1
Tanec divoĹĄky Magda K!epelkovĂĄ
4
Magda Køepelková © 2013 Ilustrace Pavel Kodrle © 2013 Vydalo nakladatelství Ladìní Brno Tisk Centa, spol. s r.o. Brno
ISBN 978-80-260-4091-0
5
Obsah. 1. Úvod…………….……………………. str. 8 2. Dvíøka z vìzení……………………….. str. 11 3. Probuzená krása………………………. str. 33 4. Poslední sestup do podsvìtí……….…. str. 48 5. Virtuální milenec……………………... str. 75 6. Vysoká škola života………………… .. str. 87 7. Tanec divošky………………………… str. 103 8. Závìr………………………………….. str. 116 9. Slovo k ilustracím…………………… . str. 118
6
Úvod K napsání tìchto pøíbìhù mì inspirovala pøítelkynì Veronika. Svìøila se mi, že prožívá u milování se svým novomanželem tak silné stavy, kdy je až mimo sebe, kdy témìø ztrácí vìdomí. Až se toho lekla. Ujistila jsem ji, že to, co zažívá je skvìlé, mimoøádné a strach není na místì. Sama jsem mìla podobné zážitky a ráda jsem zkoumala, kam až mì sexuální síly mohou zanést. Otevøely mi cesty do jiných dimenzí, objevovaly se mi vize i obrazy z minulých životù. Obì jsme se shodly na tom, že tomu napomohl partner, ten správný muž, se kterým mohu vylétnout do výšin. A že bez vzájemné lásky by to nešlo. Já jsem zažívala s partnerem pocit, jako když se mi otevírá celý hrudník, Veronika hmatatelnì cítila obì jejich srdce, která se spojila v jednu velkou záøi. Pøemýšlela jsem nad tím, co vše jsem se díky mužùm nauèila. Co jsem se nauèila o sobì právì pøes sexualitu, pøes milování s mužem. Ucítila jsem velkou vdìènost za každý krásný prožitek i za každé šlápnutí vedle. Všechno mìlo v mém poznání nìjaký smysl. Pøi své práci se ženami jsem vyslechla mnoho pøíbìhù. Èasto jsem v ženských kruzích byla svìdkem toho, jak nesmírnì léèivé je, když ženy mezi sebou otevøenì sdílí. Jak moc to potøebují – øíct vše, hlavnì to, za co se tøeba léta stydìly, nebo na co chtìly zapomenout. Vidìla jsem, kolik bolesti si nesou ze svých lásek. Zranìní z intimních zážitkù jsou velmi hluboká a mohou nás dlouho bolestivì ovlivòovat. V touze po lásce, po pøijetí, po svobodì udìláme rùzná rozhodnutí, nìkterá prospìšná, jiná ne. Je to prostì škola. Pøeji si, aby vám toto literární zpracování, které je inspirováno skuteènými prožitky, pomohlo pøijmout, že i ten váš pøíbìh je 8
10
Dví•ka z v•zení. Lenku jsem poznala na podobné akci, o které bude vyprávìt. Mìly jsme hodnì spoleèného. Stejná vìková kategorie i velmi podobný životní pøíbìh. I když jsme si byly vždy blízké, pøesto jsem její pøíbìh zcela neznala. Èekala jsem tehdy sama na neznámém nádraží. Foukal protivný mrazivý vítr, prostì bøezen. Po jaru ani památka. U nohou se mi válela kabela s vìcmi na víkend. Spacák, hadry, nìjaký jídlo. Poprvé v životì odjíždím sama na víkend. Bez manžela, bez dìtí, ve svých 40 letech. Rozhodla jsem se vyzkoušet kurz reiki a nìjaké meditace. Proè? Zažila jsem bìhem krátké doby docela divné vìci a chtìla jsem pochopit, proè se mi to všechno dìje. Jednou pro sebe koneènì nìco udìlat. I když nevím, co tam bude za lidi, kde budu spát, jsem naprosto v klidu. Mám pocit, že je o mne prostì postaráno. Cesta šla jako po másle, potkala jsem pøíjemné cestující, jedna paní mne dokonce dovedla až na místo a já najednou vcházím do budovy staré školy, kde má víkend probíhat. V tu ránu je ve mnì malá dušièka. Uvítají mì dva muži. Jsou zcela urèitì o dost mladší než já. Opírají se ležérnì o školní lavici. Baví se spolu jako staøí známí a trochu zvìdavì po mnì kouknou. Teï už se opravdu cítím divnì. „Co tu dìlám?“ øíkám si. Ale už není kam utéct. Od vìtšího z nich dostanu základní informace a jdu se pøevléct. Program má probíhat ve tøídì, která je pro tyto úèely vyklizená. Žádné stolky ani židlièky, jen školní výzdoba po stìnách pøipomíná, kde jsem. A katedra – uèitelský stùl. Zamíøím rovnou k nìmu, pøíjemnì u nìj sálá teplomet. Nahøívám se a prohlížím vystavené knihy. A jsem doma. Vždy• všechny tyhle tituly znám. Knihy o energiích, ale i ty další. Miluj svùj život – Luise L. Hay, Osho. Uklidním se. „Jsem tu 11
Probuzená krása Zuzka. S touto sleènou jsme si povídaly v autì pøi dlouhé cestì z Prahy do Brna, která se díky nìkolika silnièním opravám protáhla na ètyøi hodiny. Myslím, že Zuzce k otevøenosti pomohlo, že jsem se musela dívat smìrem dopøedu, za volantem jsem si nemohla dovolit pøíliš mnoho pohledù na ni. Vyprávìla mi pøíbìh, který pro ni byl v jejím mladém životì zlomový. Veèírek u kamarádky se pomalu rozjíždìl. Olga mì vytáhla, i když se mi vùbec nechtìlo. Musela jsem jí slíbit, že pøijdu, jinak by mi nedala pokoj, zvala mì už mockrát a teï si evidentnì usmyslela, že nutnì potøebuju mezi lidi. Ona by prostì vymámila z jalové krávy tele. Miluje spoleènost, a proto poøádá veèírky docela pravidelnì. Slyšela jsem už dávno, že jsou velmi oblíbené. Oli je skvìlá hostitelka a je fakt, že má spousty zajímavých známých. Byt má obrovský, takže se zde vìtšinou i nocuje. Její vkus na muziku je vyhlášený. A to bylo to, co u mì rozhodlo. Jo, zatancovat si, vau, už dlouho jsem si to nedopøála. Jakmile zaène hrát hudba, zapomínám na okolní svìt. Normálnì by mi bylo hloupý nìkde tanèit sama, ale tady na té soukromé akci to nebude vadit. Je tu taková bezpeèná, pøátelská atmosféra. Doupì Olinky je její vlastní odraz. Harmonicky barevnì sladìné místnosti vyvolávají pocit bezpeèí. Dekorace pùsobí vznešenì a pøátelsky. Všude je vidìt ženská ruka, kreativní víla namalovala i obrázky na stìny. Prostornému obývacímu pokoji vévodí velká kytka – témìø strom, možná nìjaký druh fíkusu. Stìny jsou pøíjemnì zelené, kombinované se žlutou. Cítím se tu dobøe. Postupnì se místnost plní lidmi, panuje zde opravdu zvláštní
33
pohoda. Muzika hraje a já se spokojenì pohupuju v bocích. Prvních pár jedincù zaèalo tanèit. Jeden z nich se opravdu nedal pøehlédnout. Podivné prazvláštní pohyby odpovídaly jeho zjevu. Tak ošklivýho chlápka jsem už dlouho nevidìla. Malý, hubený, starší, témìø plešatý chlapík s hlavou ve tvaru švestky se ztrácel v barevném splývavém obleèení. Jakási suknice s volnou košilí. Na nohou takové zvláštní – žabky? Nejspíš. První mùj pohled a øíkám si: „Páni, to je ale skøet.“ Pøipomnìl mi ošklivého trpaslíka, skøeta z pohádky. Ostatní ho patrnì znali, protože ho brali normálnì, nikdo se nad ním nepozastavil. Stoupla jsem si ke kvìtinì v pokoji, abych byla trochu maskovaná, popíjela drink a pozorovala jsem nenápadnì dál. Protože jestli byl mimoøádný jeho zjev, tak pohyb ještì víc. Nevypadalo to na tanec. Dìlal rùzné kroky, sem a tam, rukama a trupem se ohýbal a prohýbal. Byla to prèa. Prskla jsem do dlaní, dusila smích, až jsem se polohlasnì rozesmála. Zaèalo mì to dívání bavit. Èím déle jsem zírala, tím víc jsem vidìla, jak je ten muž uvolnìný. Jeho samotného to velmi bavilo, užíval si to. Trochu se pøedvádìl, ale jen tak sám pro sebe. To mi bylo sympatické. Už jsem z toho koukání dostala i chu• do tance. Zaèala jsem na druhé stranì místnosti, v bezpeèné vzdálenosti od nìj a za chvíli jsem ho pøestala vnímat. V tanci jsem svobodná a je mi tak dobøe. Prostì to jsem já. Bìhem veèera jsem muže – øíkali mu Sam – potkala nìkolikrát. Vždy v pøítomnosti nìjaké ženy, které se vìnoval s naprostým zaujetím. Pozorovala jsem to jako divadelní pøedstavení. Napùl mì to dráždilo a druhou polovinou jsem dotyèným závidìla. Nebyl hezký, ale byl tak pozorný, ženám se uklánìl, bral je za ruku a nazýval je krásnými jmény. Pøekvapilo mì, že nìkteré ženy si to viditelnì užívaly a jakoby rozkvetly. Nìco takového jsem ještì 34
Pøipravila jsem se na veèer peèlivì. Po dlouhé dobì jsem místo kalhot navlékla tyrkysové šatièky. Jediné šaty co mám a moc dlouho jsem je už neprovìtrala. Boty mi úplnì neladily, ale co, stejnì v bytì budu bosa. Pøed odchodem jsem se zastavila pøed zrcadlem. „Vypadám žensky,“ pomyslela jsem si pøekvapenì. Usmála jsem se na sebe. „Docela dobrý.“ A radìji jsem rychle odešla, než mi v hlavì zaèaly naskakovat další, vìtšinou hanlivé, dodatky k mému zjevu. Zvoním u Olinky. „Tak pojï, Zuzi, a pøeji ti krásný veèer,“ uvítala mì. Záøivì a spokojenì se na mì usmála a já vìdìla, že on už tam je. Potkala jsem ho u nádoby s èajem. Radostnì se na mì usmál, objali jsme se. „Ahoj, páni tobì to sluší, ukaž, musím si tì prohlédnout,“ roztoèil si mì jak èamrdu. „Jsi jiná ženská od minule. Jsi ženská, krásný.“ Mìl takovou radost. Bylo to pøíjemné vnímat. Uvìdomila jsem si, že jsem opravdu od zážitku s ním trochu zmìnila šatník. Ale ne tak razantnì jako dnes veèer. Cítila jsem se trochu nesvá, slyšet tolik obdivu, ale taky jsem se uvnitø rozhodla vše pøijmout, užít si všechny lichotky, všechno. Cítila jsem se jak na léèení. „Myslel jsem na tebe. Poøád jsem cítil, jak se líbáme, byla jsi tak nenasytná, tak otevøená. Na to jsem hodnì vzpomínal. Jak ses cítila ty po našem setkání, co ti nejvíc utkvìlo?“ Jeho zvìdavost mì pobavila a taky potìšila. „Bylo to… nádherný. Druhý den se mi stalo, že jsem šla po ulici, vzpomnìla si na tvé ruce ve sprše a normálnì se mi podlomila kolena a projel mnou spontánní orgasmus. To jsem nikdy nezažila. Málem jsem se tam na ulici pøed lidmi složila. Nìjaký pán se mì zeptal, jestli mi není špatnì, jak jsem hlasitì vzdychla a orosila se. Rozdýchala jsem to, ale smála jsem se tomu pak ještì nìkolik dní.“ Poèkala jsem, až se Sam vysmìje a pokraèuji: „Nejvíc mì asi zasáhlo, jak jsi mì TY vnímal. Víš, chtìla bych s tebou zažít noc, užít si tì. Minule jsem dokázala 44
vnímat jen to, jak si ty užíváš mì. Chtìla bych si zažít, užít i já tebe.“ Stála jsem tam proti nìmu a pozorovala, co on na to. Cítila jsem v žaludku neklidný, nepøíjemný pocit. Strach z odmítnutí. Strach, zda jsem to nepøehnala. Muži jsou lovci, neodradí ho moje nabídka? Sama jsem neèekala, že to na nìj takhle vybalím. Tenhle muž ve mnì vyvolával opravdu neuvìøitelnì pøekvapivé reakce. Než jsem se ale mohla zaèít cítit opravdu špatnì, stiskl mi ruku, druhou mì objal a øekl: „To je moc krásný, dìkuji ti za tvou odvahu, za to, že jsi to øekla. Moc rád s tebou strávím tolik èasu, kolik budeš chtít.“ Pohladil mì po tváøi a políbil mì jemnì na ústa. „Ale nejdøív si, divoženko, zatancujeme, moc si pøeji vidìt tì zase tanèit. Obzvláš• v tìchto šatech. Budeš jako moøská víla. A až budeš chtít, mùžeme jít ke mnì a promilovat celou noc. Nemusíš nic øíkat, až bude ta chvíle, tak jen kývni a pùjdem.“ Milovala jsem ho v tu chvíli. Za ta slova, pøístup, za to, že tam je. Že vùbec je. Užívala jsem si tanec, vnímala vzrùstající jiskøení mezi námi a zrovna když jsem chtìla kývnout, tak kývnul on. „Jdeme,“ zavelel. „Nebo se neudržím a povalím tì tady na podlahu. Mùžem?“ Ještì se pro jistotu zeptal. Jeho touha mi dìlala moc dobøe. „Mùžem.“ Pùlhodinová procházka nás doèasnì zklidnila. Zjistila jsem o nìm spoustu vìcí, tøeba to, že se stará sám o pìtiletého syna a že by si ještì pøál mít holèièku. Vyprávìl o dìtech s takovou láskou, až mì srdce zabolelo. Dívka vedle mne si hluboce povzdychne. Podívám se na ni, pohled mi opìtuje. Už se ani nestydí, ani neèervená. Sedí vedle mne dospìlá žena. Došli jsme do bytu. Staèil jeden pohled a už nebylo o èem mluvit. Zaèali jsme se vzájemnì svlékat už na chodbì. Byli jsme oba 45
Poslední sestup do podsv•tí Mahulena. Moje minulost je nìco, na co nerada myslím. Mìla jsem spoustu mužù a s nimi i mnoho nepìkných zážitkù. Mùj problém nebyli muži, ale já sama. Bála jsem se toho, co udìlám, nebo neudìlám. Od momentu dospívání… Byla jsem brzy sexuálnì probuzená. Moje tìlo reagovalo a já nevìdìla co s tím. Extrémnì dùvìøivá a naivní, šla jsem do všeho po hlavì. V urèitý moment se mi vypnul mozek a já pøestala myslet. Na vše – na následky, na to kde jsem, s kým jsem. Bylo mi to jedno. Bylo tak omamné cítit tu silnou vášeò, pøipadala jsem si koneènì živá. Pøinášelo mi to nádherné stavy. V kombinaci s požitím alkoholu to vždy znamenalo prùser. To, co jsem se aspoò trochu snažila kontrolovat, vybublalo na povrch a ovládlo mì. Bylo to, jako když nejsem pánem svého tìla. Jako když skáèu bungee jumping bez lana. Matèina slova: „Nechovej se jako dìvka,“ mì provázela celým dospíváním. Byla jsem z toho zmatená. Proè, co dìlám špatnì? Dostala jsem tuto výtku poprvé ve tøinácti letech. Jen jsem mluvila s nìjakými mladíky na ulici. Vysílala jsem nìjaké signály tìlem, které matka vidìla? Možná. Ale já nechápala, proè mi to øíká, co dìlám špatnì. S klukama jsem si rozumìla víc než s holkama. Možná to moji matku dráždilo? Ráda jsem se smála a úmìrnì vìku koketovala. Mìla jsem se pøed ní na pozoru, a o to víc si užívala kluèièí pozornost, když jsem byla nìkde sama. Matka mi dìlala kázání, že když pùjdu s každým, budu za couru. Poslouchala jsem to nìkolik let, a pøitom jsem byla stále panna. Zaèínala jsem si øíkat, že
48
vlastnì klidnì mùžu cokoliv, když v oèích matky ta coura stejnì už jsem. A• udìlám, co udìlám, je to jedno. Nedošlo mi, že nejdùležitìjší je, jak se cítím já, že mì uvnitø to jedno nikdy nebude. O panenství jsem pøišla v autobusové èekárnì. O pøestávce jednoho plesu. Byl to fakt krásnej kluk, znala jsem ho, ale nic jsme spolu pøed tím nemìli. Ale pozval mne ven a já šla. Vždycky jsem ho považovala za nejhezèího borce z okolí. Nepøemýšlela jsem o tom dopøedu, neplánovala jsem to. Nemyslela jsem ani potom. Pokraèoval, dokud jsem mu to dovolila a já dovolila všechno. O tom, že jsem panna, jsem ani nešpitla. Bylo mi skoro sedmnáct, neèekal to. Byl z toho pak velmi pøekvapený. Bylo to divný. Trochu to bolelo, ale jinak nic. Pozorovala jsem spíš jeho. To bylo zajímavìjší. Zaèala jsem s ním trochu chodit. Byl fakt hezkej. Mluvit s ním ale nebylo o èem. Chodila jsem na zábavy. Matka šílela. Už mì nemìla pod kontrolou. Vracela jsem se pøiopilá, zaèala jsem kouøit. Prostì mi to holky nabídly a já si vzala. Kouøili všichni a holky snad víc. Užívala jsem si zábavu. Pøipadala jsem si mezi ostatníma normální. Vìtšina jich vyvádìla daleko vìtší vylomeniny než já. Nespala jsem tehdy s klukama moc èasto, ale moc ráda jsem se líbala. Mìla jsem pocit, že pøi líbání je poznám daleko víc a rychleji, než když si jen povídáme. Jestli myslí i na partnerku, jestli dokážou vùbec vnímat. Jestli neslintají, jestli jim nesmrdí z pusy. Samé dùležité poznatky. I když jsem nedìlala nic hrozného, považovala jsem se za hroznì prostopášnou, špatnou. V devatenácti jsem odešla na kolej. Studovala jsem vejšku a užívala si života. Ekonomická škola nebyla pro mì nároèná. Volného èasu 49
Vysoká škola života. Lucie podruhé… Cukrárna zabrala, sedíme nad kapuèínem a ovocným dortem. Zalezly jsme si až do koutku místnosti provonìné èerstvì upeèeným cukrovím. „To není zas tak zajímavý pøíbìh, tøeba ho ani nepoužiješ, ale je fakt, že mi asi udìlá dobøe ti to vyprávìt.“ „Proè myslíš?“ ptám se zvìdavì. „No, ještì mi nìjaké vìci po saunì došly, asi to povídání má nìco do sebe, takhle ucelenì to øíct, vypovìdìt, hmm, jo, dobrý.“ Kývla Lucka. „Tak to jsem ráda,“ culím se a mám fakt radost, že sdílení tak krásnì funguje. Že tu Lucka nesedí jen kvùli mnì, ale i kvùli sobì. Kývnu na ni, a• se tedy do toho pustí. Pøála jsem si potkat muže, prožít hluboký vztah. Léto jsem si užila, bylo svobodné, vymetla jsem spousty akcí. Potkala jsem se starými kamarády, spolužáky, a také se seznámila se spoustou nových lidí. Bylo to moc fajn, užívala jsem si zájem, ale nikdo z klukù mì nezaujal. Už byl zase podzim. Asi strávím zimu sama. Pøemítala jsem tak jednou veèer kysele nad vizí vánoc u rodièù, a jela výtahem do suterénu povìsit si vìtší kusy prádla do sušárny. Dole jsem plným košem prádla rozrazila dveøe výtahu a støetla se s nìjakým mužem. Fešák, trochu starší, tak kolem ètyøiceti. Krátké, tmavì hnìdé vlasy, kolem skrání se mu trochu vlnily. V šedém, velmi kvalitním a dobøe padnoucím obleku. Košile, kravata. „Jejda,“ vyhrkla jsem, „nepraštila jsem vás?“ Sundal ze své hrudi kus mého prostìradla, který setrvaèností vybìhl z lavóru. Hodil mi ho zpátky a zamraèil se na mì. Pøipadala jsem si jako èervík, který mu vstoupil do cesty. Sakra, taky jsem se mohla líp oblíct, když jedu dolù. Byla jsem pìknì vymódìná. Barevné sloní kalhoty, fialkový nátìlník, ovšem na bocích umatlaný, bílé prsty od mouky na barevném 87
nátìlníku pìknì svítily. Pekly jsme pøed chvílí s dìvèaty bramborové placky. Když takhle zepøedu stojím, tak ty omouèené boky snad nejsou moc vidìt, pøemýšlela jsem. Nahnul se ke mnì. Vykulila jsem pøekvapením oèi. Se širokým úsmìvem mi rukou sáhnul do vlasù. „Ó bože, já zapomnìla na žlutého motýla, kterého mi tam má drahá kámoška pøi vaøení píchla. Já tu kozu zabiju, rozètvrtím.“ Jelo mi hlavou. „Promiòte,“ zabublal smíchem, „ale váš motýl byl trochu popráškovaný. Chtìl jsem se podívat, jestli ještì žije.“ No, bodej•, odhánìla jsem Janu omouèenýma rukama, a• mi ho tam nedává, bylo mi to hned jasné. Podívala jsem se na muže pozornìji. Mìl krásnì modré oèi, klenuté tmavé oboèí, úzké rty a pøíjemnì bílé zuby, které na mì teï cenil. Krásnej chlap. Jen jsem odevzdanì povzdechla. „To víte, holka dneska neví, co kde chytí,“ plácla jsem tu nejvìtší blbost, která mì kdy napadla. Smál se. Já už taky, nic jiného mi nezbylo. „Pradlenka s motýlem, vonící kuchyní. Já mìl dnes tak mizernej den, ale teï se mi nálada doèista spravila.“ Kývl ke mnì hlavou: „Nezašla byste ke mnì na èaj? Mohla byste tøeba pøinést to, èím tak krásnì voníte, úplnì jsem dostal hlad.“ Pøiblížil hlavu ke mnì a zasnìnì zaèichal. „To byly bramborové placky, ale všechny jsme je s kamarádkami snìdly.“ Kroutila jsem lítostivì hlavou a s úžasem pozorovala sama sebe. Uvnitø jsem zároveò vedla se sebou monolog: „Ty bys šla? Šla bys jen tak do cizího bytu? Nejsi náhodou prdlá?“ „Bramborové placky, jé, ty jsem nejedl ani nepamatuju.“ Olízl se jako mlsný kocour. „To je škoda. Co ten èaj? Namažu si k nìmu chleba s máslem, ale aspoò bych mìl spoleènost.“ „Ne, nezlobte se, do bytu k vám nepùjdu,“ øekla jsem skoro se smutkem. „Aha, jasné. Byl to hloupý nápad. Bùh ví, co jsem zaè.“ Zvedl významnì jedno oboèí, ale oèi se mu stále smály. „Jo, zdáte se být docela kvítko,“ dovolila jsem si být lehounce 88