Historické okénko - Benešky

Benešky Javořiny na horském rozhraní Horní Bečvy a Velkých Karlovic Ve druhé polovině 17. století přibylo valašského dobytka (ovcí) na rožnovsko–krasenkém panství natolik, že se už stáda nemohla neomezeně pohybovat a popásat po horách. Vrchnostenská správa začala pasení panského i poddanského dobytka soustřeďovat jen na ohraničené pastviny, tzv. javořiny. Byly to horské pastviny značných rozloh, které byly řídce porostlé stromy (dříve údajně z větší části javory) a keři.

Většinu javořin vrchnost prodávala do dědičného nájmu nejčastěji fojtům, větším sedlákům a poddaným se zásluhami, přičemž kromě zaplacení kupní ceny musel pak nabyvatel javořiny vrchnosti odvádět roční činži, dále tzv. suchou daň z každého paseného kusu a po skončení pastevní sezóny tzv. valašskou daň, tzn. ze stáda každou desátou ovci anebo peníze za ni. Záměrem vrchnosti patrně bylo omezit škody v přirozeně zmlazovaných porostech v panských polesích a nepatrný příjem z lesů zvýšit příjmy z javořin.

Na každé javořině stanovila maximální počet dobytka a vydávala pod ztrátou javořiny přísný zákaz kácení ve vysokokmenném lese. Z milosti se povolovalo jen vykácet nepotřebné malé křoví, které by se na pastvině rozrůstalo, ale v žádném případě se bez panského povolení nedovolovalo dělat na javořině paseky nebo kopanice.

Na horském rozhraní Horní Bečvy a Velkých Karlovic odedávna nazývaném Benešová (Beneška) vznikl souvislý pás poddanských javořin. Východně od Jezerného následovala javořina Janíčkova Beneška na pasení jen pro krávy o rozloze 86 ha (r. 1728 udělena čtyřem sourozencům Blinkovým z Prostřední Bečvy a ze Solance se znásobeným rodovým příjmením Janíček), za ní Blinkova Beneška (Blinčena) o 173 ha pro 180 ovcí (r. 1743 Adamu Blinkovi z Pr. Bečvy), Kubišova Beneška (Kubiška) o 86 ha pro 160 ovcí (r. 1743 Martinu Volkovi–Kubišovi ze Solance), javořina Rybjanky o 150 ha pro 100 ovcí (r. 1743 fojtovi Jiřímu Závorkovi z Pr. Bečvy) a na nejvyšším vrcholu Vsetínských vrchů javořina Vysoká o rozloze 173 ha pro neomezený počet ovcí (r. 1698 Janu Fiuráškovi a jeho manželce Zuzaně, vdově po valašském vojvodovi Mikuláši Fiury z Horní Bečvy).

Až do 80. let 18. století bylo salašnické hospodaření řízeno tzv. valašským právem. Na jeho dodržování dohlíželi valašský vojvoda, valašská hromada a valašský soud. Vojvodové měli privilegované a v mnohém nezávislé postavení asi až do poloviny 18. století, pak se z nich postupně stávali více panští úředníci než zástupci valašských hospodářů. Na jednu salaš se společně vyhnaly ovce několika hospodářů (tzv. míšaníci). O mléčné produkty ze salaše se dělili podle počtu a dojivosti svých ovcí. Zbytek zůstal nájemci javořiny (tzv. vrchař) ke krytí nákladů (nájmu a platu zaměstnancům salaše: bačovi, valachům a hoňákovi). Jindy vrchař pronajal celý mléčný užitek za určitou dávku sýra bačovi, který vydal smluvené množství sýra míšaníkům a vrchařovi a zbytek si ponechal, zato si ovšem sám najímal a platil valachy a hoňáka.

Pokud jde o počet chovaných ovcí, dosáhlo salašnické hospodaření na Rožnovsku svého vrcholu v 80. letech 18. století. Císař Josef II., který při cestě do Ruska z 30. dubna na 1. května 1780 přenocoval na hornobečvanském fojtství, nechal do cestovního deníku zaznamenat: „Lesní porosty jsou v celém tomto horstvu velmi mizerné; nadmíru je vypásají kozy a ovce, které jsou u obyvatel jejich nejlepším jídlem.“ V r. 1786 poddaní zimovali 13.141 ovcí a koz, z toho nejvíce na Horní Bečvě 1.773 kusů, ve Velkých Karlovicích 2.672 kusů a v samém Rožnově 837 kusů.

V 19. století docházelo k pozvolnému a po roce 1850 již k rychlému úpadku horského salašnictví.

Podstatně vzrostl počet obyvatel, zatímco zemědělské podmínky zůstávaly beze změn. Kráva dostávala přednost před ovcí, protože dávala ze stejné plochy větší užitek. Také ve změněných hospodářských podmínkách začala hrubá vlna valašských ovcí ztrácet na významu. Počet ovcí chovaných na Rožnovsku se během první poloviny 19. století snížil na méně než polovinu. Hlavním důvodem, proč začaly zanikat javořiny, bylo ovšem zvyšování cen dřeva v rozvíjejícím se průmyslu a vrchnosti se začalo více rentovat

racionální lesní hospodaření než příjem z pronájmu javořin a jiných salašnických dávek. Proto začala rozšiřovat lesní plochy na úkor pastvin. Ke skutečnému zániku javořin došlo za likvidace servitutů (pozemkových služebností) v letech 1853-1870, kdy na podkladě těchto zákonů se začaly likvidovat dědičné nájmy javořin. Nájemcům javořin se zaplatilo odstupné, anebo se javořina rozdělila tak, že více zalesněný díl javořiny připadl velkostatku. Ve druhé polovině 20. století byly zalesněny i poslední zbytky osídlené půdy někdejších javořin Vysoká, Rybjanky, Kubiška a zčásti i Jezerné. Většina těchto lesů smrkové monokultury je v současnosti majetkem Lesů ČR, s. p.

Z bývalé javořiny Blinčeny zbyla jejím majitelům ve východní části pastvina, zvaná „Letovisko“ – malé filiální hospodářství, využívané jen přes letní polovinu roku, později přeměněné v pasekářskou usedlost.

Z díla hornobečvanského řezbáře Jiřího Maliny (1920-1986).

.

Pohled ze západní části Janíčkovy Benešky na Velké Karlovice a hřeben Javorníků.

Na Janíčkově Benešce.

Na Blinčeně. V pozadí lesnatý vrch Miloňové ( Miloňovy Kyčery ) ve Velkých Karlovicích.

Pohled na hřeben Vsetínských vrchů z rozhledny na Miloňové ve Velkých Karlovicích s vyznačením bývalých javořin na Beneškách.

Na Blinkově Benešce.

Pohled z Blinkovy Benešky k Radhošti.

Pohled z rozhledny na Miloňové ve Velkých Karlovicích k Vysoké, nejvyššímu vrcholu Vsetínských vrchů, s vyznačením bývalých javořin.

Pohled z Vysoké do Rožnovské brázdy a k Radhošti v r. 1992.

Za tajemstvím horského masivu Benešek Ještě v 19. století se na Horní Bečvě vyskytovala listina s rukopisem z 18. století, který představoval opis značně starého textu. Jistý Fridrich v něm nastínil z doby své cesty ze Žiliny ke Vsetínu v r. 1511 přístup k lokalitám s výskytem vzácným nerostů na Beneškách a na Lušové ve Vsetínských vrchách (tzn. v době, kdy horní povodí Vsetínské Bečvy nebylo dosud trvale osídleno). „Léta Páně 1511. Já Fridrich jdúce ze Žiliny přes hory od Byče ke Vsetínu, ptal jsem se o nějaké hory jménem Beneška nad Hovězí v horách a o druhé hoře jménem Lušová; zaplatil jsem jednomu člověku, který mi ty řečené hory ukázal…

Kde se počíná voda Beniška pod horú Beneškú, jdi k té studénce, která jest v přetvrdé skále voda… Vlez na vrch tej skály, uhlídáš proti poledni, co bys mohl z kúsku dostřelit, jednu skálu vyrostlú jako nějakú baštu a na tu skálu utňa sobě strom, vlez na tu skálu na sám vrch. A jest na vrchu skála měkká – lámej tu skálu a vybírej zboží jako bob samorostlé zlato a jest na něm slupka jako na žaludu černá. A když ji vylúpíš, jest přepěkné zlato. Tej sem já Indrich nejvíce bral.“ Ovšem tento historický popis naleziště vzácných nerostů ve zdejším regionu nebyl ničím zvláštní ani ojedinělý. Nápadně připomíná jazyk dokumentu pod názvem Zpráva o drahých kovech a rudách v Markrabství moravském, jejímž původcem byl nějaký kněz Václav a kterou do předposledního svazku svého rukopisného díla Apographa Moravica v r. 1709 zahrnul farář v Pavlovicích u Přerova Jan Jiří Ignác Středovský (1679-1713).

© Karel J. Malina 2016 Literatura a prameny: DOBEŠ, F.: Javořiny na panství valašskomeziříčském. Dolina Urgatina, 3, 1949, s. 12–18.

MALINA, K. J.: Prostřední Bečva 1703–1850: vybrané kapitoly z historie obce. 2012, nepublikovaný text; Z písemností rodiny Polanských z Horní Bečvy. Hornobečvanský zpravodaj. 2016, květen, s. 9. http://www.horni-becva.cz/tmp/dokumenty/38818.pdf ŠTIKA, J.: Horské pastevectví na Rožnovsku. Valašsko, 1967, s. 33–40.

MZA Brno, indikační skici Hor. Bečvy a Vel. Karlovic, http://www.mza.cz/indikacniskici/.

ZA Opava, fond Velkostatek Val. Meziříčí – Rožnov, i. č. 198, i. č. 294 – karton 160, i.č. 362 – karton 188.