mj. pivovar a čtyři rybníky. S rokem 1738 sem vstoupily dvě generace svobodných pánů Gruttschreiberů, za kterých zámek zchátral a hospodářství zpustlo. Výraznější posun nepřinesl ani rok 1780, kdy se v Raduni objevil svobodný pán Jan Václav Mönnich (1752-1787). Razantní změna nastala až o čtyři léta později díky sňatku jeho dcery Anny Marie Tekly (1771-1829) s Janem Josefem hrabětem Larischem (1766-1820), který najal krajského inženýra pro opavský kraj Johanna Antona Englische (1768-1838) a projednával s ním přestavbu svého domu. V roce 1820 však nečekaně zemřel a starost o realizaci jeho plánů zůstala na vdově Anně.

Rozlehlá místnost se zdivem z lomového kamene a valenou klenbou; pozůstatek středověké tvrze; jižní suterén dnešního zámku.

Rekonstrukce předpokládaného průčelí renesančního zámku; Eva Kolářová, Jan Stejskal; 2009.

Původní intarzované jasanové parkety z doby kolem roku 1826; oprava PEMI STYL, 2011.

Hlavní adaptační práce probíhaly v letech 1822 až 1826, kdy byl objekt zastřešen (dokládá to mj. také nález křídového nápisu na jedné ze severních krokví). Od počátku je vedl teprve 23letý Anton Onderka z Opavy (1799-1879), který pro hraběnku pracoval několik následujících let a to i na jiných objektech areálu. Již Průčelí zámku po roce 1903. v roce 1822 dodal kameník Buchmann mramorové toskánské sloupy pro průčelní portikus a mramorové pilíře a stupně k hlavnímu schodišti, přistavěnému k nádvorní straně průčelí. O rok později k němu přidal zábradlí zámečník Solarz a opavský kamnář Wiesner postavil dvanáctero kamen; ještě v roce 1825 pracoval v hlavním sále sochař a štukatér Friedel. Až do roku 1827 probíhaly další Mramorový erb hrabat Larisch-Mönnichů v tymúpravy interiérů, vypravených malova- panonu průčelí byl po roce 1861 doplněn kovovou nými stropy, tapetami, intarzovanými a zlacenou knížecí korunou Blücherů z Wahlstattu, parketami až z Vídně a nepochybně i no- od roku 1832 posledních majitelů raduňského panvým mobiliářem. Nejpozději k červenci ství; restauroval Ateliér S: Lukas s.r.o. Brno a Pavel Strakoš - Pasířství Hradec nad Moravicí, 2010. 1833 byla na západní straně nádvoří stržena stará, ještě renesanční ohradní zeď, vystřídaná tzv. dolní galerií s balkónem v patře, plnou světla a slunce, jejímž prostřednictvím se zámek konečně otevřel do parku a okolí.

Průčelí, řez a půdorys panského 1. patra; Franz Biela, datováno 1838, kolorovaná lavírovaná kresba tuší; sbírka ZA Opava.

2

Nové, pohodlné hraběcí sídlo o stavebně respektovaném renesančním trojkřídlí pod šindelovými střechami, s decentním balkónovým portikem a tympanonem s mramorovým erbem neslo všechny znaky pozdního klasicistního tvarosloví a svůj vzhled si v podstatě uchovalo dosud. Pojetí tlumeně bílých fasád bylo střídmé, nicméně střízlivá elegance architektury v harmonii s půvabem právě komponovaného přírodně-krajinářského parku dostatečně manifestovaly vytříbenost aristokratického venkovského domu, oč zdrženlivějšího, o to působivějšího.


Rodový erb Blücherů z Wahlstattu.

Po smrti hraběnky Anny Marie se panství ujala nejmladší dcera Marie Nepomucena (1801-1889), která se roku 1832 provdala za Gebharda Bernharda hraběte Blüchera von Wahlstatt (1799-1875; od roku 1861 pruského knížete). Nový raduňský pán již držel po svém otci výnosné pruské svěřenectví Krieblowitz, později zvané Bluchersruh (dnes Krobielowice v blízkosti Wroclawi); k němu přidal další panství Wahlstatt a Strachwitz se dvěma domy v Berlíně.

Pohřeb hraběte Gustava (1837-1881), mladšího bratra 3. knížete Blüchera; zemřel 28. února 1881 na raduňském zámku, odkud byl vypraven smuteční průvod; ostatky hraběte Gustava byly uloženy do rodinné hrobky ve zdejším kostele sv. Trojice.

Hrabě Gebhard Lebrecht, od roku 1916 čtvrtý kníže Blücher von Wahlstatt; fotografický ateliér F. Gödela v Opavě, 1896.

Díky jeho manažerským schopnostem spojený velkostatek Raduň-Bravantice nadmíru prosperoval. Neopomíjel však ani zdejší sídlo a v roce 1838 pozval do Raduně opavského stavitele Franze Bielu (1789-1874), který pro něj již dříve pracoval v Krobielowicích. Ten se vzápětí zabýval nejen menšími adaptacemi zámku a úpravami okolí, ale záhy také výstavbou ovčína (1841) a snad i západní hradební zdi (1849). Pozornosti knížecího páru se pochopitelně těšily také zámecké interiéry, v nichž byla např. dosluhující klasicistní výzdoba vystřídána po roce 1851 novou, historizující, gradovanou náročnými pseudorenesančními dekoracemi stropů.

Po Gebhardově smrti zdědil v roce 1875 obrovské rodové jmění jeho nejstarší potomek Gebhard Lebrecht 3. kníže Blücher von Wahlstatt (1836-1916), třikrát ženatý otec deseti dětí ( je mj. spojen také se zásadní adaptací knížecího městského domu v Opavě, tzv. Blücherova paláce ). Od konce 19. století vlastnil kníže Gebhard, žijící dlouhodobě v Londýně, ostrov Herm v průlivu La Manche o rozloze pouhých 2 km2; zde se jeho druhé choti narodil syn Lothar, již anglický státní příslušník. O něco později kníže zakoupil na ostrově Guernsey farmu Havilland Hall, která rodině patřila ještě na konci 60. let 20. století. Ve snaze úžeji zainteresovat nejstaršího syna a dědice, tehdy 29letého nezadaného hraběte Gebharda Lebrechta (1865-1931) na správě rodinných držav, rozhodl se 3. kníže k netradičnímu kroku a již v roce 1895 na něj převedl starost o raduňský velkostatek. A hrabě se jej ujal s veškerou vehemencí.

Fotografie s originálním přípisem posledního knížete Alexandra Blüchera a jeho matky Luisy ze srpna 1948.

Je s ním mj. spjata také poslední etapa zásadních exteriérových a interiérových adaptací zámku, kdy mezi léty 1903 až 1907 byla nad severní a jižní křídla vsunuta mansardová patra, mj. s honosnou velkou knihovnou. Podkroví, stejně jako ostatní prostory zámku, osvětlil plyn a součástí modernizace domu bylo rovněž připojení telefonu, nová vodoinstalace a zřízení stálých koupelen a toalet; značných úprav doznalo zámecké nádvoří. Především však přibyly dvě věže, diktující zámku zcela jinou siluetu. V únoru 1910 navrhl kateřinský stavitel Richard Faika praktické přemostění zdvojených sedlových střech průčelí a na zámeckých střechách nahradila starší šindel břidlice. Efektní devízou nových střech se staly vertikály historizujících komínových těles. „Starý kníže“ však nebyl synovými investicemi příliš nadšen a proto v roce 1912 přepsal velkostatek Raduň-Bravantice na mladšího syna Lothara (1890-1928), který v následujícím roce uzavřel sňatek s poslední „raduňskou hraběnkou“ Luisou, roz. princeznou Radziwill (1876-1966). Lothar s rodinou pobýval převážně v Londýně nebo na guernseyské farmě; v roce 1926 však zámek elektrifikoval a modernizoval ústředním vytápěním.

Automobil s registrační diplomatickou značkou pod portikem zámku; vůz zřejmě náležel Wippertu von Blücher, od roku 1922 německému vyslanci ve Stockholmu, od 1931 v Teheránu a od 1938 v Helsinkách.

Po jeho smrti v roce 1928 se v rychlém sledu střídali v držení raduňského statku Kurt Walz (1901-1975), adoptivní syn Lotharova bratra Gustava, a naposledy dva z jeho tří synů anglické národnosti – Hugo (1913-1948) a Alexander (1916-1974). Poslední „zámecký pán“ Alexander musel v roce 1947 strpět zábor rodinného majetku a po marném boji o jeho zrušení s matkou Luisou v lednu 1949 Raduň opustil. Zámek připadl Ministerstvu zemědělství, později byl upraven na byty a v roce 1963 pro potřeby místní školy; do roku 1979 patřil Místnímu národnímu výboru.

Evelyn Mary kněžna Blücher, roz.Stapleton-Bretherton (1876-1960), manželka 4. knížete Blüchera von Wahlstatt.

Hrabě Lothar Blücher s nejmladším synem Alexandrem (1916-1974) na ostrově Herm; zemřel 3. dubna 1928 v Arose, jeho pozůstatky byly převezeny do Raduně a zde uloženy po bok strýce Gustava do rodinné hrobky v kostele sv. Trojice.

Luisa Blücher, roz. Radziwill (1876-1966), manželka hraběte Lothara, starší sestra Ady Wandy Blücher; Arosa ve Švýcarsku, 1927.

Ada Wanda kněžna Blücher von Wahlstatt, , roz. Radziwill (1877-1966) s dcerou Elisabeth (nar. 1897); třetí choť 3. knížete Gebharda Lebrechta; kabinetka z ateliéru Langfiér Glasgow, kolem roku 1902.

3


Zámek – interiéry Od 1. října 1979 byl raduňský zámecký areál převeden z rukou Místního národního výboru v Raduni pod Okresní národní výbor v Opavě, který jej vzápětí předal do správy tehdejšího Vlastivědného ústavu Opava, dnes Národního památkového ústavu, územní památkové správy v Kroměříži. Majetkovému převodu předcházelo téměř roční hledání objektu vhodného k deponování kompletního uměleckohistorického a knihovního fondu státního zámku Hradec nad Moravicí, včetně rozebraného vnitřního vybavení a to na celou dobu jeho rekonstrukce. Z více variant byl nakonec zvolen raduňský zámek a již v následujícím roce Slavnostní zpřístupnění zámku veřejnosti; byla provedena nová fasáda a během dalších měsíců 14. 6. 1984. nejnutnější opravy vnitřních prostor, kam bylo během roku 1983 převezeno přes 10 tisíc předmětů, 30 tisíc knih a demontovaná kamna, podlahy, obklady, dveře, okna a svítidla z hradeckého zámku; nazpět se vracely postupně, poslední z nich ještě v roce 2010.

Realizace zámeckých fasád, 1980.

Současně ale bylo s ONV v Opavě vedeno jednání o souhlasu k zařazení zámku do sítě nemovitých kulturních památek zpřístupněných veřejnosti, které skončilo úspěchem a již 14. června 1984 byl v objektu otevřen první prohlídkový okruh se šesti interiéry jižního křídla; instalace byla připravena z mobiliáře zámku v Hradci nad Moravicí, neboť z původního raduňského vybavení se dochovalo pouhých patnáct kusů. Za posledních třicet let prochází zámek postupnou památkovou obnovou, která mj. zahrnovala široký sortiment stavebních prací, zřízení nových inženýrských sítí (vč. plynofikace) a provedení restaurátorských a uměleckořemeslných prací, směřujících k maximálně možné obnově původní podoby objektu a jeho interiérů. Také návštěvní trasa byla průběžně rozšiřována a doplňována. Dnes vede čtrnácti reprezentačně-společenskými a privátními pokoji panstva, ale také ubytovacími a provozními místnostmi personálními a hygienickými. V jejich vybavení se již uplatňují především sbírky z vlastní mnohaleté akviziční činnosti, koncipované v souladu s autentickým funkčním a mobiliárním rozvrhem; z menší části jsou doplněny výpůjčkami z nevyužitých fondů NPÚ.

Stav severních panských pokojů v roce 1980.

V květnu 2012 byla otevřena celkově restaurovaná velká zámecká knihovna s dosud nepřístupným bytem knížecího komorníka; od sezóny 2013 nabídne návštěvníkům zcela nová prohlídková trasa dalších sedm společenských a hostinských pokojů v dosud zcela nepřístupném patře severního traktu.

Renesanční severní přízemí; stav v roce 1980.

Část zdevastovaných vídeňských parket již nebylo možno zachránit; stav v roce 1980.

Novorenesanční výmalba stropu severní vstupní haly z poloviny 19. století byla v roce 1984 restaurována; stav v roce 1980.

4


Zámek – rekonstrukce střechy V roce 2004 podal Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, na adresu Ministerstva kultury ČR žádost o přiznání finanční dotace na akci „Oprava střešního krovu státního zámku Raduň (oprava dřevěné stropní konstrukce, patrového krovu, stropů a střešního pláště včetně rehabilitace vikýřových střešních oken do původního stavu“; žádost byla poté opakována ještě čtyřikrát. V roce 2008 byla přijata a zařazena do programu SMVS (Správa majetku ve vlastnictví státu); příjemcem dotace se stalo Ministerstvo kultury. Stěžejním důvodem kladného výsledku projektu byl mnohaletý havarijní stav střešních a stropních konstrukcí objektu, jejichž stáří se pohybovalo v širokém časovém horizontu od konce 17. století až do roku 1910 a které svým aktuálním stavem bezprostředně ohrožovaly bezpečnost zámeckých interiérů a zde uložených sbírek (menší opravy byly provedeny pouze v roce 1963, kdy byl objekt adaptován pro potřeby místní školy a poté v roce 1984). Počátkem roku 2009 byla podepsána Smlouva o dílo mezi investorem, jímž byl Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě a stavební firmou BÁČA Polička s.r.o. jako generálním dodavatelem, realizačně rozčleněná do čtyř etap s termínem provedení od 1. ledna 2009 do 30. 6. 2012. Projekčně akci připravil Ing. Leo Chříbek, stavbyvedoucím byl Ing. Stanislav Urban, investiční dozor v zastoupení investora vykonával Oldřich Bochňák. Díky mimořádnému pracovnímu úsilí dodavatelské firmy i nesčetných subdodavatelů byla stavba ukončena již k 23. srpnu 2011 a dne 7. listopadu téhož roku vydal Magistrát města Opavy Kolaudační souhlas s užíváním stavby. Celkový náklad akce činil 35 330 517 Kč, z toho 34 480 326 Kč z dotačních prostředků SVMS a 850 191 Kč z vlastních zdrojů. Postupnou stavební opravou při důsledném respektování tzv. konzervační metody byly měněny a nahrazovány pouze dožilé části všech komponentů střešních a vodorovných konstrukcí a to v úhrnném obvodu zámku. Celkovou památkovou obnovou prošly mj. sedlové střechy s čelními valbami a dřevěnou konstrukcí krovů stojaté stolice vaznicového typu i pultový hřeben průčelí, barokní povalové a empírové rákosníkové stropy či podlahy půdního prostoru na prkenném záklopu s cihelnou dlažbou. Na plné bednění byl položen nový střešní plášť ze španělské břidlice se systémem okapů a žlabů, opraveny byly obě zámecké věže z let 1903 a 1907 a do původního stavu rehabilitovány původní střešní světlíky a vikýře s barokizujícími volutovými límci, zničenými v roce 1963; ošetřena byla soustava dekorativních zděných komínů. Rekonstrukcí a repasí prošly jižní a severní mansardová patra s obytnými panskými a hostinskými pokoji včetně vestavěného vybavení a doprovodných technických zařízení. Konkrétním výstupem této části obnovy je mj. také výrazné rozšíření stávajících prohlídkových tras zámku; ve výjimečném režimu je přístupný rovněž dvouetážový půdní prostor.

5


Oranžérie – historie Oranžérie vznikly ze starších, výhradně užitkových fíkoven, většinou o kamenném základu a dřevěném demontovatelném skeletu. Navíc však nabízely možnost přezimování širšího sortimentu citrusových dřevin a jiné subtropické vegetace, pěstovaných v přenosných nádobách a přes léto vystavených pod širým nebem slunci a vzduchu. Z tohoto důvodu byly nejprve tyto domy pro pomeranče rozebíratelnými, ale později již většinou pevnými, zděnými objekty. Kromě izolace slámou či rákosem jejich tepelnou pohodu jistila kachlová kamna, od 19. století pak častěji rozvod ohřívaného vzduchu, vháněný skrytými topeništi do kanálů v podlaze; jen tak bylo možno v zimě udržet teplotu kolem deseti stupňů Celsia. Ke zdárnému přežití rostlin bylo zapotřebí také štědrého prosvětlení interiérů dostatečně velkými okny. Raduňská oranžérie se zahradou; ateliér Anita Wien, přelom 19. a 20. století.

V této souvislosti je nutno dodat, že pojem oranžérie se rovněž vztahoval na parter, v němž byly v teplých měsících stromky a keříky vystavovány a letněny. Počátky oranžérií v českých zemích lze klást do rudolfínské doby, kdy na Pražském hradě vyrostla v roce 1590 první z nich. Mladší zámecké areály barokních rezidencí byly charakteristické zahradami geometrického uspořádání, které doplňovala zahradní architektura a vodní prvky. Až druhá polovina 18. století přinesla zásadní zvrat v obecném cítění a vkusu, patrném mj. v odklonu od „učesaných zahrad“ „Palmový dům“ zámecké oranžérie v Hradci; pravidelné, zrcadlové kompozice k rozJ. a R. Alt, litografie ze souboru „Gratz“, tiskl J. Rau, Vídeň, 1855. volněným parkům anglické předlohy. Do sebe vnořené zahrady a květiny vůbec v nich neměly místo (také proto byly mnohé barokní oranžérie zbořeny).

Oranžérie zámku Hradec; Jan Kesselheim (1801-1830); kresba tužkou na papíře s datací 21. srpna 1827.

Uchování tradičních kolekcí citrusovníků a cizokrajných rostlin však bylo nutno zajistit i nadále, a proto se oranžérie jako funkční typ nevytratily, ale během 19. století změnily vnější formu, tentokrát v souladu s dobovými klasicistními zásadami. Nově bývaly jejich součástí i pohodlně vybavené zahradní salony k odpočinku, posezení s přáteli i podání malého občerstvení. V regionu Slezska se s oranžériemi a skleníky setkáváme ojediněle až do dnešní doby – torzo oranžérie v Hrabyni, poničené klasicistní objekty v Litultovicích „Vyhlídkový pavilon“ zámecké oranžérie v Hradci; Jacob a Rudolf Alt; litografie, a Slezských Rudolticích. O něco mladší, biedermayerové oranžérie se nacházely tiskl Josef Rau, Vídeň, 1855. ve Velkých Heralticích a Velkých Hošticích. V roce 2012 byl – díky soukromé majitelce - rekonstruován původní novogotický skleník hrabat Razumovských, ležící na území dnešního Radkova. Největším a nejpřepychověji vypraveným domem tohoto druhu na Opavsku byla rozlehlá klasicistní oranžérie knížat Lichnowských, postavená k roku 1826 za jižním traktem zámku v Hradci a zbořená na konci 80. let 19. století; od vstupní haly se tu odvíjel vzdušný Vyhlídkový pavilon a bujnou vegetací zabydlený Palmový dům.

6


Nejskvělejší kapitolou dějin zámeckého areálu v Raduni bylo bezesporu 19. století, během nějž tato stálá rezidence hrabat Larisch - Mönnichů a později letní sídlo celoevropsky proslulého rodu Blücherů z Wahlstattu nabylo na společenské prestiži široko daleko. Domácím i hostům totiž nabízelo nejen samozřejmý přepych kultivovaného aristokratického domu, ale také nezbytné pohodlí, intimitu a relaxaci, žádanou ke klidnému pobytu na venkově. Celá dvacátá léta 19. století byla věnována přestavbě zámku a kompletní transformaci zámeckého areálu, včetně proměny původního lesoparku na přírodně-krajinářský park podle anglické módy. Zprvu byla pochopitelně hlavní péče věnována pouze nejbližšímu okolí domu, obstoupenému pečlivě udržovanými trávníky, akcentovanými vzácnými dřevinami. Poblíž zámku sloužily k osvěžení a kratochvíli altán, fontány a koupadlo. Mířily od něj dvě aleje. První vlevo ke kostelu sv. Trojice a dále dolů, do podzámčí, druhá k úřednickému domu. Vpravo proti zámku se k jihu obracely velká pravidelná zahrada a sousední ovocný sad. Podél zahrady vedl krytý dřevěný koridor, určený k procházkám za deštivého počasí. Ze západního svahu zámeckého návrší sestupovalo starší jednoramenné schodiště k pivovaru a na stezku po hrázi rybníka Vrchní. Postupně vznikající park nejen dokonale využil starší soustavu renesančních rybníků, doplněných umělými ostrůvky, ale těžil i z toku říčky Raduňky, regulované do romantických meandrů a rozčeřené důmyslnými přepady do dramatických bystřin i tajemných tůněk.

Inspirací koncepce obnovení původních pohledových os zámeckého parku byl zákres situačního rozvržení areálu z doby kolem roku 1824 a nedatovaná indikační skica, pořízená po roce 1825.

Zámeckému parku byla rovnocenným partnerem soustava okrasných a bylinkových zahrad, korunovaných od roku 1825 elegantní klasicistní oranžérií se vstupní halou a dvěma síňovými skleníky.

Situační rozvržení areálu; neznačeno, nedatováno; tuš a akvarel, patrně 1824.

Indikační skica z období po roce 1825 zaznamenává situaci parku od 20. do 50. let 19. století, kdy severní část parku poblíž zámku byla tvořena loukami se shluky stromů po jejich okrajích; skica rozlišuje symboly pro listnaté i jehličnaté dřeviny. Při východní straně parku ležely oranžérie s okrasnou zahradou, osově symetrická zahrada kuchyňská a sad. Hlavní louku před zámkem i zámek samotný lemovaly květinové záhony.

Tento pás skrytých, tajemných zahrad vymezil estetickou a emoční protiváhu k rozvolněnému, otevřenému parku a nabídl v nich samostatný, komorní prostor určený chránit příchozího před „světem za zdí“, těšit jeho oko a sytit vytříbenou duši květinovými záhony, obrostlými trelážemi a zurčením fontán. Půvabné zákoutí raduňské květné zahrady s oranžérií bylo ostatně ještě v první třetině 20. století magnetem exkluzivních společenských událostí a nejfrekventovanějším místem relaxace zámecké rodiny, zvláště poté, co angličtí příslušníci rodu vnesli do denního režimu rituál čaje o páté.

LA MONITEUR DE LA MODE, Journal de Grand Monde, Paris, 1871-1872.

Inspirační zdroj - „Secret garden“; Anglický krajinářský park z počátku 19. století, Humphry Repton.

7


Oranžérie

Realizace parteru před oranžérií; foto MgA. Jiří Štencek, 2008.

Stavební práce na zámecké klasicistní oranžérii probíhaly v roce 1825, dvě léta po dohotovení sousedního úřednického domu. Z archivních pramenů vyplývá, že k 22. květnu „bylo zakoupeno vápno ke stavbě … vídeňský polír vyměřil základy ….. příští týden mu budou dáni k dispozici pracovníci, kamení je dost ze starého bytu šafáře, a vypáleno bylo již 36.000 cihel“. Blíže neznámý polír dostával týdenní mzdu patnáct zlatých a pracoval zde ještě v srpnu. V červenci bylo zazděno „13 pater oken“, v září byly ke zdi vysázeny broskve a meruňky a v listopadu byl „Glasshaus“ (roz. oranžérie) zcela hotov; ještě v prosinci byly upravovány chodníky kolem. Autor architektonického návrhu či případného projektu není znám; snad jím mohl být opavský Anton Onderka (1799-1879), který jen pár let předtím vedl adaptaci hlavní zámecké budovy i výstavbu úřednického domu. Zámecká oranžérie leží sto metrů od zámku, ke kterému se přes velkou louku otáčí boční západní fasádou; ze severu sousedí s úřednickým domem, jenž ji chrání ze strany „nebezpečné“ choulostivým rostlinám; na východě se tulí pod uměle navršený svah a hlavní fasádou se těší ze slunného jihu. Návrh perspektivy parteru před oranžérií; Architektonická studie Památková obnova oranžérie a zahrady u zámku v Raduni, ing. Kamila Krejčiříková, ing. Přemysl Krejčiřík, leden 2002.

Je koncipovaná jako přízemní jednopodlažní trojtrakt s vloženým krátkým příčným křídlem na obdélném půdorysu, postavená z pálených cihel a omítnutá vápennou omítkou se smetanově bílou ličkou. Její křížová sedlová střecha byla původně krytá šindelem a později asfaltovanou lepenkou; od roku 1977 je opatřená měděným plechem. Z jihu a západu je prosvětlená jedenácti arkádovými okny, kdysi krytými rákosovými rohožemi, v zimě nahrazovanými přídatnými dřevěnými žaluziemi. Má dvojí vstup - letní, panský, přímo v zahradě, a zimní, provozní, v boční fasádě. Vnitřní dispozice se odvíjí od centrální nevytápěné haly se dvěma pobočnými plochostropými skleníky s provozním zázemím. Jejich tepelnou pohodu původně zajišťovala dvě samostatná topeniště na zbytkové dřevo, odkud s pomocí komínových tahů cirkulovaly horké spaliny ve zděných kanálech s litinovými kryty; dnes je oranžérie plynofikovaná. Někdejší podlaha z pálených porézních cihel, ideálních pro dobrou vodivost a absorpci vody, byla obnovena. Od samého počátku existence oranžérie k ní přiléhal parter, ve kterém byly letněny citrusové dřeviny, vavřínové a palmové stromy, ale rozkvétaly také mnohé cizokrajné i domácí květy. Pod ním bývala situována další zahrada pravidelného, osově symetrického půdorysu, zřejmě napůl relaxační, napůl užitková, v níž byly pěstovány květiny k dekoraci zámeckých salónů, byliny a vybraná zelenina pro panskou tabuli. Obě zahrady uzavíral nový ovocný sad. Kompoziční schéma obou zahrad se mezi léty 1825 až 1836 nejméně jednou zcela proměnilo. Základem nedávné rekonstrukce horní okrasné zahrady byla tzv. indikační skica z doby blízké výstavbě oranžérie v roce 1825.

Zámecké zahrady a ovocný sad; výřez z Císařského povinného otisku stabilního katastru obce Raduň, 1836.

8


Po smrti Anny Marie hraběnky Larisch-Mönnichové, zakladatelky oranžérie, zahrad a parku, v němž časem vyrostla ještě fíkovna a ananasovna, zdědila v roce 1829 panství dcera Marie Nepomucena, tři léta poté provdaná za Gebharda hraběte Blüchera z Wahlstattu. Nový zámecký pár zahrady pečlivě udržoval a stejně tak činily i další generace Blücherů.

Jižní fasáda, stav v roce 1975.

Jižní fasáda, stav v roce 1975.

Severní fasáda, stav v roce 1975.

Charakter a skladba zahrad se však pochopitelně s novými potřebami zámeckého organizmu i módními vlivy postupně měnily. Květná zahrada u  oranžérie zůstávala, ale spodní, okrasně-bylinná zahrada se po polovině 19. století vytratila a její místo zaujala ryze účelová zahrada kuchyňská. Rozvolnil se také někdejší klasicistní sortiment. K původním citrusovníkům, palmám, laurusům, kaméliím a gardéniím přibyly mj. oleandry, ibišky, fuchsie, muškáty a různé druhy cibulovin. Zahradní treláže popínaly vistárie, ale hlavně růže, které si zámecké dámy přivážely z cest; v oranžérii rozkvétaly vzácné orchideje a  zabydlela se sbírka sukulentů. Po záboru raduňského velkostatku oranžérie chátrala, až nakonec ležela v troskách; zcela zdevastovaná skončila zahrada. V roce 1977 Místní národní výbor v  Raduni oranžérii zastřešil, ale další práce nepokračovaly. O dvě léta později přešel raduňský zámecký areál do péče orgánů státní památkové péče a v roce 1986 byly zahájeny projekční přípravy generální opravy. Následná restituční kauza však plány přerušila a to až do roku 2001.

Interier západního skleníku, stav v roce 1978.

Práce na fasádě, stav v roce 2001.

Příprava podlah pro cihelnou dlažbu, stav v roce 2002.

V následujícím roce byla celková památková obnova konečně započata a 27. července 2004 byla oranžérie se zahradou zpřístupněna veřejnosti.

Odkrytí a výzdívání původních topných kanálů, stav v roce 2003.

Terénní úpravy, stav v roce 2004.

Investor: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, koncepce využití PhDr. Eva Kolářová; projektová příprava obnovy oranžérie: Ing. arch. Jan Stejskal, Ing. arch. Jaromír Hanuška, Ing. arch. Antonín Řehulka; projektová příprava obnovy zahrady a sortimentu rostlin: ing. Kamila Krejčiříková PhD., ing. Přemysl Krejčiřík PhD.; generální dodavatel stavby: Ing. Jaromír Pekárek, stavební společnost s.r.o., Opava.

Zakládání záhonových segmentů, stav v roce 2004.

9


Park – historie Střelecký terč hraběte Gebharda Lebrechta Blüchera von Wahlstatt (1799 - 1875), přiženivšího se v roce 1832 do Raduně; olej na dřevě, neznámý malíř, datován 20. 8. 1837; nese autentickou identifikaci „TEMPEL IN RADUNER WALDE“ a téměř setřený nápis „Nach der Natur gezeichnet“ (podle skutečnosti); otevřený altán byl situován na vyvýšeném, parkově upraveném místě v lesíku nad západní partií zámeckého parku. Patřil do souboru více než 300 terčů, zdobících strop a stěny nejprve dřevěné a poté zděné střelnice v opavských městských sadech (dnes je z nich dochováno 117). Opavští střelci chránili město a pořádek v něm již od roku 1513, ale největší slávu zažívali od konce 18. věku po celé století následující. Střelci se jednou ročně utkali v soutěži o titul krále střelců, při nichž pálili do vlastních terčů, které byly poté vystaveny a nakonec přičleněny k výzdobě střelnice. Blücherův střelecký terč byl v 80. letech při rekonstrukci bývalé střelnice, tehdy již restaurace Na střelnici, ukraden, aby se v roce 1993 vynořil v krnovské prodejně starožitností, odkud byl vykoupen do sbírek Slezského zemského muzea v Opavě.

Zámecký park, nemovitá kulturní památka. Současně s kompletní funkční reorganizací zámeckého areálu a stavebními pracemi na klasicistních přestavbách a výstavbách zámku, úřednického domu, oranžérie, sýpky a prádelny bylo započato také s postupnou transformací staršího renesančního lesoparku na přírodněkrajinářský park, jakých v této době vznikalo v blízkosti Raduně několik – mj. u zámků v Hradci, Kravařích a Šilheřovicích. Nový park, který se časem rozložil na dvaceti osmi hektarech, byl ozvěnou příkladu anglické aristokracie, uchylující se již od poslední třetiny 18. století do klidu svých venkovských sídel, skrytých uvnitř idylické, důmyslně regulované krajiny dálkových průhledů, s pečlivě sekanými loukami, zdánlivě nahodile rostoucími stromy a keři, zčeřenými hladinami vodních ploch a nekonečnými háji k projížďkám a parforsním honům. Výstavba oranžérie v roce 1825 a nutnost pohodlného spojení s ní podmínila novou úpravu prostranství před zámkem, kde se rozprostřel velký travnatý rondel se záhony a pěšinkami, jež byly v měkkých liniích trasovány k oranžérii. Záhony obstoupily rovněž panský dům, odkud na dohled – těsně pod tzv. Císařskou cestou vroubenou stromořadím – ležely jihovýchodní zahrady. Samotný, romanticky koncipovaný park byl situován v plochém údolíčku sevřeném shora zámkem, zdola rybníkem Kameník a po stranách lesy. Jeho největší díl zaujímala rozlehlá, volná travnatá plocha se skupinami stromů či solitérními dřevinami, jižně uzavřená stromořadím na hrázi zadního rybníka Kameník. Do parkové soustavy byla promyšleně implantována klikatice potoka Raduňka, jenž spolu s rybníkem Kameníkem a podzámeckým rybníkem Vrchním tvořil dominantní kompoziční kostru parku, založenou na hře přírodních a umělých vodních ploch a prvků. Celý park, jehož základní formulace byla do poloviny 19. století finalizována, byl až do roku 1949 oplocen a protkán hustou sítí procházkových a projížďkových komunikací, zpevněných říčními valouny; ty nejbližší k zámku byly vysypávány bílým pískem. Důležitou součástí relaxační zóny parku byla také venkovní terasa u západní, tzv. dolní galerie z roku 1823, odkud bylo možno k procházce do přírody vyjít přímo, tj. mimo hlavní vstup s kočárovým parterem. Terasa svou tvář měnila několikrát, naposledy k roku 1849, kdy na zasypaných sklepech zrušeného panského pivovaru byla postavena novogotická hradební zeď, na jejíž koruně bylo s koncem 19. století založeno malé rozárium. 10 1 0

Císařský Cís C ísa ís ařs a řsskýý p povinný otisk mapy stabilního katastru ob o obce bce R bc Raduň, ad adu du 1836; du ssbírka sb bíírrka b ka a Ús Úst Ústředního t archivu zeměměřictví a katastru a a k  kkattastrru Zeměměřického úřadu v Praze, i.č. B/2/a MS 2531.


K 15. prosinci 1884 uzavřel Gebhard Lebrecht Blücher von Wahlstatt (1799-1875) roční Pachtovní smlouvu s tehdejším panským zahradníkem Franzem Kutscherem, která mj. přikazovala: 1. „volný vstup do parku bude nadále možný jen na základě vstupenky – a to 1 kus za 2 zl. rakouské měny a tento výdej bude provádět panský zahradník… smlouva je uzavřena na jeden rok za částku 10 zlatých“. 2. „Kníže stanovil, že pro jeden den může být vydáno nanejvýš 2-3 vstupenky. Bez vstupenky mohou vstoupit jen ti návštěvníci, kterým to kníže výslovně povolí“.

Letecký snímek z roku 1946.

3. „Kdo by do parku svévolně vstoupil bez vstupenky, nebo bez knížecího souhlasu – toho může zahradník obžalovat. … zahradník musí dohlédnout na náležité chování návštěvníků, aby nedocházelo k nějakému poškození“. 4. Na vstupu a výstupu všech cest a cestiček budou umístěny informační tabulky“. 5. Pachtýř je povinen sledovat každé poškození přímo v parku, ale i na oplocení tak, aby případný škůdce mohl být pokutován a škoda mohla být neprodleně odstraněna“.

Letecký snímek z roku 1950.

Zpoplatněné prohlídky zámeckého parku však neměly zřejmě dlouhého trvání a panstvo si zámecký park ponechávalo pouze k privátní dispozici, přičemž vstup do areálu chránila nejen starší kamenná ohradní zeď a průběžně obnovované dřevěné oplocení po celém jeho obvodu, ale také portýr obývající samostatný domek vrátnice pod zámkem.

Letecký snímek z roku 1959.

Kromě ikonografických a mapových pramenů staršího data bylo jedním ze zdrojů poznání proměn vegetačních hmot parku také poválečné letecké snímkování, prováděné pro potřeby čs. armády v  letech 1946 až 1959; Vojenský archiv Dobruška.

Letecký snímek z roku 1996, EKOTOXA OPAVA s.r.o.

11


Park Po záboru velkostatku Raduň v roce 1947 byl zámecký park o původní rozloze dvaceti osmi hektarů postupně rozdělen mezi dvanáct přídělců. Vyčleněny z něj byly lesy příslušné pod Lesy České republiky s. p. Pozemky parku mezi zámkem a rybníkem Kameník přešly pod Státní statky Praha, od roku 1966 do rukou Místního národního výboru v Raduni. Největší díl zámeckého parku obhospodařovalo již od 50. let 20. století Jednotné zemědělské družstvo v Opavě-Kylešovicích a Okresní meliorační správa v Opavě; část pozemků si pronajímaly raduňský Svaz chovatelů, Svazarm a Tělovýchovná jednota. Rybníky spravoval Rybářský svaz; dnes je rybník Kameník ve vlastnictví Obce Raduň a rybník Vrchní ve správě Národního památkového ústavu. Údržba parku byla až do konce 70. let hrubě zanedbávána. Dožilá původní vegetace nebyla obnovována, park byl zaplevelen nálety a zcela ztratil svůj původní kompoziční záměr. V roce 1979 se park, zmenšený na rozlohu 14,7 hektarů, ocitl pod tehdejším Okresním střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Opavě, dnes Národním památkovým ústavem, územní památkovou správou Pohlednice z roku 1910 dov Kroměříži, správou státního zámku Raduň. kládá přetrvávající ukrytí zámku za výsadbu na rybZ finančních a personálních důvodů byla i během posledních let prováděna pouze nutná údržba či akutní ničním břehu a pouze malý havarijní asanace, projektované Ing. Lubomírem Rychtarem. průhled na dolní část zámZ tohoto důvodu byla v červenci 2012 zadána veřejná soutěž na projekt jeho komplexní rekonstrukce a v srpnu ku a stupňovité terasy. Projekt připravované „Revitéhož roku zpracoval Ing. Přemysl Krejčiřík, Ph.D. obsáhlou „Dokumentaci pro provedení stavby – REVITALIZACI talizace zámeckého parku ZÁMECKÉHO PARKU RADUŇ, Projekt havarijních asanačních zásahů do vegetace včetně doporučení neodkladRaduň“ se vrací k tomuto ných výsadeb a hlavních údržbových prací“. Ještě v tomtéž roce podal NPÚ žádost o zařazení tohoto projektu průhledu. do 42. výzvy OPŽP vypisované a financované prostřednictvím Ministerstva životního prostředí ČR. Zmíněný projekt mj. předpokládá obnovení historické vegetační struktury a původních průhledů a pohledů, rekonstrukci veškerých travnatých ploch a dosadby kvetoucích taxonů a keřových skupin, rehabilitujících dobovou atmosféru přírodně krajinářského parku 19. století. Součástí projektu je rovněž návrh obnovy původní květnice a kuchyňsko-bylinné zahrady z 1. poloviny 19. století, situované v těsném sousedství okrasné zahrady oranžérie a připravované ke zpřístupnění veřejnosti.

Z projektové dokumentace Ing. Přemysla Krejčiříka, Ph.D., srpen/2012:

Kompoziční schéma. Navrhovaná situace a osazovací plán.

Stávající stav s vyznačením asanací a pěstebních opatření.

Navrhovaná situace a osazovací plán-zásobní zahrada. Nedatovaná fotografie z 1. poloviny 20. století je záznamem průhledu na zámek od cesty pod hrází podzámeckého rybníka Vrchní. Svah k zámku je osázen kompaktní skupinou keřů, z jejichž temné podstavy vystupuje pouze horní partie domu a tvoří tak nejen význačnou pohledovou siluetu, ale i centrálníí kompoziční prvek parku. Z této jižní strany je také k zámku na-mířena hlavní pohledová osa. Průhledy obecně však raduňskýý zámecký park spíše šetří, čímž ponechává místu tajemnou, do sebe sevřenou, svébytnou atmosféru, charakteristickou pro romantické parky 19. století, v jejichž zdánlivě nespoutaných přírodních scenériích má architektura pouze dotekovou roli.

12

Fotografický pohled na zámek od západu z let 1895 až 1900, těsně před vložením mansardového patra (1903). Zámek je skryt za výsadbu na břehu rybníka Vrchní, k němuž sestupoval prostřednictvím dvouetážových teras hradební zdi (1849) obrostlé popínavkami; z nich bylo možno zahlédnout část rybniční hladiny a naopak od rybníka se nabízel pohled na hradební terasy a tzv. dolní galerii se zimní zahradou.

Fotografie z roku 1932 zachycuje druhotné a nežádoucí otevření průhledové osy od rybníka k zámku, způsobené odstraněním přestárlých stromů.


Oranžérie, zahrada a park – místo společensko-kulturních aktivit Oranžérie státního zámku Raduň, nemovitá kulturní památka, nabízí současným návštěvníkům zámeckého areálu výjimečnou a v severomoravském regionu ojedinělou prezentaci tzv. malé zámecké architektury, rehabilitované do autentické podoby a určené především dobovými teoretickými a praktickými principy, ale utvářené a přetvářené také následnými proměnami potřeb a možností zámeckého domu a jeho mikrosvěta. A nejinak je tomu dnes. Oranžérie se zahradou a zámecký přírodně-krajinářský park nejsou pouhými turistickými cíly a „exponáty“ památkové péče, ale také frekventovanou a životaschopnou relaxační zónou Opavska a Ostravska. Jsou rovněž místem hojně navštěvovaných kulturně-společenských programů; své jméno si získal cyklus výstavních projektů a komorních koncertů. Jednou z nejúspěšnějších akcí je tradiční Zámecký čaj o páté. V posledních letech se raduňská zámecká oranžérie a zahrada zařadily – díky vstřícnosti a spolupráci Obce Raduň–také mezi vyhledávané svatební lokality.

Po skončení celkové revitalizace zámeckého parku bude dramaturgie programů nabízených veřejnosti v daleko větší míře rozšířena i na jeho území. 13


Sýpka – historie Sýpka, nemovitá kulturní památka. Tzv. velká sýpka je nejstarším objektem dnešního zámeckého areálu, jediným pozůstatkem někdejšího barokního hospodářského dvora, situovaného v souladu s dobovými zvyklostmi v relativně těsné blízkosti hlavní obytné budovy a chráněného společně se zámkem kamennou ohradní zdí.

Restaurované vročení výstavby sýpky.

Vznikla v roce 1752 za Jana Adama svobodného pána Gruttschreibera ml.; autentická datace její výstavby byla odkryta při restaurování nástěnné malby sv. Floriána, patrona všech profesí souvisejících s ohněm, zde ovšem v roli ochránce sýpky a v ní uložené úrody. Přesto se o ní nejstarší dochovaný pozůstalostní inventář hospodářského dvora raduňského statku z roku 1760 nezmiňuje a nezná ji ani první vojenské mapování z let 1763 až 1764, které jinak v bezprostřední blízkosti ještě renesančního zámku zachycuje situační uspořádání a půdorysy celé řady větších i menších staveb, ponejvíce hospodářských.

Vyrostla z lomového kamene pojeného vápennou maltou na  obdélníkovém půdorysu v  mírně spádovaném prostoru, který zajišťoval izolaci nejnižšího podlaží od  přímého styku s  rostlým terénem. Završovala ji polovalbová střecha s deštěnými štíty, krytá štípaným šindelem Nálezová situace barokního zdiva a omítek; (později nahrazeným restaurátorský průzkum ateliéru S:LUKAS s.r.o., Brno, březen 2010. asfaltovanou lepenkou, po válce vyměněnou za eternit a plech). Fasády s jádrovou omítkou o vysokém podílu vápna byly opatřeny šedobílými líčkami a členěny nažloutle okrovými plastickými pilastry s bochníkovými patkami a hlavicemi, kordonovou a korunní římsou. První dvě etáže sýpky obcházely větrací otvory překryté okenicemi.

Situační rozvrh zámeckého areálu v roce 1763–1764; I. vojenské mapování, kde sýpka ještě není zakreslená.

II. vojenské mapování 1836 - 1852; sýpka je zakreslená vpravo nahoře nad objektem zámku. © 1st (2nd ) Military Survey, Section No. 23 and No. O_5_VIII, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna.

Vnitřní stavební konstrukce byly provedeny z jedlového dřeva a členily stavbu do čtyř etáží s podlahami z dřevěných fošen, tvořících v podhledu na těsno kladené záklopy stropů. Trámy ve zděné části byly kladeny příčně se zazděným zhlavím, podélně procházela středová vaznice vynášená sloupky s pásky. Vlastní hambalkový krov s ležatými stolicemi tvořilo 23 příčných vazeb s nepravidelnými rozestupy.

Rekonstrukce barokní podoby západní a jižní fasády sýpky; PhDr. Dana Kouřilová, Ing. arch. Jan Stejskal; 11/2006

Prostorová vizualizace barokního interiéru sýpky; Ing. arch. Jan Stejskal, 11/2006.

Pohled do II. a III. podlaží; stav v roce 2006.

14


Po celá 20. léta 19. století probíhala v raduňském zámeckém areálu hektická stavební činnost, související s razantní funkční reorganizaci panství řízeného Annou Marií Teklou Larisch-Mönnichovou, jež mj. zasáhla také všechny objekty komplexu. Uniknout tedy nemohla ani tzv. velká sýpka, situačně zámku nejbližší a proto také nejvíce „viditelná“ očím vznešené nobility. Jak dokládá datace pod průčelní nikou s malbou sv. Floriána byl její původní barokní plášť nahrazen v roce 1828 elegantním převlekem empírovým, i když nijak převratným. Základní kompoziční řešení bylo v zásadě zachováno - jen štukové pilastry, které fasády spolu s horizontálními římsami de facto kazetovaly, nahradily plně vertikálně čitelné pilastry malované, opět s bochníkovými patkami a hlavicemi, vzepřenými mezi korunní a kordonovou římsu. Změnila se však barevnost, převedená do typicky empírové koloristiky; základní plocha ztmavla do temnější šedé a svislé články se posunuly do decentního, šedavě bílého odstínu. Větrací otvory pod segmentovými záklenky i nadále uzavíraly jen dřevěné okenice.

Nástěnná malba sv. Floriana v oválné nice západního průčelí; stav před a po restaurování; restauroval Libor Jaroš, srpen 2012.

Poslední úpravou prošly fasády sýpky až snad na počátku 20. století, kdy otevřená okna rovné obdélníkové linie nově olemovaly cihelné obezdívky, zopakované také kolem dveří; zásah do fasády si vynutil vysprávky omítek a nové líčky.

Detail nápisu pod nikou sv. Floriána.

Důmyslně byl vyřešen klimatický systém sýpky, kde bylo uloženo životně důležité zrno k běžné spotřebě i zajištění příští úrody. Obvod budovy proto i nadále obstupovaly větrací otvory, proti nepřízni počasí chráněné kyvnými dřevěnými okenicemi, jež se pohybovaly mezi dvojkolejnými kovovými tyčemi. Čeledi pracující na sýpce usnadňovalo práci skluzné koryto přikládané k jednomu z oken v jižním patře, odkud byly pytle obilí transportovány přímo na povoz přistavený k sýpce; stropy každého patra nesly množství násypek k přímému pytlování zrna i šoupátek ke kontrole jeho Kyvná okenice uzavírající otevřený kvality. Ústřední pomocnou roli však měl nepochybně větrací otvor. jednoduchý „výtah“ prostupující všemi patry a poháněný v nejvyšší etáži kladkou se svislým vrátkem.

Již s koncem 19. století nebyl stav sýpky utěšený, neboť v roce 1894 musely být provedeny opravy podlah a především „nakloněného krovu na severozápadu, bednění a výztuh“. V roce 1912 a opakovaně v roce 1933 byla střecha „o ploše 715 m 2 natírána dehtem“. Nepříliš kvalitní lepenka, kterou vítr často strhával, přiměla v roce 1944 správu velkostatku uvažovat o kvalitnějším pokrytí objektu a to břidlicí. Tu ovšem pro její hmotnost a tím nutnost rekonstrukce celého krovu povolaný architekt Hogreve důrazně nedoporučil. Nakonec bylo přistoupeno k jednoduššímu a finančně úspornějšímu řešení – výměně tří tisíc havarijních šindelů za nové, jenž byly aktuálně k dispozici u knížecího lesmistra. Dochované původní tažné zařízení s kladkou a otočným vrátkem; „výtah“ byl rekonstruován v roce 2013.

K uchování obilí a jiných hospodářských plodin sloužil objekt až do roku 1947; poté byl přidělen Státním statkům Praha, vystřídaným Zemědělským družstvem Opava, jež sýpku drželo až do roku 1985. Naposledy změnila svého uživatele k 16. prosinci 1991, kdy byla převedena pod Správu zámků Hradce nad Moravicí a Raduně, dnes Národní památkový ústav, územní památkovou správu v Kroměříži, správu státního zámku Raduň.

Vizualizace vnější podoby zámecké sýpky z počátku 20. století, realizované během památkové obnovy; Architektonická kancelář I.D.E.A. s.r.o.

Nástěnná malba v zadní nice východní fasády byla natolik destruovaná, že při jejím restaurování v roce 2012 bylo možno identifikovat pouze některé detaily; restauroval Libor Jaroš, srpen 2012.

15


Sýpka – rekonstrukce Od roku 1947 byla budova - s výjimkou výměny krytiny a akutních oprav střešních svodů – ponechána mimo jakoukoliv stavební údržbu a postupně se ocitla na samé hranici havárie. Proto byl v roce 2008 zpracován Investiční záměr památkové obnovy sýpky, doprovázený stavebně-historickým i restaurátorským průzkumem, a Základní program využití sýpky po skončení památkové obnovy, který její novou roli definoval do pozice Návštěvnického centra (dosavadní pokladna fungovala od roku 1984 v naprosto nevyhovujících prostorách vrátnice; také ostatní servisní služby klientům pokulhávaly za obvyklou standardní úrovní). O tři léta později byl Investiční záměr památkové obnovy sýpky schválen a zařazen do programu SMVS (Správa majetku ve vlastnictví státu), přičemž příjemcem účelově vázaných finančních prostředků k realizaci akce bylo Ministerstvo kultury ČR. Téhož roku bylo vystaveno stavební povolení, v září vypsána soutěž na plnění této veřejné zakázky a 4. října započato s vlastní realizací. Kolaudační souhlas s užíváním stavby byl vydán Magistrátem města Opavy dne 29. listopadu 2012. Celkový finanční náklad stavby včetně vybavení interiérů a pořízení expozičního fundusu činil 19 444 807 Kč, z toho 19 003 000 tvořila dotace SMVS a 441 807 Kč vlastní zdroje. Ústřední koncepční osou veškerých stavebních a technicko-inženýrských výkonů byla maximálně šetrná, tzv. konzervační metoda, což v praxi znamenalo pouze nezbytně nutné vyjmutí a rekonstrukci havarijních prvků stavby, včetně jejich částí. Tak byla mj. nahrazena staticky labilní, uhnilá zhlaví všech barokních vazných a nosných trámů, vyměněny dožilé konstrukční prvky krovu, doplněna nevratně poškozená místa záklopových stropů a nově položena fošnová podlaha přízemí; současně byly provedeny kopie či repase všech truhlářských prvků.

Vizualizace interiérů a expozičního vybavení I. a II. NP; Architektonická kancelář I.D.E.A. s.r.o.

16


Vnitřní, zcela uvolněné omítky byly sejmuty a nové, vápenné, provedeny tradičním způsobem. Vnější barokní a empírové vrstvy prošly důkladným ošetřením konzervačními prostředky, zafixovány a  uschovány pod rekonstruovanými fasádami, jejichž tektonické a barevné pojetí replikuje empírový vzhled sýpky z roku 1828, stylově souladný s ostatními objekty areálu. Střešní krytina opakuje původní štípaný šindel. Architektonické řešení vnitřních prostor vyšlo ze zásady důsledného odlišení autentických konstrukčních a zařizovacích prvků, jenž jsou zřetelně kontrastovány nejen kubusy vestaveb opatřených betonovou stěrkou, ale také sklem, ocelí a plastem veškerého vneseného interiérového a expozičního vybavení včetně světelného a audiovizuálního parku. Investorem památkové obnovy objektu a organizátorem funkční proměny sýpky v  návštěvnické centrum zámeckého areálu byl Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, který rovněž – spolu s Magistrátem města Opavy, oddělením památkové péče odboru hlavního architekta a územního plánu – vykonával komplexní památkový dohled. Architektonický návrh a projektovou dokumentaci stavby včetně interiérů zpracovala I.D.E.A., Architektonická kancelář s.r.o., Ing. arch. Jaromír Hanuška, Ing. arch. Antonín Řehulka. Generálním dodavatelem stavby byl Ing. Pekárek – stavební společnost s.r.o.; stavbyvedoucím Ing. Jiří Ausficír, investiční dozor v zastoupení investora vykonával Ing. Luděk Chlachula.

Projektová dokumentace – část situačního plánu.

17


Úřednický dům

Průčelí; 1 třetina 20. století.

Dvacátý třetí listopadový den roku 1820 zemřel 54letý Jan de Matha Josef Anton hrabě Larisch-Mönnich (1766-1820), císařský komorník, zemský hejtman a prezident zemského soudu Knížectví těšínského, mj. i tehdejší majitel raduňského panství. Realizace manželových plánů na komplexní proměnu zdejšího zámku a jeho areálu se ujala 49letá Anna Marie Tekla (1771-1829), matka pěti dětí mezi sedmadvaceti až čtrnácti lety, které bylo celé zboží přiznáno jako vdovský podíl. A svého nečekaného úkolu se zhostila více než úspěšně, i když zajisté s pomocí svého jediného 27letého syna Jindřicha (1793-1859), nejstaršího ze sourozenců, dědice ostatních otcovských statků a později neobyčejně zdatného podnikatele. V podstatě souběžně s masivní přestavbou své raduňské rezidence, v níž hlavní stavební práce probíhaly v letech 1822 až 1823, započala s výstavbou budov nových funkcí, nepostradatelných v nově koncipovaném organizačním schématu zámku i podzámčí. Jednou z nich byl i úřednický dům.

Vyrostl „tváří v tvář“ hraběcímu sídlu jako klasicistní dvoupodlažní dům z omítaného zdiva, s centrálním rizalitem korunovaným trojúhelným frontonem; jeho valbovou střechu kryl štípaný šindel. Do plochostropého patra se světnicemi urPrůčelí; stav v roce 2012. čenými k práci a bydlení panských úředníků vedlo dřevěné schodiště; prosvětlovala jej obdélná, zeleně natřená okna s nadsvětlíky, osazenými v souladu s dobovými architektonickými zvyklostmi v líci fasády. Centrální část přízemí zabírala kočárovna a dvě stáje kočárových a jezdeckých koní; všechny zaklenuté a přístupné dvoukřídlými vraty pod půlobloukovými světlíky s vějířovými mřížemi (dvoje vrata svlakové konstrukce, s lícem kladeným „na rybinu“, jsou dochována). V bočních částech přízemí, dílem klenutých, dílem plochostropých, byly opět byty, mj. pro drába a šafáře; cennou konstrukci představuje např. zachované zděné schodiště s pilířovým skeletem a segmentovanými pasy v jižní síni. Jižní síň; stav v roce 2013. Teprve nedávno zpracované archivní prameny informují, že „ke 4. srpnu 1822 byla postavena zeď do výše oken“. Z dalšího raportu správce zdejšího zámku Böhma podaného vrchnímu správci Arletovi do Bravantic je zřejmé, že k 21. červnu 1823 „v konírně byla prolomena zeď a zasazovány žleby … kameník dodal deset kusů … Dům úředníků je skoro hotov, ale nebylo možno pro špatné počasí pokračovat, protože zdivo neschlo … byly položeny podlahy, zapraveny dveře, v pondělí je zámečník opatří kováním, příští týden budou vyzvednuta kamna – do deseti dnů bude vše hotovo … u bytu šafáře byly položeny základy k mléčnému sklepu“. A konečně po polovině října 1823 správce Böhm sděluje: „třináct zedníků a polír dokončili druhý komín nad bytem drába, chodbu vydláždili cihlami, pokoj šafáře a mléčný sklep opatřili klenbou…“.

Jindřich hrabě Larisch-Mönnich, kabinetka; „Cabinet-Photographie von R. Heinrich in Troppau“, kolem 1850 (narozen v Karviné; významný a úspěšný podnikatel a zakladatel celé řady podniků; mj. v Horní Suché zřídil vůbec první cukrovar v rakouské části Slezska; vedl vlastní sklárnu v Karviné, továrnu na hliněné zboží v Horní Lutyni a podnik na výrobu sody v Petrovicích; velkou pozornost věnoval rozvoji uhelného dolování, jeho jméno nesla i těžní jáma vyhloubená v roce 1856; v roce 1843 nechal postavit vůbec první koksovací pec v Karviné; ženatý s Gabrielou Jindřiškou hraběnkou Haugvicovou, svobodnou paní z Malé Obiše; otec osmi dětí; zemřel ve Florencii).

Situace nejbližšího okolí zámku s úřednickým domem, vyznačeným v půdorysu; tuš a akvarel, neznačeno, nedatováno; patrně 1824.

Kontrakty s řemeslníky uzavíral teprve 24letý stavitel Anton Onderka z Opavy (1799-1879), který stavební práce – stejně jako v téže době na zámku - vedl. Zda-li byl však také autorem projektu, nelze potvrdit. I když vrchní správce a příslušná administrativa řídila spojený larisch-mönnichovský a poté blücherovský velkostatek Raduň-Bravantice z kanceláří v nedávno získaném bravantickém zámku (1797) a později z opavské úřadovny generálního ředitele do roku 1945 společně, měl raduňský zámek a hospodářský dvůr také svého místního správce a jemu podřízený personál, úřadující a bydlící v úřednickém domě až do státem nařízeného záboru soukromého zbytkového statku Raduň v červenci 1947. Na počátku 50. let byl úřednický dům předán – mj. i se zámkem – do užívání Státním statkům Praha. O něco později se ocitl ve správě Podniku bytového hospodářství v Kravařích a byl kompletně upraven pouze k bytovým účelům. V 60. letech připadl Obci Raduň, dnes je v privátním držení Společenství vlastníků bytových jednotek. 18 8

Kočár francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta před úřednickým domem; foto kolem 1920 (byl ukořistěn pruským vojevůdcem Gebhardem Leberechtem Blücherem v malém belgickém dvorci La Belle Alliance u Waterloo; císař v něm přijel sledovat bitvu z 18. června 1815, jejíž prohra stála u počátku jeho pádu; úzkostlivě ochraňovaná památka, ceněná na počátku 20. století na sto tisíc korun, byla uchovávána na starobylém rodovém sídle Krieblowitz v dnešním Polsku; po letitých rodinných sporech, včetně soudních, byla kolem roku 1910 převezena do Raduně a zhruba po roce 1926 prodána za hranice, patrně do Francie).


Ovčín Ovčín byl vzhledem ke své funkci zřízen až na samém východním okraji areálu, uzavřený do  samostatného dvora za  prkennou ohradu s  vraty, cloněný přímému pohledu panstva výstavným úřednickým domem. Jako nejmladší stavba zámeckého Projektová dokumentace ke stavbě ovčína – hlavkomplexu byl postaven v roce 1841 ní průčelí a  půdorys; tuš a  akvarel na  papíře, datováno 1. 3. 1841. podle projektu 48letého Franze Biely (1789-1874), prestižního opavského Projektová dokumentace ke stavbě ovčína – řez příčným křídlem; tuš a akvarel na papíře, nesignováno, nedatováno, zřejmě 1841. městského stavitele na objednávku Gebharda Bernharda hraběte Blüchera von Wahlstatt (1799-1875), tehdejšího majitele raduňského panství. A přestože sloužil výhradně hospodářským účelům, byl koncipován jako vysoce elegantní, kvalitní architektura dohasínajícího pozdního klasicismu plně respektující slohové tvarosloví starších obytných i provozních objektů. Podélný přízemní dvoutrakt se středovým příčným křídlem završovala sedlová střecha s bočním zvalbením, krytá štípaným šindelem. Vnější plášť s pásovou bosáží členily toskánské sloupy po stranách hlavního západního vstupu a pilastry s dórskými hlavicemi. Fasády obcházela okna s obloukovými záklenky, jištěná dekorativními vějířovými mřížemi. V zájmu zrychlení „vyhánění ovcí“ na pastviny nad ovčínem byl ze všech čtyř stran opatřen Projektová dokumentace ke  stavbě ovčína – řez vraty. Dvouhalový interiér po stranách vstupní síně byl zaklenut českými plackami na pasech příčným křídlem a konstrukce krovu; tuš a akvarel na papíře, signováno Franz Biela, datováno 4. 3. 1841. ve dvou řadách, ve středu nesených zdobnými litinovými sloupy a dle místní tradice vybaven mramorovými žlaby a napajedly; na podlaze ležela cihelná, klasovitě kladená dlažba. Přestože bylo raduňské hospodaření zahájeno až se značným zpožděním po „zlaté éře“ tuzemského ovčáctví 30. let 19. století, bylo zpočátku velmi lukrativní a to nejen výnosným prodejem vlny, ale i masa. V ovčíně bylo chováno až tři sta ovcí, mj. vlnařských merinek ze Španělska a odolných zvířat anglického plemene Suffolk, exportovaných dokonce až na Rus. Modernizace zemědělské výroby, úbytek luk a pastvin rozoraných na obilná pole, masivní import ovcí australských a jihoamerických i změna v sortimentu chovu zemědělských zvířat ve prospěch skotu a vepřů přinesly zejména v poslední třetině 19. století výrazný pokles chovu ovcí, pěstovaných již více na maso. Ochranářská opatření a vysoká cla stanovená tradičními anglickými a francouzskými dovozci skopového masa poté stagnaci, příp. konec velkochovů ovcí jen uspíšily. Nejinak tomu bylo i s ovcemi raduňskými, jejichž chov skončil Otisk katastrální mapy, konec 19. století. na konci 30. let 20. století, uspíšen německým záborem velkostatku. Po konfiskaci velkostatku Raduň-Bravantice byl objekt v roce 1949 přidělen Státním statkům Praha a poté Jednotnému zemědělskému družstvu v Opavě-Kylešovicích, které sem umístilo chov krav a později plemenných býků. Budova byla dlouhodobě využívána bez sebemenších oprav; fasády chátraly, zaklenuté stropy a vybavení zmizely, původní vnitřní dispozice byla zcela degradována. V roce 1986 sice opavské JZD realizovalo alespoň částečnou rekonstrukci zadní, východní fasády, ale další práce byly zastaveny. Po roce 1989 spravoval havarijní opuštěný objekt Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, posléze se ocitl v rukou privátního vlastníka, který provedl opravu střechy. V současné době patří soukromé realitní kanceláři a jsou zvažovány různé alternativy jeho využití.

9 5

7

8

10

6

11

5. Průčelí příčného křídla, stav v roce 2012. 6. Průčelí příčného křídla, stav v roce 1974. 7. Ovčín od jihozápadu, stav v roce 1975. 8. Část východní fasády, stav v roce 1986. 9. Původní nadokenní mříž, druhotně natřená. 10. Vnitřní prostory, stav v roce 2011. 11. Rekonstruovaná fasáda severního traktu, stav v únoru 2010.

19 19


Dům čp. 50, zvaný vošárna

2

3

1

Dům čp. 50, zvaný vošárna (z německého Waschhaus), je kulturní památkou od roku 1958. Na jeho místě stála zhruba od poloviny 18. století malá obecní prádelna o dvou místnostech, situovaná v podzámčí, v praktické pozici na břehu říčky Raduňka. Přibližně s počátkem 19. století se ocitla v majetku hraběte Jana Josefa Larisch–Mönnicha (1766–1820), majitele raduňského panství, jehož ovdovělá choť Anna Marie Tekla ji mezi léty 1823 až 1826 nechala kompletně přestavět na prádelnu zámeckou. 6 Nový objekt s empírovou fasádou byl podstatně rozšířen. Kromě jedné obytné světnice, přidělené hlavní zámecké pradleně, sloužily všechny ostatní přízemní prostory ústřední provozní funkci, V nich se vyvářelo, pralo, máchalo, mořilo, škrobilo, bělilo a žehlilo ložní a stolní prádlo i jiný textil ze zámku až do roku 1945. Následující tři desetiletí byla malá část domku obývána, později zůstal zcela opuštěn. I přes dílčí opravy z devadesátých let (střecha, statické zajištění) však bylo jeho chátrání nezadržitelné a v roce 1998 se dokonce ocitl na seznamu havarijně ohrožených kulturních památek. Zásadní obrat přinesl až rok 2007, kdy dům koupila nezisková firma „Vošárna – občanské sdružení“, jež o rok později – jako spolupartner investora „Občanského sdružení KTS Slezan Opava“ – zahájila jeho celkovou památkovou obnovu. Rekonstrukce byla zpočátku podpořena dotací z Havarijního programu Ministerstva kultury ČR a od roku 2010 spolufinancována 7 z prostředků Regionálního operačního programu Moravskoslezsko, přerozdělujícího dotace z fondu Evropské unie. Generálním dodavatelem stavby byla firma Winro s.r.o. z Velkých Hoštic. Podmínkou úspěchu akce byla přijatelná koncepce nového využití stavby při současném zachování všech jejích památkových hodnot. Tento cíl beze zbytku dodrželo a plní „Společenské centrum obce Raduň“, jež se stalo významným místem kulturních a spolkových aktivit zdejších obyvatel. Zámecká prádelna byla vybudována jako přízemní stavba z omítaného zdiva, završená trojúrovňovou valbovou střechou hambalkové konstrukce, pokrytou lepenkou natíranou dehtem. Její vnitřní dispoziční řešení se odvíjelo od středové 8 síně, v jejíž centrální obestavěné části s nespalnou cihelnou dlažbou byla situována dvě protilehlá rozměrná niková topeniště s obslužnými cihelnými podestami, sběrnými vanami na vyhrabaný žhavý popel a samostatnými komíny, ústícími v půdním prostoru do jediného masivního dymníku; autentické dymníkové komínové ústí je dodnes zachováno (tento princip s odvodem dýmu k otevřenému ústí komína byl ty4 pický také pro tzv. „černé kuchyně). Pro veškerou „čistou“ práci s prádlem bylo určeno pět samostatných místností, částečně zaklenutých, s cihelnou dlažbou. 9 Největší z nich zaujala vlastní prádelna, disponující vyvařovacím kotlem, zřejmě měděným, s vodou ohřívanou horkými komínovými spalinami. Na komíny obou síňových topenišť, zásobovaných zbytkových dřevem z panských lesů, byla také napojena kamna obytného pokoje, žehlírny s mandlem a sušárny drobného textilu; nevytápěná zůstala pouze velká komora. Tzv. velké prádlo, máchané v bystré Raduňce, bylo sušeno v tříetážové střeše, k tomu účelu speciálně konstruované, nadto provětrávané a prosvětlené třemi řadami pásových vikýřů. Pečlivě ošetřené, voňavé prádlo pak pradlena vynesla nahoru, do hraběcí rezidence, a zde odevzdala zámecké hospodyni. Existence dochovaných nikových topenišť empírové zámecké prádelny je v oblasti severní Moravy a Slezska zcela ojedinělou záležitostí. K unikátním vymoženostem patřil mj. také železný táhlový poklop v klenbě nad jedněmi z kamen, odkud bylo možno za nepříznivého počasí vpustit teplý vzduch přímo 5 do podstřeší s patrovými sušárnami. 1. Fotografie vošárny při cvičení Spolku dobrovolných hasičů obce Raduň, založeného v roce 1889; kolem 1900, jediný starší dochovaný snímek objektu. 2. Stav před zahájením rekonstrukce v roce 2007. 3. Stav po rekonstrukci. 4. Při rozebírání krovu byla nalezena epigrafická břidlicová tabulka s nápisem „Anton Gebauer / Pokrivač / dne 3. 12. 1943“. 5. Jediný dochovaný plánek ke konstrukci střechy, pořízený zřejmě v roce 1933 před položením nové lepenkové krytiny, natírané dehtem. 6. Stav při demontáži střešní konstrukce v květnu 2008. 7. Střední část síně, původně obslužná místnost topeniště s dymníkem. 8. U části oken se dochovaly původní dubové parapety s otvory pro zarážky okenic i odtoku kondenzačních par do příslušných nádobek. 9. Archeologický průzkum odkryl tři úrovně zadláždění; nejstarší zadláždění bylo provedeno plochými kameny na maltu, dvě mladší podlahy z cihel; v cihelném zadláždění byly objeven důmyslný systém otevřených kanálků, odvádějících průrazy v obvodovém zdivu objektu odpadní vodu přímo do potoka

20


Průvodce areálem Státního zámku Raduň Vydal Národní památkový ústav, územní památková správa v Kroměříži, Sněmovní 1/2, 767 00 Kroměříž, v roce 2013 Text: © Eva Kolářová, 2013 Grafický návrh a sazba: © Pavel Kerlin, 2013 Tisk: NORD service, spol. s.r.o. Fotografie: Berg Milan, Havrlantová Merita, Chlachula Luděk, Kolářová Eva, Kouřilová Dana, Kerlin Pavel, Urban Stanislav; fotografické archívy Slezského zemského muzea a Národního památkového ústavu, správy Státního zámku Raduň (není-li uvedeno přímo). Obrazové přílohy: Ústřední správa Bluerovských velkostatků v Bravanticích, 1626-1948, Zemský archiv Opava; Národní památkový ústav, spisový archiv správy Státního zámku Raduň a soukromé sbírky (není-li uvedeno přímo). Vydání první. ISBN – 978-80-87231-12-8 Základní literatura: KOLÁŘOVÁ, Eva. Státní zámek Raduň. NPÚ, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2009. KOLÁŘOVÁ, Eva, ŠOPÁK Pavel. Oranžérie. NPÚ, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2010. KOLÁŘOVÁ, Eva. Průběžná aktivace zámeckého areálu v Raduni – záměr památkové obnovy „velké sýpky“. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě, 2009, s. 56-60. KOUŘILOVÁ, Dana. Sýpka v Raduni, výsledky archivního a terénního průzkumu. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě, 2009, s. 44-55. KOUŘILOVÁ, Dana. Ovčín. Nálezová zpráva – dokumentace původního architektonického řešení. Rukopis, spisový archiv NPÚ Ostrava, 2010. KOUŘILOVÁ DANA, SKALICKÁ Michaela, PFLEGROVÁ Michaela. Bývalá zámecká vošárna v Raduni – výsledky komplexního průzkumu a projekt záchrany jedné ohrožené památky. Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě, 2011, s. 39-54.


22

Průvodce areálem Státního zámku Raduň  

Autorka: Eva Kolářová. Vydal Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, Kroměříž 2013, ISBN 978-80-87231-12-8. Informac...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you