Zaměstnanecké kolonie 1900-1938, Sociální bydlení v severních Čechách

Zaměstnanecká kolonie v Lounech, Jan Kotěra, dobová fotografie, 1919

Zaměstnanecké kolonie 1900–1938 Sociální bydlení v severních Čechách

Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem připravili: Mgr. Marta Pavlíková - Mgr. Jiří Bureš - Mgr. Alena Sellnerová grafická úprava: Petr Liška, ViaGaudium s.r.o. výroba: ViaGaudium s.r.o.

Výstava prezentuje výsledky získané v rámci výzkumného úkolu „Průzkum a prezentace architektury 19. a 20. století“, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

Archivní a fotografické prameny: Národní archiv v Praze Archiv Národního technického muzea v Praze Těžební archiv NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem Archiv města Ústí nad Labem Muzeum města Duchcova Muzeum města Ústí nad Labem Státní okresní archiv Teplice Zvláštní poděkování: Martin Krsek, Vendula Suchá

 Návrh modelového

 Hornická kolonie v Nové Vsi-

čtyřdomku, Émille Muler, 1851

 Návrh modelového dělnického

Hrdlovce (90. léta 19. st.), fotografie, 2. pol. 20. st.

 Kolonie přádelny Friedricha

domu, Henry Roberts, 1850

Mattausche, zv. Theresienthal, (1868–1869), fotografie Jindřich Eckert ‚1869

 Návrh typového domku

pro kolonii přádelny Friedricha Mattausche, zv. Theresienthal ve Františkově nad Ploučnicí, 1869

 Diagram znázorňující správný

způsob růstu města ve volné krajině , E. Howard, 1924

 Typy nejmenších domků

v anglických zahradních městech, E. Howard, 1924

 Hornická kolonie v Dolním

 Plán dělnického domu kolonie

Jiřetíně (1890), fotografie, 1. pol. 20. st.

 Situační plán kolonie

společnosti Duchcovskopodmokelské dráhy v Duchcově, 1871

Zaměstnanecké kolonie v 19. století Charakteristickou součástí stavebního fondu měst a obcí severních Čech se od 2. poloviny 19. století staly dělnické a hornické kolonie. Uhelné podnikání i vznikající průmyslové podniky potřebovaly ke své činnosti stabilní základnu kvalifikovaných dělníků a úředníků. Příliv nových pracovních sil z venkova do vznikajících průmyslových center, zesílený zejména v poslední třetině 19. století, způsobil nárůst poptávky po sociálním bydlení a odstartoval dalekosáhlé urbanizační procesy, které zasáhly široký prostor severočeské hnědouhelné pánve a přilehlých oblastí.

Tato situace odrážela celosvětový vývoj, který podnítil vznik řady mezinárodních odborných společností, které společně s ekonomy, podnikateli, filosofy i zákonodárci intenzivně hledaly odpovědi na řešení sociálního bydlení. Jejich společným cílem byla podpora ekonomicky dostupného, hygienicky a sociálně zdravého bydlení pro dělnické vrstvy. Ruku v ruce s těmito snahami postupovaly i filantropické společnosti usilující o zlepšení postavení dělnictva, stanovení minimálních obytných ploch dělnických bytů nebo odstranění rozšířené dětské práce. Ideálem dělnického bydlení byl od prvopočátku samostatný domek pro jednu rodinu, který však v praxi nemohl najít uplatnění, neboť leitmotivem dělnického bydlení byla jednoduchost, strohost a především nízké stavební náklady. Proto vznikla řada projektů obvykle dvoupodlažních typizovaných budov pro dvě a více rodin, které byly sdružovány do větších a menších kolonií stavěných v bezprostřední blízkosti továrních komplexů.

Inspirace zahraniční výstavbou se projevila i v Českých zemích, zejména severočeský podnikatel Theodor Liebig rozvíjel vlastní řešení typizovaných dělnických domků s jednoprostorovými byty a vystavěl v blízkosti své přádelny bavlny v Železném Brodě již v letech 1861–1866 zaměstnaneckou kolonii. Mezi nejstarší kolonie patří domky postavené pro zaměstnance přádelny Friedricha Mattausche ve Františkově nad Ploučnicí z let 1868–1869, které dostaly název po manželce továrníka, Theresienthal neboli Terezínské údolí. Celkem bylo v Terezínském údolí vystavěno 11 dvojdomků pro více jak 100 obyvatel. Jednotlivé byty se sestávaly ze vstupní síně, která od sebe oddělovala kuchyni a obývací pokoj a dvou podkrovních komor na spaní.

Domky neměly koupelnu ani vlastní záchod a nebyly napojeny na vodovod. Z dnešního pohledu se tak jednalo spíše o ubytovny než o objekty vhodné k rodinnému bydlení.

Kolem roku 1900 vnesla nový impuls do problematiky zaměstnaneckého bydlení emancipační teorie Ebenezera Howarda a jeho ideál zahradních měst, tj. autonomně založených a spravovaných sídlišť vybudovaných na družstevní půdě. Velký ohlas vyvolaly zejména Howardovy nároky na zdravější sociální bydlení v esteticky hodnotném prostředí daleko od továrních komplexů. První a zároveň jednou z nejrozsáhlejších realizací na našem území vycházející z těchto principů byla lounská kolonie pro železniční zaměstnance, kterou navrhl Jan Kotěra už v roce 1905. K největšímu rozmachu bytové výstavby ovlivněné myšlenkami zahradních měst však v českém prostředí dochází ve 20. letech minulého století v souvislosti se vznikem samostatného Československa a výraznou rolí státu při řešení poválečné bytové krize.

Duchcovského uhelného spolku, zv. Liebigovy domky v Duchcově, 1873

 Hornická kolonie v Nové Vsi

Hrdlovce (90. léta 19. st.), fotografie, 2. pol. 20. st.

 Perspektiva zaměstnanecké

 Zaměstnanecká kolonie

kolonie v Lounech (nerealizovaná), Jan Kotěra,1909

 Plán fasád domu typu III

v bloku I zaměstnanecké kolonie v Lounech, Jan Kotěra ,1910

v Lounech, Klicperova ulice, Jan Kotěra, fotografie, 1919  Zaměstnanecká kolonie v Lounech, Jarošova ulice, Jan Kotěra, fotografie, 1919  Zastavovací plán (nerealizovaný) zaměstnanecké kolonie v Lounech, Jan Kotěra, 1909

 Plán domu pro dvanáct

 Dům č. p. 905 v kolonii v Lounech,

rodin zaměstnanecké kolonie v Lounech, Jan Kotěra ,1910

Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2008

 Dům č. p. 933 v kolonii v Lounech,

 Zástavba ulice Čeňka

Zemana v kolonii v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Původní štít domu č. p. 936

v kolonii v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2008

 Dům č. p. 900, zv. Parlament

v kolonii v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

Obytná kolonie státních železničních zřízenců v Lounech 1911–1913, 1920 Hlavní část lounské kolonie pro zaměstnance státních drah byla vybudována mezi léty 1911–1913 na severovýchodním okraji města, v táhlém příkrém svahu nad železnicí. Na její výstavbě se podíleli stavitelé Antonín Karban a Josef Pokorný z Kralup nad Vltavou a Václav Slaba z Lomnice nad Popelkou.

Autor projektu architekt Jan Kotěra ve svém návrhu vypracovaném už mezi lety 1908–1909 vycházel z teorií zahradního města, rozšířených zejména v německých a anglických průmyslových centrech od konce 19. století. Lounská kolonie se díky tomu stala první zahradní kolonií v monarchii i myšlenkovým východiskem pro další zaměstnanecké kolonie, jejichž společným tématem byla idea humanity a domáckosti ve spojitosti s každodenní prací.

V souladu s myšlenkami Ebenezera Howarda formulovanými roku 1898 v knize Zahradní města zítřka, kladl architekt důraz zejména na provázání domovní zástavby s přírodou a na osídlení čtvrti různými sociálními skupinami. Snažil se, aby byl život v kolonii moderní, přirozený, intimní, hygienický, ale i venkovsky usedlý, a proto ke každému domu náležel malý pozemek. Nová osada měla být vybavena obchody, hostincem, lázněmi, školou, dětským hřištěm a také kostelem, který se měl tyčit na terénním zlomu nad kolonií. Kvůli nedostatku financí však musel Kotěra tento velkorysý projekt zrevidovat a vypracovat levnější variantu. Ta redukovala sociální vybavení osady pouze na dvě společné prádelny, které byly v průběhu času také upraveny k trvalému bydlení.

Starší (horní) část kolonie z let 1911–1913 je tvořena celkem 53 domky devíti odlišných stavebních typů, které jsou rozmístěné v pravidelném uličním rastru. Vyjma tzv. Parlamentu s jedenácti bytovými jednotkami byly domy určeny pro dvě eventuelně čtyři rodiny, které měly k dispozici dva pokoje s příslušenstvím. Vnitřní dispozice bytů byla pojata velmi minimalisticky – na předsíň navazovala jedna obytná místnost, kuchyň s komorou a toaleta.

Koupelny bychom zde hledali marně, byly dostavovány až v pozdější době. Vytápění bylo zajišťováno lokálně a od počátku byly domy napojeny na kanalizační síť.

Rozdílné stavební typy Kotěra stmelil nejen měřítkem domů a valbovými střechami, ale také užitím režného cihelného zdiva v kombinaci se strukturovanými omítkami v přírodních barvách. Zvláštní důraz byl při výstavbě kolonie kladen na zeleň, a tak dodnes ulice rámují pozůstatky javorových alejí a travnaté pásy před domy, které původně zdobily růžové keře. Po delším čase v roce 1919 se Jan Kotěra do Loun vrátil s projektem dostavby dolní části kolonie, kde měly vyrůst dva nové obytné bloky s malým náměstím a kašnou. Ani tentokrát však okolnosti výstavbě nepřály a z původních plánů byly v roce 1920 realizovány jen tzv. Osmidomy - blok osmi řadových domů ohraničující na severní straně prostor železniční osady.

Lounská kolonie představuje ve své typové rozmanitosti a v důrazu na architektonický detail počátek Kotěrova přístupu k sociálnímu bydlení. Přes všechny peripetie se dochovala v takovém rozsahu, že ji můžeme zařadit mezi nejvýznamnější Kotěrovy realizace.

Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Zastavovací plán

zaměstnanecké kolonie ve Zlíně (nerealizovaný), Jan Kotěra, 1918

 Zastavovací plán

zaměstnanecké kolonie v Králově Dvoře, Jan Kotěra,1920

 Jan Kotěra  Perspektiva zaměstnanecké

kolonie v Záběhlicích (nerealizovaná), Jan Kotěra, 1914

 Dům č. p. 940 v kolonii

 Dům č. p. 930 v kolonii

v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Dům č. p. 925 v kolonii

 Původní schodiště a štuková

v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

Jan Kotěra (1871–1923) je považován za zakladatele moderní české architektonické tvorby. Jeho raná tvorba byla ovlivněna myšlenkami architekta Otto Wagnera, u kterého v roce 1894 absolvoval vídeňskou Akademii výtvarných umění. Modernistický přístup k architektuře uplatnil Jan Kotěra mimo jiné v řadě projektů zabývajících se otázkou soukromého, nájemního i sociálního bydlení, které v jeho tvorbě zaujímají významnou roli.

Problematice zaměstnaneckého bydlení se Jan Kotěra, vedle lounské kolonie, věnoval ve čtyřech dalších případech, navrhl nerealizovanou železniční kolonii v Záběhlicích u Prahy (1914–1915), dělnickou kolonii ve Zlíně (1915), v Králově Dvoře u Berouna (1920) a osadu úřednických domků v Rožnově (1922). Za nejzajímavější urbanistickou zakázku sám Kotěra považoval práci na stavbě dělnické kolonie pro firmu T. A. Baťa ve Zlíně, kde v blízkosti města jižně od továrny navrhl výstavbu souvislých stavebních bloků s postupně rozvolněnou zástavbou dělnických i úřednických domků soustředěných kolem velkého náměstí. Osada měla být vybavena nejen obchody, hostincem, školou, nemocnicí, ale také zde měly být postaveny dva hospodářské dvory, kde měli dělníci po práci hospodařit na vlastní půdě. Kolonie byla realizována jen částečně, bez objektů služeb či zemědělského zázemí, a i tento segment byl po druhé světové válce z většiny odstraněn.

Architektonickou pestrost lounské kolonie Jan Kotěra zcela překonal v projektu Krásnodvorské osady z roku 1920, pro kterou vypracoval zjednodušený zastavovací plán i střídmé stavební plány. Osadu situovanou v údolí na okraji města měly tvořit jednoduše členěné rytmicky se opakující vilové domky, ze kterých byla nakonec realizována pouze šestice dvojdomků. Posledním Kotěrovým projektem byla kolonie pro penzionované úředníky Vítkovických železáren v Rožnově pod Radhoštěm, kde bylo roku 1922 postaveno deset zděných patrových dvojdomků zastřešených valbově, s vernakulárními motivy a se střídmě členěnými fasádami. Ve stejném roce se symbolicky uzavřela Kotěrova práce na poli sociálního bydlení, kdy jako předseda zasedl ve veřejné soutěži na ideový návrh malého dělnického nebo úřednického domku vypsané ministerstvem veřejných prací.

výzdoba domu č. p. 920 v kolonii v Lounech, Jan Kotěra, fotografie Marta Pavlíková, 2008

 Zajatecký tábor zřízený r. 1915

na pomezí katastru Duchcov – Ledvice, fotografie z alba B. Marra

 Plán nouzového bytu Josefa

Goltsche, 1936

 Plán nouzového bytu Huga

Pommera, 1935

 Hornická kolonie v Duchcově

(1922–1923), Jindřich Freiwald, fotografie, 1923

 Hornická kolonie v Duchcově

(1922–1923), Jindřich Freiwald, fotografie, 1923

 Hornická kolonie v Duchcově

(1922–1923), Jindřich Freiwald, fotografie, 1923

Poválečná bytová krize a výstavba hornických kolonií Jedním z charakteristických krizových jevů prvních let nově ustavené Československé republiky byl všudypřítomný nedostatek malometrážních bytů pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Vleklá bytová krize kulminovala zejména krátce po ukončení první světové války, kdy návrat vojáků z fronty a otevření zajateckých táborů způsobily náhlé přelidnění mnoha center. Krajní nedostatek bytů nutil zejména horníky a dělníky v pohraničních oblastech žít v naprosto nevyhovujících podmínkách po dvou až třech rodinách v jednom bytě. V některých oblastech byly bytové podmínky natolik kritické, že jako obytné prostory byly využívány sklepy, seníky, plovárny, obecní šatlavy, ale i márnice a další prostory pro bydlení často naprosto nevhodné. Řada měst řešila neutěšené bytové podmínky svých obyvatel adaptací bývalých zajateckých táborů nebo výstavbou tzv. vagónových kolonií. Velmi záhy však bylo patrné, že bez pomoci státu nebude možné bytovou krizi zastavit ani zmírnit. Vzhledem k poválečnému nárůstu cen stavebního materiálu nebylo možné nechat výstavbu bytů pouze na soukromých investorech. Proto stát učinil několik opatření, která měla výstavbu finančně umožnit. Výsledkem byla hromadná výstavba domů pro zaměstnance dotovaná či spoludotovaná ministerstvy i velkými průmyslovými a obchodními závody.

Jednou z těchto státních akcí bylo ministerstvem veřejných prací organizované budování hornických osad, které mělo zmírnit sociálně a hygienicky nevyhovující ubytovací podmínky v uhelných oblastech. Výstavba byla financována prostřednictvím fondu pro sociální péči horníků, který byl ustanoven v roce 1921, a při presidiu ministerstva veřejných prací jej spravovalo oddělení sociální péče hornické. Prostředky tohoto fondu pokrývaly finance z bývalých hornických potravinových fondů a od roku 1924 také z darů důlních společností. Tyto fondy byly lidově označovány jako uhelné nebo halířové, protože jejich páteřním finančním zdrojem byla povinná přirážka několika desítek haléřů k ceně uhlí. Do roku 1934 bylo ve prospěch fondu pro sociální péči horníků vybráno 139 miliónů korun, které byly následně použity na budování hornických osad a dalších hornických staveb.

Výstavba bytových kolonií byla organizována od června roku 1921 do roku 1929 a kromě Mostecké uhelné pánve probíhala také na Sokolovsku, Karlovarsku, Ostravsku a Plzeňsku. Oddělení sociální péče hornické ve spolupráci s příslušnou revírní radou vytipovalo vhodné oblasti pro bytovou výstavbu a vypsalo výběrová řízení na stavební práce. Žádosti o vybudování bytových jednotek z prostředků nového fondu přicházely na ministerstvo jak ze strany obcí postižených bytovým nedostatkem, tak od hornických spolků a odborových organizací. Během fungování hornického stavebního fondu bylo z jeho prostředků postaveno 29 osad, z toho 22 na území dnešního Ústeckého kraje, s celkovým počtem 671 rodinných a nájemních domků, ve kterých nalezlo ubytování na 6949 osob.

 Hornická kolonie v Duchcově,

fotografie, 1923

 Situační plán hornické kolonie

v Duchcově, Jindřich Freiwald, 1921

 Obývací kuchyň domku

hornické kolonie v Duchcově, fotografie, 1923

 Hornická kolonie v Duchcově,

fotografie, 1923

 Typová zástavba Nerudovy ulice

v hornické kolonii v Duchcově

 Schodišťová hala domku

hornické kolonie v Duchcově, fotografie, 1923

 Nerealizovaná tzv. velká

varianta zastavovacího plánu hornické kolonie v Duchcově, Jindřich Freiwald, 1921

 Obývací kuchyň domku

hornické kolonie v Duchcově, fotografie, 1923

 Zastavovací plán hornické

kolonie v Ervěnicích (nerealizovaný) Jindřich Freiwald, 1923

 Návrh typového domku pro

hornickou kolonii v Ervěnicích, Jindřich Freiwald, 1923

 Návrh obytného bloku s řadovými

domy typu I. a II. pro hornickou kolonii v Ervěnicích, Jindřich Freiwald, 1923

 Řadové domy typu I. a II.

v hornické kolonii v Ervěnicích, fotografie, 80. léta 20. st.

 Hornická kolonie v Ervěnicích,

fotografie, 80. léta 20. st.

 Typová zástavba Osecké ulice v hornické kolonii v Duchcově

 Hornická kolonie v Ervěnicích

Jindřich Freiwald, pohlednice, 20. léta 20. st.

 Typový domek III D v hornické

kolonii v Ervěnicích, fotografie, 80. léta 20. st.

 Domky Typu III D v hornické

kolonii v Duchcově, fotografie Marta Pavlíková, 2012

Hornická kolonie v Duchcově (Dux) 1922–1923 Duchcovská osada vznikla jako první vzorová hornická kolonie vybudovaná z podnětu oddělení sociální péče hornické při ministerstvu veřejných prací. Kolonie byla postavena pražskou stavební firmou Freiwald & Böhm ve dvou etapách mezi lety 1922–1923 v lokalitě Raden (Bažantnice), která bývala součástí valdštejnského panství a kterou město Duchcov v rámci pozemkové reformy vykoupilo pro výstavbu rodinných domů.

Kolonie byla shodně s dalšími hornickými osadami postavenými v 1. polovině 20. let minulého století řešena v návaznosti na principy zahradního města, kde solitérní domy nebo krátké úseky řadové zástavby oddělovaly od komunikací pásy zeleně a domy doplňovaly zahrady poskytující obyvatelům vlastní hospodářské zázemí. Uplatnění těchto hledisek při urbanistickém řešení duchcovské kolonie je názorně patné na situačních plánech, které se dochovaly ve třech rozdílných variantách. Například tzv. velká varianta počítala se začleněním rozsáhlé zelené plochy bývalé valdštejnské bažantnice, která měla získat parkovou úpravu, a kterou měla obklopovat solitérní vilová zástavba doplněná o sportovní hřiště, bazén a lázně. Realizovaný zastavovací plán od architekta Františka Jandy představuje skromnější verzi této původní ideje, ale i zde zůstala zachovaná charakteristická síť paralelních čtvrtkružnicových a paprskovitě vybíhajících ulic soustředných k centrálnímu náměstí.

Architektonické řešení objektů bylo zadáno Jindřichu Freiwaldovi, který navrhl celkem čtyři typy vilových a řadových domků pro jednu až dvě rodiny.

Následně ministerstvo veřejných prací dva z těchto návrhů zakoupilo a uplatnilo při řešení dalších hornických osad. Domky byly v kolonii rozmístěny s přísným ohledem na terénní situaci tak, aby obytné místnosti byly orientovány co nejvíce k jihu. Velký důraz byl kladen také na dostatečné hygienické příslušenství, standardem zde byly již koupelny, splachovací toalety nebo napojení na kanalizaci. Architektonický výraz objektů vycházel z dědictví individuální moderny kotěrovského zabarvení a českého architektonického kubismu. Charakteristická je zejména geometrizace průčelí domů pomocí soustavy výrazných říms, skosených okenních ostění a strmých trojúhelníkových štítů. Pro tvorbu Jindřicha Freiwalda je typické především použití prvků dřevěného hrázdění ve vrcholech štítů a kombinace režného cihlového zdiva s pohledovými omítkami nebo kamennými sokly. Dispoziční schéma jednotlivých domků je téměř identické, do přízemí byla naprojektována obytná kuchyně vybavená sporákem a spíží, obytný pokoj a koupelna s toaletou, druhá toaleta byla v patře, kde se nacházela ložnice rodičů a dětský pokoj. Vzhledem k neuspokojivým sociálním podmínkám v této lokalitě, však bylo patro obvykle pronajímáno další rodině.

Dlouhou dobu po svém dokončení představovala duchcovská kolonie nejvyšší standard dělnického bydlení v regionu, dle přání Jindřicha Freiwalda se měla stát „radostným ostrovem v ponurém, smutném kraji horníků“. Spisovatel Max Brod však v roce 1925 popsal svůj dojem z návštěvy duchcovské kolonie pro Prager Tagblatt takto: „vstupuji do bytů, jejichž zařízení je ke komfortnímu vilovému vnějšku v nejkřiklavějším rozporu. Tu jsou holé místnosti bez jakéhokoli nábytku. A v rodině, která při jednom vydělávajícím čítá jedenáct členů, mluví bída z každé tváře, z vyhublých rukou ještě mladé ženy, z hadrů, které má na sobě, ze žlutozeleného obličeje, v němž se jen velké oči zdají žíti, z tupé řeči bez hněvu, ale také bez naděje. Tu působí pěkná architektura z bílých pískových cihel i elegantní dřevěné schodiště, jež obyčejně vede z haly venkovského sídla do obývacího pokoje skoro jako ironie.“

Hornická kolonie v Ervěnicích (Seestadlt) 1926–1927 Dalším významným projektem firmy Freiwald & Böhm realizovaným v severních Čechách byla výstavba hornických domků v Ervěnicích. Osada byla postavena ve dvou etapách mezi lety 1926–1927 na severozápadním okraji obce v prostoru tzv. panské zahrady. Stavební pozemek byl od Lobkowiczů vykoupen v roce 1924 za cenu 154 606 Kč, ale samotná výstavba prvních 30 domků byla zahájena v roce 1926. Dalších 20 řadových domků bylo dokončeno v červenci 1927.

Zastavovací plán kolonie rozvrhl Jindřich Freiwald s ohledem na zachování původní aleje vzrostlých stromů, která křížila stavební pozemky. Na severozápadní straně byla kolonie ohraničená korytem potoka Bělá a její pravidelně rozvržená uliční síť bez centrálního náměstí navazovala na jihu na stávající systém městských ulic. Při stavbě bylo použito osvědčených typů duchcovské kolonie, které byly po výtvarné stránce lehce obměněny. Zejména dlouhé skupiny řadových domů typu I. a III. byly kvůli lepší siluetě ve střední části navýšené.

Výstavní ervěnická osada zanikla společně s obcí v průběhu 70. a 80. let minulého století v důsledku rozšiřování těžby na dolech Jan Šverma a Velkodolu Československé Armády.

 Podélný řez typového rodinného domku, Jindřich Freiwald, 1921

 Návrh hlavního průčelí

 Návrh západního průčelí

typového rodinného domku, Jindřich Freiwald, 1921

typového rodinného domku, Jindřich Freiwald, 1921

 Návrh bočního průčelí typového rodinného domku, Jindřich Freiwald, 1921

 Jindřich Freiwald

 Návrh rohového řadového

 Půdorys přízemí typového

domku typ IR, Jindřich Freiwald, 1921

rodinného domku, Jindřich Freiwald, 1921

 Zastavovací plán hornické kolonie v Akně Slatině, Jindřich Freiwald,1923

 Družstevní kolonie „U Matky Boží“ v Lounech (1921–1923), fotografie, 1923

Jindřich Freiwald (1890–1945) se řadí mezi výrazné postavy české meziválečné architektury. V roce 1921 založil společně s Ing. Jaroslavem Böhmem projekční a stavitelskou firmu v Praze, která se zabývala zejména projektováním bytových kolonií, rodinných domků a vil, peněžních ústavů a divadelních budov. Jako Kotěrův žák vyšel ve své práci z principů individuální moderny a národního slohu s vlivy národopisné tradice a později ve 30. letech se přiklonil k myšlenkám purismu a funkcionalismu s přetrvávajícím důrazem na architektonický detail.

Většinu svých bytových osad realizoval v 1. polovině 20. let minulého století, a to po celém území nově vzniklého Československa včetně Podkarpatské Rusi. Ve svých návrzích Freiwald zúročil znalosti tradiční anglické architektury, zejména tzv. cottages, charakteristických venkovských domů a už v roce 1921 publikoval v odborném tisku své vlastní řešení levného bydlení. Mezi jeho první velké realizace patří výstavba severní části pražské Ořechovky, ale neméně významnou byla zakázka na výstavbu kolonie „U Matky Boží“ v Lounech, kterou navrhl v roce 1920 pro lounské stavební družstvo a kde také prvně řešil otázku racionality minimálního bytového prostoru. V Kolíně „Na Zálabí“ naopak poprvé realizoval domovní zástavbu výlučně řadovými rodinnými domky, jinak typickými pro německé prostředí. Tuto variantu, i přes její cizorodost, upřednostňoval jako nejvíce vhodný a ekonomický typ městského dělnického bydlení.

Ministerstvo veřejných prací zadalo jeho firmě mezi lety 1921–1925 několik stavebních zakázek na realizaci hornických osad v Duchcově, Opavě, Akna Slatině, Rtyni a Ervěnicích, pro které Freiwald vypracoval nejen plány jednotlivých domů, ale také samotné urbanistické řešení. Během práce na těchto koloniích dospěl k několika osvědčeným stavebním typům vilových a řadových domků, které v drobných obměnách najdeme ve většině jeho dalších bytových projektů a které se díky svému charakteristickému výtvarnému pojetí staly lehce rozpoznatelným znakem projekční kanceláře Freiwald & Böhm.

 Perspektivní návrh konzumní

 Perspektivní návrh typového

šestidomku pro ministerstvo veřejných prací, F. A. Libra,1923

 Situační plán hornické

 Typový domek č. p. 491

skupiny hornické kolonie v Horním Lomu, F. A. Libra, 1923

v hornické kolonii v Horním Lomu, F. A. Libra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

kolonie v Horním Lomu, F. A. Libra, 1922–1923

 Konzumní skupina hornické

kolonie v Horním Lomu, F. A. Libra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Štít typového domku č. p. 513

v hornické kolonii v Horním Lomu, F. A. Libra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Návrh zařízení kuchyně,

obývacího pokoje a ložnice v hornické kolonii v Horním Lomu, F. A. Libra, 1923

 Perspektivní návrh hornické

kolonie v Trnovanech, F. A. Libra,1923

 Hlavní průčelí domů

č. p. 981–985 hornické kolonie v Trnovanech, F. A. Libra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Hlavní průčelí domů

č. p. 981–985 hornické kolonie v Trnovanech, F. A. Libra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Hlavní průčelí domů

č. p. 996–998 hornické kolonie v Trnovanech, F. A. Libra, fotografie Marta Pavlíková, 2012

Hornická osada v Horním Lomu u Litvínova (Bruch) 1923–1925 Další vzorovou kolonii postavilo ministerstvo veřejných prací z prostředků tzv. halířových fondů (stavební fond sociální péče hornické) v horní části obce Lom u Litvínova. Červená osada, jak je tato čtvrť pro charakteristické probarvení venkovních omítek někdy místními obyvateli nazývána, byla postavena podle projektu Františka A. Libry mezi lety 1923–1925 pražskou stavební firmou Ing. Ferdinanda Rudolfa. Bohatá parková a sadová úprava byla navržena pražskými zahradními architekty Juliem Krýsou a Janem Kašparem.

Urbanistický koncept kolonie je založený na čtvrtkružnicovém segmentu vytyčeném třemi radiálními komunikacemi, které se sbíhají v místě pomyslného vstupu do kolonie. Centrální osa ústí do prostoru malého náměstí, které na severní straně uzavírá rozložitá dvoupatrová konzumní skupina a na bočních stranách patrové čtyřdomky. Zbývající zástavbu tvoří rodinné domky dvou různých stavebních typů pro jednu či dvě rodiny. Vnitřní uspořádání hornických domků vycházelo z logického a účelného propojování vnitřních prostor. Standardně se v přízemí domů nacházela jedna obytná místnost s kuchyní a koupelnou, naopak ložnice a dětský pokoj byly situovány do podkroví. K základnímu vybavení patřila také prádelna a toaleta, stejně jako hospodářský přístavek v zahradě.

Architektonické řešení osady vychází z principů individuální moderny a vlivů anglického „domestic revival“, ke kterému se v tomto projektu architekt Libra přihlásil strmými sedlovými střechami a štíty, střešními vikýři, otevřeným podloubím nebo sytou barevností venkovních fasád. Zastavovací plán kolonie je poměrně rozvolněný realizovaný s ohledem na zajímavé průhledy s akcenty vybraných domovních skupin a s velkým podílem zeleně včetně malých zahrad a předzahrádek náležejících ke každému domu. Původní projekt dále počítal s vybudováním klidové zóny s dětským hřištěm, brouzdalištěm a bazénem, která měla na západní straně navazovat na vilovou zástavbu, tato část však nebyla ani v pozdějších letech realizována.

Hornická kolonie v Trnovanech (Turn) 1924–1925 Roku 1923 vypracoval František A. Libra ideový návrh kolonie v Trnovanech, dnes místní části Teplic, kde přizpůsobil vzhled kolonie okolní městské zástavbě. Narozdíl od ostatních osad koncipovaných na způsob zahradních čtvrtí, sevřel 23 hornických domů do uzavřeného bloku, který na východní i západní straně doplnil pěticí dvoupatrových řadových domů s vysokými sedlovými štíty. Mezi řadovými domy a centrální skupinou takto vznikly vnitrobloky poskytující dostatek prostoru pro zahrady a hospodářské zázemí. Dlážděný dvůr v jádru zástavby fungoval jako malé náměstí, které se do okolí otvíralo dvěma širokými průjezdy pod domy na severní i jižní straně dvora. V kolonii je použito celkem čtyř domovních typů o třech a dvou podlažích, ve kterých se nacházejí dva až tři dvoupokojové byty s prostornou předsíní, koupelnou a toaletou. Dva konzumní obchody byly situovány v přízemí jižního obytného bloku.

Výběrové řízení na realizaci kolonie vyhrála v lednu 1924 stavební firma Ing. Ferdinanda Rudolfa z Prahy, která stavbu po dvou letech dokončila. Trnovanská osada byla určena jako spádové sídliště pro horníky a úředníky zaměstnané na dolech Gabriel, Elbe, Sophie, Doblhoff II., Václav, Britania, Margit a v Uhelném závodu Trnovany. Z celkem 111 doručených žádostí o přidělení bytu však mohla osidlovací komise vyhovět pouze 64 žadatelům.

 Perspektivní návrh hornické

 Návrh typového domku pro

kolonie v Bílině, F. A. Libra, 1923

ministerstvo veřejných prací, F. A. Libra, 1923

 Situační plán hornické kolonie

 Domek typ 2. v hornické

v Kopistech, F. A. Libra, 1923

 Hornická kolonie v Kopistech,

F. A. Libra, fotografie, 70. léta 20. st.

 Plán hlavního průčelí domu typ 4 hornické kolonie v Kopistech, F. A. Libra, 1923

 Plán štítového průčelí domu

typ 2 hornické kolonie v Kopistech, F. A. Libra, 1923

 Šestidomek v hornické kolonii

v Kopistech, F. A. Libra, fotografie, 70. léta 20. st.

Hornická kolonie v Bílině (Bilin) 1928–1929 Hornická kolonie v Bílině je další realizací architekta F. A. Libry, její projekt byl vypracován již v roce 1923, ale s výstavbou se započalo až na jaře roku 1928. Ofertní řízení na stavební práce vyhrála firma bratří Wettsteinů z Mostu, která stavbu dokončila v následujícím roce a v prosinci 1929 byla kolonie osídlena.

Architekt Libra ve svém ideovém návrhu bílinské kolonie počítal s rozvolněnou zástavbou patrových dvojdomků a čtyřdomků soustředěných kolem malého obdélného náměstí s parkovou úpravou. Ulice ústící do náměstí měly být opatřeny širokými bránami a malé branky měly uvozovat vstupy do bočních uliček mezi domy. Z této velké varianty byla realizována jen severozápadní část zástavby a protější strana centrálního náměstí byla dostavěna až v pozdějších letech. Celkově bylo postaveno 17 hornických domků, tři čtyřdomky, dva dvojdomky a jeden solitérní objekt. Typově byly použity vzorové čtryřdomy hornolomské kolonie (Typ A) a dvojdomky použité následně při stavbě hornické kolonie v Chotějovicích.

Hornická kolonie v Kopistech (Kopitz) 1923–1925 Tato hornická osada je téměř přesnou kopií Librovy vzorové kolonie v Horním Lomu, až na drobné úpravy dodržuje její urbanistické schéma a také rozvržení typových domů. Realizace 14 řadových domků typů č. II. IV. a V. byla v říjnu 1923 zadána pražské firmě architekta a stavitele Karla Schmeissera a dalších 12 domků a budova konzumu při jihozápadním okraji kolonie místní firmě Bratři Wettsteinové z Mostu.

Pro stavbu kolonie bylo vybráno místo po bývalém zajateckém táboře, jehož pozůstatky byly odstraňovány ještě v průběhu výstavby. Stavební práce se velmi záhy dostaly do časového skluzu oproti původnímu harmonogramu, protože obec přes původní slib nezavedla na staveniště vodovod. Firmy byly nuceny vykopat vlastní studnu, ale ani ta neposkytovala dostatek vody pro zdárné pokračování stavby. Proto byly po vykopání základů v prosinci roku 1923 veškeré stavební práce zastaveny a obnoveny až v dubnu 1924. Kolaudace 27 hornických domků proběhla v červu 1925 a k jejich osídlení došlo v průběhu února následujícího roku. V celkem 54 bytech bylo ubytováno 271 osob, většinou rodinných příslušníků zaměstnanců soukromého dolu Venuše, Anna a Matylda a státních dolů Julius II. a Julius III., pro které byla kopistská kolonie primárně určena.

Situační plán hornické kolonie v Kopistech, F. A. Libra, 1923

kolonii v Kopistech, F. A. Libra, fotografie, 70. léta 20. st.

 Typový dům kolonie

 Návrh rodinného domku

stavebního družstva Svépomoc ve Vršovicích (1922–1923), F. A. Libra, fotografie, 1923

 Kolonie stavebního družstva

Typ 5a pro stavební družstvo Svépomoc ve Vršovicích, F. A. Libra, nedatováno (1922)

 Návrh rodinného domku,

Svépomoc v Praze (1922–1923), F. A. Libra, fotografie, 1923

F. A. Libra, nedatováno (1919–1921)

 František Albert Libra  Návrh typového čtyřdomku pro ministerstvo veřejných prací, F. A. Libra, 1923

 Kolonie stavebního družstva

Svépomoc ve Vršovicích, F. A. Libra, fotografie,1923

 Zastavovací plán bytových

domů na Pankráci, F. A. Libra, nedatováno (30. léta 20. st.)

 Situační plán kolonie pro

stavební družstvo Svépomoc ve Strašnicích, F. A. Libra, nedatováno (1922–1923)

 Návrh rodinného domku,

F. A. Libra, nedatováno (1919–1921)

 Hornický dům v Oseku

(1932), F. A. Libra, fotografie, 1932

František Albert Libra (1891–1958) se podobně jako Jindřich Freiwald ve své práci věnoval otázce sociálního bydlení velmi systematicky, z více jak 300 návrhů, které za svůj život vypracoval, se jich téměř 80 vztahovalo k této problematice. Již roku 1921, ještě před složením státní závěrečné zkoušky na pražské německé technice, začal Libra pracovat pro ministerstvo veřejných prací v oddělení sociální péče hornické, kde v 1. polovině 20. let vedl akci bytové péče. Z tohoto titulu vyprojektoval a stavebně řídil na dvacet hornických kolonií a přibližně desítku bytových domů postavených převážně v severočeském hnědouhelném revíru. Nejvíce svých autorských návrhů v rámci této akce vypracoval mezi lety 1923 až 1925, kdy mimo jiné navrhl plány hornických osad v Lomu u Litvínova (1923), v Trnovanech (1923), Bílině (1923) a v Kopistech (1924–1925).

Jednalo se většinou o kolonie tvořené samostatnými patrovými rodinnými domky či dvojdomky čtyř základních stavebních typů, které utvářely samostatnou jednotku na způsob zahradních měst, velký důraz přitom Libra kladl na malebnost a přívětivost celku. Charakteristickým rysem Librových prací z tohoto období se staly plasticky pojednané domovní fasády rozčleněné výraznými římsami, které byly upraveny hrubě strukturovanými omítkami sytých tmavočervených a okrových barev. V dispozičním řešení však Libra vycházel z logického a účelného propojování místností a ze specifických potřeb rodinného bydlení.

V roce 1926 Libra vážně onemocněl tuberkulózou a ke své práci pro sociální péči hornickou se vrátil až na počátku 30. let, kdy už jako přední zastánce funkcionalismu projektoval několik hornických bytových domů, ve kterých řešil otázku minimálního bydlení, za všechny jmenujme domy v Oseku (1931) a Břežánkách (1932). Vedle této práce po celou dobu vedl vlastní architektonickou kancelář, kde se zabýval státními i soukromými zakázkami, mezi kterými nechybí školní i peněžní budovy, průmyslové stavby i výstavní pavilony. V rámci svého ateliéru realizoval také další obytné soubory zejména pro různá bytová družstva (Rakovník, Strašnice) nebo pro městské spořitelny (Louny, Velvary, Spořilov) a také množství samostatných bytových domů pro státní zaměstnance (Louny, Pankrác). Po ukončení činnosti svého architektonického ateliéru v roce 1948 pracoval až do roku 1957 jako projektant ve státním podniku Energoprojekt.

 Hornická kolonie v Záluží,

Alois Kubiček, fotografie, 1924

 Situační plán hornické kolonie

v Záluží, Alois Kubiček, 1924

 Plán hlavního průčelí

konzumního domu kolonie v Záluží, Alois Kubiček, 1924

 Půdorysný plán přízemí

 Dvorní průčelí typového

konzumního domu kolonie v Záluží, Alois Kubiček, 1924

dvojdomku č. p. 614–615 v Horním Litvínově, Alois Kubiček, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Konzumní dům v Horním

Litvínově, Alois Kubiček, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Situační plán hornické kolonie

 Hlavní průčelí typového

v Mstišově, Alois Kubiček, 1923

 Plán typového čtyřdomku kolonie v Mstišově, Alois Kubiček, 1923

Hornické kolonie v Záluží (Maltheuern), Horním Litvínově (Oberleutensdorf) a Mstišově (Tischau) 1922–1923, 1925 Hornické kolonie postavené v Záluží a v Horním Litvínově patří mezi prvních pět vzorových osad vybudovaných z uhelných fondů v mosteckém a teplickém revíru mezi lety 1922–1923. Kolonie ve Mstišově vznikla až v druhé vlně výstavby v roce 1925 a projektoval ji obdobně jako předcházející dvě sídliště Alois Kubiček, který byl jedním z pěti architektů pověřených ministerstvem veřejných prací vypracováním ideálního konceptu levného hornického bydlení.

Kubičkův přístup k tomuto problému nejlépe dokládala dnes již neexistující kolonie v Záluží, která zanikla v důsledku výstavby Petrochemických závodů v 70. letech minulého století. Celkem 43 domků bylo symetricky rozvrženo kolem prostorného obdélného náměstí, jemuž na jihovýchodní straně dominovala konzumní skupina uzavírající hlavní pohledovou osu. Protiváhu této budově tvořila dvojice solitérních vilových domků se sedlovými štíty lemující vstup do kolonie, které po stranách náměstí doplňovaly dva bloky řadových domů. Zbývající zástavba byla více rozvolněná. Tvořily ji skupiny přízemních dvojdomků a čtyřdomků odpovídajících stavebním typům C a D, které Kubiček následně uplatnil ve svých dalších projektech.

Dispozice těchto domků byla velmi jednoduchá, v přízemí se nacházela kuchyně s obývacím pokojem, koupelna a toaleta, ze síně byl přístupný dřevník, na který navazoval malý chlév a také schodiště do podkroví, kde byly umístěny dvě ložnice. Domky měly výrazné valbové střechy a obdobně jako ostatní objekty v kolonii byly jejich fasády upravené hrubě strukturovanými probarvenými omítkami kombinovanými s plochami režného cihelného zdiva.

Výstavbu kolonie v Horním Litvínově převzal Kubiček po architektu Strnadovi a uplatnil zde v menším měřítku stejný urbanistický koncept jako v Záluží, pouze vnější zástavba byla rozvržena asymetricky k centrální ose. Kolonii tvořilo 38 domků včetně trojpodlažní konzumní budovy akcentované otevřenou vstupní arkádou v centrálním rizalitu. Původní jednotný ráz kolonie byl vlivem četných přestaveb nenávratně ztracen a ne jinak tomu je v případě hornické čtvrti ve Mstišově. Při řešení této kolonie opustil Kubiček dřívější půdorysné schéma založené na pravoúhlé uliční síti a rozvrhl devět obytných bloků o 22 domovních číslech volně na trojúhelném pozemku, který rozdělovala lehce vyosená přístupová cesta na dvě části. Kromě tradičních dvojdomků zde najdeme také dva patrové čtyřdomy s dvoupokojovými byty a obytnou kuchyní. Zástavba byla prostoupena zelení a dodávala osadě příjemný intimní ráz.

Architekt Kubiček při projektování kolonií využíval svých velmi dobrých znalostí historických slohů, na které v návrzích opakovaně odkazoval a jejichž klasicizující postupy používal. Jeho pojetí hornického bydlení bohužel nedosahuje lehkosti ani progresivity Librových nebo Freiwaldových návrhů naopak je velmi úsporné a tradiční. Promyšlená a funkční jsou však jeho urbanistická řešení, která byla založena na četných průhledech zástavbou a maximálně využívala daný terén. Není proto náhodou, že až na výjimky nalezneme na zastavovacích plánech hornických osad jeho jméno.

dvojdomku č. p. 614–615 v Horním Litvínově, Alois Kubiček, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Plán hlavního průčelí domku

 Plán štítového průčelí

typu C kolonie v Novém Sedle, Alois Kubiček, 1923

typového domku kolonie v Záluží, Alois Kubiček, 1924  Plán bočního průčelí a řez typového domku v Záluží, Alois Kubiček, 1924

 Plán uličního průčelí domů

typu C a D kolonie v Novém Sedle, Alois Kubiček, 1923

 Interiér Kavárny Elektra (1926),

Alois Kubiček, fotografie, 20. léta. 20. st.

 Situační plán hornické kolonie

v Horním Litvínově, Alois Kubiček, nedatováno

 Půdorysné plány typového

domku kolonie v Mstišově, Alois Kubiček, 1925

 Hornický dům v Moravské

Ostravě (1926), Alois Kubiček, fotografie, 20. léta 20. st.

 Alois Antonín Kubiček

Alois Antonín Kubiček (1887–1970) je znám zejména jako čelní představitel dějin architektury a památkové péče. Vypracoval stavební průzkumy pražského Karolina i Betlémské kaple a významně se zasadil o jejich obnovu. Ve své vědecké práci se věnoval pražským palácům ale také dalším historickým stavbám v Praze či Hradci Králové a celoživotně působil v Klubu za starou Prahu.

Neméně významná je Kubičkova projekční činnost, aktivně se účastnil řady veřejných soutěží a obdržel několik cen za novostavby ale i regulační plány, např. ve 30. letech vyhrál soutěž na urbanistické řešení tzv. petřínské komunikace. V týmu s architektem Ladislavem Machoněm se roku 1922 zúčastnil soutěže na nové české divadlo v Praze, které ovšem nebylo nikdy realizováno. S Janem Kotěrou a Josefem Gočárem spolupracoval na velkých architektonických a urbanistických projektech v Hradci Králové a autorsky se podílel na pokusné kolonii rodinných domků v Nové Pace nebo na urbanistickém schématu Ořechovky. Urbanismu i bytové výstavbě se věnoval i jako teoretik, hojně publikoval v časopise Styl vydávaném Spolkem výtvarných umělců Mánes a spolu s architektem Otokarem Fierlingerem přeložil zásadní knihu Ebenezera Howarda Zahradní města budoucnosti.

Méně známé je Kubičkovo působení ve státní správě, na začátku 20. let přijal společně s architektem Františkem A. Librou nabídku ministerstva veřejných prací a nastoupil do stavebního oddělení sociální péče hornické, odkud se postupně vypracoval až na post ministerského vládního rady. V rámci výstavby hornických kolonií projektoval osady v Záluží (1923), Horním Litvínově (1923), Mstišově (1925), Novém Sedle (1925) a v Hlučíně (1926). Prováděcí plány dvou typových domků (Typ C a D) ministerstvo následně odkoupilo a využilo při stavbě dalších hornických osad. Velmi prestižní státní zakázkou, která mu byla svěřena, byla realizace Hornického odborového domu v Moravské Ostravě, kterou v roce 1926 převzal po projektantech Františku Kolářovi a Janu Rubém. Kubiček původní projekt přepracoval v duchu moderního klasicismu a velmi působivý interiér kavárny Elektra pojal ve stylu art deco. O sochařskou výzdobu průčelí s postavami horníků a tavičů se postaral sochař Augustin Handzel.

Poválečná etapa Kubičkova života je spojena především s jeho teoretickou činností a životním krédem podle kterého „památkář nikdy neodchází do penze.“

 Plán uličního průčelí

typového rohového a řadového domku, Emil Králíček, 1923

 Půdorysný plán podkroví

typového rohového a řadového domku, Emil Králíček, 1923

 Hornická kolonie

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Plán štítového průčelí typového

rohového a řadového domku, Emil Králíček, 1923

 Hornická kolonie

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Půdorysný plán přízemí

typového rohového a řadového domku, Emil Králíček, 1923

 Hornická kolonie

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Hornická kolonie

 Hornická kolonie

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Hornická kolonie

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Hornická kolonie

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

Hornická kolonie v Komořanech (Kommern) 1923–1924 Další z pětice vzorových hornických kolonií byla postavena v Komořanech u Mostu, její projekt vypracoval roku 1923 architekt Emil Králíček a stavbu v následujícím roce provedla pražská stavební firma architekta Karla Špery. Při návrhu této kolonie vycházel Emil Králíček ze svých zásad rodinného bydlení, které roku 1911 shrnul v publikaci Rodinný dům vydané ve spolupráci s architektem Josefem Kafkou. Kniha odrážela jeho vlastní zkušenosti načerpané během architektonického působení v Darmstadtu, kde mohl zblízka studovat tvorbu Josefa Marii Olbricha a kde se patrně také poprvé setkal s architektonickými a urbanistickými teoriemi Otto Wagnera a teorií zahradního města. Problematika optimálního bydlení a řešení bytové nouze byla jednou z hlavních darmstadtských otázek a zaměstnanecké bydlení zde bylo prezentováno na opakovaných výstavách. Těmito zkušenostmi inspirovaný architekt ve své knize uvádí: „ideálem obydlí (je) rodinný dům a ideálem rodinného domu stavení uprostřed zahrady, tedy se všech stran volné a opatřené vším pohodlím světla, vzduchu, vody, tepla a prostory hygienicky co nejsprávněji opatřené.“ Taková kritéria měla splňovat také komořanská kolonie, která se sestávala ze 40 řadových rodinných domků se 76 byty, které byly uspořádány do větších obytných bloků. Kolonie postrádala centrální náměstí a zástavba se soustřeďovala podél pravidelné uliční sítě lemované zelení. Na zadní trakt domů navazovala prostorná zahrada tvořící malé hospodářské zázemí a směrem do ulice byly předzahrádky. Řadové a rohové domky se sedlovou střechou, které Králíček pro kolonii navrhl, byly dvoupodlažní, podsklepené a jejich byty byly uspořádané ve vertikální rovině. Za předsíní v přízemí se nacházela toaleta a kuchyň s obytným pokojem, ložnice byla situovaná v podkroví a osvětlená charakteristickými vikýři. Koupelna zde chyběla, zato měly být domky napojeny na elektrickou síť, kanalizaci a vodovod.

Do osídlení kolonie v roce 1925 nebyly všechny stavební práce zcela hotovy. Obec, která je měla provést, byla ve finanční tísni a její žádosti o státní subvence byly neúspěšné. Ještě dva roky poté byla osada stále bez vodovodu a chodníků, což vedlo k opakovaným stížnostem nájemníků, které vyvrcholily odmítnutím placení nájemného, dokud nebude zjednána náprava. Ve své rezoluci odeslané mostecké revírní radě uváděli: „Zdravotní stav této osady jest následkem toho přímo hrozný: odpadové vody musí se vylévati, přes lékařský zákaz, na ulici. Uprostřed osady je jáma, která slouží za skládku různých domácích odpadků, ba i mrtvých zvířat. Téměř ve všech sklepích stojí výše jak 1 m voda, která nemající odtoku příšerně zapáchá a následkem toho jest pobývání v těchto bytech lidskému zdraví nanejvýše nebezpečné.“ Situace se zcela vyřešila až v roce 1928, kdy byly v kolonii postaveny ještě další dva patrové bytové domy, tentokrát podle návrhu Františka A. Libry.

Hornická osada dnes již bohužel neexistuje, v souvislosti s výstavbou nového dopravního uzlu, rozšiřováním uhelných velkolomů a nedaleké elektrárny byla celá obec mezi lety 1986–1987 zlikvidována.

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Titul knihy Rodinný dům

 Hornická kolonie

od Emila Králíčka a Josefa Kafky z roku 1911

v Komořanech, Emil Králíček, fotografie, 80. léta 20. st.

 Plán hlavního průčelí Krausovy

 Emil Králíček

 Hornická kolonie v Nové Vsi -

vily v Praze, Emil Králíček, 1907–1908

Hrdlovce, Emil Králíček, fotografie, 30. léta 20. st.

 Plán hlavního průčelí

Beniesovy vily v Litoli, Emil Králíček, 1912–1913

 Kubistická lucerna v Praze

(1912–1913), Emil Králíček, fotografie, 2. pol. 20. st.

 Beniesova vila v Litoli

(1912–1913), Emil Králíček, fotografie, 2. pol. 20. st.

Emil Králíček (1877–1930) vystudoval odbornou průmyslovou školu v Praze, po které nastoupil praxi u Antonína Balšánka. Roku 1900 odešel do Darmstadtu, kde po tři roky působil v ateliéru Josefa Marii Olbricha, předního představitele architektonické moderny. Po svém návratu do Prahy přijal místo ve stavební firmě Matěje Blechy, v rámci které navrhl mezi lety 1903–1913 desítku domů mimo jiné v Praze, Jičíně, Českém Brodě, Lysé nad Labem, Spálově ale i v chorvatském Splitu a Bašce. Jeho rané práce projektované ve spolupráci se sochařem Celdou Kloučkem jsou neseny ještě ve stylu vegetabilní secese, záhy se ale přiklání ke geometrické secesi a moderně. Nejvíce jsou odborníky oceňovány zejména Králíčkovy kubistické práce z let 1912–1913, za všechny jmenujme dům Diamant ve Spálené ulici, Adamovu lékárnu s kubistickou lucernou na Jungmannově náměstí, Betlémskou kapli na Žižkově nebo vilu v Lysé nad Labem. Celkový počet jeho kubistických realizací je však mnohem vyšší.

Slibně se rozvíjející Králíčkovu kariéru přerušila první světová válka, kdy byl povolán na frontu. Po svém návratu krátce pracuje ve firmě Řehák a Nejedlý a roku 1920 si zakládá vlastní ekonomicky nepříliš úspěšnou projekční kancelář, kterou vedl společně s ing. Rudolfem Šolcem. Králíčkova poválečná tvorba není příliš známá a patrně ani rozsáhlá, víme například, že na začátku 20. let pracoval na několika státních zakázkách, zejména pro ministerstvo veřejných prací. Kromě komořanské hornické kolonie navrhl také osadu v Nové Vsi-Hrdlovce (1924–1926) s 18 řadovými domky, jejichž prováděcí plány ministerstvo odkoupilo. Obec Hrdlovku bohužel postihl stejný osud jako Komořany, zanikla v souvislosti s rozšiřováním povrchového dolu Alexander během první poloviny 70. let 20. století. V Ústeckém kraji se tak nezachoval jediný Králíčkův soubor hornického bydlení. Ještě roku 1924 sice vyprojektoval plán kolonie v Chotějovicích, výstavba však byla realizována až v letech 1927–1929 podle plánů pracujících s jiným typovým domem použitým např. v bílinské nebo košťanské kolonii.

Králíčkova profesní i životní dráha skončila náhle roku 1930, kdy si architekt za nevyjasněných okolností vzal život.

 Hornická kolonie v Přestanově,

Arthur Payr, pohlednice, 1925

 Situační plán hornické kolonie

v Přestanově, Arthur Payr, 1924



Plán hlavního průčelí domů středního bloku hornické kolonie v Přestanově, Arthur Payr, 1924

 Půdorysný plán prvního patra domů horního bloku hornické kolonie v Přestanově, Arthur Payr, 1924

 Střední blok hornické kolonie

v Přestanově, Arthur Payr, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Půdorysný plán přízemí domů

horního bloku hornické kolonie v Přestanově, Arthur Payr, 1924

 Plán bočního průčelí domů

 Konzumní skupina hornické

dolního bloku hornické kolonie v Přestanově, Arthur Payr, 1924

 Plán hlavního průčelí domů

horního bloku hornické kolonie v Přestanově, Arthur Payr, 1924

Hornická kolonie v Přestanově (Priesten) 1923–1925 Autorem hornických domků navržených pro přestanovskou kolonii byl významný německý architekt a pedagog Arthur Payr. Ten navrhl pro kolonii celkem 30 patrových řadových domků s 55 byty, ve kterých bylo po dokončení stavby ubytováno celkem 278 osob. Kolonie vznikala postupně mezi lety 1923–1925 a podílely se na ní stavební firmy Ing. Václava Hradeckého z Prahy a Josefa Němce z Libochovic.

Osada je situována na jižním okraji obce a její zástavba je rozvržena na čtvercovém pozemku kolem centrálního obdélného náměstí, kterému na severní straně dominuje dvoupatrová budova bývalého konzumu. Řadové domky jsou řazeny po čtyřech nebo po pěti do větších obytných bloků a pouze vstup do osady, umístěný proti konzumní skupině, rámují dva solitérní objekty. Každý domek měl vlastní zahradu a malé hospodářské zázemí.

Dvoupokojové byty byly umístěny vertikálně nad sebou a disponovaly vlastní toaletou. V domě se nacházela také společná prádelna, na kterou navazoval přístavek chlévku s dřevníkem.

Přestanovská kolonie patří mezi několik málo projektů postavených v rámci bytových akcí sociální péče hornické, na jejichž realizaci se nepodíleli pouze čeští architekti. Protože byl ve hře také německý důlní kapitál, byli v několika málo případech přizváni ke spolupráci také německy mluvící architekti, pro které bylo v období první republiky jinak velmi obtížné získat významnější státní zakázku. Payrovo výtvarné pojetí přestanovské kolonie se velmi liší od modernisticky pojatých realizací českých autorů. Vysoké valbové střechy s pálenou střešní taškou, probarvené hrubé omítky, hrázdění, dřevěné okenice nebo hierarchizace jednotlivých budov měly asociovat vzhled středověkého venkovského města. Tento architektonický projev, někdy označovaný jako Heimatstill, vycházel z tradičních vzorů německé lidové a historické architektury a lze jej považovat za ryze národní sloh. Bohužel snaha německých architektů vyjádřit národní cítění a německý smysl pro formu, konvenovala rostoucímu nacionalismu a v období nacistického režimu se Heimatstill stal posléze jediným „povoleným“ stylem pro bytovou výstavbu.

kolonie v Přestanově, Arthur Payr, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Městské divadlo ve

Fratiškových Lázních, Arthur Payr, fotografie Josef Klega, 40. léta 20.st.

 Plán průčelí hornického domu

v Horní Vsi-Chomutově, Arthur Payr, 1927

 Arthur Payr

 Plán hlavního průčelí

konzumní skupiny hornické kolonie v Přestanově, Arthur Payr, 1924

 Hornická kolonie v Přestanově,

Arthur Payr (1880–1937) vystudoval v letech 1898–1903 Vysokou školu technickou v Mnichově u profesorů Karla Hochedera a Friedricha von Thiersche. Následně pracoval mezi lety 1903–1908 na stavebním úřadě ve Výmaru a posléze v Innsbrucku, kde od roku 1909 také vyučoval. Jako profesor působil tři roky na Státní stavební škole v Grazu, odkud v roce 1917 odešel do Prahy na Německé vysoké učení technické. Zde byl dvakrát jmenován na post děkana a následně roku 1925 na místo rektora. Byl členem československé Německé akademie věd a umění (Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik), Kuratoria pražské Moderní galerie ale také Freie Deutsche Akademie des Städtebaues v Berlíně.

Jako německy hovořící architekt pracoval nejčastěji pro německé zadavatele a řada jeho realizací se nachází v prostoru bývalých Sudet. Je autorem přestavby Tereziiných lázní v Dubí u Teplic (1925), budovy chomutovského reálného gymnázia (1926–1932) a Jahnovy tělocvičny (1932) tamtéž, divadla ve Františkových Lázních (1928), ale také konstruktivisticko expresionisticky pojaté pojišťovny Elbe na Národní třídě v Praze (1929–1931). Za své projekty získal několik významných cen, oceněny byly například jeho návrhy na sanatorium v Brixenu (1911) nebo Německé kasino v Praze (1913).

Byl porotcem v komisích řady architektonických soutěží a dlouhodobě se zabýval městským plánováním. Na začátku 20. let minulého století se Payr podílel na státem dotované výstavbě hornických kolonií v oblasti severních Čech, kde vedle osady v Přestanově (1923) navrhl například obytný dům v Horní Vsi u Chomutova (1927).

Arthur Payr patřil ke konzervativnímu křídlu německé moderny, která vyznávala tradiční hodnoty a hledala inspiraci v historických formách německé architektury. Jeho monumentální veřejné stavby se většinou nesou v klasicizující rovině narozdíl od jeho návrhů na sociální bydlení, které jsou provedeny v duchu německého národního slohu, tzv. Heimatstillu.

Arthur Payr, pohlednice, 1925

 Hornická kolonie v Ledvicích,

 Situační plán hornické kolonie

Herman Fritsch a Anton Kunert, fotografie,1923

 Hornická kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, fotografie,1923

v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

 Uliční průčelí typového domku I.

kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

 Vstupní průčelí a půdorys

 Uliční a boční průčelí typového

přízemí typového domku I. kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923



Typový dvojdomek č. p. 241 a č. p. 242 v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Půdorys přízemí typového

 Skupina typových domků

 Uliční průčelí typového domku III.

domku II. kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

 Typový dvojdomek č. p. 321 a č. p. 322 v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, fotografie Marta Pavlíková, 2012

ve Fučíkově ulici v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, fotografie Marta Pavlíková, 2012

domku II. kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

 Půdorys 1. patra a podkroví  Uliční průčelí typového

dvojdomku IV. kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

typového dvojdomku IV. kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

 Uliční průčelí typového domku IV.

Hornická kolonie v Ledvicích (Ladowitz) 1922–1923 Počátkem 20. let minulého století dosáhlo město Ledvice historicky nejvyššího počtu obyvatel, zároveň však začala být jeho existence bezprostředně ohrožována těžbou hnědého uhlí. Roku 1918 povolila státní správa v souvislosti s rozšířením těžebního pole dolu Eleonora likvidaci části obce a náhradou za odstraněnou bytovou zástavbu byla z prostředků uhelného fondu vystavěna nová hornická kolonie.

Výstavbou osady byla v roce 1922 pověřena známá severočeská firma Kunert & co, která působila jak v Duchcově, tak v Teplicích, kde postavila řadu výstavních vil a lázeňských budov. Plány kolonie vypracoval ledvický stavitel Hermann Fritsch, který kolonii vtiskl typicky německý ráz. Tradicionalisticky pojaté domky odkazovaly na lidovou architekturu ale i klasické stavební slohy a souzněly s vkusem většiny obyvatel německého pohraničí, kde tento stavební projev, tzv. Heimatstill, dosahoval velké obliby.

Střed kolonie vyplňoval trojúhelný uzavřený domovní blok, kolem kterého se vidlicově rozvírala uliční síť. Navržená zástavba kombinovala čtyři typy řadových přízemních domků, které byly uspořádané do větších obytných celků, jejichž silueta se v centru kompozice o patro navyšovala. Rodinné domky byly primárně určeny pro jednu rodinu, každý byt disponoval jednou větší místností a kuchyní orientovanou do vnitrobloku a v podkroví se nacházel jeden menší pokojík. Další vybavení se sestávalo z prádelny, toalety a hospodářského přístavku, přes který byly krajní domky navzájem propojeny.

Kolonie byla dokončena v polovině roku 1923 a krátce poté byla svévolně osídlena rodinami místních horníků, které byly následně za asistence četnictva vystěhovány. Ke stejné situaci došlo v té době mimo jiné také v Duchcově nebo Kopistech, tento jev tedy nebyl ojedinělý a dokládá, jak velká bytová nouze tehdy v regionu vládla. Nová ledvická osada byla řádně osídlena až v prosinci téhož roku a v celkem 48 rodinných a osmi větších činžovních domech s 84 byty, našlo ubytování na 423 osob.

kolonie v Ledvicích, Herman Fritsch a Anton Kunert, 1923

 Půdorysný plán čtvercové

 Plán zahradního města

Welwyn u Londýna, Louis de Soissons, 1920

 Zahradní město Welwyn

u Londýna, Louis de Soissons, fotografie, 20. léta 20. st.

 Pohledová skica čtvercové

 Základní schéma výstavby

zahradních měst, E. Howard, 1924

 Dělnické domky v zahradním

skupiny dvanácti domů (cottages) v zahradním městě Welwyn u Londýna, C. Murray Hennel a C. H. James,1920 skupiny dvanácti domů (cottages) v zahradním městě Welwyn u Londýna, C. Murray Hennel a C. H. James,1920

 Ebenezer Howard (1850 –1928)

městě Letchworth u Londýna, R. Unwin a Barry Parker, fotografie, 20. léta 20. st.

anglický architekt a urbanista původce hnutí pro zahradní města

 Detailní řešení „Grand Avenue“

neboli okružní třídy, E. Howard, 1924

 Typy nejmenších domků

 Dělnická kolonie v Hilversumu

(Holandsko), W. M. Dudok, fotografie, 20. léta 20. st.

 Dělnická kolonie v Hilversumu

(Holandsko), W. M. Dudok, fotografie, 20. léta 20 st.

Firemní kolonie a teorie zahradního města Paralelně se sociální výstavbou podporovanou nebo přímo financovanou státem vznikají také bytové kolonie iniciované samotnými průmyslovými podniky. Vzhledem k tomu, že státní stavební akce nemohly ani zdaleka pokrýt nebývale vysokou poptávku po dělnickém bydlení, snažily se jednotlivé závody zajistit si výstavbou vlastních kolonií dostatek bytů pro své zaměstnance a jejich rodiny. Tato zaměstnanecká sídliště prošla od poloviny 19. století dlouhým vývojem, od uniformních staveb bez většího urbanistického konceptu až po rozvolněné městské čtvrtě prostoupené zelení. Zaměstnanecké kolonie bývaly často přímo součástí továrních areálů a teprve v souvislosti s prosazováním ideálů zahradního města Ebenezera Howarda se jejich výstavba přesouvá do vhodnějších a zdravějších lokalit dál od výrobních center.

Propojení dělnických sídlišť a idejí zahradních měst se prvně projevilo již v aktivitách anglických podnikatelů, kteří jako zaměstnavatelé a stavitelé na přelomu 19. a 20. století obrodné anglické hnutí zahradních měst myšlenkově a materiálně podporovali. Jejich vlastní firemní výstavba však byla motivována jinými pohnutkami než snahou emancipovat vlastní zaměstnance. Naopak zaměstnanecké kolonie upevňovaly vazbu mezi dělníkem a jeho zaměstnavatelem, což protiřečilo základním idejím zahradních měst, které usilovaly o vyvázání dělníků ze dvojí závislosti - na pracovní a nájemní smlouvě. Dělnická sídliště vždy podléhala, až na několik málo výjimek, autoritativnímu správnímu režimu a s ideálními zahradními městy je spojoval pouze důraz na zdravé a kvalitní bydlení v esteticky příjemném prostředí.

V Čechách se s prvními zaměstnaneckými sídlišti tohoto typu setkáme až v druhé dekádě 20. století, kdy se k nám teorie zahradních měst dostává prostřednictvím německé a holandské architektury. Národnostní rozštěpení mladého Československa se projevilo i zde, zatímco v německy mluvících oblastech převažoval vliv německé zahradní výstavby, obraceli se čeští architekti a investoři k holandským a anglickým vzorům. Mezi nejrozsáhlejší realizace zaměstnaneckých kolonií v Českých zemích patří bezesporu stavební aktivity firmy Baťa ve Zlíně, která během tří desetiletí proměnila provinční Zlín v moderní velkoměsto. V severních Čechách je rozsáhlá výstavba spojena například se střekovskými Schichtovými závody, které obdobně jako další severočeské firmy podporované německým kapitálem přizvaly ke spolupráci renomované zahraniční architekty.

Výstavba zaměstnaneckých kolonií a jejich architektonické a urbanistické řešení postupně proměnilo vzhled mnoha průmyslových center. Zcela však ztroskotaly snahy utopistických socialistů a jejich mecenášů o vybudování ideálních měst budoucnosti, soběstačných kolonií, založených obvykle na bezpeněžním hospodářství či družstevním principu. Přesto však poskytovala tato zaměstnanecká sídliště vybavená obchody, lázněmi, školami a dalšími obecně prospěšnými stavbami velmi kvalitní a důstojné ubytování, které by mnohdy obstálo i v dnešní době.

v anglických zahradních městech, R. Unwin a Barry Parker, 1924

 Ideová skica kolonie Weinmann -

 Kolonie Weinmann-Werke

Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, nedatováno

v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie, 20. léta 20. st.

 Zastavovací plán kolonie

 Mapový zákres torza kolonie

Weinmann-Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, 1921

Weinmann-Werke v Chudeřicích, 2010

 Torzo kolonie Weinmann Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie Tomáš Pavlíček, 2010

 Detail štítů šestidomí v kolonii Weinmann-Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie Marta Pavlíková, leden 2011

 Dům v kolonii Weinmann Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie Tomáš Pavlíček, 2010

 Šestidomí v kolonii Weinmann Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie Marta Pavlíková, leden 2011

 Torzo kolonie Weinmann Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie Tomáš Pavlíček, 2010

 Šestidomí v kolonii Weinmann Werke v Chudeřicích, Otto Salvisberg, fotografie Marta Pavlíková, únor 2011

 Kolonie Stickstoff-Werke v Piesteritzu (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Zastavovací plán kolonie Stickstoff-Werke v Piesteritzu (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, 1917

Arbeiter Siedlung der Weinmann-Werke Swaz, zaměstnanecká kolonie v Chudeřicích 1921–1922 Jedna z největších a nejucelenějších dělnických kolonií na Teplicku vznikla v mezi lety 1921–1922 v Chudeřicích pro zaměstnance nedaleké světecké sklárny a zinkovny podnikatele Edmunda Weinmanna. Vypracováním projektu byl pověřen původem švýcarský architekt Otto Rudolf Salvisberg, který v roce 1921 zpracoval rozsáhlý návrh zaměstnaneckého sídliště. Z něj byla realizována pouze centrální část s přibližně třiceti objekty, které měly podobu řadových i volně stojících domů pro dvě, čtyři nebo šest rodin.

Původní urbanistický koncept byl velkorysý, uprostřed zrcadlově souměrného sídliště vedla široká hlavní komunikace, která opticky směřovala na vrch Bořeň a propojovala kolonii s nedalekou Bílinou. Tato osa byla na jihozápadě přetnuta dvěma čtvrtkružnicemi, následovanými úzkou zástavbou v uliční čáře, která se kolem centrálního náměstí rozvírala do půdorysu písmene „U“. Na severovýchodní straně uzavíralo sídliště šestidomí posazené v prudkém svahu v nejvyšším bodě terénního zlomu.

Tato budova svou výraznou vertikalitou, úzkou parcelou, atypicky vysokými trojúhelnými štíty i otevřenými arkádami podloubí evokovala tzv. špalíčky, tradiční historická uskupení středověkých domů. Toto architektonické pojetí odpovídá tzv. Heimatstillu, svébytnému německému slohu, který v sobě propojoval vliv anglické architektury (štítové komíny) s prvky německého lidového a tradičního stavitelství. Pro jednotlivé budovy byla charakteristická převýšená valbová, případně sedlová střecha s pálenou střešní taškou, probarvená hrubá omítka v přírodní barevnosti a klenuté předsíně. Hlavní zdobný moment se u domů v kolonii soustřeďoval v členění fasád a v plastickém zpracování venkovních omítek. Určitá uniformita jednotlivých budov dávala následně vyniknout působivému celku gradujícímu v průhledech a dominujícímu i na horizontu.

Ke každému domovnímu číslu náležela malá předzahrádka a hospodářské zázemí, které se sestávalo z menšího dvorku a zděného přístavku přímo napojeného na obytný trakt. Vnitřní dispozice domů byla řešena poměrně netradičně, místo obvyklého rozložení obytných prostor v horizontální rovině byly jednotlivé pokoje řazeny vertikálně nad sebou a propojeny úzkým dřevěným schodištěm. Byty nebyly vybaveny koupelnou, ale disponovaly vlastní prádelnou a suchým záchodem situovaným mimo vlastní objekt ve zděném přístavku.

Osada byla obývaná jak před válkou, tak po válce, kdy se složení obyvatelstva po odsunu Němců významně proměnilo. Bohužel v 80. letech minulého století bylo kvůli blízkosti průmyslových areálů, přesunům železniční tratě a výstavbě dálniční přeložky rozhodnuto o postupné likvidaci této kolonie.

Demolice pokračovaly i po roce 1989, kdy se vlastníkem objektů stal ČEZ. Dlouho zůstávalo stát dominantní šestidomí, i to však bylo na začátku roku 2011 zbořeno.

 Kolonie Stickstoff-Werke v Piesteritzu, Coswigerstrasse (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Kolonie Stickstoff-Werke

 Kolonie Stickstoff-Werke

v Piesteritzu, Dreieck (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

v Piesteritzu, konzumní budova (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Kolonie Stickstoff-Werke

 Kolonie Stickstoff-Werke

v Piesteritzu, Krummer weg (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

v Piesteritzu, lékárna (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Otto Rudolf Salvisberg

 Kolonie Stickstoff-Werke v Piesteritzu, Graf von RoedernPlatz (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Kolonie Stickstoff-Werke v Piesteritzu, Hefferich platz (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Městská kolonie BerlinReinickendorf zv. Weisse Stadt (1928–1931), Wilhelm Büningem, Bruno Ahrends, Otto Salvisberg, fotografie, 1931

 Kolonie Stickstoff-Werke v Piesteritzu, Gartenweg (1916–1919), O. Salvisberg, P. Schmitthenner, fotografie, 20. léta 20. st.

 Zastavovací plán sídliště Dewego-Lankwitz v BerlinSteglitz (1920–1940), O. Salvisberg, O. Rudolf, nedatováno

 Sídliště Attilahöhe v BerlinTempelhof (1928–1936), Salvisberg & Reichel, fotografie LDA, 2005

Rudolf Otto Salvisberg (1882–1940) patří mezi přední tvůrce evropské avantgardní architektury. Narodil se ve Švýcarsku, ale podstatná část jeho tvorby vznikla v Německu, kde působil mezi lety 1905–1931. Jako čerstvý absolvent technického učení v Bielu a v Mnichově si založil v roce 1914 vlastní projekční kancelář a už od počátku se specializoval zejména na projekty dělnického a zaměstnaneckého bydlení. Jako autor či spoluautor se od konce první dekády 20. století až do roku 1931 podílel na výstavbě několika desítek kolonií a městských sídlišť, ve kterých aktivně rozvíjel myšlenky zahradního města.

Prvním velkým projektem, na kterém spolupracoval s architektem Paulem Schmitthennerem byla výstavba zahradního města v berlínské čtvrti Staaken s více jak 1000 byty pro 5000 obyvatel financovaná ministerstvem vnitra. Jednalo se o jednu z vůbec prvních racionálně plánovaných obytných berlínských čtvrtí s občanskou vybaveností, a i přes svůj rozsah byl původní projekt mezi lety 1914–1917 uskutečněn v téměř celé podobě. Další společnou prací obou architektů byla zaměstnanecká kolonie pro bavorskou dusíkárnu Stickstoff-Werke v Piesteritzu u Wittenbergu (1916–1919), následoval jeho samostatný projekt pro Weinmannovu sklárnu ve Světci (1921), a poté kolonie pro elektrárenskou společnost v Garchingu (1923–1924), která byla ve své době považována za nejhezčí dělnické sídliště v jižním Německu. Jedním z posledních Salvisbergových projektů realizovaných v duchu klasické německé moderny byla výstavba berlínského sídliště, zv. chaloupka strýčka Toma, ve čtvrti Zehlendorf (1926–1928), na které spolupracoval s architekty Brunem Tautem a Hugem Häringem.

Vrchol v jeho dosavadním tvůrčím přístupu k bytové výstavbě znamenala realizace funkcionalisticky pojatého sídliště v berlínské městské části Reinickendorf, které bylo vybudováno mezi lety 1928–1931 podle návrhů vytvořených ve spolupráci s Wilhelmem Büningem, Bruno Ahrendsem a zahradním architektem Ludwigem Lesserem. Podle charakteristického bílého nátěru venkovních fasád získalo sídliště přízvisko Weisse Stadt – Bílé město a jako jedno ze šesti berlínských moderních sídlišť dnes figuruje na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Sídliště s 1 600 byty v řadových obytných blocích orientovaných ve směru východ – západ je jednou z nejvelkorysejších německých meziválečných urbanistických realizací.

Výstavbu financovalo z větší části město Berlín a na jeho stavbě se podílelo více jak 28 firem. Lokalita byla doplněna řadou veřejných staveb, mimo jiné školami, lázněmi, hřišti, kinem a obchody, které byly soustředěny kolem parků tvořících souvislý zelený pás od centra sídliště až po jeho okraj. Páteřní komunikaci spojující kolonii s jižním Berlínem dodnes tvoří Schillerpromenade, která je uvozena dvojicí převýšených domů, na něž navazuje další bytová zástavba. Otto Salvisberg se podílel jak na zpracování zastavovacího plánu, tak na zástavbě vnějšího pásu sídliště a jeho práci na tomto projektu lze považovat za nejdůležitější bod jeho tvorby.

Do rodného Švýcarska se Salvisberg vrátil až v roce 1930 v souvislosti se změnou politické situace v Německu a nástupem NSDAP k moci. Začal přednášet na Vysoké škole technické v Curychu a i nadále se věnoval vlastní projekční činnosti. Je například podepsán pod řadou administrativních, výrobních a výzkumných budov firmy Hoffmann-La Roche AG postavených v Basileji, Milánu a Londýně. Jeho pozdní realizace se staly vzorem a inspirací pro poválečnou švýcarskou architekturu a nastupující modernu 50. let minulého století.

 Perspektivní pohled na dělnickou

kolonii (Siedlung I) v Novosedlicích, Paul Brockardt, ilustrace,1921

 Pohled na dělnickou kolonii

(Siedlung I) v Novosedlicích, Paul Brockardt, ilustrace,1920

 Úřednická kolonie (Siedlung II) na Střekově, Paul Brockardt, pohlednice, 1929

 Půdorysné schéma

 Dům č. p. 536 v dělnické kolonii

dělnické kolonie (Siedlung I) v Novosedlicích, Paul Brockardt, ilustrace, 1920

 Úřednická kolonie (Siedlung II) na Střekově, fotografie, 1922

(Siedlung III) na Kamenném vrchu na Střekově, Paul Brockardt, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Plán uličního průčelí

dvoudomku typ 4a pro dělnickou kolonii (Siedlung I) v Novosedlicích, Paul Brockardt, 1920

 Typový domek úřednické

kolonie (Siedlung II) na Střekově, fotografie, 1922

 Dům č. p. 535 v dělnické kolonii

(Siedlung III) na Kamenném vrchu na Střekově, Paul Brockardt, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Plán dvorního průčelí typového domku dělnické kolonie (Siedlung III) na Kamenném vrchu na Střekově, Paul Brockardt, 1938

 Plán uličního průčelí a půdorys

 Plán uličního průčelí

podkroví šestidomku typ I. pro dělnickou kolonii (Siedlung I) v Novosedlicích, Paul Brockardt, 1919

čtyřdomku typ II. pro dělnickou kolonii (Siedlung I) v Novosedlicích, Paul Brockardt, 1919

 Plán dvorního průčelí

 Dělnická kolonie (Siedlung III)

domku typ Ib dělnické kolonie v Novosedlicích, Paul Brockardt, 1919

Zaměstnanecké kolonie Schichtových závodů v Novosedlicích (Obersedlitz) a na Střekově (Schreckenstein) 1919–1921, 1938 Bytová nouze, která v meziválečném období postihla většinu městských aglomerací, se nevyhnula ani Ústí nad Labem, kde téměř 10 % obyvatelstva bydlelo v naprosto nevyhovujících poměrech. Kritickou situaci pomáhala aspoň částečně zmírnit velkorysá bytová výstavba financovaná Schichtovými tukovými závody, která se soustředila do prostoru dnešní městské části Střekov.

Jeden z nejvýznamnějších průmyslových podniků v bývalém rakouském mocnářství i v nově vzniklé československé republice měl v té době již dokonale fungující systém zaměstnanecké sociální péče. Už od roku 1894 mohli Schichtovi zaměstnanci využívat služeb závodní jídelny, následně byla zřízena knihovna, mateřská školka i moderně vybavená ordinace a závodní nemocenská pokladna. U jednotlivých provozů byly k dispozici umývárny, sprchy i odpočívárny s prostory pro ohřívání donesených jídel. Schichtovy závody mimo jiné financovaly výstavbu moderního kinosálu ale také závodních lázní. Otázku zaměstnaneckého bydlení začala firma řešit bezprostředně po konci první světové války, kdy byly postupně odkoupeny rozsáhlé pozemky v okolí továrny. Rezidenční střekovská čtvrť tak velmi záhy získala zcela novou podobu. Bytová výstavba zaměstnaneckých kolonií byla realizovaná v několika stavebních vlnách a postupovala od hranic Schichtovy továrny vzhůru po svahu, kde získala uvolněnější ráz. Nová sídliště byla označována římskými číslicemi a jejich autorem byl Schichtův dvorní architekt Paul Brockardt.

První kolonie s 90 dělnickými a úřednickými domky čtyř typů vznikala mezi lety 1919–1921 ve svažitém terénu kolem dnešní Kojetické ulice. Základním východiskem projektu byl důraz na intimitu a malebnost zástavby složené z řadových patrových domků pro jednu rodinu, které byly podle terénní situace seskupeny po dvou, čtyřech, šesti nebo dvanácti do větších obytných celků. Příkladem nejlevnějšího dělnického bydlení v kolonii byly domky typu I a Ib, ve kterých se nacházely třípokojové byty, jejichž centrum tvořila obytná kuchyně s kamny určenými k vaření i vytápění o celkové výměře 22 m2. Komfortnější úřednické domky představují stavební typy II a IV. Kolonie disponovala také společným zázemím, například mandlem, ale bydlel zde i zahradník, který se staral o obecní výsadbu ovocných stromů, zeleniny i květin. Domky byly postaveny ze struskového betonu, který nahradil nedostatkové pálené cihly. Strusku, která byla ceněna pro své dobré tepelně izolační vlastnosti, produkovaly Schichtovy závody jako odpadní výrobek.

Vzhledem k mohutnosti bytové výstavby byly postupně zakoupeny tři stroje na struskové cihly, kterých bylo jen za rok 1920 vyrobeno přes milion.

Na konci roku 1919 dokončil architekt Brockardt plány dalších 34 úřednických domů pro druhou osadu, Siedlung II, která byla situována přímo za areálem továrny při dnešní Purkyňově ulici. Obytné bloky o dvou a šesti řadových domcích typu IV a IVa, dostavěné v roce 1921, nabízely prostorné čtyř až šestipokojové byty. Ke standardnímu vybavení domků v obou zmiňovaných koloniích patřila tekoucí voda, elektrické osvětlení, koupelna a vlastní zahrada o rozloze od 200 do 350 m2 s malým hospodářským přístavkem. Nejmladší sídliště s bytovými domy vystavěné na Kamenném vrchu, Siedlung III, pochází z roku 1938 a poskytovalo prostornější byty pro vícečlenné rodiny. Z původně plánovaného většího urbanistického celku zde bylo realizováno pouze pět patrových obytných bloků, které byly seskupeny kolem prostoru centrálního náměstí vybaveného pergolami, zahradními altány a pískovišti. V každém domě se nacházelo šest bytových jednotek se třemi ložnicemi, obytnou kuchyní, koupelnou a toaletou, další menší dvoupokojový byt byl situován v podkroví. Po dostavbě zůstaly byty i v tomto případě nadále majetkem Schichtových závodů, proto mohly být zaměstnancům přidělovány podle jejich potřeb a zásluh.

na Kamenném vrchu na Střekově, Paul Brockardt, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Vila Heinricha Schichta

(1925–1930) v Ústí nad Labem, Paul Brockardt, fotografie Kateřina Neumannová, 2011

 Paul Brockardt

 Plán hlavního průčelí vily

 Vila Heinricha Schichta

(1925–1930) v Ústí nad Labem, Paul Brockardt, fotografie Kateřina Neumannová, 2011

 Půdorysný plán 2. poschodí vily

Franze Petschka v Ústí nad Labem, Paul Brockardt, 1921

 Lázně dr. Vrbenského

(1930–1931) na Střekově, Paul Brockardt, fotografie, 1930

 Vila Franze Petschka

(1921–1931) v Ústí nad Labem, Paul Brockardt, fotografie Ludmila Skokanová, 90. léta 20. st.

 Vila Franze Petschka

(1921–1931) v Ústí nad Labem, Paul Brockardt, fotografie Ludmila Skokanová, 90. léta 20. st.

Paul Brockardt (1882–1941) pocházel z význačného stavitelského rodu působícího v bavorském Coburgu. Po studiích na místní Baugewerkschule přijal roku 1903 místo architekta v pruské státní správě, kde působil až do roku 1918. Po otevření vlastní architektonické kanceláře začal velmi záhy pracovat pro významnou průmyslnickou rodinu Schichtů a přesídlil do Ústí nad Labem, ale i nadále paralelně působil v rodinné firmě Brockardt Coburg. Za svůj život projektoval přes 500 staveb, ve kterých plynule přecházel mezi jednotlivými architektonickými styly. Je autorem klasicizujících, neorenesančních a neobarokních vil, ale také velkého počtu velmi progresivních expresionistických veřejných staveb. V Ústí nad Labem realizoval Paul Brockardt několik výjimečných staveb, vedle již zmiňovaných rezidenčních vil pro velkoprůmyslnické rodiny Petschků, Weinmannů a Schichtů, nelze opomenout budovu polikliniky nebo bývalé lázně dr. Vrbenského, které se svým technickým vybavením a službami staly ve své době jedněmi z nejmodernějších v Evropě.

Kromě projektů řešících zaměstnanecké a sociální bydlení, které navrhl pro Georga a Heinricha Schichta, vypracoval také kolonii o padesáti rodinných domech pro měďařské závody v Povrlech a navrhl velký počet patrových domků s malými byty v Teplicích, Ústí nad Labem, Lovosicích a Neštědicích.

V souvislosti s těmito zakázkami se také ucházel, bohužel neúspěšně, o práci na hornických koloniích dotovaných z fondu ministerstva veřejných prací.

Ve svém rodném Coburgu projektoval v roce 1934 trojkřídlý rezidenční objekt, tzv. Brockardt-Condominium, se 24 byty pro vojenské důstojníky. Návrh sídliště byl nejprve vládními úřady zamítnut, ale na nátlak NSDAP bylo v září 1935 vydáno stavební povolení a následujícího roku byl projekt realizován. Tento komplex postavený na půdorysu písmene „U“ s valeně sklenutými vstupy a trojbokými balkony, byl ve své době nadstandardně vybavený, v komplexu nechyběla prádelna, kuchyně s elektrickými sporáky ani teplovodní rozvody. Toto sídliště je stylově velmi blízké nejmladší střekovské kolonii, Siedlung III, Schichtových závodů, ale pouze coburgský komplex podléhá od roku 1973 památkové ochraně.

Franze Petschka v Ústí nad Labem, Paul Brockardt, 1921

 Bytová Skupina 1,

Lossow und Kühne, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Bytová Skupina 1,

Lossow und Kühne, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Zastavovací plán sídliště na

Skřivánku v Ústí nad Labem, Lössow und Kühne, 1930

 Bytová Skupina 2,

Lossow und Kühne, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Půdorysný plán suterénu

 Půdorysný plán 1. poschodí

bytové Skupiny 2 na Skřivánku v Ústí nad Labem, Lössow und Kühne, 1930

 Bytová Skupina 3,

 Plán jižního průčelí bytové

Skupiny 2 na Skřivánku v Ústí nad Labem, Lössow und Kühne, 1930

 Plán východního průčelí bytové

 Bytová Skupina 5,

Skupiny 5 na Skřivánku v Ústí nad Labem, Lössow und Kühne, 1930

bytové Skupiny 2 na Skřivánku v Ústí nad Labem, Lössow und Kühne, 1930

Lossow und Kühne, fotografie Marta Pavlíková, 2012

Siedlung Lerchenfeld Aussig, zaměstnanecké sídliště Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem 1929–1930 Druhý nejvýznamnější ústecký podnik, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, zahájil svou masivní bytovou výstavbu zaměstnaneckého bydlení téměř ve stejném období jako Schichtovy závody. Došlo tak k navázání na firemní tradici zahájenou už v 70. letech 19. století, kdy závod pro své dělníky vystavěl v bezprostřední blízkosti výrobního areálu, při dnešní Klíšské ulici, na svou dobu velmi komfortní dělnické domy. Tato nejstarší kolonie realizovaná prostřednictvím tzv. Pensioninstitutu využívala typového patrového domu od architekta Roberta Langse a její progresívnost spočívala nejen v kvalitě poskytovaného bydlení, ale také v jejím příjemném estetickém působení a rozvolněném půdorysném schématu, který už opouštěl do té doby obvyklý šachovnicový koncept výstavby.

Dělnické sídliště, tzv. Siedlung Lerchenfeld, vystavěné stejnou firmou o necelých šedesát let později v prostoru místní části Skřivánek splňovalo veškerá kritéria kladená v té době na sociální výstavbu a v mnohém je opět překračovalo. Projekt zaměstnanecké kolonie realizovaný podle principů zahradního města byl svěřen liberecké pobočce drážďanského architektonického ateliéru Lossow und Kühne, který byl mimo jiné také autorem výškové správní budovy Spolku. Firma přišla do Ústí nad Labem díky městskému architektovi Franzi Josefu Arnoldovi a vedoucímu stavební sekce Spolchemie Erichu Breindlovi, který během realizace tohoto sídliště často vystupoval v roli zástupce investora.

Navržený obytný soubor byl inspirován kolonií Neu Rossen továrny Leuna-Werke od architekta Karla Bartha a byl založen na principu uzavřené skupiny dvoupatrových bytových bloků obklopující centrální zatravněný prostor s dětským hřištěm. Z původně zamýšleného plánu bylo nakonec postaveno šest bloků o dvou domech, které uzavřely vnitřní dvůr ze tří stran. Obytné bloky nejsou zcela identické a liší se nejen jejich půdorys, ale také způsob členění venkovních fasád, kterým dominuje výrazné římsoví, vertikální schodišťová okna a předsazené nebo naopak zapuštěné balkóny s dřevěným zdobným zábradlím. Narozdíl od většiny dvoudomů v kolonii, které mají podélnou dispozici, jsou dva rohové obytné bloky propojeny na půdorysu písmene „L“, vnitřní dispozice domů je vždy trojktraktová s centrálně situovaným schodištěm, po jehož stranách se zrcadlově rozkládají vždy dva dvou až pětipokojové byty.

Sídliště bylo realizováno mezi lety 1929–1930 a na jeho výstavbě se podílely ústecké firmy N. Rella & Neffe a E. Kempel a A. Köhler & Co. a dále firma Václava Nekvasila z Prahy Karlína. Příjemné, pohodlné bydlení v těchto domech bylo přednostně určeno pro kvalifikované pracovníky, o které měl Spolek mimořádný zájem. Na sídliště vzápětí navázala vilová zástavba, opět navržená kanceláří Lossow und Kühne, která poskytovala ještě vyšší standart bydlení rodinám ředitelů firmy. Celý tento obytný komplex je klasickým příkladem stylové ambivalence stavební produkce ateliéru Lossow und Kühne, který v tomto projektu propojil zásady moderního bydlení, které obstojí i v dnešní době, se střízlivě konzervativním zevnějškem jednotlivých budov s prvky velmi blízkými nastupujícímu Heimatstillu. Zároveň se jedná patrně o jedinou zakázku zabývající se problémem zaměstnaneckého bydlení, kterou Lossow und Kühne realizovali.

Lossow und Kühne, fotografie Marta Pavlíková, 2012

 Vila ředitele Friedricha Martina

v Ústí nad Labem (1929–1930), Lössow und Kühne, fotografie Marta Pavlíková, 2008

 Plán západního průčelí bytové

 Činoherní divadlo

Skupiny 6 na Skřivánku v Ústí nad Labem, Lössow und Kühne, 1930

 Vila Bergfried Ernsta Hüthera

v Drážďanech (1911–1913), Lössow und Kühne, pohlednice, 1. pol. 20. st.

 William Lossow

v Saalfeldu (1922–1924), Lössow und Kühne, fotografie, 2012

 Max Hans Kühne

 Hlavní nádraží v Lipsku

(1905–1912), Lössow und Kühne, pohlednice, 1. pol. 20. st.

 Hlavní nádraží v Lipsku

(1905–1912), Lössow und Kühne, fotografie, 2012

 Přádelna Johann Priebsche

dědicové ve Smržovce (1909–1912), Lössow und Kühne, fotografie, 2012

 Budova ředitelství

Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě (1931), Lossow und Kühne, fotografie Josef Klega, 50. léta 20. st.

Architektonická kancelář „Lossow & Kühne Dresden“ fungovala od roku 1906 do roku 1945, založil ji německý architekt William Lossow (1852–1914), který spolu se svým zetěm Hansem Maxem Kühnem (1874–1942) otevřel první pobočku v Drážďanech. Tato kancelář během své existence ovlivnila řadu severočeských architektů a to zejména těch, kteří u ní praktikovali, za všechny jmenujme Rudolfa Bitzana, Heinricha Persta, Paula Spielmanna a Ernsta Müllera. Architektonickou tvorbu ateliéru svým jménem zastřešovali oba majitelé, ale spolu s nimi se na zakázkách podílelo i množství mladších spolupracovníků, proto je někdy obtížné určit skutečný autorský vklad konkrétních osob u jednotlivých staveb. První a patrně nejznámější realizací této kanceláře je klasicizující budova hlavního nádraží v Lipsku, za jejíhož autora bývá někdy označován Rudolf Bitzan, který po roztržce týkající se autorského podílu na této stavbě z kanceláře roku 1907 odešel. Ještě před první světovou válkou navrhli Lossow & Kühne budovu drážďanského divadla (1911–1913) nebo obchodní komoru v Plavně (1914–1915), z poválečných projektů nelze pominout soutěžní návrh na mrakodrap společnosti Chicago Tribune ve Spojených státech (1922).

Roku 1925 dochází k otevření firemní pobočky v Liberci a s tím související změně názvu kanceláře na Architekten Lossow & Kühne Dresden - Reichenberg.

Liberecká pobočka byla jediná mimo německé území a těžiště její práce spočívalo ve vyřizování stavebních zakázek pro širokou vrstvu bohatých sudetoněmeckých průmyslníků. Jednou z nejprominentnějších firem, se kterými architekti na našem území spolupracovali, byl ústecký Spolek pro chemickou a hutní výrobu patřící k nejvýznamnějším chemickým koncernům v meziválečné Evropě. Projekční ateliér dále vytvořil řadu návrhů sakrálních staveb, lázní, divadel, výstavních pavilónů i soukromých vil a jeho stavební produkce byla velmi kvalitní a stylový záběr velmi široký. Například vedle konzervativně pojatých libereckých a jabloneckých rezidenčních vil ovlivněných historickými slohy, najdeme v jeho portfoliu také stavby velmi moderní až průkopnické. Takovou byl například ve své době nejvyšší československý „mrakodrap“, správní budova Spolchemie z let 1929–1930, postavený v expresionistickém hamburském slohu vycházejícím především z principů severoněmecké gotiky. Tato oscilace mezi progresivními architektonickými styly a tradičním tvaroslovím, typická pro veškerou produkci kanceláře, vyústila v její příklon k tzv. Heimatstillu. Toto architektonické směřování dokládá například realizace zámku ve Wachwitzu z let 1936–1937.

 Obchodní a živnostenská komora v Plavně (1914–1915), Lössow und Kühne, fotografie, 2012

 Řadové domky sídliště

Weissenhof (1927), J. J. P. Oud, fotografie, 30. léta 20. st.

 Bytový dům sídliště Weissenhof (1927), Mies van der Rohe, fotografie, 30. léta 20. st.  Bytový dům sídliště Weissenhof (1927), Mies van der Rohe, fotografie, 30. léta 20. st.  Půdorysné schéma Koldomu v Litvínově, Václav Hilský, Evžen Linhart, 1946–1949

 Koldům v Horním Litvínově (1946–1958), Václav Hilský, Evžen Linhart, fotografie L. Skokanová, 2001

 Návrh typové kuchyně,

Erich Dieckmann, Bauhochschule Weimar, 20. léta 20. st.

 Koldům v Horním Litvínově (1946–1958), Václav Hilský, Evžen Linhart, fotografie L. Skokanová, 2001

 Hornický dům v Oseku (1932),

F. A. Libra, fotografie, 30. léta 20. st.

 Zastavovací plán bytové kolonie v Horním Litvínově, Václav Hilský, Evžen Linhart, 1946–1949

 Návrh rozmístění nábytku

v minimálním bytě, Alfred Arndt, Wilhelm J. Hess, 1930–1931

 Perspektivní návrh sídliště

Törten v Desavě, Walter Gropius, 1926

Nové tendence a poválečný vývoj Navzdory rozsáhlé a intenzivní bytové výstavbě probíhající po celá 20. léta minulého století nebylo možné dosáhnout plné nápravy ubytovacích poměrů nízkopříjmových vrstev společnosti, a to nejen v oblasti severočeské hnědouhelné pánve. Bytová situace se navíc na začátku 30. let začíná vlivem celosvětové hospodářské krize ještě více zhoršovat, a tak vedle státem a velkými podniky podporované výstavby stále vznikají provizorní a nouzové obytné stavby. Kolonie s domy pro jednu až dvě rodiny nepostačovaly stoupající poptávce po státem subvencovaném bydlení, kdy v konečném důsledku mohlo být vyhověno jen přibližně jedné desetině žádostí o přidělení bytu. Po vyhlášení nových bytových zákonů upravujících tuto problematiku a snížení výměry státem subvencovaného tzv. „malého bytu“ na 20 m² plus příslušenství, dochází na přelomu 20. a 30. let ke změně stavebního zadání a přednost před individuálním rodinným bydlením dostávají návrhy bytových domů s malometrážními bytovými buňkami.

Po celá 30. a 40. léta ještě v bytové výstavbě doznívaly myšlenky a teorie zahradního města, zároveň se však začal prosazovat nový vědečtější přístup k architektuře. Nové technologie a všeobecné rozšíření železobetonových konstrukcí znamenaly radikální proměnu tradiční dispoziční struktury domu a umožnily vznik nového obytného plánu, který vedl k větší racionalizaci vnitřního a vnějšího bytného prostoru. Širokou pozornost vzbudila zejména stutgarttská bytová výstava Die Wohnung, pořádaná v roce 1927 německým Werkbundem, která přinesla nový pohled na bytovou výstavbu. Celou generaci architektů pak ovlivnila škola architektury Bauhaus v Desavě, její tehdejší ředitel Walter Grophius při stavbě sídliště Törten (1926–1928) například poprvé použil standardizovaný typ domu z prefabrikovaných dílců a proudový systém výstavby. Tento typ realizace přizpůsobený dráze stavebního jeřábu s sebou přinesl větší možnost industrializace a ekonomizace výstavby a také nový urbanistický koncept řádkové zástavby, která se stala přes svou jistou monotónnost výchozím schématem celých městských čtvrtí a synonymem pro panelová sídliště.

V poválečném období i u nás našla ohlas myšlenka kolektivních domů, tzv. koldomů, rozvedená v díle Le Corbusiera a sovětské levicové avantgardy.

Tyto domy představovaly zhmotnění ideálu kolektivního ale přitom rodinného bydlení. Litvínovský koldům od architektů Evžena Linharta a Václava Hilského z let 1946–1958 například disponoval centrální prádelnou, jídelnou, jeslemi, mateřskou školkou, klubovnami a bazénem. Provoz koldomů se však ukázal jako finančně velmi náročný a také z hlediska sociálního byl tento způsob bydlení velmi problematický, proto se tyto realizace nedočkaly masovějšího rozšíření. Naopak do popředí se dostává výstavba výškových bytových domů, které se v českém prostředí postupně staly jedinou alternativou sociálního bydlení.