[OL] charita
"Focení pro Debru pro mě bylo balzámem na duši."
Práci známé fotografky Lucie Robinson můžete pravidelně vídat v českých i zahraničních časopisech či ve velkých reklamních kampaních známých značek. Dostala několik cen, její dílo mohli obdivovat i návštěvníci Muzea umění a designu v New Yorku. S námi si ale povídala o focení charitativního kalendáře DebRA 2013, který okouzluje atmosférou a nese v sobě důležité poselství. PŘIPRAVILA: PETRA PISKOVÁ Kdy jste dostala nápad spojit v kalendáři témata obvazů a tance? V kavárně, když jsem si nalévala mléko do kávy. Měli jsme právě jednu z prvních produkčních schůzek nad produkcí kalendáře DebRA pro rok 2013. Měla jste jasnou představu od začátku, nebo jste jednotlivé fotografie řešila až podle spojení s různými osobnostmi?
Liší se nějak práce pro charitativní kalendář a focení například pro časopis? Samozřejmě. U práce pro magazíny se musíte jasně a téměř striktně držet určitých pravidel, zvládat přizpůsobení se žánru a stylu magazínu, respektovat zadání projektu, na kterém právě pracujete. Oproti tomu právě například kalendář DebRA 2013 byl pro mě svým způsobem balzámem na duši. Měla jsem volné ruce a mohla si vymýšlet, tvořit. Ať jsem si vymyslela sebenerealizovatelnější věc, celý ten opravdu maličký tým kolem mě dělal naprosto vše, abych dostala přesně to, co jsem si vymyslela. A že se někdy jednalo o zadání, kterého standardně téměř není možné dosáhnout. Naprostá nádhera, tvůrčí, zábavné, nabité. Máte nějakou zpětnou vazbu na kalendář přímo od nemocných? Jistě. Jednak pacienti jsou přímo součástí samotné fotoprodukce, ale také všech akcí s ní spojených. Každá z fotografovaných osobností se stala patronem jednoho z pacientů. Já osobně
Lucie radí Petrovi Zuskovi, jakou pózu zachovat
40 OL4YOU.CZ ÚNOR 2013
Lucie Robinson s Danem Bártou
jsem také prošla velkým vývojem. Když poprvé potkáte pacienta s EB, máte vlastně strach a před sebou velký šok. Velmi mě to vzalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se s nimi dostala do normální komunikační roviny a přestala na ně nahlížet jen jako na nemocné s vážným postižením. Dnes mám mezi pacienty i několik přátel, jsme v kontaktu, píšeme si, posílám jim fotografie, aby je viděli dříve, než vyjde kalendář. Samozřejmě mají radost, jsou velkou součástí procesu. Proč jste začala spolupracovat s Debrou? Nevidím žádný důvod, proč bych neměla pomoci tam, kde svými možnostmi mohu. Vlastně každý rok spolupracuji
FOTO: ARCHIV DEBRA
Měla jsem jasnou představu. Po loňské spolupráci s Petrem Zuskou (uměleckým ředitelem baletu Národního divadla) jsem si už dlouho nosila v hlavě představu spojení tak diagonálně rozdílných možností, jako je například kontrast "nemožnosti pohybu u pacientů s EB a představou toho, jak rádi by běhali, skotačili a tančili jako každý zdravý člověk". Baletní tanečníci s jejich úžasnými pohybovými možnostmi, elegancí a lehkostí byli naprosto dokonalým ztvárněním opačné strany. Obvazy jsou potom dvojí symbolikou – jednak obvaz je naprosto nedílnou součástí každodennosti pacientů – je to vlastně jejich náhrada kůže a zároveň obvaz svazuje, tísní, znemožňuje pohyb, stahuje k zemi, symbolizuje omezení pacientů s EB. Později jsem přemýšlela nad každou fotografovanou osobností a pokusila se najít ideální obraz tak, abych dokázala popsat portrétem člověka a zároveň mu "do rukou" vložit jedno z palčivých témat či přání pacientů s EB. Takto vznikly postupně skicy ke všem fotografiím. Toto pro mne byla také nejdelší a svým způsobem nejnáročnější fáze celého procesu. Ve studiu už potom bylo vlastně vše rychlé, každý věděl, co má dělat, kdo má kde stát, co a jak má svítit. Vzhledem k okolnostem, že některé z osobností měly na nafocení čas opravdu jen v řádech desítek minut, to bylo vlastně nezbytné.