__MAIN_TEXT__

Page 1

Fontes Nissae prameny nisy

XV 2014 2 Prameny Nisy Fontes Nissae

XV 2014 2

historie | památky | umění

str. 2

Josef Scheybal a jeho role

při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce

Hřbitov v Lučanech nad Nisou Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky str. 14

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

str. 28

a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918)

Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš … str. 38

str. 56


Obsah

XV 2014 2

Studie a Materiálie Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce. 1. část. Období 1945–1947 | Studie Kristina Uhlíková ........................................................................................................................................... 2 Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku | Studie Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová ................................................................................................................ 14 Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918) | Materiálie Pavel Kreisinger ............................................................................................................................................. 28 Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant | Materiálie Ivo Habán ...................................................................................................................................................... 38 Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury | Materiálie Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka........................................................................................................ 56 Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby | Materiálie Ivan Peřina | Jana Šubrtová............................................................................................................................ 74 ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990) | Materiálie Robert Filip..................................................................................................................................................... 86

historie | památky | umění

Zprávy Světové válečné konflikty a jejich reflexe v Euroregionu Nisa Anna Habánová.............................................................................................................................................. 101 Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2013 Václav Kříček.................................................................................................................................................. 103

Recenze a zprávy o literatuře Marie Mžyková – Harald Skala. Des Fours: Valdštejnův plukovník a jeho potomstvo Miloš Hořejš................................................................................................................................................... 113 Piotr Oszczanowski. Pomnik chrześcijańskiego rycerza. Nagrobek Melchiora von Redern we Frýdlancie. Opus vitae Gerharda Hendrika z Amsterdamu Milan Svoboda................................................................................................................................................ 115 Hana Chocholoušková. Česká beseda: krajanské sdružení rodáků a přátel Liberecka: 150 let činnosti pro český národ a Liberec Anna Kašparová............................................................................................................................................. 117

Resume................................................................................................................................................. 120

http://fontesnissae.cz


Vážené čtenářky a ctění čtenáři, badatelský život v regionu se snadno stane celozemským i přeshraničním, vezme-li za předmět svého zájmu téma předjímající košatý výzkum, v tomto případě život a působení šlechtice pozdní rakouské monarchie a mladé demokratické Republiky československé, Franze hraběte Clam-Gallase, jehož 160. výročí narození jsme si připomněli v červenci 2014.

XV 2014 2

V lednu 2015 uplyne 85 let od jeho skonu. Proto jsme rok 2014 pojali v regionu jako možnost ukázat posledního muže rodu Clam-Gallasů kulturními akcemi od přednášek a koncertů přes výstavu až po vydání souborné publikace Hrabata

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

Editorial

z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice. Rok 2015 však také vybízí k úvahám o vývoji a směřování periodika, jež jste právě otevřeli. Fontes Nissae se zrodily v roce 2000 s úmyslem vytvořit regionální historický sborník, dlouho postrádané odborné periodikum pro publikování výzkumů historiček a historiků liberecké univerzity, archivářů i muzejníků na samém severu Čech. U zrodu společného díla stály tehdejší liberecká katedra dějepisu FP TUL, Státní okresní archivy v Liberci a Jablonci nad Nisou a Krajská vědecká knihovny v Liberci. Od roku 2012 se výrazně změnila grafika Pramenů Nisy, k jejichž vydávání přistoupily další regionální instituce, avšak dělná práce v redakční radě a přátelský duch tu zůstaly. Při zrodu periodika stála jako první redaktorka Miloslava Melanová, ředitelka libereckého archivu Hana Chocholoušková, ředitel archivu v Jablonci nad Nisou Jan Kašpar a za libereckou knihovnu Věra Vohlídalová, která pro užší jednání delegovala Václava Kříčka. V čele redakční rady tehdy působil Rudolf Anděl. Výkonným redaktorem se stal Milan Svoboda. Zájem o odborné studie, materiály, zprávy i recenze, souhrnnou bibliografii Libereckého kraje a další závažná vědecká sdělení včetně informací o nových studentských výzkumech přinesl periodiku nejen rozšiřující se okruh čtenářů, ale postupně přivedl na jeho stránky také badatele z různých institucí České republiky, Německa, Švýcarska či Velké Británie. Trvá zájem o širší výzkum v rámci Euroregionu Nisa. Pravidelně vydávaný sborník se dostal na ministerský seznam vědeckých periodik, jejichž obsah zveřejňuje Český časopis historický. Výsledky bádání publikované v Liberci přecházejí současně do citací ve studiích kolegů a kolegyň v tuzemsku i zahraničí. Děkujeme Vám proto za dosavadní věrnost a věříme, že i nyní najdete témata, jež Vás osloví. Druhé číslo patnáctého ročníku Fontes Nissae se zaměřuje především na nemovité i movité památky. Jejich osud v bývalých Sudetech po roce 1945 je nyní opět o něco jasnější díky bádání v pozůstalosti Josefa Scheybala, jež publikuje Kristina Uhlíková. Průzkumu novodobého hřbitova v Lučanech nad Nisou a jeho sepulkrální architektury se ujaly Jana Šubrtová a Zuzana Jakubcová. Běžně nepřístupnou renesanční hřbitovní kapli u hradu a zámku Lemberk probádali Ivan Peřina a Jana Šubrtová. Proměny podkrkonošských venkovských staveb v Jablonci nad Jizerou sledovali Tereza Konvalinková a Martin Ouhrabka. Malířským dílem i kresbě Karla Krattnera z přelomu 19. a 20. století s přihlédnutím k církevním námětům se zabývá Ivo Habán. Politické a především vojenské dějiny zastupuje život ing. Karla Šimona a jeho angažovanost během první světové války ve francouzské cizinecké legii, s nimiž seznamuje Pavel Kreisinger. Významné regionální publikace zmiňují recenze a zprávy o literatuře. Nechybí přehled vybrané bibliografie Libereckého kraje za rok 2013 od Václava Kříčka. Přejeme Vám příjemné čtení a vše dobré v roce 2015! Milan Svoboda

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 1

1

22.1.2015 10:02:31


Studie

Josef Scheybal and his part in the confiscation of movables from the properties of German nationals after the Second World War 1st part 1945–1947 ABSTRACT

KRISTINA UHLÍKOVÁ | In the fates of the artworks in Czechoslovakia in the 20th century several events interfered with the rights in property. The majority of all privately owned relics and monuments was gradually passed over to the state ownership. The biggest shift came after the Second World War during the first phase established by the presidential decrees, which mostly nationalized the property of the inhabitants with the German nationality. This study contemplates one of the key figures that influenced the fate of most of these nationalized relics and monuments, Josef Scheybal. On the posts of the ministry of schools and education and National and College library (1945–1946), later National art commission (1947–1951) and State Heritage administration (1952–1954) he intensively worked on their acquirement and significantly contributed to their preservation, he also kept collections from fragmentation and sale by antiquarians. The first part of the study analyses Scheybal´s work in the first years after the Second World War.

2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 2

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

nationalised monuments

zestátněné památky

Josef Scheybal

Josef Scheybal

National art commission

Národní kulturní komise

Zdeněk Wirth

Zdeněk Wirth

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:33


Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce 1. část Období 1945–1947 KRISTINA UHLÍKOVÁ

Zdeněk Wirth na zasedání části pléna České národní rady během Pražského povstání, květen 1945 (zleva Gustav Beneš, Ladislav Machoň, Josef Kubát, Josef Kuffner, Vladimír Koutný, Zdeněk Wirth, Jaroslav Nebesář, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, karton XVI)

Úvod V osudech movitých i nemovitých památek na československém území ve 20. století se výrazným způsobem odrazilo několik zásadních zásahů do majetkoprávních poměrů v tomto státě. Jejich konečným výsledkem bylo převzetí převážné většiny původně soukromého vlastnictví do rukou státu, respektive státem zřizovaných institucí. První vlna těchto majetkových přesunů následovala již po vyhlášení nové Československé republiky v říjnu roku 1918. Stalo se tak jednak zákonem o převodu majetku bývalé císařské rodiny na stát,1 jednak v souvislosti s pozemkovou reformou.2 Další fáze následovala během okupace, kdy státu, byť v nových poměrech představovanému Německou říší, propadl majetek židovských obyvatel odcházejících do transportů a částečně také majetek emigrantů a vězněných XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 3

lidí. Oficiálně patřil Německé říši, byl však spravován protektorátními úřady a neopustil tedy většinou území Čech a Moravy. Nejrozsáhlejší přesun těchto objektů i předmětů do státních rukou nastal však až po 2. světové válce. Na počátku padesátých let již zůstaly v soukromém vlastnictví pouze menší rodinné domy a sbírky relativně malého rozsahu. Při všech třech těchto fázích, které bezesporu znamenaly jedny z největších zásahů do „památkového fondu“ v českých dějinách vůbec, zůstávala většina obyvatelstva, přes již jinak od počátku 19. století velmi intenzivní zájem o historické památky, relativně netečná. To mělo patrně dva důvody. Vnější příčinou tohoto faktu byla bezpochyby skutečnost, že majetkové převody památek se vždy odehrály ve značně neklidném,

1_Zákon č. 354/1921 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 12. 8. 1921, o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu. 2_V první fázi provedené tzv. záborovým zákonem č. 215/1919 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 16. 4. 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového.

3

22.1.2015 10:02:33


Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 1. část | Období 1945–1947

3_Zápisy ze schůzí Klubu Za starou Prahu z let 1945–1948, Archiv Klubu Za starou Prahu. 4_HABÁN, Ivo. Spojeni řízením osudu. Sbírky německočeského výtvarného umění 1. poloviny 20. století ve fondech Národního památkového ústavu. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2013, roč. 14, č. 2, s. 33–49. ISSN 12135097. 5_JANÁK, Petr. Kresby německých nazarénů ve sbírkách zámku Sychrov. Z rozsáhlého souboru kreseb německých autorů 19. století, Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, s. 420–426.

4

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 4

událostmi nabitém období, kdy většina lidí chtě nechtě byla nucena soustředit se na závažné existenční problémy a potenciálně ohrožené památky pro ně ležely za horizontem vnímání. Druhým důvodem však jistě u mnoha lidí bylo vnitřní přesvědčení o správnosti celého procesu v tom smyslu, že převod vlastnictví památek do rukou státu je v podstatě oprávněný proces. Jistě nebyla příčinou pouze racionální úvaha, že jednotně organizovaný státní dohled může těmto objektům, i ve sbírkových institucích shromážděným předmětům, zajistit odpovídající péči nezávislou na osobním profilu, vzdělání či finančním zajištění soukromého majitele. Vystupuje zde nepochybně také druhý faktor a tím bylo přesvědčení, že kulturní statky určité úrovně jsou vlastnictvím celého národa a měly by primárně sloužit k poučení široké veřejnosti (dle tehdejší terminologie „národní osvětě“). Jejich soukromý majitel začal být stále více nahlížen spíše jako správce majetku této hodnoty, přičemž řada z nich – zvláště šlechticů – na svoji roli začínala pohlížet také tak. Tato idea, která patrně poprvé otevřeně zazněla během Francouzské revoluce, se v průběhu 19. století stále více nacionalizovala. Zájem o domácí památky se tak ve druhé polovině 19. století stal neodmyslitelným projevem vlastenectví Čechů, ale i Němců žijících v Čechách. Budování muzeí i opravy památek, celý tento masivní zájem o památky dostával politický podtext. Uvedený postoj mohl po 2. světové válce způsobit laxnost k osudům a záchraně uměleckých památek z německého majetku. Právo československého státu na jejich vlastnictví bylo naprostou většinou obyvatelstva považováno za nesporné, na druhou stranu především památky na územích s převahou německého obyvatelstva byly patrně do určité míry považovány za „poskvrněné“ a tedy nehodné zájmu. Např. v jednáních Klubu Za starou Prahu, jehož členové vždy velmi aktivně sledovali i dění mimo hlavní město, nezazněla v poválečných letech ani jednou obava o osud těchto památek často velmi vysoké umělecké i historické ceny.3 Otázka konfiskovaných uměleckých památek je pro nás stále ještě tabuizovaným tématem. Důvodů k tomu je jistě více. Od pocitu spolupráce na aktech křivdy, kterým odebrání majetku bez náhrady bezesporu bylo, a pocitu provinění za mnohdy špatný fyzický stav těchto

STUDIE

předmětů až po obavy před možným navrácením sbírek dědicům leckdy neschopným či neochotným věnovat jim odpovídající péči. Toto tabu je však nutné prolomit a to nejenom u majetku původně židovského – to se již do značné míry podařilo Centru pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války či majetku „české šlechty“, církví a církevních řádů, ale i v případě německého majetku konfiskovaného podle Dekretů prezidenta republiky. Dnes jsme již v situaci, kdy prakticky mizí „hrozba“ jeho navrácení a sbírky se stávají trvalou součástí fondů muzeí, galerií či památkových objektů. Neznalost původu velmi komplikuje jejich plné využití v rámci činnosti těchto institucí. Ubírá jim část jejich vědecké hodnoty. Identifikace původního majitele také možná alespoň morálně splatí dluh, který vůči němu český stát má. Měli bychom tedy definitivně prolomit mlčení kolem „německých“ konfiskátů a odpovědně se zabývat původem těchto předmětů tak, jak to jako jedni z prvních učinili na stránkách předminulého čísla tohoto periodika Ivo Habán4 a v pátém čísle loňského ročníku Zpráv památkové péče Petr Janák.5 Jedním z prvních kroků v tomto procesu by mělo být postupné zmapování cest, kterými se tento mobiliář dostával ze zkonfiskovaných bytů, domů, vlastivědných muzeí i továren do státních sbírkotvorných, případně i jiných institucí. Přitom je ale třeba mít neustále na paměti, že situace v prvních poválečných letech v pohraničí, ale i v celém systému nově se konstituující československé státní správy byla natolik složitá, že zobecnění kroků podnikaných k zajištění památek bude vždy do značné míry diskutabilní. Vhodným příkladem, na němž lze zmiňované procesy dobře ilustrovat, je činnost Josefa Scheybala, který v pozici pověřence ministerstva školství a osvěty a Národní a univerzitní knihovny (v letech 1945–1946), později Národní kulturní komise (v letech 1947–1951) a Státní památkové správy (v letech 1952–1954) určitým způsobem nasměroval osud většiny takto zestátněných předmětů, knih a často i archivních dokumentů, jež se mu podařilo zachránit před rozprodejem starožitníky, antikváři, či před jejich zničením. Pramenů dokumentujících Scheybalovo působení i aktivity dalších osobností a institucí, které se do záFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:33


STUDIE

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i

Josef Scheybal, 40. léta (fond Josef Scheybal st., Muzeum Českého ráje v Turnově).

chrany památek zapojily – v každém regionu, dokonce v každé lokalitě byl tento proces poněkud odlišný a často natolik zajímavý, že by se mohl stát tématem samostatné studie – je ovšem velké množství a doposud prakticky nebyly badateli využívány. I proto je třeba tento text chápat jako pokus o prvotní náčrt dané problematiky s tím, že komplexní vytěžení dostupných pramenů bude dlouhodobým procesem vyžadujícím zapojení mnoha badatelů.

Josef Scheybal – spletité životní osudy Josef Scheybal se narodil v roce 1897 v rodině poštmistra v Neustupově u Sedlčan.6 Větší část dětství ale prožil ve východních Čechách, obecnou školu vychodil v Jablonném nad Orlicí, měšťanku v Třebechovicích pod Orebem a v Poličce. Poličskou Pokračovací živnostenskou školu již nedokončil a to zřejmě především z kázeňských důvodů, velmi temperamentního, impulzivního chlapce bylo po předčasné otcově smrti asi obtížné zvládnout. Nakonec se vyučil ve zdejším Obchodním domě Františka Kozla prodavačem a aranžérem výloh. Vrozené estétství jej zřejmě přivedlo k pokračování ve studiu aranžérství na První odborné škole pro moderní a umělecké aranžování výkladních skříní bratří Posnerů. Scheybalovo vzdělání tedy skutečně neodpovídalo náročnému úkolu, který mu byl po roce 1945 svěřen, a on si toho byl velmi dobře vědom, namítal však, že jeho univerzitou byl život.7 První světovou válku strávil na východní frontě, po vzniku samostatné Československé republiky byl se svou rotou, již jako voják nového státu, vyslán do Frýdlantského výběžku chránit nové hranice s Německem. Ve zdejším Kristiánově, malé německé, původně sklářské a dnes již prakticky zaniklé osadě, se v roce 1925 přiženil do rodiny zdejšího hostinského.8 V roce 1928 se zde manželům Scheybalovým narodil jejich jediný syn Josef Václav, budoucí známý severočeský kreslíř a etnograf. Celé období první republiky Josef Scheybal tedy prožil ve výlučně německém prostředí, pomáhal tchánovi s hostinskou živností a současně založil nakladatelství pohlednic a rodinnou dílnu na výrobu drobných uměleckých předmětů. „Stýkal se s mnoha zajímavými osobnostmi z  řad nakladatelů, umělců, sběratelů či duchovních a v kristiánovském hostinci se scháXV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 5

zela inteligence z širokého okolí.“9 Již v této době jej zajímaly i starožitné předměty a především staré knihy, různé příležitostné tisky, grafiky, které nadšeně sbíral, hledal po sudetských půdách či vyměňoval s dalšími sběrateli. V roce 1942 Zdeňku Wirthovi o charakteru své sbírky napsal: „Sbírám již po třicet let, od svého dětství. Nejdříve vše, po  vzoru tehdejších univerzálních sběratelů, později, hlavně po  světové válce počal jsem si všímati knih, a  výrobků papírových. Poněvadž jakási touha po universálnosti do dneška ve mně zůstala, zvolil jsem si téma ‚grafika v rodinném životě‘ a  na  něm jsou moje sbírky budovány. Sbírám vše, s čím člověk od kolébky do hrobu přichází do styku a co vyšlo z ruky grafiků neb tiskařů.“10 Na konci 30. let již dosáhl takové erudice, že byl jmenován soudním znalcem pro umělecké předměty a starožitnosti v libereckém soudním obvodu. Po podepsání Mnichovské dohody na podzim roku 1938 Scheybalovi opouštěli Kristiánov velmi narychlo pouze s nejnutnějšími osobními věcmi a usadili se v novým hranicím blízkém Turnově. Majetek zanechali pod tchánovým dohledem v Kristiánově a částečně jej také ukryli v hejnickém klášteře. Jeho vydání se však ukázalo jako velmi komplikované, proto se Scheybal tajně do Kristiánova vypravil, aby se pokusil zjistit situaci. Byl však zatčen a na podzim roku 1938 několik měsíců vězněn v Berlíně.11 Po svém návratu do Turnova12 provozoval po celé období trvání Protektorátu Čechy a Morava živnost starožitníka a antikváře s velmi širokým záběrem činnosti, prodával uměleckořemeslné předměty, grafické listy, knihy, historické fotografie, archiválie, mince i další platidla a samozřejmě obrazy a plastiky. V té době se Scheybal také angažoval ve zdejším muzeu, kde po-

6_Rodina však pocházela z podkrkonošských Hořic, na Příbramsku otec pracoval. O životních osudech Josefa Scheybala viz fond Josef Scheybal st., Muzeum Českého ráje v Turnově, VII.2/1, stručně také STRNAD, Jan. Josef Václav Scheybal: rodáci o osobnosti Jablonce nad Nisou: kresby a akvarely z Jizerských hor, Jablonecka, Podještědí a Pojizeří. Jablonec nad Nisou 2008. ISBN 978-80-254-3891-6, s. 5–6. 7_„Nemám střední školu ani univerzitu, ale mám za sebou vysokou školu životních zkušeností, mám živelný zájem o všechno kulturní dění a následkem toho jsem si přivlastnil vědomosti a zkušenosti, které mne v plné míře opravňují ku činnosti, kterou jste mne ráčil laskavě pověřiti.“ (Koncept dopisu Z. Wirthovi, Muzeum Českého ráje v Turnově, fond Josef Scheybal st., VII.2/2–149). 8_Vzal si dceru hostinského Annu Riemerovou (1901–1988). 9_STRNAD, Jan. Josef Václav Scheybal: rodáci o osobnosti Jablonce nad Nisou: kresby a akvarely z Jizerských hor, Jablonecka, Podještědí a Pojizeří. Jablonec nad Nisou 2008. ISBN 978-80-254-3891-6, s. 5. Mezi nimi můžeme jmenovat např. frýdlantského malíře Karla Deckera či řeholníky hejnického kláštera. 10_Dopis Josefa Scheybala Zdeňku Wirthovi, 30. 12. 1942, odd. dokumentace Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. 11_Po válce se hrdě hlásil ke svému „politickému“ uvěznění a přijal také členství ve Svazu osvobozených politických vězňů. Ten byl však jedinou organizací, jíž byl členem. Až do své smrti zůstal navíc odhodlaným nestraníkem. 12_Scheybalovi tehdy bydleli v ulici Výšinka (č.p. 498) nedaleko centra města.

5

22.1.2015 10:02:33


Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 1. část | Období 1945–1947

13_Anna Mlejnková, Záchrana památek na severu Čech, Stráž severu, roč. I., 5. 8. 1945, č. 59, s. 3. Z článku se dokonce dovídáme, že jejich „památkářské“ schůzky se konaly pravidelně v úterý. 14_Dopis Josefa Scheybala Okresní organizaci Svazu osvobozených politických vězňů, 21. 9. 1946, Národní archiv, fond Ministerstvo školství a kultury, karton 206, sign. Josef Scheybal. 15_Dekret presidenta republiky č. 5 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů z 19. 5. 1945, Sbírka zákonů a nařízení státu československého, částka 4 vydaná dne 23. 5. 1945. 16_Česká národní rada byla organizací navazující na odbojové skupiny, během osvobozování republiky přebírala postupně výkonnou moc, kterou však po 11. květnu předala košické vládě. Její struktury se však staly základem nového českého Zemského národního výboru. 17_18. května se připojila se speciálním pověřením pro sběr knih a knihovního zařízení také Národní a univerzitní knihovna v Praze, viz Muzeum Českého ráje v Turnově, pozůstalost Josefa Scheybala, VII 2/2–136/1. 18_Tamtéž.

máhal s přemísťováním a novým uspořádáním sbírek, když byly postupně oklešťovány jeho prostory. V Turnově brzy nalezl přátele, které podobně jako jeho zajímala historie a památky – malíře, grafika a konzervátora Památkového úřadu Karla Vika, nuceně penzionovaného důstojníka bývalé Československé armády, dopisovatele Památkového úřadu Zdeňka Krejčíka, dále Vikova zetě, revizního úředníka Václava Steklého, profesora zdejší uměleckoprůmyslové školy, výtvarníka Josefa Varcla a majitele zahradnictví, bibliofila Jana Pacála. Spojovalo je nadšení pro lidovou architekturu, další památky i záliba v turistických výletech do okolí. „V Turnově u Viků, v domku skrytém ruchu ulic v hustých haluzích, schází se pravidelně v Mistrově ateliéru malá společnost. Leží jí na  srdci osud vlasti, poslouchá se zahraniční rozhlas, důvěřuje se jeho povzbudivým slovům – myslí se při tom na náš milý kraj.“ Napsala o této skupině Anna Mlejnková v létě roku 1945 v jednom z mála článků, které informovaly o zajišťování ohrožených památek v pohraničí.13 Karel Vik, jenž byl v meziválečném období významnou osobností československé kulturní sféry, se dobře znal s tehdejším vlivným přednostou osvětového (kulturního) odboru ministerstva školství a národní osvěty, historikem umění Zdeňkem Wirthem. Wirth, který na Turnovsko jezdil již ve 30. letech a později i za války na letní byt, se ke skupině přátel připojoval při jejich výletech do okolí a zřejmě s nimi tehdy i prodiskutovával svoji koncepci poválečného vývoje kulturní sféry, budoucnost památkové péče a muzejnictví v obnoveném státě. Do Turnova v té době za rekreací zajížděl také knihovník, bývalý ředitel Slovanské knihovny Josef Bečka, s nímž se také stýkali. Podle informace Josefa Scheybala je Bečka již v roce 1943 vyzval, aby po skončení války zajistili německé liberecké knihovny.14

Severočeská Zajišťovací komise (jaro a léto roku 1945) Mnoho německých obyvatel uprchlo již v závěru války ze strachu z rychle postupujících spojeneckých armád nebo byli nemilosrdně vyhnáni v prvních poválečných dnech v tzv. divokých odsunech. Navíc již 19. května vstoupil v platnost dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.,15 kterým byl větší majetek osob německé 6

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 6

STUDIE

(a také maďarské) národnosti postaven pod tzv. národní správu. Němečtí vlastníci tak většinou ztratili možnost jej ochránit. Ustanovení národních správců bylo podle velikosti majetku rozděleno mezi okresní a zemské národní výbory. Jejich jmenování se často prodlužovalo a zvláště v pohraničí k němu docházelo vzhledem ke komplikované poválečné situaci s velkým časovým odstupem. Řada památkových objektů (zámků, hradů, zámeckých parků), muzeí (spravovaných německými kuratorii), které podléhaly tomuto dekretu, tak zůstala nezajištěna, vydána napospas rabování armád i místních a především nových obyvatel, kteří přišli pohraničí osidlovat. V Turnově, kde byly Sudety prakticky na dohled, situaci se znepokojením sledovala zmiňovaná skupina přátel soustředěných kolem Karla Vika. Již 7. května 1945 vytvořili tzv. Zajišťovací komisi, která navázala spojení s pražskou Českou národní radou.16 Nevíme přesně, v jakém postavení k nim v té době byl Zdeněk Wirth, který měl v plénu národní rady záchranu památek ohrožených válkou v kompetenci, ale zdá se, že s ním byli turnovští od počátku ve spojení a nejspíše i postupovali podle jeho alespoň rámcových instrukcí. Ještě v květnu roku 1945 dostala Zajišťovací komise oficiální pověření od tzv. Sekretariátu pro evidenci a záchranu památek písemných, historických, uměleckých a přírodních, který byl zřízen Českou národní radou a českým Zemským národním výborem (pod jeho hlavičkou po zrušení rady působil) jako koordinátor ochrany ohrožených památek.17 V tomto dokumentu je pro ni vymezen velmi široký rozsah kompetencí v severočeském pohraničním regionu (konkrétně na území východně od řeky Labe až po broumovský výběžek). Mohla zajišťovat umělecké a historické památky, archivy, muzea, knihovny, knihovní zařízení, zámecký inventář. „Všechny národní výbory, státní úřady a vojenské úřady vyzýváme, aby výše jmenované komisi byly v  jejich činnosti v  každém ohledu nápomocni,“18 čteme dále. Příslušela jí také pravomoc nařídit koncentraci jmenovaných předmětů, knih a archiválií, tedy zřízení sběrny. Ve většině lokalit však tyto sběrny během května a června 1945 vznikly víceméně spontánně, protože opuštěných domů přibývalo a nebylo jasné, jak naložit s cennými věcmi a knihami. Místní a okresní správní komise (či národní FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:33


STUDIE

výbory) měly kupodivu často dostatek odpovědnosti, aby v některých prostorách, pro ně zajistitelných, tyto věci soustředily. Během postupujícího léta začaly přicházet i výzvy Zemského národního výboru a ministerstva školství a osvěty, které k tomuto kroku vybízely. Sběrny nejčastěji vznikaly v budovách místních úřadů, ve školách, v místních původně německých muzeích či v opuštěných vilách továrníků (zvláště těch, kteří nějakou větší sbírku či knihovnu vlastnili). Většinou byla z praktických důvodů oddělena sběrna knižní a sběrna cenných předmětů. Přes existenci takových sběren bylo velké množství knih, starožitností i dokumentů v té době zničeno. Problém byl navíc v tom, že málokdo z kompetentních lidí byl schopen rozpoznat skutečnou uměleckohistorickou či historickou hodnotu předmětu a již vůbec ne hodnotu v rámci regionálního kontextu (např. u lidového nábytku a dalších etnografických předmětů, příležitostných tisků, regionálních periodik). V řadě případů také noví místní představitelé obecní či okresní samosprávy dávali do sběrny úmyslně méně hodnotné věci a cennější prodávali překupníkům nebo jimi zařizovali vlastní domácnosti. Knihy z tohoto hlediska byly pochopitelně méně atraktivní. Po příjezdu do určité lokality Zajišťovací komise většinou nejprve prohlédla zdejší sběrnu a doporučila postup její další správy, zkontrolovala její zabezpečení před rozkradením či znehodnocením z důvodu špatného uložení. Snažila se také pověřit odpovědností za její správu konkrétní osobu. Neměla pravomoc ani technické a skladové možnosti, aby předměty či knihy přebírala. Informace o nejcennějších nálezech proto podle jejich charakteru posílala pražským institucím (Národnímu muzeu, Národní galerii, Národní a univerzitní knihovně a dalším), aby si je přijely převzít či alespoň prohlédnout.19 Kromě sběren dále navštívili zámek či klášter, pokud v obci byl, kde většinou prohlédli stav mobiliáře a zkontrolovali způsob jeho zabezpečení. V případě, že se jim nezdál dostatečný, snažili se za pomoci obecních úřadů a Sboru národní bezpečnosti zjednat nápravu. Řada severočeských zámků (především Horní Libchava, Houska, Frýdlant, Lemberk, Mimoň, Nový Bernštejn, Nový Falkenburg, Sukorady a Sychrov) se v závěru války stala depozitářem bombardováním ohrožených archivů, knihoven XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 7

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i

i sbírek, jejichž původ byl velmi různorodý. Vikova komise zde nacházela dokumenty a předměty z židovských obcí z Holandska či Belgie, archivy a knihovny říšských, sudetoněmeckých i protektorátních institucí a úřadů, sbírkové soubory sudetských muzeí. „Zámek Houska jest naplněn knihami svezenými tzv. úřadem VII (Reichssicherheits–Hauptamt VII., – A I., Berlín W 30). Mezi knihami nalezli jsme knihy náležející knihovně Hlavního města Prahy, knihovny České společnosti theosophické v  Praze, Francouzského institutu ve  Varšavě, archiv francouzských ministerstev a policie od roku 1939, dále Bibliothek des Missionshauses St. Wendel, Bibliotheca episcopalis Metenzis, Inscrit service social, Bibliothek theosophischen Lehranstalt Wien, Loge Carl zu drei Adlern, aj. zednářských bibliothek, všechny místnosti tohoto zámku byly řádně uzavřeny a zapečetěny. Zámek střeží naše 7členná vojenská posádka.“20 O všech svých cestách a prohlídkách psala komise pečlivé záznamy, v případě cenných nálezů, které v zapečetěných místnostech předávala ochraně místních činitelů, často také protokoly, u nichž vyžadovala i podpisy těchto osob.21 Například ve zprávě z 28. června čteme o návštěvě šluknovského zámku, který „náležel měšickému hraběti Nostitz-Rinek [Nostitz-Rhieneck]. Podobně jako jiné zámky byl i  zámek šluknovský vyrabován a při tom velké množství dobrého a cenného porcelánu bylo zničeno... Aby bylo dalšímu eventuálnímu ničení zabráněno, byly tyto místnosti zapečetěny.“22 Poslední skupinou objektů, o něž se komise zajímala, byly veřejné knihovny a muzea, které se v sudetském regionu nacházely prakticky v každém městě. V již citované zprávě o návštěvě Šluknova čteme o zdejším muzeu a knihovně: „Ani okresní ani místní národní výbor nevěděly, že ve  Šluknově existuje městské museum a  knihovna. Teprve oklikou vyptáváním u  Němců jsme se dověděli, kde se nacházejí. Zodpovědní činitelé obou ústavů byli v posledních dnech vypovězeni. Městské museum se nachází jako všechny jiné kulturní instituce ve  zbědovaném stavu. V  museu bylo rabováno. Podle nápisu jsme věděli, že alespoň polovina musea schází. Bohužel dnes nikdo neví, co a kde jest ukryto, neb co bylo ukradeno.“23

19_Tyto instituce zajišťovaly jejich dopravu a většinou je přímo zařazovaly do svých sbírek. 20_Protokol sepsaný dne 8. 6. 1945 o zajištění historických a uměleckých památek na zámku v Doksech, na zámku Houska a na zámečku Sukorady, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, i. č. 63. 21_Protokoly z činnosti komise jsou uloženy v odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII. 22_Zpráva o zajištění uměleckých památek ve Vansdorfu, 28. 6. 1945, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, i. č. 135.

7

22.1.2015 10:02:33


Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 1. část | Období 1945–1947

Zámek Milešov. „Zámek Milešov podobně jako jiné severočeské zámky byl rabován. Když jsme tam přišli, nalezli jsme tam ubytováno naše vojsko, proto nemůžeme o stavu zámku bezprostředně po rabování referovati. Vojáci jsou ubytováni v pokojích I. a II. poschodí mezi starodávným nábytkem, spějí buď na zemi, neb ve starožitných postelích. Obrazy a nábytek nalézající se v těchto místnostech, musel býti z technických důvodů ponechán na svém ‚místě‘. Obrazy visící na chodbách a schodištích byly vojáky polské národnosti popíchány a z části pořezány. Aby bylo dalšímu poškozování zabráněno, nechali jsme je snésti buď do přízemí, neb do II. poschodí.“ (Protokol Zajišťovací komise, 1. června 1945; foto odd. dokumentace ÚDU AV ČR, Sbírka historické fotografie)

Zámek Mimoň. „Dne 8. V. 1945 byla Mimoň bombardována. V okolí zámku padlo 10 pum, následkem výbuchů jsou všechna okna z velké části demolována, hlavně zadní trakt. Mnoho místností jest naplněno knihami v celkovém počtu asi 1/2 milionu svazků. Jedná se vesměs o knihy tzv. ‚Amt VII‘, kterému podléhala i skladiště na zámku Falkenburgu u Německého Jablonného, jehož šéfem byl Obersturmführer Engelmann v Mimoni. Obsahově se jedná o knihy zednářské, okultní, veliké množství judaic aj.“ (Protokol Zajišťovací komise, 7. červen 1945; foto S. Linke, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, Sbírka historické fotografie)

Zámek Doksy. „Valdštýnský zámek v Doksích byl shledán neporušen. Správcem lesního hospodářství jest lesní úředník nadporučík Kleveta, jeho zástupcem pan Basler. Z umělecké stránky hodnoceno jest inventář v zámku v Dosích ze zajištěných až dosud objektů nejcennější.“ (Protokol Zajišťovací komise, 8. červen 1945; foto odd. dokumentace ÚDU AV ČR, Sbírka historické fotografie).

23_Tamtéž. 24_Dopis Karla Vika Zdeňku Wirthovi, 2. 6. 1945, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence K. Vika. 25_Koncept dopisu sekčnímu šéfovi ministerstva školství a osvěty, 1. 12. 1945, Muzeum Českého ráje v Turnově, pozůstalost J. Scheybala, VII.2/2–149/1. 26_Tamtéž. 27_Jaroslav Dědina (1914 – 90. léta 20. století) studoval u svého otce, později v Paříži. Na podzim roku 1945 emigroval z Československa do Francie, později však přesídlil

8

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 8

STUDIE

O zajišťovací praxi skupiny napsal Zdeňku Wirthovi na počátku června roku 1945 Karel Vik: „Naše parta je dobrá v celku. Schejbal, který zná poměry v pohraničí, umí dobře německy – má detektivní čich – a vytáhne z Němců, co se z nich vytáhnout dá. Kapitán Krejčík si počíná jako voják a jde to někdy hezky zostra, mimo toho bez něho bychom se asi nenajedli, ani nevyspali – stravujem se většinou ve  vojenských kuchyních a  spíme třeba i  na  biskupství Litoměřickém – nebo v  soukromí u  místních Němců.“24 Podle Josefa Scheybala komise během prakticky tří měsíců své existence navštívila ve vymezeném regionu 50 lokalit, zajistila budovy a mobiliář 30 zámků25 a další objekty „za  poměrů podobných divokému západu.“26 Všichni členové si přitom cestovné i další výdaje hradili z vlastních zdrojů. K částečné kompenzaci těchto nákladů došlo až zpětně ministerstvem školství a osvěty, které v červenci 1945 postupně přebíralo odpovědnost za činnost komise. V červnu 1945 se komise dostala do kompetenčního sporu s tzv. úřadem pověřence Státního památkového úřadu v Liberci, který byl zřízen za stejným účelem – tedy zajišťovat ohrožené památky. Tímto pověřencem jmenoval tehdejší předseda památkového úřadu Václav Wagner svého přítele malíře Jaroslava Dědinu.27 Postupně během léta 1945 přijal úřad pověřence ještě dva další zaměstnance, přičemž Dědina v září předal funkci jednomu z nich, donedávna nestorovi české památkové péče Vlastimilu Vintrovi, který do té doby vystupoval jako jeho tajemník. Vintr byl v říjnu téhož roku také jmenován správcem Severočeského muzea v Liberci a obě funkce tak spojil. Jeho zástupcem byl malíř Jaro Beran, správce Městské galerie. Hlavním centrem úřadu pověřence se stal zpočátku zámek Lemberk, který převzal od bývalého sudetského památkového úřadu (Památkový úřad říšské župy Sudety; Denkmalamt des Reichsgaues Sudetenland), později byla kancelář z praktických důvodů přemístěna do Severočeského muzea. Pověřenec „z pověření Státního památkového úřadu“ zajišťoval nejvýznamnější památky ve městě i širším okolí (byť pověření platilo jen pro tzv. Velký Liberec) – zámky, muzea i byty sběratelů. Snažil se také získávat další informace o sbírkách či rozsáhlejších knihovnách na základě výslechů německých obyvatel.28 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:33


STUDIE

Kompetence Zajišťovací komise a úřadu pověřence se překrývaly, což vedlo k napětí mezi nimi, k vzájemnému obviňování z neodbornosti a nedůslednosti. Spor byl jistě vyhrocen i kvůli stupňujícímu se nesouladu mezi jejich pražskými „patrony“ Zdeňkem Wirthem a Václavem Wagnerem. Tak se stávalo, že některé objekty (např. zámky Frýdlant či Falkenburk) byly zajišťovány dvakrát i víckrát a obě skupiny tvrdily, že ta předchozí provedla zapečetění neodborně, neměla k němu oprávnění či že se některé předměty ztratily. Podobné kompetenční i osobní spory, které přinášela tato emočně velmi vypjatá doba, tvořily i nadále trvalé zákulisí zajišťování konfiskovaných památek a mnohde bezprostředně ovlivnily proces jejich převzetí jednotlivými státními institucemi.

Pověřencem Národní a univerzitní knihovny a ministerstva školství a osvěty (září 1945 – březen 1946) Po základním zabezpečení jmenovaných typů objektů a sběren ve vymezeném regionu se v červenci prvního poválečného roku Zajišťovací komise rozešla. Scheybal, který v ní byl nejlépe seznámen s poměry v Sudetech, však viděl nutnost pokračovat. Podle vyostřující se situace v pohraničí předpokládal, že většina objektů bude i nadále vystavena velkému nebezpečí. Proto nabídl své služby Wirthovi, kterého v červenci roku 1945 ministerstvo školství a osvěty pověřilo celkovou koordinací záchrany zestátněných památek. Zdá se, že Wirth již v tomto období odhadl Scheybalovy jedinečné předpoklady k této činnosti, důvěrnou znalost sudetoněmeckých reálií, sudetoněmeckého světa, k němuž na rozdíl od většinové české společnosti necítil nepřekonatelnou zášť, protože byl mnoho let jeho domovem, a ochotu k nebývalému pracovnímu nasazení pro záchranu pro jiné často bezcenných věcí. „V pohraničí vidím tolik škod způsobených lidmi, kteří nemají ku kraji vztah. Co Němci úzkostlivě chránili, naši lidé zbytečně boří a  přestavují ovšem po  nechvalném způsobu pustošení českých měst a  vesnic...“29 Takto si posteskl v roce 1946 Zdeňku Wirthovi. Mezi Wirthem a Scheybalem se rozvinula mimořádně intenzivní korespondence (Scheybal odesílal alespoň jeden dopis týdně), bohužel Wirthovy odpovědi se zatím nepodařilo XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 9

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i

nalézt.30 Z náznaků ve Scheybalových dopisech však tušíme, že musely obsahovat relativně přesné instrukce. Scheybal velmi podrobně informoval Wirtha o každém svém kroku v záležitostech záchrany severočeských památek a později i památek dalších regionů, ptal se na postup v konkrétních kauzách, hledal zastání, když měl pocit křivdy ze strany ministerstva, kanceláře Národní kulturní komise či naposledy Státní památkové správy, referoval o zajímavých objevech. Po delším úsilí se Wirthovi (zřejmě i za přímluvy Josefa Bečky, který byl v květnu 1945 jmenován správcem klementinských knihoven) podařilo v říjnu roku 1945 získat pro Scheybala od ministerstva pověření,31 které se vztahovalo na dva okruhy činnosti. Pro region severních a severovýchodních Čech byl pověřen zajištěním publikací z majetku osob německé národnosti a z majetku cizích států deponovaných na konci války v severočeských objektech. Knihy a periodika měl v první fázi vytřídit, vybrané předběžně sepsat, soustředit ve větších sběrnách na několika zámcích a připravit k odvozu Národní a univerzitní knihovnou. Druhá pravomoc se vztahovala na „předběžné zjištění a zajištění umělecky a historicky cenných předmětů a památek“,32 ta se týkala ce-

do Brazílie. S Wagnerem se zřejmě dobře znal, v dopise jej oslovoval „milený příteli“ (dopis z 9. 12. 1945, Literární archiv PNP, fond V. Wagner, korespondence přijatá). 28_Činnost pověřence dokumentují jeho zprávy uložené v odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise – III. díl, Zprávy o činnosti Pověřenců Státního památkového úřadu v Liberci, též Národní archiv, fond Státní památková správa, karton 705, i. č. 401, 402. 29_Dopis Josefa Scheybala Zdeňku Wirthovi, 28. 3. 1946, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. 30_Je však možné, že se ještě nacházejí v neuspořádané části pozůstalosti Josefa V. Scheybala v Muzeu Českého ráje v Turnově. 31_Pověření ministerstva školství a osvěty bylo vydáno 6. 10. 1945, smlouva o dílo s ním spojená však byla sjednána se zpětnou platností od 1. 9. Muzeum Českého ráje v Turnově, pozůstalost J. Scheybala, VII.2/2–147. 32_Pověření viz předchozí pozn.

Dopis Karla Vika Zdeňku Wirthovi (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence Karla Vika).

9

22.1.2015 10:02:34


Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 1. část | Období 1945–1947

33_Bohužel ani ve fondu Ministerstvo školství I, fondu Ministerstvo školství a kultury, ani v Archivu Národní knihovny se protokoly dosud nepodařilo nalézt. Jejich kopie se však z větší části zachovaly ve fondu Josef Scheybal v Muzeu Českého ráje v Turnově a ve fondu Národní kulturní komise v odd. dokumentace ÚDU AV ČR (především karton XVIII). 34_Její znění viz Smlouva o dílo, 19. 10. 1945, Muzeum Českého ráje v Turnově, pozůstalost J. Scheybala, VII.2/2–147. 35_Brockhaus Lexikon je mnohosvazková obecná německá encyklopedie vydávaná od roku 1796. 36_Propyläen Kunstgeschichte, 24 sv., Berlin, 1923–1944. 37_Zřejmě myšleny Propyläen Weltgeschichte, 10 sv., Berlin, 1929–1933. 38_Protokol z 22. 11. 1945, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, i. č. 71.

Protokol sepsaný dne 30. V. 1945 o zabezpečení historických a uměleckých památek v Německém Jablonném (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, i. č. 59).

10

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 10

lého českého pohraničí. O sběru knih měl alespoň jednou měsíčně informovat odbor B I ministerstva (spravující mimo jiné agendu vědeckých knihoven) a současně Národní a univerzitní knihovnu. Zprávy o zabezpečení památek měl posílat odboru B III, jenž spravoval mimo jiné agendu ochrany památek. Scheybal psal záznamy s přesností až pedantskou – protokoly o nálezech cenných věcí a zajištění objektů, úřední záznamy, v nichž popisoval všechny cesty, situaci v navštívených místech a opatření, která učinil. Kopie protokolů a zpráv zasílal průběžně ministerstvu (později Národní kulturní komisi, po jejím zrušení Státní památkové správě), Národní a univerzitní knihovně (pokud se zápis týkal knih) a jeden exemplář vždy i Zdeňku Wirthovi, většinou ještě s doprovodným osobním dopisem objasňujícím podrobněji a otevřeněji určité problematické záležitosti.33 Zázemí pro jeho činnost zůstalo v Turnově, kde si pronajal kancelář. Pověření ministerstva, na které byla vázána relativně nevýhodná tzv. smlouva o dílo,34 mělo původně platit do konce roku 1945, avšak vzhledem k tomu, že se Scheybal osvědčil a řada kauz nebyla v té době dořešena, bylo mu prodlouženo do konce března následujícího roku.

STUDIE

Knihovny ve svěřeném regionu Scheybal vyhledával podle instrukcí Národní a univerzitní knihovny i na základě zkušeností z činnosti Zajišťovací komise. Třídil či alespoň zajišťoval zámecké knihovny, knihy deponované na zmiňovaných zámcích německými úřady v závěru války, knižní sběrny zřizované národními výbory (správními komisemi) a knihovny významných vědců, sběratelů či politiků. Všechny objekty se snažil navštěvovat v doprovodu zástupce místní či okresní správní komise a příslušníka Sboru národní bezpečnosti, aby nemohl být nařčen z rozkrádání. Tito svědci také většinou podepisovali jím sestavený protokol popisující stav uložení knih, případně i technický stav budovy, pokud se jednalo o památku, a opatření, která učinil, případně doporučil místním činitelům vykonat. Například v protokolu z 22. listopadu 1945 Scheybal popsal svou návštěvu Poříčí u Trutnova, kde „provedl na základě příkazu Národní a univerzitní knihovny v  Praze č.  j. 1860/45 ze dne 9. 11. 1945 prohlídku knihovny redaktora Karla Ansorge umístěné v  jeho bývalém bytě čp. 232...“, dále pokračoval charakteristikou složení knihovny a způsobu, jak ji zabezpečil. Téhož dne také prohlédl zdejší knižní sběrnu:„ Ve  skladišti školy nalézá se uskladněna veliká řada knih, z  nich mnoho významu umělecky-historického, nová vydání Brockhause,35 Propyleén [Propyläen]36, Weltgeschichte37 a  jiné. Obecní správní komise se zavazuje, že určí v budově bývalé školy vhodnou místnost, kam tyto knihy budou dle pokynů podepsaného pověřence Ministerstva školství a osvěty uskladněny a učiněno opatření, aby nemohly být zničeny, poškozeny a zcizeny.“ 38 V navštívených lokalitách se kromě prohlídky shromážděných knih (a předmětů) snažil též přesvědčit zainteresované činitele, aby ve sběru pokračovali, a ukázat jim, jaké věci vybírat a jak je ukládat. V protokolu z 9. ledna 1946 o návštěvě Grabštejna můžeme číst: „Podepsaní, předseda a člen místní správní komise v Grábštejně se zavazují, že v obvodu svého působiště nechají provésti sběr knih, podle pokynů jim spolupodepsaným pověřencem Ministerstva školství a  osvěty osobně předaných. Místní správní komise v Grábštejně uskladní všechny sebrané knihy po Němcích a kolaborantech v suché, k tomu vhodné místnosti a zavazuje se, že ničeho ze sebraných knih nedovolí jakýmkoliv způFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:34


STUDIE

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i

39_Protokol z 9. 1. 1946, odd. sobem zciziti, že po provedení sběru skladiště uzavře zůstalosti předal Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV dokumentace ÚDU AV ČR, fond a ponechá knihy ve skladu až do dalšího rozhodnutí. (dnešní Ústav dějin umění Akademie věd ČR), kde je tato Národní kulturní komise, dokumenty jeho pozůstalost uložena dodnes.42 z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, Jest si vědoma, že disposiční právo na knižní materii. č. 83. 39 Cíleně Scheybal vyhledával i byty známých sudetoál má Národní universitní knihovna v Praze.“ 40_Dopis Josefa Scheybala německých vědců, regionálních historiků či pouze vlasNa počátku roku 1946 již Scheybal Wirtha sebevědoZdeňku Wirthovi, 31. 1. 1946, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. mě informoval: „Za dobu své činnosti vybudoval jsem tivědných nadšenců,43 snažil se zajistit jejich písemnosti, Wirth, korespondence J. Scheybala. si organisaci ku řádnému a důslednému podchycení knihovnu a vědecké sbírky. Takto například 24. října 41_Dopis Josefa Scheybala 1945 prohlédl byt již v té době odsunutého konzervátora Zdeňku Wirthovi, 9. 3. 1946, odd. sběru knih ve svěřených mi okresech.“40 dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Kromě hlavního pověření ministerstva měl Scheybal státní památkové péče pro mimoňský okres Karla SuskeWirth, korespondence J. Scheybala. již od léta 1945 pravomoc k výběru fotografií a dalšího ho44 či 4. ledna 1946 dům bývalého archiváře minister42_Jsou součástí Sbírky historické fotografie v odd. dokumentace ÚDU „vlastivědného materiálu“ (map, plánů a vedut) z půstva vnitra a správce frýdlantského zámeckého archivu AV ČR. Josefa Bergla ve Frýdlantu.45 V této době pracoval, jak vodně německého majetku pro tzv. Památkový archiv 43_V říjnu roku 1945 Wirthovi mimo jiné napsal: „Taky jest zde Státního fotoměřického ústavu a pozůstalostí německo- z deníkových záznamů vyplývá, 12 i více hodin denně. otázka tzv. heimatforscherů, kteří Na konci října roku 1945 došlo s definitivní platností českých vědců a vědeckých institucí pro Českou akademají v bytech velmi cenný materiál k zestátnění veškerého zbývajícího majetku německých mii věd a umění. Zakladatelem a správcem Památkovévlastivědný.“ Dopis z 12. 10. 1945, odd. dokumentace ÚDU AV ho archivu byl Zdeněk Wirth, archiv měl na historických (a maďarských) obyvatel, tedy objektů i jejich zařízení, ČR, fond Z. Wirth, korespondence vyobrazeních dokumentovat jednotlivé památky, vývoj které nesouvisely s většími zemědělskými pozemky, a to J. Scheybala. 44_Opis protokolu o prohlídce sídel i kulturní krajiny. Zdá se však, že Scheybal alespoň dekretem prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelněkterých bytů opuštěných v prvních letech své činnosti Wirthovi posílal veškeré ského majetku a Fondech národní obnovy č. 108/1945 Němci v Mimoni, 24. 10. 1945, fotografie, které nalezl. „Nemám nikdy dostatek času, Sb.46 Tento dekret se vztahoval přibližně na jeden milion odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, abych spousty fotografií prohlédl a  roztřídil, proto bytů v činžovních domech, vilách a selských usedlostech dokumenty z činnosti J. Scheybala, nechávám odesílati vše, na  co přijdu. Bývá v  tom a na jejich prakticky veškeré vnitřní zařízení, mimo ně karton XVIII, i. č. 68. 45_Opis protokolu o zajištění řada zajímavostí. Osobnosti z kruhů průmyslových také na muzea, knihovny, dílny, ateliéry a průmyslové historického materiálu a aristokracie, důstojníci, dostihy, auta, koně, slav- podniky, které však byly již od května tohoto roku řízea uměleckých předmětů a sbírek nosti atd. I některé jiné drobné scény z doby kolem ny dosazenými národními správci. Ve vnitřním zařízení z vily č.p. 992, vily č.p. 10, vily č.p. 104, domu č.p. 30/6, roku 1900 jsou dosti půvabné a  myslím, že by to objektů zestátněných tímto dekretem bylo samozřejmě v knihtiskárně a v domě č.p. byla škoda nechati je na místě propadnouti úplné- velké množství kulturně cenných předmětů a knih. Josef 770 ve Frýdlantě, 4. 1. 1945, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, mu zničení.“41 Wirth snímky zřejmě dále třídil mezi Scheybal odhadoval, že přibližně 10 % z těchto bytů, tedy fond Národní kulturní komise, jednotlivé pražské instituce. Největší sbírka žánrových 100 000 bylo zařízeno „luxusně“ – nacházela se v nich dokumenty z činnosti J. Scheybala, fotografií pocházejících z německého majetku je dnes originální umělecká díla, kvalitní výrobky uměleckého karton XVIII, i. č. 82. 46_Dekret presidenta republiky patrně ve fondu nazvaném „Národní kulturní komise – řemesla – nábytek, keramika, skleněné předměty apod. č. 108 o konfiskaci nepřátelského Zámecké fotografické fondy a sbírky“ v Archivu Národ- a početnější knihovna. majetku a Fondech národní obnovy z 25. 10. 1945, Sbírka zákonů Zdá se však, že vydání tohoto dekretu nemělo bezproního muzea. Fotografie, plány a grafiky dokumentující a nařízení státu československého, střední vliv na charakter Scheybalovy činnosti, protože československé, ale i zahraniční památky samozřejmě částka 48/1945 Sb. vydaná dne zařadil do zmíněného Památkového archivu, jehož správa veřejných knihoven a vlastivědných muzeí přešla 30. 10. 1945. 47_Tamtéž, § 3. velkou část později po zrušení Státního fotoměřického již dříve pod novou místní (okresní) samosprávu a ve vět48_K tomuto tématu viz např. ústavu raději zaštítil svým jménem a jako součást své po- šině lokalit bylo mnoho opuštěných domů po uprchlíz dobové značně tendenční literatury Konfiskace nepřátelského majetku: (podle dekretu č. 108). V Praze: Tiskové oddělení osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, [1946]; přehled dalších relevantních nařízení a vyhlášek viz Konfiskace, správa a převod nepřátelského majetku: zákony, vyhlášky, směrnice a pokyny. [Sv. 1]. V Praze: Právní odbor osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, 1947; z novější literatury viz Martin WAGNER, Konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v obci Rokytnice nad Jizerou a okolí, in: KUKLÍK, Jan a kol. Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století. Praha: Auditorium, 2011. ISBN 978-80-87284-25-4, s. 41–68. 49_Přihláška majetkové podstaty, kterou dosud drží Němci, Maďaři a jiní nepřátelé republiky a která propadla konfiskaci ve smyslu dekretu presidenta republiky ze dne 25. X. 1945 č. 108 Sb. Prvním oddílem v této přihlášce byly „Drahé kovy a předměty z nich – mince, drahokamy, perly, a pod.“, druhým „Umělecké předměty (obrazy, plastiky, starožitnosti, sbírky – i známek)“.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 11

11

22.1.2015 10:02:34


Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 1. část | Období 1945–1947

cích, jejichž mobiliář plnil sběrny. K zásadní změně situace došlo až v průběhu roku 1946, kdy začínali němečtí obyvatelé opouštět své domovy a nastupovat k odsunu. Správou a rozdělením majetku zestátněného dekretem č. 108/1945 Sb. byl pověřen nově zřízený Fond národní obnovy, který podléhal Osidlovacímu úřadu.47 Dekret a další prováděcí směrnice stanovily zákonný postup převzetí zestátněného majetku státem.48 Všichni občané, na které se vztahoval, měli po jeho vydání povinnost vyplnit tzv. přihlášku majetku.49 Přihláška obsahovala několik oddílů podle druhu majetku, mezi nimi i oddíl, do něhož měly být zapsány umělecké předměty a oddíl pro předměty z drahých kovů. Oba typy předmětů mohly být na pokyn národních výborů v případě ohrožení shromážděny v lépe hlídaných prostorách (sběrnách). Byty, domy či provozovny byly následně místním či okresním národním výborem (místní správní komisí) postupně přidělovány do správy tzv. národně spolehlivých osob (národních správců). Tito lidé v nich mohli bydlet (často zde určitou dobu bydleli společně s původními německými majiteli), mohli provozovat živnost či pokračovat v dosavadním výrobním provozu továrny. Neměli však právo nijak manipulovat se zařízením jim svěřeného objektu, především jej nesměli prodat ani přemístit. Až v létě roku 1946 zahájil Fond národní obnovy tzv. Akci A, při níž mělo být konfiskované vnitřní zařízení definitivně sepsáno, roztříděno a část předmětů na místě prodána.50 V této době byla již ve většině lokalit převážná část německého obyvatelstva odsunuta, a pokud se později zaznamenávala provenience určitých předmětů, byl jmenován nový majitel objektu. V každé obci byla utvořena zvláštní „bytová komise“ (ve větších městech jich bylo několik) složená ze dvou členů místního národního výboru a jednoho znalce jmenovaného Fondem národní obnovy. Tato komise roztřídila předměty na dvě skupiny: na ty, které mohou být prodány (přednostně novému obyvateli bytu či správci provozovny, podniku) a na předměty, u nichž prodej není možný. Do této druhé skupiny měly podle vyhlášky Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. 2141/1946 Úředního listu republiky československé51 náležet také „umělecké předměty všeho druhu (obrazy, plastiky, cenná keramika, vzácný porculán, vzácné broušené sklo, starožitnosti atd.)“52 Tento výběr byl ještě specifikován v prováděcích směrnicích k vyhlášce, 12

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 12

STUDIE

podle nichž měly být z prodeje „vyňaty ze zákona ze 16. ledna č. 137 o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku věci všech druhů a  stupňů kulturní (umělecké, historické a  vědecké) hodnoty bez rozdílu vzniku – obrazy, plastiky, cenná keramika, vzácný porcelán, vzácné broušené sklo, starožitnosti.“53 Na dalším místě těchto pokynů jsou k tomuto výčtu připojeny také knihy, brožury, hudebniny a jiné tisky. Mezitím již v létě roku 1945 dospěla zahájená příprava zákona o nové organizaci, která by centrálně řídila zajištění státního uměleckohistoricky, historicky či vědecky hodnotného majetku i následnou správu jeho nejcennějších součástí, ke zdárnému konci a v květnu roku 1946 byl schválen zákon č. 137/1946 Sb. o Národních kulturních komisích. Instituce sice zahájila svoji činnost až v únoru následujícího roku, Fond národní obnovy a další státní instituce však byly nuceny alespoň formálně počítat s její pravomocí přebírat v zákoně jmenované předměty, knihy i archivní dokumenty. S prodejem těchto věcí měly v duchu zákonného postupu čekat až do jejího vyjádření. Znalci fondu však bohužel často nebyli schopni v tomto smyslu cenné předměty rozpoznat a vyloučit je tedy z prodeje. „Fond národní obnovy jmenoval svými znalci množství lidí po stránce kulturní více méně neschopných,...“54 stěžoval si Scheybal v jedné ze svých pozdějších zpráv Národní kulturní komisi. Tito lidé, většinou původním povoláním odhadci majetku, navíc dostávali provizi ze sumy získané prodejem věcí (1,5 %), jejich zájmem bylo tedy prodat co nejvíce. V celém tomto komplikovaném procesu převodu majetku viděli mnozí také možnost, jak se jednoduše obohatit. „Většina pražských obchodníků starožitnostmi nejezdí po nákupech osobně. Každý má svého agenta, který nákupy v pohraničí obstarává. Jsou to většinou nenápadné osoby, které ve většině případů bydlí nehlášeni [!] buď u  svých známých neb ‚obchodních‘ přátel, dohazovačů a  vetešníků, kteří ho o  poměrech informují, udávají byty, kde starožitnosti jsou, a koupi zprostředkují. Tito agenti nemusí býti vždy osobami mužskými, jsou to i ženy a v mnohých případech manželky úředníků, které samy sběratelky, si tímto způsobem přivydělávají a ze zisku uhrazují buď své vlastní záliby, neb koupě luxusních před-

50_Viz vyhláška osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze č. 2141/1946 Úředního listu ze dne 3. 12. 1946, jíž se stanoví, jak má býti naloženo s některými movitými věcmi hmotnými, konfiskovanými podle dekretu č. 108/1945 Sb., které jsou v úschově, opatrování, správě, detenci nebo v držbě osob fyzických a právnických. (Úřední list republiky československé částka 219 vydaná dne 15. 12. 1946, přetištěno v Konfiskace, správa a převod nepřátelského majetku: zákony, vyhlášky, směrnice a pokyny, viz pozn. 48). 51_Tamtéž. 52_Tamtéž, § 3. Dalších druhů předmětů takto vyřazených z prodeje byla celá řada – psací stroje, fotoaparáty, kožichy, koberce atd. 53_Nařízení Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ve věci: Provádění vyhlášky č. 2141 a 2142 ze dne 3. prosince 1946. SOkA Liberec, fond Okresní národní výbor Liberec (1944) 1945–1960 (1982), karton 187, i. č. 270. 54_Přípis J. Scheybala Národní kulturní komisi týkající se obchodů se starožitnostmi, 11. 12. 1948, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, i. č. 168; editováno in: Kristina UHLÍKOVÁ, Národní kulturní komise 1947–1951. Praha: Artefactum 2004, edice 4.17., s. 128.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:34


Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i

STUDIE

55_Viz předchozí pozn. K tomuto tématu též dopis Josefa Scheybala Zdeňku Wirthovi, 29. 4. 1946, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. „Pražští obchodníci starožitnostmi a aukcionáři mají řadu agentů, kteří kupují po bytech různé starožitnosti, sklo, porculán, snad i jiné věci. Tito agenti jsou lidé nenápadní. Manželky úředníků, prosté ženy z lidu (ty kupují i věci běžné potřeby), dělají návštěvy u známých, pátrají po starožitnostech v bytech a skupují věci, které následkem neznalosti a ledabylosti bytových úřadů buď nejsou, neb jsou nedostatečně katalogisovány. Navštěvují prodejny bytových úřadů, kupují mnohdy za babku věci cenné (míšeňský a jiné kvalitní porculány, sklo ap.) a dovážejí to do Prahy obchodníkům a aukcionářům. Vlakové prohlídky zde nehrají roli. Vozí to auty.“ 56_Protokol o dražbě konané 12. 10. 1946, SOkA Liberec, fond Okresní národní výbor Liberec (1944) 1945–1960 (1982), karton 187, i. č. 270. 57_Seznam obrazů určených k prodeji a odhadnutých akademickým malířem Nastoupilem dne 1. 12. 1947 , SOkA Liberec, fond Okresní národní výbor Liberec (1944) 1945–1960 (1982), karton 187, i. č. 270. 58_Dopis z 21. 9. 1946, Národní archiv, fond Ministerstvo školství a kultury, karton 206, osobní spisy, sign. Josef Scheybal. 59_Dopis Josefa Scheybala Zdeňku Wirthovi, 21. 12. 1947, odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybal. 60_Scheybalově činnosti v této funkci v letech 1947 až 1951 i později jako zaměstnance Státní památkové správy v letech 1952 až 1954 bude věnována druhá část tohoto článku.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 13

mětů, tedy určitý druh šmeliny. Zboží do Prahy se zřídka kdy dopravovalo drahou, většinou se tak dělo pomocí špeditérů neb osobními auty.“55 Takto rozhořčeně psal v prosinci roku 1948 Josef Scheybal kanceláři Národní kulturní komise. Předměty, které bytová komise přece jen z prodeje vyřadila či o ně nebyl na místě zájem, byly převezeny do sběren Fondu národní obnovy, tzv. skladů národního majetku. Ty byly zřízeny v rámci oblastních úřadoven této instituce a jejich počet se řídil množstvím majetku, který byl v regionu zabaven. Například v liberecké oblasti, zahrnující tehdejší okresy Česká Lípa, Dubá, Frýdlant, Jablonné v Podještědí, Jablonec nad Nisou, Jičín, Mnichovo Hradiště, Rumburk, Semily, Šluknov, Turnov a Vansdorf, bylo pět sběren – v Liberci, České Lípě, Jablonci nad Nisou, Rumburku a Frýdlantu. Zde byly věci roztříděny podle typů: koberce, fotografické přístroje, hudební nástroje, sportovní předměty, kožešiny, obrazy, keramika atd. Dále byly prodávány buď v dražbách, nebo zájemcům přímo ve sběrně. Prodej uměleckých předmětů a knih však měl být povolen až pro prohlídce znalcem Národní kulturní komise. Jak však dokazují Scheybalovy stížnosti, často bylo toto nařízení obcházeno. Prodejní ceny stanovil znalec jmenovaný speciálně pro daný typ předmětů, umělecké předměty většinou odhadovali aktivní umělci. Například pro libereckou sběrnu jím byl zdejší malíř Josef František Karel Nastoupil, který v té době také působil jako národní správce firmy Werner, výroba rámů a prodej obrazů.56 Převozem do sběrny fondu bylo povědomí o původním německém majiteli daného předmětu definitivně ztraceno. Většinou se neuváděla ani lokalita původu, je možné odhadnout pouze region, pro nějž byl sklad zřízen. Znalec byl povinen sestavit seznam odhadnutých předmětů, ten měl být však především pomůckou k jejich prodeji pro správce sběrny či dražitele. Popis je tedy většinou velmi vágní: obraz „č. 147 růže, č. 148 žně, č. 149 zátiší“, bez rozměrů, techniky, pouze výjimečně se jménem či alespoň signaturou autora.57 Zatímco Fond národní obnovy prováděl tuto komplikovanou akci soupisu, převzetí a následného prodeje zestátněného movitého majetku, Josef Scheybal mohl si-

tuaci v severočeském pohraničí pouze monitorovat, protože ministerstvu školství se již nepodařilo získat pro něj další finance a ve funkci pověřence tedy od dubna 1946 nemohl pokračovat. Zasáhnout ve prospěch námi sledovaných předmětů tak v dané době, kromě Fondu národní obnovy (který na tom samozřejmě neměl příliš zájem), mohla podle zákona o Národních kulturních komisích pouze tato instituce, která však zatím reálně neexistovala. Zdeněk Wirth, jmenovaný jejím předsedou, se po vydání zákona v květnu 1946 domníval, že zahájení její činnosti je otázkou krátkého času, a proto prosil Scheybala, jehož zkušenosti a znalosti považoval pro novou instituci za nepostradatelné, aby vyčkal do doby, kdy jej bude moci zaměstnat. To zcela jednoznačně dokládá i text Scheybalova zoufalého dopisu adresovaného okresní organizaci Svazu osvobozených politických vězňů, jejíž byl členem, žádající v září roku 1946 o finanční výpomoc: „... zastával jsem na vyzvání autora zákona o Národní kulturní komisi a  jejího organisátora pana sekčního šéfa Dra Zdeňka Wirtha svoji funkci dále, opětně bezplatně, dokonce jsem hradil z  vlastních prostředků nejen udržování kanceláře v  Turnově, dále poštovné a  nejnutnější cesty, čímž jsem se finančně úplně vyčerpal.... Bohužel téměř jednoroční bezplatnou činností pro stát jsem v přítomné době úplně bez prostředků, nemám peněz ani na  cestu a  pobyt v  Praze, ani na  nejnutnější slušné oblečení.“58 Tato Scheybalova tíživá situace se protáhla až do počátku roku 1947, kdy dostal od ministerstva školství a osvěty alespoň novou smlouvu o dílo spojenou také s proplácením cestovného, a oficiální pověření monitorovat situaci a připravovat půdu pro Národní kulturní komisi. V této době však již v mnoha případech bylo pozdě. „Rok 1946, kdy byla [Národní kulturní komise p. a.] odsouzena k nečinnosti, se všude citelně jeví. Kritická doba, kdy všechno přebíral Fond národní obnovy, se propásla.“ Tak si posteskl Scheybal v jednom dopise Wirthovi.59 Pověřencem nově ustanovené Národní kulturní komise se nakonec stal až koncem března roku 1947.60

13

22.1.2015 10:02:34


Studie

Lučany nad Nisou cemetery. Contribution to the history of the reverent place, several tombs belonging to significant representatives of Lučany and contemporary stoneworking in Jablonec region

ABSTRACT

ZUZANA JAKUBCOVÁ | JANA ŠUBRTOVÁ | The study handles the theme of Lučany nad Nisou cemetery that was established in 1882 thanks to the initiative of various influential regional individuals, especially businessmen working also in the municipal government. The cemetery was extended with the Eastern part at the beginning of the 20th century. A great number of tombs of the most important Lučany representatives and their families survived along the wall of the cemetery. These tombs are the creations of Josef Seiche (1845−1904), plasterer and sculptor from Teplice, sculptors Josef F. Elstner (1848−1901) and Philipp Nitsch (1845−1895) from Liberec, and Johann Huyer, master of masonry with workshops in Horní Tanvald and Dolní Smržovka.

14

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 14

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Lučany

Lučany

cemetery

hřbitov

Anton Hittmann

Anton Hittmann

Josef Seiche

Josef Seiche

tomb

hrobka

funeral architecture

náhrobní architektura

sculpture decoration

sochařská výzdoba

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:34


Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku1 ZUZANA JAKUBCOVÁ | JANA ŠUBRTOVÁ

1_Příspěvek vznikl v rámci výzkumného cíle Tematické průzkumy jednotlivých památek (10H3053110) financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). 2_Novějším zpracováním o historii lučanského hřbitova a zde pohřbených zajímavých osobnostech je kapitola SEJKOROVÁ, Helena. Lučanský hřbitov. In: KARPAŠ, Roman ed. Lučany nad Nisou. Liberec: Roman Karpaš, 2013, s. 14. ISBN 97880-87100-21-9. Výstavba kostela Navštívení Panny Marie proběhla až po založení hřbitova v letech 1886–1889, a to mimo jiné díky podpoře místních průmyslníků, kteří darovali pozemky. 3_V té době obec s německou většinou obyvatel byla úředně nazývána Marktdorf Wiesenthal an der Neisse, od roku byla 1892 povýšena na městys, v roce 1913 získala statut Lučany nad Nisou, areál kostela Navštívení Panny Marie, fotografie zachycuje část lučanského hřbitova krátce po jeho města, po 2. světové válce se založení, kolem r. 1895. Foto W. Hefter stala obcí a od roku 2006 jí byl znovu navrácen statut města, 3 atolický hřbitov v Lučanech nad Nisou je příkla- sse) v čele s tehdejším starostou Franzem Panznerem, viz SEJKOROVÁ, Helena a Zdena dem novodoběji založeného areálu, kterého se kteří chtěli vyřešit nevyhovující podmínky při užívání LÉDLOVÁ. Povýšení Lučan na městys a na město a symboly jako svého místa posledního odpočinku dočkali tamější hřbitova ve Smržovce. Jako hlavní aspekty k tomu vedly obce. In: KARPAŠ, Roman ed. obyvatelé až v předposlední dekádě 19. století. Vznikl především jeho kapacitní, logistické a správní nevýhody Lučany nad Nisou. Liberec: Roman především proto, že původně malá podhorská obec pro průmyslově se rozvíjející obec s německou většinou Karpaš, 2013, s. 14. ISBN 97880-87100-21-9. s rozptýleným osídlením, převážně německým, zazna- obyvatel.4 Pro založení na „zelené louce“ byly zvoleny 4_Jednání o založení menala jako jedna z mnoha obcí na Jablonecku rychlý svažité soukromé pozemky, které věnoval lučanský komunálního hřbitova proběhlo 21. listopadu 1882. Jako jeden nárůst průmyslové výroby a s tím související nárůst po- výrobce sklářských produktů Emanuel Rössler a od- z podkladů byla smržovským pulace a stavebního ruchu. Rozrůstající se obec získala prodal Willibald Friedrich, obchodník se sklem.5 Pro farářem Josefem Riedlem na statutárním významu a zvýšily se její potřeby na ob- případné budoucí rozšíření plochy hřbitova byl předem vypracována pro Lučany a okolní obce statistika zemřelých čanskou vybavenost. Vznik vlastního hřbitova prosadily od stejného majitele zakoupen za 500 zlatých pozemek obyvatel za předchozích deset v čele obce stojící iniciativní a vlivné osobnosti, přede- o výměře 746 čtverečních sáhů sousedící s jižní částí let, která zaznamenala velký počet zemřelých. Dalšími vším lidé z podnikatelských kruhů, kteří měli zájem odůvodněními pro zřízení hřbitova na osamostatnění obce od farnosti ve Smržovce a tím byly rychlý nárůst počtu domů na 434 s 3000 obyvateli, dále pádem i na odloučení od tamějšího pohřebiště. Krátce špatná dostupnost pro obyvatele částí Bramberk, Horní Lučany a Kohoutího kopce k hlavní poté se objevila ze stejných důvodů i potřeba založení silnici, nákladný odvoz zemřelých a zhoršené logistické podmínky v zimě kvůli vyvýšené vlastního lučanského kostela.2 poloze smržovského hřbitova, viz SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17. K samotnému rozhodnutí založit komunální hřbitov 5_Viz Situations-Plan des oestlichen Theile der Gemeinde Wiesenthal z roku 1882 došlo roku 1882 při jednání mezi představiteli tehdy již vypracovaný Carlem Dautem z Jablonce nad Nisou. SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17. trhové obce Lučany nad Nisou (Wiesenthal an der Nei-

K

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 15

15

22.1.2015 10:02:34


Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku.

STUDIE

Návrh podoby areálu hřbitova a jeho příslušenství vytvořený v roce 1883 Carlem Dautem. (SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17). Foto M. Čtveráček

6_SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, Chronik der Gemeinde, Schule und Kirche, Wiesenthal, 1892–1915, inv. č. 1, kniha 1, nepag.; tamtéž, Gemeinde Gedenkbuch Band I, 1922–1927 (kopie), nezprac., nepag. 7_Tamtéž, sign. 422 inv. č. 85, kart. 17. Situační plán hřbitova byl představen 8. února 1883. 8_Nabídky na zednické práce podaly také další firmy Gebrüder Sprenger v čele se stavbyvedoucím Franzem Reilichem (vedení Josefa Appelta ze Smržovky) a Anton Breuer viz SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17. 9_LILIE, Adolf. Der politische Bezirk Gablonz. Gablonz a N.: Gablonz – Tannwalder Lehrerverein, 1895, s. 469. 10_SOkA Jablonec nad Nisou, Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17. 11_Srov. například s centrálním křížem na hřbitově v Jablonci nad Nisou, pro nějž byla nalezena při restaurátorském zásahu v roce 2009 analogie ve firemním katalogu sléváren Blansko z doby kolem roku 1850 viz NIKENDEY, Jan. Oprava litinového kříže na hlavním hřbitově v Jablonci nad Nisou. Jablonec nad Nisou 2009, NPÚ, ÚOP v Liberci, Sbírka restaurátorských zpráv, LB 971. 12_V ten den proběhla velká slavnost za účasti lučanských spolků, doprovázená zpěvem a proslovy učitele Antona Blaschka a obecního představitele Woldemara Ericha Rähma, o které informoval dobový tisk. Jako projev poděkování byla darována Franzi Panznerovi k dvacetiletému výročí ve vedení obce hrobka pod číslem 1. SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, Chronik der Gemeinde, Schule und Kirche von Wiesenthal, 1892–1915, inv. č. 1, kniha 1, nepag.

16

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 16

ohradní zdi.6 Nákup byl uhrazen ze hřbitovního fondu. Se zakládáním hřbitova se započalo v červenci roku 1883. Situační plán podoby celého areálu vypracoval stavbyvedoucí Carl Daut z Jablonce nad Nisou již v prosinci 1882.7 Výstavbu provedla firma Gärtner za 7 500 zlatých a kolaudace proběhala za přítomnosti c. k. vrchního inženýra Heinzela a c. k. okresního lékaře Grasse.8 Celkové náklady činily 8 722 zlatých 50 krejcarů.9 Došlo i ke zřízení dalšího příslušenství hřbitova a k vybudování drobných účelových staveb – domu pro hrobníka, márnice, studny a remízy a také kamenné zdi včetně dvou bran.10 Osazen byl centrální litinový kříž, který by podle dochovaných dobových analogií mohl pocházet z produkce blanské slévárny.11 Hřbitov byl otevřen velkou slavností 1. září 1884 za přítomnosti dvou tisíc lidí. A protože právě v tento den zemřel významný lučanský občan Anton Hittmann, zakladatel a majitel exportního domu pro sklářské výrobky Anton Hittmanns´ Söhne,12 stal se právě on prvním pochovaným nebožtíkem. K plánovanému rozšíření plochy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:34


STUDIE

Výřez z realizovaného plánu nové smuteční síně vystavěné v roce 1932, na jejíž zadní stěnu přiléhá hrobka rodiny Tischerovy. (SOkA Jablonec nad Nisou AM Lučany nad Nisou, sign. 426, inv. č. 87, kart. 18). Foto M. Čtveráček

13_Pro rozšíření směrem na východ bylo nakonec rozhodnuto zejména pro lepší přístup do celého areálu hřbitova, a dále proto, aby se nemuselo komplikovaně řešit vedení cest a vytvoření centrálního průchodu v okolí hrobky Franze Panznera viz SOkA Jablonec nad Nisou, FÚ Lučany nad Nisou, Farní kronika 1885–1952, nezprac., s. 53.

starého hřbitova, o němž se uvažovalo již při jeho zakládání, došlo až v roce 1900. Na rozdíl od původního záměru byl hřbitov rozšířen nikoliv směrem na jih, ale výhodněji na východní stranu.13 Pozemky pro tzv. novou část poskytli Josef Riedl z Polubného14 a Wilibald Friedrich z Lučan,15 stavební práce tehdy vedl Josef Sprenger za odměnu 2 562 zlatých a 20 krejcarů. Vstupní bránu do nové části hřbitova lemovaly profilované kamenné sloupy, na jejichž vyhotovení podala nabídku kamenická firma Johanna Huyera ze Smržovky, která se zabývala především výrobou náhrobků na Jablonecku a tedy i v Lučanech (viz níže). Ve stejném roce bylo zamýšleno

i zajištění přívodu vody. Projekt a rozpočet důmyslného vodovodního zařízení zpracovala zámečnická firma Antona Mischera ze Smržovky. Kvůli péči o květinovou výzdobu hrobových míst byl v roce 1902 zřízen v severovýchodním rohu nové části vodní rezervoár.16 Prvním pohřbeným na nové části hřbitova byl Richard Wiesner, zesnulý v roce 1901.17 Rozsáhlejšími stavebními změnami a terénními úpravami prošel areál hřbitova ve třicátých letech 20. století, kdy vznikla potřeba města Lučany nad Nisou rozšířit nebo přestavět prostory smuteční síně a obytného domku hrobníka. Nová výstavba smuteční síně, při-

14_Pozemek o výměře 2112 m2 viz SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17. 15_Pozemek o výměře 726 m2 viz tamtéž. 16_Viz cit. v pozn. 13, s. 60. 17_Viz cit. v pozn. 2.

1 – hrobka rodiny Friedrichovy 2 – hrobka rodiny Tischerovy 3 – hrobka rodiny Vaterovy 4 – hrobka rodiny Breitovy 5 – hrobka rodiny Breitovy 6 – hrobka rodiny Posseltovy 7 – hrobka rodiny Weissovy 8 – hrobka rodiny Schierovy 9 – hrobka rodiny Rähmovy 10 – hrobka rodiny Panznerovy 11 – hrobka rodiny Wilhelma Hittmanna 12 – hrobka rodiny Antona Hittmanna 13 – hrobka rodiny Johanna Hittmanna 14 – hrobka rodiny Siegmunda Hittmanna 15 – bývalá márnice 16 – hřbitovní domek 17 – hrobka rodiny Jäckelovy 18 – hrobka rodiny Jäckelovy 19 – centrální kříž

Zákres areálu hřbitova s vyznačením hodnotných hrobek. Zpracoval V. Vrabec, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 17

17

22.1.2015 10:02:35


Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku.

STUDIE

Areál hřbitova s novou smuteční síní a kostelem Navštívení Panny Marie. Foto P. Jakubec, 2014

18_SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17; sign. 426, inv. č. 87, kart 18. 19_Tamtéž, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17. 20_Tamtéž, sign. 425, inv. č. 86, kart. 18 21_Plošná výměra hřbitova včetně dnes obývaného domku hrobníka je 6378 m2 + 96 m2.

18

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 18

pravovaná již od konce 20. let, byla realizována v roce 1932 na základě projektu Gustava Jahna z Lučan nad Nisou v prostoru před severní zdí, v blízkosti hlavního vstupu, a krátce nato došlo v roce 1936 k přestavbě staré hřbitovní haly na hřbitovní zahradní domek – také dle návrhu Jahnovy kanceláře.18 Nutnou úpravu cest v okolí nové smuteční síně a cesty směrem k centrálnímu kříži zajistila v roce 1932 firma Hartwig Rehwald jun., dlaždičský mistr města Jablonce nad Nisou.19 Do dnešní podoby parkovací plochy se prostranství před severní ohradní zdí staré části hřbitova proměnilo v roce 1976. Postupem času přibyl v areálu hřbitova také urnový háj, založený v květnu roku 1937 na základě aktivního spolkového působení Unie socialistických svobodných myslitelů – odbočka Lučany n. N. a Internationale Arbeiter- Kultur und Feuerbestattungsverein „Flamme“ mit dem Sitze in Reichenberg – Zahlstelle Wiesenthal a. N. Jako inspirace posloužily zakladatelům dříve založené urnové háje na městských hřbitovech v Liberci a v Jablonci nad Nisou a jejich vydané pořádkové řády.

Jednání a přípravy probíhaly v předchozím roce. Na řešení úprav záhonů a hrobových míst byly vypracovány projekty od tří zahradnických firem, z nichž bylo vybráno zahradnictví Rudolfa Bartsche.20 V současné době se komunální hřbitov v Lučanech nad Nisou rozkládá ve svém původním rozsahu z počátku 20. století na mírném severně orientovaném svahu v místní části dnes nazývané Kostelní vrch, která se nachází nad centrem obce, napravo od silnice vedoucí z Jablonce nad Nisou do Smržovky a nad železniční tratí Jablonec nad Nisou - Tanvald. Rozsáhlý hřbitov se svým příslušenstvím, tedy smuteční síní a domem hrobníka, dnes běžně obývaným, tvoří ucelenou urbanistickou soustavu společně s dominantním kostelem Navštívení Panny Marie, ke kterému klesá z jihovýchodní strany. Obdélný areál obou částí (stará a nová část) hřbitova, situovaný na p. p. č. 2699,21 lemuje souvislá ohradní zeď, prolomená ze severní strany dvěma vstupními branami a brankou v blízkosti původního obytného domku hrobníka. Podél ohradní zdi staré části hřbitova bylo vyFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:35


STUDIE 22_Tradice teplického podniku sahá do roku 1870, kdy jej založil Josef Seiche jako štukatérství. Za čtyři roky byla produkce rozšířena o kamenictví a nástupce; syn Josefa Seicheho rozšířil závod v roce 1911 až na 150 zaměstnanců. Produkci firmy tvořily hrobky, náhrobky, pomníky, kašny a fasády. Viz VALCHÁŘOVÁ, V. ed. L. BERÁNEK A J. ZIKMUND. Industriální topografie / Ústecký kraj. Praha: VCPD ČVUT 2011. s. 79. ISBN 978-80-0104833-7. 23_Josef F. Elstner (*12. 4. 1848 – †30. 5. 1901), liberecký rodák a sochař, který získal umělecké vzdělání v Drážďanech. Vlastnil dům čp. 291/I ve Frýdlantské ulici 32 viz SOkA Liberec, AM Liberec, Evidence obyvatel 1900–1938, kart. 68. 24_Kameník, původně pocházel z Tříče na Jilemnicku a dožil v Liberci, kde se několikrát stěhoval. Naposledy do rohového domu čp. 547/I Paulsdorfer Strasse 10 a Friedländer Strasse 66 viz SOkA Liberec, AM Liberec, Evidence obyvatel 1900–1938, kart. 288. Díky svým kořenům tvořil díla i v českém prostředí například na hřbitově ve Vysokém nad Jizerou na Semilsku. 25_Jedná se o největší kamenickou firmu v jabloneckém regionu, která byla založena kamenickým mistrem Johannem Huyerem v roce 1860 v Dolní Smržovce, majitelem domu č. p. 880. Později došlo k rozšíření o pobočku v Horním Tanvaldu a oba závody rozvíjely svoji činnost ve 20. a 30. letech 20. století. Firma zhotovovala hrobky, náhrobní kameny, kříže, sloupy a prováděla stavební práce. Pro Smržovku vytvořila pomník padlým v letech 1813–1866. Viz NOVÝ, P., J. LUBAS A Z. ČERNÝ. Historie a současnost podnikání na Jablonecku, Tanvaldsku a Železnobrodsku. Žehušice: Městské knihy s. r. o., 2007, s. 110–111. ISBN 978-80-86699-49-3; KARPAŠ, Roman ed. Smržovka. Liberec: Roman Karpaš, 2010, s. 92, 97. ISBN 978-80-87100-13-4. 26_Zakázky na jednoduché náhrobky zemřelých vypracovala ve 40. letech nejčastěji místní cementárna Josef Cmuchal Zementwaren und Kunststein-Erzeugung Wiesenthal a. N. V archivním fondu je dochována bohatá

Centrální kříž z roku 1884. Foto P. Jakubec, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 19

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

stavěno 54 hrobek nejvýznamnějších lučanských osobností a jejich rodinných příslušníků. V prostoru starého hřbitova se dále nacházelo 411 velkých a 382 malých pohřebních míst. Uprostřed, v místě křížení východo-západní a jiho-severní osy, je umístěn pětimetrový novogoticky řešený centrální litinový kříž s korpusem ukřižovaného Krista. Právě tyto osy rozdělují hřbitov na čtyři symetrické části. Vnitřní prostor zaplňují ve vodorovných řadách převážně jednoduše ztvárněné náhrobky. Mohutné a reprezentativněji ztvárněné hrobky, které patří význačným osobnostem města a jsou situovány podle zvyklosti podél ohradní zdi, byly zhotoveny převážně z pískovce, případně z leštěné žuly. Většina velkých hrobek je ohrazena litinovými plůtky, zdobenými bohatou rostlinnou ornamentikou či jiným ornamentálním či geometrickým dekorem. Vybraná díla představují podle dochovaných signatur produkci převážně regionálních kamenických firem konce 19. století. Autorsky se na významných hrobkách podíleli například teplický sochař a štukatér Josef Seiche (1845−1904),22 liberečtí sochaři Josef F. Elstner (1848−1901)23 a Philipp Nitsch (1845−1895),24 dále kamenický mistr s provozy v Horním Tanvaldu a Dolní Smržovce Johann Huyer,25 na menších prefabrikovaných urnových náhrobcích ze 40. let 20. století pracovala nejčastěji cementárna a kamenictví Josef Cmuchal z Lučan nad Nisou,26 běžnější mladší produkci náhrobků zhotovoval Josef Thorsch z Jablonce nad Nisou27 a Gustav Schadt z Horního Tanvaldu.28 Vnitřní systém hřbitova je řešen číselnými řadami. Číslování začíná uprostřed jižní zdi, pokračuje směrem doprava do jihozápadního rohu a následně k původnímu obytnému domku hrobníka. Následně číslování navazuje nalevo od čísla jedna podél zdi, směrem do jihovýchodního rohu, dále podél východní

Pravděpodobně realizovaný návrh podoby urnového háje na nové části hřbitova od firmy R. Bartsche. (SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 425, inv. č. 86, kart. 18). Foto M. Čtveráček

dokumentace návrhů těchto cementových korpusů. Viz SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 686, inv. č. 179, kart. 45. 27_Podle dochovaných návrhů v archivním fondu pracovala firma pod názvem Josef Thorsch Bildhauer Natur- und Kunststeinindustrie Gablonz a. N., Reichenbergerstrasse 40. Viz SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 686, inv. č. 179, kart. 45. Firemní autorské destičky se do dnešní doby na náhrobcích nedochovaly. 28_Podle dochovaných návrhů náhrobků v archivním fondu. SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 686, inv. č. 179, kart. 45.

19

22.1.2015 10:02:36


Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku.

STUDIE

Skupina hrobek rodiny Hittmannovy. Foto J. Šubrtová, 2014

29_Důkladné schéma hrobových míst staré a nové části hřbitova poskytují podrobné plány hřbitova uložené na MěÚ Lučany nad Nisou. 30_Stadtgemeinde Wiesenthal a N. Gräber-Verzeichniss Alter Friedhof; Stadtgemeinde Wiesenthal a N. GräberVerzeichniss Neuer Friedhof, uložené na MěÚ Lučany nad Nisou.

20

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 20

zdi do severovýchodního rohu a následně podél severní zdi směrem k obytnému domku hrobníka a poté přechází do vnitřního prostoru hřbitova.29 Některé hrobky a menší hrobová místa nesou u předního obrubníku dochovaná litinová reliéfní číselná označení. Důkladná evidence zemřelých osob včetně číslování byla vedena podle věkových kategorií ve dvou hřbitovních knihách − pro starou a novou část areálu. Po založení hřbitova byli někteří zesnulí členové lučanských movitých rodin přestěhováni z převážně spádového smržovského nebo jabloneckého pohřebiště,30 a proto jsou nejstarší rodinné hrobky opatřeny datem prvního zemřelého ještě před rokem otevření hřbitova − 1884. Soubor velkých hrobek nejvýznamnějších lučanských osobností je situován podél ohradní zdi tzv. staré části. Jednotlivé hrobky vymezuje nízký kamenný obrubník. Náhrobní architektura je nejčastěji portálového charakteru, kdy je stěna rozčleněna do tří etáží – soklu, střední části a kladí vynášejícího segmentový štít nebo tympanon vrcholící často latinským křížem. Střední část architektury je rozčleněna kanelovanými sloupy

a pilastry do tří bloků, z nichž střední, nejčastěji s půlkruhově zaklenutou nikou, lemují kanelované sloupy s převážně korintskými hlavicemi. V nice jsou situovány sochy teologických ctností Víry, Lásky či Naděje a jednoho z apoštolů, charakterizovaného knihou a křížem. Boční pole nesou v kamenicky pojatých rámech nápisové desky s informacemi o zemřelých, které mohly být ještě chráněny skleněnými deskami. Vstup do hrobek uzavírají krycí kovové nebo kamenné desky s úchyty, reliéfně pojatým křížem a datací složenou z jednotlivých velkých litinových číslic. Prostor hrobek je uzavřen nízkými kovovými plůtky. Náhrobní architektura nese bohatou figurální či ornamentální dekoraci, například reliéfně pojaté svěšené draperie ve spodních partiích sloupů, okřídlené andílčí hlavičky dekorující kladí nebo trojúhelné tympanony, které mohou dále nést okřídlené přesýpací hodiny symbolizující konec života. Ty se pak ještě nacházejí nad bočními nápisovými deskami. Výzdobu hlavic doplňují makovice, respektive vlčí máky, symboly smrti. K další charakteristické dekoraci patří snítky vavřínu, případně věnce, jejichž součástí je vavFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:37


STUDIE

řín jakožto symbol vítězství nad smrtí, a dále břečťan nebo palmety. Nedílnou součástí náhrobní architektury jsou lucerny a jejich závěsy a rovněž kované ohrádky pro dekoraci z živých květin, ať již květináče, či truhlíky. V této reprezentativní architektonické formě s využitím zdobných motivů je koncipována jedna z prvních hrobek, zbudovaná na dominantním místě hřbitova uprostřed jižní zdi, hrobka rodiny tehdejšího starosty obce Franze Panznera (1831−1893), která je vedena jako číslo 1.31 Prostorovost a výstavnost dodávají hrobce kombinované články portálů a štítů ve spojení s ženskou alegorickou sochou Víry. V horní partii nabývá náhrobní architektura větší zdobnosti, zejména co se týče opakujících se rostlinných motivů představujících bohatě dekorované hlavice sloupů a pilastrů s charak-

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

teristickými makovicemi a okřídlených andílčích hlav v kladí. Autorství není jednoznačně známé z důvodu absence signatury, ale v několika použitých prvcích ztvárnění připomíná sousední hrobku rodiny Antona Hittmanna. Největší a jedna z nejstarších hrobek na hřbitově patří rodině Antona Hittmanna, význačného občana Lučan nad Nisou a zakladatele sklářské exportní firmy Anton Hittmanns´ Söhne. Monumentální dílo, které vzniklo jako jedno z prvních sepulkrálních děl na hřbitově, je umístěno na čestném místě při jižní zdi – zároveň nejvyšším místě horní linie areálu. Tvoří jej mezi sebou propojené čtyři hrobky Hittmannů, otce Antona a tří synů, Wilhelma, Antona Johanna a Siegmunda, které jsou uzavřeny železným litým ohrazením.

31_Franz Panzner se věnoval sklářskému obchodu a v roce 1855 nastoupil do exportního domu Anton Hittmanns´ Söhne jako účetní. V roce 1874 byl zvolen starostou obce Lučany, jímž byl až do roku 1893. Jako starosta se zasadil o zřízení poštovního úřadu, školy a také tohoto hřbitova. Viz SEJKOROVÁ, Helena. Významné osobnosti Lučan. In: KARPAŠ, Roman ed. cit. v pozn. 3, s. 15.

Hrobka rodiny Rudolfa Friedricha vytvořená firmou Johanna Huyera z Horního Tanvaldu. Foto P. Jakubec, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 21

21

22.1.2015 10:02:38


Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku.

STUDIE

Hrobka rodiny Breitovy signovaná dolnosmržovským závodem Johanna Huyera. Foto Z. Jakubcová, 2014

32_Produkce firmy, která pracovala na hřbitovních areálech v severních Čechách jako. Most, Teplice, Děčín, Ústí nad Labem, Liberec, sahala také za hranice českých zemí (Mnichov). Velká firma zhotovovala pomníky většího i menšího rozsahu, náročného i jednoduchého ztvárnění, pracovala s pískovcem, žulou, umělým kamenem, nebo karrarským mramorem či sádrou. Pro rodiny průmyslníků plnila náročnost zadání, a proto byla upřednostněna před místními firmami . Díla jsou signovaná typickou tesanou kurzívou Jos. Seiche / Teplitz., později Teplitz-Schönau. Po smrti zakladatele firmy byla užívána firemní destička Steinindustrie / Jos. Seiche, / Teplitz-Schönau. Knihovna Regionálního muzea v Teplicích, Sbírka regionální literatury, Erste Teplitzer Steinindustrie, Kunststein-, und Zementwarenerzeugung, Kanalund Betonbau – Unternehmung Josef Seiche, sign. D4624. 33_Tamtéž. 34_Ludwig Breit (1845–1914) byl

22

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 22

Architektonické dílo je členěno kanelovanými sloupy a pilastry do čtyř bloků, kdy v každém je v obloukovitě zaklenuté nice situována alegorické socha představující apoštola s knihou a křížem v rukou, dále teologické ctnosti – Naději, Lásku a Víru. Architektura a železná ohrádka je dekorovaná symbolikou konce života, smrti nebo vítězství nad smrtí – okřídlených přesýpacích hodin, vlčího máku, respektive makovic, břečťanu či vavřínu. Zhotovení tohoto komplexu rodinné hrobky zadala rodina celostátně působící osvědčené firmě Erste Teplitzer Steinindustrie, Kunststein-, und Zementwarenerzeugung, Kanal- und Betonbau – Unternehmung Josef Seiche z Teplic-Šanova,32 která zpracovávala provedením a objemem materiálu náročné zakázky pro zámožnější klientelu a zabývala se i díly jiného okruhu, například pomníky nebo fasádami domů. Lučanské monumentální dílo vychází ze shodné modelové kompozice náhrobku rodiny Franze Zinkeho zhotoveného podle firemního katalogu a vzorníku na hřbitově v Teplicích-Šanově.33 Netradičně rozsáhle řešená architektura odlišuje monument od všech ostatních hrobek nejen na lučanském hřbitově, ale i v dalších

hřbitovních areálech Jablonecka a okázale prezentuje rodinu Hittmannů. Téměř shodně ztvárněná a obdobnou symbolikou opatřená, avšak nesignovaná je hrobka zakladatele sklářské firmy v Lučanech nad Nisou Ludwiga Breita a jeho rodiny,34 kde je ve střední nice umístěna socha apoštola totožná se sochou situovanou v první levé nice hrobky rodiny Hittmannů. Na základě srovnání architektury hrobky a jejích dílčích dekorativních prvků je možné vyjádřit domněnku, že toto dílo lze snad přiřadit stejné firmě. V méně monumentální míře je uplatněno užití totožné náhrobní architektury u hrobky rodiny soukromníka Johanna Tischera s centrálním dekorujícím prvkem v podobě alegorické sochy Víry, která se nachází u protější severní zdi hřbitova a přiléhá k zadní zdi přistavěné nové smuteční haly. Zatím autorsky neurčené dílo, nesoucí typickou dekoraci v podobě břečťanu, věnce z vavřínových a jiných listů, doplněného rozmanitými květy a stuhou, patří k nejstarším na hřbitově. Zcela odlišně jsou pojednané hrobky rodiny Breitů a Rudolfa Friedricha. Architekturu obou hrobek zhotoFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:39


STUDIE

vily kamenické závody Johanna Huyera v Horním Tanvaldu a Dolní Smržovce.35 Na rozdíl od všech ostatních hrobek na hřbitově jsou tyto zhotoveny z pravidelných bloků leštěné žuly, které pročleňují sloupy. V centrálním poli je prezentována volně stojící socha Krista, jež vychází z díla Bertela Thorvaldsena a je od 19. století nejpopulárnějším znázorněním Kristovy podoby.36 Dlouhodobě fungující firma Johanna Huyera, vytvářející různorodou produkci, využívala několik druhů materiálu, což dokládají autorsky potvrzené hrobky v Desné v Jizerských horách.37 Podobné zpracování objemných děl z kombinace několika druhů leštěné žuly s figurální výzdobou vytvářela známá firma Wilhelma Spölgena ze Šluknova,38 jejíž produkci v okolí nacházíme nejvíce v Jablonci nad Nisou, Kokoníně, Vrkoslavicích, v Liberci (židovský hřbitov) nebo například v Josefově Dole, kde je honosným a dobře dochovaným příkladem této tvorby rodinná hrobka rodiny Zimmermannovy. Další skupina náhrobní architektury má jednodušší

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

podobu, kdy je architektonická stěna rozdělena kanelovanými pilastry nebo sloupy do tří bloků, z nichž střední je převýšený, vrcholí trojúhelným tympanonem a nese segmentově zakončené dominantní pole pro desku s informacemi o rodině. Boční bloky nesou menší desky s dalšími informacemi o zesnulých příbuzných. Jde zejména o hrobky rodiny Weissovy, Klingerovy a Posseltovy, Blaschekovy, Rähmovy, Klingerovy a Kunzeovy, Holeÿovy. Obdobně jsou pojaté hrobky rodin Vaterů,39 Schierů, které se odlišují v pojetí centrálního pole, do kterého je umístěn mohutný latinský kříž situovaný na hranolovém podstavci. U hrobek rodiny Vater a Rähm se jedná o signovaná díla, která spadají do okruhu četné funerální tvorby liberecké dílny sochaře Josefa F. Elstnera z konce 19. století. J. F. Elstner tvořil pro německou klientelu jak díla většího rozsahu, například hrobku rodiny Kittelovy v Kokoníně nebo hrobku Antona Riegera v Josefově Dole, pojaté architektonicky a se shodnými figurami, jež vycházejí ze zpodobnění vestálek zahalených rouchem s věncem v ruce, tak i díla

členem významné sklářské rodiny a zakladatelem sklárny a také perličkárny, největšího podniku v Horních Lučanech. S jeho osobností je spojena událost dělnické stávky, tzv. lučanská pozdvižka. Viz NOVÁKOVÁ, N. K., H. SEJKOROVÁ a J. ŠART. Řemesla, živnosti, průmysl, doprava. In: KARPAŠ, Roman ed. cit. v pozn. 3, s. 49–50. Podrobněji v knize NOVÝ, Petr. Soumrak perličkového kraje. Liberec: Roman Karpaš, 2011. ISBN 978-80-87100-14-1. 35_Pro dvě autorská označení zde užili tyto tesané signatury: Joh. Huyer / Ober Tannwald a J. Huyer U. Morchenst. 36_Viz HNOJIL, Adam. K několika motivům funerálního sochařství ve druhé čtvrtině 19. století. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 1, s. 37. ISSN 1210-5538. 37_Jde o hrobky rodin Herrmanna Scholze, Leopolda Riedela, Antona Johna, rodiny Lüth. 38_Tuto vyhlášenou kamenickou firmu, která se zabývala především zpracováním žuly a syenitu, založil v roce 1881 Viktor Schleicher, záhy ji však předal zeti Wilhelmu Spölgenovi (1855–1899) viz NĚMEC, Jan. Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska. Rumburk: Město Rumburk, 2011, s. 112–113. ISBN 978-80-87513-01-9. 39_Rodina provozovala hotel v Horních Lučanech a je zmiňována již v textu o hotelu U Wilibaldu (později Modrá hvězda), dnes Avicenum v Horních Lučanech. ŠART, Jiří. Hotel Modrá hvězda In: KARPAŠ, Roman ed. cit. v pozn. 3, s. 161–162. Křížek, který připomíná smrt hladomorem Anny Marie Vater, se nachází na úpatí Kohoutího kopce (Hahnberg), na křižovatce bývalých cest do Horního Maxova, Josefova Dolu a Horních Lučan zřejmě již od konce 19. století.

Hrobka rodiny Tischerovy. Foto P. Jakubec, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 23

23

22.1.2015 10:02:39


Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku.

Neogoticky pojatá hrobka rodiny Jäckelovy. Foto P. Jakubec, 2014

Hrobka s výzdobou kříže patřící rodině Schierů. Foto Z. Jakubcová, 2014

menších rozměrů. Ta jsou zastoupena na lučanském hřbitově například jednoduchým náhrobkem s křížem rodiny Heinricha Hallaka v blízkosti hlavního vstupu do areálu.40 Obdobným zpracováním pískovcových děl se v tomto období zabývala také konkurenční liberecká firma Philipp Nitsch,41 která podle zachované signatury zhotovila jedno dílo v lučanském areálu, hrobku rodin

40_Mezi jeho další díla patří např. reliéfy scén na liberecké radnici, sochy atlantů u vstupu do tzv. Annahofu, produkce 28 náhrobků na židovském hřbitově, několik náhrobků zaniklého hřbitova na Budyšínské ulici. Získal zakázku restaurování libereckého mariánského sloupu. ŠTERNOVÁ, Petra a kol. Soupis nemovitých kulturních památek. Město Liberec. Liberec: NPÚ, ÚOP v Liberci, 2013, s. 17, 34, 36, 42–44, 68. ISBN 978-80-87810-00-2. JAKUBEC, Pavel a Petra ŠTERNOVÁ. Židovský hřbitov v Liberci. Katalog náhrobních kamenů. Turnov-Liberec: Židovská obec Liberec, 2013. 41_Svá díla signoval více variantami svého jména a zde užil:“ Ph. Nytsch / Reichenberg“. 42_Hrobky rodin Hermanna Schölera, Jäckelovy a Schnabelovy. 43_První skupinu tvoří monumentální, bohatě zdobené hrobky portálového charakteru. Druhou skupinou jsou díla vyhotovená ze žuly. Další okruh představují hrobky jednodušší, méně zdobené. Do poslední skupiny lze zařadit díla novogotického charakteru. 44_Sochy se vyskytují celkem u deseti hrobek rodin Jäckelovy, Tischerovy, u dvou hrobek pro rodiny Breitů, rodiny Friedrichovy, rodiny Panznerovy a čtveřice hrobek Hittmanů, kříže u dvou hrobek rodiny Vaterovy a Schierovy. 45_Hrobky rodiny Antona, Johanna a Siegmunda Hittmann a rodiny Panznerovy. 46_Ve svém katalogu je má zachycené také teplický sochař Josef Seiche , cit. v pozn. 32, s. 18.

24

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 24

STUDIE

Klingerovy a Posseltovy. Větším počtem děl je tato firma zastoupena v areálu hřbitova v Josefově Dole, kde vytvořila hrobky s figurální výzdobou,42 a příkladem menší práce je náhrobek rodiny Rösslerovy v Kokoníně. V jiném duchu, novogoticky pojaté, jsou dvě hrobky příslušníků rodiny Jäckelovy situované před západní částí severní zdi. Hrobku rodiny Johanna Wenzla Jäckela, majitele exportní firmy, dekoruje ve středním poli socha apoštola s knihou a křížem, vyskytující se již v soustavě hrobek rodiny Hittmannů a také na hrobce Ludwiga Breita. Sousední hrobka rodiny Josefa Jäckela a Antona Friedricha je nižší s dominantní vystupující věžicí. Z uvedeného stručného přehledu je patrné, že hrobky lučanského hřbitova lze podle architektonického pojetí a materiálového zpracování rozdělit do čtyř základních skupin, které se mohou dále dělit na dílčí podskupiny.43 Hlavním zdobným prvkem architektonicky pojaté náhrobní stěny jsou sochy nebo kříže.44 V podobách figur se opakují ideály krásných žen personifikující teologické ctnosti – Lásku, Víru a Naději,45 které byly v této době typickým katalogoFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:40


STUDIE

vým produktem.46 Často osazované byly sochy apoštola držícího v rukou knihu a kříž a dále volně stojící socha Krista,47 která se rovněž nachází na hřbitovech v Kokoníně,48 Jablonci nad Nisou49 nebo v Huti.50 Jinou charakteristickou sochou je poutník, který se sice v Lučanech nad Nisou nevyskytuje, ale objevuje se v jiných dílech Josefa Seicheho, například u hrobky rodiny Pohlovy v Novosedlicích u Teplic, dále v Rokytnici nad Jizerou na hrobce rodiny F. Hajka a na hřbitově v Kokoníně.51 Figurální výzdoba náhrobků byla nejčastěji z umělého kamene, zatímco vlastní architektura byla zhotovena z pískovce či žuly, nápisové desky například z mramoru či skla. Tento základní materiál byl dále kombinován se sklem nebo kovem. Využitý materiál, náchylný k degradaci způsobenou vlhkostí či jinými vnějšími vlivy, si žádal pravidelnou údržbu. Jednotlivá díla procházela postupně renovací, například v roce 1932 byla provedena obnova hrobek rodin Tischerovy a Vaterovy malířskou firmou Rudolfa Zappeho, která napustila pískovcovou stěnu, obnovila zlacení písmen a natřela plot.52

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Lučanský hřbitov existující již 130 let je jedním z mála hřbitovních areálů pohraničního regionu Jablonecka, kde zůstaly doposud dochovány nejstarší reprezentativní hrobky podnikatelské a měšťanské elity včetně sochařských doplňků, které poskytly bohatý základní vzorek pro průzkum. V současné době je stav většiny velkých hrobek havarijní. Jednotlivé architektonicky pojaté stěny se bortí a zcela jim chybí některé dekorativní prvky, zejména akroterie nebo vázy či vrcholové kříže. V několika případech je ve velice špatném stavu materiál – pískovec, který se lokálně puchýřovitě zvedá a odpadává v plochách, případně je pokryt černou krustou. Nápisové desky jsou často rozpraskané či rozbité. Kovové doplňky jako ohrazení, lucerny včetně jejich závěsů, ohrádky na dekoraci z živých květin jsou pokryté silnou vrstvou koroze, pod jejímž vlivem se lokálně zcela rozpadají. Jelikož degradace materiálu je na vysokém stupni, bylo by nanejvýš žádoucí zahájit postupnou obnovu jednotlivých děl. Některé opuštěné a nevyu-

47_Socha Krista vychází z díla Bertela Thorvaldsena viz HNOJIL, Adam, cit. v pozn. 35. 48_Hrobka rodiny Wilhelma Kittela. 49_Hrobka rodiny Antona Endlera. 50_Hrobka rodiny Zascheovy. 51_Hrobka rodiny Erlebachovy. 52_Firma fungovala pod názvem Rudolf Zappe Wiesenthal a. N. Dekorations-Zimmer u. Schriften Maler viz SOkA Jablonec nad Nisou, AM Lučany nad Nisou, sign. 422, inv. č. 85, kart. 17.

Hrobka rodiny Ludwiga Breita, socha apoštola; hrobka rodiny Franze Panznera, socha personifikace Víry; hrobka rodiny Johanna Hittmanna, socha personifikace Lásky. Foto J. Šubrtová, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 25

25

22.1.2015 10:02:41


Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku.

53_Regionálně se tématem areálů městských hřbitovů v Liberci a Jablonci ve svých pracích zabývali autoři ŠTERNOVÁ, Petra. Osudy hřbitova v Ruprechtické ulici v Liberci, In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci: Liberec, NPÚ, ÚOP v Liberci 2007, s. 25–31. ISBN 978-80-903934-00; ŠTERNOVÁ, Petra. Paměť místa, In: Ročenka liberecké architektury, 4/2008, Liberec: Karel Čtveráček, 2009, s. 29-32. ISSN 1801-6227; ŠTERNOVÁ, Petra a kol. cit. v pozn. 40; ve své studentské práci BORNOVÁ, Tereza. Městský hřbitov v Jablonci nad Nisou od počátku do roku 2010, Bakalářská práce.

žívané hrobky byly postupem času zcela zlikvidovány. Likvidace jednotlivých hrobek či náhrobků potom mnohem více postihla novější část hřbitova, kde jsou patrné pouze pozůstatky ohraničení plochy hrobového místa často s kovovým oplocením či torza kamenných nebo skleněných desek ve zdech. Zásadní roli pro další uchování hřbitova hraje změna postoje místní komunity k těmto osiřelým pietním místům, jež postupně začínají být vnímána jako místa historické, umělecké a kulturní hodnoty. Záměrem vlastníka hřbitova města Lučany nad Nisou je prohlásit hřbitov, respektive nejstarší hrobky podél ohradní zdi, za nemovitou kulturní památku a následně začít s postupnou obnovou jednotlivých hrobek v případě vyřešení vlastnických práv.

STUDIE

Tento příspěvek je pouze úvodním vstupem do celkové, zatím téměř opomíjené problematiky hřbitovních areálů v pohraničních oblastech českých zemí,53 která otevírá řadu zajímavých témat. Předmětem dalšího bádání a zpracování bude katalogizace jednotlivých hrobek lučanského hřbitova formou záznamů s ověřením údajů o zemřelých z matrik, z průzkumu hřbitovních knih nebo na základě autorského přiřazení, přepisu nápisů a rozměrů, současně vznikne katalog litinového dekoru užitého na ohrazení a ohrádkách pro květinovou výzdobu a na závěsech pro lucerny. Pro budoucí zhodnocení funerálního uměleckého potenciálu pohraničního regionu Jablonecka bude nutné rozšířit průzkum o detailní prospekci a srovnání stavu jednot-

Náhrobní figury z produkce firmy Josef Seiche dle firemního katalogu. Knihovna Regionálního muzea v Teplicích, Sbírka regionální literatury, Erste Teplitzer Steinindustrie, Kunststein-, und Zementwarenerzeugung, Kanal- und Betonbau – Unternehmung Josef Seiche, sign. D4624.

26

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 26

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:42


STUDIE

livých hřbitovních areálů. Na základě toho by měl být souhrnně zpracován přehled o dochování a četnosti výskytu uměleckých děl v lokalitách, které stejně jako Lučany nad Nisou typově představují nověji vysazené pietní místo, takové, která hojně vznikala koncem 80. a 90. let 19. století, a to převážně na volných prostranstvích extravilánu rozrůstajících se průmyslových obcí Jablonecka. Na základě takovéhoto průzkumu by bylo žádoucí zpracovat katalogy jednotlivých firem, které se produkcí náhrobní architektury a dekorativních prvků na území Libereckého kraje zabývaly, a to včetně přesahů do krajů Ústeckého, Středočeského, Královéhradeckého a hlavního města Prahy. Vzhledem k četnosti dochovaných děl z produkce teplické firmy Josefa Seicheho a k jejímu velkému územnímu rozsahu (překračovala i hranice českých zemí), by si tato dosud neprobádaná firma žádala důsledné monografické zpracování.54

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně- humanitní a pedagogická, Liberec 2011. Výzkum areálů židovských hřbitovů je zpracován ve grantových výstupech LHOTOVÁ, Markéta. Židé v Libereckém kraji. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2004; JAKUBEC, Pavel a Petra ŠTERNOVÁ cit. v pozn. 40. Nověji se tematice měšťanského sepulkrálního sochařství konce 19. století věnuje tato německá literatura GÖTZ, Anna Maria. Die Trauernde. Köln-Wien: Böhlau, 2013. ISBN 978-3-412-21028-1. 54_Z identifikovaných dochovaných děl ze Seicheho starší i mladší firemní produkce v regionu stojí za zmínku jeho další kvalitní stavební a sochařské práce. Dvě větší stavební díla vzniklá před rokem 1900 představují hrobka sklářských magnátů rodiny Adolfa Zinkeho v Arnultovicích u Nového Boru, uvnitř doplněná sochou Božského Srdce Ježíšova, a hrobka textilních magnátů rodiny Liebiegů na zaniklém libereckém městském hřbitově na Ruprechtické ulici. Ke starší produkci lze přiřadit i náhrobek Heinricha Conratha se sochou Panny Marie Immaculaty a dvěma putti u kostelní zdi v Kamenickém Šenově. Z modernější produkce firmy Ing. arch. Josefa Seicheho je v areálu hřbitova v Lindavě dochováno ojedinělé dílo z roku 1913, a to velká socha ženy z carrarského mramoru sypající květiny na náhrobku rodiny Grohmannovy, majitelů zdejší barvírny na bavlněnou přízi. Na teplických hřbitovech v Novosedlicích a Bystřanech jako míst s původně největší koncentrací jeho děl se zachoval díky historickým okolnostem jen zlomek jeho tvorby. Josef Seiche mimo jiné působil jako restaurátor a získal hodně zakázek. Provedl množství restaurátorských zásahů na světeckých sloupech na Ústecku. ADAMCOVÁ, Kateřina a kol. Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Ústeckém kraji. Praha: NPÚ, ÚP, 2012. ISBN 978-80-87104-89-7.

Pohled do provozu kamenického závody firmy Josef Seiche v Teplicích. Knihovna Regionálního muzea v Teplicích, Sbírka regionální literatury, Erste Teplitzer Steinindustrie, Kunststein-, und Zementwarenerzeugung, Kanal- und Betonbau – Unternehmung Josef Seiche, sign. D4624.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 27

27

22.1.2015 10:02:42


Materiálie

Ing. Karel Šimon. Graduate of Czech technical university and the Czech member of the French foreign legion during the Great War (1914–1918)

ABSTRACT

PAVEL KREISINGER | This study analyses the service of the graduate

of the Czech technical university in Prague and „Nazdar“ company volunteer Ing. Karel Šimon (1887–1960) in the foreign legion (Légion étrangère) in France during the Great War (1914–1918). He stayed in the foreign legion even after the breakup of the company, he took part in many battles and was decorated several times. The study describes his service since the admission to the legion, the participation in great battles of the Western Front and circumstances surrounding his injuries that eventually put an end to his military service in 1918.

28

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 28

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Ing. Karel Šimon (1887–1960)

Ing. Karel Šimon (1887–1960)

Czech Technical University in Prague

Česká vysoká škola technická v Praze

French foreign legion

francouzská cizinecká legie

Great War (1914–1918)

Velká Válka (1914–1918)

„Nazdar“ company

Rota „Nazdar“

Battle of Artois (Arras) 1915

Bitva v Artois (u Arrasu) 1915

Battle of the Somme – Chemin

Bitva na Sommě – Chemin

des Dames 1916

des Dames 1916

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:42


Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918) PAVEL KREISINGER

Příslušníci roty „Nazdar“ v zákopu. Foto: VÚA-VHA Praha via Klub přátel pplk. Karla Vašátky

Úvodem V roce 1946 obdržel Ing. Karel Šimon (1887–1960) čestné občanství města Jablonce nad Nisou. Jednalo se o symbolické poděkování za jeho zásluhy z května 1945, kdy se coby předseda zdejšího vznikajícího Revolučního Národního výboru postaral o klidný převrat. V následujících letech upadlo jeho jméno do zapomnění;1 na českého vlastence opětovně upozornil až Jan Kašpar. Na základě jeho článku v radničním zpravodaji2 se městská rada rozhodla udělit 28. října 2009 Karlu Šimonovi in memoriam městskou stříbrnou pamětní medaili Josefa Pfeiffera.3 Zatímco jeho činnost v květnových dnech roku 1945 je již zevrubně popsána i v odborné literatuře,4 pro předcházející etapy jeho života to neplatí, ať už jde o studium na české technice v Praze (1905–1910) či zejména angažmá v rámci francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918). Letošní rok, kdy si připomínáme 100 let od sarajevského atentátu5 a následného vypuknutí Velké války, na jejímž konci vznikl samostatný československý stát, se tudíž jeví jako vhodný k připomenutí Šimonovy legionářské kariéry.6 XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 29

1_Výjimkou byla velice stručná novinová vzpomínka na Ing. K. Šimona, kterou včetně fotografie otiskly při příležitosti prvního výročí jeho úmrtí (zemřel 21. 6. 1960) Noviny Jablonecka, (24. 6. 1961, s. 2.) 2_KAŠPAR, Jan. Karel Šimon. Muž, který v roce 1945 zajistil klidné převzetí města od Němců. Jablonecký měsíčník, květen 2009, s. 19. 3_Do té doby ji obdrželo pouze třináct významných jabloneckých osobností. 4_KAŠPAR, Jan. Ing. Karel Šimon a Jablonec nad Nisou. Příspěvek k dějinám města v květnu 1945. Fontes Nissae. Prameny Nisy 2009, roč. 10, s. 157-167. ISSN 1213-5097. 5_Nejnověji k atentátu na následníka trůnu viz zejména SKOUPÝ, Jiří. František hrabě Harrach a Leopold Lojka – šlechtic a jeho řidič. Životní osudy účastníků sarajevského atentátu ve světle archivních pramenů. Historie a vojenství roč. 63, 2014, č. 2, s. 4–27. ISSN 0018-2583; BOGDANOVIĆ, Branko. První výstřely první světové války. Tamtéž, s. 28–35. Srbský vojenský historik Bogdanović je vnukem Vasa Cubriloviće (1897–1990), jednoho ze šesti atentátníků, kteří úspěšně připravili zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d’Este. 6_Následující příspěvek vznikl na základě archivního výzkumu v pražských specializovaných archivech: v Archivu Českého vysokého učení technického (AČVUT) a ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu (VÚA – VHA) v Praze, kde se dochoval Šimonův legionářský poslužný spis. Autor studie by na tomto místě velice rád poděkoval předsedovi Klubu přátel pplk. Karla Vašátky o. s. panu Jiřímu Charfreitagovi za poskytnutí většiny obrazové přílohy.

29

22.1.2015 10:02:44


Pavel Kreisinger | Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918)

7_Dnešní ČVUT. Počátky této vysoké školy sahají až do roku 1707. Přehledně k historii pražské techniky viz zejména TAYERLOVÁ, Magdalena a kolektiv. Česká technika = Czech Technical University. 2., přeprac. vyd. Praha: České vysoké učení technické, 2004. ISBN 80-01-03165-9. 8_AČVUT, f. Česká vysoká škola technická (dále jen ČVŠT), Katalogy posluchačů, Katalog 1905/06, II. N – Ž, záznam č. 1749. 9_AČVUT, Programm cís. král. České vysoké školy technické v Praze (dále jen Program) na studijní rok 1907–1908. Část II., V Praze 1907, oddíl stipendia. 10_Budovu koleje nechal vybudovat známý český stavitel a mecenáš Josef Hlávka (1831–1908), v roce 1904 ji předal Spolku studentů pražských vysokých škol. 11_AČVUT, f. ČVŠT, Katalogy posluchačů, Katalog 1906/07, II. Mates – Ž, záznam č. 1978. 12_POKORNÝ, Jiří. Odkaz Josefa Hlávky: historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu. Praha: Academia, 2005, s. 107–115. ISBN 80-200-1315-6. 13_Tamtéž, s. 110. 14_AČVUT, f. ČVŠT, Knihy zápisů o I. státní zkoušce, Kniha: od 22. 10. 1906 do 20. 8. 1907, Zápis o první zkoušce státní, č. pořadné 1456. 15_Tamtéž. 16_AČVUT, Program na studijní rok 1909–1910. Část I., V Praze 1909, oddíl stipendia. 17_AČVUT, f. ČVŠT, Katalogy posluchačů, Katalog 1908/09, Markes – Ž, záznam č. 2312. 18_Výkresy z tohoto období se bohužel v Archivu ČVUT nedochovaly. Písemné sdělení Mgr. Magdaleny Tayerlové – vedoucí Archivu ČVUT autorovi ze dne 29. 4. 2014. 19_AČVUT, f. ČVŠT, Knihy zápisů o II. státní zkoušce, Kniha: II. St. zkouška 1051–1200, Zápis o zkoušce č. 1077.

30

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 30

Z Turnova do Prahy na českou techniku (1905–1910) Karel Šimon se narodil 21. března 1887 v Turnově v české katolické rodině fotografa Jana Šimona. Už na českém reálném gymnáziu v Jičíně patřil k talentovaným studentům, a proto se po maturitě, kterou složil 27. června 1905, rozhodl ve studiu pokračovat, a to na c. a k. České vysoké škole technické v Praze.7 Zde si zvolil studium na odboru stavebního inženýrství. V akademickém roce 1905/1906 úspěšně absolvoval 11 předmětů, přičemž vynikal zejména v matematice, technické fyzice, statice a dynamice.8 Již od prvního ročníku patřil mezi vynikající studenty a za výborný prospěch obdržel na další rok státní stipendium. Z celého odboru stavebního inženýrství bylo přitom stipendium uděleno jen patnácti studentům.9 Od studijního roku 1906/1907 bydlel Karel Šimon jakožto nadaný student v Hlávkově10 studentské koleji v Jenštejnské ulici č. p. 111 nedaleko Karlova náměstí, kde tehdy česká technika sídlila. Ubytování studentů v nedávno dostavěné Hlávkově koleji mělo specifická pravidla: každý uchazeč o místo musel splnit dvě základní podmínky, a to nemajetnost (dokládalo se vysvědčením potvrzeným příslušnými úřady) a výborný prospěch (dokládal se vysvědčením o zkouškách). Místo na koleji se přidělovalo vždy jen na jeden semestr, poté bylo třeba zažádat si znovu. Ubytovaní studenti se měli podle mecenáše Hlávky věnovat studiu cizích jazyků a povinně navštěvovat kurzy, které se v koleji konaly. Rovněž se měli účastnit pravidelných cvičení v šermu. Chovanci koleje, jak se tehdy ubytovaným studentům říkalo, pak dostávali stravu zdarma. K snídani se obvykle podávala káva s houskou, k obědu polévka, hovězí maso s omáčkou a sladký moučník (žemlovka, krupičná kaše, bublanina). Podle libosti se mohli studenti dojídat chlebem, neboť v rámci koleje fungovala ústavní pekárna, která denně pekla z téměř metráku mouky.12 Zpočátku na koleji panoval velmi přísný režim, zejména co se týče návštěv a večerního života, což kritizoval například pokrokově orientovaný masarykovský týdeník Čas, který Hlávkovu kolej označil za ústav, „z něhož bude vycházet ročně přes 200 jezuitských povah“.13 Také druhý ročník techniky absolvoval Karel Šimon s vynikajícím prospěchem, mohl tedy na koleji setrvat,

MATERIÁLIE

znovu obdržel také státní stipendium. Ve třetím ročníku skládali studenti tzv. první státní zkoušku. V dochovaném zápisu je nejprve shrnut dosavadní průběh studia dotyčného a uvádí se zde, že Karel Šimon byl „immatrikulován jakožto řádný posluchač c. k. české vysoké školy technické v Praze, studoval v školních letech 1905/6 a 1906/7 […], kdež poslouchal všechny nauky, k nimž se první zkouška státní vztahuje a nabyl z  technického kreslení (stud. roku 1905/6) jednotlivého vysvědčení v nauce s prospěchem výborným a v kreslení dobrým“.14 První státní zkoušku pak složil dne 21. října 1907, přičemž byl císařskou královskou komisí uznán jako „způsobilý s  vyznamenáním“.15 Není proto divu, že i v akademickém roce 1907/08 se jméno Karla Šimona opět ocitlo na nepočetném seznamu studentů, jimž bylo uděleno stipendium za výborný prospěch.16 Se stejným úspěchem pokračoval ve studiu i v dalších letech; kromě technických předmětů měl talent i na cizí jazyky, například 30. června 1909 absolvoval s výborným prospěchem zkoušku z angličtiny.17 Ve studijním roce 1909/10, který představoval poslední etapu Šimonova vysokoškolského působení, ho čekalo složení tzv. II. státní zkoušky. Jednalo se o závěrečnou zkoušku, jíž se studium uzavíralo (nikoli tedy obhajobou diplomové práce, jako je tomu dnes). Sestávala ze dvou částí, praktické a ústní. Praktická část spočívala ve zhotovení projektových výkresů. Z dochovaného protokolu se dozvídáme, že Karel Šimon na nich pracoval od 9. do 19. března 1910.18 Teprve poté byl připuštěn k ústní části zkoušky. Ta se konala dne 1. dubna 1910 a na základě rozhodnutí předsedy zkušební komise, c. k. dvorního rady a profesora mostního stavitelství Alberta Vojtěcha Velfíka, známého konstruktéra mostů a bývalého trojnásobného rektora české techniky, se měla omezit na „zkoušku ze stavitelství silničního, železničního a tunelového a mostního“.19 Praktickou část ze stavitelství pozemního a silničního absolvoval Karel Šimon na výbornou a velmi dobrou, ústní zkoušku ze stavitelství silničního, železničního a tunelového pak na velmi dobrou. Brilantní výkon předvedl v předmětu mostního stavitelství, tedy v hlavní specializaci předsedy komise, za což získal výbornou. Na základě všech dílčích výsledků byl pak „kandidat pan Karel Šimon prohlášen […] způsobilým s  vyznamenáním [přiFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:44


MATERIÁLIE

Katedra historie FF UP Olomouc

Dne 12. října 1914 se uskutečnilo slavnostní předání českého praporu rotě „Nazdar“ na cvičišti Camp Saint-Léon v Bayonne. Zúčastnili se zástupci města a výboru České kolonie pařížské. Prapor předal rotě starosta Bayonne Garat. Na snímku, který pořídil v Paříži žijící český fotograf Procházka, čte četař Václav Svoboda (velitel 9. družstva 4. čety) francouzský text přísahy. Prapor drží příslušník 4. čety Ladislav Preininger. Foto: VÚA-VHA Praha via Klub přátel pplk. Karla Vašátky

čemž] vyznamenání bylo mu přisouzeno ze stavitelství pozemního a mostního“.20 Po mimořádně úspěšném absolvování české techniky se třiadvacetiletý a dosud svobodný stavební inženýr Karel Šimon rozhodl hledat zaměstnání v zahraničí. Nepochybně na to měly vliv i jeho výborné jazykové znalosti získané jak na univerzitě, tak na Hlávkově koleji. Pracovní příležitosti ho zakrátko zavály do Švýcarska a posléze do Čechy oblíbené Francie. Zde našel zdatný technik uplatnění ve strojírenské projekční firmě, kde působil až do vypuknutí Velké války.

Vstup do francouzské cizinecké legie, legionářem v české rotě „Nazdar“ (1914) Vypuknutí války zastihlo sedmadvacetiletého inženýra v Paříži. Dne 28. července 1914, měsíc po sarajevském atentátu na následníka trůnu, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a již následující den byl Bělehrad bombardován. Následně vyhlásilo mobilizaci carské Rusko a 1. srpna mu vypovědělo válku císařské Německo. Republikánská Francie, kterou pojila s Ruskem spojenecká smlouva, uzavřená v letech 1891–1893, dostála svému závazku a 1. srpna vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Dne 3. srpna 1914 pak Německo oficiálně vyhlásilo válku Francii a jeho armáda vtrhla na území neutrální Belgie. Rozběhl se tak konflikt, který vešel do dějin jako Velká válka. Diplomatickou roztržku mezi Rakousko-Uherskem, Srbskem a ostatními evropskými velmocemi sledovala také krajanská kolonie Čechů ve Francii, která čítala XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 31

na 7 000–10 000 osob, z nichž přibližně 3 000 žily přímo v Paříži. Dva přední spolky pařížských Čechů, tělocvičný Sokol a levicový dělnický vzdělávací spolek Rovnost, zorganizovaly 26. července 1914 protirakouský pochod českých krajanů před rakousko-uherské vyslanectví. Ten zřejmě nebyl nikterak mírumilovný, neboť „vlající černožlutý prapor byl stržen a předsedou sociálně demokratického spolku Rovnosti v blátě rozšlapán při zapění Hej, Slované“.21 Shromáždění bylo preventivně rozehnáno francouzskou policií a několik Čechů bylo dokonce zatčeno. Ohlas na událost byl ve francouzském tisku nicméně obrovský, vždyť ostatně celá „Paříž byla ve  stálém varu. Vzrušená plná demonstrací pro i proti válce a hlavně proti všemu, co bylo německé a  rakouské.“22 Česká kolonie tak dala zřetelně najevo své sympatie vůči Francouzům. Nově vzniklý Výbor dobrovolníků české kolonie v Paříži se následně rozhodl podpořit zemi i vojensky, když vyzval všechny bojeschopné krajany – Čechy a Slováky – ke vstupu do francouzské armády. Všeobecná mobilizace však už probíhala a všem německým a rakousko-uherským státním občanům hrozila internace, pokud by do 48 hodin neopustili zemi. Jednání Výboru s francouzskými úřady podpořili dne 5. srpna 1914 také pročesky orientovaný francouzský historik Ernst Denis a poslanec Garat, který byl zároveň starostou v Bayonne.23 Jelikož většina tamějších krajanů neměla francouzské občanství, nemohli být přijati do řádné francouzské armády, nýbrž pouze do mezinárodně uznávané cizinecké legie (Légion étrangère). Počátky tohoto dnes již elitního útvaru sahají až do roku 1831, kdy sestával

20_Tamtéž. 21_HOLEČEK, J. Náš odboj a revoluční hnutí ve Francii r. 1914 a bitva 9. května r. 1915. In: PREININGER, Ladislav ed. Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1928, s. 77. 22_FREIMANOVÁ, Milena (Ed.): Přísaha. Deníky francouzského legionáře Ladislava Preiningera 1913-1940. Praha: Votobia, 2001, s. 49. ISBN 80-7220-115-8. 23_Tamtéž, s. 51.

31

22.1.2015 10:02:44


Pavel Kreisinger | Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918)

Příslušníci roty „Nazdar“ v roce 1914 zachycení ve stanovém táboře v Bayonne spolubojovníkem Otto Gutfreundem (1889–1927). Foto: Reprodukce z publikace Československé legie ve Francii: malířské dokumenty Praha: Památník Odboje 1923. 24_V letech 1914–1918 prošlo cizineckou legií celkem 514 Čechů. K početním stavům viz KUDRNA, Ladislav. První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta. Praha: Academia, 2012. s. 12–13. ISBN 978-80-2002198-4; Autor čerpal z oficiálních statistik uložených v Archivu cizinecké legie v Aubagne. 25_VÚA-VHA, sbírka legionářských poslužných spisů (LPS), LPS Karla Šimona, Přípis evidenčního úřadu kanceláře čs. legií, 23. 10. 1922. 26_RAJLICH, Jiří. Létající legionář Jan Štork alias Jean Loustau (I. část). Historie a vojenství roč. 55, 2006, č. 3, s. 79-80. ISSN 0018-2583. 27_HOLEČEK, J. cit v pozn. 21. 28_FREIMANOVÁ, Milena (Ed.): Citováno v poznámce 22, s. 64. 29_PREININGER, Ladislav (Ed.): Československá legie ve Francii. Sborník 2. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1930. s. 53, Složení roty „Nazdar“ v roce 1914.

32

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 32

z necelých 5 000 mužů. Na počátku 20. století legie čítala téměř 12 000 mužů a po vypuknutí Velké války jejich počet vzrostl na 17 147 (1914) a posléze 21 887 mužů (1915).24 Mezi prvními Čechy, kteří dne 22. srpna 1914 dobrovolně přišli k odvodu do pařížské Invalidovny, byl i sedmadvacetiletý inženýr Karel Šimon, jenž zde obdržel vojenskou knížku s osobním matričním číslem 25.119.25 Při odvodu podepisovali všichni cizinci závazek, na jehož základě měli v legii sloužit jen „na dobu trvání války“, a zde je třeba zdůraznit, že si řada mladých mužů myslela, že válka proti Němcům nebude mít dlouhého trvání. Takto na vstup do legie později vzpomínal Šimonův spolubojovník a letec Jan Štork (1892–1965), který se do ní přihlásil rovněž 22. srpna pod jménem Jean Loustau a jemuž bylo přiděleno osobní číslo 25.156: „Všeobecně se mělo za  to, že tahle válka bude záležitostí několika měsíců a že do Vánoc budeme všichni zpátky doma. […] mnozí z nás ani nevyklidili najaté byty a nezrušili smlouvy.“26 Z pařížské Invalidovny pokračovali noví legionáři po dvou dnech na vlak a poté až na jih Francie, konkrétně do baskického přístavního města Bayonne u pobřeží Atlantiku. Spolu s příslušníky celé řady evropských národů – Belgičany, Poláky či Řeky – sem dorazilo také na 300 Čechů a několik Slováků. Výcvik nováčků, ubytovaných ve stanech (plných much) na zahradě starého kláštera, tak začal probíhat daleko od fronty a zpočátku jej vojáci absolvovali ještě ve svém civilním oděvu,

MATERIÁLIE

který se pomalu začal rozpadat. Teprve postupem času začaly do Bayonne docházet jednotlivé části výzbroje a výstroje. Uniforma francouzského cizineckého legionáře tehdy sestávala z červených kalhot, modrého kabátu a typické červené čepice „képi“.27 Výzbroj tvořila zpočátku jednorážová puška vzor 1870 s dlouhým bajonetem. Později, před odchodem na frontu, obdrželi legionáři osmiranné pušky systému Lebel. Výcvik byl poměrně tvrdý a několik desítek Čechů bylo po dalších lékařských prohlídkách z legie vyřazeno. To však nebyl případ Karla Šimona, který jej úspěšně absolvoval a spolu s dalšími přibližně 250 českými dobrovolníky se stal součástí 1. roty (Compagnie C 1) praporu C (Bataillon C) 2. pochodového pluku cizinecké legie (Régiment de marche 2/1 de la Légion étrangère). Česká rota v Bayonne oficiálně vznikla k 31. srpnu 1914. Francouzští poddůstojníci ji záhy překřtili na Compagnie „Nazdar“, a to na základě sokolského pozdravu, kterým se muži mezi sebou zdravili. Rotě Nazdar velel zkušený osmačtyřicetiletý kapitán Marie Léon Joseph Sallé, o němž si do svého deníku pozdější podplukovník pěchoty čs. armády a nacisty popravený odbojář Ladislav Preininger (1895–1941) poznamenal, že byl „přísný, často strohý a[le] poznali jsme později, že měl dobré srdce a měl nás rád“.28 Rota Nazdar měla celkem čtyři čety; každé z nich velel francouzský důstojník a podléhaly jí dvě poločety, respektive čtyři družstva. Celkem tedy rotu Nazdar tvořilo šestnáct družstev v průměru po 15–16 mužích, z nichž jeden až dva byli desátníci. Karel Šimon byl zařazen do 7. družstva 2. čety, sestávajícího z 16 mužů včetně jednoho českého a jednoho francouzského desátníka a jednoho francouzského četaře účetního.29 Velitelem „Šimonovy“ čety se stal záložní nadporučík Chapoulaut, jeden z nejoblíbenějších francouzských důstojníků v rámci celé roty Nazdar, který na českou rotu nedal dopustit. Legionář Ladislav Preininger ho ve svém deníku charakterizuje jako člověka, který „nám byl nejmilejším ochráncem. V  občanském povolání byl tuším úředníkem jakési pojišťovny […] jednotlivci vždy našli u něj ochotného rádce. Byl to ušlechtilý muž, jemný snad až příliš, typ kulturního Francouze, o  němž vzhledem k  převaze jeho kulturní slupky nad bojovností by se v  Německu řeklo, že je skuFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:45


Příslušníci 2. čety roty „Nazdar“ před odjezdem na frontu. Na snímku musí být i Karel Šimon, zatím se ho však nepodařilo identifikovat. Foto: VÚA-VHA Praha via Klub přátel pplk. Karla Vašátky

tečným představitelem dekadentní Francie.“30 Můžeme předpokládat, že s takovýmto velitelem si mladý intelektuál Šimon velmi dobře rozuměl. Sociální složení české roty Nazdar bylo velmi pestré. Základ mužstva tvořili zejména dělníci, řemeslníci (například zmíněný Ladislav Preininger byl vyučený knihtiskař), číšníci, kuchaři, zahradníci (jako Jan Štork), obchodníci a studenti, výjimkou nebyli ani vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové nebo umělci. Jako první z české pařížské umělecké bohémy se přihlásil do cizinecké legie výtvarník a sochař Otto Gutfreund (1889–1927),31 kterého později následoval průkopník abstraktní malby František Kupka (1871–1957). Tomu bylo v té době již 43 let a dva roky před vypuknutím Velké války vystavil v pařížském Podzimním salonu svou slavnou Dvoubarevnou fugu.32 Přes týden probíhaly v Bayonne cvičné střelby, pochodová cvičení a zejména nácvik bodákového útoku. „Obrana byla téměř neznámá […], útok tělem a bodákem převládal ve všech cvičeních.“33 Vždy v neděli měli legionáři volno. Příslušníci roty Nazdar, doprovázení nadporučíkem Chapoulautem, podnikali často pěší výlet k moři do nedalekého „lázeňského“ městečka Biarritz. Většina z nich moře nikdy předtím neviděla, a tak to byl pro nejednoho „zážitek na celý život“.34 XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 33

Čas odjezdu na frontu se pomalu blížil. Dne 12. října 1914 se na cvičišti Camp Saint-Léon v Bayonne konala slavnostní přísaha roty Nazdar. Podle vzoru polských legionářů z roty C 2 dostali i Češi při této příležitosti rotní prapor s národním symbolem, kterým byl český lev se svatováclavskou korunou. Motiv praporu navrhl legionář Jan Štafl. Praporec z hedvábné látky vyšila bayonnská učitelka jménem Penchenierová, která do něj zašila stříbrný oválný medailonek s Madonou, aby české dobrovolníky ochraňovala. Prapor byl předán do opatrování dobrovolníku Karlu Bezdíčkovi.35 Následně se četla slavnostní přísaha, nejprve v češtině a poté ve francouzštině. Český text přísahy zněl: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední krůpěje krve!“36 a přečetl ho Ladislav Preininger ze 4. čety. Dne 23. října 1914 byl prapor C a spolu s ním i česká rota Nazdar uznán bojeschopným a odeslán na frontu do kraje Champagne nedaleko Remeše. Jednalo se o poměrně klidný úsek, kde si měli nováčci zvyknout na střelbu a zejména na zákopové nepohodlí. Legionáři z roty Nazdar však byli vysíláni na průzkumné hlídky k německým pozicím. Za necelé dva měsíce už měla rota Nazdar svého prvního padlého a bez nadsázky lze

30_FREIMANOVÁ, Milena (Ed.): Citováno v poznámce 22, s. 65. 31_Gutfreund byl zařazen do 10. družstva třetí čety, jeho vojenské matriční číslo bylo 25.207. 32_Základní informace k oběma umělcům a k jejich válečné umělecké tvorbě viz KRBCOVÁ, Ilona. František Kupka a Ota Gutfreund v letech 1914–1918. Historie a vojenství roč. 56, 2007, č. 1, s. 116-118. ISSN 0018-2583. 33_FREIMANOVÁ, Milena (Ed.): Citováno v poznámce 22, s. 65. 34_RAJLICH, Jiří, cit. v pozn. 26. 35_Originál praporu se do dnešních dní nedochoval. K. Bezdíček ho měl u sebe v bitvě u Arrasu (viz dále), kde padl, a prapor již nebyl nikdy nalezen. Replika praporu je dnes součástí sbírek Vojenského historického ústavu. Viz http://www.vhu. cz/exhibit/praporek-rotynazdar-1914/ [cit. 2. 7. 2014]. 36_FREIMANOVÁ, Milena (Ed.): Citováno v poznámce 22, s. 72.

33

22.1.2015 10:02:45


Pavel Kreisinger | Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918)

37_PREININGER, Ladislav, (ed). Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1928, s. 41, Seznam padlých příslušníků. 38_RAJLICH, Jiří, cit. v pozn. 26, s. 81. 39_Tamtéž. 40_KOTÍK, Ladislav. Avantgarda francouzské legie In: PREININGER, Ladislav ed. Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1928, s. 125, s. 79. 41_Tamtéž, s. 81. 42_Byly vybudovány z bílé křídové hlíny. 43_KOTÍK, Ladislav, cit. v pozn. 40, s. 82. 44_FREIMANOVÁ, Milena (ed.): Citováno v poznámce 22, s. 73 45_KOTÍK, Ladislav, cit. v pozn. 40, s. 81. 46_Podrobněji k němu viz ROBL, Rudolf. Praporečník Karel Bezdíček. (Příspěvek k historii české roty Nazdar ve Francii) Brno: Moravský legionář, 1935. Publikace je dostupná také online http://karelvasatko.cz/images/ stories/Knihy_PDF/karel_ bezdicek.pdf [cit. 2. 7. 2014]. 47_PREININGER, Ladislav, ed. cit. v pozn. 37, s. 41,44, Seznam padlých příslušníků. 48_Oba se později uzdravili a vrátili do bojů. Preininger se dostal až do severní Afriky a poté na soluňskou frontu. Ze Štroka se stal v roce 1916 legionář-letec.

34

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 34

poznamenat, že smrt tehdy kráčela velmi blízko Karla Šimona, zemřelým byl totiž střelec ze sousedního (osmého) družstva 2. čety Lumír Josef Březovský. Bývalý číšnický učeň, který 24. října oslavil teprve šestnácté narozeniny, byl v noci z 11. na 12. prosince 1914 těžce raněn a ráno zranění podlehl na ošetřovně v Louvois.37 Smutné byly i první válečné Vánoce, které čeští dobrovolníci prožili na frontě: „Na Štědrý den jsme kopali zákopy až do setmění, večer jsme neměli nic zhola nic. Česká kolonie prý poslala z Paříže dárkové balíčky, ale zatím nic nedorazilo. Tak jsme se sesedli v  našich úkrytech okolo čadících kamen a  zpívali jsme Tichá noc svatá noc.“38 Štědrovečerní noc roku 1914 byla mimořádně ledová. Z německých pozic se do tiché mrazivé noci ozývala melodie téže písně Stille Nacht, heilige Nacht; to na Čechy podle jejich vlastních vzpomínek silně zapůsobilo, vždyť nenáviděný nepřítel „zpívá tutéž posvátnou píseň jako my a modlí se ke stejnému bohu jako my“.39

Bitva v Artois (u Arrasu) a zánik roty „Nazdar“ (1915) Česká rota Nazdar praporu C pochodového pluku cizinecké legie byla součástí tzv. Marocké divize. Ta setrvala na klidném úseku fronty po celou zimu 1914/1915. Velká jarní ofenzíva francouzské armády (později známá jako druhá bitva v Artois) měla začít 7. května. Touto kapitolou z historie roty Nazdar se po válce podrobně zabýval cizinecký legionář a pozdější plukovník československé armády, za účast v odboji popravený nacisty, Ladislav Kotík (1896–1942): „A koncem dubna 1915, za  temné noci, byli jsme vyložení v  krajině zvané Artois. Šli jsme, jako kdybychom byli hnáni nějakou bohyní na  slavné rendez-vous k  Arrasu. […] Byli jsme však opět zklamáni; déšť, zapřisáhlý nepřítel bojů, byl příčinou, že útok musil býti odložen.“40 Marocká divize tehdy spadala do pravomoci velitele 33. armádního sboru, jímž byl generál H. P. Pétain (1856–1951). Velitel Marocké divize generál Blondat od něj dostal rozkaz dobýt kótu 140, přičemž měl „útočiti nalevo 7. plukem afrických pěších střelců a napravo plukem legie (každý pluk o 4 praporech). Z těchto 8 praporů bude v první linii 6.“41 To se týkalo i praporu C, jehož součástí byla česká rota Nazdar.

MATERIÁLIE

Francouzská dělostřelecká příprava trvala přes šest dní. Ještě v den útoku, 9. května 1915, ostřelovali dělostřelci od šesté hodiny ranní německé pozice. Vlastní útok pěchoty začal v deset hodin. Praporu C, na jehož pravém křídle postupovala v první vlně rota Nazdar, se vzápětí podařilo dobýt německé pozice nazývané Francouzi „Ouvrages Blanc“.42 Němci ve svých pověstných piklhaubnách však byli lépe vyzbrojeni, měli „dělové granáty, střely z kulometů a  ručnic, šrapnely vybuchující a  způsobující ohromné ztráty. [Francouzští] důstojníci a  poddůstojníci mizejí druh za  druhem“.43 Zde je třeba podotknout, že legionáři, kteří útočili ve svých barevných červeno-modrých uniformách, byli pro německé kulomety vynikajícím cílem. Sebemenší zásah do oblasti hlavy byl smrtelný, přilby totiž v legionářské výstroji chyběly a na hlavě měli jen „čepici pokrytou jakýmsi modrým plátěným krytem“.44 Legionářský útok navíc probíhal velmi konzervativně: „…bodáky se třpytí na puškách, důstojníci jsou v čele svých oddílů… trubači troubí k zteči… je to běh za vytčeným cílem: ke kotě 140.“45 Výsledkem sice bylo přechodné dobytí kóty 140, ale také odpolední německý protiútok. Francouzi nakonec získali jen 4 kilometry dlouhý pás, zato vykoupený drastickými ztrátami, zejména v rámci pluku cizinecké legie. Nejvyšší ztráty utrpěl právě prapor C, který byl po bitvě u Arrasu bojeschopný jen z jedné třetiny, a s ním i rota Nazdar, z níž padlo přes 40 mužů a dalších 120 bylo zraněno. Bojeschopná zůstala necelá stovka otřesených Čechů. Mezi první zemřelé patřil Šimonův vrstevník praporečník Karel Bezdíček (1888–1915),46 jehož smrt později zachytil na barevné kresbě jiný člen roty – malíř František Kupka. Své padlé měla nejen každá četa, ale prakticky i každé družstvo roty Nazdar. Ze sedmého družstva, v rámci něhož bojoval v této bitvě i Karel Šimon, zahynul v prostoru u Berthonval Bělobor Bernard (1891–1915) a v témž místě pravděpodobně i Josef Vantuch (1892–1915), jehož tělo se však nenašlo a jenž byl oficiálně veden jako nezvěstný.47 Z bitvy u Arrasu si také celá řada příslušníků roty Nazdar, včetně výše citovaných legionářů Ladislava Preiningera a Jana Štorka,48 odnesla vážná zranění. Po těchto těžkých ztrátách přestala česká rota Nazdar fakticky existovat a již nikdy nebyla obnovena. Přeživší čeští legionáři včetně nezraFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:45


Katedra historie FF UP Olomouc

MATERIÁLIE

něného Karla Šimona byli nejprve přesunuti do polské roty (C2): „Již 15. června 1915 odchází celý pluk Cizinecké legie do úseku u [vesnice] Souchez v Artois, kde zdařilým útokem znovu dokázal, že není odporu, který by nezlomil.“49 Jednalo se opět o útok na kótu 140, ale jen z jiného směru. Byl ovšem znovu vykoupen těžkými ztrátami – 16. června 1915 padlo dalších šest českých legionářů a na dvacet jich bylo zraněno.50 Prapor C musel být po tomto boji rozpuštěn a většina českých legionářů byla přesunuta k praporu B do první roty (B1), kde vytvořili samostatnou českou (druhou) četu.51 Další činnost pozůstalých českých legionářů se odvíjela následovně: „Po  krátké účasti v úseku mylhúzském přestěhovala se legie s českými vojáky [zpátky] do úseku champagneského a zúčastnila se útoku nedaleko Suippes [tzv. 2. bitva v Champagni v září 1915]. Následovaly dlouhé doby pobytu v  zákopech v  posičním boji střídané se sporými odpočinky.“52 Na podzim roku 1915 obdrželi legionáři novou výstroj: barevná červeno-modrá uniforma byla nahrazena novým světlemodrým a méně viditelným modelem Bleu Horizont, čepice „képi“ ocelovou přilbou Adrian a „co byla velká novinka: každý voják dostal plynovou masku“.53 Vánoce roku 1915 trávili čs. legionáři na odpočinku v barákovém táboře cizinecké legie v La Valbonne u Lyonu. Předvánoční čas tam prožívali s napětím, což je patrné z dochovaného dopisu legionáře (a Šimonova vrstevníka) Františka Šimra (1887–1918). Tento bývalý příslušník 3. čety roty Nazdar dne 25. prosince 1915 napsal: „… je tomu asi 8 dní, kdy všichni Češi byli posláni do Lyonu a druhého dne měli býti odvezeni do Maroka, jako Bulhaři a Rakušáci. Při hlavní přehlídce přišlo se však na omyl vojenských úřadů a  tak zůstaneme nadále zde. Očekáváme, že nás brzo odešlou na frontu.“54

Z tábora v La Valbonne do bitvy na Sommě: Belloy en Santerre (1916) Do ostrých frontových bojů se někteří pozůstalí dobrovolníci z roty Nazdar dostali teprve na začátku léta 1916. To byl případ i Karla Šimona, který ještě v dubnu 1916 pobýval s částí českých legionářů z Marocké divize v barákovém táboře v La Valbonne. Právě zde se XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 35

znovu objevují podrobnější informace o jeho působení, a to zejména v souvislosti s aktuálním děním v pařížském krajanském hnutí. V dubnu 1916 Šimon v táboře inicioval napsání a odeslání dopisu adresovaného právě české kolonii do Paříže, kde se v té době chystala valná hromada a volby nového krajanského výboru. Většina českých legionářů, kteří zrovna pobývali na frontě, podpořila iniciativu poručíka Jana Štafla, mezi jehož hlavní požadavky patřila „kandidatura poslance Düricha55 na předsedu České kolonie pařížské“.56 Právě proti tomu se v dopise, jejž podepsalo dalších 15 dobrovolníků, vyslovil Karel Šimon: „Chceme Vám tímto vyložit své stanovisko, jež zásadně se liší od přání dobrovolníků s fronty. Dle našeho mínění poslanec Dürich spolu s  profesorem Masarykem musí býti považováni za naše vůdce politické. Jejich mínění a  rady v  otázkách zásadních musí tedy býti naprosto rozhodné pro výbor kolonie, ať již ve výboru zasedají nebo ne. Tam bylo vždy i bude dosti osobních záležitostí, do  nichž zasahovati by jim bylo nechutné, a tím jejich vliv by mohl utrpěti. Nám je třeba míti je jako osoby nedotknutelné. Jejich čas je kromě toho příliš cenný. Slyšíme-li s jedné strany, že poslanec Dürich předsednictví kolonie nechce, jsme

49_KADLEC Richard. Čs. brigáda ve Francii. In: PREININGER, Ladislav ed. Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1928, s. 125. 50_RAJLICH, Jiří, cit. v pozn. 26, s. 82. 51_PICHLÍK, K., B. KLÍPA, a J. ZABLOUDILOVÁ. Českoslovenští legionáři (1914-1920). Praha: Mladá fronta, 1996. s. 24, ISBN 80-204-0580-1. 52_KADLEC, Richard, cit. v pozn. 49, s. 125. 53_RAJLICH, Jiří, cit. v pozn. 26, s. 85. 54_ULRICH Emil. Několik dopisů. In: PREININGER, Ladislav ed. Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1928, s. 74. 55_Josef DÜRICH (1847–1927), staročeský a agrární politik, od r. 1884 poslanec Říšské rady ve Vídni. Dne 8. 5. 1915 odešel do Švýcarska, aby podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka. Po Masarykovi byl jediným českým poslancem Říšské rady, který za Velké války emigroval do zahraničí a dal se do služeb čs. odboje. Záhy se přesunul do Francie, kde 14. 11. 1915 podepsal prohlášení Českého komitétu zahraničního, ve kterém Masaryk definitivně proklamoval rozchod s Rakousko-Uherskem: „Usilujeme o samostatný československý stát…“ Jako místopředseda Československé národní rady byl vyslán v květnu 1916 do Ruska. Zde se s Masarykem a Štefánikem rozešel. Do ČSR se vrátil v r. 1919 a z politického života byl vzápětí vyřazen; ROKOSKÝ, Jaroslav. Josef Dürich vítěz, který prohrál. In: PETRÁŠ, Jiří ed. Regiony a první světová válka. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 12. listopadu 1999. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích 2001, s. 74–83. ISBN 80-86260-12-7. 56_BOHÁČ, Jaroslav. Kronika československé legie ve Francii. Kniha prvá Rota Nazdar 19141916. Praha: Naše záloha – O. Vaněk, 1938, s. 500.

35

22.1.2015 10:02:45


Pavel Kreisinger | Ing. Karel Šimon. Absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918)

57_Tamtéž, s. 500–501. 58_K obecnému rámci bitvy na Sommě viz například HEŘTOVÁ, Yvette. Zákopová válka. Praha: Naše vojsko, 2008, s. 291–330. ISBN 978-80-206-0943-4. 59_PREININGER, Ladislav (Ed.): Československá legie ve Francii. Sborník 2. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1930, s. 52, Seznam padlých. 60_Za jeho nejslavnější báseň je považováno Rendezvous: I have a rendezvous with Death. Český překlad básně Rendezvous od Arnošta Vaněčka viz Alan Seeger: Mám schůzku se smrtí. Prospekt, roč. I, 1931, č. 9–10, s. 11. Základní informace k Seegerovi a jeho tvorbě http://www.firstworldwar.com/ poetsandprose/seeger.htm [cit. 2. 7. 2014]. 61_BOHÁČ, Jaroslav, cit. v pozn. 56, s. 440. 62_VÚA-VHA, sbírka LPS, LPS Karla Šimona, Žádost Ing. Karla Šimona o přiznání charakteru legionáře (dále jen Žádost…), říjen 1922. 63_BOHÁČ, Jaroslav, cit. v pozn. 56, s. 440 64_Tamtéž, s. 444. 65_Tamtéž, s. 446.

36

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 36

MATERIÁLIE

Bývalí příslušníci roty „Nazdar“ se po návratu do Československa zúčastnili slavnostní přehlídky, kterou provedl prezident T. G. Masaryk. Praha – Staroměstské náměstí, nedatováno. Foto: Sbírka Bernarda Panuše via Klub přátel pplk. Karla Vašátky

mu za to jen povděčni. Jeho rozhodnutí nechť je respektováno.“57 Z dopisu tedy vysvítá, že čeští legionáři nebyli v politických otázkách zdaleka jednotní. Na začátku léta 1916 se přiblížil čas velké společné britsko-francouzské ofenzívy na řece Sommě, kde měli nést hlavní tíži bojů Britové, jelikož stěžejní část francouzské armády byla vázána bojem u Verdunu.58 Francii zde mimo jiné reprezentovaly také jednotky Marocké divize, začleněné do 1. koloniálního armádního sboru. Její součástí byl i pochodový pluk cizinecké legie a spolu s ním stále ještě jedna česká četa. Dělostřelecká příprava v okolí řeky Sommy začala již 24. června, jednotlivé roty cizinecké legie se však do oblasti dostaly až začátkem července. Dne 4. července 1915 přibližně v 18 hodin dobyli legionáři obec Belloy en Santerre. Zisk vesničky se neobešel beze ztrát. Z „české“ čety padl Josef Žibrid, spolubojovník Karla Šimona od Arrasu, kde spolu působili v sedmém družstvu 2. čety roty Nazdar.59 Mezi zemřelými byl i americký básník Alan Seeger (1888–1916), který do legie vstoupil v Paříži dne 24. srpna 1914, tedy ve stejné době, jako celá řada Čechů.60 Druhý den, ve středu 5. července 1916 ve 4 hodiny ráno, zahájili Němci na Belloy en Santerre protiútok. Legionáři již bránili své pozice za pomoci kulometů, Němci však hodlali dobýt Belloy za každou cenu. „A právě tehdy, v tak vážném okamžiku četa Čechů se vyznamenala. […] Sousední četa byla Němci vzata do zajetí. […] [Češi] vyrazili ze zákopů a napadali nepřítele z boku. […] Statečná [čes-

ká] četa vysvobodila všechny odzbrojené legionáře z rukou nepřítele a  za  jejich pomoci vzala sama do  zajetí 60 Němců, mezi nimi jednoho důstojníka.“61 Vesnice Belloy en Santerre zůstala již definitivně ve francouzských rukou, na české straně však bylo 15 mrtvých a přibližně 30 zraněných. Tentokrát došlo i na Karla Šimona, který měl doposud ve všech bitvách velké štěstí. O svém zranění se stručně zmínil v poválečné žádosti o přiznání „charakteru legionáře“. Pravděpodobně ve vší skromnosti odmítl vylíčit mimořádně zajímavé okolnosti bitvy a v žádosti uvedl jen nejstručnější fakta: „Byl zraněn 1.) Kulí z ručnice na pravém rameni dne 5. července 1916 v Belloy en Santerre (Somme).“62 Ohledně dalších osudů raněného Karla Šimona neznáme podrobnosti, jeho legionářský poslužný spis je totiž neúplný. Lze pouze konstatovat, že byl spolu s ostatními raněnými od Belloy transportován do „divisní polní nemocnice v  Proyartu a  potom do armádní polní nemocnice v obci Marcelcave“.63 O druhé četě 1. roty pochodového pluku cizinecké legie se pak ve svém armádním rozkazu zmínil generál Mangin: „… ve  dnech od  4. do  10. července projevila nejkrásnější hrdinské nadšení a nenávist k nepříteli, vystupňovanou na nejvyšší míru.“64 Z čety zbylo po bitvě na Sommě 25 bojeschopných mužů. Poslední česká jednotka v rámci francouzské cizinecké legie tím také zanikla a dobrovolníci se „rozprchli“ do všech rot nejen v rámci svého pluku, ale i dalších pluků Marocké divize.65 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:45


Katedra historie FF UP Olomouc

MATERIÁLIE

Chemin des Dames: zranění a propuštění z legie (1917–1918) O dalších osudech zraněného Karla Šimona nemáme téměř žádné zprávy. Víme jen, že 21. března 1917 oslavil své 30. narozeniny. Zakrátko se zotavil a nejpozději na přelomu dubna a května 1917 se spolu s dalšími cizineckými legionáři zúčastnil velké spojenecké ofenzívy v Champagni, kdy mělo být dobyto německé postavení na Chemin des Dames, silnici ze Soissonu do Laonu. Právě tato cesta vstoupila do dějin jako místo promáčené lidskou krví.66 Karel Šimon se v bitvě vyznamenal hned dvakrát, byl totiž „čten na denním rozkazu a vyznamenán válečným křížem francouzským: 1./ Na  armádním rozkaze (Corps d’armée.) č. 238 ze dne 19. května 1917 2./ Na divizním rozkazu č. 65 dne 4. října 1917“.67 Víc o svých hrdinských skutcích na rozdíl od jiných čs. legionářů v poválečné žádosti neprozradil, při těchto bojích však byl podruhé od roku 1914 raněn. Tentokrát se jednalo o velmi vážně zranění, které ukončilo jeho další bojové působení v rámci cizinecké legie, neboť „byl zraněn 2./ Střepinou bomby na obou chodidlech dne 2. července 1917 na Chemin de[s] Dames“.68 Jelikož opět nemáme k dispozici jeho podrobnější svědectví, můžeme zde citovat vzpomínku jiného českého cizineckého legionáře zraněného v téže bitvě: „Chemin des Dames, místo jistě každému známé. Při útoku padlo našich jako much a já byl také zraněn na pravé noze střepinou dělového náboje. […] Já sám jsem byl sebrán a obvázán až k ránu, potom odnesen na nosítkách k vozu taženému koníkem a  ještě s  jedním raněným četařem odvezen k  nádraží. Po  několikahodinovém čekání vlak se hnul a vezl nás pryč z těch hrozných míst“.69

Závěrem Karel Šimon byl na základě těžkého zranění k 27. dubnu 1918 propuštěn z francouzské armády a stal se „stálým pensistou s požitkem 10% tj. 240 v fr. měně“.70 V té době se už Velká válka pomalu chýlila ke svému konci. Ve Francii působila samostatná Československá brigáda o třech střeleckých plucích (21., 22., a 23. pluk), začleněná do svazku 4. francouzské armády. Bojeschopní čeští legionáři byli z cizinecké legie vyřazeni a převeleni do 22. pluku čs. brigády až 7. srpna XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 37

Ing. Karel Šimon v důchodovém věku. Foto: SOkA Jablonec nad Nisou, NAD 1052, Sbírka fotografií a pohlednic, nezpracováno.

1918, a to i přes četné opakované žádosti a intervence Edvarda Beneše u francouzské strany.71 Tato situace se ale Karla Šimona již netýkala. Jako válečný invalida „po propuštění z legie pracoval činně v Paříži co generální tajemník (bezplatně) v Kolonii Čechů a čs. dobrovolníků ve Francii až do března 1919“.72 Tou dobou už ve střední Evropě několik měsíců existoval samostatný Československý stát, k jehož vzniku přispěli velkou měrou právě čs. dobrovolníci – legionáři. Československá republika uznala Šimonovy válečné zásluhy a dne 7. února 1919 mu bylo uděleno oprávnění nosit Československý válečný kříž. Na jaře roku 1919 se po dlouhé době vrátil do rodného Turnova a záhy se přestěhoval do Jablonce nad Nisou, kde působil jako vedoucí firmy na výrobu brusných kotoučů a brusných kamenů z karborunda. Ve volném čase se po celou dobu první republiky věnoval práci s mládeží, přičemž zastával funkci vedoucího pracovníka České okresní péče o mládež v Jablonci nad Nisou.73 V kontextu velkých dějinných událostí 20. století se pak jeho jméno znovu objevuje až v květnu 1945.74 Pravděpodobně to byla právě legionářská minulost, která Karla Šimona coby vynikajícího vlastence a bojovníka za svobodné a samostatné Československo předurčila k tomu, aby se v květnu 1945 postavil do čela regionálního převratu.

66_HEŘTOVÁ, Yvette, cit. v pozn. 58, s. 339–340. Viz také informační portál http://www. chemindesdames.fr [cit. 2. 7. 2014]. 67_VÚA-VHA, sbírka LPS, LPS Karla Šimona, Žádost…, říjen 1922. 68_Tamtéž. 69_KOTT, Josef. Jak jsem přišel do světové války. Z vypravování starého „poilu“. In: PREININGER, Ladislav, ed.Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha: Nákladem Kruhu francouzských legionářů 1928, s. 119. 70_VÚA-VHA, sbírka LPS, LPS Karla Šimona, Žádost…, říjen 1922. 71_KADLEC, Richard, cit. v pozn. 49, s. 126. 72_VÚA-VHA, sbírka LPS, LPS Karla Šimona, Žádost…, říjen 1922. 73_Noviny Jablonecka, 24. 6. 1961, s. 2. 74_KAŠPAR, Jan, cit. v pozn. 2.

V roce 1917 obdržel Karel Šimon Francouzský válečný kříž. Foto: Sbírka Klubu přátel pplk. Karla Vašátky

37

22.1.2015 10:02:46


Materiálie

Visionary Karl Krattner and his creations in the North of Bohemia. To the set of drawings deposited in the state castle of Frýdlant

ABSTRACT

IVO HABÁN | This study contemplates the artworks and other bindings of professor Karl Krattner

(1862–1926) of the Academy of Fine Arts in Prague with the “Streams of Nisa“ area. The main focus is on the unprocessed set of 309 drawings deposited in Frýdlant Castle in the funds of the National Heritage Institute. This set consists of preparative drawings for several Krattner´s paintings and fresco paintings. With the contemporary state of research and extent of preserved Krattner´s work in mind, it is a fundamental and unique material illustrating the 1882–1925 period. A great attention is also devoted to the fresco paintings of sacral buildings in Raspenava, Jablonné v Podještědí and Tanvald. The material pictures Karl Krattner as one of the key organisers of the “Czech Germans“ society life, but a versatile and prominent painter of sacral themes as well. His life and a great deal of his work is tightly connected to the mentioned region.

38

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 38

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Karl Krattner

Karl Krattner

paintings with sacral themes

náboženská malba

Frýdlant

Frýdlant

drawing

kresba

National Heritage Institute

Národní památkový ústav

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:46


Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant IVO HABÁN

Karl Krattner, Svatá noc, 1894, lavírovaná perokresba, papír, 165 × 218 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10260. Foto J. Čížek

1_„Karl Krattner gehörte zu den seltensten Künstlern, deren Nachlass mit den Bildern und Zeichnungen schon zur Gänze erfaßt ist, die sein Atelier barg, die im Besitz von Galerien, Kirchen und Kunstfreunden sich finden. Die Idee seines künstlerischen Lebenswerkes lebt darüber hinaus nicht allein in zahlreichen Schülern weiter und hat sich auch in der Begabung eines seiner Söhne ein lebendig wirkendes Denkmal gesetzt; [...] So ist sein künstlerisches Lebenswerk, kreisend um einen weiten Tätigkeitsbezirk in stets energievollem Ausstrahlen, durch zahlreiche Fäden verwebt mit dem ganzen sudetendeutschen Kulturkreis, an dessen Gestaltung er in guten Jahrzenten sogar führend beteiligt war. So steht sein persönliches Werk als bildender Künstler nicht in vornehmer Abgeschiedenheit vor uns, sondern rechtfertigt sich selbst in einer schönen Weise durch die Lebensarbeit des Kulturpolitikers, die ergänzend neben die des Künstlers trat.“ KLETZL, Otto. Der Künstlerische Nachlass Karl Krattners. Deutsche Zeitung Bohemia 100, č. 204, 1927, 28. 8., s. 7.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 39

„K

arl Krattner patřil k nejvzácnějším umělcům, jejichž odkaz sestávající z kreseb a obrazů, které ukrýval jeho ateliér nebo jsou v majetku galerií, kostelů či přátel, je již celkově znám. Myšlenka jeho uměleckého životního díla žije dál nejen prostřednictvím početné skupiny studentů, ale promítla se také v nadání jednoho z jeho dvou synů; [...] Krattnerovo životní dílo se energicky rozprostírá napříč širokým polem působnosti, je mnohými vazbami spojeno se sudetoněmeckými kulturními kruhy, jejichž podobu určoval po několik desetiletí. Na jeho uměleckou tvorbu nenahlížíme s noblesním odstupem, ale spíše s vědomím jeho velkého nasazení a paralelního vývoje v souvislosti s rozvojem kulturní politiky.“1

39

22.1.2015 10:02:47


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE

Karl Krattner, Klanění pastýřů, 1894, olej, plátno 111 × 192,5 cm, Oblastní galerie Liberec, inv. č. O 333. Foto J. Trojan

2_Viz pozn. č. 1. 3_Biographische Sammlung des Collegium Carolinum München, Karl Krattner. 4_Karl Krattner D. Ä. GedächtnisAusstellung (kat. výst.). Prag: Kunstverein für Böhmen, 1928. 5_Oba rodiče pocházeli z Chebska, z Kynšperka nad Ohří (Königsberg). – Biographische Sammlung des Collegium Carolinum München, Karl Krattner. 6_Archiv Akademie výtvarných umění v Praze, kartotéka. 7_Karl Krattner, Matrikelbuch 1841–1884, http://matrikel.adbk. de/. – Gyula Benczúr (1844–1920) byl v té době již renomovaným umělcem v oblasti historizující portrétní malby, velmi dobře etablovaným zejména v maďarských aristokratických kruzích. Také profesor Otto Seitz (1846–1912), jeho dnes méně slavný vrstevník, se orientoval převážně na konzervativní historizující malbu. V jeho ateliéru se Krattner nepochybně setkal i s tématy z křesťanské a antické mytologie. 8_Viz pozn. 6. 9_JIRÁSKO, Luděk a Jiří T. KOTALÍK. Akademie výtvarných umění a náboženská malba v letech 1870–1910. In: FILIP, Aleš, ed. a MUSIL, Roman., ed. Neklidem k Bohu: náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870–1914. Plzeň: Arbor vitae, 2006, s. 195–226, zde s. 201. ISBN 80-86300-58-7.

40

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 40

Těmito slovy otevíral historik umění Otto Kletzl (1897–1945), jeden z klíčových tvůrců mediálního obrazu meziválečné německy hovořící výtvarné scény v Československu, glosu Umělecký odkaz Karla Krattnera (Der künstlerische Nachlaß Karl Krattners) na stránkách Deutsche Zeitung Bohemia v květnu 1927.2 Text vyšel necelý půlrok po úmrtí Karla Krattnera (7. 1. 1862 – 10. 12. 1926)3 a přibližně rok před vzpomínkovou výstavou v Krasoumné jednotě,4 která byla do dnešních dnů posledním souborným připomenutím tvorby tohoto ve své době důležitého malíře, profesora pražské Akademie výtvarných umění, jenž byl však současně také básníkem, spisovatelem, sochařem a především nejvýznamnějším hybatelem a organizátorem spolkového života „českých Němců“ nejen na výtvarné scéně první čtvrtiny 20. století. Kořeny Karla Krattnera leží na Chebsku, vyrůstal v Praze na Smíchově a úzkou vazbu měl k řadě míst na severu Čech.5 V letech 1878–1880 navštěvoval malířskou přípravku na pražské Akademii výtvarných umění u Františka Sequense.6 Krattnerovo umělecké směřování formoval pobyt v Mnichově, kde studoval na tamní akademii ve škole kreslení u Gyuly Benczúra a v malířské škole Otto Seitze.7 Akademické vzdělání, jež předurčilo jeho další specializaci, získal v letech 1884–1888 v Praze, kde absolvoval studium v Sequensově ateliéru historické a náboženské malby.8 Krattnerovo studium se protnulo s obdobím vzestupu tohoto oboru. Roku

1887 došlo na pražské akademii k zásadní reformě způsobu výuky, opírající se o nový statut, v němž se poprvé objevil oficiální název „Škola historické a náboženské malby“. Od tohoto okamžiku se Sequensova škola stala vedle Mařákovy krajinářské školy a Pirnerova žánrového ateliéru v rámci studia třetí regulérní samostatnou specializací.9 Tento stav trval až do smrti Františka Sequense roku 1896, kdy došlo k uzavření ateliéru. Přetrvávající poptávka po umělcích i restaurátorech a s ní související potřeba úzce zaměřeného odborného akademického vzdělání v oblasti náboženské malby vedly roku 1910 k oživení této specializace. Na akademii byl otevřen ateliér monumentální a náboženské malby, v jehož čele stanul Karl Krattner.10 Jeho nástupu předcházela více než dvě desetiletí intenzivní práce, během nichž se Krattner vypracoval do pozice renomovaného autora, která mu otevřela cestu k profesorskému postu. Je až s podivem, že v mnoha pohledech téměř ikonická a mnohovrstevnatá osobnost Karla Krattnera uniká doposud v příběhu českých dějin umění soustavnějšímu a hlubšímu zpracování. S výjimkou bakalářské práce Terezy Petráňové, jež z podstaty svého zadání představuje spíše úvodní historicky koncipovanou sondu do života Karla Krattnera, rozšířenou o obecnou rekapitulaci základních údajů o fungování německočeské spolkové a výtvarné scény soustředěné kolem dění v Moderní galerii,11 se Krattnerovy osobnosti zatím dotklo v podstatě pouze několik výstavních projektů posledních dvou FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:47


MATERIÁLIE

desetiletí,12 naposledy a zatím nejdůkladněji Mladí lvi v kleci.13 Důvody tohoto stavu lze hledat jednak v jeho příslušnosti k „českým Němcům“, jejichž výtvarná tvorba sice dávno není tabu, ale ve srovnání s česky hovořícími protějšky doposud stále není tak dalece probádanou oblastí, ale především také v rovině námětů. Náboženská malba totiž navzdory knize a výstavě Neklidem k bohu a dalšímu navazujícímu výzkumu14 zůstává – zejména pro období dvacátých a třicátých let 20. století – nadále do značné míry opomíjeným a nezmapovaným tématem, což v případě německy hovořících regionů a autorů platí dvojnásob. Tato nynější „ztráta paměti“ souvisí jednak s násilným přerušením kontinuity kultury německy hovořící části obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska, ale zejména se společenskými změnami na tomto území, v rámci nichž se sakrální umění dostalo oproti situaci na konci 19. století či v prvních čtyřech dekádách 20. století v podstatě na okraj zájmu společnosti i umělců samotných. Relativně pomalu probíhá i celkový posun ve vnímání a uvědomování si umělecké kvality tvorby, vycházející z akademických tradic 19. století, ať už se jedná konkrétně o náboženskou malbu nebo v obecnější rovině např. o chápání památkových hodnot sakrálních staveb, jejichž nedílnou součástí se stala fresková výzdoba. Historiografie českých dějin umění druhé poloviny 20. století v souladu s celkovou situací ve společnosti vesměs ignorovala „novodobé“ výkony na poli výzdoby sakrálních objektů konce 19. a prvních desetiletí 20. století. Zabývá-li se současná česká uměnověda Karlem Krattnerem, vnímá jej nejčastěji nikoli jako úspěšného umělce doby přelomu 19. a 20. století, nýbrž především jako pedagoga a organizátora – jako zakladatele a vůdčí osobnost uměleckých spolků Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen, Deutschböhmischer Künstlerbund a Metznerbund.15 Zcela oprávněně se tak Krattner dostal do pozice mentora německy hovořící výtvarné scény první čtvrtiny 20. století v Čechách. Tato současná zjednodušující nálepka však jakoby zcela přebila skutečnost, že cestu na místo v profesorském sboru pražské akademie a do předsednictví výše uvedených uměleckých spolků mu nevynesly pouze jeho organizační schopnosti a vytrvalé úsilí, s nímž se XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 41

Karl Krattner, Kristus na Olivetské hoře, 1906, perokresba, papír, 265 × 353 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10205. Foto J. Čížek 10_Tamtéž, s. 201. 11_PETRÁŇOVÁ, Tereza. Karl Krattner (1862–1926). Příspěvky k životu a dílu českoněmeckého umělce. Praha, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. 12_MUSIL, Roman et al. Moderní galerie tenkrát: 1902–1942. (kat. výst.). Praha: Národní galerie v Praze, 1992. ISBN 80-7035-034-2. – ROUSOVÁ, Hana (ed). Mezery v historii 1890–1938: polemický duch střední Evropy – Němci, Židé, Češi: [5. 4. – 26. 6. 1994 Městská knihovna v Praze, 15. 9. – 27. 11. 1994 Eisenstadt, 22. 1. –12. 3. 1995 Regensburg. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1994. ISBN 80-7010-030-3. – FILIP, Aleš, ed. a Roman MUSIL, ed. Neklidem k Bohu: náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870–1914. Plzeň: Arbor vitae, 2006, s. 195–226, zde s. 201. ISBN 80-86300-58-7. –RAKUŠANOVÁ, Marie. Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století v Čechách (kat. výst.). Praha: Academia, 2008.MUSIL, Roman (et al). Moderní galerie tenkrát: 1902–1942. (kat. výst.). Praha: Národní galerie v Praze, 1992. ISBN 80-7035-034-2. – ROUSOVÁ, Hana (ed). Mezery v historii 1890–1938: polemický duch střední Evropy – Němci, Židé, Češi: [5. 4. – 26. 6. 1994 Městská knihovna v Praze, 15. 9. – 27. 11. 1994 Eisenstadt, 22. 1. –12. 3. 1995 Regensburg. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1994. ISBN 80-7010030-3. – FILIP, Aleš, ed. a Roman MUSIL, ed. Neklidem k Bohu: náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870–1914. Plzeň: Arbor vitae, 2006, s. 195–226, zde s. 201. ISBN 80-86300-58-7. –RAKUŠANOVÁ, Marie. Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě první poloviny 20. století v Čechách (kat. výst.). Praha: Academia, 2008. 13_HABÁNOVÁ, Anna, ed. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Řevnice: Arbor vitae, a Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2013. ISBN 978-80-7467-025-1 a ISBN 978-80-85050-99-8. 14_PETRASOVÁ, Taťána, ed. a Roman PRAHL, ed. Mnichov – Praha: výtvarné umění mezi tradicí a modernou = München – Prag: Kunst zwischen Tradition und Moderne. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-1889-2. 15_ Ani historie, ani fungování těchto celostátních spolků, jež vznikly z iniciativy Karla Krattnera, nejsou dodnes navzdory několika studentským pracím a dílčím studiím podrobně zmapovány. Činnost Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen doposud zpracována nebyla. Fungování spolku Deutschböhmischer Künstlerbund se věnovala bakalářská práce RUMÍŠKOVÁ, Marie. Deutsch-böhmischer Künstlerbund, jeho výstavy a kritiky. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář dějin umění. – Podrobněji je zkoumána historie a činnost spolku Metznerbund v Čechách, jímž se zabývá Anna Habánová v rámci projektu „Ušlechtilá soutěž obou národů“ – dějiny uměleckého spolku Metznerbund v Čechách 1920–1945, řešeného na katedře historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, podpořeného GAČR (P409/12/0756). V rámci tohoto výzkumu byly doposud publikovány dílčí studie HABÁNOVÁ, Anna. „Edler Wettstreit der beiden Völker“: Počátky činnosti liberecké pobočky Metznerbundu. Výtvarná skupina Oktobergruppe a Erwin Müller. In: Umění/Art LIX, 2011, č. 5, s. 415–426. – HABÁNOVÁ, Anna. Historie liberecké výstavní haly Metznerbundu v Schückerstrasse 21, dnešní Pražské ulici. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2009, roč. 10, s. 59–68. ISSN 1213-5097.

41

22.1.2015 10:02:47


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE

Karl Krattner, Kristus na Olivetu, (1906), olej, plátno 145 × 106 cm, Národní galerie v Praze, Karl Krattner D. Ä. Gedächtnis-Ausstellung (kat. výst.). Prag: Kunstverein für Böhmen, 1928, č. kat. 3, obr. příloha č. 1 Reprofoto I. Habán

16_HABÁNOVÁ, Anna. Plánovaná novostavba galerijní budovy v Liberci v první polovině 20. století. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2010, roč. 11, s. 75–107. ISSN 1213-5097. 17_Archiv Národní galerie (dále ANG), fond Krattner, kart. 3, AA 2770/1, Gesellschaft zur Foerderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur. 18_K činnosti Moderní galerie je dochován rozsáhlý materiál v Archivu Národní galerie, fond Moderní galerie 1901–1942. Tento materiál byl v základní podobě zpracován pro katalog MUSIL, Roman (et al). Moderní galerie tenkrát: 1902–1942. (kat. výst.). Praha: Národní galerie v Praze, 1992. ISBN 80-7035-034-2, nicméně na další detailnější vytěžení zatím čeká. 19_V libereckém nakladatelství Franze Krause (Sudetendeutscher Verlag Franz Kraus Reichenberg) vyšel Karlu Krattnerovi roku 1925 román Die Wasserspeier, který se realizoval v liberecké tiskárně bratří Stiepelů. – KRATTNER, Karl. Die Wasserspeier: Eine Geschichte in 6 Abschnitten. Reichenberg: Franz Kraus, 1925. – Karl Krattner je autorem monografické studie o Josefu Führichovi, která byla vydána roku 1903. – KRATTNER, Karl. J. v. Führich-Heft. Prag: Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse in Prag, 1903. – V Archivu Národní galerie (ANG) jsou uloženy i Krattnerovy básně, které přepsala do strojopisu Marie Kaulfersch. – ANG, fond Krattner, kart. 4, AA 2774, složka Karl Krattner d. Ä, Gedichte. – Krattner více než dvě desetiletí přispíval do uměnovědné rubriky Deutsche Arbeit. 20_Archiv AVU, sign. KHA AVU, Osobní spisy, kart. č. LX (Karl Krattner). 21_Karla Krattnera uvádí ve své době ještě Toman i Thieme-Becker, nefiguruje však již v Nové encyklopedii českého výtvarného umění (1995) ani v dodatcích (2006). – HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0521-8. – HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1209-5. – Patrně jediným novodobým v Čechách publikovaným heslem vedle bakalářské práce Terezy Petráňové, cit. v pozn. 11, je tak Krattnerův medailon AH [HABÁNOVÁ, Anna]. Karl Krattner. In: HABÁNOVÁ, Anna, ed. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Řevnice: Arbor vitae, a Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2013, s. 341. ISBN 978-80-7467-025-1 a ISBN 978-80-85050-99-8. 22_AXMAN, Miloš et al. Almanach Akademie výtvarných umění v Praze: k 180. výročí založení (1799–1979). Praha: Akademie výtvarných umění, 1979, s. 100. 23_KRATTNER, Karl (1862–1926), Maler und Schriftsteller. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, Bd. 4, Lfg. 18, 1968, s. 218. – http://www.biographien. ac.at/oebl/oebl_K/Krattner_Karl_1862_1926.xml. V závěru slovníkového hesla je připojen i přehled vybraných novinových a časopiseckých článků z let 1916–1929.

42

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 42

věnoval podpoře kulturních aktivit „českých Němců“, ale především jeho vlastní úspěchy a respekt na poli výtvarného umění. Neméně zajímavé jsou přitom i Krattnerovy plány na přesun části tříd pražské Akademie výtvarných umění do Liberce,16 jeho působení v předsednictvu Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur17 a v kuratoriu Moderní galerie,18 nebo jeho vlastní literární a časopisecká tvorba.19 O vnímání významu osobnosti a rozsáhlých aktivit Karla Krattnera svědčí mj. i více než tři desítky oficiálních kondolencí k úmrtí zaslaných na pražskou Akademii výtvarných umění z různých konzulátů, ministerstev, univerzit a předních uměleckých, vědeckých a paměťových institucí střední Evropy.20 Navzdory všem těmto skutečnostem nemá dodnes Karl Krattner nejen vlastní monografii, ale v současné domácí slovníkové literatuře ani heslo. To chybí i v Nové encyklopedii českého výtvarného umění,21 a to přesto, že Karl Krattner působil šestnáct let jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění po boku Hanuše Schwaigera, Otakara Nejedlého, Jakuba Obrovského, Vojtěcha Hynaise, Vratislava Nechleby, Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursy, Jana Kotěry a dalších významných osobností české umělecké scény a že v jeho ateliéru získali akademické vzdělání umělci jako Karel Holan, Maxim Kopf, František Tichý či Jindřich Štyrský.22 Odlišná situace panuje v novější rakouské slovníkové literatuře, která Krattnera reflektuje jako všestranného malíře sakrálních obrazů a fresek, též jako restaurátora, spisovatele, profesora a rektora Akademie výtvarných umění v Praze a předsedu výše jmenovaných spolků.23

Cesta k příběhu umělce a jeho díla Na rozdíl od řady dalších německy hovořících výtvarníků mají v případě Karla Krattnera historikové umění štěstí, že se k jeho osobě dochovala poměrně rozsáhlá písemná pozůstalost, která vedle samotných dochovaných děl nabízí možný klíč k uchopení jeho díla. Stěžejní část Krattnerovy písemné pozůstalosti se nachází v Archivu Národní galerie v Praze, kam přešlo zejména množství písemností souvisejících s Krattnerovým působením v kuratoriu Moderní galerie. Jedná se celkem o více než tisíc stran archivního materiálu – převážně FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:47


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

Karl Krattner, Kristus k Apokalypse, 1908, kresba tužkou, papír, 310 × 217 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10215. Foto J. Čížek

úřední, ale i osobní korespondence, rukopisů, konceptů, novinových výstřižků a dalších písemností včetně obrazových dokumentů zahrnujících období od devadesátých let 19. století k posmrtné výstavě v roce 1928.24 Fond má podrobně zpracovaný inventář a jeho vytěžení je s ohledem na rozsah a šíři záběru dochovaného materiálu záležitostí dlouhodobějšího mezioborového výzkumu dějin umění, historie a literární historie. Z hlediska libereckého regionu jsou zajímavé dílčí Krattnerovy dopisy jednotlivcům nebo institucím směřující do Liberce, Frýdlantu a Raspenavy,25 korespondence týkající se provedení výzdoby kostela sv. Petra a Pavla v Tanvaldu,26 soupisy děl a obrazová dokumentace rozptýlená napříč fondem. Druhá, rozsahem výrazně menší část doposud známé písemné pozůstalosti se nalézá v Archivu Akademie výtvarných umění v Praze. Obsahuje zejména úřední dokumenty týkající se Krattnerova působení na akademii, převážně různé výkazy a žádosti o subvence a také rozsáhlejší soubor písemností vztahující se k profesorovu úmrtí.27 V Archivu Akademie výtvarných umění v Praze je však uložen i další sekundární materiál, díky němuž bylo možné dohledat např. přesná data o Krattnerově studiu u Františka Sequense.28 Vedle archivního materiálu a průzkumu dochovaných děl představují jeden z dalších klíčů k uchopení XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 43

Karl Krattner, Světci k Apokalypse, 1908, kresba tužkou, papír, 360 × 225 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10182. Foto J. Čížek

Krattnerovy osobnosti monograficky koncipované dobové texty, jimž doposud nebyla na české straně věnována vůbec žádná pozornost.29 Kromě Otto Kletzla, který s profesorem Krattnerem udržoval během dvacátých let korespondenci30 a publikoval o něm texty v Sudetendeutsches Jahrbuch31 a  Deutsche Heimat32 se Karlu Krattnerovi věnoval Alois Grünwald v biograficky koncipované studii na stránkách Sudetendeutsche Lebensbilder.33 Krattnerovou osobností se dále zabýval estetik, filosof a teoretik umění Emil Utitz v renomovaném uměleckém časopise Deutsche Kunst und Dekoration a  v  měsíčníku Deutsche Arbeit v souvislosti s jeho 24_Karl Krattner d. Ä., Gedächtnis–Ausstellung (kat. výst.), Kunstverein für Böhmen, Prag, Künstlerhaus Rudolfinum-Parlament, März–April 1928. 25_Tamtéž, kart. 4, AA 2774, korespondence. 26_ANG, fond Krattner, kart. 4, AA 2774, Výmalba kostela v Tanvaldu. 27_Viz pozn. 20. 28_AH [Anna HABÁNOVÁ]. Karl Krattner. In: HABÁNOVÁ, Anna ed. Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Řevnice – Liberec 2013, s. 341. ISBN 978-80-85050-99-8. 29_Odkazy na některé články či jejich opisy lze najít v knihovně Sudetendeutsches Haus v Mnichově. Biographische Sammlung des Collegium Carolinum München, Karl Krattner. 30_ANG, fond Krattner, AA 2768, Seznam korespondence prof. K. Krattnera, Otto Kletzl, architekt a novinář, přijatá i odeslaná. 31_KLETZL, Otto. Karl Krattners Lebenswerk. In: Sudetendeutsches Jahrbuch 1927, s. 64–72. 32_KLETZL, Otto. Karl Krattner. In: Deutsche Heimat 4, 1928, s. 289–292. 33_GRÜNWALD, Alois. Karl Krattner. In: Sudetendeutsche Lebensbilder. Bd 2. Reichenberg: Gebrüder Stiepel, 1930, s. 148–151.

43

22.1.2015 10:02:49


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE Karl Krattner, Orel k Apokalypse, 1908, kresba tužkou, papír, 315 × 287 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10183 Foto J. Čížek

účastí na pražské výstavě spolku Deutschböhmischer Künstlerbund roku 1910.34 Otto Kletzl a Alois Grünwald ve svých textech načrtli životní příběh Karla Krattnera,35 jehož základní linku rekonstruovala ve své práci Tereza Petráňová.36 Na základě analýzy výše uvedených archivních materiálů je nyní možné jejich poznatky dále precizovat a zasadit do dalších souvislostí s ohledem na sledovaná díla.

Umělecký odkaz Karla Krattnera

34_UTITZ, Emil., Ausstellung „Deutsch-Böhmischer Künstlerbund“. In: Deutsche Arbeit IX, 1910, s. 309–312. – Emil UTITZ. Kleine Kunst-Nachrichten. In: Deutsche Kunst und Dekoration 26, 1910, s. 78. Zde k výstavě Künstlerbundu, Metzner, Orlik, Krattner, Brömse, pochvalná zmínka o Krattnerově portrétu. 35_Viz pozn. 32 a 33. 36_Viz pozn. 11. 37_V Národní galerii v Praze se ve Sbírce umění 19. století nachází celkem třináct Krattnerových obrazů, převážně olejů na plátně. Oblastní galerie Liberec vlastní pět Krattnerových obrazů. Další Krattnerova díla ve veřejných sbírkách se nacházejí v Památníku národního písemnictví, kde jsou uloženy dvě kresby. Skutečnost, že tvorba Karla Krattnera je dnes znovu aktuální i na uměleckém trhu, dokládá svým způsobem i prodej jeho obrazu Dante ze stejnojmenného cyklu, realizovaný 13. 6. 2013 v pražské aukční síni Arthouse Hejtmánek. 38_Tyto kresby doposud žádná z publikovaných prací či textů nezmiňuje. 39_Jedná se o výzdobu památníku bitvy národů u Chlumce (1907–1913), Goethův pomník v Mariánských Lázních (1902–1906), pomník Františka Josefa v Rybářích u Karlových Varů (1914), jubilejní monumentální halu v Mariánských Lázních (1914) a pomník Josefa II. v Teplicích (1903–1913). 40_Křížová cesta v Bohosudově (Mariaschein, dnes část města Krupka). 41_MARTIN, Josef. Das Wandgemälde in der Aussiger Volksbücherei: Ausgeführt von Prof. Karl Krattner, Prag. [Aussig]: Selbstverlag, [1913]. 42_Krattnerovu práci pro Jablonné v Podještědí i pro Raspenavu zmiňují stručně Otto Kletzl a Pavel Vlček. – KLETZL, Otto. Karl Krattner. In: Deutsche Heimat 4, 1928, s. 289–292, zde s. 290. – VLČEK, Pavel. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha: Artefactum, 2014, s. 40. ISBN 978-80-86890-50-0. – Krattnerovo autorství v Raspenavě uvádí Karl Friedrich Kühn. – KÜHN, Karl Friedrich a Kristina UHLÍKOVÁ, ed. Verzeichnis der kunstgeschichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Friedland. Praha: Artefactum, 2013, s. 272. ISBN 978-8086890-59-3. Krattnerova freska v Raspenavě nebyla doposud blíže zkoumána. Pamětní spis od faráře P. Ferdinanda Schwinda, vydaný u příležitosti dokončení stavby kostela, vyšel čtyři roky před jejím vznikem. – SCHWIND, Ferdinand. Denkschrift anlässlich der Vollendung des Baues der kath. Kirche in Raspenau. Raspenau: Verlag des Kirchenbauvereines, 1908. 43_Uvedené sakrální objekty byly dokumentovány a zkoumány v rámci dlouhodobého naplňování programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví, na němž NPÚ, ÚOP v Liberci aktivně participuje od roku 2007. Díla německy hovořících autorů ve fondech NPÚ byla v letech 2013–2014 zkoumána v rámci úkolu DKRVO Zmapování, výzkum a prezentace děl německy hovořících výtvarných umělců z Čech, Moravy a Slezska v mobiliárních fondech Národního památkového ústavu (10H3053130). 44_Konvolut kreseb Karla Krattnera není v rámci stávající evidence CastIS nijak speciálně označen, jedná se o souvislou řadu jednotlivých položek vedených pod inventárními čísly F-10081 až F-10389.

44

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 44

Z celoživotního Krattnerova výtvarného díla dnes zatím víme o přibližně dvou desítkách závěsných obrazů, uložených převážně v depozitářích Národní galerie v Praze a Oblastní galerie Liberec,37 o souboru 325 kreseb ve sbírce kresby Národní galerie v Praze,38 o několika freskách, o návrzích a spolupráci na výzdobě přinejmenším čtyř pomníků39 a o dalších realizacích,40 jež jsou, či byly rozptýleny v různých objektech a lokalitách na severu Čech. V případě fresek se jedná o klášterní knihovnu v Teplé, o výzdobu kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích (Mariastock, dnes součást obce Žlutice), výmalbu městské knihovny v Ústí nad Labem,41 památník bitvy národů v Chlumci a také o tři významné realizace v sakrálních objektech na území dnešního Libereckého kraje: výzdobu stropu baziliky minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, freskovou výzdobu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Raspenavě a fresky na stropu lodi a presbyteria v kostele sv. Petra a Pavla v Tanvaldu. S výjimkou Raspenavy jde přitom o Krattnerovy realizace, jimž byla doposud v odborné literatuře a místní topografii věnována minimální pozornost42 a jejichž moderní dokumentace byla provedena teprve nedávno během průzkumu a mapování movitého kulturního dědictví na Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v Liberci.43

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:50


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Karl Krattner, Anděl k Apokalypse, 1908, kresba tužkou, papír, 268 × 344 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10184. Foto J. Čížek

Soubor kreseb Karla Krattnera na frýdlantském zámku V kontextu dosavadního stavu poznání Krattnerova díla se jeví jako zajímavý letošní „objev“ konvolutu 309 kreseb, uložených na státním zámku Frýdlant ve fondech Národního památkového ústavu, územní památkové správy na Sychrově.44 Počáteční analýza tohoto materiálu z let 1882–1925 ukázala, že se v něm nacházejí mj. studijní a přípravné kresby k několika stěžejním Krattnerovým dílům, z nichž některá mají úzkou vazbu k regionu „pramenů Nisy“. S ohledem na stávající povědomí o Krattnerově tvorbě se jedná o významný nález, jemuž je věnována následující část tohoto textu.45 Soubor Krattnerových kreseb uložený na Frýdlantu s sebou přináší řadu otázek, na něž dnes, mnohdy více než sto let od jejich vzniku, není již úplně snadné nalézt odpověď. Cesta k jejich pochopení a interpretaci vede přes pozůstalost Karla Krattnera a dobové texty týkající se jeho života a tvorby až k okolnostem jeho vztahu k Raspenavě a výskytu tohoto souboru na frýdlantském zámku. Základní otázky směřují přirozeně k bližšímu určení těchto kreseb v návaznosti na malířskou část díla, ať už se jedná o dochované či jinak známé závěsné obrazy nebo freskovou výzdobu. Kresby jsou uloženy v plátnem potažených pevných deskách, nadepsaných „Handzeichnungen von Karl Krattner d. Ä. / No 1 bis 300.“ Uvnitř se nachází na třech samostatných listech číslovaný a chronologicky řazený seznam děl. Jedná se nepochybně o Krattnerův autorský seznam, ručně psaný, jenž obsahuje originální názvy, uvádí techniky a datace. Přibližně polovinu prací tvoří kresby tužkou, některé z nich jsou lavírované. Druhou početnou skupinu představují perokresby nebo kresby tuší. Album dále obsahuje také kresby rudkou, uhlem a akvarely. Většina kreseb je podepsána. Rané kresby z devadesátých let jsou signovány K. Krattner. Nejpozději od roku 1903 se Krattnerova signatura ustálila v podobě Karl Krattner d. Ä., s ohledem na odlišení od syna Carlo Krattnera (1895–1942).46 Podoba signatury provedené psacím písmem poté již téměř nekolísá. Krattner nejčastěji používal k signování kreseb hnědý inkoust. Kresby jsou evidovány jako kmenový mobiliář zámku, ale tato evidence vznikala až v roce 1953. NepocházeXV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 45

jí z majetku Clam-Gallasů, posledních majitelů panství, nýbrž z vlastnictví Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur, jíž Karl Krattner předsedal. Tato skutečnost vyplývá z informací, jež publikovala Alena Míšková při zpracování dějin archivního fondu Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách.47 Tato společnost se roku 1924 přeměnila v Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik, roku 1939 na Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste in Prag a následně v roce 1941 na Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag (Německou akademii věd v Praze).48 „Majetek Německé akademie věd byl z rozhodnutí předsedy České národní rady Dr. Alberta Pražáka převzat v květnu 1945 do péče a správy České akademie věd a umění. O rok později byl tento fond rozhodnutím Národní kulturní komise v Praze č. 137/46 Sb. prohlášen za státní kulturní majetek. Uplynulo však dalších pět let než komise pověřila O. [Otto] Plachta odborným uspořádáním písemného materiálu.“49 Krattnerovy kresby se tak dostaly na frýdlantský zámek nejspíše až roku 1950 během přesunů jednotlivých fondů v rámci uspořádání spisového materiálu a likvidace spisovny Německé akademie věd v Praze.50 Soubor tří set Krattnerových kreseb, k nimž existuje autorský seznam, je doplněn ještě o složku obsahující čtyři další kresby z roku 1915. Nacházely se v majetku Dr. Marie Kaulfersch, bytem v Praze II, Karlsplatz 4, která je zakoupila na posmrtné Krattnerově výstavě v roce 1928.51 Historička Marie Kaulfersch (1891–1971) pocházela z Dětřichova na Frýdlantsku, v meziválečném

45_Předložený materiál dále blíže nesleduje druhý, výše zmiňovaný konvolut 325 kreseb Karla Krattnera, uložený ve sbírce Národní galerie v Praze. 46_Biographische Sammlung des Collegium Carolinum München, Carlo Krattner. – Karl Krattner měl dva syny. Carlo Krattner šel ve stopách otce, byl malířem a taktéž se věnoval malbě s náboženskou tematikou, zahynul na frontě během druhé světové války. Druhý syn Ottokar pracoval ve Frýdlantu u firmy F. J. Schwarz. 47_MÍŠKOVÁ, Alena. Dějiny archivního fondu Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen. In: MÍŠKOVÁ, Alena a Michael NEUMÜLLER. Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách = Die Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen: (Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag): Materialien zu ihrer Geschichte und Inventar des Archivbestandes. 1891–1945: (Německá akademie věd v Praze). 1891–1945: Materiály k dějinám a inventář archivního fondu. Praha: Archiv AV ČR, 1994. Práce z dějin České akademie věd. Seria B Editiones = Studia historiae Academiae scientiarum Bohemicae, sv. 7, s. 7–9, zde s. 7. 48_Tamtéž, s. 7. 49_Tamtéž, s. 7. 50_Tamtéž s. 7–9. 51_Viz pozn. 24.

45

22.1.2015 10:02:50


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE Karl Krattner, Madona k Apokalypse, 1908, kresba tužkou, papír, 317 × 235 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10293. Foto J. Čížek

52_MÍŠKOVÁ, Alena a Michael NEUMÜLLER. Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách = Die Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen: (Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag): Materialien zu ihrer Geschichte und Inventar des Archivbestandes. 1891–1945: (Německá akademie věd v Praze). 1891–1945: Materiály k dějinám a inventář archivního fondu. Praha: Archiv AV ČR, 1994, s. 27–28, 203. – RAIM, Ernst. Berichterstattung bei Heydrich. In: Freundeskreis deutsch-tschechischer Verständigung [online]. [cit. 2014-11-03]. Dostupné z: http://www. verstaendigung.eu/index.php/de/informator-4-11/ruckblicke.

Karl Krattner, Modlící se anděl k Apokalypse, 1908, kresba tužkou, papír, 248 × 247 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10214. Foto J. Čížek

46

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 46

období bydlela také ve Frýdlantu, v domě své sestry, jež byla rektorkou na tamní dívčí škole. Ve třicátých letech a v době protektorátu pracovala jako sekretářka na Německé akademii věd v Praze. Sestavila obsáhlý soupis publikační činnosti, výročních zpráv a 17 ročníků Deutsche Arbeit.52 Ačkoli není zatím jasné, na základě jakého klíče se právě tento výběr kreseb ocitl pohromadě, je zřejmé, že se jedná se o reprezentativní průřez Krattnerovým kresebným dílem. S určitou dávkou zjednodušení lze konstatovat, že ve sbírce Národní galerie jsou uchovány převážně pozdní kresby z dvacátých let, kdežto frýdlantský soubor sbírce v Národní galerii předchází a obsahuje řadu unikátních kreseb k raným obrazům a také k dílům Krattnerova vrcholného období. Z hlediska námětů početně dominují ve frýdlantském souboru náboženské motivy ze Starého i Nového zákona. Vedle nich jsou zastoupeny také portrétní studie a krajiny. Mnohé signované kresby mají studijní charakter, respektive představují části větších celků, ať už se jedná o jednotlivé postavy, části lidského těla nebo skici k budoucím malbám. Nejstarší kresby se váží ke Krattnerově studijní cestě do Verony, Padovy a Benátek roku 1882. Časově nejmladší díla zaznamenaná na přiloženém seznamu jsou datována do roku 1919. Samotné kresby však číslovány nejsou. Jsou zasazeny do paspart z kartónů, jež nesou při dolním okraji na čelní straně autorské přípisy. Pasparty lze volně rozevřít. Uvnitř se dnes nacházejí přiložené papírové lístky se starými inventárními čísly státní evidence kulturních památek. Číselná řada těchto přírůstkových inventárních čísel nekoresponduje s původním ručně psaným soupisem, začíná rokem 1914 a zahrnuje též několik kreseb datovaných do doby po roce 1919. Většina kreseb je ve stávající evidenci Národního památkového ústavu označena pouze sekundárními popisnými názvy a jejich kompletní ztotožnění s Krattnerovým přiloženým seznamem bude provedeno v návaznosti na nynější zpracování souboru. Kdy došlo k promíchání kreseb, není jasné. Během devadesátých let 19. století se Krattner postupně vypracoval do pozice suverénního umělce specializujícího se na náboženskou malbu, jemuž se vedle vlastní volné tvorby dařilo získávat také veřejné FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:51


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Karl Krattner, První barevný návrh k Apokalypse, 1908, olej, plátno, rozměry neuvedeny, nezvěstné, Karl Krattner D. Ä. Gedächtnis-Ausstellung (kat. výst.). Prag: Kunstverein für Böhmen, 1928, č. kat. 7, obr. příloha č. 2. Reprofoto I. Habán

zakázky. Zpočátku se jednalo zejména o restaurátorské práce (barokní fresky na zámku Trpísty). Díky těmto zakázkám postupně velmi dobře ovládl náročnou techniku freskové malby. Otto Kletzl uvádí, že řada jeho pražských děl devadesátých let začínala velkým pastýřským obrazem (Hirtenbild) dokončeným roku 1894, jejž „umělec za svého života nedal z ruky“.53 Jedná se o obraz Klanění pastýřů, nacházející se dnes ve sbírkách Oblastní galerie Liberec.54 K tomuto dílu existuje na Frýdlantu barevně lavírovaná perokresba Svatá noc, datovaná 1894.55 Kresba je dílčím kompozičním stádiem finální podoby obrazu, obsahuje identické prvky, jako je např. detail lampy odložené na zemi ve středu kompozice, a další shodné momenty, zejména dramatickou, rembrandtovsky laděnou světelnou režii, pro Krattnerovy novozákonní skupinové obrazy charakteristickou.56 „Nedlouho poté“ následovaly dle Otto Kletzla dnes zatím nedatované obrazy, které se v současnosti nacházejí v Národní galerii v Praze: Svatá noc (Klanění pastýřů), Portrét starého muže a významný Krattnerův trojobraz Kristus na Olivetské hoře (Christus am Ölberg) s postranními obrazy sv. Petr a Jidáš. Dílo vedené v Národní galerii pod názvem Kristus na Olivetu není datováno. Víme však, že obrazy sv. Petr a Jidáš byly prezentovány na liberecké výstavě 1906.57 Triptych vytvořil Krattner po návratu z tříletého pobytu v Terstu 1903–1905, odkud jezdíval často do Itálie. Během tohoto období vykrystalizoval jeho charakteristický, jasnými barvami italského prostředí ovlivněný styl.58 V souboru Krattnerových kreseb uložených na Frýdlantu se nachází perokresba k ústřední části tohoto velmi expresivně pojatého triptychu, na němž je Ježíš znázorněn v dramaticky zakloněné pozici. Kresba je rozdělena mřížkou na šestnáct vertikálních a horizontálních polí, což mělo posléze pomoci zvládnout kompozici na rozměrném plátně. Tato kresba je v přiloženém seznamu datována do roku 1906. Analogicky s ní je pak možné do let 1906 a 1907 datovat i obraz Kristus na Olivetu v Národní galerii. Obraz byl tehdejší Moderní galerií zakoupen 1. března 1908, zatímco boční křídla se sv. Petrem a Jidášem již v průběhu liberecké výstavy 1906. Dataci odpovídá i expresivní ladění obrazu, typické pro umělecky silné Krattnerovo období v závěru první dekády, jež završilo velké Ukřižování (1908).59 XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 47

53_Viz KLETZL, cit. v pozn. 32, s. 290. 54_Karl Krattner, Klanění pastýřů, 1894 (v online sbírkovém katalogu uváděno 1893), olej, plátno 111×192,5 cm, Oblastní galerie Liberec, inv. č. O 333. 55_Kresba Svatá noc má v původním seznamu číslo 25, stará signatura 6930/179. 56_Obdobnou světelnou režii nalezneme např. na obraze Klanění pastýřů v Národní galerii v Praze, inv. č. O 3731 nebo na obraze Velikonoční ráno ze sbírky Oblastní galerie Liberec, inv. č. O 334. 57_Za informaci děkuji Anně Habánové. 58_Viz GRÜNWALD, cit. v pozn. 33, s. 150. 59_Viz KLETZL, cit. v pozn. 32, s. 290.

47

22.1.2015 10:02:51


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

Karl Krattner, Nesení kříže, 1911, kresba tužkou, papír, 260 × 204 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10304. Foto J. Čížek

60_Stalo se tak roku 1910, mimo jiné i na základě doporučení jiného německy hovořícího člena profesorského sboru, frýdlantského rodáka Franze Thieleho. – JIRÁSKO, Luděk a KOTALÍK, Jiří T. Akademie výtvarných umění a náboženská malba v letech 1870–1910. In: FILIP, Aleš, ed. a MUSIL, Roman ed. Neklidem k Bohu: náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870–1914. Plzeň: Arbor vitae, 2006. ISBN 80-86300-58-7. S. 195–226, zde s. 219. 61_Viz GRÜNWALD cit. v pozn. 33, s. 150. – Studie k Apokalypse byla reprodukována v katalogu Karl Krattner d. Ä., Gedächtnis–Ausstellung (kat. výst.), Kunstverein für Böhmen, Prag, Künstlerhaus RudolfinumParlament, März–April 1928, č. kat 7, obr. příloha č. 2. – Tatáž reprodukce se nachází i v ANG, fond Krattner, kart. 5, AA 2775/2. 62_ANG, fond Krattner, AA 2770/2, 1) Pomník na bojišti u Chlumce (Ústí n. L.), 1907–1913. 63_ANG, fond Krattner, AA 2774, č. 79.

48

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 48

MATERIÁLIE

Karl Krattner, Kristus nesoucí kříž, (1923), foto KLETZL, Otto. Karl Krattner. In: Deutsche Heimat 4, 1928, s. 289–292, obr. příloha před s. 289, nezvěstné Reprofoto I. Habán

Kresby k monumentální Apokalypse Umělecky silné období v závěru první dekády 20. století kulminovalo nedlouho před Krattnerovým jmenováním profesorem na pražské akademii60 v záměru vytvořit 14 × 5,65 m velkou freskovou malbu Apokalypsy, jejíž vzhled měly dotvářet mozaika a kov. Monumentální Apokalypsa nebyla realizována. Vznikla k ní skica, malovaná olejem, jež byla prezentována na výstavě roku 1908 v Německém domě v Praze a posléze na posmrtné Krattnerově výstavě 1928 v Rudolfinu a jež je dnes známa pouze z reprodukcí.61 Jednalo se o vertikálně koncipovanou kompozici oválného tvaru, navrženou v modernistickém, narativním, ale částečně abstrahovaném, secesně-symbolistním stylu. Spodní část tvořila figurální scéna s apokalyptickým jezdcem, smrtí a démony ženoucími se krajinou, v horní části byla situována kompozičně složitá scéna s množstvím různě velkých vznášejících se figur, kterou prostupoval stylizovaný kříž s velkou tváří Krista. Apokalypsa popírala perspektivu, působila spíše jako gotikou inspirovaný secesní ornament s prvky evokujícími vliv nazarénů a beuronské školy. V souboru Krattnerových kreseb uložených na Frýdlantu figuruje devět kreseb z roku 1908 vztahujících se k Apokalypse. Přinejmenším pět z nich je možné

na základě komparace s reprodukcí přípravného obrazu jednoznačně identifikovat. Jedná se o kresby orla, Krista v mandorle, Madony, anděla a světců, které tvoří jednotlivé prvky složité a detailně propracované kompozice tohoto Krattnerova vrcholného díla náboženské malby první dekády 20. století. Většina kreseb je provedena tužkou. Podobně jako u triptychu s Olivetskou horou jsou tyto kresby většinou opatřeny mřížkou. Oproti Olivetské hoře jsou figury k Apokalypse kresleny méně uvolněným rukopisem, působí více schematicky, hmotově, mají jasnou obrysovou linii se zvýrazněním klíčových tvarů. Téměř současně s pracemi na Apokalypse, v průběhu roku 1907, započala Krattnerova spolupráce na přípravě jiného monumentálního díla, památníku bitvy národů v Chlumci,62 na němž se Krattner podílel ideově a aktivně také umělecky – realizací freskové výzdoby stropu centrální kupole. Ta byla dokončena až roku 1913. Průběh této rozsahem i umělecky výjimečné zakázky dokládá fotografie zachycující Karla Krattnera na lešení během prací.63 Další kresbou ve frýdlantském souboru, jež tvoří předlohu ke známým obrazům, je Babylónská věž,

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:52


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Karl Krattner, Babylónská věž, 1918, kresba tužkou, papír, 212 × 338 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10335. Foto J. Čížek

Karl Krattner, Babylónská věž, 1918, nezvěstné, Archiv Národní galerie, fond Karl Krattner, AA 2775

studijní kresba tužkou z roku 1918 ke stejnojmennému, dnes nezvěstnému obrazu, prezentovanému na posmrtné Krattnerově výstavě a reprodukovanému v katalogu.64 Na téže výstavě mohli návštěvníci vidět i kresbu Smrt,65 jež byla jako jedna ze tří kreseb reprodukována v katalogu a nachází se dnes také na Frýdlantu. Součástí frýdlantského konvolutu je i složka kreseb s názvem Dante, obsahující přípravné kresby k obrazu Dante potkává Beatrici v ráji – dalšímu z pozoruhodných a nedokončených Krattnerových obrazů, jež známe pouze z reprodukcí. Totéž platí v případě objevené studijní kresby ke známému nedokončenému obrazu Kristus nesoucí kříž z roku 1923, reprodukovanému na stránkách Deutsche Heimat.66 Obě tato dnes nezvěstná pozdní díla byla prezentována na Krattnerově posmrtné výstavě v Rudolfinu 1928.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 49

64_Karl Krattner d. Ä., Gedächtnis–Ausstellung (kat. výst.), Kunstverein für Böhmen, Prag, Künstlerhaus Rudolfinum-Parlament, März–April 1928, č. kat 10. 65_Tamtéž, č. kat. 90, obr. příloha č. 10. 66_KLETZL, Otto. Karl Krattner. In: Deutsche Heimat 4, 1928, s. 289–292, reprodukce mezi s. 288 a 289.

49

22.1.2015 10:02:53


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE

Karl Krattner, Ecce Homo, 1916, 160 × 200 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10108. Foto J. Čížek

67_PAZAUREK, Gustav E. Die St. Laurentiuskirche in Gabel. In: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbe-Museums 14, 1896, s. 57–63. – BLAŽÍČEK, Oldřich J., ŠÁMAL, Jindřich a PREISS, Pavel. Dominikánský kostel sv. Vavřince v Jablonném. Olomouc, 1948. – VLČEK, Pavel. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha: Artefactum, 2014. ISBN 978-80-86890-50-0. 68_ZAHRADNÍK, Pavel a Pavel VLČEK. Jablonné v Podještědí. Kostel sv. Vavřince a bývalý klášter. Stavebně-historický průzkum. Praha 2003, strojopis. – VLČEK, Pavel. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha: Artefactum, 2014. ISBN 978-80-86890-50-0, s. 40–50. 69_Chronica parochiae Jablonensis 1878–1921, NA, Praha, ŘA Dominikáni kart. 139, inv. č. 225, cit. podle VLČEK, Pavel. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha: Artefactum, 2014, s. 44. ISBN 978-80-86890-50-0.

Karl Krattner, Dante, 1918, 364 × 255 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10157. Foto J. Čížek

50

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 50

Karl Krattner, Ecce Homo, (1916), olej, plátno 279,5 × 196 cm, Oblastní galerie Liberec, inv. č. O 1521. Foto J. Trojan

Karl Krattner, Setkání Danteho s Beatricí v ráji, po roce 1918, nezvěstné, Karl Krattner D. Ä. Gedächtnis-Ausstellung (kat. výst.). Prag: Kunstverein für Böhmen, 1928, č. kat. 35, obr. příloha č. 7. Reprofoto I. Habán

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:55


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Karl Krattner, Evangelisté, od roku 1899, čtveřice freskových medailonů na stropu transeptu mezi hlavní kupolí a presbyteriem baziliky minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Foto I. Habán 2009

Jablonné v Podještědí, Raspenava, Tanvald. Práce Karla Krattnera pro sakrální interiéry v regionu „pramenů Nisy“ Chronologicky nejstarší prací Karla Krattnera v sakrálních interiérech na území Libereckého kraje byly zakázky pro dominikánský řád na výzdobu baziliky minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Architektonicky významná stavba podle návrhu Johanna Lucase von Hildebrandta, jejž přinesla do středoevropského prostoru myšlenky Guarina Guariniho, byla v průběhu 20. století zkoumána několika generacemi badatelů.67 Zatímco barokní architektura byla detailně analyzována, mladší vrstvě umělecké výzdoby se větší pozornosti dostalo teprve nedávno.68 V průběhu devadesátých let 19. století se začal řešit stav hlavního oltáře, poškozeného požárem roku 1788, a padlo rozhodnutí nahradit jej oltářem novým. Na základě archivních reXV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 51

šerší v Chronica parochiae Jablonensis zjistil Pavel Zahradník, že starý oltář byl stržen na konci června 1899 a přibližně rok poté, 7. srpna 1900 dodal Karl Krattner dominikánům v Jablonném nový hlavní oltářní obraz.69 Rozměrné dílo je dobově charakteristickým příkladem popisné historizující malby volně inspirované renesančními vzory. Malba znázorňuje sv. Vavřince loučícího se s chudými na schodech chrámové architektury. Přibližně ve stejné době řešil Krattner v Jablonném ještě další část zakázky, jež spočívala ve vytvoření čtyř fresek evangelistů do medailonů zasazených do neorokokových štukových reliéfů na stropě prostoru mezi kupolí a závěrem presbyteria. Práce na freskách započal 21. srpna 1899.70 Jednalo se o jeho první realizaci vlastní freskové malby.71 Mezi Krattnerovými kresbami „objevenými“ na Frýdlantu se nachází i studijní kresba evangelisty sv. Lukáše z roku 1896, která představuje přímou předlohu k jedné z lunet na stropě baziliky mi-

70_Chronica parochiae Jablonensis 1878–1921, NA, Praha, ŘA Dominikáni kart. 139, inv. č. 225, s. 52, cit. podle VLČEK, Pavel. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha: Artefactum, 2014, s. 40. ISBN 978-80-8689050-0. 71_KLETZL, Otto. Karl Krattner. In: Deutsche Heimat 4, 1928, s. 290.

51

22.1.2015 10:02:56


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE

72_První dopis je datován 20. září 1923. ANG, fond Krattner, AA 2774, Výmalba kostela v Tanvaldu, dopisy č. 1–7.

Karl Krattner, Sv. Vavřinec se loučí s chudými, 1899, olej, plátno, bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, hlavní oltář, detail. Foto I. Habán 2009

Karl Krattner, Sv. Lukáš, 1896, 345 × 246 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10243. Foto J. Čížek

52

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 52

nor sv. Zdislavy a sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Pavel Vlček naznačuje též hypotézu, že by Karl Krattner mohl být i autorem dvou dalších nástropních fresek v bočních kaplích, jejichž ústředními motivy jsou iniciály Krista a Panny Marie. V kontextu ostatních Krattnerových fresek je toto kompoziční řešení neobvyklé, ačkoli způsob provedení mraků a některé detaily postav andělů možnost Krattnerova autorství zcela nevylučují. Realizaci však nezmiňuje žádný z dobových textů zabývající se soupisem Krattnerova díla. Otázkou zůstávají také datace ukončení freskové výzdoby. V souboru Krattnerových kreseb na Frýdlantu se studie odkazující autorským přípisem na Jablonné (Gabel) objevují v rozmezí let 1896 až 1910. V návaznosti na realizace pro Jablonné a úspěšné provedení fresek ve Skocích a v Teplé získal Karl Krattner zakázku na výmalbu stropu lodi a presbyteria v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Raspenavě. Freska v lodi znázorňující Nanebevzetí Panny Marie v Raspenavě z roku 1912 je jednou z nejznámějších Krattnerových prací a bývá označována za jeho vrcholné dílo. Tato freska je úctyhodná už jen množstvím výjevů. Jedná se o rozměrnou, narativně pojatou iluzivní kompozici v neorokokovém stylu korespondující s historizujícím charakterem stavby. Ústřední scéna Nanebevzetí Panny Marie je doplněna čtveřicí scén ze života Panny Marie a čtveřicí evangelistů doprovázených anděly. Právě čtveřice evangelistů odkazuje k dřívějšímu zpracování téhož ikonografického motivu v Jablonném v Podještědí. Postavy sedících evangelistů v medailonech v Jablonném korespondují s raspenavskými figurami, ale ve srovnání s expresivně pojednanou Raspenavou působí čtveřice lunet v Jablonném navzdory monumentálnímu měřítku více konzervativním dojmem. Druhá menší freska na stropě presbyteria raspenavského kostela představuje Korunování Panny Marie. Patrně nejméně známou Krattnerovou prací v Libereckém kraji je výmalba kostela sv. Petra a Pavla v Tanvaldu, jíž se zabýval téměř na sklonku života. Dílčí okolnosti této zakázky jsou podloženy písemnými prameny v Archivu Národní galerie v Praze. Od září 1923 komunikoval Krattner s Ferdinandem Heidrichem, zástupcem výboru pro renovaci farního kostela.72 Dne FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:57


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Karl Krattner, Nanebevzetí Panny Marie, 1912, freska na stropu lodi kostela Nanebevzetí Panny Marie v Raspenavě. Foto I. Habán, 2010

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 53

53

22.1.2015 10:02:57


Ivo Habán | Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant.

MATERIÁLIE

73_Tamtéž. 74_5. října 1921 adresoval Rudolf Schwarz, ředitel cementárny v Raspenavě, dopis Krattnerovi ohledně náhrobku na raspenavském hřbitově. – ANG, fond Krattner, AA 2768, ostatní, dopis č. 20. 75_26. října 1926 psal Gottfried Wurbs Krattnerovi, že udělal další reprodukce podle původní zkoušky. Na reversu dopisu se nachází odpověď sekretářky, že Krattner prosí zaslat dva kusy na adresu jeho manželky do Raspenavy. – ANG, fond Krattner, AA 2768, ostatní, dopisy č. 61 a 67. 76_ANG, fond Krattner, AA 2768, ostatní, dopis č. 59. Krattner v roce 1926 objednával tři knihy, které zasílal prostřednictvím knihkupce paní Runě Heinke do Sao Paula. V zásilce byly mj. dva díly Spenglerova Untergang des Abendlands. 77_Článek vznikl v rámci výzkumného cíle „Výzkum, dokumentace a prezentace movitého kulturního dědictví“ financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO).

Karl Krattner, Nanebevstoupení Krista, 1924, freska na stropu lodi kostela sv. Petra a Pavla v Tanvaldu. Foto I. Habán 2011

54

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 54

30. října 1923 navštívil profesor Krattner kostel v doprovodu konzervátora a historika umění Karla Friedricha Kühna a poté předložil návrh řešení výzdoby, jíž realizoval v roce 1924.73 Námětem ústřední fresky kostela sv. Petra a Pavla v Tanvaldu je Nanebevstoupení Krista. Krattner použil podobné základní kompoziční schéma jako

o šestnáct let dříve v Apokalypse. Celkové pojetí postav odkazuje více k baroku a historizující malbě 19. století. Zajímavý dynamický prvek ale představují abstrahované mraky, jež dodávají jinak spíše tradičně koncipované scéně modernistický náboj. Na stropě v presbyteriu vytvořil scénu s Ježíšem předávajícím klíč sv. Petru. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:58


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Karl Krattner a Frýdlantsko Nejstarší zmínky o přítomnosti Karla Krattnera v Raspenavě se zatím podařilo objevit v souvislosti s realizací nástropních fresek v lodi kostela Nanebevzetí Panny Marie v létě 1912. Stejné vročení nese i šest přípravných kreseb k těmto freskám uložených na Frýdlantu. Jedná se o dvě studie evangelistů, kresby Boha Otce, hlavy apoštola a rukou. Krattnerova obliba letních pobytů v Raspenavě, kterou zmiňuje Otto Kletzl, se tedy datuje nejpozději od tohoto okamžiku. Kdo a co všechno postupně provázalo Krattnera k Raspenavě, zatím objasněno není. Drobných střípků, vláken a souvislostí známe několik. Manželka Karla Krattnera Marie měla v roce 1926 trvalé bydliště v Raspenavě č. 303. Jejich syn Ottokar pracoval ve frýdlantské firmě F. J. Schwarze.74 Karl Krattner spolupracoval s frýdlantským fotoateliérem Gottfrieda Wurbse, kde si na sklonku života nechával zhotovovat blíže nespecifikované fotografie.75 V kontaktu byl též s frýdlantským knihkupcem Rudolfem Schneiderem, u něhož si objednával odbornou literaturu.76 Otazník se vznáší i nad možným vztahem k raspenavským rodinám Richterů, kteří byli významnými sběrateli soudobých německy hovořících umělců v regionu, zejména pak Wenzela Franze Jägera, s nímž byl Krattner v kontaktu přímo v Raspenavě nebo přinejmenším v souvislosti s výstavami konanými po roce 1900, na nichž se potkávali a jež Krattner pomáhal organizovat. Konečně bez zajímavosti není ani fakt, že Krattnerův kolega z pražské akademie, profesor Franze Thiele, se narodil ve Frýdlantu, kde žila jeho rodina. Náboženské scény Karla Krattnera působí dnes s odstupem jednoho století již téměř jako z jiného světa. V okamžiku, kdy výtvarnou scénou hýbal nástup abstrakce, vytvářel Karl Krattner svérázná, hluboce procítěná sakrální díla, navzdory v zásadě konzervativnímu prostředí jejich zadavatelů a adresátů často poměrně nekonvenční a osobitá. Tradiční křesťanské náměty jsou v jeho podání prezentovány jako moderní pohádka. Krattnerova malba je redukována na barevné plochy, pohybuje se na pomezí ornamentu. Jeho monu-

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 55

mentální realizace na vlně historizující malby nejsou bezživotnými kopiemi starých mistrů, působí spíše jako impozantní eklektický kaleidoskop, z něhož dnes však známe jen některá díla. Cestu k nim představují právě kresby, které tvoří důležitou část tvorby a ukazují Krattnera jako zdatného univerzálního umělce. Karl Krattner zanechal na Liberecku, Frýdlantsku, v Jablonném v Podještědí a Tanvaldu nesmazatelné stopy. Vyzdobil zde trojici sakrálních interiérů a shodou okolností se jeho kresby ocitly na frýdlantském zámku, v regionu, s nímž některé z nich úzce souvisejí. Můžeme pouze spekulovat, jak by dnes vypadal Liberec a jeho novodobá kulturní historie, kdyby Krattner býval stačil uskutečnit svůj plán na přesunutí části tříd Akademie výtvarných umění z Prahy do Liberce. Jisté je, že jeho vztah k tomuto regionu byl velmi pevný – ve dvacátých letech úzce spolupracoval např. s Bücherei der Deutschen – a ne náhodou dnes odpočívá na raspenavském hřbitově. Krattnerův odkaz v současnosti zajímá spíše hrstku uměnovědců a historiků, ve své době byl však Karl Krattner respektovaným umělcem – jedním z posledních, v jejichž díle došla naplnění idea náboženské malby, monumentální staromistrovská technika fresky a také romantické vize nazarénů, jimiž byl Krattner, stejně tak jako odkazem barokních mistrů, nepochybně ovlivněn, a to nejen formálně, ale i stavem své hluboce věřící mysli. Jeho odkaz se z dnešního pohledu jeví i v souvislosti se současným führichovským výzkumem opět jako aktuální a je pouze otázkou času, kdy se také Krattnerovo dílo dočká své renesance na výsluní příběhu dějin umění v Čechách a nového důkladnějšího zhodnocení, k němuž snad přispěje i tento materiál.77 Karl Krattner, Autoportrét, 1906, kresba tužkou, papír, 331 × 250 mm, NPÚ, ÚPS na Sychrově, SZ Frýdlant, inv. č. F-10207. Foto J. Čížek

55

22.1.2015 10:02:59


Materiálie

T ransformation of the rural structures of Western Krkonoše. Findings of the area survey of rural residencies and vernacular architecture

ABSTRACT

TEREZA KONVALINKOVÁ | MARTIN OUHRABKA | The study

provides actual findings of the research goal of the National Heritage Institute DKRVO č. XIII relating to the area surveys of rural residencies and vernacular architecture in the Czech Republic. It introduces development and changes in peasant urbanism in the Western Krkonoše and it is based on the inventory survey of areas administered under the Jablonec nad Jizerou authority.

56

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 56

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Area survey

Plošný průzkum

methodology

metodika

documentation

dokumentace

vernacular architecture

lidová architektura

rural residencies

vesnická sídla

Krkonoše

Krkonoše

Jablonec nad Jizerou

Jablonec nad Jizerou

monument preservation

památková péče

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:02:59


Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury TEREZA KONVALINKOVÁ | MARTIN OUHRABKA

Stromkovice Památkové hodnocení zástavby lokality Stromkovice. Příklad výstupu terénní dokumentace. Podklad mapy: katastrální mapa ČÚZK, grafické zpracování a vyhodnocení T. Konvalinková, M. Ouhrabka, V. Vrabec

T

radiční venkovská architektura je v současné době jedním z nejohroženějších druhů historické zástavby. Aktuální stavební činnost probíhá tak dynamickým tempem, že za velmi krátké časové období pouze několika uplynulých let došlo a dochází k velmi razantní a nevratné proměně jednotlivých objektů i celých sídel. Řada hodnotných vesnic a domů zůstala však bohužel zcela stranou zájmu odborníků a bez jakéhokoliv stupně památkové ochrany. Za zcela zásadní činnost tak je nutné považovat provádění aktuální dokumentace vesnických sídel, do budoucna v podstatě jediného dokladu historické podoby vesnic. Primárním cílem památkové péče by tak měl být právě plošný průzkum větších území, který jako jediný zajistí inventarizaci a zachycení všech hodnotných staveb v dané lokalitě v konkrétním časovém období. XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 57

V rámci DKRVO1 probíhají na území Libereckého kraje plošné průzkumy několika lokalit i větších celků. Dílčí výsledky již byly prezentovány ve Fontes Nissae 2013.2 Následující text přináší konkrétní závěry plošného průzkumu na území západních Krkonoš, prováděného v letech 2013 a 2014. Základní metodou byla plošná celková kvantitativní inventarizace a pasportizace vesnických sídel, tedy nejen typických zástupců lidové architektury. Pro relevantní zhodnocení zástavby tak byla pozornost věnována i objektům slohovým (např. sakrálním stavbám, školám, veřejným budovám), drobným doplňkovým a hospodářským stavbám (stodolám, seníkům, kůlnám, hasičským zbrojnicím, dílnám), drobným plastikám a památníkům (sochám, křížkům, božím mukám), technickým stavbám (mostům, továrnám, vodním dílům, dopravním stavbám,

1_Příspěvek vznikl v rámci plnění výzkumného cíle NPÚ: Výzkum nemovitých památek v ČR. Aktuální metodické otázky průzkumu a dokumentace, ohrožené druhy památek a jejich vybrané exempláře, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace. 2_KOLKA, M., T. KONVALINKOVÁ a M. OUHRABKA. Plošné průzkumy vesnických sídel a lidové architektury. Metodika a aktuální příklady z území Libereckého kraje. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2013, roč. 14, č. 2. Liberec, 2013. s. 51–69. ISSN 1213509-7.

57

22.1.2015 10:02:59


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

Bratrouchov Příklad dobře udržované a autenticky dochované části zástavby umožňuje vytvoření představy o historické podobě lokality, prosinec 2013.

Foto M. Ouhrabka 3_Dle metodiky plošných průzkumů, kterou zpracovává kolektiv autorů pod vedením Ing. arch. Jana Pešty. Předpokládané vydání v roce 2014 (Výzkumný cíl NPÚ, DKRVO č. XIII). 4_Jablonec nad Jizerou byl založen jako nevelká ves s jednostrannou lánovou plužinou během 14. století. Viz KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách a na Moravě a ve Slezsku. II. díl. Praha: Libri, 1997, s. 516. ISBN 80-85983-14-1. 5_KOLKA, M., T. KONVALINKOVÁ a M. OUHRABKA. Plošné průzkumy vesnických sídel a lidové architektury. Metodika a aktuální příklady z území Libereckého kraje. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2013, roč. 14, č. 2. Liberec, s. 55. ISSN 1213509-7. 6_Více o struktuře a uspořádání sídel v oblasti viz Tamtéž, s. 58. 7_Domácí tkalcovství nevedlo k nutným úpravám interiéru. Stavy pouze zabíraly výraznou část světnice a nijak nezasahovaly do konstrukce domu. 8_Je nutné připomenout, že Krkonoše patřily k nejchudším oblastem v zemi. Každá neúroda nebo krize odbytu domácí výroby vedla k hladovění obyvatel. Viz ŠŤASTNÁ, Jarmila. Prostředky ke zmírnění bídy a hladu obyvatel na Vysocku v padesátých letech 19. století. In: Člověk a kultura v Krkonoších a krkonošském podhůří. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, 1985, s. 100–109. 9_In situ dochovaná záklopová prkna nalezneme např. v Jablonci nad Jizerou čp. 389 s čitelnou datací k roku 1821, tamtéž u čp. 368 (uvádí majitele domu Jana Pecha) a u čp. 240 (zmíněna obnova po požáru, roku 1866 pro

58

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 58

MATERIÁLIE

Jablonec nad Jizerou čp. 389 Chalupa pocházející dle datace na záklopovém prkně z roku 1821 je zástupcem nejstarší dochované vrstvy původní dřevěné zástavby města. Za povšimnutí stojí kvalitně zpracovaná podoba štítové lomenice a mladší charakteristické úpravy v podobě lepenky kladené na dřevěný šindel a mladší barevný obklad chránící roubené stěny. Mimořádně hodnotný dům není obýván a jeho technický stav se rapidně zhoršuje, únor 2014.

Foto M. Ouhrabka

průmyslovým areálům), ale i novostavbám do poloviny 20. století, které ovlivňují podobu sídel. Nedílnou součástí byla dokumentace extravilánu obcí, dochovaných plužin, hrobek sbíraného kamení, tradiční zeleně, komunikační sítě a celkového urbanistického uspořádání.3 V rámci průzkumu proběhlo zmapování města Jablonec nad Jizerou a všech jeho místních částí. Celkově se jedná o více než 1 100 objektů. Tento typ průzkumu si vzhledem k rozsahu území logicky neklade za cíl hloubkové poznání historie sídel a domů, ale zhodnocení a dokumentaci stavu dotčených lokalit k určitému datu. Jedině díky důkladnému poznání fondu tradiční architektury lze následně zachytit hodnoty, které je nezbytné zachovat a chránit.

Nejstarší dochovaná vrstva zástavby Zkoumaná oblast se nachází v prostoru západních Krkonoš a pro potřeby průzkumu byla vymezena současným rozsahem města Jablonec nad Jizerou. Pod jeho působnost tak spadají i okolní historické obce a osady Blansko, Bratrouchov, Buřany, Dolní a Horní Dušnice, Dolní Tříč, Hradsko, Končiny, Stromkovice a Vojtěšice. Sídla se rozkládají ve výrazném zářezu horního toku řeky Jizery a především na svazích a v bočních údolích jejích přítoků. Stávající rozsah je do budoucna vhodné rozšířit o území města Rokytnice nad Jizerou. Prozatím byla do průzkumu z komparativních důvodů zahrnuta ves Františkov (obec Rokytnice nad Jizerou) jako doklad podoby zástavby v odlišném jazykovém prostředí. Vzhledem k nepříhodným klimatickým a přírodním podmínkám byla oblast během vrcholné středověké kolonizace velmi řídce zastavěna. Do vyšších poloh

postupovalo osídlení pomalu a kromě vrcholně středověkého založení Jablonce4 na levém břehu Jizery se sídelní struktura ustálila až později, během 17. a 18. století.5 Vedle málo výnosného zemědělství bylo důležitým zdrojem obživy tkalcovství a v okolí zpracování skla. Tyto ekonomické aktivity umožnily ve druhé polovině 18. století nárůst osídlení oblasti včetně rozvoje Jablonce nad Jizerou jako přirozeného centra těžícího ze své polohy a rozsáhlé farnosti. Pro uspořádání vesnic je příznačná rozvolněná struktura zástavby, snažící se o co největší využití horského terénu.6 Pro širší oblasti Krkonoš a jejich podhůří byl (a svým způsobem stále je) zcela charakteristický přízemní dům kombinující zděnou a roubenou konstrukci. Rozdílné jazykové prostředí nemělo na charakter obydlí příliš vliv a vzhled objektů determinovaly spíše přírodní podmínky a způsob obživy.7 Obdobně sociální status obyvatel se obecně projevuje pouze ve velikosti půdorysů domu, přičemž u větších usedlostí lze často pozorovat rozšíření obytné části o druhou světničku. Vzhledem k těžkým životním podmínkám tak není sociální struktura obce proti zemědělsky výnosnějším oblastem tak výrazně stratifikována.8 Přes poměrně dlouhý a pozvolný urbanistický vývoj pochází nejstarší dochovaná vrstva staveb z druhé poloviny 18. a především z přelomu 18. a 19. století. Datování těchto domů lze však pouze hrubě vymezit porovnáním analogií obdobných objektů v širším regionu a také nemnoha dochovanými záklopovými prkny zaznamenávajícími informace o výstavbě.9 Vzhledem k tomu, že v regionu citelně chybí hloub-

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:00


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Jablonec nad Jizerou čp. 389 Detail záklopového prkna. Hůře čitelný malovaný nápis členěný do tří polí zní: „ Pochwale buď [---] [Kristus] od to / ho czasu až na[....] Amen“ dále „Toto stawení wyzdwiženo gest s pomo / cy Bóžy asnkladem Jozefa Halamy. Ao 1821“ pokračuje: „Deyg Božy pomoci Domu tomuto / Mistr Johan Nowotny zgestřaby / starssi [ tovaryss] Waclaw Wotoček“. Jan Novotný je uveden na indikační skice stabilního katastru z roku 1843 jako vlastník usedlosti čp. 16 v Jestřabí. Jméno Votoček (tentokrát František) se objevuje i na záklopovém prkně nedalekého domu čp. 240 (viz pozn. č. 9), duben 2014.

Foto I. Habán

kový průzkum jednotlivých objektů,10 nelze vyloučit existenci poněkud starších domů nebo alespoň jejich částí pocházejících z doby okolo poloviny 18. století. Nastolená stavební tradice byla však natolik vžitá, že se podoba domů hluboko do druhé poloviny 19. století prakticky nezměnila. Využití dřeva jako stavebního materiálu, respektive roubené konstrukce trvá prakticky do počátku 20. století, a to i v případě maloměstského prostředí Jablonce nad Jizerou. Nepočetné reprezentanty nejstarší zděné architektury představovaly slohové budovy kostela a fary nebo klasicistní dům čp. 315 a někdejší stará škola. Obecně lze podobu domu v tomto období popsat jako přízemní, s roubenou světnicí a zděným hospodářským dílem.11 Vzhledem k tomu, že převážná část zástavby je situována ve svažitém terénu, bývá dům orientován podélně s vrstevnicí a rozdíl výšek svahu vyrovnává vysokou podezdívkou.12 Vstupní průčelí odvrácené od svahu zpřístupňují zděné rampy zápraží. K zadní okapové straně se zpravidla přimyká přístěnek, který je krytý přesahem střechy dotýkající se svahu. V nemnohých případech, kdy je objekt situován v rovinatém terénu, na podélný přístěnek často navazují další provozní přístavby. Dispozice interiéru v základní formě vychází z tradičního trojdílného uspořádání se středovou síní, navazující světnicí a hospodářským dílem, tedy chlévem a chladnou komorou. Komunikační schéma je proti blízkým regionům mírně odlišné. Středová síň bývá často neprůchozí a zpravidla přes ni vede jediný vstup do chléva. Pro roubené konstrukce z ručně hraněných trámů spojovaných rybinovými pláty jsou příznačné

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 59

výrazné nárožní přesahy horních řad trámů. Povrchová úprava v tomto období zůstávala pravděpodobně v podobě ztmavlého dřeva trámů a obílených hliněných vymazávek spár.13 Velmi charakteristický prvek představují stěnové kleštiny vyztužující roubení.14 Zdivo ze sbíraného a lomového kamene bylo většinou opatřeno hladkými vápennými omítkami nebo alespoň vápennými nátěry. Štíty bývají bedněné, skládané většinou spíše do podoby jednodušších lomenic. Zajímavá je aplikace

Josefa a Jana Palouše zhotovil mistr truhlářský František Votoček). Další potom v mlýně čp. 37 v Buřanech nebo již nečitelné na domě čp. 50 ve Františkově. 10_U žádného z objektů ve zkoumané oblasti prozatím nebyl proveden stavebně historický průzkum. Mapování lidové architektury v Krkonoších provádí v současnosti především Jiří Louda, který je autorem několika studií, článků a přednášek. 11_Výjimečně dochovaný je dům čp. 20 ve Stromkovicích, roubený včetně hospodářské části. 12_Štítová orientace vůči svahu je zde spíše výjimečná, např. u domů čp. 15, 80 a 81 v Bratrouchově, čp. 17 v Buřanech, čp. 201 v Jablonci nad Jizerou, čp. 129 v Dolní Dušnici, čp. 40 a 62 v Končinách, čp. 2, 18, 62 a 65 ve Stromkovicích nebo čp. 103 a 105 ve Vojtěšicích. 13_Obvyklé je i užití modrého šmolkového pigmentu k probarvení vápna pro natírání spár. 14_Oboustranné kleštiny ze subtilních trámků spojují šrouby se čtvercovými hlavami a matkami. Méně častá varianta stěnových kleštin využívá pásového železa místo dřevěného trámku. Počátek používání stěnových kleštin nelze z dosavadních průzkumů přesně datovat. Velmi pravděpodobně se objevují během poloviny 19. století jak u novostaveb, tak druhotně přidané k roubeným stěnám starších objektů.

Jablonec nad Jizerou Pohled od jihozápadu. Snímek z roku 1873 dokládá podobu městečka s rozptýlenou dřevěnou zástavbou a navazující jednostrannou lineární plužinou. Z charakteristické přízemní roubené zástavby se vymyká patrové uspořádání hostince ve střední části fotografie. Patro zakončené valbovou střechou využívalo pravděpodobně rámové konstrukce s bedněním Soukromý archiv pana J. Černíka, Jablonec nad Jizerou

59

22.1.2015 10:03:01


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

6

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 60

7

8

9

10

11

12

60

MATERIÁLIE

13

14

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:04


MATERIÁLIE obr. 6_Stromkovice čp. 20 Jediný dochovaný dům s roubenou hospodářskou částí, patřící pravděpodobně k nejstarším chalupám v oblasti, zůstal dochován v autentické podobě exteriéru i interiéru. Světnici, zastropenou masivními hraněnými trámy, rozšiřuje otevřený, samostatně níže zastropený boční prostor světničky s menším okénkem ve štítovém průčelí. Za kachlovým sporákem je vymezen zděný kubus s roubeným věncem, související pravděpodobně s předchozím systémem otopného zařízení. (Podobné řešení se nachází i u objektů ve Vojtěšicích, jeho přesnou funkci se prozatím nepodařilo kvůli nepřístupnosti interiérů objasnit), červenec 2014. Foto M. Ouhrabka obr. 7_Stromkovice čp. 20 Masivní roubené trámy s oboustrannými rybinami, jednoduchá trámková zárubeň či prořízlá osvětlovací okénka mezi trámy naznačují oproti okolní zástavbě výrazně starší původ domu, září 2014 Foto M. Ouhrabka obr. 8_ Stromkovice čp. 20 Detail malovaného původního čísla popisného: „N. 59.“ Číslo zachycuje i indikační skica stabilního katastru k roku 1843, stejně jako tehdejšího majitele usedlosti Josefa Hollmanna, září 2014. Foto M. Ouhrabka obr. 9_ Vojtěšice-Porostlice čp. 106 V jednotlivých případech i zde nalezneme bohatší formy lomenic s tzv. kočičí procházkou, typickou spíše pro okolí Vysokého, Sklenařic a Pasek nad Jizerou, červenec 2014 Foto T. Konvalinková obr. 10_Vojtěšice čp. 84 Dobře udržovaná usedlost představuje charakteristický příklad starší zástavby nezasaženého výraznějšími úpravami, květen 2013 Foto M. Ouhrabka obr. 11_Bratrouchov Vnitřní uspořádání vychází z tradičního trojdílného domu, tedy na středovou síň navazuje světnice a hospodářská část s chlévem a komorou. Chlév přístupný ze síně je situován při vstupním průčelí. Svod močůvky a čisticí otvor ústí na hnojiště situované pod vstupní rampou domu. Komora bývá proti úrovni podlahy síně a chléva částečně zapuštěná a zaklenuta valenou klenbou v podobě mělkého sklípku. Na snímku zachycen interiér síně se vstupy do chléva a komory. Mezi otvory umístěn odkládací/osvětlovací výklenek. Zdivo hospodářské části je nastaveno po celém obvodu roubeným věncem, srpen 2014. Foto M. Ouhrabka obr. 12_Bratrouchov Interiér studené komory, srpen 2014. Foto T. Konvalinková obr. 13_Horní Dušnice Odhalené těleso dymníku s kuchyní a navazující pecní zdí. Zdivo ze sbíraného kamene využívá všechny formáty místní krystalické břidlice včetně desek zaklopujících prostor kuchyně. Samostatný roubený blok světnice je provázán se síní a zděnou hospodářskou částí průběžným roubeným věncem. Foto po požáru, listopad 2014. Foto M. Ouhrabka obr. 14 _Horní Dušnice Pohled do prostoru dymníkové kuchyně. Soustavu obslužných otvorů chlebové pece a rovnoběžně situovaných kamen (na snímku skryté, v pravé části) doprovází výrazná podesta, odkládací a přisvětlovací výklenek. Méně obvyklé je využití dřevěného trámového překladu niky kuchyně. Foto po požáru, listopad 2014.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

15_Např. Františkov čp. 32 a čp. 50, Dolní Dušnice čp. 129 16_Zde dochované ve dvou exemplářích na domě čp. 26 v Buřanech a čp. 9 v Horní Dušnici.

dekorativní skladby i u štítů nad hospodářskou částí.15 Štíty mnohdy doplňovaly jednoduché kabřince se zmíněnými záklopovými prkny. Sedlové střechy pokrýval převážně štípaný šindel, slaměné došky nebo nejčastěji kombinace obou krytin. Jednoduché hambalkové krovy vyztužují různé varianty stojatých stolic. Krokve s námětky bývají osazeny přímo na závěru roubení nebo okapové vaznice. Výrazný prvek představují nakládací vikýře, umožňující jednoduchou manipulaci a přístup ze svahu do podstřeší. Regionálním zvláštností jsou domovní zvoničky nasazené na hřebeni střechy nebo nad zádveřím chalupy.16

obr. 15_Bratrouchov Pohled do prostoru topeniště. Otopné zařízení je obsluhováno z menší varianty kuchyně situované ve vyzděném tělese dymníku. Přilehlá chlebová pec prostupuje kolmo (v tomto případě mírně nakoso) podélnou stěnou světnice do prostoru přístěnku. Zaslepené obslužné otvory kamen doprovází po straně umístěné ústí chlebové pece, srpen 2014. Foto T. Konvalinková obr. 16_Bratrouchov Pohled do podélného přístěnku domu. Mladší přesah střechy dosedá na rozvolněnou opěrnou zídku protisvahu. Roubenou stěnou síně částečně prostupuje těleso kolmo situované pece, srpen 2014.

Foto T. Konvalinková

15

16

Foto M. Ouhrabka

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 61

61

22.1.2015 10:03:19


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

62

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 62

MATERIÁLIE

17

18

19

20

21

22

23

24

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:22


MATERIÁLIE

obr. 17_Bratrouchov Interiér světnice. Nejběžnější zastropení je provedeno pomocí povalů ložených přes příčné stropní trámy, které bývají alespoň v prostoru světnice zdobeny okosením zakončeným výběhy. Uložení povalů při štítové stěně doprovází profilovaná římsa. Zajímavostí je postel odpovídající svou podobou a charakteristickým umístěním tkalcovskému stavu (druhotné využití konstrukce stavu nelze vyloučit), srpen 2014.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

17_Z autenticky dochovaných např. domy čp. 26 + 72 v Bratrouchově, bez hospodářských částí potom novodobě upravené čp. 13 + 35 a 38 + 39 ve Stromkovicích. 18_např. domy čp. 37, 43, 33, 28+29, 41 ve Stromkovicích, čp. 87 v Bratrouchově, čp. 117 v Bratrouchově, + čp. 15, čp. 11, čp. 6 ve Františkově. Domy s oboustranně obytnou dispozicí jsou zpravidla vázány na těžko obhospodařovávané lokality (např. příkré svahy Stromkovic). Navýšení obytné kapacity umožnilo i větší prostor pro domácí výrobu. 19_Z dodnes dochovaných např. mlýny čp. 37 v Buřanech, čp. 112, 113 ve Vojtěšicích-Porostlici, čp. 15 v Horní Dušnici nebo čp. 569 v Předním Blansku. 20_SOJKOVÁ, Jana. Domácká výroba. In: FLOUSEK, Jiří ed. Krkonoše. Praha: Baset, 2007. s. 519. ISBN 978-80-7340-104-7. 21_TYLLNER, Lubomír a kol. Lidová kultura, národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska A-N. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 411. ISBN 978-80-204-1712-1.

Foto T. Konvalinková obr. 18_Končiny čp. 69 Typické uspořádání usedlosti se samostatně stojící roubenou stodolou. Přesah roubené stodoly vynáší zabedněná rámová konstrukce. Pro uskladnění sena dále sloužilo i podkroví domu, což indikuje nakládací sedlový vikýř. Méně obvyklé situování hnojiště při zadním štítovém průčelí domu naznačuje čistící otvor ústící z chléva a záchod na nároží domu na konci kryté pavlače, březen 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 19_Bratrouchov čp. 66 Dům s roubenou stodolou podélně navazující na chlévní část domu. Základ stodoly v podobě trámového roštu spočívá na kamenných pilířcích. Zádveří je navýšeno o mladší obytnou nástavbu pro sezónní bydlení. Vysoká podezdívka umožnila umístění menšího chléva, červen 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 20_Bratrouchov čp. 26 + 72 Zrcadlově uspořádaný dvojdům. Mezera mezi střechami vznikla druhotně v létě 2014 z důvodu postupného zániku levého objektu, srpen 2014.

Foto M. Ouhrabka obr. 21_Františkov čp. 15 Příklad celoroubeného objektu s oboustranně obytnou dispozicí, duben 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 22_Hradsko Areál bývalé tkalcovny hedvábí Herzfeld a Fischel je dodnes zčásti využíván k výrobě i bydlení, červen 2013. Foto M. Ouhrabka obr. 23_Buřany čp. 15 Dochovaná část areálu tkalcovny, březen 2013. Foto M. Ouhrabka obr. 24_Zadní Blansko čp. 518 Zástupce nejmladší obytné roubené zástavby s vaznicovým krovem, zobytněným podkrovím a dvojdílnou dispozicí bez hospodářského zázemí, říjen 2013.

Foto M. Ouhrabka

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 63

Podobu jednotlivých usedlostí doplňovala řada hospodářských budov, a to především stodol, stodůlek a seníků. Tyto převážně roubené stavby bývají na rozdíl od obytných stavení orientovány kolmo ke svahu, přičemž sklon vyrovnávají zděné pilíře nebo podezdívky. Konkrétní terénní podmínky a způsob obživy však umožnily vzniknout řadě variant a výjimek v uspořádání domu. Častá je podoba s navazující stodolou v podélné ose půdorysu objektu nebo kolmé nasazení roubených seníků z protisvahu na střechu domu na místo manipulačních vikýřů. Zajímavé specifikum představuje výskyt zrcadlově uspořádaných dvojdomů spojených v podélné ose hospodářskými částmi17 nebo častěji i staveb s oboustranně obytnou dispozicí bez hospodářského zázemí.18 Samostatnou skupinu samozřejmě tvoří mlýny a jiné výrobní objekty, kdy podobu a umístění utváří provozní potřeby a návaznost na vodní tok.19

Vývoj od konce 19. století do roku 1945 Na krkonošskou tradici domáckého tkalcovství navazuje průmyslová výroba, která koncem 19. století zcela převážila.20 Přestože tovární produkce přinesla zcela nový způsob obživy, nedošlo přímo ve spádových vesnicích k dramatickému útlumu zemědělství. Postavení početné části zdejších obyvatel lze označit termínem kovozemědělec,21 tedy vesnický dělník se stálým zaměstnáním v průmyslu, zároveň stále obhospodařující vlastní zemědělskou půdu. Rozvoj průmyslové výroby koncem 19. století přinesl i navýšení počtu obyvatel. Zkoumaná oblast dosáhla podle sčítání z let 1900 a 1910 nejvyššího počtu usedlých v historii.22 Vznik větších textilek podél toku Jizery,23 jdoucí ruku v ruce s výstavbou silnice24 a železnice,25 vyvolal na pře-

22_Retrospektivní lexikon obcí Libereckého kraje 1850 – 2001. Liberec: Český statistický úřad, Krajská reprezentace Liberec, 2003, s. 119. ISBN 80-250-0538-0. 23_Největší průmyslové areály byly soustředěny především podél Jizery. Mezi nejvýznamnější podniky patřily úpravna textilu Linke a Stumpe, postavená na místě starého travního bělidla v Jablonci nad Jizerou, a tkalcovna hedvábí Herzfeld a Fischel v Hradsku. Další podniky se nacházely i v Buřanech (Glaserova tkalcovna) a Blansku (Kunova tkalcovna). Viz BERAN Lukáš a Vladislava VALCHÁŘOVÁ. Industriál Libereckého Kraje, technické stavby a průmyslová architektura. Praha: ČVUT, 2007, s. 223 – 224. ISBN 978-80-0103798-0. 24_V roce 1872 by la dokončena silnice navazující na Krkonošskou silnici z Poniklé přes Jablonec nad Jizerou k Novému Světu. Viz LUŠTINEC, Jan a kol. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. Praha: Růžolící chrochtík, 2004, s. 9. ISBN 80-903346-2-8. 25_Na místní dráze Jilemnice (Martinice) – Rokytnice nad Jizerou byl zahájen provoz v roce 1899. Ve vymezené oblasti se nachází stanice Hradsko a Jablonec nad Jizerou. Tamtéž, s. 37.

63

22.1.2015 10:03:28


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

MATERIÁLIE

lomu 19. a 20. století přestavbu nově prosperujících lokálních center, a tedy i Jablonce nad Jizerou.26 Zvýšená stavební produkce vtiskla městečku na dlouhou dobu charakteristický podhorský ráz starší dřevěné zástavby promíchané s objekty typické maloměstské architektury, jejíž vzory lze často hledat právě u průmyslových nebo drážních areálů. Nová zděná architektura vycházející z ozvuků moderních slohů kombinovaných s místními stavebními zvyklostmi však víceméně pouze zahušťovala starší rozptýlenou strukturu. Náznak souvislejších městských forem vznikl pouze soustředěním větších objektů podél komunikace. Bytové domy se vyskytují především v menších dělnických koloniích navazujících na průmyslové areály.27 V okolních vsích se zděné novostavby uplatnily spíše solitérně. Kromě nemnohých obytných domů bez zemědělského zázemí lze jako příklad zmínit novostavbu sokolovny v Bratrouchově, budovu školy ve Františkově nebo neoslohový filiální kostel sv. Jana Nepomuckého28 ve Vojtěšicích. I v době nárůstu nové zástavby zůstává většina stavebního fondu oblasti dřevěná. Paralelně s nástupem zděné architektury stále přetrvává využití dřeva jako převažujícího stavebního materiálu. Roubená stěna častěji sestává především z pravidelně hraněného řezaného dřeva. Hmota domu bývá často navýšena o polopatro umožňující snadnější zobytnění podkroví. Celková podoba se částečně podřizuje dobovému vkusu a přejímá soudobé architektonické detaily, jako jsou přesahy vaznicových krovů nebo osazení okenních otvorů většími formáty výplní. Obživa v průmyslové výrobě umožnila především v Jablonci nad Jizerou stavbu čistě obytných domů bez hospodářského zázemí. Pouze dvojdílná dispozice se v tom případě omezuje na chodbu/síň a navazující obytnou místnost v přízemí, doplněnou druhým pokojem v podkroví. Stávající chalupy pocházející z průběhu 18. a 19. století zároveň zůstávají především na vsích zachovány a nadále jsou pouze upravovány či různou měrou přestavovány. Nejcharakterističtější úpravou, měnící vnější vzhled domů, se stává prkenné bednění roubených částí a také přístavby zádveří chránící hlavní vstup a přístup k suchému záchodu. Kromě tradiční formy svisle kladeného bednění s přelištováním se zhusta objevuje i varianta vodorovného obložení z prken

obr. 25_Stromkovice čp. 33 Příklad novostavby z přelomu 19. a 20. století reprezentuje všechny charakteristické prvky mladší roubené architektury – vaznicový krov se zvýšeným polopatrem, vodorovné prkenné bednění, subtilní stěnové kleštiny, okenní výplně s eklektickým členěním a červený nátěr. Dům stále dodržuje tradiční hmotu a dispozici, září 2013.

26_Jablonec nad Jizerou byl povýšen na městys v roce 1896. Viz KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách a na Moravě a ve Slezsku. II. díl. Praha: Libri, 1997, s. 516. ISBN 80-85983-14-1. 27_Kromě celé dělnické kolonie Hradsko lze jmenovat částečně obytný objekt čp. 11 v Buřanech nebo mladší dům čp. 313 v Jablonci nad Jizerou. 28_Stavba byla dokončena v roce 1906.

64

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 64

Foto M. Ouhrabka obr. 26_Vojtěšice čp. 87 Dům s datací ve štítu k roku 1907. Zajímavá ukázka nejmladší roubené zástavby vyniká charakteristickou barevností a nízkým sklonem střechy s pásovou lepenkou, říjen 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 27_Končiny čp. 70 Charakteristická novostavba z přelomu 19. a 20. století kombinující roubenou a zděnou konstrukci. Obytné polopatro se zdobně pojednanými okny kryjí dekorativně vyskládané barvené eternitové šablony, březen 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 28_Bratrouchov Datace 1905 na rubu vstupního bedněného zádveří, srpen 2014.

Foto M. Ouhrabka obr. 29_Buřany čp. 8 Požár odhalil vrstvy povrchových úprav roubení světnice. Mladší vodorovný obklad na pero a drážku doplňuje podkladní rošt interiérových omítek, září 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 30_Jablonec nad Jizerou čp. 308 Doklad pestrého modrozeleného pojetí roubení i prkenného obkladu chránícího štítové průčelí, duben 2014.

Foto M. Ouhrabka obr. 31_Vojtěšice čp. 104 Chalupa s dobře čitelnými vlivy moderní slohové architektury, duben 2013.

Foto T. Konvalinková obr. 32_Vojtěšice čp. 99 Rozšíření starší roubené stodoly o mladší pilířovou část s bedněnými poli, duben 2013. Foto M.

Ouhrabka

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:28


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 65

25

26

27

28

29

30

31

32

65

22.1.2015 10:03:28


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

MATERIÁLIE

33

34

obr. 33_Buřany čp. 79 Detail mladších posuvných vrat nahrazujících předchozí dvoukřídlá vrata roubené stodoly, září 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 34_Přední Blansko Hasičská zbrojnice Doplňkový objekt spoluutváří podobu vesnického sídla, prosinec 2013.

Foto M. Ouhrabka

35

obr. 35_Bratrouchov čp. 82 Charakteristické navýšení ubytovacích kapacit domu. Přístavbu kolmého křídla doprovází nástavba obytného podkroví s polopatrem a vaznicovým krovem. Architektonický výraz počátku 20. století navazuje na dochovanou hmotu světnice původního zemědělského stavení. Zajímavým a často používaným detailem je zakončení podezdívky řádkou pálených cihel, červen 2013.

Foto T. Konvalinková obr. 36_Vojtěšice čp. 109 Architektonicky ztvárněná rekreační chata dokládá využití roubené konstrukce a jiných prvků tradičního stavitelství i v první polovině 20. století, květen 2014.

Foto M. Ouhrabka

36

66

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 66

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:35


MATERIÁLIE

na pero a drážku imitující tak samotné trámy roubení. Tyto úpravy umožnila cenová dostupnost strojově řezaných prken.29 Jejich použití bylo motivováno ochranou roubení, zlepšením tepelného komfortu a samozřejmě vlivem soudobého vkusu. S těmito dílčími adaptacemi souvisí i postupný nárůst využívání průmyslově zpracovaných výrobků. Pásy lepenek kladené na šindelové střechy se v podhorských oblastech staly na dlouhou dobu dominantní krytinou. Olejové krycí nátěry přinesly daleko pestřejší pojetí povrchových úprav konstrukcí a architektonických detailů. Běžné je provedení roubení a bedněných ploch v zelené, modrozelené, hnědočervené, šedomodré i žluté barvě. Společně s obytnými domy dostály určité proměny i hospodářské a další provozní objekty. Prosazují se pilířové stodoly, řidčeji samostatně stojící hospodářské zděné stavby. Samostatnou kapitolou potřebnou k ucelenému pohledu na podobu zdejší vesnice jsou drobné sakrální památky, které se zde oproti bohatším oblastem zemědělského kraje vyskytují v menším počtu. Z dochovaného fondu, který tvoří především jednoduché kamenné či kovové kříže, pocházející převážně z druhé poloviny 19. století, vyčnívají umělecky náročněji zpracované pískovcové krucifixy a malá skupina soch světců.30 Jistou zajímavostí je výskyt několika plechových malovaných krucifixů přibíjených na stodoly31 a lesní dřevěná kaplička se studánkou a křížovou cestou ve Stromkovicích. V nástinu postupných změn obrazu osídlení je nutné zmínit i nový faktor, jímž je rozvoj turistiky a rekreačního bydlení. I když proti jiným částem hor není zkoumaná oblast natolik turisticky zatížená, nesou i zde některé chalupy typické nástavby letních bytů a vznikají i samostatné horské (turistické) ubytovny. Pohledově exponovanou budovou se stává hotel Stráž v Končinách, velikostí a stylem srovnatelný s jinými hotely ve vyšších polohách Krkonoš. Během 20. a 30. let 20. století navázaly na tradici pobytů v horské přírodě soukromé rekreační chaty. Rozmanité formy vycházející často ze soudobých architektonických návrhů byly umisťovány zpravidla mimo intravilány vsí a vzhledem k funkci i v těsné blízkosti lesa.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 67

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Změny po roce 1945 a současnost Zásadní změnu přináší druhá polovina 20. století. Území s převážně českým obyvatelstvem se sice příliš významně nedotkl poválečný odsun Němců, ale proběhla zde poměrně výrazná vlna odchodu místních obyvatel do vysídlených měst a obcí v podhůří (např. do Rokytnice, Harrachova, Vrchlabí, Vítkovic, Špindlerova Mlýna, ale i do Liberce nebo Jablonce nad Nisou). Stěhování bylo tehdy logicky motivováno výrazně lepšími životními podmínkami. Proto během krátkého období kolem druhé světové války klesl i zde počet trvale žijících obyvatel přibližně na polovinu a již nedosáhl předválečné úrovně.32 Paradoxně nepříliš veliký vliv na krajinu zde oproti jiným částem republiky měla kolektivizace zemědělství. Zdejší opravdu nepříhodné terénní podmínky zabránily plošnému scelování pozemků a kompletní změně struktury extravilánu sídel. Přesto lze od druhé poloviny 20. století sledovat postupný zánik tradičního hospodaření jako jednoho ze způsobů obživy místních obyvatel. Všechny tyto výrazné socioekonomické změny se samozřejmě projevily na vzhledu krajiny i jednotlivých domů. Prázdné usedlosti kupují noví majitelé, chalupáři, pro svoji rekreaci. Starousedlíci postupně přestávají zemědělsky využívat svá stavení, ale snaží se je přizpůsobit „modernímu“ bydlení. Do té doby téměř autenticky dochované domy tak procházejí významnými stavebními proměnami ve dvou paralelních vlnách, které jsou dodnes jednoznačně odlišitelné. Chalupářské úpravy realizované se snahou o zachování historické podoby stavby vedly k záchraně mnoha objektů. Vzhledem k rekreačnímu využití nebyly nutné žádné větší zásahy, naopak někdy až s naivními romantizujícími představami docházelo k očišťování od mladších (ale také hodnotných) vrstev, například k plošně rozšířenému odstraňování barevných nátěrů a jejich nahrazování za dnes typický hnědobílý rytmus roubení a spár. Specifickou proměnou prošlo také okolí domů, od tradičních oplocených zahrádek a předzahrádek s obvyklými okrasnými a užitkovými rostlinami po ty s nově osazovanými druhy nepůvodní jehličnaté zeleně a spíše městskými okrasnými druhy rostlin. Trvale žijící obyvatelé, starousedlíci, se naopak spíše zcela prakticky snaží přizpůsobit svá obydlí dle tehdejších stavebních trendů, tzn. výměnou oken za větší trojdílná, schováním roubení pod novou břízolitovou fasá-

29_Mladší objekt dodnes funkční pily ve Stromkovicích čp. 67 byl uveden do provozu až v roce 1922. 30_Jedná se o kříže u hasičské zbrojnice v Bratrouchově, u čp. 84 v Bratrouchově, u čp. 174 v Končinách a na Rezku. Dále pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého v Zadním Blansku a v Dolní Tříči. Vzhledem k použitému druhu kamene a kvalitnímu zpracování je lze přisuzovat některým z podkrkonošských kamenosochařských dílen. 31_Vojtěšice stodola u čp. 99, Horní Dušnice stodola u čp. 10 32_Mezi lety 1930 a 1950 tak klesl počet obyvatel v Bratrouchově z 529 na 260, v Buřanech z 261 na 132, Dolní Dušnici z 238 na 131, Horní Dušnici z 291 na 134, Stromkovicích z 335 na 120 a Vojtěšicích z 201 na 113. (Zdroj dat: viz pozn. 22)

67

22.1.2015 10:03:40


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

STUDIE obr. 37_Bratrouchov - Janouchovo město čp. 30 Chalupáři pečlivě udržovaná usedlost dochovaná v autentickém stavu včetně zeleného nátěru. Okolí domu je logicky upraveno rekreačním účelům bez hospodářského využití, červen 2013.

Foto T. Konvalinková

33_V této oblasti nebyla na rozdíl od blízkého Železnobrodska či Jablonecka břidlice historicky využívána ani pro krytí střech, štítů či stěn. 34_Zajímavý řemeslný rukopis můžeme vysledovat od domu pokrývače p. Kobra čp. 417 v Jablonci nad Jizerou, jehož dnešní podoba s obložením šedým a zeleným eternitem nahradila předchozí pohledové roubení a prkenný štít. Shodné detaily (u některých např. motiv srdce ve štítu) nalezneme i na dalších stavbách v okolí – např. čp. 406 v Jablonci nad Jizerou, čp. 530 v Předním Blansku, čp. 502 v Zadním Blansku, čp. 577 v Dolní Tříči, čp. 74 v Buřanech, čp. 31 v Horní Dušnici, čp. 51 v Končinách nebo čp. 43 ve Stromkovicích. Používání eternitu lze vysledovat již od počátku 20. století, teprve kolem poloviny 20. století se však stává běžnějším materiálem. 35_Další velký rekreační objekt vzniká celkovou přestavbou budovy bývalé školy čp. 27 v Buřanech. Postupnými nevhodnými úpravami dnes působí v rámci okolní zástavby velmi rušivě, navíc v podstatě bez využití, obdobně jako penzion čp. 66 v Horní Dušnici, domy čp. 85 a čp. 99 v Bratrouchově nebo čp. 66 ve Stromkovicích.

68

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 68

du či přímo vyzděním světnice. Veliký podíl na změně vnějšího vzhledu chalup má využití eternitových šablon. Ty se ve větší míře začínají používat nejen místo lepenkových a šindelových střech, ale i pro krytí stěn a štítů. Ačkoliv oproti jiným regionům nenahrazují předchozí břidlicové šablony,33 bývají i zde skládány do podoby různobarevných geometrických ornamentů a slouží i k ochraně původně odhalených dřevěných konstrukcí, které pod nimi zůstaly dochovány ve své autentické podobě.34 Veškeré tyto zásahy však probíhaly relativně nedestruktivně, v rámci kontinuální adaptace starších objektů. Stavební práce prováděli zpravidla sami majitelé, navíc s tehdy omezeným sortimentem stavebního materiálu. Naprosto běžná pak byla pravidelná péče a údržba domů i jejich okolí, která zajišťovala dobrý technický stav usedlostí bez nutnosti následných rozsáhlých oprav. Ta je však dnes bohužel zcela opomíjená a zanedbávaná. Urbanistická struktura dotčených lokalit naštěstí nebyla ve druhé polovině 20. století narušena plošnými demolicemi či invazivní plánovitou výstavbou objektů „Jednot“, kulturních domů nebo velkých JZD. Nová zástavba 70. a 80. let 20. století se ve větší míře dotkla hlavně samotného Jablonce nad Jizerou (lokalita s bytovými domy s místním názvem Letná) a Dolní Tříče (lokalita Tříčsko s enklávou rodinných domů). Solitérní novostavby vznikají i v jednotlivých místních částech, kde mírně zahušťují historickou urbanistickou strukturu na parcelách vydělených z usedlostí, méně již „na zelené louce“ mimo intravilán obce. Díky relativní odloučenosti od oblíbených turistických cílů Krkonoš a zimních středisek nedošlo v oblasti k masivní výstavbě ubytovacích kapacit či turistické a sportovní infrastruktury. V 70. a 80. letech 20. století byly přesto na pohledově exponovaných plochách vybudovány budovy hotelu v Bratrouchově (čp. 1 a čp. 73) a zbourán a znovu vystavěn hotel v Končinách (čp. 54). Svojí atypickou hmotou výrazně změnily dálkové pohledy a architektonickým pojetím toto území nijak neobohatily.35 Z větších stavebních zásahů do krajiny zkoumaného území z poslední třetiny 20. století je nezbytné zmínit areál bývalého JZD a sila v Končinách.

obr. 38 _Jablonec nad Jizerou čp. 417 Vlastní dům pokrývače p. Kobra. Vzorový dům pokrývačské práce a variant využití eternitového obkladu. I mladší eternitové obklady jsou hodnotnou a zajímavou vrstvou povrchových úprav, které je nutné chránit před puristickými zásahy, únor 2014.

Foto M. Ouhrabka obr. 39_Bratrouchov čp. 19 Typická úprava fasády pod břízolitovou omítkou a osazení mladších zjednodušených oken zde nijak nenarušily původní hmotu objektu. Dochovaný zůstal i seník navazující z protisvahu v pozici manipulačního vikýře, srpen 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 40_Zadní Blansko čp. 506 I po kompletním přezdění původně roubené světnice a zvětšení okenních otvorů zůstal zachován čitelný charakter venkovského stavení s tradiční hmotou včetně dodnes využívaného hospodářského zázemí. Charakteristické „módní“ prvky úprav vesnických stavení 2. poloviny 20. století (zdobné eternitové obklady, trojdílná okna, černé dlaždice „zrcátka“ kolem oken, břízolitový nástřik fasády) se staly nedílnou součástí podoby venkova, říjen 2013.

Foto: M. Ouhrabka obr. 41 a 42_Stromkovice Při porovnání současných a historických leteckých snímků z roku 1953 je velmi názorně patrný vývoj obhospodařovávání krajiny. Původní louky, pastviny a pole se změnily v lesní porost, u nepravidelně kosených luk došlo k markantní změně druhového složení. Řada enkláv a samot v původně otevřené krajině je dnes obklopena vzrostlými lesy. Nezřídka lze v lesích narazit na kamenné hrobky, indikující původní polnosti. Druhově hodnotné louky kvůli neúdržbě postupně zarůstají invazivními druhy rostlin a nálety, historické cesty nejsou udržovány a původní hojně využívaná hustá komunikační síť se stává neprostupnou. Výrazným protikladem je potom současná přehnaná péče o „anglické trávníky“ v přímém okolí chalup v konstrastu s navazující bující vegetací těsně kopírující hranici pozemku. www.kontaminace.cenia.cz a gis.npu.cz [cit. 5. 9. 2014] obr. 43_Bratrouchov Nepřirozený travní koberec a enkláva novostaveb sterilizují venkovské prostředí do podoby líbivého obrázku z katalogu, květen 2013.

Foto M. Ouhrabka obr. 44_Bratrouchov čp. 61 Intaktně dochované stavení patřící k nejstarší vrstvě zástavby postupně pohlcuje vegetace rostoucí na dříve obdělávaném pozemku, srpen 2014.

Foto M. Ouhrabka

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:40


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 69

37

38

39

40

41

42

43

44

69

22.1.2015 10:03:40


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

70

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 70

STUDIE

45

46

47

48

49

50

51

52

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:48


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE obr. 45 a 46_Vojtěšice - Porostlice čp. 113 Srovnání snímků dokládá zhoršení technického stavu bývalého mlýna a rapidní zarůstání okolních svahů, 1977 a květen 2014, fotosbírka NPÚ, ÚOP v Liberci. M. Ouhrabka obr. 47_Vojtěšice čp. 175 Vojtěšice, novostavba rodinného domku z poslední třetiny 20. století s charakteristickými rysy architektury tohoto období – téměř čtvercový půdorys se štítovou orientací a centrálním umístěním na pozemku, sedlová střecha s nízkým sklonem, balkony ve štítu, velká trojdílná okna, fasáda s břízolitovým nástřikem a tmavě hnědé „luxolové“ nátěry dřevěných prvků. Přímé okolí doplňují místně nepůvodní konifery. Architektonicky nevhodný objekt lze s odstupem času hodnotit neutrálně. Trvale obydlený dům s fungujícím drobným hospodářstvím má paradoxně pozitivní vliv na vesnické prostředí, duben 2013. Foto M. Ouhrabka obr. 48 _Zadní Blansko Názorný příklad postupných úprav původně autentické stavby, které vedly nejen k zániku řady cenných historických prvků a konstrukcí, ale i ke vzniku velmi nežádoucích detailů a pokřivenému vzhledu celého objektu. Nová střešní krytina z plechových šablon, zcela nepůvodní materiálově i tvarem, navíc s hmotově disproporčními a řemeslně nezvládnutými vikýři, které zde ani nebyly tradičně užívány, působí více než rozpačitě. Střecha vizuálně strhává pozornost a úplně potlačuje celé přízemí, zatím dochované ve své historické podobě, říjen 2013. Foto M. Ouhrabka obr. 49 a 50_Stromkovice Téměř neskutečné srovnání původního objektu a novostavby. Historicky cenný objekt bez zjevných známek výraznějšího poškození zde byl zcela bez rozpaků nahrazen podivným novotvarem bez jakýchkoliv architektonických či řemeslných hodnot. Místo citlivé rekonstrukce, která zde byla určitě na místě, tak za nemalých finančních nákladů vznikla bezcenná novostavba, duben 2007 a srpen 2013. Foto J. Pešta a M. Ouhrabka obr. 51_Bratrouchov Méně častá realizace novostavby zde doslova „na zelené louce“ tzn. v místě mimo původní zástavbu. Nepochopitelné je architektonické pojetí s použitím celoprkenného napodobení roubené konstrukce. Citlivě řešené novostavby v soudobém architektonickém pojetí by však zapadly do venkovského prostředí mnohem lépe, než takto pojednané imitace, červenec 2013. Foto M. Ouhrabka obr. 52_Přední Blansko Urputná snaha o maskování novostavby do podoby roubenky vyznívá již na první pohled absurdně (z nejviditelnějších chyb, které plynou z neznalosti tradičních stavebních detailů lze jmenovat např. sokl a drenážní zásyp z říčních oblázků, špatně ukončený prkenný obklad vytvářející iluzi jedné veliké světnice kryté z poloviny pultovou střechou, nelogická roubená stěna ve štítu kolmého křídla, podivný detail předsazených krokví ve štítu, lazurní nátěr), prosinec 2013. Foto M. Ouhrabka

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 71

Do počátku 21. století tak zkoumané území i přes dílčí novodobé stavební zásahy překvapivě vstupuje v mimořádně autenticky dochovaném stavu. Současnost však v rekordně krátkém časovém období přináší hned několik faktorů, které takto doposud zakonzervované území přímo ohrožují a radikálně mění. Generační obměna a postupné vymírání první vlny chalupářů a trvale žijících starousedlíků přivádí nové majitele domů a pozemků s jiným náhledem na způsob bydlení. Řada rekreačních, většinou hůře přístupných chalup zůstává prázdná a dlouhodobá neúdržba bohužel prohlubuje jejich špatný technický stav. Opačným extrémem jsou noví vlastníci bez citlivého vztahu k historickým hodnotám. Relativní dostatek financí a historicky bezkonkurenční dostupnost nepřeberného sortimentu levných stavebních materiálů znamená živelný a rapidní nárůst utilitárních stavebních úprav a nahrazování historických a cenných prvků a detailů za nové, kvalitativně zásadně nesrovnatelné s historickými řemeslnými postupy. Zcela destruktivní dopad na samotnou historickou podstatu jednotlivých objektů má velmi aktuální stavební trend kompletních demolic původních domů a vytváření jejich „kopií“, motivovaný překrouceným vkusem investorů a tlakem rostoucího množství stavebních firem, specializovaných na novostavby roubených chalup. Jen na ploše zkoumaného území takto vzniklo v posledních letech několik desítek novostaveb po cíleně zbořených, historicky cenných usedlostech. Filosofie takové „rekonstrukce“ zcela bez pokory opomíjí jakékoliv kulturně - historické hodnoty a soustředí se pouze na povrchní vizuální podobu a užitný komfort novostavby. Odkaz předchozích obyvatel, kteří dům postavili a po několik generací vlastními silami usedlost pečlivě udržovali, tak zcela náhle a bez náhrady zaniká.

Závěr Výsledky plošného průzkumu dosud opomíjeného území mimořádně kompaktní venkovské zástavby jednoznačně potvrdily řadu hodnot, které v jiných oblastech chráníme či prozatím marně hledáme. Urbanisticky téměř neporušený půdorys, tradiční architektura s dochovaným venkovským charakterem trvale obydlených usedlostí a stále čitelná struktura hospodářského zázemí jednoznačně splňují kritéria kulturních památek či plošně chráněných území. 71

22.1.2015 10:03:54


Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury.

STUDIE

„Při vyslovení slova roubenka, tak jak se dnes běžně používá, přesně tedy novostavba postavená z statných stromů, novostavba roubená, dřevěná, se každý z nás určitě zasní. V hlavě mu poběží obrázky starých, nádherně ručně tesaných domů a ucítíme vůni dřeva a teplo z kamen. Přírodní bydlení, které hladí naší duši.“ Cit. webová prezentace stavební firmy. „Názor, že při částečném nebo úplném zboření a opětovném postavení historického objektu ve skutečnosti k ničemu nedošlo, nebo že se památka dokonce zhodnotila svým lepším fyzickým stavem, je hluboce mylný – stavba „rekonstruovaná“, tzn. znovupostavená v nové konstrukci může být pouze novodobou replikou, jakousi vzpomínkou na zaniklou památku, ale onou původní památkou pochopitelně už nikdy být nemůže.“ Zkráceně cit. ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby – architektura českého venkova, Praha: Argo, 1999. Foto T. Konvalinková

V současné době jsou však veškeré stavební zásahy regulovány pouze na části území v rámci směrnic KRNAP, a to především v souvislosti s ovlivněním krajinného rázu většími rekonstrukcemi nebo novostavbami. Nastavené podmínky však paradoxně brání vzniku moderně pojatých domů a bohužel dávají vzniknout unifikovaným roubeným novostavbám bez architektonických hodnot, navíc často v nelogickém usazení do terénu. Díky plošnému průzkumu lze jednoznačně vytipovat a vyhodnotit stavby a lokality, které by si zasloužily samostatnou ochranu. Ta by do budoucna pomohla k uchování cenného, citlivého a ohroženého prostředí tradičních venkovských sídel. Plošnou ochranu by si dozajista zasloužily město Jablonec nad Jizerou, osady Brno, Janouchovo Město v Bratrouchově a Stromkovice formou památkové zóny a Horní Dušnice pak vyhlášením památkové rezervace. 72

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 72

Jablonec nad Jizerou zastupuje podhorské město se specifickým urbanistickým vývojem daným symbiózou starší roubené zástavby vesnického charakteru s moderní průmyslovou architekturou, navíc nepoznamenané nevhodnou novodobou stavební produkcí přelomu 20. a 21. století. Brno a Janouchovo Město potom představují intaktně zachované soubory lidové architektury, Stromkovice navíc dokládají zajímavou urbanistickou strukturu osídlení ve velmi složitém horském terénu. Horní Dušnice zatím bezpochyby dosahuje kvalit památkové rezervace díky autentickému a kompaktnímu fondu historických objektů bez novodobých zásahů či rušivých novostaveb, dochovanému včetně extravilánu navazujících plužin a pastvin. Tristní je současný výčet státem chráněných kulturních památek na celém území – kostel sv. Prokopa, fara a domy čp. 240, 289, 315, 396 a 413 v Jablonci nad JiFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:54


STUDIE

zerou, dům čp. 43 ve Františkově, křížek v Končinách, socha sv. Jana Nepomuckého v Dolní Tříči, mlýn čp. 37 v Buřanech (chráněn jako národní kulturní památka).36 Tento seznam by bylo žádoucí rozšířit o celou řadu dalších cenných objektů, dosahujících minimálně stejných kvalit jako jiné chráněné kulturní památky. Kromě samotných domů usedlostí je zde dochován mimořádný počet samostatně stojících hospodářských staveb (stodol a seníků), které tvoří nedílnou součást hodnot historické zemědělské usedlosti. S jistou opatrností vzhledem k neznalosti stupně dochování interiérů lze mezi vhodné adepty pro památkovou ochranu jistě zařadit např. stavení čp. 6, 24, 26, 30, 61, 66, 77 v Bra-

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

trouchově, čp. 1, 2, 15, 17, 26 v Buřanech, čp. 1, 15, 32, 50 ve Františkově, čp. 1, 4, 1, 30, 31, 34, 36, 46 v Horní Dušnici, čp. 149 a továrnu v Hradsku, čp. 308, 358, 389, 406, 409, 413, 417 v Jablonci nad Jizerou, stodolu u čp. 42 a čp. 70 v Končinách, čp. 20, 33, 41, 53, 57 a 62 ve Stromkovicích a čp. 81, 83, 84, 87, 97, 107, 108, 109 a 113 a kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vojtěšicích. Z drobných a doplňkových staveb potom sochu sv. Jana Nepomuckého v Zadním Blansku, kamenné kříže u čp. 84 a u hasičské zbrojnice v Bratrouchově, kříž a kamenný rozcestník na Rezku, dále bedněný objekt bývalé provazárny v Jablonci nad Jizerou a hasičskou zbrojnici v Předním Blansku.

36_Další dvě památkově chráněné usedlosti čp. 237 v Jablonci nad Jizerou a čp. 75 v Bratrouchově byly v poměrně nedávné době zbourány. Dům v Bratrouchově navíc nahradil nový neprosperující apartmánový komplex.

Horní Dušnice Dobře dochovaná zástavba severovýchodní části údolí, říjen 2013. Foto M. Ouhrabka

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 73

73

22.1.2015 10:03:55


Materiálie

C emetery chapel near Lemberk castle, new findings of the building survey

ABSTRACT

This study contemplates the documentation and survey of the cemetery chapel on the premises of Lemberk castle. Detailed archival research has not yet been done, so the conclusions are for now based only on the survey. Contemporary building of the cemetery chapel was probably constructed during the 16th century and the renaissance, which is proved by a number of architectural and structural details, especially by the outlining of the portal struts, arch construction, shape of window holes and wall paintings found in the interior and older nail heading in the corners and exterior. The chapel was redesigned during the early baroque period, which in our opinion gave it the earlier form of the red nail heading in the corners and maybe also the circular window over the entrance. In the classicist period the chapel was plastered by an ochre coat and the nail heading in the corners was replaced by piedroits. The cemetery has not been used for its purpose from the end of the Second World War and the chapel was utilized as a recreational cottage. Today the building is inaccessible and empty, but still it has got a great historical value and potential.

74

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 74

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Lemberk

Lemberk

cemetery chapel

hřbitovní kaple

Renaissance

renesance

wall paintings

nástěnné malby

survey and documentation

operativní průzkum a dokumentace

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:03:57


Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby1 IVAN PEŘINA | JANA ŠUBRTOVÁ

Císařský otisk Stabilního katastru z roku 1843, hřbitovní kaple na konci aleje vyznačena šipkou.

1_ Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od první poloviny 17. století do první poloviny 20. století“ (DF13P01OVV001), financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní a kulturní identity (NAKI). Svou povahou text odpovídá pracovním zjištěním nálezové zprávy operativní dokumentace a nelze jej tak vnímat jako komplexní stavebně historický průzkum. 2_K objektu existuje pouze starší stavebně historický průzkum bez archivní rešerše: SOUKUPOVÁ, Helena. Státní zámek Lemberk, stavebně historický průzkum. 1977, archiv SHP 178/a NPÚ, ÚOP v Liberci. Středověkému hradu se věnují dva texty: GABRIEL, František a Jaroslav PANÁČEK. Hrad Lemberk, jeho vznik a vývoj. Caslellologica bohemica 10, Praha 2006, s. 109–130, ISBN 80-86124-66-5. VARHANÍK Jiří. K počátkům hradu Lemberka. In: Dějiny staveb 2011, Plzeň 2012, s. 141–145, ISBN 978-80-87170-19-9. Problematika stavebních dějin zámku je pak pouze nastíněna v přehledovém díle: VLČEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha 2001, s. 334–335, ISBN 80-7277-028-4.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 75

S

tředověký hrad Lemberk (k. ú. Lvová, okr. Liberec) nedaleko Jablonného v Podještědí, přestavěný na zámek v období renesance a baroka, patří právem k cennému architektonickému dědictví a je chráněn jako národní kulturní památka, ačkoliv jejímu poznání zůstáváme stále mnoho dlužni.2 Výjimečnou architekturu zámku doplňuje rovněž barokní úprava okolní krajiny s řadou cenných staveb v předzámčí, z nichž jmenujme zcela dominantní Bredovský letohrádek s přilehlou zahradou.3 Právě u samotného Bredovského letohrádku začíná cestu směřující od zámku lemovat výrazná lipová alej, jejíž založení a „osovou kompozici“ lze hledat jistě v baroku.4 Komunikace směřuje k jihozápadu nedaleko severně ležící výrazné terénní hrany spadající do údolí Panenského potoka, kde se nachází u paty skalních bloků známá Zdislavina studánka, krytá klasicistním sloupovým pavilonem.5 Před koncem aleje uhýbá z cesty samostatná odbočka klesající po jihozápadním svahu do údolí, kde vpravo severním směrem přivede návštěv-

3_K tomu MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL. Bredovský letohrádek se zahradou. Stavebněhistorický průzkum 1993, archiv SHP 116 NPÚ, ÚOP v Liberci. Naposledy pak ŠUBRTOVÁ, Jana a Vladimíra KRÁLOVÁ. K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2012, roč. 13, č. 1, s. 30–41, ISSN 1213-5097. 4_Za konzultaci k založení aleje děkujeme Vladimíře Králové, obdobné řešení lze v několika osách najít například u zámku v Zahrádkách u České Lípy. 5_Stopy na přisekaných skalních stěnách u studánky dokládají i starší konstrukci předklasicistní stavby, která kryla prameniště.

75

22.1.2015 10:03:58


Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby

6_Předpokládaná významná role historické cesty lemované alejí, vedoucí od zámku ke kapli, je dobře patrná ještě na stavu cestní sítě zachycené na císařském otisku Stabilního katastru z roku 1843, který je přílohou článku. 7_Podobné zvlněné náběžní štítky lze nalézt například na známém renesančním kostele sv. Anny v Krupce. K jinému obdobně profilovanému a datovanému nálezu je věnován článek Táni NEJEZCHLEBOVÉ, Fragment profilovaného ostění z kostela sv. Prokopa v Černěvsi, Monumentorum Custos 2012, s. 75–80, ISSN 1803-781X. 8_Při datování vycházíme jak z architektonického tvarosloví, známého například z morového sloupu v Jablonném v Podještědí, který je datován k roku 1687, tak rovněž z porovnání s kamenickou prací 19. století na náhrobcích, která je zcela odlišná. 9_Toto problematické datování ohradní zdi může posunout zpracování archivní rešerše k objektu či další sledování případných destrukcí zdiva, které může odhalit určité fáze ve vývoji zděného hrazení. To je například zcela nově ve druhé polovině 20. století zčásti navýšeno cihelnou nadezdívkou u severozápadního nároží kaple.

76

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 76

Celkový pohled na siluetu kaple od východu z aleje vedoucí od zámku a Bredovské zahrady. Foto I. Peřina, 2014

níka právě ke Zdislavině studánce a vlevo jižním směrem pokračuje dále po břehu a hrázi Markvartického rybníka do Jablonného. Tato komunikace byla bezpochyby jednou z důležitých tras spojujících panské sídlo s nedalekým městem.6 Nad dělením cesty ve směru na ves Markvartice nebo ke Zdislavině studánce a dále do Lvové končí lipová alej u čtvercové hřbitovní kaple se stanovou střechou zakončenou bedněnou zvoničkou. Tato sakrální stavba na okraji rozsáhlého zámeckého areálu je cenným dokladem renesanční architektury a jejímu poznání je věnován následující text, který je dílčím výstupem z vlastního průzkumu běžně nepřístupného objektu, neboť vstup na hřbitov i do interiéru kaple je zazděný. Pro staveniště kaple s přilehlým malým hřbitovem byl vybrán konec terénní hrany vytvářející ve svém výběžku zdaleka viditelnou ostrožnu. Patrně při výstavbě bylo podloží v místě stavby odlámáno lomem, který po-

MATERIÁLIE

skytl stavební materiál. Lom dokládá zejména vysoká lomová lavice před východním průčelím kaple, čímž je stavba zapuštěna pod úroveň cesty vedoucí od Bredovského letohrádku, a příchozí vidí již z dálky zejména její stanovou střechu. Na lomovou lavici navazují široké pískovcové stupně schodiště umožňující sestup k hřbitovní zdi na jižní straně, ve které se nachází při jihovýchodním nároží vstup do areálu, dnes zaslepený cihelnou zazdívkou. Portál vstupu na hřbitov je tvořen dvěma pískovcovými stojinami, které jsou profilovány jednoduchým okosením zakončeným dole zvlněným náběžním štítkem. Tato profilace a zejména podoba náběžního štítku, známá i z jiných staveb, náleží renesančnímu stavebnímu horizontu.7 Není tomu tak však u zcela odlišného překladu z tvrdšího tmavšího pískovce zakončeného architektonickým nástavcem tvořeným nikou, jež je lemovaná zdrobnělinou portálu a volutami. Tento překlad datujeme relativně až do období baroka, nejdříve někdy kolem roku 1700.8 Ačkoliv vstup do areálu hřbitova nabízí vročení již do období renesance a baroka, dnes přesně nevíme, kdy a jak hrazení hřbitova zdí vzniklo. S jistotou je tvar lichoběžného areálu, který se přimyká na jižní a západní straně ke stavbě čtvercové kaple, známý z indikační skici Stabilního katastru z roku 1843. Ohradní zeď, krytá cihelnou korunou, je z větší části plošně omítnutá, v destruovaných partiích je zřetelná skladba zejména z lomového pískovce, v nárožích s velkými armovacími kvádry. Co ovšem ohradní zeď činí stratigraficky mladší vůči kapli, je její přiložení na spáru k jihovýchodnímu a severozápadnímu nároží kaple, kdy je ve spáře čitelná starší bílá, nejspíše renesanční omítka kaple. Je tak možné, že starší vstup do hřbitova v podobě architektonické branky doplňovalo před stavbou zdi v tomto rozsahu i jiné možné, například pouze dřevěné hrazení areálu hřbitova.9 Na vnitřním líci ohradní zdi se v jednoduchých i bohatě zdobených kamenických rámech nacházely náhrobní desky. V současné době je většina náhrobních desek zničena nebo zcela ztracena a dochovaly se pouze výše uvedené kamenické rámy obdélného tvaru s jednoduchým či profilovaných rámem. Některé z rámů dekorují v rozích malé rozetky, v horních a spodních partiích jsou rozšířeny o malé volutové nástavce, jejichž vnitřní pole vyplňovala dle doFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:00


Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

Celkový pohled na kapli s přilehlým hřbitovem od jihovýchodu. Foto M. Čtveráček, 2013

chovaných fragmentů pravděpodobně rostlinná ornamentika. Jiné završuje trojúhelný tympanon, v němž je situován latinský kříž, případně osmicípá hvězda. Tuto kamenosochařskou práci lze relativně datovat většinou až do průběhu 19. století, výjimečně i do první poloviny 20. století a pouze u dvou náhrobků lze uvažovat o jejich starším barokním vročení.10 V severovýchodním nároží lichoběžného hřbitova je situována vlastní stavba čtvercové kaple se stanovou střechou, kterou kryjí bobrovky a na niž navazuje bedněná čtvercová lucerna zvoničky s jehlancovým zastřešením.11 V poslední, patrně klasicistní úpravě

kryla všechna průčelí světle okrová omítka lemovaná ve zkosených nárožích shodně okrovými lizénami, které dobíhají až ke korunní římse tvořené třikrát do oblounu odstupňovanou cihelnou tvarovkou. Různě výrazná destrukce poslední okrové omítkové vrstvy na průčelích však odhaluje i starší řešení fasád ve dvou dalších vrstvách. Hlavní jednoosé vstupní průčelí je orientováno k západu. Dnes zazděný vstup je rámován pískovcovým portálem s plným obloukem, jeho segmenty jsou profilovány stejně jako stojiny vstupu na hřbitov, kdy jednoduché okosení vybíhá ze zvlněného náběžního štítku. Architektonická

Portál vstupu na hřbitov s renesanční profilací pískovcových stojin a mladším barokním překladem. Foto I. Peřina, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 77

10_Areál sloužil jako hřbitov do konce druhé světové války, poté přestal být udržován a začal chátrat. 11_Současná podoba střechy je výsledek opravy z padesátých let 20. století. Konstrukce krovu i prostor podkroví jsou „přístupné“ pouze okny bedněné lucerny a v současnosti nebyly zkoumány. Případné doplnění stávajících poznatků během výměny či opravy střešní krytiny má velký potenciál. Pro datování krovu zejména také možný odběr vzorků pro dendrochronologickou analýzu, pokud nebylo veškeré historické dřevo vyměněno za nové řezané ve 20. století.

77

22.1.2015 10:04:01


Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby

MATERIÁLIE

Celkový pohled na kapli od jihozápadu, na průčelích je nejvíce zachována nejmladší klasicistní vrstva světle okrové omítky. Foto I. Peřina, 2014

12_Starší stavebně historický průzkum v krátkosti zmiňuje kapli a dle portálu ji datuje již do středověku, což se jeví na základě znalosti profilace i u dalších analogií jako málo pravděpodobné. K tomu SOUKUPOVÁ, Helena, cit. v pozn. 2. 13_Tento okenní otvor za pomoci žebříku dnes umožňuje jediný možný vstup do zazděné kaple. 14_Tato úprava náleží až druhé polovině 20. století, kdy byla kaple adaptována pro rekreační účely.

podoba řadí opět portál do renesančního stavebního horizontu.12 Nad portálem se otevírá kruhové okno se šikmou špaletou na vnějším i vnitřním líci. V místě osazení nedochovaného okenního rámu je pod opadlou okrovou omítkou zřetelná starší vrstva s malovaným kvádrováním.13 Zejména u jihozápadního nároží je pod destrukcí lizény obtížně čitelné a rovněž ryté kvádrování na nároží. Další tři průčelí kaple byla pojednána identicky, kdy zdivem prostupoval vždy pouze jeden okenní otvor s lomeným záklenkem a šikmou otevírající se špaletou do vnějšího i vnitřního líce zdiva u jižního

a severního průčelí. U jižního průčelí dospěla degradace omítek do takového stavu, že poodkrývá především strukturu zdiva kaple z lomového pískovce s velkým počtem cihelných a čedičových šíbrů ve spárách. Okenní otvor u jižního průčelí je zčásti deformován při vkládání vnitřního a vnějšího okna se zděnou špaletou.14 Asi nejpozoruhodnější nálezovou situaci pak nabízí východní průčelí. Zde bylo okno s lomeným záklenkem zazděno. Na rozdíl od omítaných a upravených okenních otvorů u jižního a severního průčelí zde spatřujeme cihelné ostění otvoru navázané na lomové zdivo bez vnější

Vstupní portál do kaple v západním průčelí. Foto I. Peřina, 2014 Vstupní portál do kaple na archivním snímku ze stavebněhistorického průzkumu H. Soukoupové z roku 1977

78

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 78

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:03


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Detail malovaného kvádrování na kruhovém okenním otvoru nad vstupem do kaple. Foto I. Peřina, 2014

šikmé špalety. Takřka kompletní destrukce poslední okrové omítky odhaluje jak strukturu lomového zdiva v nárožích s pravidelnými armovacími kvádry, tak místy dochovanou starší bílou omítku, která je v celé ploše opatřena pekováním pro uchycení dnes opadlé okrové vrstvy. Tato omítka překrývá i zazdívku okenního otvoru a musela tak vzniknout až v souvislosti s jeho zazděním. Na nárožích je u této vrstvy dochováno opět ryté malované kvádrování. Z reliktů zejména u severovýchodního nároží vyplývá, že se vždy patrně střídal kvádr kratší (26 × 42 cm) v kombinaci s dvěma kvádry

rozdělenými ryskou (26 × 42 a 42 × 42 cm). Uvedená malovaná skladba tak vytvářela na nárožích charakteristické iluzivní armování. Poslední zjištěná barevnost je červené kvádrování k bíle omítané základní ploše, což se nápadně podobá identickému řešení na průčelí Bredovského letohrádku, datovaného do raného baroka.15 U rytého kvádrování je zřetelné i drobnější pekování, které souvisí s přichycením popisované červené vrstvy zvýrazňující kvádry. Jedná se o technologický postup, kdy je v kvádrech pod červenou vrstvou velmi špatně čitelné starší šedomodré zabarvení, což interpretuje-

15_K tomu zejména přílohová část průzkumu: MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL, cit. v pozn. 3.

Východní průčelí kaple s dobře čitelnou starší bílou renesanční omítkovou vrstvou v nároží s malovaným mladším červeným kvádrováním a v celé ploše s pekováním pro přichycení nejmladší klasicistní omítky. Bílá omítka překrývá i zazdívku okna s mírně lomeným obloukem, přičemž se jedná patrně o dvě renesanční fáze. Foto I. Peřina, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 79

79

22.1.2015 10:04:07


Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby

MATERIÁLIE

Detail kvádrování na severovýchodním nároží kaple, pod červeným kvádrováním je čitelné starší modrošedé kvádrování, rovněž je zřetelný otisk mladší klasicistní lizény. Foto I. Peřina, 2014 Detail kvádrování na severozápadním nároží kaple, modrošedá starší vrstva na severním průčelí, kde mladší červené řešení nebylo zjištěno. Foto I. Peřina, 2014

16_Nezodpovězenou otázkou tak zůstává, zda se nejednalo o manipulační otvor během výstavby či o těžko vysvětlitelnou změnu záměru. Tato bílá omítková vrstva se projevuje rovněž ve spáře na nárožích kaple, k níž je přiložena stratigraficky mladší hřbitovní zeď se vstupem, který má ovšem ještě renesančně profilované stojiny. 17_K bližšímu objasnění vztahů a k určení vrstev barevnosti by mohl přispět restaurátorský průzkum, který bude před případnou obnovou jistě velmi žádoucí. Starší modrobílá barevnost by odpovídala renesančnímu horizontu, červenobílá pak baroknímu. K tomu shrnutí například MACEK, Petr. Barevnost fasád, průzkum, dokumentace, vyhodnocení a obnova exteriéru historických staveb, metodická publikace NPÚ svazek 36, Praha 2009, ISBN 97880-87104-48-4.

me jako starší renesanční řešení kvádrovaného nároží. Tomu by nasvědčovalo i to, že se pod bílou omítkovou vrstvou již další omítka nenachází, pouze místy v horní soklové části nahrazuje hladkou bílou omítku hrubá omítka šedobílé barvy, utahovaná dřevem, jedná se však spíše o historické opravy nejstarší vrstvy. Pokud je ovšem bílá omítka již renesanční, muselo by dojít k zaslepení okenního otvoru již během stavby, anebo dnes nedokážeme prozatím rozlišit složitější stavební mikrofáze objektu.16 U severního průčelí vystupují ze soklové partie zčásti přisekané skalní bloky, které tak dokládají úpravu podloží v místě stavby. Kolem okenního otvo-

ru s identickou úpravou jako u jižního průčelí se ještě dochovala rytá linka široká 22 cm vymezující paspartu kolem okna. U severozápadního nároží, které je nejhůře přístupné nad strmým svahem, registrujeme rovněž ryté kvádrování, ale pouze se stopami možné modrobílé barevnosti, kdy zde nemuselo dojít k mladší červenobílé úpravě.17 Vždy jsou vedle sebe řazeny dva kvádry o rozměrech 42 × 42 cm, výše pak nad soklovou partií 22 × 42 a 42 × 42 cm, kvádrování zde nemá jinak asi nejvíc obecně obvyklé charakteristické střídání delšího a kratšího kvádru. Interiér kaple je dnes druhotně rozdělen vloženou

Pohled do interiéru polozasypané krypty se stěnami vysekanými v pískovcovém podloží a cihelnou segmentovou klenbou. Foto I. Peřina, 2014

80

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 80

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:09


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Celkový pohled na severní stěnu a klenbu kaple, pod parapetem okna je zřetelná červená páska vymezující lunetu trojboké výseče. Foto I. Peřina, 2014

dřevěnou vestavbou podlahy se schodištěm, která dělí prostor na spodní podlaží a horní podlaží. Tato úprava vznikla v osmdesátých letech 20. století při adaptaci na svéráznou rekreační chalupu. Je nutné ovšem říci, že její odstranění není nikterak náročné a navíc v tuto chvíli umožnila i coby stabilní lešení dobrou možnost průzkumu interiéru zejména při studiu povrchových úprav klenby.18 Podlahu čtvercového interiéru kryje betonová dlažba čtvercového formátu. Téměř v ose vstupu se v podlaze otevírá pravoúhlý otvor vedoucí do krypty. Krypta je napůl zasypaná a patrně vykradená, její stěny jsou vysekány v pískovcovém podloží s viditelným seká-

ním po špičáku, cihelná segmentová klenba pak náleží nejspíše až pokročilému novověku. Destrukce zadního čela klenby krypty a cihelné dozdívky v severní stěně nejspíše souvisí s činností hledačů pokladů. Východní stěna krypty končí v podlaze u stupně z pískovcových kvádrů, který vyděluje u východní stěny výše situovanou užší část, kde se bezpochyby nacházel oltář. Místu oltáře odpovídá i nepřímo odhalené skalní podloží, které není v části východní stěny omítnuto a přibližně vymezuje ústupek, kde oltář stál. Současná úprava s odhaleným skalním podložím bude ovšem spíše chalupářskou úpravou z osmdesátých let 20. století. Těmto stavebním

18_Vzhledem k povaze vložené dřevěné konstrukce, opřené pouze o stěny, nebyla zpracována do základního zaměření objektu, které vzniklo jako výukový materiál při studentské a zaškolovací praxi Kateřiny Hitschfellové a Lucie Sodomkové pod vedením I. Peřiny, kolegyním děkujeme za pracovní nasazení i plánovou dokumentaci.

Pohled na část východní stěny kaple s prasklinou indikující zazdívku renesančního okna, na klenebním čele patrná malovaná páska, v popředí nahoře charakteristické protnutí ve vrcholu vytažených hřebínků klenby. Foto I. Peřina, 2014

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 81

81

22.1.2015 10:04:15


Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby

MATERIÁLIE

Detail malby na klenbě, v klenební kápi perlovec lemující vejcovec, na klenebním čelu navazuje další červená páska. Foto J. Šubrtová, 2014

19_Jedná se tak vlastně o průnik dvou valených kleneb s velkými trojbokými výsečemi, čímž se konstrukce klenby blíží klenbě křížové nad čtvercovým půdorysem. 20_Malby na stěnách kaple zmiňuje ojediněle již starší literatura v 19. století, která je považuje za středověké a mluví i o těžko rozpoznatelném zobrazení postav. Viz PINKAVA, Viktor. Geschichte der Stadt Gabel und des Schlosses Lämberg in Böhmen. Gabel 1897, s. 11.

aktivitám lze připsat i odsekání starého vnitřního líce zdiva zjištěné především u severní stěny a následné vyzdění cihelné plenty, která měla patrně zlepšit vlhkostní režim stavby. Severně od zazděného vstupu s dveřní nikou se segmentovým záklenkem v jižní stěně kaple se u severozápadního koutu nachází průraz, kudy byla vyvedena tahová roura chalupářského otopného zařízení. Interiér kaple je zaklenut valenou klenbou se styčnými trojbokými výsečemi naproti sobě. Klenba je dle mladšího průrazu, tj. průchodky pro provaz zvonu cihelná, s hladkým omítnutím s typicky vytaženými hřebínky zejména při styku výsečí, tedy ve vrcholu kle-

nebních kápí. Klenební čela jsou mírně stlačená a hrany klenebních kápí nevybíhají z koutů, ale z krátkých neodsazených patek v obvodových stěnách.19 Hladká omítka klenby je pokryta fragmenty výmalby.20 Ta je čitelná pouze místy pod vrstvami tenkých bílých nátěrů a datujeme ji do období renesance. Jednotlivé klenební kápě lemuje u styku s klenebními čely vejcovec doprovázený perlovcem. V okrovém tónu pojednaný pás vejcovce nese bílou liniovou malbou zvýrazněná světla. Modrozelený perlovec s bíle nasazenými světly je situovaný v červenohnědém pásu. Motiv vejcovce s perlovcem na klenebních kápích podél klenebních čel doplňuje

Detail malby na klenbě, místy lépe dochovaný perlovec. Foto I. Peřina, 2014

82

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 82

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:21


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Půdorys kaple v úrovni vstupu a přilehlého hřbitova, okolní terén je pouze orientační skicou, zaměření Kateřina Hitschfellová, Ivan Peřina, Lucie Sodomková 2014, úprava a stavebněhistorická analýza I. Peřina.

ještě další navazující červenohnědá páska ukončující klenební čelo. Tento motiv, zvýrazňující styk kápě a čela, dobíhá k vodorovné pásce ve výši patek klenby, která vymezuje lunetu trojboké výseče. V klenebních kápích jsou v místech odpadaných či zpráškovatělých nátěrů patrné zbytky starší nečitelné pravděpodobně ornamentální výmalby v červenohnědém odstínu.21 Obdobně analogicky pojednaný ornament vejcovce, jenž doprovází vytažené hřebínky klenby, se nachází například v interiéru kaple sv. Barbory na nedalekém hradě Grabštejn, kde je výmalba kaple datovaná k roku 1569.22 Malba s tímto ornamentem se ovšem obecně uplatňuje v celém 16. století i na počátku 17. století. Na základě výše uvedených terénních zjištění se pokoušíme nalézt místo kaple v historických souvislostech XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 83

se stanovením základních etap stavebního vývoje.23 Kaple je tradičně označována jako Zdislavina kaple nebo jako kaple Nejsvětější Trojice. První pojmenování vychází z předpokládaného spojení se svatou Zdislavou. Například August Sedláček uvádí následující popis: „V blízkém okolí zámku nachází se tak zvaná Zdislavina kaple se hřbitůvkem, v l. 1657 a 1809 obnovovaná, v níž se ukazuje hrobka, ve které uloženo bylo tělo blahoslavené Přibyslavy, nežli přeneseno do chrámu sv. Víta. Jméno své má proto, že se tu prý blahoslavená Zdislava modlívala, od ní také má jméno Zdislavina studánka, několik set kroků pod kaplí ležící.“24 Druhé označení se váže patrně k vybavení kaple či k jejímu mladšímu zasvěcení. Podle Historicko-topografického popisu panství z roku 179725 byl v interiéru kaple umístěn oltářní obraz Nejsvětější Troji-

21_Pro bližší poznání výmalby by bylo vhodné provést restaurátorský průzkum. 22_Datace výmalby se nachází přímo na klenbě grabštejnské kaple hned několikrát, a to v severním a jižním cípu východní kápě východního klenebního pole a v severním cípu západní kápě středního klenebního pole. 23_Prozatím jsme ovšem odkázáni na nepočetné zmínky v literatuře, výrazné doplnění terénních poznatků by mohlo přinést provedení podrobné archivní rešerše k objektu, která v této chvíli chybí. Kapli nezmiňují ani nedávné texty o středověkých sakrálních stavbách v regionu: KRACÍKOVÁ, Lucie a Jan SMETANA. Románská a gotická architektura v okrese Česká Lípa. Praha 2000, ISBN 80-86204-04-9, nebo MICHÁLEK, Ivan. Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, In: Ústecký historický sborník 2003/1 – Gotické umění a jeho historické souvislosti II., s. 13–52, ISBN 8086475-03-04. 24_SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého, 1895, s. 276-277. O Zdislavině kostelíku píše například krátce i KOCH, Daniel. Heimatkunde des Schulbezirkes Deutsch-Gabel. Deutsch-Gabel, s. 23. 25_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, RA Clam-Gallasů, kart. 528, inv. č. 1915.

83

22.1.2015 10:04:24


Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Hřbitovní kaple u zámku Lemberk, nové poznatky z průzkumu stavby

26_PINKAVA, Viktor, cit. v pozn. 20, s. 11. 27_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, RA Clam-Gallasů, kart. 528, inv. č. 1915; PINKAVA, Viktor, cit. v pozn. 20, s. 11; dále například zmínka SOUKUPOVÁ, Helena, cit. v pozn. 1 nebo posledním shrnutím různě věrohodných informací ke kapli je anotace objektu v titulu ŠTERNOVÁ, Petra ed. Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. Okres Liberec Lu–Ž, Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2013, s. 18–19. ISBN 978-8087810-01-9. Autorka anotace Renata Černá. 28_Viz pozn. 24.

ce, jehož popis zaznamenal v roce 1897 Viktor Pinkava. V interiéru kaple se nacházel renesanční oltář s „pozoruhodným oltářním obrazem, nejen kvůli uměleckému provedení, ale i kvůli jedinečné kompozici. Vlevo dole byla zobrazena sv. Zdislava, vpravo naproti zástup pomoc potřebných, kteří obklopují Pannu Marii a obracejí se prosebným pohledem na sv. Zdislavu, z jejíchž úst vycházejí slova „Monstra te esse matrem.“ Panna Marie hledí prosíc na Syna vlevo naproti a hovoří: „Monstra te esse filium“ a Ježíš hovoří směrem k Otci: „Monstra te esse patrem“. Mezi Otcem a Synem se vznáší Duch svatý v podobě holubice.“26 Tradičně se objevuje názor, že kaple souvisí s kultem svaté Zdislavy, která se v místě modlívala, a že byla založena někdy v průběhu 14. století pro pohřby šlechtické rodiny – jako jeden z možných roků vzniku kaple se uvádí rok 1358.27 Přesnou dobu založení hřbitovní kaple prozatím neznáme a nezbývá než čekat

MATERIÁLIE

na další převážně asi archivní studium. Především pak z výsledků terénního průzkumu lze stanovit tyto závěry přibližující stavební vývoj objektu: Starší konstrukce datovatelné do období vrcholného středověku nebyly prozatím zjištěny. Současná stavba hřbitovní kaple vznikla nejspíše v průběhu 16. století v období renesance, což dokládá řada architektonických a stavebních detailů, zejména profilace stojin portálů, konstrukce klenby, podoba okenních otvorů i zjištěné nástěnné malby v interiéru a starší kvádrování na nárožích v exteriéru. Následně byla kaple upravena v období raného baroka, kterému připisujeme mladší podobu červeného kvádrování na nárožích a patrně zřízení kruhového okna nad vstupem do kaple. V této souvislosti je zajímavý údaj A. Sedláčka o opravě kaple v roce 1657.28 V další, klasicistní etapě byla kaple nově omítnuta okrovou omítkou a kvádrované nároží bylo nahrazeno lizénami.

Půdorys kaple v úrovni okenních otvorů, zaměření Lucie Sodomková 2014, úprava a stavebněhistorická analýza I. Peřina.

84

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 84

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:26


MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Řez kaplí s pohledem ke vstupu, nepřístupné podkroví a střecha naznačeny pouze čárkovaně v měřítku dle ortofoto snímku, zaměření Lucie Sodomková 2014, úprava a stavebněhistorická analýza I. Peřina.

Tuto poslední výraznější architektonickou etapu by bylo možné opět dle A. Sedláčka připsat k roku 1809.29 Další úpravy z průběhu 20. století měly již jen utilitární charakter (především úprava objektu k rekreaci) anebo se následně již zčásti snažily zachránit stav objektu, což představuje zejména rekonstrukce krovu a střechy, která v rámci průzkumu prozatím nebyla zhodnocena. Dosud ne zcela jasný je vývoj ohradní zdi hřbitova, která je přiložena na spáru k bílé omítkové vrstvě kaple. Více prostoru pro datování nabízí především vstupní portál v ohradní zdi, jehož stojiny jsou dle profilace renesanční a překlad pak náleží úpravě nejdříve z posledních desetiletí 17. století. Hrazení tak bylo nejspíše od počátku v renesančním horizontu komponováno v dochovaném rozsahu a prošlo pouze dílčími stavebními úpravami či změnou materiálu. Na počátku vzniku kaple mohla stavba stát samostatně a ke zřízení hřbitova mohlo dojít až o něco později. I přestože se prozatím opíráme pouze o terénní zjištění z průzkumu stavby, zaznamenáváme velmi zajímavé výsledky, které zohledňují určitě velký význam tohoto sakrálního objektu v předzámčí Lemberku XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 85

minimálně již v období renesance. Důležitá je i vazba na zřízení Bredovského letohrádku se zahradou v raném baroku, kdy byla kaple v exteriéru pojednána se stejným kvádrovaným nárožím nahrazujícím starší renesanční řešení. U objektu letohrádku je pak důležité uvést, že starší stavebně historický průzkum místy naznačuje i možné využití staršího objektu při jeho stavbě či často uvádí změnu koncepce během výstavby.30 Tomu by mohla nasvědčovat podoba kleneb ve středním síňovém traktu přízemí letohrádku opět s charakteristicky vytaženými hřebínky. Pokud se nejedná o záměrný historismus, stojíme před otázkou, zda i raně barokní letohrádek nevyužívá starší renesanční stavbu, což by nemuselo být nic neobvyklého i vzhledem k výrazné a dosud nedoceněné renesanční etapě celého zámku. Položené otázky i hledání odpovědí je nutné řešit dále komplexním kontinuálním průzkumem jak badatelským, tak především v souvislosti s procesem plánovaných oprav. Ještě i dnes se však právě u národních kulturních památek bohužel často na potřebu doplňovat průzkum zapomíná.

29_Viz pozn. 24. 30_K tomu MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL, cit. v pozn. 3.

85

22.1.2015 10:04:27


Materiálie

District National Committee (ONV) Liberec and administrative changes in Liberec region 1960–1990. Part III. (1981–1990)

ABSTRACT

ROBERT FILIP | This study analyses the activity of Liberec ONV between 1981 and 1990. It attempts to bring out every form of the status affecting national district committees. The author focuses on the area development of Liberec region, the description of powers and activities of the ONV and its demise in 1990.

86

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 86

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

history of administration Liberec region

dějiny správy okres Liberec

national district committees

národní výbory

area development

územní vývoj

district public administration

správa okresní

political administration

správa politická

districts integration of municipal areas

integrace obcí

villages

obce

elections

volby

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:29


ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990) ROBERT FILIP

Volby 1981, ženy z Křižan jdou manifestačně volit. Vpřed 1981, č. 44, s. 3 (9. 6. 1981)

Vývojem Okresního národního výboru Liberec od roku 1945 a tedy i územními změnami se již v minulosti zabývaly články Roberta Filipa otištěné ve Fontes Nissae.1 Čtenáři měli možnost seznámit se s legislativou, na jejímž základě národní výbory v roce 1945 vznikly, se začleněním obcí do okresu Liberec, se vznikem jednotného národního výboru v roce 1949 a jeho následným rozpuštěním v roce 1954 i všemi zákony o národních výborech. V roce 1960 došlo ke správní reformě, kdy byl do okresu Liberec začleněn celý bývalý okres Frýdlant a část okresu Turnov (Českodubsko). Touto problematikou se zabývala první část stati ONV Liberec v letech 1960–1990, která nás dovedla až do doby Pražského jara a nástupu normalizace v roce 1969. Jádrem druhé části mapující období 1969–1980 jsou především rozsáhlé změny v okrese Liberec způsobené prvními dvěma vlnami integrace obcí z let 1976 a 1980. Poslední část článku nás dovede až do roku 1990, tedy do zániku národních výborů všech stupňů v tehdejším Československu. Zaměříme se na další vlnu integrace obcí z roku 1986 a zejména pak na následnou dezintegraci po listopadové revoluci a osamostatnění měst a vesnic. Příspěvek rovněž zachytí rozsáhlé změny ve složení a v kompetencích ONV po listopadu 1989, jeho zánik v roce 1990 a nahrazení okresními úřady či samosprávnými úřady městskými a obecními. XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 87

VOLEBNÍ OBDOBÍ 1981–1986

V

e dnech 5. a 6. 6. 1981 proběhly v Československu volby do zastupitelských sborů všech stupňů MNV, ONV, KNV, Sněmovny národů (SN), Sněmovny lidu (SL) a České národní rady (ČNR). Volby probíhaly pod heslem „Jednotně v práci – jednotně k volbám“. Komunisté v přípravě na ně neponechali opět nic náhodě, ve volebních dnech permanentně zasedalo předsednictvo Okresního výboru KSČ (OV KSČ).2 To nepřetržitě sledovalo zejména hlášení o volební účasti. Nezapomínalo se ani na nemocné, vtipně zní hlášení došlá na ONV, že „nemocní a nemohoucí byli navštěvováni členy volební komise s urnou“.3 Byla-li někde účast nápadně nižší, byli na příkaz OV KSČ ustanoveni zmocněnci, kteří chodili navštěvovat dosud nevolící občany. Mnohde je doprovázeli pionýři v krojích. Ve Svijanech byli takto doslova odchyceni čtyři členové Československé strany socialistické (ČSS). Naopak ve Václavicích dva odpírači volebního aktu vydrželi nátlak zmocněnců z řad volební komise, další stateční byli v Novém Městě pod Smrkem a samozřejmě i v dalších městech a obcích. V Liberci samotném nešlo k volbám 749 voličů. Volby provázely kulturní akce všemožného druhu, na libereckém náměstí např. vystoupil Waldemar Matuška s KTO. Všichni kandidáti do zastupitelských sborů byli dle očekávání zvoleni, v části obcí však došlo k přeškrt-

1_FILIP, Robert. Okresní národní výbor Liberec v letech 1945–1960. Část I. (1945–1961). Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2005, roč. 6, s. FILIP, Robert. Okresní národní výbor Liberec v letech 1945 až 1960. Část II (1952–1960). Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2007, roč. 8, s. FILIP, Robert. ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část II. (1969–1980). Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2013, roč. 14, s. 70–81. 2_Princip komunistických voleb byl zjednodušeně následující: KSČ spolu s ostatními stranami a společenskými organizacemi Národní fronty (NF) vytvořila jednotné kandidátní listiny (za vše hovoří, že předsedou OV NF v Liberci byl předseda OV KSČ RSDr. Adolf Hájek). Na občanech bylo jednotlivé kandidáty ve volbách potvrdit, pokud možno manifestačně a s co největší volební účastí. K tomu vládnoucí režim používal veškeré mocenské prostředky. Ač volby nebyly dle zákona povinné (deklarováno bylo volební právo, nikoli povinnost), většina občanů byla víceméně donucena se jich zúčastnit a de facto tím potvrdit legitimitu vládnoucí moci. Neúčast ve volbách jednotlivců byla sledována dle voličských seznamů a hrozily za ní různé formy perzekuce.

87

22.1.2015 10:04:29


Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990) 3_SOkA Liberec, fond ONV Liberec, karton č. 1286 inv. č. 569. 4_Marie Kabrhelová, nar. 1926, původním povoláním švadlena, v KSČ od roku 1945, od roku 1946 pracovala v aparátu KSČ. V době Pražského jara patřila ke konzervativnímu křídlu, po okupaci 1968 opora normalizace. Od roku 1976 byla členkou ÚV KSČ a poslankyní SN za obvod Liberec-Jablonec. Ve Federálním shromáždění seděla až do konce roku 1989. V roce 1974 se stala po Gustě Fučíkové předsedkyní Československého svazu žen. Nositelka Řádu práce, Řádu Vítězného února a Řádu republiky. 5_SOkA Liberec, fond OV KSČ Liberec, karton 162, inv. č. 63 (zasedání předsednictva OV KSČ 6. 6. 1981). 6_Celkem do ONV bylo registrováno 111 069 voličů, k volbám přišlo 110 163 lidí (110 044 platných odevzdaných hlasovacích lístků). 109 988 hlasů bylo pro kandidáty NF, viz SOkA Liberec, fond ONV Liberec, karton 1285, inv. č. 568. 7_Legislativně byly orgány ONV zřízeny na základě paragrafu 39 zákona 69/1967 o národních výborech, ve znění jeho novely č. 28/1972 a v souladu s ustanoveními téhož zákona, zákona č. 116/1971 o výborech lidové kontroly a usnesení vlády č. 257/1971 a 240/1976. 8_SOkA Liberec, fond OV KSČ Liberec, karton č. 35 inv. č. 32 (zasedání pléna OV KSČ 24. 3. 1981) a karton 162, inv. č. 63 (zasedání předsednictva OV KSČ z 27. 5. 1981). 9_Stranická skupina poslanců ONV – komunistů – se sešla již v osm hodin v komunistické „svatyni“ Koloseu v Pavlovicích. V čele stranické skupiny ONV stál Ludvík Horalík. Nejmocnějším mužem okresu však byl vedoucí tajemník Okresního výboru KSČ RSDr. Adolf Hájek. Vedle Hájka byli v předsednictvu OV (POV) KSČ v době konání voleb Josef Adam, Ing. Jaromír Brož, Stanislav Masák, Květoslava Müllerová, Orest Polovčák, Jiřina Přistoupilová, Jindřich Šotola, Bedřich Tesař, Jana Moravcová a Bohumil Wimmer. Funkci tajemníků POV vykonávali RSDr. Petr Rom a Josef Jandík. 10_Tesař se narodil v roce 1925, původním povoláním dělník, v KSČ od roku 1948, měl úplné střední odborné vzdělání zemědělskotechnické, obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Absolvent osmnáctiměsíčního kurzu

88

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 88

MATERIÁLIE

Volby 1981, z volebních místností. SOkA Liberec, fond Sbírka obrazů, fotografií a fotonegativů, sign. 6139

nedošlo proti minulému volebnímu období ke změnám. Předsedou byl opět zvolen Bedřich Tesař10, tajemníkem Petr Kubaš.11 Místopředsedy se stali Ing. Adolf Minařík (*1928, původním povoláním soustružník, bydliště Liberec), Ludvík Horalík (*1930, původně dělník, 1953–1959 důstojník ČSLA, Liberec) a Zdeňka Lankašová, promovaný pedagog (*1944, pracovnice OV KSČ, Liberec), všichni členové KSČ. Do funkcí neuvolněných členů rady ONV byli zvoleni MUDr. Zdeňka Broučková (*1933, zástupkyně primáře interny, bydliště Liberec, KSČ), Drahomíra Bukovská (*1933, vedoucí skladu, Nové Město pod Smrkem, bezp.), Jaroslav Černý (*1938, vedoucí aranžovny n. p. Potraviny, Liberec, ČSS), Jaroslav Svoboda (*1926, předseda MěNV Liberec, Liberec, KSČ), Václav Říha (*1952, nástrojař AZNP, Liberec, bezp.), pplk. Miroslav Šimek (*1930, člen velení Sboru nápravné výchovy Minkovice, Liberec, KSČ), Anděla Suchánková (*1947, úřednice Skloexportu, Liberec, ČSL), Ing. Lubomír Jíra (*1944, ředitel Agrochemického podniku, Hodkovice, KSČ), Petr Delič (*1945, vedoucí provozu Bytex, Vratislavice nad Nisou, KSČ) a Libuše Pětiletá (*1937, zástupkyně ředitele ZDŠ, Chrastava, KSČ). Funkcionáři, rada Uvolněným předsedou a místopředsedou Výboru lidoVe čtvrtek 25. 6. 1981 v deset hodin se v sále PKO v Li- vé kontroly (VLK) se stali Miroslav Dejl a Vintíř Baar (oba dových sadech konalo ustavující plenární zasedání ONV KSČ). Druh a počet správních a pracovních komisí ONV vzešlého z voleb.9 Na postech uvolněných funkcionářů nedoznal změn proti minulému volebnímu období.

nutí některých jmen jednotlivci. Dělo se tak zejména při volbách do MNV, kde svou roli částečně hrály i sousedské vztahy. V Bílé a ve Světlé pod Ještědem však čtyři voliči vyškrtli z kandidátky do SN Marii Kabrhelovou, i na komunistické politiky nevídaný zjev tehdejší doby.4 V době konání voleb došlo k zapálení transparentu ve Svijanech. V Dětřichově se ve volební den, k údivu zainteresovaných, nečekaně objevil před budovou MNV autobus ze západního Německa s fotografujícími turisty. Další incidenty nebyly v okrese hlášeny.5 Organizátoři voleb rovněž sledovali, zda účastníci volí manifestačně nebo za plentou, kde mohlo dojít k přeškrtnutí kandidátů. Voleb do ONV se účastnilo 99,1% oprávněných voličů, kandidáty NF volilo 99,8% z nich.6 Jejich výsledky určily i složení orgánů ONV.7 Celkem bylo zvoleno 130 poslanců (47 žen), z toho bylo 84 členů KSČ, po dvou členech měly s komunisty „kolaborující“ Československá strana socialistická (ČSS) a Československá strana lidová (ČSL), 42 poslanců bylo bez politické příslušnosti.8

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:29


Státní okresní archiv Liberec

MATERIÁLIE

Volby 1981, z volební místnosti v Chrastavě. SOkA Liberec, fond Sbírka obrazů, fotografií a fotonegativů, sign. 6139

Volby 1981, z volebních místností. SOkA Liberec, fond Sbírka obrazů, fotografií a fotonegativů, sign. 6139

ODBORY

VEDOUCÍ

odbor plánovací

Ing. Václav Uher

odbor pro kádrovou a personální práci

Jiří Doubrava

obor organizační

Josef Veselka

odbor finanční

Vintíř Tietze

odbor školství

Jiří Bíla

odbor pro výstavbu a územní plánování

Jiří Halbich

odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství

Ing. Jan Holoubek

odbor místního hospodářství

Ing. František Polák

odbor sociálních věcí a zdravotnictví

Alexander Sýkora

odbor dopravy

Milan Bobek

odbor obchodu a cestovního ruchu

RSDr. Ján Štibrányi

odbor kultury

Zdeněk Antoš

odbor pro vnitřní věci

Josef Vondra

odbor pracovních sil

Adolf Blažek

náčelník inspekce PO

kpt. Karel Boháč

štáb civilní obrany

Jaroslav Jansta

vedoucí redakce okresních novin Vpřed

Jaroslav Tvrzník12

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 89

Vysoké školy politické v Praze a dvouměsíčního kurzu téže školy v Moskvě, předsedou ONV byl od roku 1975. V době nástupu normalizace byl aktivním členem POV KSČ Liberec. 11_Kubaš se narodil v roce 1930, původním povoláním byl strojní zámečník, střední školu dálkově vystudoval na Zemědělské technické škole ve Frýdlantě a vysokou na Právnické fakultě UK, stranicky byl vzdělán na krajské politické škole. Od roku 1956 pracovník ONV na úseku zemědělství, předseda MNV Krásná Studánka (zde také bydlel), v roce 1967 se stal uvolněným členem komise lidové kontroly (KLK) ONV, po volbách 1971 uvolněným tajemníkem ONV. 12_Až na bezpartijního Ing. Františka Poláka byli všichni vedoucí odborů členové KSČ.

89

22.1.2015 10:04:30


Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990)

Předseda ONV v letech 1976-1986 Bedřich Tesař Vpřed 1981, č. 50, s. 1 (28. 6. 1981) 13_Ján Štibrányi, narozen 1935, původním povoláním horník, člen KSČ od roku 1958, večerně absolvoval dva roky strojní průmyslovky, v letech 1971–1976 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ, postgraduálně absolvoval čtyři semestry Vysoké školy ekonomické (VŠE) – řízení průmyslu. Pocházel ze Slovenska, na Liberecku působil od roku 1957. V roce 1970 opustil dělnické profese a v době nastupující normalizace se stal politickým pracovníkem OV KSČ, v letech 1976–1981 politickým pracovníkem ÚV KSČ. 14_Došlo tak na základě usnesení pléna ONV z 29. prosince 1981, číslo 236/81. Přehled knihoven okresu viz SOkA Liberec, fond ONV Liberec, kniha 165, inv. č. 404 (zasedání rady ONV z 4. 12. 1981).

MATERIÁLIE

Nejmocnější muž okresu – vedoucí tajemník OV KSČ Liberec a předseda OV NF RSDr. Adolf Hájek, Vpřed 1981, č. 44, s. 1 (9. 6. 1981)

Proti předcházejícímu období došlo pouze ke dvěma změnám, a to ve funkci vedoucího odboru pracovních sil a vedoucího odboru obchodu a cestovního ruchu. Na místo Oldřicha Burjánka a Františka Navrátila byli ustanoveni Adolf Blažek a RSDr. Ján Štibrányi, budoucí ředitel Restaurací a jídelen Liberec.13 Z důvodu úmrtí Adolfa Blažka byl na post vedoucího odboru pracovních sil od 1. ledna 1982 jmenován Václav Votruba. K další změně došlo v roce 1984, kdy 21. prosince plénum ONV odvolalo vedoucího odboru sociálních věcí a zdravotnictví Alexandra Sýkoru. Jeho místo zaujal Walter Herrgessel.

kvůli usnadnění a sjednocení financování organizací národních výborů převedeny ze sféry příspěvkových do rozpočtových organizací.14 Usnesením plenárního zasedání ze dne 21. prosince 1984 byl s účinností od 1. ledna 1985 zrušen Okresní bytový podnik jako organizace řízená ONV. Místo něj vznikla střediska bytového hospodářství městských národních výborů v Českém Dubu, Frýdlantu, Hejnicích, Hodkovicích, Hrádku nad Nisou, Chrastavě, Novém Městě pod Smrkem a Raspenavě.

Střediskové obce, integrace obcí roku 1986 Zákonem ČNR 49/1982 přešly některé kompetence Organizace řízené ONV v oboru zemědělství, sociálních věcí a dopravy z ONV K 1. lednu 1982 došlo ke změně ve statutu Knihovny na střediskové NV. Tímto zákonem byl novelizován § 9 Václava Kopeckého, střediskových a lidových knihoven zákona o NV tak, že příslušný KNV mohl určit některé a Okresního kulturního střediska. Obě organizace byly obce jako tzv. střediskové, tedy obce, jejichž místní ná-

Uvolnění funkcionáři ONV Liberec, zleva: Ing. Adolf Minařík – místopředseda ONV, Ludvík Horalík – místopředseda ONV, Zdenka Lankašová – místopředsedkyně ONV, Vpřed 1981, č. 50, s. 2 (28. 6. 1981)

90

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 90

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:31


Státní okresní archiv Liberec

MATERIÁLIE

rodní výbor měl rozšířenou působnost, a to i pro okolní sídla, která střediskovými obcemi nebyla. K 1. 1. 1983 bylo v okrese Liberec devět takových obcí.15 Plénum ONV schválilo dne 19. 9. 1985 sloučení obcí Liberec a Dlouhý Most v jednu obec. Dlouhý Most se tak stal Libercem XXXVI, části Šimonovice a Jeřmanice (obě připojeny k Dlouhému Mostu v roce 1980) Libercem XXXVII, resp. XXXIX a část Minkovice (připojena k Šimonovicím v roce 1963) Libercem XXXVIII. Zároveň došlo k úřednímu zániku částí Bystrá, Javorník, Rašovka z obce Dlouhý Most z důvodu zániku osídlení. Zbytek domů těchto částí byl přečíslován čísly popisnými Dlouhého Mostu a Šimonovic. Změny postihly i oblast Frýdlantska, kde zanikla samostatná obec Dětřichov, která se stala součástí města Frýdlant. Plénum schválilo zánik místních dětřichovských částí Filipov, Kristiánov a Vysoký kvůli zániku osídlení. Tyto změny nabyly účinnosti k 1. 1. 1986. Po poslední integraci obcí měl okres Liberec 23 obcí, v tom devět z nich mělo městský charakter.16

VOLEBNÍ OBDOBÍ 1986-1991 Další parodie na demokratické volby do zastupitelských sborů se uskutečnila ve dnech 23. a 24. května 1986. Jako vždy proběhla mohutná přípravná kampaň a jako vždy nebylo ponecháno ze strany vedoucích představitelů

„Logo“ voleb 1986 Vpřed 1986, č. 41 s. 1 (23. 5. 1986)

okresu nic náhodě, natož svobodné vůli občanů. K poctě voleb jednotlivé podniky okresu uzavíraly socialistické závazky, nejčastěji, k „radosti“ řadových zaměstnanců, ve formě vykonání pracovních směn navíc. Města a obce byly slavnostně vyzdobeny, na veřejných prostranstvích vyhrávaly dechové kapely, často nechyběla ani „kulturní vložka“ za účinkování pionýrů a jiskřiček, či relace místních rozhlasů. Všemu „nasadily korunu“ kulturně-zábavné pořady snažící se působit na mládež. Skvosty jako „Člověče, zlob se“, „Za šťastný zítřek“ či „BSP se baví“17 patrně dodnes straší nepovinně-povinně tehdy se účastnící občany. Dbalo se rovněž na bezproblémové zásobování všemi druhy zboží. Během volebních dní

15_Český Dub, Frýdlant, Hejnice, Hodkovice, Hrádek nad Nisou, Chrastava, Liberec, Nové Město pod Smrkem, Raspenava, viz SOkA Liberec, fond OV KSČ Liberec, karton 38, inv. č 33 (zasedání pléna OV KSČ 15. 12. 1982). 16_Před první vlnou integrace v roce 1976 měl okres Liberec 68 obcí a stejný počet NV. 17_BSP – Brigády socialistické práce.

Uvolnění funkcionáři ONV Liberec, zleva: Petr Kubaš, tajemník ONV, Miloslav Dejl, předseda výboru lidové kontroly, Vpřed 1981, č. 50, s. 2 (28. 6. 1981)

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 91

91

22.1.2015 10:04:32


Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990)

18_SOkA Liberec, fond OV KSČ Liberec, karton 197, inv. č. 68 (mimořádná schůze předsednictva OV KSČ z 23. a 24. 5. 1986, SOkA Liberec. 19_Tamtéž. 20_SOkA Liberec, fond OV KSČ Liberec, karton 198, inv. č. 68 (schůze předsednictva OV KSČ z 28. 5. 1986. 21_Mimo Brože v předsednictvu OV KSČ v roce 1986 byli RSDr. Adolf Hájek (vedoucí tajemník OV KSČ), Aja Krčmářová, Vlastimil Lukeš, Stanislav Masák, Jana Moravcová, Jiří Nosek, Jindřich Šotola, Bedřich Tesař, Arnošt Tůma, Bohuslav Wimmer, Marie Zábranská a Jaroslav Žalud. Tajemníky OV byli Milan Bejbl a Antonín Bekr. 22_Celkem do ONV bylo registrováno 112 025 voličů, k volbám přišlo 111 322 lidí (111 153 platných odevzdaných). 111 078 hlasů bylo pro kandidáty NF, SOkA Liberec, fond ONV Liberec, kniha č. 139, SOkA Liberec, fond ONV Liberec, karton 1286, inv. č. 569. 23_Všechny orgány ONV (rada, VLK, komise, odbory) byly zřízeny na základě zákona 69/67 Sb. o národních výborech, 116/71 o VLK, v souladu s usnesením vlády ČSR 27/83 o uvolňování poslanců, 366/82 o zřizování a činnosti komisí NV, nařízení vlády ČSR o zřizování odborů a Organizačním řádem ONV z prosince 1983. 24_Ing. Morávek se narodil v roce 1934, od roku 1959 pracoval v Pozemních stavbách Liberec nejprve jako vedoucí materiálně technické základny (MTZ), pak náměstek a od roku 1972 ředitel podniku. V roce 1972 dálkově absolvoval VŠE. Od roku 1974 působil jako ředitel Stavoprojektu Liberec. Za jeho vedení došlo k pozvednutí tohoto proslulého stavebního ústavu. Členem KSČ byl od roku 1955, od voleb 1971 poslanec Severočeského krajského národního výboru Ústí nad Labem. Funkci ředitele Stavoprojektu po něm převzal Ing. Jindřich Vrabec. Ing. Morávek rovněž vystřídal odstoupivšího předsedu ONV Tesaře v předsednictvu OV KSČ. 25_Všichni vedoucí odborů byli členy KSČ.

92

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 92

MATERIÁLIE

byl povolen pouze prodej desetistupňového piva.18 Nejstarším voličem byla Marie Jungmanová z Domova důchodců Vratislavice nad Nisou, která volila ve věku 101 let. Za úspěch agitátorů byla považována účast občanky Jelenové, která se odmítala účastnit voleb v roce 1976 a 1981. Za neúspěch bylo naopak konstatováno, že jen velmi málo mladých lidí odvolilo ve svazáckých stejnokrojích.19 Člen předsednictva OV KSČ Jaromír Brož k tomu dodal: „Měli být všichni ve svazáckých krojích. Zlepšila by se atmosféra. Pionýři byli v krojích a hned to jinak vypadalo.“20 Svým stupidním výrokem tak podtrhl tragikomičnost celého volebního aktu.21 Voleb se účastnilo 99,3 voličů, hlas pro 131 kandidátů NF pro ONV dalo 99,7% voličů22. Nejvyšší 100% účast voličů zaznamenali v Rynolticích.

ROH (otevřen v roce 1985) na tehdejším Gottwaldově náměstí (dnes Soukenné náměstí). Novým předsedou ONV se po Bedřichu Tesařovi stal Ing. Jaroslav Morávek,24 do té doby ředitel Stavoprojektu Liberec. Patnáctičlennou radu dále tvořili uvolnění místopředsedové Ing. Adolf Minařík, Zdeněk Janata (*1938, původně tajemníkem MěNV Hrádek nad Nisou), PaeDr. Zdenka Lankašová, tajemníkem se opět stal Petr Kubaš. Všichni uvolnění členové rady byli členy KSČ. Za neuvolněné členy rady ONV byli zvoleni kpt. Ing. Jiří Maruška (KSČ), Ing. Josef Beránek (KSČ), MUDr. Petr Richtera, CSc. (ČSS), Ing. Yvona Jiskrová (bezp.), František Příhoda (KSČ), Jaroslava Macáková (bezp.), Libuše Pětiletá (KSČ), Marie Šimková (tajemnice OV ČSL), Ladislav Tandler (bezp.) a Jiří Veselý (KSČ).

Rada ONV23 Ustavující schůze nově zvoleného plenárního zasedání ONV Liberec proběhla v pondělí 23. června 1986 v hlavním a hudebním sále nově postaveného Domu kultury

VLK Do čela Výboru lidové kontroly byli zvoleni jako uvolnění funkcionáři předseda Miloslav Dejl (KSČ) a místopředseda Václav Votruba (KSČ).

ODBORY

VEDOUCÍ

obor organizační

JUDr. Josef Pauldura

odbor pro kádrovou a personální práci

Jiří Doubrava

odbor plánovací

Ing. Václav Uhr

odbor finanční

Vintíř Tietze

odbor pro výstavbu a územní plánování

Jiří Halbich

odbor místního hospodářství

Ing. Ilja Štěpánek

odbor obchodu a cestovního ruchu

RSDr. Ján Štibrányi

odbor dopravy

Ing. Josef Vrba

odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství

Ing. Jaroslav Svoboda

odbor školství

Ladislav Ulrych

odbor kultury

Zdeněk Antoš

odbor pracovních sil

Josef Louda

odbor sociálních věcí a zdravotnictví

Walter Herrgesell

odbor vnitřních věcí

Zdeněk Krčmařík, prom. právník

redakce okresních novin Vpřed

Jaroslav Tvrzník

štáb civilní obrany

pplk. Luboš Rosenberg

okresní hygienik

MUDr. Rena Lukuvková

okresní správa sboru požární ochrany

mjr. Karel Boháč25

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:33


Státní okresní archiv Liberec

MATERIÁLIE

Již na druhém plenárním zasedání 3. 9. 1986 nově ustanoveného ONV byl z funkce vedoucího odboru obchodu a cestovního ruchu odvolán RSDr. Ján Štibrányi, který se stal od 1. 10. 1986 ředitelem podniku ONV Restaurace Liberec. Ve funkci vedoucího odboru ho dočasně nahradila Ludmila Marušková. Teprve od 1. 7. 1987 byla definitivně jmenována na tento post Jana Fričová. Od zasedání pléna 17. 12. 1987 byl okresní církevní tajemník Luděk Svoboda na úrovni vedoucích odborů ONV. Organizace řízené ONV Plenární zasedání dne 25. 6. 1987 schválilo sloučení podniku RUCH, hospodářské organizace řízené ONV s Okresním komunálním podnikem Liberec, hospodářskou organizací, rovněž řízenou ONV. Stalo se tak k 1. 7. 1987, nástupnickou organizací byl komunální podnik.26 V letech 1988–1989 došlo ke změně ve statutu podniků řízených ONV. V souvislosti se socialistickou přestavbou (zefektivnění hospodářství) byly vytvářeny státní podniky.27 K 1. 7. 1988 přešly na formu státního podniku Montážní závody Liberec (MZ).28 K 1. 1. 1989 je následovaly Restaurace Liberec, Dřevozpracující závody Frýdlant, Obnova Liberec, Textilkombinát Liberec a Stavokombinát Liberec. Ve všech případech byl zakladatelem státních podniků ONV Liberec.29

mětníků.30 Domnívám se, že novější pohled s využitím dalších archivních pramenů31 na tyto události je na samostatný příspěvek a není tedy obsahem tohoto textu. Po „17. listopadu“ se plénum ONV sešlo na aktivu poslanců dne 7. 12. 1989. Na aktivu bylo radě ONV dáno za úkol předložit návrhy na doplnění rozšířené rady z původně patnáctičlenné na osmnáctičlennou z řad bezpartijních poslanců a příslušníků ČSS. Lidovci se svého radního vzdali ve prospěch návrhu doporučeného Občanským fórem Liberec (OF).32 Složení aparátu ONV jinak mělo zůstat v původním stavu do uskutečnění svobodných voleb. Situace se však vyvinula jinak. Plenární zasedání dne 31. 1. 1990, na základě změn politické situace a s přihlédnutím k ústavnímu zákonu č. 14/199033 z 23. 1. 1990 o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových poslanců, vzalo na vědomí odstoupení všech členů rady ONV. Navíc k 31. 1. 1990 rezignovalo na své působení v plénu pět poslanců. Tím umožnili v souladu se zmíněným ústavním zákonem34 a na návrh Občanského fóra zvolení nových členů ONV z řad bezpartijních35 a jednoho člena ČSL.36 Poslanci ONV se tak stali Ladislav Prokeš (*1930, uvolněný funkcionář NV, po roce 1968 uranové doly, poté bagrista v Pozemních stavbách Liberec), RNDr. Václav Poštolka (*1948, pracovník urbanistického střediska), JUDr. Jan Černý (*1927, pracovník ONV Turnov, Liberec, podnikový ředitel Sport-turist Praha, po roce 1968 odvolán, za normalizace právník podniku výpočetní techniky Liberec), Jaroslav Mráz (původně učitel, za své postoje v roce 1968 musel odejít ze školství, horník v uranových dolech, od roku 1987 invalidní důchodce) a Ing. Karel Říčař (*1933, pracovník Pozemních staveb Liberec, zvolen za ČSL).

Změny katastrálních hranic Plénum ONV schválilo na své schůzi 31. 3. 1989 změnu katastrálních hranic mezi obcemi Mníšek – Chrastava a Hejnice – Raspenava. Část katastrálního území Mníšek v prostoru vodní přehrady Mlýnice o výměře 1,68 ha se tak stalo součástí katastrálního území Mlýnice, města Chrastava. Z Raspenavy bylo odděleno území pod Rada ONV libverdským koupalištěm o výměře 23 ha a přičleněno Na již zmíněném zasedání 31. 1. 1990 byli zvoleni k Hejnicím. ve smyslu § 39 zákona 69/1967 Sb. ve znění zákona 140/1988 za členy rekonstruované rady ONV násleOBDOBÍ 1989–1990 dující poslanci: Ing. Jaroslav Morávek, Zdeněk Janata, Listopadovými událostmi roku 1989 se zaobírá kapito- Ing. Adolf Minařík, mjr. Ing. Jiří Maruška, Ing. Josef la Kronika listopadové revoluce v Knize o Liberci z roku Lutovský (všichni KSČ), MUDr. Petr Richter, CSc. 1996. Autoři stati měli k dispozici písemnosti Občan- (ČSS), Ing. arch. Pavel Vlk (ČSS), Marie Šimková ského fóra, periodika Vpřed a čerstvé vzpomínky pa- (ČSL), Ing. Karel Říčař (ČSL), František Čemus, XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 93

26_Dělo se tak na zákl. par. 39 zákona č. 69/1967 o národních výborech a na základě dalších doplňků vyhlášených v úplném znění pod č. 31/1983 Sb. 27_Státní podniky (s.p.) vznikaly na základě zákona 88/1988 o státním podnikání. Rozhodující slovo v řízení podniků měla mít samospráva, na rozdíl od předchozího direktivního řízení. Podniky byly právnickými osobami hospodařícími svým jménem a na vlastní odpovědnost. Z hlediska NV bylo zakládání s.p. upraveno zákonem 115/1988, novelizací zákona o NV 69/1967. 28_SOkA Liberec, fond ONV Liberec, kniha 141, inv. č. 380 (zasedání pléna 23. 6. 1988). 29_Zakládací listiny viz SOkA Liberec, fond ONV Liberec, kniha 141, inv. č. 380 (zasedání pléna 15. 12. 1988). 30_Kniha o Liberci, Liberec 1996, s. 527–532, druhé vydání vyšlo v roce 2004. 31_V roce 1996 ještě nebyly přístupné písemnosti OV KSČ (byly vedeny jako Tajné), nebyly rovněž uspořádány důležité fondy ONV Liberec a MěNV Liberec. 32_V čele stáli mluvčí koordinačního centra Občanského fóra Liberec MUDr. Petr Čermák, MUDr. Přemysl Sobotka, Dr. Zdeněk Kovář, Dagmar Helšusová a Dr. Jan Šolc. 33_Poslanci, kteří v rámci rozložení politických sil nebo vzhledem ke svému dosavadnímu působení neskýtali záruky rozvoje politické demokracie, byli ze své funkce odvoláni politickou stranou, jejímiž jsou členy. Poslance bez stranické příslušnosti mohl odvolat příslušný orgán Národní fronty po vzájemné dohodě s Občanským fórem. 34_Volby nových poslanců neprobíhaly zvolením voliči v příslušných obvodech, ale tak, že byli zvoleni ostatními poslanci. 35_Až na RNDr. Poštolku se jednalo o bývalé komunisty vyloučené ze strany po roce 1968. 36_Změny byly umožněny jednáním u tzv. kulatého stolu mezi KSČ a OF.

93

22.1.2015 10:04:33


Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990)

37_Opět poslanci volili nové poslance, seznam odvolaných a nově zvolených poslanců viz SOkA Liberec, fond ONV Liberec, kniha č. 143, inv. č. 382 (usnesení pléna z 23. 3. 1990). 38_Ten byl zřízen usnesením pléna 23. 3. s tím, že rada ONV měla stanovit náplň, organizaci a personální složení odboru tak, aby mohl zahájit činnost k 1. 6. 1990, v červnu byl termín uvedení odboru v činnost posunut na 1. 8. 1990.

MUDr. Radka Drašnarová, Radko Hanzal, Ladislav Prokeš, JUDr. Jan Černý, Jaroslav Mráz, RNDr. Václav Poštolka (všichni bezp.). V radě tak zasedlo sedm lidí bez politické příslušnosti, pět komunistů a po dvou členech ČSS a ČSL. Předsedou ONV byl zvolen Ing. Jaroslav Morávek, místopředsedy Ing. Adolf Minařík (působnost pro oblast výstavby, územního plánování, financí, zemědělství, vodního hospodářství a pracovních sil), Zdeněk Janata (obchod, cestovní ruch, doprava, služby), Jaroslav Mráz (školství, kultura, sociální věci a zdravotnictví). Tajemníkem ONV plénum zvolilo JUDr. Jana Černého. Všichni výše jmenovaní funkcionáři ONV pracovali jako uvolnění.

MATERIÁLIE

ších rezignovalo na své funkce dobrovolně. Rada ONV to vzala na vědomí na svém zasedání 9. 3. 1990. Nahradit odvolané bylo úkolem plenárního zasedání, které 23. 3. 1990 v doplňkových volbách zvolilo nové členy pléna ONV a to veřejným hlasováním zvednutím ruky.37 Rozložení politických stran bylo následující: KSČ 44 poslanců, ČSS 10, ČSL 8, Československá strana sociálně demokratická (ČSSD) 5, Strana zelených 2, Československá strana zemědělská 2, OF 11, poslanců bez politické příslušnosti bylo 50. Po rekonstrukci 23. 3. 1990 zůstalo složení rady nedotčeno. Novým předsedou VLK se však stal Václav Pavlovič (bezp.).

Odbory ONV Plenární zasedání 31. 1. 1990 zrušilo funkci církevního Rekonstrukce pléna ONV tajemníka a dohled nad náboženským životem okresu Na základě ústavního zákona 14/1990 bylo po dohodě převzal odbor kultury. K 1. 3. 1990 došlo ke zrušení odpolitických stran a hnutí u tzv. kulatého stolu v únoru boru kádrové a personální práce. Složení odborů bylo a počátkem března 1990 odvoláno 27 poslanců, pět dal- následující:

ODBORY

VEDOUCÍ

obor organizační

JUDr. Josef Pauldura (KSČ)

odbor ekonomický

Ing. Ilja Štěpánek (KSČ)

odbor pro výstavbu a územní plánování

Jiří Halbich (KSČ)

odbor obchodu, cestovního ruchu a služeb

Marie Hořejší (KSČ)

odbor dopravy

Ing. Josef Vrba (KSČ)

odbor VLHZ

Ing. Jaroslav Svoboda (KSČ)

odbor školství, mládeže a tělovýchovy

Ladislav Ulrych (KSČ)

odbor kultury

Zdeněk Antoš (KSČ)

odbor pracovních sil

Josef Louda (KSČ)

odbor sociálních věcí a zdravotnictví

Jana Kettnerová, prom. sociolog (bezp.)

odbor vnitřních věcí

Zdeněk Krčmařík, prom. právník (KSČ)

redakce okresních novin Vpřed

Luboš Příhoda (bezp.)

štáb civilní obrany

pplk. Luboš Rosenberg (bezp.)

okresní hygienik

MUDr. Rena Lukuvková (KSČ)

útvar obrany a zvláštních úkolů

Ing. Václav Uher (KSČ)

okresní správa sboru požární ochrany

mjr. Karel Boháč (KSČ)

odbor pro životní prostředí

od 1. 8. 1990 RNDr. Pavel Pavlík

38

94

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 94

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:33


Státní okresní archiv Liberec

MATERIÁLIE

Vedoucí odborů Hořejší, Halbich a Svoboda byli sice odvoláni plénem 23. 3. 1990, ve funkcích však provizorně zůstali i nadále. Marie Hořejší byla nahrazena od 1. 5. 1990 JUDr. Zdeňkem Šmídem. Od 1. 8. 1990 byl místo Zdeňka Antoše (odešel na vlastní žádost) postaven do čela odboru kultury PhDr. František Fišera.

306/1990 Sb. z 20. 7. 1990 vznikl od 25. 9. 1990 Úřad práce Liberec, do jeho čela byl Ministerstvem práce a sociálních věcí jmenován JUDr. Zdeněk Šmíd. Nový úřad tak přebral veškeré kompetence na úseku pracovních sil ONV. Kvůli výše uvedeným skutečnostem tak k 30. 9. 1990 zanikl odbor pracovních sil.

Změny kompetence ONV, reorganizace odborů V souladu se zákony o NV č. 69/1967 Sb. a 140/1988 Sb. plénum ONV na zasedání 21. 6. 1990 zrušilo k 31. 7. 1990 odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV (VLHZ) a odbor výstavby a územního plánování. S účinností od 1. 8. 1990 vznikl odbor výstavby a regionálního plánování. K 1. 8. 1990 vznikl odbor životního prostředí. Dle zákona 200/90 o přestupcích přešla působnost ve věcech přestupků proti veřejnému pořádku, soužití a přestupků proti majetku z ONV na určené NV. Stalo se tak 21. 6. 1990. K dalším strukturálním změnám zapříčiněným novými právními předpisy došlo na zasedání pléna 28. 9. 1990, kdy byly s účinností od 30. 9. 1990 zrušeny odbor obchodu, cestovního ruchu a služeb a odbor dopravy ONV. Místo nich vznikly odbor pro soukromé podnikání občanů (v čele byla Ing. Jana Samková) a odbor dopravy, obchodu a služeb (vedoucí Ing. Stanislava Jakešová). Tyto všechny změny kopírovaly politickou a ekonomickou situaci v Československu po sametové revoluci. Největší změnou bylo obnovení soukromého podnikání, registrace podnikatelů byla dle zákona ČNR 127/1990 z 25. 4. záležitostí odboru pro soukromé podnikání ONV. K 1. 9. 1990 vznikla na základě zákona ČNR 210/1990 Sb. z 18. 5. v Liberci Okresní správa sociálního zabezpečení. Z odboru sociálních věcí a zdravotnictví ONV přešla na nově vytvořený úřad agenda nemocenského pojištění, důchodového zabezpečení a části sociální péče (vdovecké a zaopatřovací příspěvky, příspěvek na byt vojáka a působnost v oblasti mateřského příspěvku). Část pracovníků odboru SVZ přešla do nového úřadu. Došlo rovněž k zániku okresních posudkových komisí a správní komise dávkové. Na základě zákonného opatření předsednictva ČNR

Územní změny, působnost NV okresu Již několik měsíců po listopadových událostech se rozpadá idea integrovaných obcí zaváděná komunistickým režimem již od šedesátých let. K 1. 3. 1990 byly rozděleny obce Křižany (nově se skládá z částí Křižany a Žibřidice) a Zdislava. Ke stejnému datu se „osamostatnil“ Oldřichov v Hájích od Mníšku.39 To však byl jen začátek. Na mimořádném plenárním zasedání 23. 8. 1990 došlo ke schválení územních změn a vzniku nových obcí okresu Liberec. Dělo se tak s účinností od 1. 9. 1990 v souladu se zákony o národních výborech 69/1967 Sb., ve znění 140/1988 Sb., podle zákona č. 36/1960 o územním členění státu a na základě usnesení rady ONV 142/15/90 z 3. 8. 1990. Vznikly tak následující obce: – od obce Český Dub, sestávající z částí obce Bohumileč, Český Dub I–IV, Hoření Starý Dub, Kněžičky, Libíč, Loukovičky, Malý Dub, Modlibohov, Smržov, Sobákov, Sobotice a Starý Dub, byla oddělena Proseč pod Ještědem, sestávající z částí Domaslavice, Horka, Javorník, Padouchov a Proseč pod Ještědem, – od Frýdlantu (části Albrechtice u Frýdlantu, Dětřichov, Frýdlant, Větrov, Kunratice) byla oddělena samostatná obec Heřmanice. Usnesením rady ONV 208/ MR/90 z 27. 11. 1990 došlo k přičlenění části Frýdlantu - Kristiánova (10 objektů) do k.ú. Heřmanice – Hejnice (části Bílý Potok, Ferdinandov, Hejnice) a Lázně Libverda. Usnesením rady 208/MR/90 z 27. 11. 1990 došlo ke změnám katastrálních hranic obou obcí, přičemž část k.ú. Lázně Libverda s pískovnou a skládkou přešla do k.ú. Hejnice a část pozemků (budoucí čistička) přešla z Hejnic do k.ú. Lázně Libverda. – Hrádek nad Nisou (části Dolní Sedlo, Dolní Suchá, Donín, Horní Sedlo, Hrádek nad Nisou, Loučná, Oldřichov na Hranicích, Uhelná, Václavice) a Chotyně (sestávající z částí Grabštejn a Chotyně)

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 95

39_Zmíněné obce byly integrovány v roce 1980.

95

22.1.2015 10:04:33


Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990)

40_Dlouhý Most se stal samostatnou obcí od 1. 1. 1993. 41_Vyčleňování provozoven a zakládání nových státních podniků se dělo na zákl. par. 32 zákona 111/1990 Sb o státním podniku. 42_Zakládání s.p. vyčleněním ze stávajících podniků se dělo na základě usnesení vlády 413/1989. 43_V malé privatizaci se jednalo o převody jednotlivých provozoven maloobchodu a služeb z vlastnictví státu nestátním subjektům. Zákon 427/1990 „o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné, právnické nebo fyzické osoby“, jak se oficiálně jmenoval, byl schválen 25. 10. 1990. Nový nabyvatel získával vlastnictví provozovny výhradně za peníze, licitací ve veřejných aukcích. Účinnosti nabyl zákon 1. 12. 1990, první dražba se konala v Praze v lednu 1991.

96

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 96

– Chrastava (Andělská Hora, Dolní Chrastava, Dolní Vítkov, Horní Chrastava, Horní Vítkov, Chrastava, Mlýnice, Nová Ves, Nová Víska, Růžek, Víska, Vysoká), Bílý Kostel nad Nisou (části Bílý Kostel, Panenská Hůrka, Pekařka) a Kryštofovo Údolí (části Kryštofovo Údolí, Novina) – Nové Město pod Smrkem (části Hajniště, Ludvíkov pod Smrkem) a Jindřichovice pod Smrkem (části Dětřichovec a Jindřichovice pod Smrkem) – Habartice (Habartice, Háj) a Pertoltice (části Dolní Pertoltice, Horní Pertoltice) – Pěnčín (části Albrechtice, Červenice, Kamení, Pěnčín, Střížovice, Vitanovice, Zásada), Kobyly (Havlovice, Janovice, Kobyly, Podhora, Radvanice, Sedlisko, Vorklebice), Soběslavice (Podařovice, Soběslavice), Vlastibořice (Jivina, Sedlišťka, Slavíkov, Vlastibořice), Svijanský Újezd (Jirsko, Močítka, Svijanský Újezd), – Příšovice a Svijany – Řasnice se rozdělila na samostatné obce Horní Řasnice (Horní Řasnice, Srbská) Dolní Řasnice a Krásný Les – Višňová (Andělka, Filipovka, Loučná, Minkovice, Poustka, Předlánce, Saň, Víska, Višňová) a Černousy (Boleslav, Černousy, Ves) – Všelibice (Benešovice, Březová, Budíkov, Chlístov, Lísky, Malčice, Nantišov, Nesvačily, Podjestřábí, Přibyslavice, Roveň, Vrtky, Všelibice), Cetenov (Cetenov, Dehtáry, Dolánky, Hrubý Lesnov, Těšnov, Vystrkov) a Hlavice (Doleček, Hlavice, Lesnovek, Vápno). Plénum MNV Všelibice tyto změny schválilo na svém zasedání 30. 7. 1990. Občané části Lesnovek se původně chtěli úplně osamostatnit, MNV však bylo proti, dalším jednáním bylo dohodnuto o začlenění do obce Hlavice. Vystrkov (3 domy) měl být původně součástí Hlavice, po protestech obyvatel se stal částí Cetenova, který s Vystrkovem sousedí. – Sychrov (Radostín, Sedlejovice, Sychrov, Třtí, Vrchovina), Žďárek, Lažany, Čtveřín (Doubí, Čtveřín), Radimovice a Paceřice (Husa, Paceřice). MNV Sychrov po značně obtížných jednáních územní změny schválilo 26. 7. 1990. Zároveň došlo ke změnám v katastrálních hranicích nových obcí. – od města Liberec, skládajícího se z části městské části I (Staré Město) až XXXVI (Dlouhý Most40), se od-

MATERIÁLIE

dělily obce Šimonovice (části Minkovice, Šimonovice, včetně Bystré a Rašovky) a Stráž nad Nisou (Svárov) Až do obecních voleb na podzim roku 1990 původní městské a místní národní výbory vykonávaly s pomocí rady ONV agendu i pro oddělené obce. Realizací územních změn k 1. 9. 1990 vzrostl počet obcí okresu z 25 na 49, z toho bylo devět měst. Statut Liberce Plénum ONV na svých zasedáních v roce 1990 podpořilo záměr na zvláštní statut pro město Liberec, který měli prosazovat poslanci z Liberecka při jednáních o zákonu o obecním zřízení. Snaha byla přes značné komplikace korunována úspěchem, zákon č. 367/1990 Sb. o obcích byl schválen ČNR dne 4. 9. 1990 a Liberec se v § 3 objevil mezi statutárními městy. Organizace řízené ONV Plénum 23. 3. 1990 schválilo změnu názvu Knihovny Václava Kopeckého na Státní vědeckou knihovnu v Liberci. Nový organizační řád začal platit k 1. 1. 1990, zřizovatelem knihovny nadále byl ONV. Došlo též k založení státního podniku STAVO Frýdlant, s účinností od 1. 4. 1990, oddělením od původní organizace Stavokombinát Liberec, státní podnik, na bázi tehdejšího provozu odštěpného závodu Frýdlant.41 Vyčleněním závodu 07 ze s. p. Montážní závody Liberec byl k 1. 7. 1990 založen státní podnik Montážní služby Liberec. Z provozovny 09 Montážních závodů vznikly k 1. 1. 1991 státní podniky řízené statutárním městem Liberec: Medimont – rozvody medicinálních plynů a Autogen – opravy svařovacích zařízení. K 1. 7. 1990 vznikl státní podnik Uhelné sklady Liberec. Původně se jednalo o závod 05 s. p. Severočeské uhelné sklady.42 Založení těchto podniků schválilo ONV na schůzi 21. 6. 1990. Tehdy rovněž zazněl návrh na vyčlenění organizační složky ze s. p. Restaurace Liberec za účelem vytvoření nového podniku REUS v zakladatelství MěNV Liberec. Provozovny podniku Restaurace byly v průběhu druhé poloviny roku 1990 (v době před přijetím a účinností zákona o malé privatizaci43) buď vráceny v rámci restitucí původním majitelům, nebo dány do nájmu soukromníkům a národním výborům okresu, což vedlo k pozvolné likvidaci tohoto mamutího podniku.44

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:33


Státní okresní archiv Liberec

MATERIÁLIE

Budova ONV Liberec v roce 1989, Rumjancevova ulice (tehdejší i dnešní název) SOkA Liberec, Sbírka obrazů, fotografií a fotonegativů, sign. 4583

Usnesením ONV 192/MR/90 z 2. 11. 1990 byla ze s. p. Dřevozpracující závody Frýdlant vyčleněna provozovna 08 v Chrastavě a převedena funkce zakladatele nového s. p. na MěNV Chrastava. Návrh na vyčlenění závodu 08 zazněl již koncem října, byl však pro ekonomickou nepřipravenost radou odložen. Proti odložení vstoupili tamní dělníci do stávky (tehdy to byla móda, stávkovalo se hojně a rádo jako dnes ve Francii), rada ONV nakonec vyčlenění schválila na mimořádném zasedání 2. 11. 1990. K tomuto datu nový podnik rovněž vznikl. Usnesením rady 198/20/90 z 16. 11. 1990 došlo k přenesení funkce zakladatele s. p. Dřevozpracující závody Frýdlant z ONV Liberec na MěNV Frýdlant s účinností od 1. 1. 1991. Dělo se tak v souladu s § 67 zákona ČNR 367/1990 o obcích z 4. 9. 1990, který umožňoval obcím po dohodě s ONV posílení jejich ekonomické základny. K 1. 12. 1990 bylo ze s. p. Stavokombinát Liberec vyčleněno Střední odborné učiliště stavební v Ještědské

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 97

ulici v Liberci. Novým zřizovatelem školy se stalo usnesením KNV 314/R/90 Ministerstvo vnitra ČR. S účinností od 31. 12. 1990 bylo zrušeno Okresní kulturní středisko Liberec, místo něj vznikla příspěvková organizace řízená odborem kultury pod názvem Středisko kulturních služeb. Ke konci roku 1990 zanikly okresní noviny Vpřed jako rozpočtová organizace ONV, místo nich vznikla k 1. 1. 1991 samostatná příspěvková organizace s vlastní právní subjektivitou s názvem Region Liberec. V čele stál šéfredaktor Luboš Příhoda. Od září 1990 probíhaly přípravné práce na privatizaci podniků ONV. První vlaštovkou (později dopadla žalostně) byla Obnova Liberec,45 která se v souladu s ustanoveními zákona 105/1990 Sb. o akciových společnostech od 1. 1. 1990 stala akciovou společností. Počítalo se se vstupem německého výrobce obuvi Romika.

44_Podrobně viz SOkA Liberec, ONV Liberec, kniha č. 174, inv. č. 413 (rada 14. 9. 1990). 45_V roce 1990 se podnik zabýval protektorováním pneu, výrobou technické pryže, výrobou pracovní obuvi, batohů, tašek apod. Mimo to zajišťoval služby obyvatelstvu v podobě opravy obuvi, čalounictví, opravy koženého zboží. Podrobně viz rada 14. 9. 1990.

97

22.1.2015 10:04:33


Robert Filip | ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990. Část III. (1981–1990)

46_Započítáváme i období působení OSK (květen 1945– květen 1946). 47_OkÚ se členil na referáty, nikoli na odbory jako ONV. 48_V celé ČR byla volební účast 73,55 %, OF získala 35,58 %, KSČ 17,25 %.

Zánik ONV Usnesení rady ONV 211/MR/90 v návaznosti na zákon 367/1990 Sb. o obcích a na zákon č. 425/90 Sb. z 9. 10. 1990 o okresních úřadech došlo po 45 letech46 k zániku Okresního národního výboru Liberec a všech jeho orgánů. S účinností k 24. 11. 1990 (tedy ke dni konání svobodných obecních voleb) tak byli odvoláni všichni uvolnění funkcionáři (místopředseda Zdeněk Janata rezignoval již 16. 11.), členové rady, komisí a vedoucí odborů. Zaměstnanci aparátu ONV přešli v souladu s § 20 zákona 425/1990 Sb. na nově vzniklý Okresní úřad Liberec. Poslední usnesení rady ONV zrušilo odbor výstavby a regionálního plánování s tím, že stávající věcná působnost a pracovní oddělení energetiky přešlo na budoucí referát47 životního prostředí okresního úřadu. Investiční odd. a regionální plánování mělo přejít do budoucího finančního referátu. Na zákl. zákona ČNR 425/1990 Sb. byly okresní národní výbory transformovány do okresních úřadů (OkÚ) jakožto výlučné orgány výkonu státní správy na území okresů. Prvním přednostou okresního úřadu v roce 1990 byl jmenován vládou na návrh Ministerstva vnitra dosavadní místopředseda ONV Jaroslav Mráz. Řídicím a kontrolním orgánem OkÚ byla Vláda ČR. Tím okresy přišly o přímo volené zastupitelské

Uvolnění funkcionáři ONV 1986-1990 Vpřed 1986, č. 53 s. 1 (4. 7. 1986)

98

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 98

MATERIÁLIE

sbory. Ty byly nahrazeny okresními shromážděními. Do okresního shromáždění volila obecní a městská zastupitelstva své zástupce. Okresní shromáždění byla zrušena s koncem roku 2000, a k 31. 12. 2002 zanikly i okresní úřady. Obecní volby 1990 První svobodné obecní volby se uskutečnily na základě zákona 368/1990 o volbách do zastupitelstev obcí z 4. 9. 1990. Komunálních voleb se účastnilo 68,8% oprávněných voličů.48 Podle předpokladů v libereckém okrese zvítězilo OF s 37,39% hlasů, druzí komunisté získali 15,14%. Zánik národních výborů Národní výbory zanikly dnem konání voleb, tj. 24. 11. 1990 na základě zákona č. 367/1990 Sb. o obcích a zákona 368/1990 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí. K tomuto datu zakončily činnost i všechny orgány NV s výjimkou rad NV základního stupně, které vykonávaly svou činnost do vzniku nových volených orgánů obcí a měst. MěNV a MNV byly nahrazeny městskými a obecními úřady jakožto orgány samosprávy. V listopadu 1990 tak skončila pětačtyřicetiletá existence národních výborů všech stupňů.

Uvolnění funkcionáři ONV 1986-1990 Vpřed 1986, č. 53 s. 1 (4. 7. 1986)

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:33


Státní okresní archiv Liberec

MATERIÁLIE

Okres Liberec po poslední vlně integrace v roce 1986 SOkA Liberec, fond Sbírka map a plánů, inv. č. 603, sign. 6134

Seznam zkratek bezp. BSP ČNR ČSL ČSS ČSŽ FS MěNV MH MNV OF OkÚ ONV OV KSČ PKO POV KSČ PZ RSDr.

SL SN

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 99

bezpartijní Brigáda socialistické práce Česká národní rada Československá strana lidová Československá strana socialistická Československý svaz žen Federální shromáždění Městský národní výbor Místní hospodářství Místní národní výbor Občanské fórum Okresní úřad Okresní národní výbor Okresní výbor Komunistické strany Československa Park kultury a oddechu Předsednictvo Okresního výboru Komunistické strany Československa Plenární zasedání Doktor sociálních věd, od roku 1980 doktor sociálně politických věd. Titul udělovaný převážně absolventům studia Vysoké školy politické ÚV KSČ v Praze a Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě (studium pro budoucí zástupce velitele pro věci politické u útvarů Československé lidové armády). Tento titul byl oblíbeným terčem vtipů, RSDr. bylo interpretováno jako rozhodnutím strany doktor, VŠ politické se říkalo Vokovická Sorbona, ironicky poukazující na myšlenkovou vybavenost posluchačů Sněmovna lidu Sněmovna národů

99

22.1.2015 10:04:34


Zprรกvy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 100

22.1.2015 10:04:35


Instituce

ZPRÁVY

Světové válečné konflikty a jejich reflexe v Euroregionu Nisa ANNA HABÁNOVÁ

Max Langer (1897−1985), Tíseň doby (Die Nöte der Zeit), 1948, Städtische Museen Zittau

R

oky 2014 a 2015 jsou spojeny s výročími začátku 1. světové a konce 2. světové války. Výročí jako taková k sobě logicky poutají pozornost a nabízejí sbírkotvorným a kulturním institucím příležitost k jejich recepci. V roce 2014 již proběhla v Severočeském muzeu v Liberci výstava z vlastního sbírkového fondu Velká válka 1914–1918, která provedla diváky zásadními fázemi tohoto konfliktu − od atentátu v Sarajevu 28. června 1914 a vyhlášení války Rakousko-Uherska Srbsku o měsíc později, přes odchod vojáků na bitevní pole a počáteční optimistické výhledy na brzké ukončení bojů, až po hrůzy ve frontových zákopech a vyhladovělém zázemí, konec války 11. listopadu 1918, zánik rakousko-

XIV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 101

-uherské monarchie a vznik Československé republiky.1 Rok 2015 je spojen se dvěma institucionálními a dvěma mezinárodními projekty, které budou k vidění v Žitavě, Hrádku nad Nisou a Liberci. Výstava Žitavských muzeí Uprostřed války – lužičtí umělci a obě světové války (Städtische Museen Zittau, 27. 3. – 19. 7. 2015) propojí obě dějinné události na příkladu umění v regionu. Doposud vesměs neprezentovaná tvorba zahrnující obrazy, práce na papíře i plastiku postihne stěžejní tematické okruhy: jako účastníci a svědkové zpracovali lužičtí umělci své zážitky ve svém díle – na rozkaz nebo jako strategii přežití. To zahrnuje každodenní výjevy, krajiny, obrazy o kamarádství a hrůzách

1_http://muzeumlb. cz/?page=archiv_zpravy

101

22.1.2015 10:04:35


ZPRÁVY 2_ROUSOVÁ, Hana. Konec avantgardy? Řevnice 2011. ISBN 978-80-87164-64-8.

války, o zkáze, smrti a víře v život. S ohledem na rozsah sbírkového fondu Žitavských muzeí budou vedle děl výtvarné povahy prezentovány i dokumenty osobní povahy nebo zbraně. Projekt Ve válce múzy mlčí (Oblastní galerie Liberec, 5. 3. – 7. 6. 2015) se soustřeďuje výhradně na druhou světovou válku a přináší výběr děl z depozitáře liberecké galerie s vazbou k časovému vymezení počínaje občanskou válkou ve Španělsku, přes Mnichovskou dohodu a nástup fašismu až po pražské povstání. Jedná se o tvorbu úzce svázanou s českým prostředím, jejíž základní zpracování napříč českým výtvarným uměním přinesla především obsáhlá kolektivní monografie editorky Hany Rousové Konec avantgardy?,2 která představuje důležitý odrazový můstek v nazírání na toto historické období ve výtvarném umění. Výstava chce ukázat jak důležitá díla, která návštěvníci znají ze stálé expozice, avšak nyní nejsou z prostorových důvodů instalována, tak ta méně známá. Podzimní výstava Na Sibiř! v Lázních (Oblastní galerie Liberec, 5. 11. 2015 – 4. 2. 2016) představí tvorbu německy hovořících autorů z Čech, Moravy a Slezska, kteří se účastnili 1. světové války a tyto zážitky reflektovali

ve svých dílech, mnohdy vzniklých až dlouho ve dvacátých letech 20. století. Jejich úloha v rakousko-uherské armádě byla stejná jako u většiny nasazených ze zemí Koruny české – bránit monarchii. Jako vojáci se účastnili bojů na všech frontách. Stěžejní část výstavního projektu bude věnována autorům děl, kteří prošli zajateckými lágry na Sibiři, dalším okruhem bude tvorba oficiální rakousko-uherské propagandy, tzv. Kriegspressequartieru, při němž byla vytvořena umělecká skupina přinášející násilím nezakalený pohled na úspěchy vlastních vojsk. Samostatná část výstavy bude věnována Emilu Orlikovi a jeho záznamům z mírových jednání v Brest-Litevsku. Také Brána Trojzemí v Hrádku nad Nisou připomene v rámci mezinárodního česko-německo-polského projektu Druhá světová válka v Trojzemí (Brána Trojzemí, Hrádek nad Nisou, 7. 5. – 6. 9. 2015) stopy, které zanechal tento konflikt v krajině, městech a lidech. Základ výstavy tvoří soukromá sbírka dobových fotografií doplněná exponáty z muzea v Žitavě. Tematizovány budou místní zajatecké a pracovní tábory, ale i běžný život v místech, kde docházelo k zásadním posunům státních hranic.

Pozdní baroko bez hranic: Klášter St. Marienthal, Filip Leubner a umění na Lužické Nise 1750–1800. Sankt Marienthal, 6.–7. listopadu 2014. JAN ZDICHYNEC

K

gegnungszentrum), jež založil klášter roku 1992 jako veřejnou nadaci. IBZ mělo cisterciačkám umožnit nastoupit nové cesty v době těsně po politických změnách a využít krásného prostředí kláštera a jeho okolí k tomu, k čemu jej jeho geopolitická situace přímo předurčuje: k setkávání, navazování přeshraničních kontaktů, budování mostů. Rozhovory jsou určeny širší veřejnosti z Horní Lužice, ale i sousedních zemí, jejich cílem je přiblížit odborné poznatky z oblastí historie, dějin umění, teologie ap. běžnému posluchači. Doprovází je zároveň kulturní program včetně exkurzí do různých lokalit Horní Lužice i Čech a nelze opomíjet příležitost k duchovním prožitkům v rámci bohoslužeb probí-

102

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

lášter cisterciaček Sankt Marienthal, který pravděpodobně založil šlechtický rod Donínů spolu s českou královnou Kunhutou Štaufskou těsně před rokem 1234, leží na řece Nise, v jižní části historické Horní Lužice, v současnosti v Německu a zároveň od roku 1945 na hranici s Polskem a jen několik kilometrů od území České republiky. Jedná se o nejstarší nepřetržitě existující klášter cisterciaček na půdě dnešního Německa. Od roku 2010 probíhají na půdě kláštera mimo jiné tzv. marienthalské rozhovory, St. Marienthaler Gespräche, a to ve spolupráci s Kruhem přátel kláštera (Freundeskreis des Klosters) a Mezinárodním centrem setkávání (Internationales Be-

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 102

22.1.2015 10:04:35


ZPRÁVY hajících pravidelně v klášteře. Duší těchto rozhovorů, které rozmanitým způsobem obohacují také sestry kláštera, především bývalá převorka Sr. Hildegard Zeletzki OCist., je od samého počátku paní Gisela Rieck, členka obou spolků spjatých s klášnakladatelství terem i IBZ. První setkání bylo zasvěceno roli, kterou klášter Sankt Marienthal sehrál v Horní Lužici, a dalším hornolužickým klášterům (Sankt Marienstern, magdalenitky v dnes polské Lubáni/Lubaniu). Řada příspěvků představila nejrůznější aspekty kultury cisterciáckého řádu. Napřesrok, roku 2011, se uskutečnilo jednání věnované Horní Lužici – zemi tolerance. Mj. byla tehdy – na půdě římskokatolického ženského kláštera – představena problematika českých exulantů v Horní Lužici (především tzv. ochranovská jednota, příspěvek přednesl dr. Rüdiger Kröger), reformace v regionu (dr. Jens Bulisch) či osudy kláštera Sankt Marienthal a jeho vesnic po reformaci (Thomas Maruck). Cenný byl též příspěvek věnovaný náboženskému životu v bývalé Německé demokratické republice (Peter C. Birkner, Günter Wittig). Na slibně se rozvíjející podnik navázaly třetí rozhovory, věnované českým vazbám kláštera Marienthal (duben 2012). Zde vystoupil mj. dlouholetý diecézní archivář v Budyšíně Siegfried

Jméno - recenze Název - recenze

Seifert († 2013), který podnítil založení muzea v budyšínské kapitule (1985); věnoval se vztahům hornolužických cisterciaček k řádům v Čechách. Marius Winzeler, ředitel městských muzeí v Žitavě, který se na marienthalských rozhovorech dlouhodobě podílí, zase představil souvislosti klášterních staveb Horní Lužice s barokem v severních Čechách a dílem stavitele Zachariáše Hoffmanna ap. Roku 2013 vybrali pořadatelé za téma literaturu a knižní kulturu v cisterciáckém řádu. Jednání bylo spojeno např. s návštěvou velmi bohatého oddělení starých fondů knihovny v Žitavě (Christian-Weise Bibliothek Zittau, Altbestand) a exkurzí do severočeského Oseka, ale také s vystoupením cisterciáckého opata z Marienstattu, P. Andrease Rangeho OCist. o raných textech, spiritualitě a knižní malbě u cisterciáků, Günthera Rautenstraucha o Zbraslavské kronice Petra Žitavského, Sr. Thaddaey Selnack OCist. o knihovně v Sankt Mariensternu či Christopha Mackerta o středověkých cisterciáckých rukopisech z území Saska. V pořádí páté marienthalské rozhovory proběhly v listopadu roku 2014, tentokrát ve spolupráci s žitavskými městskými muzei a Oblastní galerií v Liberci a za finanční podpory nadace

Klášter St. Marienthal, listopad 2014. Foto M. Čtveráček

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 103

103

22.1.2015 10:04:36


ZPRÁVY Hanse Kotteka. Téma bylo zvoleno výborně pro oblast tzv. Trojzemí a Euroregionu Nisa: Pozdní baroko bez hranic: Klášter St. Marienthal, Filip Leubner a umění na Lužické Nise 1750–1800. Právě osobnost a dílo Filipa Leubnera (1733–1803), původem z Liberce, dosud neprávem opomíjená, stejně jako umění druhé poloviny 18. století, kdy ve sledované oblasti dosáhla umělecká produkce a mobilita dosud nebývalé kvantity, nerespektuje dnešní hranice – a pohled ze tří stran je proto pro její pochopení nezbytný a nesmírně cenný. Proto se také těchto rozhovorů poprvé v převaze účastnili badatelé z Čech; jednání skvěle simultánně tlumočil v libereckém regionu dobře známý Sven Dietrich. Leubner a jeho souputníci působící v oblasti sochařství a architektury vytvořili četná díla pro klášter Sankt Marienthal, především pro tehdejší abatyši Anastázii Rösler (klášter vedla v letech 1764–1784), ale i pro kostely v Horní Lužici, středních a severních Čechách. Jejich tvorba, stojící na pomezí pozdního baroka a klasicismu, jasně vyplývá z vlivů pražských, drážďanských, vídeňských a vratislavských, které se v dané oblasti v raném novověku přirozeně prolínaly. Z jednání vyplynulo jednak, že důležitá díla v severočeském regionu, který stál ještě v 17. století spíše stranou uměleckého dění, vznikla právě ve druhé polovině 18. století, a že poznání těchto děl a jejich souvislosti ještě mnoho dlužíme. Zároveň je zřejmé, že klášter na Nise fungoval jako důležité centrum, které vyzařovalo právě i přes tehdejší náboženskou a politickou hranici do Čech a Slezska. Po zahajovací mši a úvodních slovech abatyše kláštera, M. Reginy Wollmann, OCist., a zástupců organizátorů – Zuzany Štěpanovičové a Maria Winzelera, představil Jan Zdichynec (Praha) klášter Sankt Marienthal v 18. století a jeho vztahy k Čechám. Ukázal, že Sankt Marienthal, působící v převážně luteránském okolí, byl stále spjat s Čechami, odkud mj. pocházela řada jeptišek v klášterní komunitě i proboštů – včetně abatyše Röslerové. Zároveň charakterizoval rozmanité prameny, které se k vládě této abatyše dochovaly. Bohužel v nich nacházíme jen málo informací přímo o mecenátu kláštera, zato však mnoho podrobností o náročných úkolech abatyše i každodennosti cisterciaček. Marius Winzeler (Žitava) představil Květy pozdního baroka v Sankt Marienthalu. Seznámil posluchače se známým i méně známým bohatstvím architektonických památek i děl výtvarného umění z klášterní klauzury. Poslední restaurátorské práce v Marienthalu, podmíněné mj. katastrofálním zničením kláštera během povodně v srpnu 2010 (došlo k němu bohužel těsně po dokončení rozsáhlé rekonstrukce klášterního areálu), představili Uwe Frenschkowski a Sven Taubert (Drážďany). Ačkoli práce ještě nejsou úplně u konce (zbývá opravit např. ještě refektář), 12. října 2014 mohl být konečně znovu vysvěcen obnovený klášterní kostel. Postup prací mohli účastníci kolokvia poznat na vlastní oči během velmi obohacující prohlídky kláštera. Následoval blok příspěvků věnovaný Filipu Leubnerovi a dalším malířům, působícím na hornolužickém pomezí. Jana 104

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 104

Schlesingerová (Jablonec nad Nisou) představila detailně data k Leubnerovu životopisu a jeho četná díla již známá i nově identifikovaná v širší oblasti Horní Lužice, dnešního západního Polska, středních a severních Čech. Marcela Vondráčková (Praha) charakterizovala v širokém geografickém a uměleckém kontextu pozdní tvorbu Felixe Antonína Schefflera (1701–1760). Sakrální tvorbou Jana Eleazara Zeisiga zv. Schenau (1737– 1806), opět v širších souvislostech zejména rokokové tvorby, se zabývala Anke Fröhlich (Drážďany). Kai Wenzel (Zhořelec) hovořil o pozoruhodném a rozmanitém díle předčasně zesnulého malíře Franze Gareise (1775–1803), který vyrostl v blízkém sousedství kláštera, stál umělecky na pomezí klasicismu a romantismu a mohl čerpat z četných uměleckých vlivů, které se na klášterním panství prolínaly. Cenné bylo, že vědecká vystoupení byla propojena s praktickou prohlídkou obrazů, dochovaných někdy in situ. Tak mohli účastníci rozhovorů během koncertu pořádaném ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ostritz zhlédnout oltářní obraz Filipa Leubnera. Řadu děl Leubnera i dalších autorů pak spatřili také během exkurze, v jejímž průběhu navštívili kostel Nalezení sv. Kříže v Liberci, kostel sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou a kostel sv. Bartoloměje v Działoszyně. Další část jednání se věnovala do velké míry stavu a praktické záchraně památek v severních Čechách: Ivo Habán a Jana Šubrtová (Liberec) představili – pro německé posluchače těžko pochopitelné – problémy památkové péče se zřetelem k inventarizaci kostelů v severních Čechách. Miroslav Nový a Eliška Nová (Ústí nad Labem) se podrobně zabývali bývalým servitským kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech, kam Leubner namaloval svůj největší obrazový cyklus. Popsali stavební historii i ikonografii kostela, ale i devastaci areálu v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. V devadesátých letech byla z kostela odvezena Leubnerova plátna, jejichž další osud je zatím nejistý. Tomáš Hlaváček (Litoměřice) představil poněkud optimističtější téma, počátky úspěšné revitalizace a rekonstrukce konojedského kláštera a kostela v posledních letech. Annett Kretschmer (Zhořelec) a Marius Winzeler potom hovořili o výsledcích průzkumů oltářů v ostritzském kostele a zmínili zajímavé technické detaily z jeho restaurování a Zuzana Štěpanovičová se vyjádřila k plánům výstavy o Leubnerovi v Liberci. Klášter Sankt Marienthal poskytl své nádherné prostory pozoruhodné konferenci, kde se spojil badatelský zájem německých i českých historiků umění, kteří mohli díky vzájemné výměně přispět k poznání opomíjeného pozdně barokního umění v tomto koutu střední Evropy. Škoda snad, že se nepodařilo zapojit i badatele z dnešního Polska. Jednání ukázalo také mezery výzkumu, některé nadějné rekonstrukce, ale také katastrofální stav mnoha děl pozdního baroka, která se, žel, nacházejí nejčastěji na území dnešní České republiky. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:37


ZPRÁVY

Jméno - recenze Výběrový soupis Název - recenze

literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2013 nakladatelství SESTAVIL VÁCLAV KŘÍČEK

LIBERECKÝ KRAJ BERAN, Lukáš. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby: Liberecký kraj. V Praze: ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2013. 1 DVD-ROM barev. [Název z titulní obrazovky; Vydáno ve spolupráci s Kolegiem pro technické památky ČKAIT a ČSSI a Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska.] ISBN:978-80-01-05395-9. GOSTELI, Jeannette. Die Schönsten im Umgebindeland : Vielfalt, Anmut, Lebensart. Zittau: Graphische Werkstätten Zittau, 2013. 236 s. ISBN 978-3-929744-80-4. [podstávkové domy – historie a péče] HABÁN, Ivo. Konference Ztracená generace? Německočeští výtvarní umělci 1. poloviny 20. století mezi Prahou, Vídní, Mnichovem a Drážďany. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 80. [zpráva o mezinárodní odborné konferenci konané v Liberci 22.–23. 10. 2013] HABÁNOVÁ, Anna a Ivo HABÁN, eds. Ztracená generace? : německočeští výtvarní umělci 1. poloviny 20. století mezi Prahou, Vídní, Mnichovem a Drážďany = Eine verlorene Generation? : Deutschböhmische bildende Künstler der 1. Hälfte des 20. Jahrhunderts zwischen Prag, Wien, München und Dresden : [Liberec 22.–23. 10. 2013]. Liberec : Technická univerzita, 2013. 275 s. ISBN 978-80-7494-025-5. [kolektivní monografie z mezinárodní odborné konference konané v Liberci 22.–23. 10. 2013] HABÁNOVÁ, Anna, ed. Mladí lvi v kleci : umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Řevnice: Arbor vitae, 2013. 437 s. ISBN 978-80-7467-025-1. JAKUBEC, Pavel. Znamení dálek : památky dopravního značení v Libereckém kraji.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 105

Sychrov : Národní památkový ústav, Územní památková správa na Sychrově, 2013. 221 s. ISBN 978-80-905555-0-1. KÁBOVÁ, Hana. Josef Vítězslav Šimák : jeho život a dílo se zvláštním zřetelem k historické vlastivědě. České Budějovice : Společnost pro kulturní dějiny ; Pelhřimov : Nová tiskárna Pelhřimov, 2013. 599 s. ISBN 978-80904446-9-0. [Josef Vítězslav Šimák 15. 8. 1870–30. 1. 1941 – historik] KADLEC, Miloš. Rohanové. Nymburk : Pro Národní památkový ústav, územní památkovou správu na Sychrově vydal Ivan Ulrych, nakl. Vega-L, 2013. 18 s. ISBN 97880-905555-5-6.

RICHTER, Kerstin. Opravy podstávkových domů : příručka pro majitele a stavebníky. Niesky : Okres Görlitz, Úřad pro regionální rozvoj ; Zittau : Kancelář Umgebindeland ; Liberec : Liberecký kraj, Odbor regionálního rozvoje a evropských projektů, 2013. 154 s. ISBN 978-80-260-4869-5. ROUBAL, Ondřej. Biografická identita v pohraničí : teritoriální identita v životních příbězích poválečných osídlenců pohraničí severních Čech. Praha : Professional Publishing, 2013. 155 s. ISBN 978-807431-130-7.

VÁCLAVÍK, Karel a Karel VÁCLAVÍK. Škoda a Liaz : nákladní automobily a autobusy po roce 1945. [Chyňava] : SAXI, KOLÁČEK, Luboš Y. Krajinou Jizerských hor. 2010–2013. 3 sv. ISBN 978-80-904767-0-7. 1. vyd. Praha : Regia, 2013. 261 s. Tajemné stezky. ISBN 978-80-87866-01-6. VURSTA, Pavel. Osobní lanové dráhy v Libereckém kraji. Liberec : Liberecký kraj LHOTOVÁ, Markéta. Synagogy v plamenech odbor dopravy, [2013]. 30 s. : křišťálová noc 1938 v českém pohraničí. Liberec : Severočeské muzeum, 2013. 120 s. ZEMAN, Jaroslav a Marius WINZELER. ISBN 978-80-87266-14-4. Turistický průvodce : s Rudolfem Bitzanem po Euroregionu Nisa = Ein Reiseführer : MEJZROVÁ, Jana. Tradiční venkovské mit Rudolf Bitzan durch die Euroregion stavby - jak dál? Krkonoše. Jizerské hory. Neiße. Stráž pod Ralskem : Město Stráž 2013, roč. 46, č. 4, s. 30–31. ISSN 1214-9381 pod Ralskem ; Žitava : Městská muzea [lidová architektura; Jizerské hory] Žitava, [2013?]. 42 s. [Rudolf Bitzan 18. 5. NEVRLÝ, Miloslav. Připomínky zašlých časů 1872–2. 11. 1938 – architekt] : pomníčky Jizerských hor. 2., opr. a aktualiz. vyd. Liberec : Jizersko-ještědský horský spolek, Okres Liberec 2013. 246 s. ISBN 978-80-87095-10-2. ANDĚL, Rudolf, Zuzana FABIÁNOVÁ RABAS, Josef. Biskup Anton Alois a Jaroslav POČER. 150 let Obchodní Weber. Kostelní Vydří : Karmelitánské akademie a Jazyková škola s právem státní nakladatelství, 2013. 167 s., [12] s. obr. příl. jazykové zkoušky, Liberec, Šamánkova 500/8, ISBN 978-80-7195-756-0. [Anton Alois příspěvková organizace : 1863–2013. Liberec Weber 24. 10. 1877–12. 9. 1948 – litoměřický : Obchodní akademie a Jazyková škola biskup] s právem státní jazykové zkoušky, 2013. 112 s. REBITSCH, Robert. Matyáš Gallas : (1588-1647) : císařský generál a Valdštejnův „dědic“. Praha : Grada, 2013. 399 s., 16 s. obr. příl. ISBN 978-80-247-4778-1.

AUST, Stefan a Thomas AMMANN. Sága rodu Porsche : rodinné dějiny jednoho automobilu. Praha : Práh, 2013. 381 s. ISBN 978-80-7252-480-8.

105

22.1.2015 10:04:37


ZPRÁVY BECK-HARTMANN, Renate. Die Pohl– Förster in den Clam-Gallas Revieren : auf den Spuren meiner Vorfahren in Böhmen. Neugablonz : Leutelt-Gesellschaft, 2013. 184 s. [šlechtický rod Clam-Gallasů; rod lesníků Pohlů] BENEŠ, Jaroslav. Střípky z dějin finanční stráže v Lužických horách. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 2013. 187 s. ISBN 978-80-86011-53-0. BÖHME, Ricarda, Jakub KABEŠ a Jarmila LEVKO. Divadlo fxšaldy : 130 let divadla = 130 Jahre Theater : 1883–2013. Liberec : Divadlo F. X. Šaldy, 2013. 177 s. FILIP, Robert. ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990 : část II. (1969–1980). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 70–81. ISSN 1213-5097 FREIWILLIG, Petr. Technická památka jako živý technologický komplex na příkladu špičkové vodní elektrárny v Liberci-Rudolfově. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 3, s. 237–245. ISSN 1210-5538 HABÁN, Ivo. Spojeni řízením osudu: sbírky německočeského výtvarného umění 1. poloviny 20. století ve fondech Národního památkového ústavu. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 32–49. ISSN 1213-5097 HABÁNOVÁ, Anna a Jan RANDÁČEK. Umění plavat. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 73–78. ISSN 12135097 [Oblastní galerie v Liberci - dějiny] HORÁČEK, Jaroslav. Příklad rekonstrukce stavby Františka Zejdla. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 2, s. 149–150. ISSN 1210-5538 [Český Dub] HOUFEK, Václav. August Bebel a počátky dělnického hnutí v severních Čechách. Václav Houfek. In: Česko-saské vztahy v proměnách času. sv. [1], Odborné texty : Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit. Dresden : Thelem, 2013 s. 272–282. ISBN 978-3-942411-91-2 CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. Česká Beseda : krajanské sdružení rodáků a přátel

106

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 106

Liberecka : 150 let činnosti pro český národ a Liberec. Liberec : Roman Karpaš RK pro Českou Besedu, 2013. 107 s. Zprávy České besedy ; č. 105. ISBN 978-80-87100-22-6.

MARŠÁLEK, Milan. Dům ve frýdlantské Husovce. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 5, s. 41. ISSN 1214-9381 [Podstávkový dům; Frýdlant v Čechách]

JAKUBEC, Pavel. Navzdory věkům : zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 34–43. ISSN 1213-5097

MAZÁNEK, Zdeněk. 100 let tramvajové trati do Horního Hanychova 1912–2012. Liberec : Boveraclub, 2013, [12] s.

JANÁK, Petr. Kresby německých nazarénů ve sbírkách zámku Sychrov. Z rozsáhlého souboru kreseb německých autorů 19. století. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 5, s. 420–426. ISSN 0418-5129. KADLEC, Miloš. Sychrov: anglická inspirace, francouzský nádech. Dějiny a současnost. 2013, roč. 35, č. 9, s. 26–27. ISSN 0418-5129. KOLKA, Miroslav, Tereza KONVALINKOVÁ a Martin OUHRABKA. Plošný průzkum vesnických sídel a lidové architektury : metodika a aktuální příklady v území Libereckého kraje. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 50–69. ISSN 1213-5097 KŘÍČEK, Václav. Výběrový soupis článků k dějinám Libereckého kraje za rok 2012. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 82–88. ISSN 1213-5097 KÜHN, Karl Friedrich. Verzeichnis der kunstgeschichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Friedland. Praha : Artefactum, 2013. 351 s. Fontes historiae artium ; 15. ISBN 978-80-86890-59-3. LHOTOVÁ, Markéta. Synagogy v plamenech: křišťálová noc 1938 v českém pohraničí. Liberec: Severočeské muzeum, 2013. 120 s. ISBN 978-80-87266-14-4. LOUDA, Vladimír. Václav Větvička 1865–1937 : obdivné celoživotní dílo českého učitele. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 1, s. 12–14. ISSN 12141798. [Václav Větvička1865–1937– učitel; působil v Příšovicích] LUKUVKA, Luděk. Galerie U Rytíře : pět let na tenkém ledě liberecké kultury. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 90–94. ISSN 1213-5097

MEJZROVÁ, Jana. Skanzen v Pertolticích. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 9, s. 32–33. ISSN 1214-9381 MOHR, Jan. Lázně – Oblastní galerie Liberec : proměna libereckých Lázní. Liberec : Statutární město Liberec, [2013]. 142 s. ISBN 978-80-260-4967-8. OETTEL, Gunter. Grabštejn zapomenutý a objevený. Hrádek nad Nisou : Sdružení pro obnovu a oživení Státního hradu Grabštejn a jeho okolí, 2013. 101 s. ISBN 978-80-260-4698-1. Ostašov - Berzdorf : toulky minulostí : návraty. Liberec : Spolek přátel Ostašova, 2013. 40 s. PAŁYS, Piotr. Czeska Rada Narodowa w Żytawie. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 22–31. ISSN 1213-5097 PAŽOUT, Jaroslav. Za psaní dopisů na dva roky do vězení: případ Jiřího Veselého odsouzeného v období tzv. normalizace za rozesílání kritických písemností. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 82–99. ISSN 1213-5097 PLAVEC, Michal. Letecké operace Rudé armády na Liberecku 8. a 9. května 1945 ve světle ruských dokumentů. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 14–21. ISSN 1213-5097 Půvab květů historie. Liberec : Severočeské muzeum, 2013. 115 s. ISBN 978-8087266-15-1. [rostlinné motivy ve sbírkách Severočeského muzea] REJHA, Adam a Dagmar ŠRYTROVÁ. Historie a současnost obce Radimovice. Radimovice : Obec Radimovice, 2013. 125 s. ISBN 978-80-260-4241-9. SEKYRA, Marek a Otokar SIMM. Frýdlantské květy : antologie německy píšících autorů z Frýdlantska a Liberecka (19. století a 1. polovina 20. století)

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:37


ZPRÁVY

Jméno - recenze Název - recenze

= Friedländer Blumen : Anthologie deutschsprachiger Autoren aus Friedland, Reichenberg und Umgebung (19. Jahrhundert und 1. Hälfte des 20. nakladatelství Jahrhunderts). Liberec : Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2013. 223 s. ISBN 97880-85874-68-6. SIMM, Otokar. Josef Matouschek a jeho mapy. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 1, s. 32–33. ISSN 1214-9381 [Josef Matouschek 1867–1945 – kartograf] SVOBODA, Milan a Jan HEINZL. Die Grafen von Gallas, von Clam-Gallas und Haindorf : der Wallfahrtsort und seine Schirmherren. Liberec ; Hejnice : Frýdlantsko, 2013. 55 s. SVOBODA, Milan a Jan HEINZL. Památník vojenských šarvátek na Frýdlantsku za napoleonských válek. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 8, s. 35. ISSN 1214-9381 SVOBODA, Milan. Paměť rodu a urozeného jedince : erbovní galerie na hradě Frýdlant z roku 1593. Dějiny a současnost. 2013, roč. 35, č. 3, s. 26–27. ISSN 0418-5129 SVOBODA, Milan. Redernové : hospodáři a mecenáši na severu. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 8, s. 32–33. ISSN 1214-9381 SVOBODA, Milan. Sgrafita na hradě a zámku Frýdlant : několik poznámek k jejich interpretaci. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 2–19. ISSN 1213-5097

TIMA, Václav. Cínové doly u Nového Města pod Smrkem. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 11, s. 32-34. ISSN 1214-9381 VINKLÁT, Pavel D. Otfried Preussler. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 5, s. 36–38. ISSN 1214-9381 [Otfried Preussler 1923–2013 – spisovatel] VOJKOVSKÝ, Rostislav. Hamrštejn : zřícenina hradu západně od Liberce. Hukvaldy-Dobrá : Putujme, 2013. 15 s. Putujme po hradech a zámcích ; sv. 84. ISBN 978-80-87712-21-4. VONIČKA, Pavel. K osmdesátinám RNDr. Miloslava Nevrlého. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 81. ISSN 1213-5097 VONIČKA, Pavel. K osmdesátinám RNDr. Siegfrieda Weisse. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 81. ISSN 1213-5097 VURSTA, Pavel. 80 let kabinové lanové dráhy Horní Hanychov-Ještěd. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 6, s. 32-33. ISSN 1214-9381

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 107

ZEMAN, Jaroslav. Krušný život motoristy. Dlažebné v meziválečném Liberci : „Automobilisto, dej ještě, dej více!“. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 4–13. ISSN 1213-5097 ZEMAN, Karel. Franz Kafka u nás na severu. In: Kalmanach 2013/2014. Liberec : Kruh autorů Liberecka, 2013, s. 69–70. ISBN 97880-904798-3-8 [Franz Kafka 1883–1924; Liberecko, Frýdlantsko, Jablonecko; služební cesty 1909 a 1911]

Okres Jablonec nad Nisou BAŽANT, Vojtěch. Kristiánov a příběh Sudet : zaniklá osada v českém pohraničí. Dějiny a současnost. 2013, roč. 35, č. 4, s. 41. ISSN 0418-5129. BURSOVÁ, Veronika. Exportní zaměření sklářského průmyslu jako hlavní příčina jeho úpadku v období hospodářské krize 1929–1934 se zvláštním zřetelem na oblast Železnobrodska a Jablonecka. Od Ještěda k Troskám, 2013, roč. 36, č. 1, s. 56–63. ISSN 1214-1798.

VYBÍRAL, Jindřich. Ohmann versus Grisebach: der Streit um das Urheberrecht im Jahre 1897. Umění = The Art. 2013, BURSOVÁ, Veronika. Sociální postavení roč. 61, č. 3, s. 221–231. ISSN 0049-5123. České znění článku http://www.umeni-art.cz sklářských dělníků na Železnobrodsku a Jablonecku ve 30. letech 20. století. WIENER, Egon. Brouzdání kolem Chrastavy Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 20, č. 3, : příběhy, fejetony a dobové pohlednice s. 223–231. ISSN 1214-1798 Egona Wienera = Streifzüge um Kratzau DOMÁNKOVÁ a Roman KARPAŠ. Lučany (Chrastava): Geschichten, Essays und alte Ansichtskarten von Egon Wiener. Nymburk: nad Nisou. Liberec : Pro město Lučany nad Nisou vydal Roman Karpaš, 2013. 176 s. Vega-L, 2013. 105 s. ISBN 978-80-87275ISBN: 978-80-87100-21-9 70-2. [historické pohlednice doplněné

ŠTERNOVÁ, Petra, Petr FREIWILLIG, Tereza KONVALINKOVÁ, Vladimíra KRÁLOVÁ, Olga KŘÍŽKOVÁ, Martin OUHRABKA, Jana ŠUBRTOVÁ a Renata TIŠEROVÁ. Soupis nemovitých kulturních o příběhy a fejetony] památek v Libereckém kraji : město Liberec. [Sv. 2] Li. Liberec: Národní památkový ústav, WIENER, Egon. Podivuhodná země Sudety. Nymburk: Vega-L, 2013. 125 s. ISBN 9782013. 147 s. ISBN 978-80-87810-00-2. 80-87275-72-6. [Egon Wiener – vzpomínky] ŠTERNOVÁ, Petra. Církev československá WINZELER, Marius. Johanna von husitská a její sbory v Libereckém kraji. Herzogenberg und ihre Bedeutung als Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, Bohemica-Autorin. Fontes Nissae. Prameny č. 1, s. 44–69. ISSN 1213-5097 Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 101–103. ISSN Technická univerzita v Liberci. Technická 1213-5097 [Johanna von Herzogenberg univerzita v Liberci : 60 let univerzitního 23. 6. 1921–20. 2. 2012 – historička umění vzdělávání v Liberci, 1953–2013 : [almanach]. a spisovatelka; narodila se na zámku Sychrov] Liberec : [Technická univerzita v Liberci], 2013. 217 s. ISBN 978-80-7372-995-0. ZAJÍČEK, Václav. Hodkovice nad Mohelkou.

XV 2014 2

Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 4, s. 260–270. ISSN 1214-1798

HEJRALOVÁ, Petra. Městské muzeum v Železném Brodě v roce 2012. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 278–282. ISSN 1211-975X KAŠPAR, Jan. Za Františkem Padrtou. Archivní časopis. 2014, roč. 64, č. 2, s. 221– 223. ISSN 0004-0398 [František Padrta 1934-2013 – historik a archivář] KAŠPAR, Jan. Za Františkem Padrtou. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, s. 89–90. ISSN:1213-5097 [František Padrta 1934-2013 – historik a archivář]

107

22.1.2015 10:04:37


ZPRÁVY LANGHAMER, Antonín a Martin HLUBUČEK. 70 let tavené skleněné plastiky – oslavy v Železném Brodě : tisková zpráva Města Železný Brod. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 20, č. 3, s. 221–222. ISSN 1214-1798 [text k výstavě 70 let tavené skleněné plastiky. Železný Brod od 22. 8. 2013 do 30. 9. 2013. Galerie Vlastimila Rady a Muzeum skla na Poříčí] LANGHAMER, Antonín. 70 let tavené skleněné plastiky. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 9–10, s. 238–241. ISSN 0037637X [Text k výstavě 70 let tavené skleněné plastiky. Železný Brod od 22. 8. 2013 do 30. 9. 2013. Galerie Vlastimila Rady a Muzeum skla na Poříčí] LANGHAMER, Antonín. Vzpomínka na brusiče Břetislava Nováka. Sklář a keramik 2013, roč. 63, č. 1–2, s. 38–39. ISSN 0037-637X [Břetislav Novák 1913– 1982 – sklářský výtvarník a brusič skla, působil jako pedagog v Železném Brodě] NAVRÁTIL, Ivo. „Záškodnická skupina Jizerka“ a dvojitý agent Jiří Hilger. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 107–144. ISSN 1211975X [protikomunistický odboj; Železnobrodsko] NOSKOVÁ, Jitka. Jablonecká knihovna v proudu času. Liberec : Pro Městskou knihovnu Jablonec nad Nisou vydala Eva Koudelková – nakl. Bor, 2013. 143 s. ISBN:978-80-87607-17-6 NOVOTNÝ, František a Vlastimil HOTAŘ. Sklářská katedra na Technické univerzitě v Liberci slaví padesátiny. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 9–10, s. 203–208. ISSN 0037-637X NOVÝ, Petr. K nedožitým narozeninám PhDr. Jany Urbancové. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 5–6, s. 143. ISSN 0037637X [PhDr. Jana Urbancová 1943–1996 – historička umění, kurátorka Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou] ŘEHÁČEK, Marek a Jan Pikous. Rádlo: putování krajinou = Radl : Wanderung durch die Landschaft. Rádlo: Obec Rádlo, 2013. 143 s. ISBN:978-80-260-4918-0

108

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 108

SCHILLING, Lutz. Quellen und Einführung zum Neubeginn der Nordböhmischen Schmudindustrie am Beispiel Gablonz/Jablonec nad Nisou Gotha 1945/46. In: Archivnictví v Čechách, Durynsku a Sasku : příspěvky z odborné konference, Cheb 21.-23. května 2012 = Archivwesen in Böhmen, Thüringen und Sachsen : Fachtagungsvorträge, Eger 21.–23. Mai 2012. Plzeň : Státní oblastní archiv, 2013 s. 158–163. SIMM, Otokar a Borek TICHÝ. Heinrich Schwan. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 12, s. 34–35. ISSN 1214-9381 [Heinrich Schwan 1872–1963 – učitel, hudební skladatel a básník] STRNAD, Jan. Radnice pro otevřenou společnost : 80. výročí dokončení dominanty Jablonce nad Nisou. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 7, s. 32–[33]. ISSN 1214-9381 ŠÍDA, Petr. Velké Hamry II : neolitický těžební a zpracovatelský areál. [Hradec Králové] : Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové ; Turnov : Muzeum Českého ráje v Turnově, 2013. 149 s. Pojizerské archeologické studie; 2. ISBN 978-80-87416-14-3.

BENEŠ, Jaroslav. Střípky z dějin finanční stráže v Lužických horách. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 2013. 187 s. ISBN 978-80-86011-53-0. BLAŽKOVÁ, Jana. Němečtí antifašisté po skončení druhé světové války na Českolipsku. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 123–166. ISSN 1211-9172 BRAUNOVÁ, Helena a Miloslav SOVADINA. Sklářské muzeum Kamenický Šenov. Kamenický Šenov : Město Kamenický Šenov, 2013. 47 s. ISBN 97880-260-5543-3. BRAUNOVÁ, Helena. Jubileum Sklářského muzea v Kamenickém Šenově. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 419–422. ISSN 1211-9172 CIDLINA, Tomáš. Adepte cechu Hubertova – Tradice a současnost myslivosti : (k výstavě ve VMG v České Lípě v roce 2013). Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 409–416. ISSN 1211-9172 DANIEL, Bohumil. Blíževedly: z historie obce. [Blíževedly?]: [Obecní úřad], [2014]. 178 s.

Okres Česká Lípa

DRESLEROVÁ, Dagmar, Jiří WALDHAUSER, Vojtěch ABRAHAM, Petr KOČÁR, Roman KŘIVÁNEK, Petr MEDUNA a Jiří SÁDLO. Bezdězsko – Dokesko v pravěku a laténské sídliště v Oknech. Archeologické Rozhledy. 2013, roč. 65, č. 3, s. 535–573. ISSN 03231267

ASCHENBRENNER, Martin. Feriální kolonie (prázdninové osady) v Horní Polici na počátku 20. století. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 385–391. ISSN 1211-9172

FLETCHER, Petr a Jaroslav PANÁČEK. Kostel Nejsvětější Trojice ve Stružnici. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 367–384. ISSN 1211-9172

ASCHENBRENNER, Martin. Kronika Horního Prysku z meziválečného období. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 335–341. ISSN 1211-9172

GAJDOŠÍK, Petr. Urbář panství Stvolínky z poloviny 17. století. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 271–300. ISSN 1211-9172

VANÍČEK, Jiří. Frýdštejn. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 20, č. 3, s. 201–218. ISSN 1214-1798

ASCHENBRENNER, Martin. Správa panství Lemberk v první polovině 19. století. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 91– 121. ISSN 1211-9172 BENEŠ, Jaroslav. Československé hraniční orientační sloupy v Lužických horách. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 393–399. ISSN 1211-9172

HAIS, Rudolf. 100 let významné sklářské hutě Flora-Hantich v Novém Boru. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 11–12, s. 258–264. ISSN 0037-637X HLINOMAZ, Milan, Miloslav PANÁK a Jiří ROSOL. Krompach : přehled dějin obce. Varnsdorf: Libuše Horáčková, 2013. 31 s. ISBN 978-80-904194-9-0

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:38


ZPRÁVY

Jméno - recenze Název - recenze

KŘÍŽOVÁ, Květa. Zámek v Mimoni : zbytečně zbořená památka. Mimoň : Město Mimoň, 2013. 197 s. ISBN 978-80-2603534-3

nakladatelství

LANGHAMER, Antonín. Josef Michal Hospodka – sklář, malíř, učitel a člověk. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 1–2, s. 40–42. ISSN 0037-637X [Josef Michal Hospodka 1923–1989 – sklářský výtvarník, působil v Chřibské, Novém Boru a Kamenickém Šenově ] LANGHAMER, Antonín. Vzpomínka na ředitele Jana Dvořáčka. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 7-8, s. 194–195. ISSN 0037-637X [Jan Dvořáček 1825–1898 – malíř a výtvarník, ředitel sklářské školy v Kamenickém Šenově]

PEŠA, Vladimír a Petr JENČ. Markvartická kotlina v Českém středohoří : příspěvek ke struktuře pravěkého osídlení podhorských oblastí na severu Čech. Archeologie ve středních Čechách. 2013, roč. 17, č. 2, s. 555–573. ISSN 1214-3553 PEŠA, Vladimír a Petr MEDUNA. Zaniklá středověká ves u Provodína, okr. Česká Lípa. Archeologie ve středních Čechách. 2013, roč. 17, č. 1, s. 227–247. ISSN 1214-3553 RÁDL, Michal. Smutný osud evangelického kostela v Novém Boru. Nový Bor: Město Nový Bor, 2013. 47 s. ISBN:978-80-905263-2-7 SMEJKAL, Ladislav. Co odvál čas: Česká Lípa v letech 1893–1898. Česká Lípa : Město Česká Lípa, 2013. 95 s. ISBN 978-80-2605290-6.

MUDRA, Aleš. Monstrance z Jablonného v Podještědí. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 37–46. SOVADINA, Miloslav. Kravaře v Čechách. Kravaře : Obec Kravaře v Čechách, 2013. ISSN 1211-9172 286 s. ISBN 978-80-260-4191-7. PANÁČEK, Jaroslav a Michal PANÁČEK. Kostely v České Lípě. Česká Lípa: Vlastivědný ŠUBRTOVÁ, Jana. Nástěnné malby v kostele sv. Havla v Kuřívodech. Fontes spolek Českolipska, 2013. 47 s. ISBN:978Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 2, 80-260-4688-2 s. 71–72. ISSN 1213-5097 PANÁČEK, Jaroslav. K technologii výroby TURČAN, Ľubomír. Pokus cínových nádob. Bezděz. 2013, [sv.] 22, o uměleckohistorickou interpretaci torza s. 325–334. ISSN 1211-9172 gotické sochy z hradu Lipý v České Lípě. PANÁČEK, Jaroslav. Testament Georga Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 345–351. ISSN Handsche z roku 1578. Bezděz. 2013, [sv.] 1211-9172 22, s. 353–366. ISSN 1211-9172 [Georg Handsch von Limus 1529–1578 – lékař, VODIČKA, Ondřej. Hrad Bezděz jako botanik a básník; narozen v České Lípě] katolické centrum za husitských válek : PANÁČEK, Jaroslav. Vývoj místního jména Česká Lípa. Acta onomastica. 2013, roč. 54, s. 217–227. ISSN 1211-4413 PANÁČEK, Jaroslav. Zpráva o činnosti Vlastivědného spolku Českolipska - Klubu přátel muzea v roce 2012. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 403–407. ISSN 1211-9172 PANÁČEK, Jaroslav. Zvonaři a zvony v České Lípě a okolí. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 47–90. ISSN 1211-9172 PANÁČEK, Michal a Miroslav PRÖLLER. Drobné sakrální památky v České Lípě : turistický průvodce vydaný k 10. výročí založení občanského sdružení Drobné památky severních Čech. Česká Lípa : Drobné památky severních Čech ve spolupráci s Geodézie On Line, 2013. 131 s. ISBN 978-80-260-5359-0.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 109

rekonstrukce bezdězské katolické enklávy a církevních poměrů v souvisejících lokalitách mezi léty 1419–1436. Bezděz. 2013, [sv.] 22, s. 5–35. ISSN 1211-9172 ŽITNÝ, Franta. Sokolská : naše ulice : město Česká Lípa. Česká Lípa : Evžen Skála, 2013. 158 s. ISBN 978-80-260-5241-8. [František Žitný - vzpomínky]

Okres Semily

1927 – rozhovor s pamětnicí; Rokytnice nad Jizerou a Harrachov – Nový Svět] BARTŮŠEK, Václav. P. Veremundus a S. Eusebio – turnovský piarista Josef Durych. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 226–234. ISSN 1211-975X [Josef Durych 1731–1780 – piarista a středoškolský učitel] BAŠTA, Jiří. Krkonošský národní park 1963–2013 : 1. část. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 5, s. 7–10. ISSN 1214-9381 [KRNAP – dějiny 1963–1973] BAŠTA, Jiří. Krkonošský národní park 1963–2013 : 2. část. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 6, s. 22–25. ISSN 12149381 [KRNAP – dějiny 1974–1989] BAŠTA, Jiří. Krkonošský národní park 1963–2013 : 3. část. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 7, s. 22–24. ISSN 12149381 [KRNAP – dějiny 1990–2013] BAŠTA, Jiří. Krkonošský národní park 1963–2013 : 4. část. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 8, s. 22–24. ISSN 1214-9381 [KRNAP – dějiny 1990–2013, dokončení] BAŠTA, Jiří. Potírání připomínek buržoazní společnosti v okrese Semily. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 5, s. 54–55. ISSN 1214-9381 [pomníky a památníky – likvidace v okrese Semily v době komunismu] BOLDAŇUK, Vladimír, BURSA, Stanislav a Pavel SAJENKO. Výsadek Chan : šest týdnů mezi protektorátem a říší. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 2, s. 4–9. ISSN 1214-9381 [paraskupina Chan- výsadek 1945; Jilemnicko a Trutnovsko] BRIXI, Miroslav. Obec Hrubá Skála. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 2, s. 112–120. ISSN 1214-1798 BROŽEK, Vítězslav. Vzpomínky na imitace. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 1, s. 25–27. ISSN 1214-1798 [drahé kameny zpracování – dějiny; Turnovsko]

BROŽKOVÁ, Helena. Harrachovská sklárna 200 let rozcestníku PYRÁM v Ohrazenicích: 1813–2013. Ohrazenice: [Obec Ohrazenice], v Novém Světě v 18. století. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 1–2, s. 7–13. ISSN 00372013. 28 s. il. ISBN 978-80-260-5369-9 637X Ani nebyl čas rozloučit se s příbuznejma. COGAN, Miroslav. František Prokop Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 8, a Ignác Martinec : nová zjištění k dějinám s. 48–50. ISSN 1214-9381 [Erika Hnyková

109

22.1.2015 10:04:38


ZPRÁVY kamenického řemesla v Pojizeří. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 234–242. ISSN 1211-975X [František Prokop 1787– 1861 – sochař a kameník; Semilsko ; Ignác Martinec 1784–1841 – sochař a kameník; Semilsko] ČERMÁK, Karel. Kronika obrazů života : Český ráj v letech 1848–1900. Jilemnice : Gentiana, 2013. 271 s. ISBN 978-80-8652735-2. ČULÍKOVÁ, Věra. Zuhelnatělé zbytky zásob rostlinného původu ze středověkých Daliměřic u Turnova. Archeologické rozhledy. 2013, roč. 65, č. 2, s. 373–381. ISSN 0323-1267 DĚDOVSKÝ, Daniel. Blanická pověst v lidové kultuře. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. 2010 [vyd. 2013], roč. 50, č. 2, s. 315–322. [Blanická pověst z Vysokého nad Jizerou – Staré Vsi] DVOŘÁK, Jiří. 100. výročí tragédie Hanče a Vrbaty. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 4, s. 11–13. ISSN 1214-9381 FIŠERA, Zdeněk. Loukovský Hrádek. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 2, s. 45. ISSN 1214-9381 [Loukov – část obce Háje nad Jizerou]

Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 34–43. ISSN 1213-5097 JAKUBEC, Pavel. Státní okresní archiv Semily v roce 2012. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 252–254. ISSN 1211-975X JANÁK, Petr. Kresby žánrových výjevů a zvířat rakouského malíře Carla Pischingera z mobiliárního fondu Hrubého Rohozce. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 14, č. 1, s. 20–33. ISSN 1213-5097 JENŠOVSKÝ, Václav. Můj táta historik. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 1, s. 18–22. ISSN 1214-1798 [Václav Jenšovský – Fotr 1891–1981– učitel a historik; Turnovsko] JENŠOVSKÝ, Václav. Můj táta historik. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 2, s. 133–136. ISSN 1214-1798 [Václav Jenšovský – Fotr 1891–1981– učitel a historik; Turnovsko] JENŠOVSKÝ, Václav. Můj táta historik. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 20, č. 3, s. 174-178. ISSN 1214-1798 [Václav Jenšovský – Fotr 1891–1981– učitel a historik; Turnovsko]

HÁJKOVÁ, Jana. Muzeum a Pojizerská galerie Semily v roce 2012. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 272–275. ISSN 1211-975X

JENŠOVSKÝ, Václav. Můj táta historik. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 4, s. 291. ISSN 1214-1798 [Václav Jenšovský – Fotr 1891–1981- učitel a historik; Turnovsko]

HNÍZDO, Vlastislav. Lotar Suchý : (6. května 1873 – 4. května 1959). Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 20, č. 3, s. 166–168. ISSN 1214-1798 [Lotar Suchý 1873–1959 – novinář a spisovatel ; Turnovsko]

JEŘÁBKOVÁ, Milena. 4. 11. 2013 uplynulo 130 let od narození Karla Vika. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 4, s. 251–252. ISSN 1214-1798 [Karel Vik 1883–1964 – malíř a grafik]

HNÍZDO, Vlastislav. Miloš Marten (1883–1917). Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 1, s. 3–6. ISSN 1214-1798 [Miloš Marten 1883–1917 – spisovatel, překladatel a literární kritik; Přepeře u Turnova]

JUŘENA, Jan. Mobilizace 1938. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 9, s. 46–47. ISSN 1214-9381 [mobilizace 1938; Podkrkonoší]

JAKL, Michal. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí roku 2012. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 275–278. ISSN 1211-975X

JUŘENA, Jan. Okupace 1938 : německý zábor Krkonoš a Podkrkonoší. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 11, s. 46–47. ISSN 1214-9381 [zábor pohraničí 1938; Podkrkonoší]

JAKUBEC, Pavel. Navzdory věkům : zpráva o historických souborech zvonů na zámcích Hrubý Rohozec a Sychrov. Fontes Nissae.

JUŘENA, Jan. Soumrak nad českým Podkrkonoším: německá okupace Novopacka a Jilemnicka v roce 1938. Mladá Boleslav:

110

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 110

ve vydavatelství Ing. Jan Škoda-FORTprint vydala Jednota Československé obce legionářské, 2013. 227 s. il. ISBN 978-8086011-55-4 KLÁPŠTĚ, Jan. Počátky Markvarticů a jejich sídelní souvislosti v Pojizeří. Archeologické rozhledy. 2013, roč. 65, č. 2, s. 321–372. ISSN 0323-1267 KOŠELJA, Michal. Co předcházelo založení turnovské „Šperkárny“. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 4, s. 253–257. ISSN 1214-1798 KYNČLOVÁ, Marie. Nová Ves nad Popelkou. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 1, s. 29–40. ISSN 1214-1798 LANGHAMER, Antonín. Profesor Josef Drahoňovský. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 5–6, s. 139–140. ISSN 0037637X [Josef Drahoňovský 1877–1938 – sochař a glyptik, profesor UMPRUM v Praze] LANGHAMER, Antonín. Vzpomínka na skláře a sochaře Jiřího Harcubu. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 9–10, s. 247–248. ISSN 0037-637X [Jiří Harcuba 1928–2013 – sklářský výtvarník, medailér a rytec, rodák z Harrachova] LOUDA, Jiří. Valteřičtí evangelíci od tolerančního patentu po spojení v Českobratrské církvi evangelické : II. část. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 87–106. ISSN 1211-975X LOUDA, Vladimír. O dalším velkém včelaři - Františku Kozákovi, učiteli z Přepeř u Turnova. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 2, s. 90–93. ISSN 1214-1798 [František Kozák 1874–1961 – učitel a včelař; Přepeře u Turnova] LUŠTINEC, Jan. František Kaván : *10. 9. 1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice, 16. 12. 1941 v Libuni. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 5, s. 48–49. ISSN 1214-9381 [František Kaván1866–1941 – malíř] LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici v roce 2012. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 267–269. ISSN 1211-975X

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:38


ZPRÁVY

Jméno - recenze Název - recenze

LUŠTINEC, Jan. Trojí jubileum Jáchyma Metelky. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 12, s. 4–8. ISSN 1214-9381 [Jáchym Metelka1853–1940 – učitel, nakladatelství betlémář; Jilemnice] LUŠTINEC, Jan. Zámecká jídelna v Jilemnici. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 11, s. 14–15. ISSN 1214-9381 MATĚJOVIČOVÁ, Petra. „Český granát na světových výstavách“ - projekt představený v létě roku 2013 v Klenotnici Muzea Českého ráje v Turnově. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 284–288. ISSN 1211-975X PĚNIČKA, Petr. Železniční stanice Martinice v Krkonoších. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 10, s. 44–46. ISSN 1214-9381 PILOUS, Vlastimil. Sytový a Loukov : dva tajemné podkrkonošské hrádky. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 1, s. 44–45, 47. ISSN 1214-9381 [Loukov a Dolní Sytová – části obce Háje nad Jizerou] PILOUS, Vlastimil. Sytový a Loukov : dva tajemné podkrkonošské hrádky : 2. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 2, s. 44–46. ISSN 1214-9381 [Loukov a Dolní Sytová – části obce Háje nad Jizerou] PROSTŘEDNÍK, Jan a Jan NOVÁK. Záchranný archeologický výzkum v TurnověNudvojovicích v roce 2012. Archeologie ve středních Čechách. 2013, roč. 17, č. 1, s. 105–114. ISSN 1214-3553 PROSTŘEDNÍK, Jan, Martin TOMÁŠEK, Zuzana ŠONSKÁ a Pavel JAKUBEC. Archeologie s čistými botami : laserové skenování krajiny na příkladu Všeně. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 197–217. ISSN 1211-975X PROSTŘEDNÍK, Jan, Veronika KOMÁRKOVÁ, Lenka KOVAČIKOVÁ, Eva MYŠKOVÁ, Jan NOVÁK a Jaroslav PAVELKA. Bioarcheologický výzkum historické městské parcely : Turnov - ulice Antonína Dvořáka čp. 297. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 158–196. ISSN 1211-975X

[Soběslavice]: [Obecní úřad Soběslavice], [2013]. 41 s. SCHÖTTNER, Jan. Historie novosvětské sklárny v první polovině 19. století. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 11–12, s. 265– 272. ISSN 0037-637X SKALA, Harald. Portréty dvou kleriků v galerii Des Fours na zámku v Hrubém Rohozci. Genealogické a heraldické listy. 2013, roč. 33, č. 3, s. 24–29. ISSN 1212-9631 SOCHOROVÁ, Ludmila. Neznámý P. Vincentius Hafner, OSA, a jeho druzi. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2013, sv. 26, s. 73–86. ISSN 1211-975X [Vincentius Hafner 1754–1818 – katolický kněz a překladatel; Tatobity] STARÝ, Marek. Soupis obyvatel vsi Bukovina u Čisté z roku 1628 v materiálech frýdlantské dvorské komory. Genealogické a heraldické listy. 2013, roč. 33, č. 1, s. 50–63. ISSN 1212-9631 [vévodství Frýdlantské; Bukovina u Čisté] SUK, Aleš. Stoletý příběh. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 3, s. 4–9. ISSN 1214-9381 [lyžařské závody; Bohumil Hanč 1886-1913] ŠOUREK, Ladislav. O mém setkávání se sochařem Jiřím Novákem. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 20, č. 3, s. 181–189. ISSN 1214-1798 [Jiří Novák 1922–2010; sochař a restaurátor] TURNOVEC, Ivan. Dvousté výročí turnovského dobrodruha. Od Ještěda k Troskám. 2013, roč. 36, č. 2, s. 103–105. ISSN 1214-1798 [Čeněk Paclt 1813–1887 cestovatel; Turnov] VAISTAUER, Martin a Tomáš ŠIMŮNEK. Hrad Bradlec – zřícení zdiva pod jižní skalkou. Hláska. 2013, roč. 24, č. 3, s. 42–43. [zřícenina hradu Bradlec ležící v katastru obce Syřenov - Újezdec] Z Křížlic do Kunčic. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 10, s. 48–50. ISSN 12149381 [Jarmila Cermanová 1929 – rozhovor s pamětnicí; Křižlice součást obce Jestřabí]

ROUDNÁ, Milena. Soběslavice : historie, kulturní a přírodní zajímavosti, lidé.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 111

111

22.1.2015 10:04:38


Recenze a zprรกvy o literatuล™e

STUDIE

112

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 112

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:38


Instituce

RECENZE

Marie MŽYKOVÁ – Harald SKALA. Des Fours: Valdštejnův plukovník a jeho potomstvo. Praha: Národní památkový ústav, 2012. 207 s. Hlavní978-80-87104-98-9. text ISBN

Kniha autorské dvojice Marie Mžykové a Haralda Skaly představuje historii rodu, který byl od 17. století spojen s českými zeměmi. Rod, který spadá do kategorie pobělohorské šlechty, donedávna plnil i sloupky novin kvůli svým restitučním nárokům. Historie a působení rodu není jako u většiny rodin černobílá a v tomto duchu jednoznačně hovoří i představovaná kniha. Marie Mžyková se problematice šlechtických rodů a jejich obrazových sbírek věnuje dlouhodobě a kniha tak zapadá do „série“ knih Šlechta ve službách diplomacie I, II., III. (2001) Cesty Serényiů: z obrazárny šlechtického rodu (2010), Bůh, čest, vlast – Kinských ze zámku Lešná (2005) a nedávný publikační výstup „I král byl dítětem: svět dětí na šlechtických sídlech“. Autorka používá i podobnou metodu jako u knih předchozích, jednotliví členové rodu jsou představeni na základě dochovaných obrazů v dlouhé časové řadě od 17. do poloviny 20. století, čímž se knihy odlišují od knih věnovaných šlechtickým rodům vycházejících zejména v nakladatelství Lidové Noviny nebo Veduta. Záležitosti spojené s majetkovými vzestupy a pády či s dalšími hospodářskými aspekty a rovněž i otázky všednodennosti jsou zde komentovány jen velmi zběžně a bez hlubší pramenné analýzy. Jen velmi povšechně jsou osudy jednotlivých postav zasazovány do širšího historického rámce. Nicméně je to legitimní způsob pojetí dějin šlechtického rodu, který i díky skvěle provedeným reprodukcím obrazů na kvalitním papíře a ve vhodně zvoleném velkém formátu naopak přidává na celkové čtivosti a vizuální přitažlivosti knihy. Doc. Mžyková tak knihou pokračuje v popularizaci tématu šlechty, jemuž se dlouhodobě věnuje, a zpřístupňuje tak téma i širší veřejnosti. Kniha přináší řadu nových informací k rodu z francouzské jazykové oblasti, který stojí trochu ve stínu jiných známějších rodů, jakými jsou Buquoyové a zejména Rohanové, jejichž sídlo na Sychrově pro své osobité architektonické pojetí i vnitřní interiéry Francii doslova evokuje. Kniha vznikla v tandemu s výstavou „Francouzské umění: dědictví šlechty“, na níž byly návštěvníkům prezentovány umělecké sbírky pocházející vesměs z prostředí nemalé XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 113

komunity původem francouzských rodů, usazených na českém území. Odhaduje se, že až stovka šlechtických rodů přišla do českých zemí z francouzských jazykových oblastí. Jedním z prvních byl v rámci třicetileté války i rod Desfoursů, udržující si kontakt s Francií sňatkovou politikou a pozemkovou držbou ještě po celé 18. století. Jak se rod postupně aklimatizoval v českých zemích, rozevíral se slovy autorů „vějíř příbuzenských vazeb“ se zdejší šlechtou. Rod Desfourů se zapsal do dějin zejména skrze válečné ostruhy. Jmenovat možno vedle Valdštejnova generála Mikuláše Desfoura (1588–1661), který dal knize jméno, i např. Albrechta Maxmiliána (1629–1683), Františka Maxmiliána (1765–1823), Vincence (1778–1857) či Ferdinanda (1816–1848). Postižení vojenských kariér jednotlivých příslušníků rodu měl v knize na starosti zejména vojenský historik Harald Skala. I když se u Desfourů nejedná o velitele mezi odbornou veřejností nejzvučnějších jmen, jejich životní příběhy nepostrádají na poutavosti. Zajímavými životními osudy ovšem oplývají i příslušníci rodu, kteří nezvolili vojenskou dráhu a jimž věnovala autorská dvojice rovněž svou pozornost. Autoři se v několika odbočkách zmiňují i o vzdálenějším příbuzenstvu rodiny Desfourů. Dostáváme tak do rukou zajímavou skládanku rodinných sňatkových strategií. Co se jeví u knihy jako nedostatečné, je ovšem redakce textu. Poznámkový aparát je nejednotný (některá čísla poznámek chybí úplně). Odkazy na Zemský archiv v Opavě se zde objevují dokonce ve čtyřech variantách. Nedošlo rovněž ke sladění šlechtických predikátů, v knize se tak vyskytuje Coloredo stejně jako Colloredo, Mittrovský se objevuje i v podobě Mitrovský stejně jako se v knize nalézá podoba jména Trauttmansdorf, jakož i Trauttmannsdorf. Není jisté, zda došlo k dodatečné redukci odkazů ze strany redakce, ale u řady klíčových informací by se zdroje měly objevit. Takto musí být autorům vytknuto omezené spektrum literatury k vojenským dějinám, opomenuty zůstávají některé stěžejní práce ze starší i nedávné produkce. Z tohoto faktu vyplývají i některé sporné interpretace, které se v textu objevují. Na přehlednosti nepřidává ani závěrečný souhrn literatury, kde některé v textu citované práce chybí. Nutno ovšem přiznat, že angažmá a kariérní postup vojáků z rodu Desfoursů se autorům podařilo zmapovat velmi detailně, což je vzhledem k tomu, že v historických syntézách zanikají osobní přínosy mnoha aktérů na nižších velitelských postech, velmi přínosné. Někdy ovšem obrazně řečeno přes stromy nevidíme les a jen znalec vojenských tažení dané doby se dokáže v popsaných operacích orientovat. Autoři se nevyhnuli i několika zjevným omylům. Arcivévodu Karla (1771–1847), 113

22.1.2015 10:04:39


Recenze a zprávy o literatuře

RECENZE

114

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 114

rakouského vojevůdce z dob napoleonských válek, který francouzské armádě uštědřil nejednu porážku na bitevním poli, označují autoři za Karla Lotrinského (s. 106). Na straně 110 se již objevuje správná podoba jména. Pro celistvou informaci o rodu Desfoursů poslouží kapitola věnovaná vývoji rodového erbu a podobně celkové orientaci čtenáře napomáhá uveřejněný výčet s anotací všech zámeckých objektů, domů a paláců, které byly v českých zemích a ve Vídni v držení rodu. Autoři knihy přiložili na závěr genealogické rozrody, které čtenáři ulehčují orientaci mezi jednotlivými rodovými větvemi. O tom, jak umí být spleť rodové posloupnosti záludná, podávají důkaz na několika místech i autoři, když se na straně 108 objevuje informace o panství v Hrádek u Sušice, které jednou autoři přiřkli ve stejný čas dvěma větvím rodu, na straně 188 se zaměňuje synovec za bratrance, čtvrtý syn je označen za prvorozeného (s. 105). Nutno přiznat, že na mnoha životních datech je znát, že si autoři s ověřením údajů dali velkou práci, přesto i zde se dopustili drobné chyby ve dvojí verzi životních dat Františka Maxmiliána (1765–1823). Někde se autoři zaplétají do svých vystavěných konstrukcí, když popisují předurčenou vojenskou kariéru druhorozeného Františka Antonína, který je na portrétu vyobrazen v útlém věku ve vojenské uniformě. V té době byl už ovšem jeho starší bratr pět let mrtvý a nelze hovořit o změněně životní dráhy z vojenské na úřednickou. Jak již bylo řečeno, některé biogramy rodinných příslušníků jdou jen po povrchu, a tak když se dozvídáme o dvojím morganatickém sňatku (podruhé se ženou židovského původu) a o rozvodu Josefa Desfours-Walderode (1772–1838), dědice rodinného svěřeneckého majetku Hrubý Rohozec, nabízí se otázka, jakou měrou byl tento příslušník vnímán tehdejší společností, tolik citlivou i na drobnější prohřešky. Dědické nároky jeho syna Františka Vincence se tedy nemohly nesetkat s výhradami, stejně jako pro něj muselo být obtížné získat přízeň společensky adekvátní nápadnice. Bohužel v textu se k tomuto případu nic více nedozvídáme. Naopak nelze autorům upřít objektivní přístup k posledním dvěma generacím rodu, spravujícím svůj majetek, v nejen pro šlechtu nelehkém období první poloviny 20. století. Autoři tak nesklouzávají k jednoznačným závěrům o kolaboraci příslušníků rodu, na který jsme zvyklí nejen z novinových článků. Bez pozitivních či negativních znamének skládají autoři fakta o Mikuláši Vladimírovi (1877–1941), posledním příslušníkovi rodu, který si zvolil vojenskou dráhu, o jeho synovi Karlu Bedřichovi (1904–2000) či o jejich vzdálené příbuzné na moravském Potštátě MUDr. Marii Desfours-Walderode (1880–1963). Prvně jmeno-

vaný proslul svým zájmem o historii a živými kontakty s předními českými historiky. Posledně jmenovaná byla ve svém okolí považována za filantropku, která poskytovala bezplatnou zdravotní pomoc zejména sociálně slabým. Celkově lze říci, že vytčené nedostatky výrazněji nesnižují hodnotu knihy, která je výrazným příspěvkem v oblasti dějin šlechtických rodů. Miloš Hořejš

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:39


RECENZE

Piotr Oszczanowski. Pomnik chrześcijańskiego rycerza. Nagrobek Melchiora von Redern we Frýdlancie. Opus vitae Gerharda Hendrika z Amsterdamu. Wrocław, Uniwersytet Wrocławski, 2013. 325 s. ISBN 9788364358241

Tak dlouho česká uměnověda otálela se zevrubným zhodnocením redernského mauzolea ve Frýdlantu, až se tématu chopil polský historik umění. Piotr Oszczanowski se zabýval životem a dílem Gerharda Hendrika z Amsterodamu, usazeného ve slezské Vratislavi (Breslau), již ve své dizertaci v roce 2002. Její „fragment“ vydal jedenáct let od dokončení prvotní podoby textu v souvislosti s obšírným uměleckohistorickým zhodnocením díla vratislavského sochaře a kovolijce. Mauzoleum pro svobodného pána Melchiora z Redernu (1555–1600) a jeho rodinu z let 1605–1610, objednané Kateřinou z rodu Šliků, tehdy již vdovou po známém křesťanském válečníkovi z protitureckých tažení sklonku 16. století, popsaly česká historiografie i uměnověda opakovaně, leč vesměs epizodicky. Autor monografie již před jejím vydáním mnohá svá zjištění publikoval časopisecky v Polsku i v Česku, takže badatelům v oboru dějin umění jsou již leckteré objevy známy. V monografii o Redernech v Čechách byl monument zhodnocen z různých hledisek historikova pojetí.1 Co jiného, objevného a nového přináší polská práce? Deset zásadních kapitol se věnuje autorství mauzolea, dataci jeho utváření, objednavatelce i ceně, již zaplatila tvůrci, stavu dochování díla a jeho čtyřsetleté historii. Následuje analýza struktury mauzolea od jednotlivostí až k detailům bronzových figur Redernů v životní velikosti, mramorových plastik starozákonních bojovníků, reliéfům Turků, ornamentům a různým motivům včetně tří bronzových desek zachycujících vítězné bitvy Melchiora z Redernu u Pápy, Velkého Varadína a Sisaku. Piotr Oszczanowski srovnal mimořádný řemeslný a umělecký počin s tehdejšími evropskými sepulkrálními realizacemi pro aristokracii i panovnické dynastie a nejvyšší duchovní autority od Itálie a Rakousko přes německé země až po Španělsko. Teritoriální záběr provedené komparace je pozoruhodný. V některých případech badatelsky navazuje na starší XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 115

německou vlastivědnou a českou uměleckohistorickou produkci, polemizuje s ní a nabízí jiná řešení i otázky výzkumu. Zvláštní ocenění zaslouží například kritický přístup k dosud uváděné ceně náhrobku. Již ve druhé polovině 18. století se díky Janu Karlu Rohnovi rozšířila cifra platby za mauzoleum, kterou P. Oszczanowski po právu pokládá za přemrštěnou a důvěru přikládá dobovému prameni, který uvádí sumu deset tisíc tolarů. Polský badatel také srovnává platby za jiná tehdejší velká sepulkrální díla v Evropě. Nespolupracuje bohužel s jinými obory, např. s hospodářskými dějinami, takže vedle sebe libovolně staví sumy hrazené v různých zemích rozdílného ekonomického zázemí a cenového vývoje. Celkové zhodnocení monumentu, jejž polský historik umění oprávněně označil za „životní dílo“ vratislavského umělce, je co do kvalit a inspirace obsaženo v hutném závěru (s. 209–210). Nahlíží na ně jako na originální „synkretické dílo“ s intelektuálním ikonografickým programem, ovlivněné italským uměním i nizozemskými autory. Tento „Gesamtkunstwerk“ s renesanční prezentací triumfů a dokonalosti křesťanského rytíře doplňují ještě středověké motivy, přičemž promyšleně komponovaný celek současně předznamenává protobarokní (sebe)inscenaci zesnulého. Monografii uzavírá textová příloha v podobě polského překladu německého Hendrikova popisu frýdlantského mauzolea Redernů. Kniha nabízí anglické a české resumé, na rozdíl od předmluv téměř bezchybné.2 Rejstřík bohužel schází. Autor pečlivě shromáždil soupis využitých starých tisků (46), katalogů (15) a polských či jinojazyčných monografií i studií (419). Zná a využívá také internetové databáze a odkazy. Knihu zdobí bohatá a přínosná obrazová příloha fotografií a kreseb (300), která je až na několik výjimek smysluplná, kvalitní a zdařilá.3 Dokumentuje tak nejen současný stav manýristického díla, ale i jeho starší reprodukce z 19. století a zřejmě původní dobový nákres uložený v Žitavě. S monotematickou, avšak teritoriálně náročnou prací jsou vždy spjaty určité potíže. V tomto případě plynou z neporozumění více zdrojům: Autor nepochopil některá sdělení v českém jazyku a polemizoval tak s neexistujícími formulacemi, nezná dokonale fakta a teritoriální (regionální) historii raně novověkého českého prostředí.4 Lze litovat, že P. Oszczanowski téměř vůbec nepracuje mezioborově, čímž vznikla řada mezer ve výkladu a chyb tam, kde opouští svou specializaci, byť i v jejím rámci se někde terminologicky vyjadřuje velmi překvapivě.5 Monografie zjevně vznikala postupem let, takže někdy autor polemizuje s výklady již opravenými

1_SVOBODA, Milan: Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku, Praha 2011, s. 249–267 a 359–361. ISBN 978-80-7308-356-4. 2_Úvod se třemi předmluvami – z toho dvěma českými – je psán jakousi polskou češtinou. Prof. Ivo Kořán bohužel opakuje starý omyl, že Jáchym Ondřej Šlik byl bratrem Kateřiny z Redernu. Záměr předmluvy frýdlantského faráře ThMgr. Víta Audyho mi zůstává nejasný. České resumé obsahuje topografické lapsy (italské Bassano nelze překládat jako „Pasov“ a Weisskirchen není „Bílý Kostelec“). Z hlediska věcného „bohatá výzdoba náhrobku“ není známa z nějakých „archivních záznamů“, ale jen ze starých tisků. 3_Není jasné, proč se některé fotografie opakují – jednou jsou uveřejněny černobíle, pak v barevné příloze (tak na s. 15 a 226, 20 a 237, 44 a 239, 115 a 255, 115 a 258, 126 a 253, 130 a 260, 141 a 266, 142 a 264, 173 a 262, 175 a 263, 176 a 261, 180 a 261). Chybné jsou popisky na s. 115, kde je u obr. 92 a 93 zaměněn Juda Makabejský a král David a na s. 116 obr. 94 a 95, kde je zaměněn Gedeon a Jozue, kdežto u barevných vyobrazení na s. 255–258 jsou již identifikace figur správné. Na s. 275 je obr. LVIII otočen o 180°. 4_Mylná je řada údajů. Např. Fridrich z Redernu koupil od krále Ferdinanda I. Habsburského panství Frýdlant a další statky až 1. dubna 1558, nikoli 1552 (s. 47), Kryštof II. z Redernu nezemřel 1. 1. 1641, neboť toto je datum skonu jeho manželky Magdaleny (s. 38). Zde autor opakuje a šíří 300 let starý Sinapiův omyl. Cena panství Frýdlant a Liberec, zakoupených Valdštejnem, nečinila 1,5 milionu, ale desetkrát méně (s. 38). Čtvrtý dochovaný erb na redernském mauzoleu patří rodu von Parchwitz,

115

22.1.2015 10:04:39


RECENZE

Recenze a zprávy o literatuře

nikoliv „von Re“ (s. 41). Nahlédnutí do zeměpisného atlasu dokáže, že Topoĺčianky vážně neleží v Čechách (s. 189). 5_Autor používá např. termín „monogram“ místo iniciály (s. 179), „putti“ místo andělé (s. 62, 130–134), mylně určil grafiku redernského náhrobku, datovanou do 19. století, jako „mědiryt“, ač jde o litografii Carla Kloffetze (s. 21) atp. 6_Autor nesouhlasí (s. 30, 35) s mou hypotézou, kdo by mohl být autorem nákresu mauzolea z Christian-Weise-Bibliothek v Žitavě. Ovšem čtrnáctiletý Kryštof z Redernu sotva, a jeho matka Kateřina také ne, i když by bylo zajímavé vědět, že by jeden nebo druhý byli schopni kolorované kresby kompozice manýristického náhrobku. – Vytýká mi neznalost strojopisu magisterské práce Vladimíra Hnízda z roku 1954, aniž by sdělil, v čem je významná a hlavně kde je uložena. Naopak nezná, resp. necituje magisterskou práci vzniklou na Masarykově univerzitě v Brně: VOKATÁ, Martina. Reprezentace uměním. Náhrobek posledních Redernů ve Frýdlantě v Čechách, Brno 2001. 7_P. Oszczanowski pracoval s blahopřejnou básní Georga Reuttera k Hendrikově svatbě v roce 1607, kdy vratislavský poeta sděluje, že zde oslavovaný ženich vytvořil krásný náhrobek pro paní Kateřinu, vdovu po Melchiorovi z Redernu. Historik umění tuto skutečnost vůbec nereflektuje, snad proto, že by musel předatovat svou verzi vzniku redernského náhrobku. V překladu Hendrikova popisu mauzolea do polštiny (s. 204 a 222) vkládá do původního textu slovo „alabastr“, ač je to pouze jeho hypotéza, zatímco o mém překladu do češtiny tvrdí, že jej chybně považuji za mramor, ač jsem nic takového netvrdil a Hendrikův popis jsem přeložil bez násilných emendací. 8_Autor stále předkládá svou představu využití vzorníku Wendela Dietterlina, ač kresby Sebastiana Serlia mohly být stejně dobrým vodítkem a vzorem pro Hendrikovu práci (sloupový řád a hlavice sloupů mauzolea). Na základě porovnání sochy Kateřiny z Redernu s barokní (!) portrétní olejomalbou této šlechtičny zvažuje, že na sloupku pod hraběnčinou rukou ležela právě kniha, ač o ní Hendrik nic nepíše. Navíc Oszczanowskému unikl fakt, že do roku 1945 existoval její portrét datovaný rokem 1605, zatímco barokní portréty šlechtičny, dochované na zámcích Frýdlant a Lemberk a v Severočeském muzeu v Liberci, jsou jen představou Filipa Leubnera a dalších kopistů (s. 28, 106). Redernův náhrobek měl sotva prezentovat „maršálkovu nesmrtelnost“, nýbrž patřil do řádu posmrtné reprezentace (s. 65). 9_Např. málo přesvědčivý pokus vysvětlit, proč se v tištěném popisu mauzolea, vydaném ve Vroclavi, objevuje Hendrik jako „měšťan a sochař t. č. v Breslau“ a v tisku ze Zhořelce coby „sochař, t. č. v Breslau“ (s. 27, 30, 32). Autor opakovaně využívá zčásti naivní rekonstrukční litografii Ferdinanda Pietsche (1880), který se např. domníval, že za Melchiorem z Redernu visely erby předků ve třech řadách. Srovnání s realitou ukazuje, že se nacházely pouze ve dvou řadách po osmi erbech (s. 45). Ostatně P. Oszczanowski příliš často předpokládá, že ti, kdo náhrobek popisovali (Nicolaus Pol, Jaroslav Schaller aj.), jej také viděli na vlastní oči. Spekulativní je autorova datace vzniku pohřební kaple Redernů při kostele Nalezení sv. Kříže, jejíž vznik pokládá až do období kolem roku 1610 (s. 228). 10_P. Oszczanowski např. otiskl list arciknížete Maxmiliána Habsburského adresovaný prý Melchiorovi z Redernu, jejž datuje do 16. 1. 1599. Ve skutečnosti na listu čteme lokaci a dataci „Zu Caschau den 16 Novemb. Ao 1598“. Autor tvrdí, že jde o „gratulaci maršálkovi z Redernu“, což je zjevná nepravda, neboť list začíná intitulací „Hochwuerdige Und Hochgeborne Fürsten, besondere Liebe Herrn Unnd öheimb.“ 11_I se starozákonními citacemi s. 119–120 a 138.

116

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 116

v novějším bádání, nebo jeho výsledky naopak vůbec nereflektuje.6 Obsah některých pramenů nebere na vědomí nebo je vykládá svévolně, jak vidno z kapitoly o dataci vzniku mauzolea a jeho podobě.7 O některých tezích Piotra Oszczanowského lze diskutovat8, o jiných pochybovat9, další jsou naopak zcela scestné a nelze o nich vést jakoukoli odbornou diskusi.10 Nejmarkantněji to demonstruje autorova interpretace hebrejského nápisu na praporci mramorové jezdecké sochy Judy Makkabejského v pravé horní části mauzolea. Písmena jednoznačně identifikují postavu jako ‫יבאכמ‬. Autor však zcela v rozporu s realitou tvrdí, že jde o hebrejský název svátku světel chanuka (hanukkah). Uvedené slovo ovšem vypadá takto: ‫הכונח‬. Přes to, že se uvedená teze již dočkala odmítnutí, P. Oszczanowski svůj nesmyslný výklad opakuje.11 Je zřejmé, že mezi historiky a historiky umění bývají rozpory v interpretaci díla, ovšem ignorovat tak jednoznačnou realitu a vykládat si ji po svém opravdu nesvědčí o autorské pokoře. Důležité

však je, že Juda Makkabejský jako symbol znamená pro křesťanského rytíře příběh smělosti, úspěchu a vítězství. Podstatným přínosem recenzované monografie jsou dvě skutečnosti: První spočívá v tom, že ji vytvořil historik umění, který se dlouhodobě úspěšně věnuje vratislavskému měšťanu s nizozemskými kořeny. Umožnil tak jako první uvést v souvislost Hendrikovo dílo na území současného Polska s mimořádnou a zřejmě jedinou jeho realizací v Čechách – mauzoleem Redernů ve frýdlantském městském kostele. Druhým významným vkladem je důkladnost analýzy a komparace uvedeného sepulkrálního monumentu s obdobnými počiny významných evropských umělců a jejich dílen na přelomu 16. a 17. století. Ač je nutné číst knihu historika umění, Dr. Piotra Oszczanowského, kriticky, pro dějiny českého výtvarného umění, stejně jako pro regionální historii, má velký význam a hodnotu. Milan Svoboda

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:40


RECENZE

Hana Chocholoušková. Česká beseda: krajanské sdružení rodáků a přátel Liberecka: 150 let činnosti pro český národ a Liberec. Vyd. 1. Liberec: Roman Karpaš – RK pro Českou besedu, 2013. 107 s. Zprávy České besedy; č. 105. ISBN 978-80-87100-22-6.

Rok 2013 byl rokem významného jubilea nejstaršího dosud činného libereckého spolku Česká beseda. Sdružení si v rámci oslav tohoto významného výročí nadělilo dárek v podobě publikace přibližující dějiny nejenom České besedy, ale také české společnosti v Liberci. Volba autorky této publikace nemohla být lepší, emeritní ředitelka Státního okresního archivu Liberec Hana Chocholoušková je dlouholetou členkou spolkového výboru. Jednak v profesním zaměření jako archivářka, jednak v práci pro Českou besedu navázala na svého otce Vladimíra Rudu – historika a archiváře, ale také jednoho z nejvýznamnějších členů spolku v jeho poválečném vývoji. Zpráva o nejstarším menšinovém spolku v Liberci je vítaným příspěvkem ke studiu důležité součásti rozvíjející se české občanské společnosti 19. století, jejího ukotvení v době meziválečné, ale také snahy o udržení se v době po roce 1948. Díky době svého trvání spojuje Česká beseda řadu generací a byla svědkem mnoha událostí, které utvářely dějiny Liberce. Kniha se řadí mezi nepříliš početnou skupinu badatelských výstupů mapujících vývoj spolkového života v Liberci; přestože je toto téma poměrně často zpracováváno v rámci závěrečných studentských prací, tiskem jich vyšlo naprosté minimum. Kromě obecnějších studií popisujících jednotlivé typy spolků v rámci Čech, kde jsou zmiňované také liberecké sekce,1 mají zájemci o tuto problematiku k dispozici pouze několik dílčích sborníkových příspěvků.2 Kniha Hany Chocholouškové je rozdělena do pěti kapitol. První čtyři chronologicky představují dějiny České besedy od roku 1863 až do současnosti. Poslední kapitola přináší cenná shrnutí vydavatelské činnosti spolku, přehled čestných členů a předsedů tohoto sdružení. V první části, mapující vývoj do roku 1918, se můžeme seznámit nejenom s dějinami spolku, ale také se vznikem ostatních českých korporací. Přiblíženy jsou

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 117

i problémy, kterým liberečtí Češi museli čelit v době nacionálních tlaků – zejména po vydání obou jazykových nařízení a nástupu libereckých nacionálů do vedení města. Autorka líčí jak úspěchy spolku, zejména pod předsednictvím Václava Šamánka, tak neúspěchy, kdy sdružení provázela řada neshod mezi členy. Úvod druhé části je věnován situaci po vzniku Československé republiky a jejím převzetí státní moci v libereckém pohraničí i samotném Liberci. Bohužel, právě pro toto období není pramenná základna v podobě knih zápisů ze zasedání České besedy tak bohatá, jako v období předchozím. Také samotná korporace musela čelit ztrátě vedoucího postavení v rámci menšiny a stala se spíše správcem Národního domu. Tyto okolnosti odráží i text, který se soustředí na ostatní témata. Přínosný je například popis činnosti Okresního osvětového sboru (ten od roku 1920 přebral roli státem garantovaného „leadera“ české menšiny), popis stavebního vývoje a různých akcí konaných v Národním domě či informace o dalších osudech budovy po odtržení pohraničí v roce 1938. Třetí část shrnuje výsledky bádání o vývoji v poválečném období. Po slibném zahájení činnosti v roce 1946 přišly postupně narůstající problémy (například perzekuce členů výboru po Únoru 1948 nebo ztráta správy besední budovy v roce 1959). Paradoxně se tak opakovala situace z počátků spolku, kdy beseda musela střídat místa setkávání. Zároveň je pro toto období charakteristická větší aktivita a s ní spojený nárůst členů. Čtvrtá část se ohlíží za posledním čtvrtstoletím spolku, pátá kapitola je věnována přehledům. Právě v této části je patrná bohatá vydavatelská činnost sdružení, které se dlouhodobě stará o zvyšování vlastivědného povědomí obyvatel Liberecka. Autorka zpracovala většinu dostupných archivních pramenů, a to nejen spolkové provenience; kniha je tak cenným přehledem dostupných fondů. Unikátní jsou početné a kvalitně zpracované obrazové přílohy. Pokud hlavní devízou spolku v době jeho založení bylo „pečovat o vzdělání členů svých a poskytovat jim ušlechtilé zábavy“, pak je tato kniha důkazem, že se Česká beseda svému záměru za celých 150 let nezpronevěřila.

1_Například PELCL, Martin; Umění putovat: Dějiny německých turistických spolků v českých zemích. Brno 2010. 2_Například studie Miloslavy Melanové publikované ve sbornících Documenta Pragensia nebo Fontes Nissae.

Anna Kašparová

117

22.1.2015 10:04:40


ZPRÁVY O LITERATUŘE

Tino Fröde – Uwe Kahl. edd. Die Donatorenbücher der Zittauer Ratsbibliothek 1607–1762.

Recenze a zprávy o literatuře

Zittau, Kultur- und Weiterbildungsgesellschaft GmbH 2014. XXXII, 106 s.

118

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 118

Raně novověké knihy donátorů nejsou v německém prostředí neznámé a výjimečné, jejich edicí je však pomálu a soustavný komparativní výzkum schází. Jeden z počinů ke zlepšení tohoto stavu představuje vydání tří rukopisných svazků donátorů a jejich darů městské knihovně v Žitavě, doložené od roku 1564. Její přírůstky, kontinuálně zaznamenávané od roku 1607, nebyly vždy vedeny důsledně. Nešlo jen o knižní dary, rukopisy a relikvie, nýbrž také o archeologické nálezy, sbírky přírodnin (konzervované živočichy a rostliny, anatomické objekty), vzácné minerály a zkameněliny, mince a medaile, obrazy i rytiny, astronomické a fyzikální přístroje, hračky a „kurioza“, např. turcika. Celkem přes 3 000 předmětů. Zatímco první dvě uvedené položky tvoří nynější regionální oddělení Knihovny Christiana Weiseho, přírodniny a lidské výtvory jsou součástí sbírek Žitavských městských muzeí. Někteří donátoři byli identifikováni a některé z jejich darů lze určit i dnes. Koncepce někdejšího městského „musea“ byla pestrá; neslušelo se totiž odmítnout dary i nejmenší hodnoty a významu, aby se to nedotklo donátorovy cti. Knih evidujících dary si jako pramene povšimli již badatelé 19. věku, nepovažovali je ovšem za hodné zvláštní pozornosti. O to více nutno ocenit snahu obou editorů zpřístupnit specifický pramen. Vydání rukopisů se řídí obvyklými transkripčními pravidly. Srovnání ukázky rukopisu na s. XXVII a jeho transliterace na s. 3 však ukazuje, že přinejmenším latinské pasáže obsahují neopravené editorské překlepy. Tím se celkový výsledek nezmenšuje, každý badatel však bude nucen srovnávat správnost originálu s jeho přepisem. Milan Svoboda

Milan Hlinomaz | Miloslav Panák | Jiří Rosol. Krompach. Přehled dějin obce. Varnsdorf, Libuše Horáčková 2013. 36 s. ISBN 978-80-904194-9-0 Útlá publikace o obci Krompach je první moderní českou prací o dějinách vsi na pomezí severních Čech a Saska. Autoři zvolili chronologický i tematický výklad od první zmínky z roku 1391 téměř do konce 20. století. V různé míře věnují pozornost střídavě starším i novějším dějinám. Dvacáté století je zastoupeno několika zlomovými momenty, předně oběma světovými válkami a jejich důsledky pro obec i region. Historie tu končí před rokem 1990. Čtenář je uveden do zásadních vývojových (politických a ekonomických) proměn, které se dotkly rovněž této příhraniční vsi. Výklad se soustředí na způsoby obživy, zvláště textilní a sklářské řemeslo, a moderní dopravu, díky níž byla ves lépe spojena s okolím. Autoři neopomněli popsat církevní stavby a další významné budovy v obci. Za částí věnovanou historii se připojují dvě místní německé pověsti: Skřítek na hvozdu má spíše pohádkovou formu. Zato Drahá a vzácná vejce, text s humorným závěrem, vychází ze skutečné události, totiž návštěvy císaře Josefa II. v kraji na podzim 1779. Hutný výklad čerpá z vydaných pramenů, map, německé i české literatury regionální a odborné. Text doplňuje patnáct dobových pohlednic a fotografií včetně detailu obce zachycené při prvním vojenském mapování Čech ve třetí třetině 18. století. Brožovanému vydání by prospěla podrobnější jazyková a odborná redakce, jež by zamezila opakování některých údajů a odstranila věcné omyly či v rozmezí několika stran protiřečící si informace. Dílko může zaujmout místní obyvatele a patrioty, ochránce památek z minulých dob. Najde své čtenáře snad i v jiných místech České republiky nebo Německa, pro něž je vytvořeno německé resumé. Milan Svoboda

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:40


ZPRÁVY O LITERATUŘE

Gerhard Schiller. Der Hirschberger Gnadenkirchhof mit seinen Grufthäusern. Erinnerung an seine Geschichte und die hier Ruhenden. Jelenia Góra, Wydawnictwo Poligrafia „AD REM“ 2013. 108 s. ISBN 978-8364313-24-0 V letech 2010–2013 byl díky německo-polskému projektu „Revitalizace barokních kaplí v Jelení Hoře“ restaurován mimořádný soubor sepulkrálních památek někdejšího Dolního Slezska. Hrobové kaple, náhrobníky a epitafy patřily rodinám obchodníků s plátnem. Tito bohatí měšťané se prezentovali sochařsky skvělými monumenty také na hřbitově, jenž obklopuje tzv. milostivý kostel z 18. století. G. Schiller osvětlil, jak podnikatelský zdar několika generací obchodníků umožnil představit sebe sama i rodinu coby uměnímilovné a vzdělané objednavatele, na něž obec a její obyvatelé neměli nikdy zapomenout. Autor se věnoval historii devatenácti rodů, jež si zbudovaly skvostné barokní posmrtné příbytky (jedna kaple byla zbořena ve 20. století). Připojen je stručný popis pískovcových epitafů, resp. jejich fragmentů, a ikonografické prameny k nim. Připomínky došel tamní farář Gottlob Adolph i dva proslulí lékaři. Dějiny řemesel vidíme na příkladech kovaných železných mřížoví, z nichž některé už neexistují. Knihu uzavírá stručný výčet několika známých návštěvníků hřbitova. Další jeho osudy v l. 1945–2013 dokresluje soubor zběsilostí století již minulého: Odsun původních německých obyvatel z Hirschbergu (od 1945 Jelenia Góra), vandalismus a řízená likvidace barokních (!) sepulkrálií. Knihu doprovází na 300 fotografií, rytin, kreseb i mapek dokumentujících proměny hřbitova od barokní slávy přes jeho devastaci až po obnovu. Autorovu důslednost dokládá obsáhlý soupis využitých archivních pramenů i starých tisků a literatury převážně regionální. Nechybí seznam vyobrazení i osobní rejstřík. Milan Svoboda

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 119

Karl Friedrich Kühn, Kristina Uhlíková, ed. Verzeichnis der kunstgeschichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Friedland. Praha, Artefactum, 2013. 351 s. ISBN 978-80-86890-59-3. Ústav dějin umění AV ČR vydal v edici Fontes historiae artium nepublikovaný rukopis K. F. Kühna „Soupis uměleckohistorických a historických památek v okrese Frýdlant“. Jedná se o edici díla, jež mělo původně vyjít v rámci systematického a jednotného zpracování uměleckohistorických topografií na území Čech, Moravy a Slezska, na němž se od roku 1914 podíleli čeští a němečtí historikové umění a další odborníci. Rukopis byl původně připravován pro redakci Kunsthistorische Kommission pro Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslovakische Republik, která tvořila protiváhu Archeologické komise České akademie věd a umění. Po roce 1938 se jeho podoba musela přiblížit požadavkům Úřadu Říšské župy Sudety. Kühnův soupis památek Frýdlantska je na velmi vysoké odborné úrovni a představuje dosud nepřekonaný a zcela zásadní pramen pro poznání regionu. Editorka Kristina Uhlíková pracovala na vydání rukopisu objeveného v knihovně ÚDU AV ČR od roku 2009. Přistoupila k němu primárně jako k historickému pramenu, a proto bylo (kromě ekonomických důvodů) upuštěno od jeho překladu do češtiny. Od počátku představovala limitující faktor chybějící obrazová dokumentace. Původní předpoklad nahradit ji kompletně dobovou fotodokumentací se nenaplnil. Vydání bylo proto dle možností doplněno současnými i historickými snímky různého stáří, na jejichž poskytnutí významně spolupracoval Národní památkový ústav v Liberci. Pečlivě připravená edice je opatřena historickým úvodem, medailonem autora a kritickým rozborem. Publikování rukopisu lze vnímat i jako splátku dluhu německy píšícím historikům umění v českých zemích. Ivo Habán

119

22.1.2015 10:04:40


Resume 120

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 120

Josef Scheybal i jego rola przy konfiskowaniu zabytków ruchomych z majątku obywateli narodowości niemieckiej po II. wojnie STUDIE światowej. Część 1. Okres 1945–1947_Cmentarz w Lučanach nad Nisou. O historii areału piety, kilku grobowcach wybitnych osobowości lučanskich i nowej firmowej produkcji kamienickiej w Ziemi Jabloneckiej_Ing. Karel Šimon. Absolwent techniki praskiej i czeski funkcjonariusz we francuskiej legii cudzoziemskiej podczas Wielkiej Wojny (1914–1918)_Wizjoner Karl Krattner i jego twórczość w Czechach Północnych Kolekcja rysunków umieszczonych w zamku państwowym Frýdlant_Przemiana zabudowy wiejskiej Karkonoszy Zachodnich. Spostrzeżenia z badań przestrzennych siedzib wiejskich i architektury ludowej_Kaplica cmentarna przy zamku Lemberk, nowe spostrzeżenia z badań obiektu_Powiatowa Rada Narodowa Liberec i zmiany administracyjne w powiecie Liberec w latach 1960–1990. Część III. (1981–1990)_Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation von Kunstmobilien aus dem Besitz der Bürger deutscher Nationalität nach dem 2. Weltkrieg_Der Friedhof in Lučany (Wiesenthal). Zur Geschichte eines pietätvollen Areals, zu einigen Grüften bedeutender Wiesenthaler Persönlichkeiten und der neuzeitlichen Steinmetzproduktion im Gebiet von Jablonec nad Nisou (Gablonz a. d. Neisse)_Ing. Karel Šimon. Absolvent der Prager Technischen Hochschule und tschechischer Angehöriger der französischen Fremdenlegion während des Großen Krieges (1914–1918)_Der Visionär Karl Krattner und sein Wirken in Nordböhmen (Zur K. Krattners (1862–1962) auf dem Schloss Friedland aufbewahrten Kollektion von Zeichnungen)_Veränderungen der ländlichen Bebauung des westlichen Riesengebirges Erkenntnisse aus den Flächenuntersuchungen von ländlichen Siedlungen und der Volksarchitektur_Die Friedhofskapelle beim Schloss Lemberk (Lämberg) (Neue Untersuchungsergebnisse)_Der Bezirksnationalausschuss Liberec (ONV Liberec) und die Änderungen in der Verwaltung und Administrative im Bezirk Liberec (Reichenberg) in den Jahren 1960–1990. III. Teil (1981–1990)_Josef Scheybal i jego rola przy konfiskowaniu zabytków ruchomych z majątku obywateli narodowości niemieckiej po II. wojnie światowej. Część 1. Okres 1945–1947_Cmentarz w Lučanach nad Nisou. O historii areału piety, kilku grobowcach wybitnych osobowości lučanskich i nowej firmowej produkcji kamienickiej w Ziemi Jablonekkiej_Ing. Karel Šimon. Absolwent techniki praskiej i czeski funkcjonariusz we francuskiej legii cudzoziemskiej podczas Wielkiej Wojny (1914–1918)_Wizjoner Karl Krattner i jego twórczość w Czechach Północnych Kolekcja rysunków umieszczonych w zamku państwowym Frýdlant_Przemiana zabudowy wiejskiej Karkonoszy Zachodnich. Spostrzeżenia z badań przestrzennych siedzib wiejskich i architektury ludowej_Kaplica cmentarna przy zamku Lemberk, nowe spostrzeżenia z badań obiektu_Powiatowa Rada Narodowa Liberec i zmiany administracyjne w powiecie Liberec w latach 1960–1990. Część III. (1981–1990)_Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation von Kunstmobilien aus dem Besitz der Bürger deutscher Nationalität nach dem 2. Weltkrieg_Der Friedhof in Lučany (Wiesenthal). Zur Geschichte eines pietätvollen Areals, zu einigen Grüften bedeutender Wiesenthaler Persönlichkeiten und der neuzeitlichen Steinmetzproduktion im Gebiet von Jablonec nad Nisou (Gablonz a. d. Neisse)_Ing. Karel Šimon. Absolvent der Prager Technischen Hochschule und tschechischer Angehöriger der französischen Fremdenlegion während des Großen Krieges (1914–1918)_Der Visionär Karl Krattner und sein Wirken in Nordböhmen (Zur K. Krattners (1862–1962) auf dem Schloss Friedland aufbewahrten Kollektion von Zeichnungen)_ Veränderungen der ländlichen Bebauung des westlichen Riesengebirges Erkenntnisse aus den Flächenuntersuchungen von ländlichen Siedlungen und der Volksarchitektur_Die Friedhofskapelle FONTES NISSAE | PRAMENY NISY beim Schloss Lemberk (Lämberg) (Neue Untersuchungsergebnisse)_Der Bezirksnationalausschuss Liberec (ONV Liberec) und die Änderungen in der Verwaltung und Administrative im Bezirk Liberec (Reichenberg) in den Jahren 1960–1990. III. Teil (1981–1990) 22.1.2015 10:04:40


Streszczenie Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Hlavní JoseftextScheybal

zmínky o Bredovské zahrai jego rola przy konfiskowaniu zabytków ruchomych zDrobné majątku dě nacházíme v Uměleckých obywateli narodowości niemieckiej po II. wojnie światowej Część 1. Okres 1945–1947

Kristina Uhlíková | W losie zabytków artystycznych na terytorium Czechosłowacji w XX wieku w wyrazisty sposób odzwierciedliło się kilka zasadniczych interwencji do relacji majątkowych. Większość zabytków była stopniowo przesunięta z własności prywatnej do własności państwowej. Największe przesunięcie miało miejsce po II. wojnie światowej w pierwszej fazie na podstawie Dekretów prezydenta Republiki, które upaństwowiły przede wszystkim majątek obywateli narodowości niemieckiej. Konfiskowane zabytki artystyczne pochodzące z tego majątku są w Czechach jeszcze ciągle tematem tabu. Nieznajomość dokładniejszych informacji o ich pochodzeniu bardzo komplikuje pełne wykorzystanie tych artefaktów w ramach działań muzeów, galerii i opieki zabytkowej. Pierwszym krokiem w procesie odkrywania ich pochodzenia powinno być stopniowe mapowanie dróg, którymi ten mobiliarz dostał się z obiektów konfiskowanych do zbiorów państwowych, ewentualnie innych instytucji. Artykuł jest poświęcony jednej z kluczowych postaci mających wpływ na los tych upaństwowionych przedmiotów artystycznych, Josefowi Scheybalowi (1897–1967), w pozycji osoby upoważnionej przez Ministerstwo Szkolnictwa i Oświaty i Narodowej Biblioteki Uniwersyteckiej (w latach 1945–1946), później Narodowej Komisji Kulturowej (1947–1951) i Państwowej Administracji Zabytków (1952–1954). Intensywnie poświęcał się ich zabezpieczaniu a swoją działalnością wyraźnie przyczynił się do ich ochrony przed rozsprzedaniem antykwariatom lub przed zniszczeniem. Pierwsza część studium poświęcona jest działalności Scheybala w pierwszych latach po skończeniu II. wojny światowej.

Cmentarz w Lučanach nad Nisou. O historii areału piety, kilku grobowcach wybitnych osobowości lučanskich i nowej firmowej produkcji kamienickiej w Ziemi Jabloneckiej Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Cmentarz w Lučanach nad Nisou został założony w roku 1882 z inicjatywy wpływowych osobowości przede wszystkim z kręgów przedsiębiorczych, które stały na czele gminy. Budowa cmentarza odbyła się w roku 1883, równocześnie został zbudowany dom grabarza, kostnica, studnia, remiza i mur kamienny a także dwie bramy. Na początku XX. wieku areał cmentarza został rozszerzony o dzisiejszą wschodnią część. Wzdłuż muru starej części cmentarza do chwili obecnej zachowała się duża ilość grobowców najwybitniejszych osobowości lučanských i członków ich rodzin, przy ich realizacji współdziałał teplicki rzeźbiarz i sztukator Josef Seiche (1845−1904), libereccy rzeźbiarze Josef F. Elstner (1848−1901) i Philipp Nitsch (1845−1895), mistrz kamieniarski z zakładu w Horním Tanvaldzie i Dolnej Smržovce Johann Huyer. Duże grobowce odznaczają się ozdobami figuralnymi, we wnękach są umieszczane rzeźby cnót teologicznych Wiary, Miłości lub Nadziei czasem wraz z apostołami. Lučański cmentarz jest jednym z rzadkich cmentarzy regionu przygranicznego Ziemi Jabloneckiej, gdzie przetrwały dotąd najstarsze grobowce reprezentacyjne przedsiębiorczej i miejskiej elity wraz z dodatkami rzeźbiarskimi.

Ing. Karel Šimon. Absolwent techniki praskiej i czeski funkcjonariusz we francuskiej legii cudzoziemskiej podczas Wielkiej Wojny (1914–1918) Pavel Kreisinger | Studium prezentuje dwa etapy życia inż. Karla Šimona (1887–1960). We wstępnej części jest opisany przebieg jego studiów uniwersyteckich w Czeskiej Wyższej Szkole Technicznej w Pradze (1905–1910), gdzie jako wyśmienity student otrzymywał stypendium za postępy w nauce i mieszkał w prestiżowym akademiku im. Hlávka. Wykształcenie uniwersyteckie w dziedzinie budownictwa lądowego uzyskał z wyróżnieniem. Główna część tekstu poświęcona jest jego działaniom wojennym podczas Wielkiej Wojny (1914–1918). W roku 1914 pracował we Francji i tak jak cały szereg Czechów paryskich po wybuchu wojny w sierpniu wstąpił do francuskiej legii cudzoziemskiej (Légion étrangère). W Bayonne zaszeregowano go do czeskiej kompanii „Nazdar“, gdzie ukończył ćwiczenie podstawowe. Z kompanią uczestniczył w tzw. II. bitwie w Artois (bitwa koło Arrasu) w dniu 9. maja 1915. Po rozwiązaniu kompanii Nazdar został w legii cudzoziemskiej i uczestniczył w szeregu dalszych bitew, na przykład w roku 1916 na rzece Sommie (Belloy en Santerre) lub w roku

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 121

121

22.1.2015 10:04:40


RESUME 1917 w ofensywie w Champagne (Chemin des Dames). Został wyróżniony francuskim krzyżem walecznym i był cytowany w wojskowym rozkazie dywizyjnym. Po kilku zranieniach, z których ostatnie dwa z roku 1917 zakończyły jego działalność w legii cudzoziemskiej, działał następnie jako sekretarz Czeskiej Ziomkowskiej Kolonii w Paryżu a w roku następnym wrócił do kraju i został uhonorowany Czechosłowackim Krzyżem Wojennym.

Wizjoner Karl Krattner i jego twórczość w Czechach Północnych Kolekcja rysunków umieszczonych w zamku państwowym Frýdlant Ivo Habán | Ikonistyczna i kilkuwarstwowa osobowość Karla Krattnera (1862–1926), malarza, pisarza, poety i najwybitniejszego organizatora życia związkowego „czeskich Niemców” na scenie artystycznej na początku XX wieku nie posiada jak dotąd w czeskiej historiografii artystycznej bliższego opracowania. Karl Krattner działał w latach 1910–1926 jako ostatni profesor atelier malarstwa monumentalnego i religijnego w praskiej Akademii Sztuk Pięknych. Wydaje się jednak, że jego działalność na czele stowarzyszenia Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen, Deutschböhmischer Künstlerbund, Metznerbund i przewodnictwo Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur w obecnym dyskursie jak gdyby prawie zupełnie przebił fakt, że Karl Krattner był również w tamtym okresie sukcesywnym i respektowanym artystą w dziedzinie malarstwa religijnego. Dziedzina ta dzięki niemu dosięła w Czechach swego ostatniego wielkiego rozkwitu. Materiał jest poświęcony dziełom artystycznym i innym powiązaniom Krattnera związanym z obszarem „Źródła Nysy“. Tekst opiera się przede wszystkim na badaniach Archiwum Galerii Narodowej w Pradze i badaniach terenowych. W centrum uwagi stoi nie opracowana jak dotąd bardziej szczegłowo kolekcja 309 rysunków umieszczonych w zamku państwowym Frýdlant z funduszu Narodowego Instytutu Zabytków. Kolekcja ta zawiera szkice do kilku głównych obrazów i fresków. Ze względu na dotychczasowy stan poznania i zachowaną twórczość artysty chodzi o zasadniczy i zupełnie wyjątkowy materiał dokumentujący okres 1882–1925. Uwaga jest też poświęcona malowidłom freskowym obiektów sakralnych w miejscowościach Raspenava, Jablonné v Podještědí i Tanvald.

Przemiana zabudowy wiejskiej Karkonoszy Zachodnich. Spostrzeżenia z badań przestrzennych siedzib wiejskich i architektury ludowej Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Artykuł prezentuje wyniki badań siedzib wiejskich na obszarze Karkonoszy Zachodnich, które zostały wykonane w związku z nowo powstającą metodyką badań przestrzennych. Zgodnie z tą metodyką zostało wykonane badanie inwentaryzacyjne na obszarze miejscowości Jablonec nad Jizerou i wszystkich jego części miejscowych. Tekst przynosi konkretne spostrzeżenia badań inwentaryzacyjnych, wykonanych w latach 2013 i 2014. Metodą podstawową był przestrzenny spis ilościowy siedzib wiejskich, to jest nie tylko typowych przedstawicieli architektury ludowej. Pozyskane spostrzeżenia z poszczególnych miejsc zostały wykorzystane do opisu rozwoju historycznego i równocześnie zmian urbanizmu wiejskiego Karkonoszy Zachodnich. Dzięki badaniom przestrzennym można jednoznacznie wytypować i ewaluować budowy i miejsca, które zasługują na samodzielną ochronę. Badania przestrzenne pomijanego jak dotąd obszaru wyjątkowo kompaktowej zabudowy wiejskiej, jednoznacznie potwierdziły szereg wartości, które chronimy w innych miejscach, lub na razie marnie szukamy. Urbanistyczny prawie nienaruszony rzut, architektura tradycyjna z utrzymanym charakterem wiejskim zamieszkałych siedzib i nadal odczytywana struktura zaplecza gospodarczego spełniają jednoznaczne kryteria zabytków kultury lub chronionych przestrzennie obszarów. Pomogłyby one w przyszłości w zachowaniu cennego, wrażliwego i zagrożonego środowiska tradycyjnych siedzib wiejskich.

Resume

Kaplica cmentarna przy zamku Lemberk, nowe spostrzeżenia z badań obiektu Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Artykuł jest poświęcony dokumentacji i badaniom budowy kaplicy zamkowej w areale zamku Lemberk. Wyniki na razie opierają się o badania terenowe; szczegółowe badania archiwalne nie zostały opracowane. Przede wszystkim z wyniku badań terenowych można wyciągnąć następujące wnioski przybliżające rozwój budowlany obiektu: Starsze konstrukcje należące do okresu szczytowego średniowiecza nie zostały jak dotąd stwierdzone. Istniejąca budowa kaplicy cmentarnej powstała najprawdopodobniej w ciągu XVI wieku w okresie renesansu, co dokumentuje szereg szczegółów architektonicznych i budowlanych: przede wszystkim profilacja części bocznych portalu, konstrukcja sklepienia, charakter otworów okiennych i stwierdzone malowidła ścienne w interierze i starsze rustykowania na narożach w eksterierze. Następnie kaplica została przebudowana w okresie wczesnego baroku, o czym świadczy młodszy charakter czerwonego rustykowania na narożach i widoczne dobudowanie okna nad wejściem do kaplicy. W związku z tym istnieje interesująca informacja Augusta Sedláčka o naprawie kaplicy w roku 1657. W dalszym etapie klasycystycznym kaplica została na nowo otynkowana ochrowym tynkiem a rustykowane naroża zostały zastąpione lizenami. Ten ostatni wyraźniejszy etap architektoniczny można byłoby również na podstawie A. Sedláčka zaszeregować do roku 1809. Dalsze naprawy w przeciągu XX wieku miały już tylko utylitarny charakter, jak przede wszystkim dostosowanie obiektu dla celów rekreacyjnych lub następna częściowa próba ratowania obiektu, o czym świadczy rekonstrukcja wiązara kratowego i dachu, która w ramach badań nie została dotąd oceniona. Na razie nie jest zupełnie jasny rozwój muru ogrodzeniowego cmentarza, który jest przyłożony na szparę do białej tynkowej warstwy kaplicy. Więcej przestrzeni do datowania oferuje przede ws-

122

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 122

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:40


RESUME zystkim portal wstępny w murze ogrodzeniowym, którego części boczne są według profilacji renesansowej a przegradzanie kład należy najwcześniej do ostatnich dziesięcioleci XVII wieku. Przegradzanie więc było najprawdopodobniej od początku w horyzoncie renesansowym komponowane w dochowanym rozmiarze i było poddane tylko częściowym naprawom budowlanym lub zmianom materiału. Na początku kaplica mogła stać samodzielnie a do zbudowania cmentarza mogło dojść nieco później. I pomimo tego, że opieramy się jak dotąd tylko na stwierdzeniach terenowych z badań budowy, osiągamy bardzo interesujące wyniki, które na pewno uwzględniają wielkie znaczenie tego obiektu sakralnego w przedzamczu Lemberka minimalnie już w okresie renesansu. Ważne jest i powiązanie z założeniem belwederu z ogrodem we wczesnym baroku, gdzie kaplica była w eksterierze połączona z takim samym rustykalnym narożem zastępującym starsze rozwiązania renesansowe.

Powiatowa Rada Narodowa Liberec i zmiany administracyjne w powiecie Liberec w latach 1960–1990. Część III. (1981–1990) Robert Filip | Wybory do rady miasta w roku 1981 odbyły się i tym razem pod surowym nadzorem panującej partii komunistycznej i w żaden sposób nie przypominały wyborów demokratycznych. W stosunku do poprzedniego okresu nie doszło w Libercu do zmian w obsadzaniu funkcji kierowniczych Powiatowej Rady Narodowej (ONV/PRN). Przewodniczącym został nadal Bedřich Tesař. W roku 1986 miała miejsce ostatnia fala integracji gmin powiatu Liberec. Do miasta Liberec została przyłączona gmina Dlouhý Most a do Frýdlantu gmina Dětřichov. Po ostatniej integracji miał powiat Liberec 23 gminy, w tym dziewięć z nich miało charakter miejski (przed pierwszą integracją w roku 1976 było w powiecie libereckim 68 gmin). Nowym przewodniczącym PRN został po wyborach w roku 1986 inż. Jaroslav Morávek. Pod koniec lat osiemdziesiątych doszło w związku z przebudową gospodarki do zmiany w statucie zakładów pracy zarządzanych przez PRN. Wszystkie te zakłady stały się zakładami państwowymi. Po wydarzeniach listopadowych z roku 1989 zgromadziło się plenum ONV w dniu 7. 12. 1989 na aktywie posłów. Jenak dopiero 30. 1. 1990 odbyła się częściowa rekonstrukcja rady PRN, kiedy to zasiedli w niej też przedstawiciele partii nie komunistycznych i bezpartyjni. Przewodniczącym został nadal aż do jej rozwiązania PRN inż. Morávek. W związku ze zmianami po listopadzie 1989 i nowymi warunkami ekonomicznymi zostały zmienione też kompetencje PRN. Przy PRN doszło do utworzenia wydziału prywatnej inicjatywy, dalsze wydziały zostały zrekonstruowane tak, aby ich agenda odpowiadała zmianom systemu politycznego. Już kilka miesięcy po wydarzeniach listopadowych rozpadła się idea integrowanych gmin wprowadzona dyrektywnie reżimem komunistycznym i wbrew woli obywateli. Większość połączonych gmin odłączyła się w latach 1976–1986. Realizacją wszystkich zmian terytorialnych ilość gmin wzrosła na dzień 1. 9. 1990 z 25 do 49. Postanowienie rady ONV 211/MR/90 w nawiązaniu do ustawy 367/1990 Dz. U. o gminach i ustawy nr 425/90 Dz. U z 9. 10. 1990 o urzędach powiatowych potwierdziło po 45 latach rozwiązanie Powiatowej Rady Narodowej Liberec i wszystkich jej organów. Jej kompetencje przeszły częściowo na nowo utworzony Urząd Powiatowy Liberec a częściowo na rady miejskie i urzędy gminne.

Zusammenfassung Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation von Kunstmobilien aus dem Besitz der Bürger deutscher Nationalität nach dem 2. Weltkrieg Kristina Uhlíková | In der Geschichte der Kunstdenkmäler auf dem Gebiet der Tschechoslowakei widerspiegelten sich im 20. Jahrhundert auf ausdrucksvolle Weise einige grundsätzliche Eingriffe in die güterrechtlichen Verhältnisse. Die überwiegende Mehrzahl wurde nach und nach aus privaten Händen in das Eigentum des Staates übernommen. Die größte Überleitung erfolgte nach dem 2. Weltkrieg, in der ersten Phase laut den Dekreten des Präsidenten der Republik, die vor allem das Eigentum der Bürger deutscher Nationalität verstaatlichten. Die aus diesem Eigentum stammenden konfiszierten Kunstdenkmäler sind in Böhmen immer noch ein tabuisiertes Thema. Die Unkenntnis genauerer Informationen über ihre Herkunft kompliziert sehr die volle Ausnutzung dieser Kunstwerke in den Museen, Galerie und beim Denkmalschutz. Der erste Schritt auf dem Wege zur Enthüllung deren Herkunft, sollte die schrittweise Ermittlung der Wege sein, wie dieses Mobiliar aus den konfiszierten Objekten in die staatlichen Sammlungen oder andere Institutionen gekommen ist. Der Artikel ist Josef Scheybal (1897–1967) einer der Schlüsselpersönlichkeiten gewidmet, die das Schicksal der meisten dieser verstaatlichten

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 123

123

22.1.2015 10:04:41


RESUME Kunstwerke beeinflusst haben. Als Beauftragter des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur (Ministerstvo školství a národní osvěty) und der National- und Universitätsbibliothek (Národní a universitní knihovna) in den Jahren 1945 bis 1946, später dann der Nationalen Kulturkommission (Národní kulturní komise) (1947 bis 1951) und der Staatlichen Denkmalverwaltung (Státní památková správa) (1952–1954), widmete er sich intensiv dem Denkmalschutz und trug wesentlich durch seine Tätigkeit zu deren Rettung vor dem Verkauf den Antiquitätenhändlern, Antiquaren oder Vernichtung bei. Der erste Teil der Studie behandelt Scheybals Wirken in den ersten Jahren nach dem Ende des 2. Weltkrieges.

Der Friedhof in Lučany (Wiesenthal). Zur Geschichte eines pietätvollen Areals, zu einigen Grüften bedeutender Wiesenthaler Persönlichkeiten und der neuzeitlichen Steinmetzproduktion im Gebiet von Jablonec nad Nisou (Gablonz a. d. Neisse) Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Der Friedhof in Wiesenthal wurde im Jahre 1882 auf Grund einer Initiative von einflussreichen Persönlichkeiten, besonders aus Unternehmerkreisen, die an der Spitze der Gemeinde standen, angelegt. Der Aufbau des Friedhofes erfolgte im Jahre 1883, und gleichzeitig wurde das Haus des Totengräbers, die Totenkammer, der Brunnen, die Remise, die Steinmauer einschließlich der zwei Tore gebaut. Am Anfang des 20. Jahrhunderts wurde der Friedhof um den jetzigen Ostteil erweitert. Längs der Mauer des alten Friedhofes blieb bis heute eine große Zahl alter Grüfte der bekanntesten Persönlichkeiten Wiesenthals und ihrer Angehörigen erhalten. An deren Realisierung beteiligten sich der Bildhauer und Stukateur Josef Seiche (1845–1904), die Reichenberger Bildhauer Josef F. Elstner (1848–1901) und Philipp Nietsch (1845–1895) und der Steinmetz Johann Huyer mit Werkstätten in Ober Tannwald (Dolní Tanvald) und Unter Morchenstern (Dolní Smržovka).Die großen Grüfte haben eine figurale Verzierung. In den Nischen sind Statuen theologischer Tugenden, resp. Apostel situiert (Glauben, Liebe, Hoffnung). Der Friedhof in Wiesenthal ist einer der wenigen Friedhofsareale im Grenzgebiet der Gablonzer Region, wo bis heute die ältesten repräsentativen Grüfte der Unternehmer- und Bürgertumelite einschließlich der Bildhauerelemente erhalten blieben.

Ing. Karel Šimon. Absolvent der Prager Technischen Hochschule und tschechischer Angehöriger der französischen Fremdenlegion während des Großen Krieges (1914–1918) Pavel Kreisinger | Die Studie befasst sich mit zwei Lebensetappen von Ing. Karel Šimon (1867–1960). Im ersten Teil werden seine Universitätsstudien an der Tschechischen Technischen Hochschule in Prag (České vysoké učení technické, ČVUT) (1905–1910) beschrieben. Als vorzüglichen Studenten wurden ihm regelmäßig Leistungsstipendien zuerkannt und er wohnte im angesehenen Hlávka-Studentenheim. Das Hochbaustudium absolvierte er an der Hochschule mit Auszeichnung. Der Hauptteil des Artikels ist seiner Tätigkeit während des Großen Krieges (1914–1918) gewidmet. Im Jahre 1914 arbeitete er in Frankreich, und wie viele Pariser Tschechen trat er nach Kriegsausbruch freiwillig in die französische Fremdenlegion (Légion etrangere). In Bayonne wurde er in die Kompanie „NAZDAR“ eingereiht und absolvierte hier die Rekrutenausbildung. Mit der Kompanie nahm er an der sog. 2. Schlacht in Artois (Schlacht bei Arras) am 9. Mai 1915 teil. Nach der Auflösung der Kompanie „Nazdar“ verblieb er in der Fremdenlegion und nahm an weiteren Schlachten teil, z. B. im Jahre 1916 am Fluss Somme (Belloy en Santerre) oder im Jahre 1917 an der Offensive in Champagne (Chemin des Dames). Er wurde mit dem Französischen Kriegskreuz ausgezeichnet und im Armee- und Divisionsbefehl erwähnt. Nach einigen Verletzungen, von denen die zwei letzten aus dem Jahre 1917 seine Tätigkeit in der Fremdenlegion im Jahre 1918 beendeten, war er als Sekretär der tschechischen landsmännischen Kolonie in Paris tätig. Im nächsten Jahr kehrte er – mit dem Tschechoslowakischen Kriegskreuz ausgezeichnet – in die Heimat zurück.

Resume

Der Visionär Karl Krattner und sein Wirken in Nordböhmen (Zur K. Krattners (1862–1962) auf dem Schloss Friedland aufbewahrten Kollektion von Zeichnungen) Ivo Habán | Die ikonische und vielschichtige Persönlichkeit eines Malers, Schriftstellers und des bedeutendsten Organisators des Vereinslebens der „böhmischen Deutschen“ auf der bildenden Szene des ersten Viertels des 20. Jahrhunderts, entweicht bisher in der tschechischen Kunstgeschichte einer näheren Bearbeitung. K. Krattner wirkte in den Jahren 1910–1926 als letzter Professor des Ateliers der monumentalen und religiösen Malerei an der Prager Akademie der bildenden Künste. Es scheint jedoch, als ob seine Tätigkeit an der Spitze von Kunstvereinen, wie Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen, Deutschböhmischer Künstlerbund, Metznerbund und die Funktion des Vorsitzenden der Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur, im gegenwärtigen kunstwissenschaftlichen Diskurs fast völlig die Tatsache überboten hat, dass K. Krattner in seiner Zeit auch ein erfolgreicher und respektierter Künstler auf dem Gebiet der religiösen Malerei war. Dieser Kunstbereich erreichte in Böhmen in seiner Person seinen letzten großen Aufschwung.

124

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 124

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:41


RESUME Das Material befasst sich mit Krattners Kunstwerken und seinen weiteren Bindungen mit dem Gebiet der „Neiße–Quellen“. Der Text beruht vor allem auf den Recherchen im Archiv der Nationalgalerie in Prag und auf Erkundungen im Terrrain. Im Mittelpunkt der Aufmerksamkeit steht ein bisher nicht näher bearbeitetes Konvolut von 309 Zeichnungen die im Schloss Frýdlant (Friedland) in den Sammlungen des Nationalen Denkmalschutzinstituts aufbewahrt sind. Diese Kollektion enthält Zeichnungen zu einigen Krattners Hauptbildern und Fresken. In Erwägung des bisherigen Standes der Kenntnisse und der Erhaltung seines Schaffens, handelt es sich um ein grundsätzliches und vollkommen einzigartiges, die Zeitspanne 1882–1925, behandelndes Material. Auch den Fresken in den sakralen Objekten in Raspenava (Raspenau), Jablonné v Podještědí (Deutsch-Gabel) und Tanvald (Tannwald) wird Aufmerksamkeit gewidmet.

Hlavní text

Veränderungen der ländlichen Bebauung des westlichen Riesengebirges Erkenntnisse aus den Flächenuntersuchungen von ländlichen Siedlungen und der Volksarchitektur Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Der Artikel fasst Untersuchungsergebnisse der ländlichen Siedlungen im westlichen Riesengebirge zusammen, die im Zusammenhang mit der neu entstehenden Methodik der Flächenuntersuchungen entsteht. Im Einklang mit dieser Methodik wurde eine Inventaruntersuchung auf dem Gebiete der Gemeinde Jablonec nad Nisou (Gablonz a. d. Neisse) und ihrer Ortsteile unternommen. Der Text bringt die konkreten Schlussfolgerungen der Inventaruntersuchung, die in den Jahren 2013 und 2014 durchgeführt wurde. Als Grundmethode galt die gesamte quantitative Passportisierung der ländlichen Siedlungen, also nicht nur der typischen Vertreter der Volksarchitektur. Die erreichten Kenntnisse aus den einzelnen Lokalitäten wurden zur Beschreibung der historischen Entwicklung und der gegenwärtigen Veränderungen des ländlichen Urbanismus des westlichen Riesengebirges benutzt. Dank der Flächenuntersuchungen ist es möglich, eindeutig Bauten und Lokalitäten auszusuchen und zu bewerten, die einen selbstständigen Schutz verdienten. Die Flächuntersuchung des bisher verabsäumten Gebietes mit einer außergewöhnlichen ländlichen Bebauung, hat eindeutig eine Reihe von Werten bestätigt, die wir in anderen Gegenden schützen, oder vorläufig vergebens suchen. Der urbanistisch fast unversehrte Grundriss, die traditionelle Architektur mit dem erhalten gebliebenen Charakter der ständig bewohnten Wirtschaften und die ständig lesbare Struktur des wirtschaftlichen Hinterlandes, erfüllen eindeutig die Kriterien der Kulturdenkmäler resp. der geschützten Gebiete. Diese könnten künftig bei der Erhaltung des wertvollen, empfindlichen und bedrohten Milieus der traditionellen Landsiedlungen helfen.

Die Friedhofskapelle beim Schloss Lemberk (Lämberg) (Neue Untersuchungsergebnisse) Ivan Peřina | Jana Šubrtová | Der Beitrag befasst sich mit der Dokumentation und Erkundungen der Friedhofskapelle im Areal des Schlosses Lämberg. Diese Ergebnisse beruhen vorläufig auf der Untersuchung des Terrains; eine gründliche Archivrecherche wurde nicht verfasst. Vor allem aus den Terrainserkundungen lassen sich folgende Schlüsse ziehen, die die Bauentwicklung des Objekts näher bringen. Ältere Konstruktionen, die in das Hochmittelalter gehören würden, wurden vorläufig nicht festgestellt. Der jetzige Bau der Friedhofskapelle entstand wahrscheinlich im Laufe des 16. Jahrhunderts, in der Renaissance. Das beweist eine Reihe architektonischer und Baudetails: besonders die Profilierung der Portalstege, die Konstruktion der Wölbung, die Form der Fensteröffnungen, auch die festgestellten Wandmalereien im Interieur, und das ältere Quaderwerk in den Ecken des Exterieurs. Folgend wurde dann die Kapelle im Frühbarock hergerichtet, dem wir auch die jüngere Form des roten Quaderwerks in den Ecken des Exterieurs zuschreiben, und wahrscheinlich auch das ringförmige Fenster oberhalb des Einganges in die Kapelle. In diesem Zusammenhang ist die Angabe von A. Sedláček über die Instandsetzung der Kapelle im Jahre 1657 interessant. In der folgenden klassizistischen Etappe wurde die Kapelle neu mit Ockerputz verputzt, und die quaderförmige Mauerecke wurde durch Lisenen ersetzt. Diese letzte ausdrucksvollere architektonische Etappe könnte man, wieder laut A. Sedláček, zum Jahre 1809 einreihen. Die weiteren Herrichtungen im Laufe des 20. Jahrhunderts hatten nur noch einen utilitären Charakter, wie z. B. die Herrichtung des Objekts zur Rekreation oder die folgende teilweise Mühe das Objekt zu retten, was vor allem die Rekonstruktion des Dachstuhls und des Daches beweist. Im Rahmen der Untersuchungen wurde dies aber vorläufig nicht bewertet. Nicht ganz klar ist vorläufig die Entwicklung der Einfriedigungsmauer des Friedhofes, die auf die Fuge der weißen Putzschicht der Kapelle angelegt ist. Mehr Raum für die Datierung bietet vor allem der Eintrittsportal der Ringmauer, dessen Stege der Profilierung nach, in die Renaissance reichen, der Sturz zu den Herrichtungen in den letzten Jahrzehnten des 17. Jh. gehört. Die Ummauerung war höchstwahrscheinlich in der Renaissance vom Anfang an im erhaltenen Zustand komponiert, und hat nur teilweise Änderungen durch Bauarbeiten oder Materialwechsel durchgemacht. Bei der Entstehung der Kapelle konnte der Bau selbständig stehen, und zur Errichtung des Friedhofes konnte es erst etwas später kommen. Auch wenn wir uns vorläufig nur auf Ermittlungen über den Verlauf des Baues der Kapelle auf Grund der Untersuchungen des Terrains stützen, bekommen wir sehr interessante Ergebnisse, die die große Bedeutung dieses sakralen Objekts im Vorschlossgebiet Lämbergs mindestens im Zeitalter der Renaissance berücksichtigen. Wichtig ist auch die Verbindung des Breda-Lusthauses mit einem Garten in der Zeit des Frühbarocks, als die Kapelle im Exterieur mit derselben quadrierten Ecke versehen wurde, die die ältere Renaissancelösung ersetzte.

XV 2014 2

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 125

125

22.1.2015 10:04:41


RESUME

Der Bezirksnationalausschuss Liberec (ONV Liberec) und die Änderungen in der Verwaltung und Administrative im Bezirk Liberec (Reichenberg) in den Jahren 1960–1990. III. Teil (1981–1990)

Resume

Robert Filip | Die Wahlen in die Vertretungsorgane im Jahre 1981 verliefen wieder unter strenger Aufsicht der regierenden Kommunistischen Partei und erinnerten nicht einmal im Weitesten an eine demokratische Wahl. Im Vergleich mit der vorherigen Wahlperiode kam es in der Besetzung der führenden Funktionen des ONV Liberec zu keinen wesentlichen Änderungen. Vorsitzender blieb weiterhin Bedřich Tesař. Im Jahre 1986 fand die letzte Integrationswelle der Gemeinden des Bezirkes Liberec statt. Zur Stadt Liberec wurde die Gemeinde Dlouhý Most (Langenbruck) und zur Stadt Frýdlant (Friedland) Dětřichov (Dittersbach) angegliedert. Nach der letzten Integration hatte der Bezirk Liberec 23 Gemeinden, wovon neun Gemeinden einen städtischen Charakter hatten (vor der ersten Integration im Jahre 1976 hatte der Bezirk 68 Gemeinden). Nach den Wahlen im Jahre 1986 wurde Vorsitzender des ONV Ing. Jaroslav Morávek. Am Ende der achtziger Jahre kam es im Zusammenhang mit dem Umbau der Wirtschaft zur Änderung in den Satzungen der, vom ONV geleiteten Betriebe. Alle bekamen die Form von Staatsbetrieben. Nach den Ereignissen im November 1989 trat das Plenum des ONV am Aktiv der Abgeordneten am 7. 12. 1989 zusammen, Aber erst am 30. 1. 1990 kam es zur teilweisen Rekonstruktion des Rates des ONV, als auch Vertreter der nichtkommunistischen Parteien und Parteilose seine Mitglieder wurden. Vorsitzender blieb bis zur Auflösung des ONV Ing. Morávek. Mit den neuen ökonomischen Bedingungen wurden die Kompetenzen der ONV-Abteilungen geändert. Neu wurde die Abteilung für private Unternehmertätigkeit gebildet, weitere Abteilungen wurden so umorganisiert, damit ihre Agenda der Änderung des politischen Systems entspricht. Schon einige Monate nach den November-Ereignissen zerfiel die Idee der integrierten Gemeinden, die vom kommunistischen System direktiv gegen den Willen der Einwohner eingeführt wurde. Die meisten in den Jahren 1976–1986 fusionierten Gemeinden trennten sich wieder. Durch die Realisation aller Gebietsänderungen zum 1. 9. 1990 ist die Zahl der Gemeinden im Bezirk von 25 auf 49 gestiegen. Der Beschluss des ONV-Rates 211/MR/90 im Zusammenhang mit dem Gesetz 367/1990 über die Gemeinden und dem Gesetz 425/90 /Sb. vom 9. 10. 1990 über die ONV bestätigte nach 45 Jahren das Ende des ONV Liberec und aller seiner Organe. Seine Kompetenzen übernahm teilweise das neu gegründete Bezirksamt (Okresní úřad Liberec) und teilweise die Stadt- und Gemeindeämter.

126

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 126

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:41


FONTES_NISAAE_02_2014.indd 127

22.1.2015 10:04:41


FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

Liberec, prosinec 2014 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 2, Liberec 1 Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci TUL dne 20. 1. 2015, čj. RE 3/15 Číslo publikace: 55-003-15 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy, 2014, roč. 15, č. 2 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Mgr. Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Fontes Nissae, Voroněžská 13, 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2014/2 byla ke dni 30. 6. 2014, FN 2015/1 ke dni 31. 1. 2015 Titulní strana: Bratrouchov čp. 61, srpen 2014, Foto M. Ouhrabka Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy 2014, roč. 15, č. 2 přispěli Mgr. Robert Filip, SOkA Liberec, filip@soalitomerice.cz_Mgr. Ivo Habán, Ph.D., NPÚ, ÚOP v Liberci, haban.ivo@npu.cz_Anna Habánová, M.A., Ph.D., Oblastní galerie Liberec, anna.habanova@ogl.cz_PhDr. Miloš Hořejš, Národní technické muzeum Praha, milos.horejs@ntm.cz_Mgr. Zuzana Jakubcová, NPÚ, ÚOP v Liberci, jakubcova.zuzana@npu.cz_Mgr. Anna Kašparová, Severočeské muzeum v Liberci, knihovna@muzeumlb.cz_Mgr. Tereza Konvalinková, NPÚ, ÚOP v Liberci, konvalinkova.tereza@npu.cz_PhDr. Pavel Kreisinger, Katedra historie FF UP Olomouc, pavel.kreisinger@gmail.com_Mgr. Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci, kricek@kvkli.cz_Mgr. Martin Ouhrabka, NPÚ, ÚOP v Liberci, ouhrabka.martin@npu.cz_Mgr. Ivan Peřina, NPÚ, ÚOP v Liberci, perina.ivan@npu.cz_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan.svoboda@tul.cz_Mgr. Jana Šubrtová, NPÚ, ÚOP v Liberci, subrtova.jana2@npu.cz_Mgr. Kristina Uhlíková, Ph.D., Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i, uhlikova@udu.cas.cz

Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem lektorům Mgr. Miloš Buroň, DiS._Mgr. David Kovařík, Ph.D._Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc._PhDr. Markéta Lhotová_PhDr. Miloš Kadlec_Mgr. Jiří Louda_ PhDr. Mgr. Roman Musil, Ph.D._PhDr. Ivo Navrátil_Johanna Pauly_Mgr. Pavel Pilz_PhDr. Lubomír Procházka, CSc._Mgr. Tomáš Sekyrka_ Mgr. Táňa Šimková_PhDr. Dalibor Vácha Ph.D. Doporučená cena: 100,- Kč

128

FONTES_NISAAE_02_2014.indd 128

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

22.1.2015 10:04:41

Profile for NPÚ, ÚOP v Liberci

Fontes Nissae XV 2014 2  

Fontes Nissae – Prameny Nisy historie | památky | umění

Fontes Nissae XV 2014 2  

Fontes Nissae – Prameny Nisy historie | památky | umění

Advertisement