foto: archiv zdeňka hanky
„Vplouvám do jejich světa a spolu s nimi kráčím příběhem. To je velmi vzrušující. Je to dramatičtější o to víc, že mí hrdinové nevědí, co je čeká v dalších kapitolách. V těch, které v tu chvíli nejsou ještě napsány. Nechtěl bych však vyvolat dojem, že mě motivuje nějaká zvrácená touha manipulovat lidskými osudy, to by byla chybná interpretace. Mou snahou je na příbězích, které běží stránkami knih, odkrývat alternativu, načrtnout možnost, pokud přehodíme výhybku. Mohu to vyjádřit i jinak. Cítím nějaký vývoj nebo vnímám nějaký povahový rys u lidí, kteří žijí mezi námi. Ten možná není zatím obecně patrný, podobně jako lesní cesta v mlze. Pokud věřím, že tuším její obraz na mapě, nechám po té cestě kráčet své literární hrdiny. Já vím, vstříc čemu postavy kráčí, a ony svému osudu neuhnou. Mým přáním je, aby čtenář měl možnost sledovat onu cestu a mohl se rozhodnout. Vzrušující je bezesporu možnost příběhem si klestit průchod tam, kde dosud průchod nebyl. Co mě však opravdu naplňuje, to je ono rozptýlení mlhy nad pomyslnou pěšinou. A to je zcela jistě pozitivní poslání. Věřím, že literatura a obecně každé odvětví umění má mít takovou roli.“ Témata, kterými pan Hanka nechává ožívat své knihy, mají velmi široký záběr. Vypráví o světě dospělých i dětí, příběhy jsou zasazeny do různorodého prostředí, srovnávají životy lidí z různých společenských vrstev. Jedno však mají společné – svým poutavým dějem vtáhnou čtenáře do příběhu hned na prvních stránkách takovou silou, že jen stěží odloží knížku. Navíc vycházejí z obyčejného života, z každodenních radostí i trápení, které se konfrontují se společností. A protože autor může kriticky porovnat společnost naši a tu kanadskou, velmi pěkně a trefně se vyslovil o české společnosti, jak ji vnímal při krátké návštěvě. „Je to moje země, mé vzpomínky jsou zakotvené právě tady. Nechci, aby to vyznělo melodramaticky a přeslazeně, avšak s čistým svědomím a s hrdostí mohu prohlásit, že celé Československo je úžasná zahrada. Adršpašské skály na jedné straně, jinde Drábské světničky, na Slovensku Pieniny, na Moravě Rožnov pod Radhoštěm a s ním celá Bečva, jižně Moravské Slovácko se svými ,rampúchy‘ z vinných sklípků, k tomu přidejme hrady a zámky a aby toho nebylo málo, tak ještě Chýnovské jeskyně, Moravský kras, malebný kraj od obzoru k obzoru. Přeju proto upřímně své zemi jen to nejlepší, respekt ve světě, příjemný život všem, kteří zde bydlí nebo se jen přijeli podívat, jistoty, dobrou náladu, zdravé a spokojené lidi, kteří jsou na svou zemi právem hrdí. Nemyslím šovinisticky, ale pohostinně. Vracívám se s časovými odstupy a každodenním životním normám v Kanadě jsem už uvykl natolik, že mohu srovnávat a pokusit se odpovědět na tuto otázku. Potěšilo mě, jak ta země zkrásněla. Historické budovy svítí novými fasádami, jsou zde urbanisticky zdařilé komplexy, nový systém dopravy, upravenost lidí, nabídka zboží. Co je však největší, co je však největší...? Nádherná je svoboda slova a s ní spojená demokracie. To je poklad největší a dokud si tyto hodnoty země udrží, tak je dobře. Získal jsem však dojem, že společnost v České republice je vý-
razně rozdělena. Už to samo není dobře. Na jedné straně stojí lidé, kteří se hlásí k evropským tradicím, založeným na úctě k vědění a obdivu k umění. Od doby renesance tempo poznávání a bádání na poli vědy nikdy nepolevilo, kolik umělců vzešlo z úrodné české a evropské půdy. Hudebních skladatelů, sochařů, malířů, stavitelů a spisovatelů. V posledním století se k nim velmi úspěšně přiřadili i filmoví tvůrci. Evropa si také prošla svými dětskými nemocemi, bitvami, šarvátkami a válkami. Dnes je zralá a dospěla do fáze přátelské spolupráce a vzájemného respektování. Tito pozitivní lidé v Česku bezesporu jsou a váží si ušlechtilé vyspělosti své země a Evropy. Pak ale nelze přehlédnout poměrně kompaktní tábor těch, kteří jsou naplněni jakousi zlobou, škarohlídstvím, malostí a zhrzeností. Ta snad vyvěrá z vlastní neschopnosti, závisti a z nich plynoucí zášti i k modré obloze. Poznáte je. Jsou to ti, co si koupí přístroj na odhalování policejního radaru na silnici, než aby dodržovali rychlost. Jsou to ti, kteří si stahují zdarma filmy, knihy, ačkoli vědí, že jde o krádež, ti kteří hledí ošidit daně, pomlouvají své kamarády, do každé věty vsunou ,ale‘. Nechtěl bych vyvolat dojem, že jsem upjatý šplhoun na obojku. Vím ale jedno. Když lidé dobrovolně dodržují pravidla, život je snadnější. Ví se obecně o skandinávských zemích, že se tam nekrade. Můžete ponechat předmět, kde jste ho zapomněli a bude tam i zítra. Takový život je snadný, lidem je dobře a lze to. Jenomže to vyžaduje generační zralost. Téměř jako bych chtěl říct, že v povaze právě vykresleného našince je něco jiného. Půjde okolo zapomenutého fotoaparátu, vezme ho, uloží si do kapsy a prosloví komentář: ,A to si představte, že ve Finsku by ten fotoaparát nikdo neukradl. To je, co?‘ Je mi velice líto, že tady česká společnost jen vidí záda vyspělého světa. Škoda, protože začala svou cestu za svobodou velice dobře. Hlásím se k těm, kteří vědí, že slušnost mezi lidmi a otevřené hledí jsou prostě fajn.“ Na základě této úvahy mě napadlo zeptat se, zda se mluví v Kanadě také o politice. Zda se rozebírají politická témata a jednotliví státníci, tak jako to slýcháme často u nás, ať už při posezení s přáteli nebo na různých diskusních fórech... „Víte, já si myslím, že to je podobné jako v osobním životě. Řekněme v lásce. Když se o ní nemluví a prostě je a funguje, tak je to v pořádku a tak je to nejlepší. Ne, nemluví, není to třeba.“ V knize Hedvábný řetěz se čtenáři setkávají s holčičkou, která to nemá v životě jednoduché, protože je jiná než ostatní, a stala
91