FONTES NISSAE XXII 2021 1

Page 1

Prameny Nisy historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

Fontes Nissae prameny nisy

XXII 2021 1 Prameny Nisy Fontes Nissae

fontes Nissae

XXII 2021 1

historie | památky | umění

Liberec v roce 1654 str. 36 „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce str. 2


historie | památky | umění history | monuments | art

Obsah | Contents

XXII 2021 1

Studie a materiálie | Studies and Materials Liberec v roce 1654 | L iberec in 1654 | Studie Jiří Bock...........................................................................................................................................................

2

„Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce| „Let the world of today build Liberec a new, better Liberec!“ Transformations of urban planning in the second half of the 20th century on the example of Liberec | Studie Jaroslav Zeman ...............................................................................................................................................

36

Zprávy | Reports Přátelský medailon pro PhDr. Jana Mohra Kateřina Nora Nováková.................................................................................................................................

99

Bibliografie PhDr. Jana Mohra (1977–2019) Milan Svoboda.................................................................................................................................................

101

Znovuobjevená pohřební cedule děkana Antona Ignaze Kopsche v kostele Nalezení svatého Kříže v Liberci Jiří Bartoloměj Sturz........................................................................................................................................

108

Recenze a zprávy o literatuře | Literature reviews and reports Resume..................................................................................................................................................

fontes Nissae

Prameny Nisy historie | památky | umění

Do Fontes Nissae 2021/1 přispěli Mgr. Jaroslav Zeman, Ph.D., Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, zeman.jaroslav@npu.cz_PhDr. Milan Ducháček, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan.duchacek@tul.cz_Jiří Bock, bock.jiri@seznam.cz, Státní okresní archiv Liberec_Jiří Bartoloměj Sturz, studující katedry historie FP TUL, jiri.bartolomej.sturz@tul.cz_PhDr. Kateřina Nora Nováková, Ph.D., Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, katerina.novakova@msb-jablonec.cz_doc. PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan.svoboda@tul.cz

Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Doporučená cena: 100,- Kč

110 114


Redakční rada | Editorial board Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc. (Ústav českých dějin FF UK) doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy), Dr. Eva Hahnová, Mgr. Norbert Kmeť, CSc. (Ústav politických věd Slovenské akademie věd), doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D. (katedra historie FP TUL), doc. PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (katedra historie FP TUL), Dr. Marius Winzeler (Staatliche Kunstsammlungen Dresden) Redakce | Editorial office Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Pavel Hlubuček, MBA, Mgr. Jana Pažoutová, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Mgr. Jana Kurešová, Ph.D., Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, Mgr. Ivan Peřina Výkonná redakce | Executive editorial staff Mgr. Jana Bláhová, Mgr. Alžběta Sakařová, doc. PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. Adresa redakce | Editorial adress Technická univerzita v Liberci Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie Komenského 314/2, 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba | Graphic design, typesetting Michael Čtveráček, MgA. Překlady | Translators Dr. Marius Winzeler (němčina) PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina) Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury | Copyediting Mgr. Jarmila Sulovská Web Mgr. Ivo Habán Distribuce | Distribution Knihkupectví a antikvariát Fryč, Pražská 137/14, 460 01 Liberec 1

Editorial

Fontes Nissae prameny nisy

Toto číslo vyšlo v Liberci v listopadu 2021 | This issue was published in Liberec in November 2021 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci | Published by the Technical University in Liberec Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna | Printed by Geoprint s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 11. 11. 2021, čj. 34/21 Číslo publikace: 55-034-21 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy XXII, 2021, č. 1 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje a Nadace Český literární fond, za přispění katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec.

Vážené čtenářky, milí čtenáři, i letošní první číslo Pramenů Nisy, které je zaměřené na město Liberec, Vám opět předkládá originální výzkumy z regionálních dějin v rozpětí od 17. do 20. století. Archivní bádání Jiřího Bocka přináší až drobnohledně pojatý popis Liberce nedlouho po skončení třicetileté války. Z dobových pramenů veřejné povahy, zvláště z Berní ruly z roku 1654, autor rekonstruuje příklady vlastnictví celkového počtu 255 domů, které obývalo asi 1 900 osob. Poukazuje na profesní obživu jejich majitelů. Snaží se představit také každodenní život i vztahy obyvatel stále ještě nevelké obce již v době správy hrabat z Gallasu, kteří dějiny regionu ovlivňovali až do roku 1759. Rozsáhlá studie Jaroslava Zemana o stavebních proměnách Liberce po roce 1945 představuje různé urbanistické koncepce moderního města v kontextu historických proměn průmyslové lokality. Zrod industrializovaného města od 19. století coby jazykově německé metropole geograficky českého severu podpořila textilní výroba. V první polovině 20. století Reichenberg postupně „pohltil“ nejbližší vesnice a stal se tzv. Velkým Libercem. Své plány s městem měli němečtí politici zvl. po roce 1938 v rámci Říšské župy Sudety. Osvobozením 1945 však vzaly jejich představy zasvé. Novou koncepci rozvoje města představili tehdy mladí architekti. Mezi nimi dosud mezi libereckou veřejností rezonují jména ing. arch. Svatopluka Technika a od 60. let ing. Miroslava Masáka a Ateliéru SIAL. Starší generace Liberečanů pamatuje výstavbu i likvidaci Obchodního domu Ještěd, který se stal výrazným objektem dolního centra města. J. Zeman se věnuje i dalším známým budovám – domu kultury a škole politické výchovy, pobočce Čs. pojišťovny ad. Kriticky si všímá urbanistických proměn krajského města po roce 1989, zvláště zjevné nekoncepčnosti a rozporuplnosti novostaveb málo respektujících historický vývoj Liberce. Studii zařazujeme i přes neobvyklý rozsah v tomto svazku Fontes Nissae jako celek právě kvůli její závažnosti a celistvosti. Předpokládáme, že osloví především pamětníky, letité obyvatele Liberce. Člen redakční rady a bývalý pracovník Severočeského muzea v Liberci, historik umění PhDr. Jan Mohr, oslavil v roce 2020 významné životní výročí. Zařazujeme proto jak jeho medailon, tak přehled jeho obsáhlé odborné publikační činnosti. V oddílu zpráv naleznete sdělení o novém objevu Jiřího B. Sturze v kostele Nalezení sv. Kříže v Liberci. Neschází ani recenze regionální literatury. Doufáme, že i letošní Prameny Nisy Vás provedou příjemně barevným podzimem! Milan Svoboda

XXII 2021 1

Titulní strana: Výřez modelu obchodního střediska Ještěd ze speciálního tisku Plnosortimentní sdružený obchodní dům Liberec, vydaného při příležitosti zahájení stavby.

XXII 2021 1

1


Studie

L iberec in 1654

A bstra c t

Jiří Bock | This study identifies in more detail the persons listed in the inventory of tax

list by finding the location of their houses and professions. It outlines the image of Liberec and the period atmosphere with a probe into the everyday life of the city‘s inhabitants and its topographical description. In August 1654, there were 249 residential houses and 18 buildings of a different nature, which sheltered approximately 1 900 inhabitants of 29 different professions. The city expanded to the south and west. The attic house with a half-timbered walls of the first floor was used in the construction of the town until the middle of the 18th century. The inhabitants of Liberec were divided into three categories – 63 burghers, homemakers and tenants. Most of the townspeople and other housekeepers, in addition to crafts, were engaged in agriculture. Craftsmen of various specializations and merchants served to satisfy the needs of the inhabitants. The influence of fashion introduced probably from southern Germany applied in men‘s clothing. Two baths were used for personal hygiene and health care. Important meeting places for the male population included 7–9 public taverns and three privileged inns. The life of the inhabitants of Liberec was influenced by the presence of the administrative apparatus of the Liberec estate.

k e y w ords

K l í čová slova

everyday life

každodennost

harvest gneiss

Berní rula

history of cities

dějiny měst

Liberec / Reichenberg

Liberec / Reichenberg

topography of the city

topografie města

Státní okresní archiv Liberec | State District Archives Liberec bock.jiri@seznam.cz

2

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Liberec v roce 1654 Jiří Bock

1_K berní rule DOSKOČIL, Karel. K edici berní ruly, Praha: Archiv bývalé země České, 1950. Liberecký elaborát viz CHALUPA, Aleš, ČECHURA, Jaroslav a Marie RYANTOVÁ (edd.). Berní rula (1654). Svazek 8–9. Kraj Boleslavský. Praha: Státní ústřední archiv, 2001, s. 182–186. ISBN 80-85475-79-0. Jeho originál a revizitace z let 1667–1682 jsou uloženy v Národním archivu v Praze. Jeden z jeho opisů se nachází ve Státním okresním archivu Liberec (dále jen SOkA) ve fondu Archiv města Liberec-I (dále jen AML), inventární číslo (dále jen inv. č.), kniha č. 66.; k soupisu poddaných podle víry PAZDEROVÁ, Alena (ed.). Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Boleslavsko I. Praha: Státní ústřední archiv, 1994, s. 325–371. ISBN 80-85475-14-6. K dokreslení stavu města, poloh domů a bližší identifikaci jejich majitelů byly využity další doplňující a srovnávací prameny a literatura, na které je odkázáno na příslušném místě v textu.

Úvodní list opisu berní ruly pro liberecké panství z roku 1654 (SOkA Liberec, AML-I., kniha č. 66)

U

končení dlouholetého válečného konfliktu v roce 1648 představuje významný mezník pro stabilizaci politických a hospodářských poměrů českých zemí. Pro náboženské a berní účely bylo potřebné zjistit současný stav země, jehož výsledkem jsou dva velmi cenné prameny ke studiu českých dějin 17. století. Vedle soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je zejména berní rula z roku 1654 významná pro poznání situace českých měst krátce po skončení třicetileté války. Neobejde se bez nich žádná základní monografie i dílčí studie k dějinám našich měst při stanovení počtu domů, obyvatel i řemeslně-výrobní a demografické struktury. Berní rula je prvním pokusem o celozemský katastr pro evidenci daňových poplatníků a veškeré poddanské půdy pro nově vyměřenou zemskou daň. Edičně vydaný soupis berni podléhajících majitelů domů v Liberci se stal hlavním podkladem této studie. V kombinaci s jinými prameny nám umožňuje určit profesní zaměření

XXII 2021 1

i majetkové poměry těchto osob a zejména místa, kde v té době žili ve městě. Využít je k rekonstrukci podoby města a rozšířit v obecném rámci i o pohled do každodenního života jeho obyvatel bylo jedním z cílů tohoto příspěvku.1 K poznání všeobecné situace Liberce v době sepsání poplatníků daně a nahlédnutí do běžného života jeho obyvatel je třeba seznámit se s historií města a jeho stavem v době sepisování berní ruly. Nejvíce ho ovlivňovaly především hospodářské, politické a náboženské poměry. Úvodní část příspěvku je proto ve stručnosti věnována předcházejícímu vývoji města a jeho situaci v roce 1654. Na ni navazuje rozbor pramene a jeho vypovídací hodnota pro řemeslně-výrobní a sociální strukturu obyvatel. Některé údaje jsou doplněny a upřesněny srovnáním se soupisem poddaných podle víry z roku 1651 a zápisy v městských pozemkových knihách. Autorovi však nešlo o podrobnou analýzu profesní a sociální stratifikace obyvatel, jejich berního

DOI: 10.15240/tul/007/2021-1-001

3


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

potenciálu, která vyplývá z vypracovaných tabulek. Pro lepší orientaci poloh domů bylo použito dnešních čísel popisných a městských čtvrtí.2 Výsledek je promítnut do rekonstrukčního plánku území Liberce v roce 1654 zachycujícího rozsah zástavby.3 K bližšímu pochopení tehdejší doby je určena pasáž o každodenním životě obyvatel města. K jeho rekonstrukci byly využity informace v obecné rovině, zčásti doplněné údaji o Liberci. K doilustrování je na závěr podán topografický popis města. Přibližuje místa, kde se odehrával život osob uvedených v berní rule, a pouze výběrově věnuje pozornost některým domům a jejich majitelům. Začíná v centru města na starém náměstí a končí na východní straně vrchnostenským poplužním dvorem. Záměrem tohoto pojednání bylo zejména poukázat na možnosti využití příslušných pramenů pro bližší identifikaci a zasazení obyvatel do organismu města v jednom určitém roce a dávnou minulost tak „oživit“. Po obdobném pokusu pro část Liberce v roce 1826 je předkládaná studie další příležitostí přenést se tentokrát do doby, kdy se zotavoval z následků třicetileté války.

úbytek obyvatel. Došlo také k jejich velkému zadlužování. V letech 1650–1651 bylo město vystaveno další vlně rekatolizace spojené s náboženským exilem. Odchod protestantských rodin však znamenal šanci pro nastupující mladou generaci, která již nelpěla na víře svých otců, a zejména pro sociální vzestup dosavadních nájemníků-podruhů.4 Počet domů mezi lety 1618 a 1654 sice vzrostl, ale skutečně obývaných kolísal. Na základě soupisu poddaných zde v roce 1651 žilo 1 727 obyvatel a podle berní ruly ve městě stálo 245 domů.5 Od roku 1653 lze zaznamenat nárůst obchodních aktivit a oživení hospodářského života. Z hlediska správních i jiných dobových poměrů nám pro sledovaný rok 1654 poskytují cennou informaci dva pamětní listy stejného obsahu sepsané 27. srpna 1654 a vložené po opravě radniční a kostelní věže do jejich makovic.6 Po úmrtí hraběte Matyáše z Gallasu (1588– 1647) se stali vrchností libereckého panství jeho dva nezletilí synové Franz Ferdinand Ignaz (1635–1697) a Anton Pankraz Rudolf (1638–1695). Správu panství za ně od 21. prosince 1649 vykonávali jejich poručníci. V roce 1654 jimi byli královský hejtman Starého

Situace města v době sepsání ruly Liberec měl v roce 1654 ještě starobylý ráz, formovaný po třísetpadesátiletém vývoji, během něhož se z původní vsi stal po husitských válkách před rokem 1454 městečkem a v roce 1577 městem. Impuls k jeho vzestupu zavdalo po polovině 16. století přenesení správy libereckého panství do libereckého zámku a rozvoj řemesel, zejména soukenictví. Pro územní vývoj byl důležitý rok 1612, kdy se do vlastnictví některých obyvatel dostala část pozemků ze zaniklého vrchnostenského dvora v sousedním Růžodole a stala se součástí městského území. Nový rozmach nastal v době Albrechta z Valdštejna, který využil Liberec jako výrobní základnu pro armádní zakázky sukna. K tomu účelu přikázal město rozšířit v letech 1631–1632 založením tzv. Nového města s náměstím obklopeným dvaceti patrovými domy soukeníků. Díky své odlehlé poloze v horském kraji nebylo město ve velké míře zasaženo válečným pleněním. Liberec byl však velmi postižen velkými válečnými kontribucemi zejména po obsazení Švédy v letech 1645–1649, během něhož v roce 1646 mor způsobil 4

2_Cennou pomůckou jsou soupisy domů s popisnými čísly a jejich majiteli, které spolu s regesty z městských pozemkových knih zanechal významný liberecký badatel Ludwig Hübner. Srov. BOCK, Jiří. Příspěvek ke vzniku a zpracování fondu Archiv města Liberec. Fontes Nissae. Prameny Nisy 21, 2020, č. 1, s. 64 a 66. Bez jeho heuristické práce by tento příspěvek nemohl vzniknout. Vyžaduje však kritický přístup a v některých případech ověření údajů nahlédnutím do městských pozemkových knih. 3_Ke stavebnímu vývoji Liberce do poloviny 17. století s rekonstrukčním plánkem k roku 1654 srov. LUG, Viktor. Reichenberg. Die Heimatkunde des Kreises Reichenberg. Band IV/1–3. Reichenberg 1938–1940, s. 6–13. 4_MELANOVÁ, Miloslava a kol. Liberec, Praha: Lidové noviny, 2017, s. 83–93. ISBN 978-807422-484-3; MAUR, Eduard. Urbanizace Čech v raném novověku. Historická demografie 25, Praha 2001, s. 16, 25 a 39. ISSN 0323-0937. 5_K porovnání doplňme data mezi lety 1618 a 1654. Podle zprávy z 11. července 1624 bylo evidováno ve 199 obývaných domech 249 domácností (63 měšťanů, 136 domkářů a 50 nájemníků). Srov. „Bericht aller Angesessenen und Unangesessenen Unterthanen bei der Herrschaft Reichenberg“. Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues (dále jen MVHJI) 5, 1911, s. 235. V roce 1630 měl Liberec údajně 1 976 obyvatel – viz HALLWICH, Hermann, Reichenberg und Umgebung, Reichenberg 1874, s. 229. Nedochovaný kontribuční rejstřík z 19. února 1649 udává souhrnně 308 domácností (63 měšťanů, 178 domkářů a 67 nájemníků) ve 241 domech – viz HÜBNER, Ludwig. Geschichte der Reichenberger Tuchmacherzunft, Reichenberg 1879, s. 41–42. V roce 1651 se podle soupisu poddaných uvádí 235 domů, nutno však počítat s jeho neúplností i ve způsobu grafického zachycení jednotlivých domácností, podle něhož je nelze vždy spolehlivě v domech oddělit. 6_[JAHNL, Anton], 1654!, Reichenberger Zeitung 22, 18. 3. 1880, č. 65, s. 529–530. Dochovaný pamětní list z radniční věže v SOkA Liberec, fond AML-I., inv. č. 859, karton č. 87. K dobovým poměrům Liberce byla použita zejména literatura – LUG, Viktor, cit. v pozn. č. 3 a KARPAŠ, Roman a kol. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 1996. ISBN 80-86761-13-4.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

7_K obrazu města patří i jeho správa a městské hospodaření BOCK, Jiří. Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce v letech 1622–1850. Fontes Nissae. Prameny Nisy 20, 2019, č. 1, s. 5, 14–21. 8_Město na ni vynaložilo 58 zlatých (fl.) a 42 krejcarů z celkové sumy 146 zlatých a 45 krejcarů, viz † HÜBNER, Ludwig. Aus den alten Stadtrechnungen. MVHJI 21, 1927, s. 67–68. 9_Při pozdější revizi z let 1656 a 1657 došlo v důsledku majetkových změn k přeřazení některých sousedů mezi chalupníky a chalupníků mezi zahradníky a tato skutečnost byla do berního seznamu připsána (viz hlavní tabulka). NOVOTNÝ, Jaroslav. Zdanění českých měst podle katastru z r. 1654–1757. Materiály k hospodářským dějinám měst v době pobělohorské, Praha 1959, uvádí v tabulce 1 na s. 2* k roku 1654 v Liberci 28 rolníků, 31 chalupníků a 186 zahradníků.

Státní okresní archiv Liberec

Města pražského hrabě Václav Jan Michna z Vacínova (1609– 1667) a císařský komoří a plukovník Matheus svobodný pán Vernier († 1658). Funkci hejtmana libereckého panství zastával Johann Friedrich Geuter a purkrabím byl měšťan Gedeon Ehrlich. Duchovní správu liberecké farnosti vykonával farář magistr Georg Gregor Molitoris. V čele městské správy stál purkmistr Christof Tugemann, městský rychtář Friedrich Schöpfer a radní – Michael Jung, Friedrich Demuth, Hans Christof Sommer, Elias Ehrlich, Hans Hofmann, Friedrich Jung, Christof Pülz, Christof Gerstmann a Salomon Beyer a úřad městského písaře zastával magistr Elias Ignaz Sommer.7

Rozbor pramene a jeho využití Za této situace proběhl ve dnech 14. až 19. srpna 1654 soupis libereckého panství včetně města v rámci postupné generální vizitace českých krajů k berním účelům.8 Z nově zřízeného úřadu nejvyšších berníků vyslaní vizitační komisaři nahlédli pro zjištění aktuálního stavu majitelů usedlostí do městské pozemkové knihy vedené

od roku 1638 i jiných písemností. Mezi ně patřily i urbariální rejstříky, které evidovaly všechny měšťany a domkáře odvádějící poddanský plat. Liberecké usedlé obyvatele rozdělili na 60 sousedů-měšťanů, 151 chalupníků a 34 zahradníků. Kritériem k určení berních skupin byla zpravidla rozloha obhospodařované půdy, ale přihlíželo se i k jiným výdělkovým možnostem.9 Neshodovalo se tak s rozdělením usedlých obyvatel v městské obci na 63 měšťanů (majitelů bývalých právovárečných domů) a domkáře, které zůstalo formálně zachováno až do roku 1848. Při vlastní vizitaci usedlostí se zpravidla postupovalo ve směru pohybu hodinových ručiček v pomyslném uzavřeném kruhu podle jejich poloh a stanovilo se tak pořadí osob v každé skupině poplatníků. Při sepisování sousedů-měšťanů se začínalo od domu purkmistra a procházelo se celé sídliště, přičemž se obkročovaly domy ostatních berních skupin. Obdobně se pokračovalo u skupiny chalupníků a zahradníků tím, že se započalo nejbližší usedlostí za domem purkmistra a končilo se před ním. Vzhledem k rozptýlené zástavbě je však v rámci každé skupiny obsaženo několik okruhů, a to i v opačném směru.10 Definitivně byl soupis sestavován až v městské či vrchnostenské kance-

Pamětní list z roku 1654 z radniční věže (SOkA Liberec, AML-I, karton č. 87)

XXII 2021 1

5


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

láři. U každého poplatníka se v předepsaných rubrikách uvedlo, co mu zajišťovalo obživu: rozloha držené a osévané půdy, provozování živnosti a obchodu, vlastnictví koňského potahu, počet dobytka a dalšího domácího zvířectva a zda byl v letech 1652–1654 nově usedlý.11 Na konci seznamu je připojeno celkové zhodnocení hospodářského charakteru lokality s poukázáním na hlavní ekonomické aktivity, z nichž zdejší obyvatelstvo prosperovalo. V případě Liberce je uvedeno „toto město handly hrubě dobře stojí“ (tj. v obchodu (zejména v prodeji sukna) si vede velmi dobře.) Na tomto místě je třeba říci několik slov o způsobu zápisů, kritice pramene a vyhotovených tabulkách. Berní úředníci jména osob počešťovali, některá příjmení zkomolili, neúplně zapsali a u některých žen-vdov je použita koncovka -ová. U některých poplatníků není uvedena jejich profese (jednalo se většinou o nádeníky), u jiných je nejspíše chybně zapsána a liší se od jiných pramenných zmínek. V seznamu se vyskytují i stejnojmenné osoby. K jejich identifikaci napomohla mj. podle jejich pořadí v seznamu určená poloha domů a porovnání s jinými prameny. Z nich vyplynula i neúplnost berního soupisu daná patrně zčásti zatajením některých domků a gruntů i chybějícími zápisy v městské pozemkové knize. Na podkladě těchto skutečností jsou sestaveny tabulky. Základní tabulka vychází z údajů berní ruly s doplněním oprav a úprav. U jednotlivých osob je připsáno pořadové číslo v zápisu. Přidána je kolonka pro domy s uvedením pozdějšího čísla popisného, dnešní čtvrti a časového rozsahu držby jejich majitelů. Pokud se nepodařilo dům nebo osobu blíže určit, je u nich uveden otazník. K profesnímu zaměření osob jsou kromě údajů v berní rule zaznamenány i případné odlišnosti v jiných pramenech, na které je poukázáno ve vedlejší samostatné kolonce (u soupisu poddaných podle víry z roku 1651 s odkazem na příslušnou stranu v pramenné edici). Obdobně je tomu v případě vdov, u kterých je v berní rule uváděna živnost po zemřelém manželovi. Pokud byl zjištěn, je doplněn s odkazy na prameny. Zapsáno je i vedlejší zaměstnání osob a jejich účast v městské správě. K získání celkového stavu zástavby a počtu domů v Liberci se musí připočítat dani nepodléhající domy a jiné objekty z různých důvodů do soupisu nezaznamenané nebo opomenuté. 6

Rozbor pramene nám doplňuje a rozšiřuje dosavadní znalosti o řemeslné struktuře, hospodaření jeho obyvatel a rozsahu zástavby. V srpnu 1654 stálo v Liberci 249 obytných domů a 18 objektů jiného charakteru a žilo cca 1900 obyvatel. Vyplývá to z vypracovaných samostatných tabulek pro dnešní liberecké čtvrti I–IV, v nichž jsou seřazeni majitelé domů podle pořadí jejich dnešních čísel popisných (s odkazem na pořadové číslo v hlavní tabulce). K bližší lokalizaci domů je v nich uveden název dnešní nebo již zaniklé ulice.12 Podle berní ruly hospodařilo na orné půdě v kategorii libereckých sousedů-měšťanů pouze čtyřicet devět osob v rozsahu 4–60 strychů o celkové výměře 767 strychů (tj. 2,2 km2). K dispozici měli koňský potah a k užitku rodiny a své čeledi chovali jalovice a dojné krávy (případně ovce). Ve skupině chalupníků osívalo 32 osob na 2–18 stryších o celkové výměře 186 strychů (0,53 km2). Celkem osívala třetina majitelů domů o celkové výměře 953 strychů orných polí (2,7 km2), v průměru 3,8 strychů na dům. Nejvíce pozemků vlastnili soukeníci, pekaři a řezníci jako součást zakoupených nemovitostí nebo postupným přikupováním další půdy. Liberec patřil mezi města v horských oblastech s převahou řemeslné výroby nad zemědělstvím, kde se osévalo více na jaře než na podzim. Řemesla, živnosti a obchod byly hlavním zdrojem obživy, tvořily základ ekonomiky města. V té době zde existovalo devět cechovně organizovaných řemesel (soukeníci, řezníci, pekaři, truhláři, krejčí, ševci, tkalci, postřihači sukna a sdružený cech kovářů, zámečníků a kolářů). Řemeslně-výrobní strukturu tvořila běžná řemesla zaměřená většinou na místní spotřebu i drobná úzce specializovaná řemesla necechovní, z nichž některá založila samostatný cech v Liberci až později. Nejpočetněji byla zastoupena textilní řemesla. Soukenictví bylo hlavní profesí a soukeníci patřili k nejzámožnější vrstvě. Celkem se mezi majiteli domů nacházelo 117 soukeníků, pět postřihačů sukna, jeden upravovač suken, deset tkalců plátna, čtyři přadláci a tři barvíři. Potravinářská řemesla zastupovalo jedenáct řezníků a osm pekařů. Výrobě oděvů se věnovalo deset krejčích, kožešník a kloboučník. Velký počet ševců (17) by mohl naznačovat výrobu obuvi pro širší trh. Kůži zpracovávali dva jircháři a kožené zboží vyráběl řemenář. Mezi kovodělná odvětví patřilo jedenáct kovářů

10_HANUŠ, Oldřich, Katastry jako prameny pro studium vývoje osídlení. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 48, 1960, s. 210–215. I osoby v dochovaném urbariálním úročním rejstříku z dubna roku 1644 jsou seřazeny podle polohy jejich usedlostí v terénu zpravidla ve směru pohybu hodinových ručiček. Byl využit k rekonstrukci situování domů i určení jejich majitelů v berní rule. Uložen je ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, pobočka Děčín, fond Velkostatek Liberec, inv. č. 1, karton č. 1. 11_V příslušné kolonce však nejsou označeny osoby, které nabyly dům v letech 1652–1654. Většinou se jednalo o domkáře a nájemníky, kteří zde žili již předtím. Cenné údaje o přijetí nových měšťanů, domkářů i nájemníků do městské obce podává pro toto období jejich soupis na konci městské pozemkové knihy z let 1638–1659. Srov. SOkA Liberec, AML–I, inv. č. 606, kniha č. 585. 12_Do zavedení popisných čísel v roce 1771 se poloha domů v městských pozemkových knihách určovala jejich situováním mezi majiteli dvou nejbližších domů, případně i uvedením cesty, vodního toku, přírodního útvaru a pomístního názvu. V průběhu doby docházelo ke změnám jejich poloh na stavební parcele a nelze vždy spolehlivě využít nejstarší polohopisné plány Liberce z 19. století.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

13_LUG, Viktor. Das Einwohnerverzeichnis der Herrschaft Reichenberg aus dem Jahre 1651. MVHJI 24, 1932, s. 7–12, uvádí v roce 1651 v Liberci 37 profesí. Některá úzce specializovaná řemesla, např. mečíř (Schwertfeger), sítař (Siebmacher), šindelář (Schindelmacher) aj. po třicetileté válce v Liberci zanikla. K sociální struktuře libereckého panství CERMAN, Markus – ZEITLHOFER, Hermann (edd.). Soziale Strukturen in Böhmen. Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften, 16.–19. Jahrhundert. Wien – München: Verlag für Geschichte und Politik Oldenbourg, 2002. ISBN 3-7028-0392-0. 14_Obecně k otázkám městské každodennosti odkazuji na publikace, které byly použity pro následující text: PETRÁŇ, Josef a kol. Dějiny hmotné kultury. Kultura každodenního života od 16. do 18. století, díl II/svazek 1, 2, Praha: Karolinum, 1995 a 1997. ISBN 80-7184-086-6; BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel (edd.). Člověk českého raného novověku. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-807203-694-3. 15_Ke genealogickému výzkumu lze využít dochované matriky liberecké farnosti uložené ve Státním oblastním archivu Litoměřice (matriky narozených a oddaných začínají od roku 1624, zemřelých od roku 1706). Čerpal z nich ve své práci HOFFMANN, Anton. Geschichte der alten Häuser auf der Nordseite des Altstädter Marktplatzes in Reichenberg, Reichenberg 1888. Zde vystupují i některé osoby z berního seznamu z roku 1654. Pro zjištění rodinných vazeb viz Soupis poddaných podle víry z roku 1651 v pozn. č. 1 a základní tabulka s odkazem na jeho edici.

XXII 2021 1

Státní okresní archiv Liberec

a zámečník. Zpracováním dřeva se zabývalo pět truhlářů, dva koláři, bednáři a výrobci šroubů a tesař, který současně představoval stavebního řemeslníka. Rostlinné suroviny používali ke svému řemeslu tři provazníci a živočišné zdroje mydlář. Zvláštní postavení měl mlynář, který držel mlýn od vrchnosti jako úroční nájemce a vlastnil pozemky. Obchodu se věnoval obchodník s plátnem a drobný obchod se smíšeným zbožím provozovali tři kramáři a hokynář. Necechovní profese spadající do kategorie služeb zajišťovali tři povozníci (formani) a hostinští (viz dále). Hygienické a zdravotnické služby vykonával v berní rule neevidovaný lazebník. Mezi majiteli domů bylo uvedeno i čtrnáct nádeníků, námezdně pracujících cechovních tovaryšů. V souhrnu zde bylo zastoupeno 29 různých profesí.13 Spektrum provozovaných řemesel bylo ve skutečnosti širší, protože v seznamu berních poplatníků nám unikají řemeslníci v kategorii nájemníků nevlastnících usedlost. Bylo také ovlivněno odchodem některých řemeslníků do exilu. Sociální a majetkové postavení velké části obyvatel záviselo na jejich přetrvávajícím velkém zadlužení.

Městská každodennost Obraz tehdejšího života si nelze představit bez nahlédnutí do každodennosti obyvatel poddanských měst.14 Městská pospolitost představovala majetkově, profesně, sociálně a věkově velmi pestré uskupení osob. Proniknout do jejich běžného života v polovině 17. století znamená dozvědět se něco o jejich práci, volném čase, nahlédnout do vybavení tehdejších domácností, poznat jejich kulturní zájmy, estetické cítění a věnovat se i otázkám oblékání a stravování. Pro české prostředí platí jistá provázanost se středoevropskou hmotnou a duševní kulturou. Velkou roli sehrávaly vzory domácích i zahraničních center, zejména vztahy obchodní, studijní a informační. V případě Liberce v té době ještě přetrvával vliv vazeb na sousední hornolužické (saské) a slezské území. Proniknutí do detailnější roviny každodennosti předpokládá zejména zodpovězení řady otázek spojených s poznáním fungování rodiny v její základní i rozšířené podobě.15 Důležitou roli v životě lidí hrály jejich sociální vazby v městském prostředí, začlenění v nejrůznějších korporacích i sounáležitost všech příslušníků městské obce. Libe-

rec byl střediskem řemesel a obchodu, sídlem duchovní a v územně oddělené části i vrchnostenské správy. Společný městský prostor v něm proto sdíleli vedle příslušníků městské obce a zástupců duchovní správy i vrchnostenští úředníci a zaměstnanci, z nichž někteří pocházeli z řad městských obyvatel. Kromě nich zde žila městská chudina a lidé na okraji společnosti (migrující tuláci živící se žebrotou, povaleči, část vandrujících nepracujících tovaryšů i zchudlých podruhů-nádeníků). Dočasně se ve městě nacházeli kromě návštěvníků trhů putující studenti, procházející vandrovní tovaryši, cizí řemeslníci najatí na různé práce, poutníci a osoby z různých jiných důvodů sem přijíždějící nebo pouze městem projíždějící. Jak již bylo uvedeno, příslušníci liberecké městské obce se z právního hlediska dělili na šedesát tři měšťanů (Bürger), majitelů bývalých právovárečných domů, v nichž s nimi žili čeleď, učni, tovaryši a podnájemníci. V sedmnáctém století se hojně rozšířilo pronajímání částí domu jiné rodině, jak nám to dokládá soupis poddaných podle víry z roku 1651. Jinou kategorií osedlých obyvatel byli domkáři (Häussler, Mitbürger), většinou chudí řemeslníci a obchodníci. U některých z nich žili také podnájemníci a čeleď. Od první poloviny 17. století mezi domkáře patřili i majitelé podružských-nádenických domků a chatrčí (Taglöhner Häussel). Další skupinu tvořili nájemníci (Hausleute) s vlastní rodinou či bez ní, kteří nevlastnili dům a žili v pronajatých pokojích. Do této kategorie patřili tovaryši-nádeníci a podruzi, necechovní i cechovní řemeslníci i staré osoby na výminku. Nejvýznamnější skupinou byli měšťané s měšťanským právem, kteří se navzájem lišili velikostí a skladbou majetku, v některých případech patrně i dosaženým vzděláním a hmotnou kulturou domácností. Již podoba jména vypovídala o starobylosti a době usazení v lokalitě. Předpokladem zařazení mezi měšťany bylo nabytí bývalého právovárečného domu (koupí či sňatkem s vdovou). Sounáležitost k této skupině obyvatel užívajících v širší míře městské právo byla základem myšlenkového světa měšťana. Patřili k nim bohatí řemeslníci a obchodníci, z nichž byla volena městská rada a nejbohatší z nich tvořili honoraci města. Navzájem byli propojeni rodinnými a příbuzenskými vztahy i nepokrevními vazbami. Výběr životního partnera a kmotrů nebyl náhodný; především rodiny městských elit ho využívaly k upevnění svého so7


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

16_ZEMAN, Jaroslav a kol. Liberec. Urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky, Liberec: Knihy 555, 2011, s. 23–24. ISBN 978-8086660-33-2. 17_Do prostředí měšťanských domácností a jejich rodinných struktur umožňují nahlédnout zejména prameny testamentární a pozůstalostní povahy. Touto problematikou se detailně zabývá např. sborník HRUBÁ, Michaela (red.). Města severozápadních Čech v raném novověku, Ústí nad Labem: UJEP, 2000. Dosud nevyužitý bohatý pramenný materiál ve fondu AML-I pro poznání libereckého prostředí teprve čeká na své využití.

Zápis o přijetí nového měšťana a domkářů do městské obce dne 28. května 1654 (SOkA Liberec, AML-I, kniha č. 586)

ciálního, ekonomického a veřejného postavení. Základ existenčního zajištění usedlého obyvatele a jeho rodiny představoval nemovitý majetek – dům a půda. Válečné a poválečné období bylo časem velkého přerozdělování nemovitého majetku (prodeje domů s příslušenstvím většinou včetně pozemků a jejich částí, zahrad, stodol aj.), které přispělo k majetkovým rozdílům. S domy a pozemky se velmi čile obchodovalo, jak o tom vypovídají zápisy v městské pozemkové knize z let 1638– 1659. Zámožnější měšťané vlastnili i dva domy. Typ zdejšího dřevěného podsíňového domu s hrázděným patrem a šindelovou střechou se uplatňoval v městské zástavbě až do poloviny 18. století a měl i shodnou vnitřní dispozici.16 Přikupováním sousedních parcel vznikl spojením dům se dvěma štíty. Vnitřní uspořádání domu souviselo s provozovaným řemeslem a obchodem a na volných plochách dvorků se přistavovaly objekty užitného charakteru 8

– dílny, sklady, komory k ubytování čeledi. Součástí domu byly řemeslné provozovny (barvírny, koželužny, mandly aj.) a kůlny. Někdy se nacházely i mimo něj na odlehlých místech. Vnitřní interiér domů byl ovlivněn majetkovou rozdílností, kulturním rozhledem a estetickým cítěním jejich majitelů. Kromě nezbytného nábytku, kuchyňského a stolního nádobí, svršků a ložního prádla jej tvořily i věci osobní potřeby (knihy aj.) včetně uměleckořemeslných předmětů (hodin, obrazů, šperků a jiných klenotů) a řemeslnické nástroje.17 Pozemky sloužily k provozování zemědělských prací a stavěly se na nich stodoly a kůlny. Zdrojem obživy měšťana nebylo jen provozované řemeslo či obchod; často ho doplňovaly příjmy z drobných peněžních půjček, pronájmů a prodeje částí pozemků aj. Výnosným a vyhledávaným vedlejším příjmem některých libereckých měšťanů i domkářů bylo šenkování piva v přízemí jejich domů. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

18_O vzájemném vztahu mezi Libercem a jeho vrchností v 16.–19. století LUG, Viktor. Reichenberg und seine Grundherrschaft. MVHJI 30, 1936, s. 51–66. 19_Výčep piva již nebyl po zrušení várečného práva v roce 1622 (fakticky až od roku 1649 a roku 1680 soudně potvrzeném) spojen s právovárečným domem, ale udělován pouze doživotně některým měšťanům i domkářům. K určení pivních šenků v Liberci v roce 1654 byly využity seznamy šenkýřů platících městu dávku (tzv. Bierwagen). Pro sledované období jsou v obecních účtech časově nejblíže dochovány pro rok 1653 a 1656, SOkA Liberec, AML-I, inv. č. 37, kniha č. 16.

XXII 2021 1

Státní okresní archiv Liberec

Významnou roli v každodenním životě města hrála identita jeho obyvatel ve vztahu ke kolektivu účastí v cechovní organizaci, profesním sdružení členěném podle řemesla. Cechy byly páteří městské obce, které společně vystupovaly při veřejných i soukromých slavnostech i jako ozbrojené jednotky k obraně města. Většina příslušníků cechů byla proto v Liberci současně členy o něco později vzniklého bratrstva ostrostřelců, kteří byli vrchností využiti v době ohrožení města během třicetileté války. Cechovní mistři byli ekonomickou a společenskou elitou města, obsazovali místa v městské správě. Uzavřenost do několikeré identity městské obce byla vyjádřena i prostorově. I v poddanském městě bez předměstí, bran a hradeb se rozlišovaly dva sociální světy. Měšťané s více či méně výstavnými domy v městském jádru a přilehlých ulicích se tak již navenek oddělovali od domkářů s jejich chatrčemi v odlehlých a okrajových částech města. Projevem profesní nebo sociální uzavřenosti se stávaly i ulice a části města, kde vlastnili usedlosti lidé blízcí si vykonávanou řemeslnou činností (soukeníci, kováři, barvíři aj.). Obyvatelé města byli součástí společenství lidí i v rámci farního obvodu. Ve farním kostele se setkávali na pravidelných nedělních bohoslužbách s ostatními venkovskými farníky libereckého panství. V kostele se odehrávaly nejvýznamnější rituály rodinného života – křty dětí a uzavírání sňatků. Vzhledem k častým věkovým rozdílům mezi manžely i tehdy nižšímu dožitému věku nebylo výjimkou více sňatků za život, zejména vdov po cechovních mistrech. Z kostela se vycházelo i na poslední cestu na hřbitov. Tyto nejvýznamnější rituály rodinného života nepravidelně vstupovaly do životního cyklu vyplněného pracovní činností a oslavami církevních svátků liturgického kalendáře. Součástí duchovní správy byla v sídle faráře nižší farní škola. O obsazení místa učitele v Liberci od roku 1650 rozhodovala patronátní vrchnost. Žáci tvořili společně se svým učitelem zvláštní korporaci. Škola pro ně byla základním a často jediným zdrojem vzdělání, kde si osvojovali návyky pro všední život v městské pospolitosti. Od roku 1651 získali ve farní škole v Liberci vliv jezuité; talentovaní žáci již od dob Albrechta z Valdštejna odcházeli studovat na jezuitské gymnázium v Jičíně. Informačním zdrojem pro širší obzor obyvatel a ze-

jména místní inteligence bylo napojení na městskou radu s písařem a jejím kontaktem na vrchnostenskou kancelář. Do měst přicházely také tištěné noviny. Informace zprostředkovávala i kazatelna a novinky přinášeli jak obyvatelé vracející se z obchodních a studijních cest, tak vandrovní tovaryši. Všichni obyvatelé města byli společně vázáni poddanskou příslušností ke své pozemkové vrchnosti. Život jeho obyvatel byl silně ovlivněn přítomností správního aparátu panství a vydávanými vrchnostenskými nařízeními a instrukcemi. Na den sv. Jiří (24. 4.) a sv. Havla (16. 10.) odváděli stálé poddanské platy určené předpisem v urbáři – z pozemků, parcel domů, stodol. Někteří navíc i z provozovaného řemesla, pronajaté vrchnostenské půdy a podniků (mlýn, valcha, lázeň). Vrchnost byla také v rámci vrchnostenských práv vlastníkem všech vodních toků ve městě.18 Opakující se koloběh životního cyklu byl ve volných chvílích okořeněn návštěvami hospod. Veřejný šenk byl jedním z nejdůležitějších míst setkávání mužské části městské populace. Kromě radničního šenku, který současně plnil funkci výsadního místa pro odběr vína, se v Liberci čepovalo s povolením vrchnosti pouze vrchnostenské pivo ve třech výsadních hostincích a nejspíše v sedmi až devíti pivních šencích. Většinou je provozovali měšťané v bývalých právovárečných domech a domkáři ve svých domcích přizpůsobených k tomu účelu. Husté a vydatné pivo bylo běžným každodenním nápojem, který nejen zasytil, ale byl jako hojivý lék i analgetikum podáván nemocným osobám včetně malých dětí. Popíjelo se v cínových konvicích nebo sklenicích s víkem. Pokud byl pivní šenk spojen s řeznictvím, mohlo se v něm podávat maso a rybí pokrmy (tzv. Garküche). Pouze toto jídlo bez piva bylo možno dostat už tehdy patrně i v kuchyních u řezníků (tzv. Jahrküche), kteří se v této zvyklosti střídali každým rokem od 1. dubna. Vydatnější občerstvení a krátkodobé ubytování zde poskytovaly pouze tři hostince: kdysi výsadní rychta a nejstarší liberecká hospoda v místech dnešní radnice čp. 183- I, v čp. 178-I a na Novém Městě v čp. 278-I. Od roku 1633 nesly štíty barevně namalovaná znamení vyjadřující jejich název.19 Tím se dostáváme k neodmyslitelné součásti každého dne – ke stravování, oblékání a s tím souvisejícím hygienickým návykům. 9


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

Skladba stravování vycházela obecně z přírodních podmínek se zaměřením na nejdostupnější zdroje potravin. Městskou stravu tvořila denně většinou dvě hlavní jídla. Nejčastější byly kaše z obilnin a luštěnin a nejrůznější polévky, ve sváteční dny pečená a dušená masa a v postní dny rybí pokrmy. Nezastupitelnou roli měla konzumace žitného a pšeničnožitného chleba, mléka a mléčných výrobků. Běžné bylo pěstování zeleniny a ovoce v zahradách u domů a na polích. Kromě cibule a česneku se používalo i jiné koření sbírané ve volné přírodě či pěstované jako kuchyňské rostliny. Pily se rovněž odvary z nejrůznějších bylin a plodů. K zařízení kuchyně, k přípravě a stolování pokrmů patřily keramické, skleněné, hliněné, dřevěné i proutěné nádoby a výrobky z různých kovů, nejvíce cínové nádobí a železné kotlíky na vaření, různá síta a cedníky. Důležitou součástí vybavení jídelny již byla kredenc. Stůl nebyl jen pouhým kusem nábytku, ale každý člen měl u něj své pevné místo, které odpovídalo jeho významu v rodině a symbolizovalo tak rodinnou pospolitost.20 V otázce oblékání u nás od druhé poloviny 16. století převažoval v městském prostředí vliv německé módy, zejména prostřihávaných částí oděvů. Řemeslníci vyžadovali od svého oděvu zejména praktičnost a trvanlivost, které jim splňovaly tradiční materiály (lněné látky a sukno) vyráběné domácími řemeslníky. Trend vývoje odívání vedl v menších městech od 17. století k postupnému vzniku oděvu maloměstského a lidového kroje, blížícího se svou prostotou spíše k oděvu venkovskému. Během 17. století se ustálila zvyklost spát v nočním oděvu a z hygienických důvodů se nosilo několik druhů bílého spodního prádla. V ukládání oděvu se kromě truhel začaly používat i šatní skříně.21 Součástí módy a oblékání byl i pohled na čistotu oděvu a těla. Voda byla do Liberce rozváděna z ruprechtických zdrojů do dvou veřejných kašen a několika vodních nádržek. Kromě nich sloužily potřebám obyvatel obecní a soukromé studny. Součástí výbavy domácností se již stávaly kovové vany a kotle na vyváření oděvu. Pro vykonání osobní hygieny přetrvával zvyk návštěvy veřejných lázní. Lazebník zajišťoval drobnými chirurgickými zásahy a léčením i zdravotní péči a funkci apatykáře. Pokrytí dalších základních potřeb obyvatel města zajišťovala velmi široká struktura řemeslné výroby a obchod10

níci. Každodenně bylo možno nakupovat u řemeslníků. Smíšené zboží nabízeli kramáři a hokynaří. Jiné zboží se prodávalo na týdenních a výročních trzích, nebo se obstarávalo ve vzdálených městech.22

Popis města Po těchto nezbytných informacích můžeme přistoupit k popisu míst, ve kterých se v roce 1654 odehrávala většina života Liberečanů. I když se poloha domů na stavební parcele a jejich podoba v průběhu doby měnily, použil jsem pro jejich lokalizaci poslední platné číslování domů v městských čtvrtích z roku 1826 a dochované plány města z první poloviny 19. století. Většinu obyvatel tvořili soukeníci, proto se zaměřme spíše na domy ostatních řemeslníků, obchodníků a poskytovatelů různých služeb, kteří svou činností přispívali k uspokojování potřeb Libereckých. Základní podoba města byla dána jeho historickým vývojem. Hlavní dálkové přístupové cesty, odbočky z náměstí vytvořily základní kompoziční osy, podél nichž se soustředila a rozvíjela zástavba ovlivněná i konfigurací terénu. Směr pokračující zástavby ovlivňovaly majetkoprávní poměry. Na severu a severovýchodě ležela obecní půda a dosud nerozparcelované měšťanské pozemky. Patřily domům stojícím v místech dnešní radnice a ve východní části náměstí, které na východě hraničily s pozemky vrchnostenského poplužního dvora. Kromě zbývajících volných ploch v jádru města se proto zastavovalo směrem na jih a západ podél obecních cest napojených na přístupové komunikace. Okolní krajině ještě stále udával tón les okrájený velkými plochami polí, pastvinami, loukami a zahradami. Příchozího na blízkost města upozorňovala jeho silueta s viditelnými věžemi kostela a radnice, zámkem, polnostmi a na volných plochách se vyskytujícími soukenickými rámy. Nejvýznamnější komunikační plochou na území města bylo staré náměstí, kde se konaly týdenní a výroční trhy, odehrávaly se městské slavnosti a probíhaly významné události. V jeho prostoru stála radnice, na níž se v srpnu 1654 dokončila oprava věže, a vedle ní kašna.23 Kulisu náměstí tvořily fasády výstavnějších domů nejzámožnějších obyvatel zdobené vysokými štíty. Nejstarší domy stály v místech dnešní radnice (čp.178/I-183/I)

20_K dějinám stravování v českých zemích např. sborník, ze kterého bylo čerpáno do textu příspěvku: Alchymie v kuchyni. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2010. ISBN 978-8086874-26-5. 21_K dějinám odívání v městském prostředí NACHTMANNOVÁ, Alena. Mezi tradicí a módou. Odívání v Čechách od renesance k baroku. Praha: Národní památkový ústav, 2012. ISBN 978-80-86516-51-6, která byla využita v tomto textu. Přebírání módy z jižního Německa v mužském odívání dokládá nákres dlouhých, tzv. švábských kalhot jako mistrovského kusu v knize střihů krejčovského cechu v Liberci z roku 1712, jehož charakter odpovídá polovině 17. století ŠIMŠA, Martin. Knihy krejčovských střihů v českých zemích v 16 až 18. století. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2013, s. 212 a 217. ISBN 978-80-87261-87-3. K zachycení skladby šatníků libereckých obyvatel zůstávají zatím nevyužity prameny testamentární a pozůstalostní povahy ve fondu AML-I. 22_V pamětních listech z 27. srpna 1654 (pozn. č. 5) jsou uvedena i tehdy používaná platidla (říšský dukát = 3 rýnské zlaté; říšský tolar = 1 zlatý 30 krejcarů; 1 rýnský zlatý = 60 krejcarů; císařský groš = 3 krejcary, krejcar = 6 feniků; fenik = 2 haléře) a ceny obilí za věrtel (23,4 l): pšenice – 2 zlaté, žita – 1 zlatý a 36 krejcarů, ječmene – 1 zlatý a 30 krejcarů, ovsa – 1 zlatý. 23_Opravu radniční a kostelní věže provedl stavební mistr Christof König, městský rychtář z Nového Města pod Smrkem, jak je uvedeno v pamětním listu z 27. srpna 1654 (viz pozn. č. 2).

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

s nejstarší libereckou výsadní hospodou v čp. 183-I, bývalou rychtou, kde hostinskou živnost provozovala vdova Anna Ullrichin. Hostinec se nazýval „Zum guldenen Greifen“ a nesl štít s barevně namalovaným znamením vyjadřujícím jeho název. V sousedních domech žili kováři – v čp. 182-I Görg Sieber a v čp. 181-I Joachym Sieber; v čp. 180-I soukeník Elias Ehrlich; v čp. 179-I pekař David Kayl a v čp. 178-I provozoval hostinec „ Zum guldenen Löwen“ pekař Hans Gärtner. Ve východním čele náměstí vlastnila dům čp. 1-IV vdova po krejčím Anna Beierin, čp. 4-IV pekař Christof Ullrich, čp. 5-IV řezník Christof Flicke, v čp. 6-IV provozovala zřejmě i nadále pivní šenk vdova po řezníkovi Helena Schöpfer a v čp. 7-IV žila vdova po krejčím Ursula Löfflerin. V jižní straně náměstí držel dům čp. 1-III Mgr. Elias Ignaz Sommer zastávající významnou funkci městského písaře, čp. 2-III vdova po krejčím Justine Ehrlichin, čp. 3-III bohatý pekař a toho času úřadující purkmistr Christof Tugemann, čp. 4-III řezník Jonas Hoffman. Dům čp. 5-III vlastnil nejbohatší a nejvýznamnější liberecký měšťan Gedeon Ehrlich († 1670), který byl profesí postřihač sukna a zastával ve vrchnostenských službách od roku 1643 významnou funkci purkrabího. Na libereckém panství mu podléhala veškerá hospodářská správa a dohled nad nižšími úředníky a poddanými zaměstnanými na jednotlivých dvorech. V roce 1663 se stal hejtmanem frýdlantského a libereckého panství a v roce 1668 získal predikát „von Ehrenfeld“. V sousedním domě v čp. 6-III provozoval patrně i nadále pivní šenk řezník Christof Güntzel jr. Na západní straně náměstí byl v čp.1-II zřejmě také pivní šenk řezníka Friedricha Schöpfera, v čp. 2-II žil kovář Augustin Knebel, v čp. 3-II švec Hans Knesche, v čp. 4-II forman Christoph Krause. V domě čp. 13-II švec Hans Christof Zimmerman vyráběl obuv z hovězin a teletin. Z náměstí vycházelo do různých směrů šest ulic a uliček. Na západ vedla velmi úzká žitavská cesta (dnešní Železná ulice) pokračující podél hřbitovní zdi na Novoměstské náměstí. Paralelně s ní vybočovala z náměstí cesta (dnešní Kostelní ulice) směrem ke škole (čp. 10II). Bydlel tu Bartolomeus Härtel († 1666), od roku 1651 školmistr a kantor až do své smrti. Cesta pokračovala dále k faře (čp. 9-II) a hřbitovu, který se rozprostíral za blokem domů čp. 6-II (Kostelní ulice) a čp. 7-II (ŽeXXII 2021 1

lezná ulice) až k domům čp. 312-II a z druhé strany k čp. 255-I. Byl obehnán vysokou zdí a na západní straně byla vstupní vrata. Uvnitř hřbitova stál farní kostel sv. Antonína Velikého, na němž byla v srpnu 1654 dokončena oprava vysoké věže s báňovitou střechou. Podél Železné ulice se táhl pás starých bývalých právovárečných domů: čp. 244-I, na jehož zahradě se nacházela studna, vlastnil prodejce drobného zboží hokynář Görge Ullrich; v čp. 245-I švec Hans Richter; v čp. 246-I vyráběl různý nábytek truhlář Melchior Gutbier; v čp. 247-I žil švec Christof Gärtner a v čp. 250-I kožišník Friedrich Völckel. V čp. 252-I provozoval patrně i nadále pivní šenk postřihač sukna Michael Weingarten a v čp. 253-I lazebnu (Badestubel) Georg Jupe. V místech dnešních domů čp. 254-I a 255-I stával jeden dům patřící městské obci, která zde měla dva krámy. Novoměstské náměstí bylo obklopeno sedmnácti obytnými domy libereckých soukeníků a hostincem „Zum schwarzen Adler“ (čp. 278-I) s vyvěšeným štítkem s tímto namalovaným znamením, kde služby poskytovala vdova Anna Pülzin. Dva objekty zde patřily soukenickému cechu – herberk v čp. 258-I a mistrovský dům (čp. 312-II). Na náměstí stála kašna a v roce 1633 sem byl od radnice přemístěn pranýř, k němuž byly připoutány osoby za menší přestupky. Za náměstím se rozprostíraly poddanské louky, pastviny a pole. Ze starého náměstí vycházela severozápadním směrem před dnešní Železnou ulicí stará cesta na Frýdlant, kde na levé straně stálo šest domů soukeníků končících čp. 225-I, nejseverněji ležícím obytným domem na městském území. Od domu vedla jedna z cest na tzv. „Viehtreibe“ (dnešní Pastýřská ulice), kudy se vyháněl dobytek na obecní pastviště (tzv. „Galgenlade“). Severovýchodním směrem odbočovala z náměstí polní hluboká cesta, dnešní ulice 5. května, kterou vyjížděli měšťané na své pozemky táhnoucí se až k dnešním Lidovým sadům. Odtud cesta pokračovala jednak dále na Ruprechtice a jednak se od ní oddělovala cesta na Harcov a Jablonec nad Nisou. Podél ulice 5. května stály na levé straně pouze dva domy – čp. 177-I a čp. 175-I s patrně pivním šenkem Eliase Kloseho. Na pravé straně stály tři domy: čp. 2-I měl soukeník Noe Ehrlich, nájemce radničního sklípku, vedle stál dům čp. 3-I, kde si pravděpodobně i nadále pivním šenkem při11


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

lepšoval pekař Friedrich Demuth, a čp. 4-I vlastnil soukeník Christof Klos. Na severovýchodě se od této cesty rozléhala tzv. „alte Gemeinde“ s obecními pozemky, loukami a pastvinami, kde hospodařilo město a chovalo v rybnících kapry. Seno se sušilo a uskladňovalo v obecní stodole (stála v blízkosti dnešní základní školy v ulici 5. května). Na městské pastviny bylo v roce 1630 z Perštýna přemístěno popraviště do míst dnešních dolních kasáren. Do jihovýchodní strany náměstí vyúsťovala dnešní Moskevskou ulicí nejdůležitější komunikace, stará zemská (česká) cesta, hustě zastavěná až k městskému špitálu. Parcely domů stojících na levé straně tvořily hranici s územím vrchnostenského dvora. Kromě soukeníků zde žila pestrá směs jiných řemeslníků (pekaři, řezníci, ševci, zámečník, truhlář, provazník, bednář, krejčí). V domě čp. 11-IV, který vlastnil řezník Christof Siegmund, žil v letech 1600–1648 liberecký malíř Ambrosius Fritsch († před 26. 5. 1648). V čp. 14-IV měl zřejmě i nadále pivní šenk kloboučník Christof Böhnisch, na jehož zahradě se nacházela vodní nádrž. Žili zde kramáři (v čp. 19-IV Görge Künze a v čp. 53IV Balthasar Bellichen), v čp. 32-IV mydlář Adam Kahl, v čp. 145-IV jirchář Hans Pfafe, jehož dům byl považován kdysi za dolní šatlavu („Sing“, „Loch“) používanou do roku 1604. Dolní část ulice obývali zejména kováři, kteří zřejmě jako vedlejší činnost provozovali formanství. K vrchnostenskému pivovaru odbočovala dnešní ulice Zámečnická, kde dům čp. 41-IV vlastnila vdova po zámečníkovi Anna Heroldin, a zaniklá ulice Letenská, kde v čp. 135-IV bydlel zámecký branný Georg Quaiser a v čp. 45+46-IV měl nejspíše i nadále pivní šenk kovář Ander Gruner. V dolní části u dnešní Lipové ulice stál městský špitál (čp. 162-IV), od něhož se až k vrchnostenské pile (čp. 216-IV) rozprostíraly městu pronajaté špitální pozemky. Naproti špitálu stál nejjižněji položený obydlený dům čp. 161-IV kováře Hanse Grunera. Na jihozápad z náměstí vycházela dnešní Pražská ulice. Směrem dolů nebyla její levá strana ještě zcela zastavěná. V čp. 8-III žil forman Michal Schäffer (tento dům vlastnil v letech 1619–1625 Paul Schrötter, nejstarší známý liberecký apatykář); v čp. 10-III hokynář Paul Neumann; v čp. 19-III švec Christof Simon. 12

Na pravé straně bydleli kromě soukeníků i krejčí a truhláři, v čp. 139-II mydlář Paul Schöpfler, v čp. 142-II švec Friedrich Dressler, u domu čp. 149-II odebírali obyvatelé vodu ze staré vodní nádržky a dům čp. 153-II vlastnil tesař Friedrich Zimmerman. Pod náměstím z Pražské ulice odbočovala cesta (dnes Lazebnický vrch) k lazebně čp. 17-II, kam se chodili obyvatelé nejen mýt, ale byly jim zde i prováděny drobné chirurgické zákroky a nejspíše i přinášeno jídlo a pití. Od vrchnosti ji měl v letech 1638–1659 v pronájmu lazebník a „chirurg“ Siegmund Schöpfer.24 Poblíž ní stála veřejná studna a městská šatlava (čp. 131-II). Cesta pokračovala na obecní pozemky (tzv. „Aue“), dnešní Lucemburskou ulicí, hustě zastavěné domky soukeníků. Na jejím konci stála obecní pastouška (čp. 38-II), ve které žil obecní pastýř a hrobník Hans Bargmann. Nedaleko stál (dnes ulice Na Příkopě) dům čp. 91-II soukeníka Georga Königa. Obydlí postavil a vlastnil v letech 1600–1605 městský písař (1598–1604) Mathes Grabis. V dnešní Bednářské ulici dům čp. 104-II držela vdova po řezníkovi Ursula Hoffmannin. Pražská ulice vyúsťovala do velmi důležitého místa, na dnešní Soukenné náměstí s vrchnostenským mlýnem, k němuž se sbíhalo několik cest. V tomto prostoru se nacházel mlýnský rybník napájený soutokem Harcovského potoka a náhonem z Nisy. Voda z něho byla jednak propouštěna stavidly do kanálu, který se jako pokračování Harcovského potoka vléval do Nisy, a jednak pokračoval k pohánění mlýna (čp. 26-III). V tomto důležitém hospodářském objektu bydlel mlynář Sebastian Seidlmann, který mlel mouku i pro obyvatele sousedních vsí. Za mlýnem protékal odtok náhonu mezi dnešní Barvířskou a Širokou ulicí a vléval se pod Mysliveckou ulicí do Nisy. Za mlýnem na pravé straně v Barvířské ulici držel barvírnu sukna (čp. 29 a 30III) soukenický cech. Na její levé straně stálo šestnáct domů; mj. čp. 115 patřilo ševci Hansovi Kneschemu (bydlel v čp. 3-II), kde měl koželužnu pro zpracování kůže na zhotovení bot, a čp. 125 a 126-III vlastnila vdova po barvíři Elisabeth Hofmannin. Široká ulice se teprve začala zastavovat. V ní držela vrchnost bývalou městskou sladovnu (čp. 28-III). Na jejím konci stály tři obytné domy a městské obci patřící pazderna na zpracování lnu (čp. 297-III) a v dnešní Myslivecké ulici rasovna

24_O významu postavení lazebníka v oblasti léčitelství ve městě vypovídá i text jeho přísahy z druhé poloviny 17. století, viz RESSEL, Anton. Eid des Baders in Reichenberg. MVHJI 26, 1932, s. 92.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


297 295

sa

37

76

0

291-

III

Autoři: Jiří Bock, Michael Čtveráček, 2021

III

38

77 71

73

75

I 6

40 130

+3 29

42-

II 12 7+ 10 103 10 1 1 1 12 2 2 3+ 25+ 8 12 12 10 4 6 10 4 12 5 12 2 10 1 9 12 11 0 11 1199b u 0 a 1 1 1 1 11 118 117 60

138 -

-II 28 11

11 2

91

39

MLÝN

38

3 11 5

57

11 55

93

78

III

307-III

41-

293

293 -II 294

34 33 304 30 305 28 30 3076 308 30 3109 311 59 53 54

35

26 36

77 5

11

7

12

18

9

2

17

6

11

c

25-III

156

0 24 41 2

16 134 135 136 137

131

10

40 141 142 143 144 146

139+1

† 7

15 16

NICE

RAD

1 2 -II 3 4

ov s

rc

Ha

42 43

k

151 150+

152

145

41

148

161

162

154

149

146

46 60+61 45 62 63 133 7 2 1 9 135 12 132 136 1 137 13 138 9 po 142 13 143 to

48 47 59

49

4 2-I 1-IV 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 14 15 17 18 20 22 3

25+26 28 32-IV

13-IV 7-III 8 14 9 19 10 21 23 27

132 133

13

12 13 14 15

6

S▲

LIBEREC V ROCE 1654

17 50 18 19 20 2 53 22 1 23 72 71 55 54 70-65 56 57 58 64

14 15 9 1510 1 15 15 52 1574-156b3 -II

104

V

277 278

2

264 264 b a 263 262 76

37

PIV OV AR

6 22 7 22

K

5

ZÁM E

22

12

312 20

260 259 258 5a -I 7

3

12

25 24 u 24 23 22 21

42

12

255

253 254 252 251 250 249 248 247 246 245 244-I 5

184

5 4 3 2 1-III

6

177

183 18 18 2 18 1 17 0 1789

38

175-I

39 40 u 40

XXII 2021 1 Ni 50

Studie Státní okresní archiv Liberec

13


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

(čp. 307-III), kde žil v nájmu městský pohodný, současně biřic a kat. Dále pokračovala pouze polní cesta do Ostašova, po které se převáželi k pohřbívání zemřelí z okolních vesnic liberecké farnosti. Z dnešní Barvířské ulice odbočovala cesta k mostu přes Nisu k bývalému růžodolskému poplužnímu dvoru (čp. 138-III) v dnešní Orlí ulici. Žila zde vdova po soukeníkovi Elisabeth Hofmannin, která podle berní ruly vlastnila nejvíce pozemků (60 strychů) a její objekt byl tehdy jediným v levobřežní části Nisy a současně nejzápadněji ležícím obytným domem v Liberci. Část plochy dnešního Soukenného náměstí zabíralo několik domů se svými zahradami. V blízkosti rybníka stál dům čp. 25-III s okolní zahradou soukeníka Christofa Piltze. Kolem tohoto prostoru stálo několik domů. V čp. 157-II bydlel tesař a městský vodák Georg Reiniger. Před ním jej vlastnil od roku 1635 ranhojič a „chirurg“ Hans Brückner, který byl v roce 1650 sťat.25 V místech dnešního obchodního domu Dunaj v čp. 122-IV žil řemenář Caspar Nase. Podél náhonu v Náchodské ulici stálo šest domů: v čp. 77-IV měl barvírnu a mandl Christof Altmann a v čp. 115 mandl postřihač sukna Christof Lincke. Další osidlování pokračovalo na území vymezeném Harcovským potokem vlévajícím se do Nisy, tokem Nisy až k mostu v dnešní ulici 1. máje, Švédskou ulicí k náhonu z Nisy a podél něj ulicí U Splavu až do jeho soutoku s Harcovským potokem. Voda se zde využívala pro barvení a úpravu sukna i při zpracování kůže. Uprostřed procházela dnešní ulice 1. máje a z obou stran stálo cca 27 domů, většinou soukeníků. V čp. 112-III bydlel forman Michal Riedl, v čp. žil 113-III kovář Mates Eifler. Tehdy ještě neexistovala ulice Jánská a Hrazená a tímto prostorem procházel kanál (tzv. „Mittelwehr“) propojující mlýnský náhon a Nisu. Až do konce 18. století sloužil k regulaci vody při záplavách. Nacházela se tu rovněž vrchnostenská zahrada.26 Z míst dnešního Soukenného náměstí vycházela stará cesta směrem k mostu přes Nisu, který spojoval město s nově získaným územím na levém břehu Nisy, a pokračovala dále jako hanychovská cesta přes „Kranichsberg“ (dnešní nádraží) do Hanychova. Za mostem se na západ rozprostíraly jen louky, pastviny a pole se stodolami libereckých měšťanů a domkářů v tzv. „Neue Gemeinde“, 14

z nichž později vznikl Františkov, Janův Důl a část zůstala trvale městským územím. Z prostoru dnešního Soukenného náměstí vybíhala do výše zmiňované zemské komunikace cesta (dnešní Revoluční ulice). Žili zde koláři, bednář, kovář, v čp. 69-IV bývalý sládek Görg Ebermann, v čp. 72 a 73-IV zřejmě i nadále provozoval pivní šenk Stefan Lendorf, čp. 131-IV vlastnil sedlář Christof Renger a čp. 129-IV výrobce šroubů Joachym Gutbier. Samostatnou část tehdy tvořilo lesem hustě pokryté území, které patřilo k poplužnímu dvoru libereckého panství.27 Jeho dominantou byl starý redernský zámek s kaplí a k němu v roce 1609 přistavěným západním křídlem. Byl opevněn zdí s dvojicí ohradních bašt v nárožích a vstupní branou. Patřily k němu kromě hospodářského dvora s příslušenstvím i drobné enklávy a pronajaté objekty v městském území (mlýn a lazebna), pila stojící na špitálních pozemcích pronajatých městu (čp. 216-IV), pivovar, úřední domy (pozdější čp. 2,3 a 4-V v dnešní Felberově ulici). V levobřežní části Nisy stála u dnešní Košické ulice valcha (původně čp. 99-IV), kterou měl v pronájmu soukenický cech. Zámek a další vrchnostenské stavby umocňovaly vnější tvářnost a malebnost tohoto celku propojeného s městem hospodářskými a správními vazbami. Tak si snad lze v mnohém představit obraz Liberce, jak se v srpnu 1654 jevil vizitačním komisařům a návštěvníkům města.

25_BAYER, Franz. Die Ärzte und Gesundheitswesen in Reichenbergers Vergangenheit, Reichenberg 1901, s. 3–4. 26_Údaje o tomto prostoru podává L. Hübner v soupisu domů (viz pozn. č. 2). Též BAYER, Rudolf, Vom Mühlteiche und Mühlgraben, Reichenberger Zeitung 71, 19. 10. 1930, č. 247, s. 23–24. 27_K nahlédnutí do skladby patrimoniální správy a k seznamu poddaných, zaměstnaných ve zdejším poplužním dvoru a jeho příslušenství v roce 1651 PAZDEROVÁ, Alena, cit. v pozn. č. 1, s. 326, 327 a 371.

Závěr Berní rula z roku 1654 je důležitým pramenem pro poznání stavu Liberce po ukončení třicetileté války. Kritéria k zařazení osedlých obyvatel do berních kategorií se neshodovala s jejich právním postavením v městské obci. V ní se obyvatelé Liberce dělili až do roku 1848 do tři kategorií – na 63 měšťanů (majitelů bývalých právovárečných domů), na domkáře a na nájemníky, kteří nevlastnili dům. Většina měšťanů a někteří domkáři se kromě řemeslné činnosti věnovali zemědělství, část z nich i šenkování piva a povoznictví. Podle berní ruly vykonávali 29 různých profesí. V srpnu 1654 stálo v Liberci 249 obytných domů a 18 objektů jiného charakteru, v nichž žilo cca 1 900 obyvatel. Město se rozšiřovalo směrem na jih a západ podél obecních cest napojených na přístupové komunikace. Typ zdejšího podsíňového Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

domu s hrázděným patrem se uplatnil ve výstavbě města až do poloviny 18. století. Nejhustěji byla zastavěna dnešní Moskevská ulice s pestrou profesní skladbou majitelů domů. Nejvýznamnějším řemeslem obyvatel bylo soukenictví. K uspokojování potřeb obyvatel sloužili řemeslníci různého zaměření a obchodníci. K důležitým místům setkávání mužské populace patřilo sedm až devět veřejných šenků a tři výsadní hostince. K osobní hygieně i zdravotní péči využívali obyvatelé města dvě lazebny. V odívání mužů se patrně uplatnil vliv módy převzaté z jižního Německa. Obyvatele Liberce ovlivňovala přítomnost správního aparátu libereckého panství, jehož poplužní dvůr byl s městem hospodářsky a správně provázán. Každodenní život byl propojen vzájem-

nými vazbami a soužitím lidí, na jejichž pozadí se odehrávaly individuální osudy jednotlivců i různé události. Jejich aktéry i svědky se stali majitelé domů zachycení v berním seznamu ve stavu k 19. srpnu 1654. Naprostá většina z nich byla úzce spjata s děním ve svém rodném městě a oddaností k městské pospolitosti. Zanechali pomyslnou nitku v historickém vývoji města, na kterou navázaly a stále pokračují další generace. Jací konkrétní lidé ji v daném okamžiku utvářeli, v jakém prostoru žili a jak mohl alespoň v náznacích vypadat jejich běžný život, to bylo hlavním motivem netradičního nahlédnutí do dějin města Liberce. Snad se stane východiskem a inspirací pro budoucí badatele k úplnějšímu a přesnějšímu obrazu Liberce v 17. století.

Ukázka soupisu osob v Liberci z velikonoční zpovědi z 26. 3. 1652 k rekatolizačním účelům (SOkA Liberec, AML-I, karton č. 6)

XXII 2021 1

15


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

Hlavní tabulka – soupis majitelů domů v Liberci podle berní ruly v roce 1654 Majitelé usedlostí podle kategorií s pořadovým číslem zápisu v berní rule

Dům (dnešní čp. čtvrť) a časový rozsah držby jeho majitele

Profese v berní rule a jiných pramenech, vedlejší zaměstnání účast ve správě aj.

Zmínky v urbariálním rejstříku (1644*) a soupisu poddaných (1651)**

Výměra polností, koňský potah, dobytek a j. v berní rule

1. Kryštof Tugemann (Christof Tugemann) (viz č. 59)

3-III (1653–60) 9-IV (1635–před 1671)

pláten handlíř pekař (1651, MPK***) purkmistr 1652–1660

1644 1651 (s. 328)

24 strychů****, 5 krav 1 jalovice

2.Eliáš Erlich (Elias Ehrlich)

180-I (1650–před 1677)

soukeník

1644 1651 (s. 330)

24 str. 7 kr. 3 jal.

3. Salomon Bayer (Salomon Beier)

309-II (1633–před 1670)

soukeník radní

1651 (s. 365–366)

24 str. 4 kr.

4. Gedeon Erlich (Gedeon Ehrlich)

5-III (1639–70)

kraječ suken (postřihač) 1651 a 1654 purkrabí libereckého panství

1644 1651 (s. 330)

48 str. 13 kr. 2 jal. 2 potahy

5. Jonáš Hofman (Jonas Hofmann) (viz č. 196)

4-III (1653–59)

řezník

1651 podnájemník (s. 338)

24 str. 5 kr. 1 jal.

Sousedi: (č. 1–60)

16

6. Kryštof Kintzel (Christof Güntzel jr.) (viz č. 29)

6-III (1653– před 1708)

7. Jonáš Fibiger (Jonas Fiebiger)

8-IV (1653–1660)

8. Helena Šaffer (Helena Schöpfer)

6-IV (po 1651–1660 ?)

vdova po řezníkovi (Mathes Schöpfer (†1651/53) (1651, s. 328) pivní šenk (1653)

9. Noe Erlich (Noe Ehrlich)

2-I (1652–před 1710)

soukeník nájemce radničního vinného šenku (1651)

10. Jan Garttner (Hans Gärtner) (viz č. 181)

178-I (1652–59)

řezník pivní šenk (1653, 1660)

postřihač suken soukeník 1651

24 str. 4 kr.

1651 podnájemník (s. 364)

24 str. 5 kr. 4 ovce 24 str. 6 kr. 3 jal.

1651 (s. 341)

36 str. 4 kr. 4 jal. 2 pot.

pekař hostinský

11. Anna Ulrich (Anna Ullrichin)

183-I (1654–55)

hostinská vdova po pekařovi -koláčníkovi (David Ullrich (†1651/1654) 1651 (s. 329)

12. Jan Kinesche (Hans Knesche)

3-II (1652-1689) (+ jirchárna (115-III) (1652–1691)

švec

24 str. 4 kr. 1 jal.

24 str. 2 kr. 1 jal.

1651 podnájemník (s. 335)

24 str. 4 kr.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec 24 str. 3 kr., 1 jal. 1 potah

13. Kryštof Krauze (Christof Krause)

4-II (1647–1655)

forman

1651 (s. 334)

14. Salomena Hofman (Salome Hoffmannin)

12-II (před 1651–1677)

vdova po soukeníkovi (Joachim Hofmann († 1644/ 1651)

1651 (s. 333)

15. Anna Passelt (Anna Posseltin)

14-II (před 1651–1658)

vdova po soukeníkovi [?] pekaři (MPK) (Barthell Posselt) (†1644/1651)

16. Jan Pfawe (Hans Pfafe)

145-IV (1617–1667)

jirchář

17. Kryštof Bayer (Christof Beier jun.) (viz č. 199, 208)

307-II (1635–1662)

soukeník

18. Alžběta Hofman (Elisabeth Hofmannin) (viz č. 194)

138-III (1652–56)

manželka soukeníka (Mathes Hofmann 1651 (s. 366)

19. Michal Jung (Michael Jung)

151-II (kol. 1634–1658)

švec radní

1651 (s. 329)

12 str. 2 kr.

20. Jan Hofman (Hans Hofmann zv. Trautenauer) (viz č. 41, 155)

134-II (1633–1675)

soukeník kostelník

1644 1651 (s. 332–333)

6 str. 3 kr.

21. Jiřík Passldt (Görge Posselt sen.) (viz č. 46, 92)

152-II (1613–před 1667)

truhlář

1644 1651 (s. 331)

22. Kryštof Gerstmon (Christof Gerstmann)

249-I (1631–1673/1679)

soukeník radní

1644, 1651 (s. 335)

7 str., 1 kr. při revizi chalupník

149-II (1652–1658)

soukeník

1651 (s. 360)

6 str. při revizi chalupník

143-II (1652–před 1689)

soukeník

23. Jiřík Lorencz (Görg Lorenz) 24.David Erlich (David Ehrlich) 25. Kryštof Gertner (Christoph Gärtner)

247-I (před 1644–1657)

1651 (s. 333)

1651 (s. 348)

1651 (s. 366)

24 str. 3 kr. 1 jal. 24 str. 24 str. 4 kr. 1 jal. 12 str 1 kr. 1 jal. 60 str. 8 kr., 7 jal. při revizi chalupník

10 str. 2 kr.

12 str. 1 kr.

pláten handlíř švec (1651, MPK)

1644 1651 (s. 335)

15 str. 2 kr.

26. Kryštof Ulrych (Christoph Ullrich)

4-IV (1648–91)

pekař

1651 (s. 338)

7 str., 2 kr. při revizi chalupník

27. Kryštof Flicke (Christoph Flicke)

5-IV (1650–79)

řezník pivní šenk (1656)

1651 (s. 338)

8 str. 2 kr.

28. Kryštof Schmied (Christof Schmidt)

11-IV (1648–65)

řezník mladý rychtář (1650/1652–1666?)

1651 (s. 339)

12 str. 2 kr.

29. Kryštof Kyntzl (Christof Güntzel) (výše č. 6)

18-IV (1637–před 1662?)

řezník

1644 1651 (s. 340)

15 str. 3 kr.

30. Kotfryd Keil (Gottfried Kail)

27-IV (1640–58)

pekař

1651 (s. 342)

12 str. 2 kr.

31. Jan Hybner (Hans Hübner) (viz č. 158)

15-III (1623–před 1663)

soukeník

1644 1651 (s. 352)

XXII 2021 1

12 str. 1 kr.

17


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

32. Pavel Šaffer (Paul Schäffer (Schöpher)

mydlář

1651 podnájemník (s. 334)

8 str. při revizi chalupník

33. Jakub Kechler (Jakob Köhler)

146-II (1652–1660)

soukeník

1651 podnájemník (s. 354)

7 str., 1 kr. při revizi chalupník

34. Kryštof Piltz (Christof Pilz)

25-III (1625–1657)

soukeník radní

1644 1651 (s. 331)

8 str. 1 kr.

35. Kryštof Altman (Christoph Altmann) (viz č. 106)

77-IV (1647–1671)

barvíř

1651 (s. 350)

12 str. 1 pot.

postřihač sukna (1654, MPK) upravovač sukna (1651)

1644 1651 (s. 350)

9 str.

36. Jan Rosher (Hans Roscher)

76-IV (1635–1662)

37. Michal Leibner (Michael Leubner)

50-III (1647–1666)

soukeník

1651 (s. 355)

8 str.

38. Mikuláš Grundt (Nikolaus Gruner)

55-III (1647–1681)

soukeník

1651 (s. 356)

7 str. 1 kr.

112-III (1652–po 1654)

forman

1651 podnájemník (s. 344)

6 str., 2 pot.

1651 podnájemník (s. 369)

6 str. 2 pot.

1644 1651 (s. 369?)

7 str. 1 kr. 1 jal.

39. Michal Riedl (Michael Riedel)

40. Michal Šaffer (Michael Schäffer) (viz č.165)

130-III (1652–1662)

41. Jan Hofman (Hans Hofmann jr.) (viz č. 20, 155)

251-I (1630–67)

soukeník barvíř (MPK) radní?

42. Jáchym Sieber (Joachym Sieber)

181-I (1650–1676)

kovář

1651 podnájemník (s. 336)

4 str.

43. Melichar Krčmář (Melchior Kretschmer (jun.)

311-II (1653–1658)

soukeník

1651 (s. 349)

9 str. 1 kr.

soukeník forman (MPK)

44. Jakub Tallowitz

310-II (1633–1684?)

soukeník

1651 (s. 365)

10 str. 2 kr.

45. Adam Miller (Adam Müller)

306-II (1647–1658)

soukeník

1651 (s. 366)

15 str. 2 kr.

46. Jiřík Passlth (Görge Posselt jun.) (viz č. 21, 92)

240-I (1634–1672)

soukeník

1644 1651 (s. 370)

47. Jan Hauser (Hans Hausser)

293-II (1647–1683)

soukeník

1651 (s. 367)

7 str., 2 kr. 1 jal. při revizi chalupník

48. Kašpar Leibner (Kaspar Leubner)

262-I (1642–před 1678)

soukeník

1651 (s. 368)

7 str., 2 kr. při revizi chalupník

49. Jan Bergman (Hans Bargmann)

38-II ? (1654? – po 1660)

švec hrobník (1651) obecní pasák (MPK)

1651 podnájemník (s. 362)

7 str., 2 kr. při revizi chalupník

135-II (1634–1655)

soukeník

1644 1651 (s. 329–330)

při revizi chalupník

50. Jan Kryštof (Hans Christof [Sommer]

18

139+140-II (1652–před 1681)

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

51. Eliáš Ignatius (Mgr. Elias Ignatius [Sommer]

1-III (1650–1664)

postřihač sukna[?] městský písař (1651) 1639–1664

1651 (s. 330)

při revizi chalupník

52. Jáchym Reitter (Joachym Reuther)

141-II (1625–1660)

pláten handlíř krejčí (1651)

1644 1651 (s. 332)

při revizi chalupník

53. Jiřík Frydrych (Georg Friedrich)

6-II (1648–před 1694)

postřihač sukna

1651 (s. 333–334)

při revizi chalupník

54. Jiřík Ulrych (Görge Ullrich)

244-I (1652–před 1675)

hokynář

1651 (s. 353)

55. Matyáš Neymon (Mathes Neumann)

3-IV (1645–1658)

soukeník

1651 (s. 338)

56. Krištof Bönish (Christoph Behnisch)

14-IV (1653–1667)

kloboučník pivní šenk (1653)

1651 (s. 342)

57. Jiřík Kuntze (Görge Kunze)

19-IV (1643–1664)

kramář

58. Justyna Erlych (Justine Ehrlich)

2-III (po 1651–před 10.9. 1654)

vdova po kováři krejčím (1651, MPK) (Abraham Ehrlich (1651, s. 340)

59. Kryštof Tugrman (Christof Tugemann) (viz č. 1) nejspíše táž osoba

3-III 9-IV

60. Eliáš Knebl (Elias Knebel)

184-I (1644–před 1698 )

kovář

1644 1651 (s. 335)

4 str. 2 kr.

61. Frydrych Šepfer (Friedrich Schöpfer)

1-II (1648–1685)

řezník rychtář 1651-1660

1651 (s. 334)

12 str. 2 kr.

62. Frydrych Demuth (Friedrich Demuth)

3-I (1636–68)

pekař pivní šenk (1653, 1656) radní

63. Frydrych Drassler (Friedrich Dressler) (Drechssler)

142-II (1636–1661)

švec

64. Kryštof Knobloch (Christof Knobloch) (viz č. 161)

7-II (1652–1681)

soukeník

6 str.

65. Dorota Kayl (Dorothea Keil)

248-I (1651/52–před 1674 ?)

vdova po soukeníkovi (Aaron Keil (†1651/52) 1651 (s. 335)

6 str. 1 kr.

66. David Rudolf (David Rudolf)

127-II (1653–1660)

soukeník

při revizi zahradník

67. Adam Hofman

20-II (1652–před 1692)

soukeník

1651 podnájemník (s. 364)

při revizi zahradník

68. Mates Piltz (Mathes Pülz)

18-II (1652–1672)

soukeník

1651 podnájemník, (s. 334)

při revizi zahradník

69. Jan Rychter (Hans Richter)

245-I (1633–1676)

švec (1654, MPK) tkadlec (1651) obecní starší

1644 1651 (s. 331)

4 str., 1 kr. při revizi zahradník

70. David Kayl

179-I (1639–před 1683)

pekař

1644 1651 (s. 336)

3 str., 1 kr. při revizi zahradník

2 kr. 1 kr.

1644 1651 (s. 340) 1 kr.

Chalupníci: (č. 61–211)

XXII 2021 1

1644 1651 (s. 329)

6 str., 2 kr. při revizi zahradník

1644 1651 (s. 332)

7 str., 1 kr. při revizi zahradník

19


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

71. Eliáš Kloz (Elias Klos)

175-I (1629–před 1666)

[výrobce šroubů 1644, 1651] pivní šenk (1653)

1644 1651 (s. 336)

3 str. při revizi zahradník

1644 1651 (s. 336–337)

3 str. při revizi zahradník

72. Kryštof Kloz (Christof Klos)

4-I (1635–1666)

soukeník

73. Jan Miller (Hans Müller) (viz č. 99)

2-IV (1637–1677)

krejčí

74. Ondřej Horn (Andreas Horn)

10-IV (1622–58)

řezník

1644 1651 (s. 338–339)

3 str., 1 kr. při revizi zahradník

75. Kryštof Leipldt (Christof Leupeldt)

177-I (1630–64)

soukeník

1644 1651 (s. 341)

3 str. při revizi zahradník

76. Jiřík Leopoldt (Görg Leupeldt)

36-IV (1625–1669)

soukeník

1644 1651 (s. 343)

5 str. při revizi zahradník

77. Kryštof Symon (Christof Simon) (viz č. 159)

47-IV (1654–1681)

1651 (s. 344)

při revizi zahradník

1644 1651 (s. 345)

při revizi zahradník

soukeník

1644 1651 (s. 346)

7 str.

78. Michal Hartius (Michel Hartig (sen.) (viz č. 104) 79. Jáchym Miller (Joachym Müller)

59-IV (před 1644–před 1681) 136-IV (1632–1670)

bečvář

krejčí

1644 1651 (s. 337)

2 str. při revizi zahradník

80. Michal Zachariáš (Michael Zachers)

138-IV (kol. 1640–před 1684)

forman

1644 1651 (s. 347)

7 str., 1 kr. 3 pot.

81. Kryštof Zachariáš (Christoph Zachers sen.)

142+143-IV (1612–před 1657)

forman (1651,1654) kovář (MPK)

1644 1651 (s. 347)

18 str. 3 kr.

82. Kryštof Zachariáš (Christoph Zachers jun.)

148-IV (1625–1657)

kovář

1644 1651 (s. 347)

4 str., 2 kr., 2 pot. při revizi zahradník

83. Anna Šimon (Anna Schimanin)

139-IV (před 1651–1656)

vdova po tkalcovi (Martin Schimon (†1644/1651)

1651 (s. 348)

84. Melichar Ron (Melchior Rohn)

63-IV (1653–1690)

soukeník

1651 (s. 346)

5 str., 1 kr. při revizi zahradník

85. Eliáš Fibiger (Elias Fiebiger)

127-IV (1621–před 1662)

švec

1644 1651 (s. 349)

6 str., 1 kr. při revizi zahradník

soukeník obecní starší

1644 1651 (s. 349)

4 str. 1 kr., 1 jal. při revizi zahradník

86. Kašpar Krčmář (Kaspar Kretschmer) 87. Pavel Schöne (Paul Schöne)

155-II (1635–1664)

postřihač sukna

1644 1651 (s. 354)

4 str. při revizi zahradník

88. Kašpar Nose (Kaspar Nasse)

122-IV (1628–před 1676)

řemenář

1644 1651 (s. 349)

15 str. 2 kr.

89. David Juncke (David Jünzke)

20

123-IV (1618–před 1661)

4 str., 1 kr., při revizi zahradník

119a-III (1652–1676)

5 str., 1 kr. při revizi zahradník

soukeník

90. Jan Feix (Hans Veix)

24-II (1638–před 1682)

[soukeník, MPK]

1644 1651 (s. 363)

4 str., 2 kr. při revizi zahradník

91. Jáchym Jantze (Joachym Jentsch)

226-I (před 1651–1661 )

soukeník

1651 (s. 370)

při revizi zahradník

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

92. Jiřík Passlt (Görg Posselt) (zřejmě týž jako č. 46?)

soukeník

při revizi zahradník

308-II (1652–1670)

soukeník

při revizi zahradník

94. Voršila Hofman (Ursula Hofmannin)

104-II (před 1651–1670)

vdova po řezníkovi (Christof Hofmann) (†1637)

1644 Christof Hoffmanin 1651 (s. 364)

4 str., 1 kr. při revizi zahradník

95. Jan Lyndner (Hans Lindner)

225-I (před 1651–před 1660)

soukeník

1651 (s. 370)

5 str. při revizi zahradník

96. Augustyn Krebl (Augustin Knebel)

2-II (1645–před 1690)

kovář

1651 (s. 370)

4 str., 1 kr. při revizi zahradník

97. Frydrich Beer (Friedrich Beier)

264a-I (1642–před 1667)

soukeník

1651 (s. 368)

8 str. 2 kr.

98. Barbora König

263-I (před 1654–1659)

vdova po soukeníkovi (Christof König 1651) (s. 329)

93. Melichar Hofman (Melchior Hofmann jr.,zv. Trautenauer) (viz č. 170)

99. Jan Miler (Hans Müller) (viz č. 73) 100. Šebestián Seidemon (Sebastian Seidlman) 101. Frydrych Jung (Friedrich Jung)

259-I (1633–před 1679) 26-III (před 1651 – po 1654) 15-II (1652–před 1667) 16-II (1652–1655)

švec soukeník (1651, MPK)

úroční mlynář, nájemce panského mlýna švec radní

10 str. 2 kr.

1651 (s. 368)

5 str. 2 kr.

1651 (s. 371)

4 str., 3 kr.

1644 1651 (s. 330–331)

102. Frydrych Zimmermon (Friedrich Zimmerman)

153-II (kol. 1630–před 1664)

tesař švec (1651, MPK)

103. Danyel Miller (Daniel Müller)

137-II (1651/54–1660)

soukeník

104. Michel Hertig (Michel Hartig jun.) (viz č. 78)

136-II (1653–1684)

krejčí obecní starší

1651 podnájemník) (s. 336)

105. Kryštof Hertig (Christoph Hartig)

133-II (1653–1655)

krejčí

1651 (s. 350)

106. Kryštof Altman (Hans Christof Altmann) viz č. 35

132-II (1652–57)

krejčí

1651 podnájemník (s. 354)

107. Frydrich Wolckl (Friedrich Völckel)

250-I (1653–1671)

kožešník

1651 (s. 340–341)

108. Melichar Gutbier (Melchior Gutbier)

246-I (1619–před 1669)

truhlář

109. Jiřík Sieber (Görg Sieber)

182-I (1652–před 1702)

XXII 2021 1

soukeník

1644 1651 (s. 331)

1644 1651 (s. 330)

1651 podnájemník (s. 336)

21


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

110. Anna Bayer (Anna Beyer)

1-IV (1647–1670)

vdova po soukeníkovi (1654, MPK) krejčím (1651) (Balthasar Beyer († 1644/1651)

111. Petr Láska (Peter Laske)

15-IV (1635–1660)

švec

112. Kateřina Plodek (Katharina Pladeckin)

17-IV (po 1647–1662)

vdova po soukeníkovi (Christof Pladecke († 1644/1651)

113. Justina Pfeifer (Justine Pfeifer)

22-IV (1651/54–před 1678)

vdova po soukeníkovi (Christof Pfeifer († 1651/1654) 1651 (s. 340)

114. Kryštof Seibt (Hans Christoph Seybt)

305-II (1653–1664)

soukeník

115. Jindřich Schibrle (Heinrich Schieberle)

1651 (s. 339)

1651 (s. 367) 1651 podnájemník (s. 365)

277-I (1652–před 1665)

soukeník

117. Salomena Kahl (Salome Kahl)

264b-I (před 1654–1655)

vdova po soukeníkovi (Paul Kahl (1651, s. 367) [† 1651/1654]

118. Kotfryd Tugemon (Gottfried Tugemann)

260-I (1649–1668?)

soukeník

13-IV (PD) (před 1644–1655)

1644 1651 (s. 339)

soukeník

116. Jiřík Hertzog (Görge Herzog)

119. Anna Rimer (Anna Riemer)

22

294-II (1636–1668)

1651 (s. 337)

vdova po přadlákovi ševcovi (1651) Jonas Riemer († před 1644)

1651 (s. 368) 1644 Jonas Riemerin 1651 (s. 340)

120. Kryštof Schibrle (Christof Schieberle)

20-IV (1645–1658)

soukeník

121. Jan Riemer (Hans Georg Riemer)

25+26-IV (1653–1658)

švec

122. Baltzar Erlich (Balthasar Ehrlich)

28-IV (1638–1662)

soukeník

1644 1651 (s. 342)

123. Jan König (Hans König)

16-IV (1635–1664)

soukeník švec (1644, 1651, MPK)

1644 1651 (s. 342)

124. Kryštof Herbickh (Christoph Herbig Herwig)

21-IV (1637–1657)

krejčí

1644 1651 (s. 342)

125. Pavel Kambera (Paul Kandler)

23-IV (1648–před 1673)

švec

1651 (s. 343)

126. Adam Kal (Adam Kahl)

32-IV (1635–1670)

soukeník

1644 1651 (s. 342)

127. Jáchym Jarovicz (Joachym Jakobiz Jacowiz)

50-IV (1650–1658)

soukeník

1651 (s. 343)

128. Jiřík Taute (Georg Thaute)

39-IV (1638–pd 1675)

soukeník

1644 1651 (s. 343)

129. Jakub Salomon (Jakob Salomon)

40-IV 1638–před 1679)

kramář

1644 1651 (s. 343)

130. Eliáš Štompe (Elias Stumpfe)

42-IV (1652–83)

[provazník 1651]

1651 podnájemník (s. 344)

131. Kryštof Klynger (Christoph Klinger)

43-IV (1652–před 1691)

soukeník

1651 podnájemník (s. 345)

1651 (s. 341) 1651 (s. 340)

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie 132. Baltazar Pelichen (Balthasar Bellichen) 133. Eliáš Guetbir (Elias Gutbier)

Státní okresní archiv Liberec 53-IV (1655–před 1674) 54-IV (1654–1677)

kramář

1651 (s. 344)

truhlář

1651 (s. 344)

134. Jan Klynger (Hans [Franz] Klinger)

56-IV (1621–1662)

švec

1651 (s. 344)

135. Jan Jentsche (Hans Jentsch)

55-IV (1639–1671)

tkadlec

1644 1651 (s. 345)

soukeník

1644 1651 (s. 345)

136. Jiřík Schulz (Georg Scholze (Scholthes) sen. (viz č. 190)

58-IV (před 1644–1677)

137. Kryštof Seibrlich (Christof Saüberlich)

64-IV (1640–1665)

bednář

1644 1651 (s. 345)

138. Melichar Horn (Melchior Horn)

62-IV (1647–před 1695)

soukeník kovář (MPK) kostelník

1651 (s. 345)

139. Pavel Miller (Paul Müller (Möller)

133-IV (1652–před 1671)

soukeník radní 1651

140. Anna Piltz (Anna Pülzin)

278-I (před 1651–před 1661)

hostinská vdova po řezníkovi a hostinském (Hans Pülz) († před 1651)

1651 (s. 367)

141. Ondřej Rohn (Andreas Rohn)

137-IV (1653–1695)

jirchář

1651 podnájemník (s. 348)

142. Michal Wildner (Wilde)

146-IV (1640?–1659)

provazník

1644

143. Jáchym Ulrych (Joachim Ullrich)

154-IV (1646–před 1695)

soukeník

1651 (s. 347)

144. Jan Krzner (Hans Gruner)

161-IV (1642–1676)

kovář

1644 1651 (s. 348)

145. Krystyán Sybr (Christian Sieber)

152-IV (1652–1666)

provazník

146. Kryštof Renger (Christof Renger)

131-IV (1621–1665)

sedlář

1644 1651 (s. 348)

147. Jáchym Gutbier (Joachim Gutbier)

129-IV (1611–1658)

sklenář výrobce šroubů (1644, 1651)

1644 1651 (s. 349)

148. Jiřík Hyebl (Georg Hübel)

125-IV (1652–1694)

soukeník

149. Kryštof Klesl (Christoph Klösel)

65-IV (1641–1666)

kolář

1644 1651 (s. 350)

150. Kryštof Hybner (Christoph Hübner)

66-IV (1643–před 1666)

tkadlec

1644 1651 (s. 350)

151. Jáchym Klesl (Joachym Klösel)

68-IV (1652–66)

postřihač sukna soukeník (MPK?)

152. Michal Erlych (Michael Ehrlich)

70-IV (1647–před 1691)

soukeník

1651 (s. 351)

153. Michal Schultze (Michael Scholze Scholthes)

71-IV (1652–1698)

kolář

1651 podnájemník (s. 334)

XXII 2021 1

1 kr.

23


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654 154. Štefan Lentorf (Stefan Lendorff (Lindorfer)

72-IV (1653–1676)

řezník pivní šenk (1653, 1656)

1651 (s. 351)

155. Jan Hofman (Hans [Christof] Hofmann) (viz 20,41)

23-III (1653–1667)

tkadlec soukeník (MPK)

156. Kryštof Elsner (Christof Elstner)

22-III (1633–1680)

soukeník

1644 1651 (s. 351)

157. Jiřík Bretshneider (Görg Bretschneider)

21-III (1649–1668)

soukeník

1651 (s. 351)

158. Jan Hybner (Hans Hübner jr.) (viz č. 31)

20-III (1652–před 1689?)

soukeník

159. Kryštof Symon (Christoph Simon) (viz č. 77)

19-III (před 1644–1659)

švec

1644 1651 (s. 352)

160. Jonáš Bayer (Jonas Beier)

18-III (1648–1660)

soukeník

1651 (s. 352)

161. Kryštof Knobloch (Christof Knobloch) (viz č. 64)

16-III (1644/1651–1655)

soukeník

1651 (s. 352)

162. Melichar Reiter (Melchior Reuter)

13-III (1635–1668)

soukeník

1644 1651 (s. 353)

163. Pavel Neyman (Paul Neumann)

10-III (1652–73)

hokynář nádeník (1651)

1651 podnájemník (s. 338)

164. Michal Henyckh (Michal Hänig)

9-III (1633–1659)

soukeník

1644 1651 (s. 353)

165. Michal Schafer (Michal Schäffer) (viz č. 40)

8-III (1652–1659)

soukeník forman (1651, MPK)

1651 podnájemník (s. 359)

166. Kryštof Herman (Christoph Hermann)

144-II (1637–1674)

postřihač sukna (1654, MPK) soukeník (1651)

1644 1651 (s. 353)

167. Jindřich Schulz (Heinrich Scholthess, Scholz)

150-II (1653–1655)

soukeník

1651 podnájemník (s. 359)

168. Anna Porshe (Anna Porschin)

156b-II (před 1654–1679)

vdova po tkalci Christof Porsche († 1644/1654) 1644, 1651 (s. 354)

169. Kryštof Lyncke (Christof Lincke)

115+116-IV (1640–před 1657)

forman (1651, 1654) postřihač sukna (MPK)

1644 1651 (s. 349)

170. Melichar Hofman (Melchior Hofmann sen.) (viz č. 93)

78-IV (1637–1656)

soukeník

1644 1651 (s. 349)

171. Kryštof Meyzl (Christoph Meüssl)

75a-IV (1652–73)

tkadlec

1651 (s. 356)

172. Baltazar Raška (Balthasar Raschke jun.) viz č. 235

39-III (1647–1658)

soukeník

1651 (s. 355)

173. Dobiáš Zykmund (Tobias Siegmund Sigmond)

24

53-III (1652–1655)

3 pot.

soukeník

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

174. Aron Henysh (Aaron Hainisch)

54-III (1653–1667)

soukeník

175. Jiřík Altman (Görg Attmann)

57-III (1652–79)

soukeník

1651 podnájemník (s. 369)

176. Kryštof Tomáš (Christoph Thomas)

75-III (1652–1678)

tkadlec

1651 podnájemník (s. 359)

177. Jiřík Fibiger (Görg Fiebiger) viz č. 189

71-III (1652–93)

soukeník

178. Kryštof Neymon (Christof Neumann)

77-III (1653–před 1695)

soukeník

1651 (s. 363)

179. Kryštof Kirhow (Christof Kirchoff sen.) (viz č.182)

u 111-III (před 1651–1664)

nádeník 1651

1651 (s. 357)

180. Jáchym Rothe (Joachim Rothe)

105-III (1647–před 1692)

soukeník

1651 (s. 357)

181. Jan Gertner (Hans Gärtner) (viz č. 10)

109-III (1635–1671)

soukeník (1651)

1644 1651 (s. 358)

182. Kryštof Kirhow mladší (Christof Kirchoff jun.) (viz č. 179)

110-III (kol. 1652–1663)

tkadlec

1651 podnájemník (s. 357)

183. Mates Eifler (Mathes Eifler)

113-III (1629–1674)

zámečník kovář (MPK)

1644 1651 (s. 358)

vdova po přadlákovi Christof Gruner († před 1644)

1644 Christoph Grunerin 1651 (s. 359) 1644 1651 (s. 355)

184. Voršila Gryner (Ursula Grunerin)

116-III (před 1644– 1657)

185. Ondřej Grundt (Andreas Gruner) viz č. 215

35-III (1630–1677)

soukeník

186. Jiřík Reiniger (Georg Reiniger)

157-II (1652–před 1666)

tesař městský rourař (MPK)

187. Kryštof Lindtner (Christof Lindner) 188. Jáchym Schultze (Joachim Scholz Scholthess)

156c-II (1653–před 1664)

tesař kovář (MPK)

117-III (1629–1656)

soukeník

118-III (1642–1661)

[soukeník 1651,MPK]

190. Jiřík Schulze (Georg Scholz Scholthess) (Viz č. 136)

119b-III (1653–1658)

soukeník

191. Jan Fisher (Hans Fischer)

121-III (1652–před 1681)

soukeník

192. Krystyán Erlych (Christian Ehrlich)

120-III (1646–1658)

soukeník

1651 (s. 360)

193. Jan Schulz (Hans Scholze (Scholthess)

122-III (1646–1675)

soukeník

1651 (s. 360)

189. Jonáš Fiebiger [Georg] Fiebiger Viz č. 177

XXII 2021 1

1644 1651 (s. 359) 1644 1651 (s. 359) 1651 podnájemník (s. 363)

25


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

194. Alžběta Hofmann (viz č. 18)

125+126-III (1652–1656)

vdova po soukeníkovi barvíři (1651, MPK) (Michael Hofmann († 1651/1654) (1651, s. 360)

195. Martin Šuberth (Martin Schubarth)

128+129-III (1652–1684)

[soukeník 1651]

196. Jonáš Hofman (Jonas Hofmann) (viz č. 5)

295-III (1654–1658)

soukeník

293-III (1652–1654)

tkadlec

198. Marta Dressler (Martta Dressler)

291-III (kol. 1652–1654)

vdova po tkalci (Melchior Dressler (1651 (s. 361)

199. Kryštof Bayer [Hans] Christof Beier (viz č. 17, 208)

42-II (1649–1685)

soukeník

200. Jiřík Krauze (Georg Krause)

40-II (1652–před 1689)

soukeník

201. Kryštof Tschirmer (Christof Tschierner)

37-II (1644–1658)

soukeník

202. Matess Passlt (Mathes Posselt)

34-II (1641–před 1686)

soukeník

1644 1651 (s. 362)

203. Jáchym Kloz (Joachym Klos)

30-II (1652–1662)

soukeník

1651 (s. 362)

204. Mathes Lefler (Mathes Leffler)

28-II (1653–70)

soukeník

1651 podnájemník (s. 362)

205. Jan Wagner (Hans Wagner)

25-II (1653–59)

soukeník

206. Melichar Paczlt (Melchior Puchelt)

23-II (1653–1658)

soukeník

207. Kryštof Hiebl (Christoph Hüebel)

22-II (1633–1676)

soukeník

1644 1651 (s. 363)

208. Kryštof Bayer (Christoph Beyer sen.) (viz č.17, 199)

17-III (1610–před 1664)

soukeník

1644 1651 (s. 352)

209. Michal Schreter (Michal Schrötter)

21-II (1645–1670)

soukeník

1651 (s. 363)

210. Ondřej Hofman (Andreas Hoffmann)

u 24-II (1644–1656)

soukeník

1651 (s. 364)

211. Jiřík König (Georg König)

91-II (1637–1660)

soukeník

1651 (s. 364)

u čp. 40-IV (1624–po 1654 ?)

truhlář

1644 1651 (s. 343)

truhlář soukeník (MPK)

1651 (s. 345)

vdova po přadlákovi (Joachim Sachs († 1644/1651)

1651 (s. 346)

197. Krystián Dresler (Christian Dressler)

1651 podnájemník (s. 338)

1651 podnájemník (s. 365)

Zahradníci: (č. 211–245) 212. Tobiáš Mayer (Tobias Beier sen.) 213. Tobiáš Bajer (Tobias Beier jr.) 214. Anna Sachs (Anna Sachsin)

26

60-IV (1650–58) 132-IV (před 1651–1661)

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

215. Ondřej Krzner (Anders Gruner) (viz č. 185)

45+46-IV (1652–před 1689)

216. Anna Erlych (Anna Ehrlichin)

154-II (před 1651–před 1671)

vdova po soukeníkovi (Gottfried Ehrlich († 1644/1651)

1651 (s. 354)

217. Adam Wilde

60-III (1635–1659)

[nádeník 1651]

1651 (s. 356)

218. Jan Horn (Hans Horn)

304-II (1633–1669)

švec soukeník (1651, MPK) obecní starší

1651 (s. 331)

219. Adam Scheller (Adam Schäller)

76-III (1650–1687)

[nádeník 1651]

1651 (s. 357)

220. Jiřík Fincke (Görge Funck)

104-III (1651–před 1674)

[nádeník 1651]

1651 (s.357)

[nádeník?] městský sluha

1651 (s. 355)

221. Mikuláš Rychter (Nikolaus Richter)

36-III (1645–1666)

kovář pivní šenk (1653, 1656)

1651 podnájemník (s. 343)

222. Anna Hofman (Anna? Maria Hofmannin)

123+124-III (1652–1655?)

vdova po soukeníkovi Gabriel Hoffman (1651, s. 360)

223. Krištof Fibiger (Christof Fiebiger)

33-II (před 1644–před 1660)

soukeník

1644 1651 (s. 362)

224. Voršila Lefler (Ursula Löfflerin)

7-IV (před 1644–1665)

vdova po krejčím (Michael Löffler († před 1644)

1644 Michal Löfflerin 1651 (s. 341)

225. Anna Haraldt (Anna Heroldin)

41-IV (před 1651–před 1665?)

vdova po zámečníkovi (Christof Herold († 1644/1651)

226. Abraham Sachs

49-IV (1623–57)

[nádeník?]

1644 1651 (s. 344)

227. Jiřík Ricker (Görg Rücker)

48-IV (1641–67)

[nádeník?]

1644 1651 (s. 344)

228. Eliáš Gahler (Elias Gähler)

57-IV (1653–1657)

[nádeník?]

229. Jiřík Gniser (Georg Quaiser)

135-IV (1638–1661)

branný u zámku (1651)

230. Jan Ricker (Hans Rücker)

149-IV (11.7. 1654–1665)

tkadlec

150+151-IV (1652–před 1695)

truhlář

232. Jiřík Neyber (Görg Neuber)

67-IV (1654–1657?)

[nádeník?]

233. Jiřík Ebermon (Görg Ebermann)

69-IV (1635–1658)

[nádeník 1651] sládek (1644)

41-III (1653–před 1685?)

[nádeník?]

231. Kristián Bayd (Christian Beyer)

234. Jiřík Tamler (Görg Tändler) 235. Baltazar Raška (Balthasar Raschke sen.) viz č. 172)

XXII 2021 1

38-III (před 1644–1655)

tkadlec

1651 (s. 343)

1651 (s. 326)

1644 1651 (s. 351)

1644 1651 (s. 355)

27


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

236. Anna Lorencz (Anna Lorenzin) 237. Kryštof Roške (Hans Christof Raschke)

42-III (1647–1658) 73-III (1652–1688)

vdova po tkalci Christof Lorenz († 1647)

1651 (s. 355)

tkadlec

1651 podnájemník (s. 355)

soukeník

1651 (s. 356)

238. Kašpar Votter (Kaspar Vatter)

59-III (1646–1674)

239. Daniel Freiberger

101-III (1653–1655)

240. Jiřík Hauser (Georg Hauser)

103-III (1653–1655)

soukeník

241. Kryštof Hofman (Christof Hofmann)

111-III (1653–1669)

lazebník nádeník (1651) městský posel

242. Kryštof Luwecz (Christof Lukas?)

93-II (1652–1663)

soukeník

243. Zikmund Elger (Siegmund Elger)

227-I (1653–před 1662)

soukeník

244. Anna Knebl (Anna Knebelin)

237-I (1652–před 1670)

vdova po přadlákovi (? po kováři Martin Knebel († před 1649)

245. Bartoloměj Elger (Bartholomia Elger)

241-I (1653–1658)

soukeník

soukeník

1651 (s. 341)

* viz pozn. č. 10 ** viz pozn. č. 1 *** MPK=městské pozemkové knihy **** strych (korec)= plošná míra (0,285 ha)

28

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

Lokalizace domů v roce 1654 podle dnešních čtvrtí a čísel popisných: Liberec I

Čp.

Majitel a jeho pořadové číslo v hlavní tabulce

Dnešní ulice a náměstí

Poznámka

Městská obec

1

nám. Dr. E. Beneše

stará radnice, zbořen (dále jen zb.)

Noe Ehrlich (9)

2

5. května

bývalý právovárečný dům (dále jen PD), zb.

Friedrich Demuth (62)

3

5. května

bývalý PD, zb.

Christof Klos (72)

4

5. května

bývalý PD, zb.

Elias Klos (71)

175

5. května

bývalý PD

Christof Leupeldt (75)

177

5. května

zb.

Hans Gärtner (10)

178

nám. Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb.

David Kayl (70)

179

nám. Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb.

Elias Ehrlich (2)

180

nám. Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb.

Joachym Sieber (42)

181

nám. Dr. E. Beneše

zb.

Görg Sieber (109)

182

nám. Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb.

Anna Ullrichin (11)

183

nám. Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb.

Elias Knebel (60)

184

Frýdlantská

bývalý PD, zb., stará kovárna, dnešní dům na jiném místě

Hans Lindner (95)

225

Frýdlantská

zb.

Joachym Jentsch (91)

226

Frýdlantská

zb.

Siegmund Elger (243)

227

Frýdlantská

zb.

Anna Knebelin (244)

237

Frýdlantská

zb.

Görge Posselt (46)

240

Frýdlantská

Bartholomia Elger (245)

241

Frýdlantská

Görge Ullrich (54)

244

Železná

bývalý PD

Hans Richter (69)

245

Železná

bývalý PD

Melchior Gutbier (108)

246

Železná

bývalý PD, zb., dnes spojen s čp. 245

Christof Gärtner (25)

247

Železná

bývalý PD

Dorothea Keyl (65)

248

Železná

bývalý PD

Christph Gerstmann (22)

249

Železná

bývalý PD

Friedrich Völckel (107)

250

Železná

bývalý PD

Hans Hofmann jr. (41)

251

Železná

Michal Weingarten (majitel domu 1645–1663) postřihač sukna

252

Železná

v berní rule neuveden

Železná

v berní rule neuveden, lazebna (Badestubel), součást čp. 252-I

Georg Jupe (majitel domu 1645–1657)

(253)

Městská obec

254 255

Železná

Cech soukeníků

258

Sokolovské nám.

Hans Müller (99)

259

Sokolovské nám.

Gottfried Tugemann (118)

260

Sokolovské nám.

Caspar Leubner (48)

262

Sokolovské nám.

Barbora König (98)

263

Sokolovské nám.

Friedrich Beier (97)

264a

Sokolovské nám.

Salome Kahl (117)

264b

Sokolovské nám.

Görge Herzog (116)

277

Sokolovské nám.

Anna Pülzin (140)

278

Sokolovské nám.

XXII 2021 1

původně jeden dům herberk soukenických tovaryšů

zb.

29


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

Liberec II

Čp.

Majitel a jeho pořadové číslo v hlavní tabulce

Lokalizace

Poznámka

Friedrich Schöpfer (61)

1

Železná

Augustin Knebel (96)

2

náměstí Dr. E. Beneše

Hans Knesche (12)

3

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Christof Krause (13)

4

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Georg Friedrich (53)

6

Kostelní

bývalý PD, zb.

Christof Knobloch (64)

7

Železná

bývalý PD, zb.

Katolická církev

9

Kostelní

děkanství

Katolická církev

10

Kostelní

farní škola

Salome Hofmannin (14)

12

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Hans Christof Zimmerman (majitel domu 1648–1688)

13

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, v berní rule neuveden

Anna Posseltin (15)

14

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Friedrich Jung (101)

15

Pražská

bývalý PD

Friedrich Jung (101)

16

Lazebnický vrch

Vrchnost

17

Lazebnický vrch

Mathes Pülz (68)

18

Lazebnický vrch

Adam Hofmann (67)

20

Lucemburská

Michal Schrötter (209)

21

Lucemburská

Christof Hüebel (207)

22

Lucemburská

zb.

Melchior Puchelt (206)

23

Lucemburská

zb.

Hans Veix (90)

24

Lucemburská

zb.

Andreas Hofmann (210)

u 24

Lucemburská

zb.

Hans Wagner (205)

25

Lucemburská

zb.

Mathes Lefler (204)

28

Lucemburská

zb.

Joachym Klos (203)

30

Lucemburská

zb.

Christoph Fiebiger (223)

33

Lucemburská

zb., dnes jiném místě parcely

Mathes Posselt (202)

34

Lucemburská

Christoph Tschierner (201)

37

Lucemburská

zb.

Hans Bargmann (49)

38

Lucemburská

zb. (původně obecní pastouška, kterou podle městské pozemkové knihy koupil až v roce 1660)

Georg Krause (200)

40

Lucemburská

zb.

Hans Christof Beier (199)

42

Lucemburská

zb.

Georg König (211)

91

Na Příkopě

Christof Lukas (242)

93

Na Příkopě

zb.

Ursula Hofmannin (94)

104

Papírová

zb., dnes na jeho místě čp. 103 a čp.104 na jiném místě

David Rudolf (66)

127

Papírová

Městská obec

131

Lazebnický vrch

šatlava, zb.

Hans Christof Altmann (106)

132

Pražská

bývalý PD

Christof Hartig (105)

133

Pražská

bývalý PD

Hans Hofmann (20)

134

Pražská

bývalý PD

Hans Christof Sommer (50)

135

Pražská

bývalý PD

Michel Hartig jr. (78)

136

Pražská

bývalý PD

Daniel Müller (103)

137

Pražská

bývalý PD

30

bývalý PD, zb.

zb., lazebna zb.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

Paul Schöpfer (32)

139

Pražská

čp. 139 +140 jeden dům

(140)

Pražská

Joachym Reuther (52)

141

Pražská

bývalý PD

Friedrich Dressler (63)

142

Pražská

bývalý PD

David Ehrlich (24)

143

Pražská

bývalý PD

Christof Herrman (166)

144

Pražská

zb.

(145)

Pražská

před rokem 1637 získáno od majitele čp. 146 a spojeno

Pražská

po roce 1837 nová stavba ; s parcelami čp. 144 a 145 v jeden dům

Jacob Köhler (33)

146

Görg Lorenz (23)

149

Pražská

bývalý PD, zb., parcela spojena s čp. 148

Heinrich Scholz (167)

150

Pražská

po 1895 postaven na místech čp. 150 a 151 jeden dům

Michael Jung (19)

151

Pražská

bývalý PD, zb.

Görge Posselt (21)

152

Pražská

bývalý PD

Friedrich Zimmermann (102)

153

Pražská

bývalý PD, zb., parcela spojena s čp. 152

154

Pražská

Paul Schöne (87)

(216 ?)

155

Pražská

Anna Porschin (168)

156b

Pražská

Christof Lindner (187)

156c

Pražská

Georg Reiniger (186)

157

Soukenné náměstí

Hans Hausser (47)

293

Sokolovské náměstí

Heinrich Schieberle (115)

294

Sokolovské náměstí

Hans Horn (218)

304

Sokolovské náměstí

Hans Christof Seybt (114)

305

Sokolovské náměstí

Adam Müller(45)

306

Sokolovské náměstí

Christoph Beyer jr. (208)

307

Sokolovské náměstí

Melchior Hofmann jr. (93)

308

Sokolovské náměstí

Salomon Beier (3)

309

Sokolovské náměstí

Jacob Talowiz (44)

310

Sokolovské náměstí

Melchior Kretschmer (43)

311

Sokolovské náměstí

Cech soukeníků

312

Sokolovské náměstí

XXII 2021 1

mistrovský dům

31


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

Liberec III

Majitel a jeho pořadové číslo v hlavní tabulce

Čp.

Lokalizace

Poznámka

Elias Ignatius Sommer (51)

1

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Justine Ehrlich (58)

2

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Christoph Tugemann (1)

3

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Jonas Hofmann (5)

4

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Gedeon Ehrlich (4)

5

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Christoph Günzel jr. (6)

6

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD

Mathes Rümpler (majitel domu 1635–1684?) soukeník

7

Pražská

bývalý PD, v berní rule neuveden

Nichal Schäffer (165)

8

Pražská

Michal Hänig (164)

9

Pražská

Paul Neumann (163)

10

Pražská

Melchior Reuther (162)

13

Pražská

Hans Hübner (31)

15

Pražská

Christoph Knobloch (161)

16

Pražská

Christoph Beier sen. (17)

17

Pražská

Jonas Beier (160)

18

Pražská

Christoph Simon (159)

19

Pražská

Hans Hübner jr. (158)

20

Pražská

Görg Bretschneider (157)

21

Pražská

Christoph Elstner (156)

22

Pražská

Hans Christof Hofmann (155)

23

Pražská

Christoph Pilz (34)

25

Soukenné náměstí

zb.

Vrchnost

26

Soukenné náměstí

mlýn, zb., nová budova

Vrchnost

28

Široká

bývalá městská sladovna

Cech soukeníků

29+30

Barvířská

barvírna soukenického cechu

Andreas Gruner (185)

35

(U Splavu)

zb.

Nikolaus Richter (221)

36

(U Splavu)

zb., původně koželužna

Balthasar Raschke sen. (172)

38

Jánská

zb.

Balthasar Raschke jr. (235)

39

(U Splavu)

zb.

Georg Tändler (234)

41

(U Splavu)

zb.

Anna Lorenzin (236)

42

(U Splavu)

zb.

Michael Leubner (37)

50

Jánská

zb.

Tobias Siegmund (173)

53

Jánská

zb.

Aaron Hainisch (174)

54

Jánská

zb.

Nikolaus Gruner (38)

55

Jánská

zb.

Görg Altmann (175)

57

Jánská

zb.

zb., nová stavba zb.

zb., dnes na sousední parcele

Caspar Vatter (238)

59

Jánská

zb., dnešní dům na sousední parcele

Adam Wilde (217)

60

Jánská

zb.

Görg Fiebiger (177)

71

(1.máje)

zb.

Hans Christof Raschke (237)

73

Jánská

zb.

Christof Thomas (176)

75

Jánská

zb.

Adam Schäller (219)

76

1.máje

Christoph Neumann (178)

77

(1.máje)

32

zb.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

Daniel Freiberger (239) Christof Jakowiz (majitel domu 1652–1689?)

101

Georg Hauser (240)

103

Hrazená

zb.

Görge Funcke (220)

104

Hrazená

zb.

Joachym Rothe (180)

105

Hrazená

zb.

Hans Gärtner (181)

109

Hrazená

zb.

Christof Kirchof jun. (182)

110

Hrazená

zb.

Christof Hofmann (241)

111

Hrazená

zb.

Christof Kirchof sen. (179)

u 111

Hrazená

zb.

Michal Riedl (39)

112

1.máje

zb., dnes dům na sousední parcele

1.máje

zb., dnes stavba v sousedství jirchárna patřící k čp. 3-II

Mathes Eifler (183)

Hrazená

102

113

zb. zb., v berní rule neuveden

Hans Knesche (12)

115

Barvířská

Ursula Grunerin (184)

116

Barvířská

Joachym Scholtz (188)

117

Barvířská

Georg Fiebiger

118

Barvířská

David Jünzke (89)

119a

Barvířská

Georg Scholz (190)

119b

Barvířská

Christian Ehrlich (192)

120

Barvířská

Hans Fisher (191)

121

Barvířská

Hans Scholze (193)

122

Barvířská

Anna? Maria Hofmannin (222)

123+124

Barvířská

zb., původně jeden dům

Elisabeth Hofmanin (194)

125+126

Barvířská

původně jeden dům, čp. 126 zbořen a čp. přeneseno na jiné místo

Martin Schubarth (195)

128+129

Barvířská

původně jeden dům, čp. 129 zbořen, parcela sloučena s čp. 128

Michael Schäfer (40)

130

Barvířská

zb.

Elisabeth Hofmannin (18)

138

Orlí

zb.

Martta Dressler (198)

291

Široká

Christian (Hans) Dressler (197)

293

Široká

Jonas Hofmann (196)

295

Široká

Městská obec

297

Široká

zb., pazderna

Městská obec

307

Myslivecká

rasovna

XXII 2021 1

zb.

33


Studie

Jiří Bock | Liberec v roce 1654

Liberec IV

Majitel a jeho pořadové číslo v hlavní tabulce

Čp.

Lokalizace

Poznámka

Anna Beier (110)

1

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb.

Hans Müller (72)

2

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb., nově postaveno

Mathes Neumann (55)

3

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb., nově postaveno

Christof Ullrich (26)

4

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb., nově postaveno

Christoph Flicke (27)

5

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb., nově postaveno

Helena Schöpfer (8)

6

náměstí Dr. E. Beneše

bývalý PD, zb., nově postaveno

Ursula Löflerin (224)

7

Moskevská

zb., po roce 1900 zbořeno a sloučeno s parcelou čp. 6

Jonas Fiebiger (7)

8

Moskevská

bývalý PD, zb., nově postaveno

(1)

9

Moskevská

bývalý PD, zb. nově postaveno

Andreas Horn (74)

viz Liberec III.

10

Moskevská

bývalý PD, zb., nově postaveno

Christoph Siegmund (28)

11

Moskevská

bývalý PD, zb., nově postaveno

Anna Riemer (119)

13

Moskevská

bývalý PD

Christoph Behnisch (56)

14

Moskevská

bývalý PD, zb., dnes dům na jiném místě

Peter Laske (111)

15

Moskevská

bývalý PD

Hans König (123)

16

Moskevská

zb.

Katharina Pladeckin (112)

17

Moskevská

bývalý PD, sloučeno s čp. 15

Christoph Günzel (29)

18

Moskevská

bývalý PD

Görge Kunze (57)

19

Moskevská

bývalý PD, zb.

Christof Schieberle (120)

20

Moskevská

sloučeno s čp. 22

Christof Herbig (124)

21

Moskevská

zb.

Justine Pfeifer (113)

22

Moskevská

bývalý PD

Paul Kandler (125)

23

Moskevská

zb.

Hans Georg Riemer (121)

25+26

Moskevská

zb., čp.25+26 do roku 1760 jeden dům

Gottfried Kail (30)

27

Moskevská

Balthasar Ehrlich (122)

28

Moskevská

Adam Kahl (32)

32

Moskevská

Görg Leupeldt (76)

36

Moskevská

zb.

Georg Thaute (128)

39

Zámečnická

zb.

Jakob Salomon (129)

40

Zámečnická

zb.

Anna Heroldin (225)

41

Zámečnická

zb.

Tobias Beier sen. (212)

u 40

Zámečnická, Rumunská

zb.

Elias Stumpfe (130)

42

Zámečnická

zb., nová stavba na jiném místě

Christoph Klinger (131)

43

Rumunská

zb., posunutí na jiné místo

Anders Gruner (215)

45

Rumunská

zb.

týž

46

Rumunská

zb.

Christoph Simon (77)

47

(Moskevská)

zb., posunutí na jiné místo

Görg Rücker (227)

48

Moskevská

zb.

Abraham Sachs (226)

49

Moskevská

zb.

Joachym Jakobiz (127)

50

Moskevská

Balthasar Bellichen (132)

53

Moskevská

zb.

Elias Gutbier (133)

54

Moskevská

zb.

Hans Jentsch (135)

55

Moskevská

Hans (Franz) Klinger (134)

56

Moskevská

zb.

Elias Gähler (228)

57

Moskevská

zb., parcela sloučena s čp. 55

34

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Státní okresní archiv Liberec

Georg Scholze (sen.) (136)

58

Moskevská

zb., parcela sloučena s čp. 55

Michel Hartig sen. (104)

59

Moskevská

zb.

Tobias Beier (jr.) (213)

60 (+61)

Moskevská

zb., původně spolu s čp. 61 jeden dům, přistavěný k čp. 62

Melchior Horn (138)

62

Revoluční

zb.

Melchior Rohn (84)

63

Revoluční

zb., dnes na jiném místě

Christof Säuberlich (137)

64

Revoluční

zb.

Christof Klösel (149)

65

Revoluční

zb.

Christof Hübner (150)

66

Revoluční

zb., nová stavba

Görg Neuber (232)

67

Revoluční

zb.

Joachym Klösel (151)

68

Revoluční

zb.

Görg Ebermann (233)

69

Revoluční

zb.

Michael Ehrlich (152)

70

Revoluční

zb.

Michael Scholze (153)

71

Revoluční

zb.

Stephan Lendorf (154)

72

Revoluční

zb.

Christoph Meüssl (171)

75a

Náchodská

zb.

Hans Roscher (36)

76

Náchodská

zb.

Christof Altmann (35)

77

Náchodská

zb.

Melchior Hoffmann (sen.) (170)

78

Náchodská

zb.

vrchnost

99

U Valchy

zb., valcha, dnes v katastru Liberce III

Christof Lincke (169)

115

Náchodská

zb.

týž

116

Náchodská

zb.

Caspar Nasse (88)

122

Soukenné náměstí

zb., dnes nová stavba

Caspar Kretschmer (86)

123

Revoluční

Georg Hübel (148)

125

Revoluční

Elias Fiebiger (85)

127

Revoluční

Joachym Gutbier (147)

129

Revoluční

Christoph Renger (146)

131

Revoluční

Anna Sachsin (214)

132

Moskevská

zb.

Paul Müller (139)

133

(Letenská)

zb.

Georg Quaiser (229) ----------------------------------Joachym Müller (79)

135 -------------136

(Letenská) ---------------------------(Letenská)

zb. -----------------------------------zb.

Andreas Rohn (141)

137

(Letenská)

zb.

Michael Zachers (80)

138

(Letenská)

zb.

Anna Schimannin (83)

139

Moskevská

zb.

Christoph Zachers (sen.) (81)

142

Moskevská

stará kovárna

týž

143

Moskevská

sloučeno s čp. 142

Hans Pfafe (16)

145

Moskevská

zb.

zb.

Michal Wildner (142)

146

Moskevská

Christoph Zachers jun. (82) Hans Rücker (230)

148 149

Moskevská Moskevská

zb., stará kovárna zb.

Christian Beier (231)

150+151

Moskevská

zb.,

Christian Sieber (145)

152

Moskevská

zb.

Joachim Ullrich (143)

154

Moskevská

zb.

Hans Gruner (144)

161

Lipová

zb., kovárna

Městská obec

162

(Na Bídě)

zb., městský špitál

XXII 2021 1

35


Studie

„Let the world of today build Liberec a new, better Liberec!“ Transformations of urban planning in the second half of the 20th century on the example of Liberec A bstra c t

Jaroslav Zeman | The paper deals with the efforts to regulate Liberec during the

second half of the 20th century with an emphasis on the so-called lower center and necessarily overlapping into older and newer stages. It monitors the extent to which the appearance of the city and opinions on its transformation were shaped by contemporary urban trends, especially structuralism. Therefore, the most important urban competitions associated with Liberec are presented, regulations of the famous SIAL studio and the most important buildings built in the monitored period. It helps to complete the intended, but never finished, new urban skeleton of the city. There is also an outline of the situation and development after 1989, sharply contrasting with the bold visions of the 1960s and 1970s.

k e y w ords

K l í čová slova

Antonín Engel

Antonín Engel

Miroslav Masák

Miroslav Masák

Alois Mikuškovic

Alois Mikuškovic

Svatopluk Technik

Svatopluk Technik

functionalism

funkcionalismus

postmodernism

postmoderna

structuralism

strukturalismus

urbanism

urbanismus

Liberec

Liberec

SIAL / Školka SIAL

SIAL / Školka SIAL

2 half of the 20 century

2. polovina 20. století

nd

th

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci | National Heritage Institute, Regional Office in Liberec zeman.jaroslav@npu.cz

36

Fontes Nissae | Prameny Nisy


„Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce Jaroslav Zeman

Zajímavá meziválečná kresba, zachycující tehdejší představu Soukenného náměstí po regulaci. Uprostřed se nachází zastávka MHD, v pravém okraji je patrný Mrázův dům, kde později vznikl obchodní dům Baťa, a na místě dnešního paláce Nisa je situována nerealizovaná výšková budova hotelu Astoria. Reichenberger Zeitung 1928.

1_Jak se pohlíželo na úpravu Liberce před třemi roky. Město II, 1948, č. 8–9, s. 144.

XXI 2020 2

„Všichni, kdo navštíví Liberec poprvé a mají příležitost prohlédnout si město i jeho okolí, vidí dvě tváře městského útvaru. Jednu ošklivou, s níž se setkáme nejdříve, neboť začíná u nádraží a zahrnuje v sobě víceméně celé vnitřní jádro Liberce, včetně jeho průmyslových satelitů. Druhá se překvapivě liší od předchozí. Krásně upravené široké vozovky, většinou lemované mohutnými alejemi, honosné zahradní vilové čtvrti, útulné, řemeslnicky důkladně provedené stavby rodinných, isolovaných i řadových domků na lesnatých stráních u Lidových sadů, u přehrady a téměř na všech jižních svazích okolního kopcovitého terénu… Místo těsných uliček a nezdravých domovních shluků bez světla a zeleně, pokusme se vystavět uprostřed Liberce sérii asi dvaceti patnáctipatrových mrakodrapů o několika tisících bytových jednotkách, vyhovujících všem zásadám současné, ale též budoucí bytové kultury.“1

K

aždé historické město v průběhu svého vývoje prochází řadou proměn, ovlivněných dobovými názory i místními podmínkami. Dramatickými změnami jsou poznamenána zejména průmyslová sídla, jejichž nejcharakterističtějším rysem je neustálé převrstvování, jež mnohdy tvoří součást jejich identity i specifické tváře. Jedním z měst, kde se tento vývoj projevil nejvýrazněji je Liberec a zejména jeho dolní centrum. To již od počátku 20. století představovalo a dodnes představuje urbanistický evergreen. Při pohledu na dramatické proměny Liberce v průběhu překotného 20. věku tak vyvstává řada otázek: Jaké byly dobové názory na tak náročný úkol, kterým je celková přestavba města? Jak ho formovaly jednotlivé urbanistické koncepce a z jakých inspiračních zdrojů čerpaly? Můžeme sledovat návaznost na dobově aktuální světové trendy? Na následujících stránkách se tudíž pokusíme ukázat, jak se měnily názory na zástavbu i funkční řešení města se zaměřením zejména na dolní centrum. Literatura věnovaná této problematice je poDOI: 10.15240/tul/007/2021-1-002

37


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Liberec na plánu města z roku 1882. Dobře je patrná původní podoba Soukenného náměstí se zaniklým špalíčkem uprostřed prostoru, nezatrubněný Harcovský potok, nad nímž později vznikla Fügnerova ulice, a hustá zástavba v rámci Papírové ulice. Na náměstí Dr. Edvarda Beneše je pak vidět stále ještě stojící stará renesanční radnice (18), plánovaná nová radnice (25), zaniklá sokolovna (Turnhalle, 28) a také navržené rozšíření náměstí (vyznačené šrafovaně) od městského architekta Adolfa Kaulferse. SOkA Liberec.

měrně skrovná a je tak třeba vedle archivních materiálů čerpat především z odborných časopisů (Architektura ČSR, Československý architekt, Město) a denního tisku. Výjimkou je unikátní rukopis hlavního teoretika Školky SIALu Petra Vaďury (1945–74),2 zhodnocující dosavadní urbanistický vývoj města a přinášející řadu cenných postřehů, a pak také bohatá publikační činnost Svatopluka Technika. V jeho případě se v textech pozitivně projevila zevrubná znalost města, na jehož regulaci pracoval řadu let, i účast v několika urbanistických soutěžích, které mu umožnily tyto poznatky dále zúročit. 38

Jak poznamenává Petr Vaďura, prostor dolního centra okolo Soukenného náměstí začal být považován za úhelný urbanistický problém města již od roku 1913.3 Ilustruje to i velká soutěž, vypsaná v témž roce, které se zúčastnilo 19 skupin převážně zahraničních tvůrců. Zadání zahrnovalo budoucí Velký Liberec (tzn. město a okolní stále samostatné obce tvořící rozsáhlou sídelní aglomeraci) a úkolem soutěžících bylo řešit nahodilou výstavbu v katastru okolních obcí, vytvořit novou komunikační síť města a zejména regulovat dolní centrum.4 Jednotlivé návrhy již zohledňovaly rozvíjející se automo-

2_ZAVŘEL, Zdeněk. Zemřel Petr Vaďura. In Architektura ČSR XXXIV, 1975, č. 3, s. 103. 3_VAĎURA, Petr. Studie „Střed města“ a její místo ve vývoji kontextu názoru na problematiku městského centra v Liberci (strojopis). Liberec: 1972–73, s. 13. 4_GOECKE, Theodor. Von den Wettbewerbsentwürfen zu einem Verbauungsplan für Reichenberg in Böhmen mit Umgebung. Städtebau X, 1913, č. 10, s. 109–112, tab. 54–61.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

5_Budujeme nový šťastný socialistický Liberec. Stráž severu 24. 2. 1951, s. 4. 6_Alena Šrámková. In URLICH, Petr et al. Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků. Praha: Česká technika – nakladatelství ČVUT, 2006, s. 174. 7_Ibidem, s. 169. 8_Říšská župa Sudety byla ustanovena k 15. dubnu 1939 a zahrnovala pohraniční území západních, severních, severozápadních a severovýchodních Čech, severní Moravy a Slezska, odstoupené Německu na základě Mnichovské dohody z 30. září 1938. Hlavním městem župy se stal Liberec a administrativně se členila na tři vládní obvody (Regierungsbezirk) – Cheb, Ústí nad Labem a Opava. 9_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o stavbě nového divadla, inv. č. 2420, sign. 292, kart. 830.

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

bilovou dopravu. Objevují se zde dokonce i prvky zónování, související s funkčním rozdělením města na obytné a průmyslové zóny. V meziválečném období se ze Soukenného náměstí pozvolna stává hlavní městský prostor, pomyslné liberecké „City.“ K tomu přispělo i zatrubnění přeloženého Harcovského potoka, čímž vznikla Fügnerova (tehdy Stadenova) ulice. Nedílnou součástí regulace byla také snaha řešit palčivé otázky týkající se dopravy a zamýšleného městského okruhu. Najít uspokojivé řešení se ovšem nepodařilo, a jak uvidíme dále, problematice dopravy se věnovaly i všechny následující studie. Liberec byl vždy městem velkorysých vizí a plánů souvisejících s jeho neoficiálním postavením hlavního města českých Němců. Ty ovšem téměř nikdy nedospěly k realizaci. I proto je zde dodnes patrná neopakovatelná směsice lidové, maloměstské i velkoměstské architektury vytvářející svérázného genia loci. Tento specifický ráz, který oceňujeme dnes, což ostatně dokládá i vyhlášení městské památkové zóny v roce 1992, byl ovšem považován po dlouhou dobu spíše za závadu. „Málokteré město má tak krásný přírodní rámec, jako Liberec. Dalo by se předpokládat, že lidé, kteří zde zřídili město, využijí všech těchto přírodních krás, že je přizpůsobí tomu, aby město, které zde vytvářejí, bylo krásné, slunné, zdravé, prostoupeno zelení stromů, trávníků, parků. A zatím skutečnost je naprosto jiná. Shluk chaoticky postavených domů, úzké nezdravé uličky, vše stísněné, malicherné, bez velikosti… Výstavba Liberce byla zcela podmíněna kapitalistickým světovým názorem… A protože on řídil výstavbu Liberce, odráží se tento jeho životní názor na výstavbě města tak strašně, že nenajdeme snad druhé město v naší republice, které by mělo tak typické znaky kapitalistické výstavby,“ emotivně (a poněkud nespravedlivě) konstatoval v 50. letech místní tisk.5 I to však bylo důvodem, proč se obyvatelé města rádi a dobrovolně stěhovali do nově budovaných sídlišť a bez špetky sentimentu opouštěli své staré domy bez tekoucí vody a se suchými záchody. Tyto stavby čekala nemilosrdná demolice. Byť na architekturu a urbanistické intervence druhé poloviny 20. století pohlížíme stále s nedůvěrou, uvidíme, že i v tomto období vznikaly zajímavé projekty moti-

vované skutečnou snahou o zlepšení obytného prostředí a často ovlivněné nejmodernějšími tendencemi. Ostatně dobrou vizitkou naší architektury před rokem 1989 byla i její reflexe v zahraničním odborném tisku. Jak vzpomíná Alena Šrámková, týkala se paradoxně i československých sídlišť, která oceňoval např. Bruno Zevi s tím, že „takovou jednotnou kvalitní výstavbu ve světě nenajde.“6 Naopak odvrácenou stranou tehdejší produkce bylo těžkopádné stavebnictví, permanentní tlak na snižování nákladů i na úkor kvality a lhostejní investoři. Jak ovšem opět podotýká Alena Šrámková, obdobné problémy se objevovaly i v zahraničí a nejednalo se tak o žádnou východoevropskou specialitu.7

Preludium: hlavní město říšské župy Sudety Připojením pohraničí k Říši v roce 1938 získal Liberec konečně statut metropole českých Němců a stal se hlavním městem Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland). Tomu odpovídala i pozornost věnovaná plánům na jeho velkorysou přestavbu.8 Adolf Hitler během své návštěvy města 2. prosince 1938 v průběhu schůzky se starostou Eduardem Rohnem a zástupci stavebního úřadu, ředitelem Ottomarem Grünwaldem, stavebním radou Karlem Kerlem a architektem Oskarem Baudischem konstatoval, že by se Liberec měl stát důstojným centrem nové župy. Hitler poukazoval hlavně na nedostatečně reprezentativní vzhled nejmladšího z hlavních župních měst a doporučoval stavbu stranického domu se slavnostním přijímacím sálem a vybudování nového divadla s kapacitou 1 400 diváků, odpovídajícího významu města.9 Představitelé města v čele se starostou zároveň usilovali o sloučení Liberce s okolními obcemi, přesídlení pražské Německé univerzity, zřízení odpovídajících expozitur důležitých říšských bank, organizací a generálního ředitelství železnic i o napojení města na říšskou dálniční síť. Ze všech těchto ambiciózních kroků se však podařilo plně uskutečnit pouze myšlenku tzv. Velkého Liberce, o kterou město neúspěšně usilovalo již od konce 19. století, a z malé části výstavbu dálnice. Zastupitelstvo poukazovalo především na to, že Liberec se musí stát největším a ekonomicky nejsilnějším městem župy a získat nové, cenné stavební plochy, potřeb39


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Mapa z roku 1939 se zákresem plánované říšské dálnice (RAB) včetně přivaděčů a vnitřního dopravního okruhu spolu s novými průmyslovými a obytnými plochami v katastru Rochlice a Horního Růžodolu. SOkA Liberec.

né pro svůj další rozvoj, neboť v této době měl k dispozici pouhých 6 km². Nejaktivněji si v otázce prosazení Velkého Liberce počínal starosta Rohn, jenž 18. října 1938 sezval zástupce všech 31 okolních obcí. Ti se, až na představitele Dlouhého Mostu, Dolního Hanychova, Kateřinek, Svárova, Krásné Studánky a Vratislavic nad Nisou, vyjádřili vesměs kladně. Vládní prezident Hans Krebs návrh předložil ke schválení říšskému komisařství pod vedením Konrada Henleina. Velký Liberec administrativně vznikl 1. května 1939 a počet obyvatel města tak vzrostl na úctyhodných 70 567, čímž se stal nejlidnatějším městem župy.10 Karl Kerl ve spolupráci s místním rodákem Hugo Jahnelem, který se vrátil do Liberce z Berlína z popudu Alberta Speera, začal následně zpracovávat nový územní plán zahrnující i čerstvě připojené obce.11 Do jeho podoby ovšem zásadně zasahoval i Speerem protežovaný berlínský architekt a urbanista Walther Bangert, který chtěl mj. situovat novou vládní čtvrť do Růžodolu I na strategické místo blízko letiště.12 40

Jak uvádí Richard Němec, Bangert se snažil i přes odpor města díky Speerově podpoře vytlačovat místní architekty z tvorby územního plánu a do budoucna tak přestavbu významnějších sudetských měst monopolizoval pro říšské architekty a urbanisty.13 Liberec navíc usiloval o to, aby byl na jeho území aplikován zákon o přestavbě německých měst z 4. října 1937, což by usnadnilo další stavební rozvoj. Tohoto záměru, resp. jeho podpory a rozpracovaných zmíněných regulačních plánů se také týkala žádost Konrada Henleina ze dne 31. 10. 1940, adresovaná říšskému ministrovi a vedoucímu říšského kancléřství. Henlein zde doslovně zmiňuje, že „doporučuje zahrnutí Liberce do skupiny měst, k nimž se bude přistupovat podle zákona ze dne 4. října 1937, protože současná koncepce nezaručuje logický a harmonický vývoj… a vede k nešťastné akumulaci „hříchů“, jejichž náprava je možná pouze zvláštním zacházením podle výše uvedeného zákona.“14 Jako prioritu označuje především dopravní plánování, které mělo eliminovat stávající do-

Studie 10_Návrh prošel ještě před schválením několika změnami. Říšské komisařství totiž nesouhlasilo s připojením Nové Rudy a namísto toho zahrnulo do Velkého Liberce Dolní Hanychov. K městu nakonec byly připojeny Ruprechtice, Dolní Hanychov, Františkov, Horní Růžodol, Růžodol I., Janův Důl, Nové a Staré Pavlovice, Nový a Starý Harcov a Rochlice, čímž vznikly dnešní čtvrti VI–XV. BIMAN, Stanislav. Naplněný generační sen: Utvoření Velkého Liberce. In Fontes Nissae XIII, 2012, č. 1, s. 12–17. 11_SOkA Liberec, AM Liberce díl 14. - D – Osobní spisy, Kerl Karl-stavební rada, inv. č. 308, sign. 307/18; NĚMEC, Richard. Die Gauhauptstadt Reichenberg als Neugestaltungsstadt, kapitola z habilitační práce Städtebau und Architektur unter den Nationalsozialisten in Ostmitteleuropa (1939–1945) na Univerzitě v Bernu, nepag. 12_NĚMEC, Richard. Hitler‘s ‘Generalsiedlungsplanung Ost’: a case only for Poland? A forgotten dimension of national-socialist spatial and town planning in the former Czechoslovakia. In Planning Perspectives XXXI, 2016, č. 1, s. 15; NĚMEC, Richard. Die Gauhauptstadt Reichenberg als Neugestaltungsstadt, kapitola z habilitační práce Städtebau und Architektur unter den Nationalsozialisten in Ostmitteleuropa (1939–1945) na Univerzitě v Bernu, nepag. 13_Velmi výstižně panující situaci, která představovala pro české Němce značné rozčarování, popisuje na příkladu Ústí nad Labem: „Očekávání však naplněna nebyla, správa Sudetské župy ležela nyní povětšinou v rukou říšských Němců, domácí politicky agilní skupiny byly, stejně jako předtím za doby české vlády, zatlačovány do pozadí… Nebyl to F. J. Arnold, jenž mohl budovat nový „Groß‑Aussig“, nýbrž berlínský architekt Walther Bangert, patřící k nové, dravé generaci říšských urbanistů a elitních architektů nacionálněsocialistického Německa.“ NĚMEC, Richard. Architektura a ideologie: výchovné instituce Adolfa Hitlera v protektorátu Čechy a Morava a v Říšské župě Sudety. In Umění LXI, 2013, č. 6, s. 561.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

14_Der Reichsstatthalter im Sudetengau an den Reichsminister und Chef der Reichskanzlei, 31. 10. 1940, Betr. Neugestaltung deutscher Städte. Einbeziehung der Gauhauptstadt Reichenberg. Bundesarchiv Berlin, sign. R 4606/3396. 15_Ibidem. 16_NĚMEC (cit. v pozn. 12). 17_SOkA Liberec. Archiv města Liberec. Sbírka map a plánů. Regulace města Liberce /něm. návrh/ 1:1500. kat. č. 985, sign. J/29; SOkA Liberec. Archiv města Liberce. Sbírka map a plánů. Regulace města Liberec /něm. návrh/ 1:2880. kat. č. 986, sign. J/30; SOkA Liberec. Archiv města Liberec. Sbírka map a plánů. Gautheater Reichenberg, inv. č. 1155, sig. H18. 18_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o zhotovení okrasné kašny, inv. č. 2618, sign. 264, kart. 843. 19_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 30.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

pravní problémy, nebezpečná místa a vylepšit tehdejší chaotické uspořádání komunikací vytvořením městského okruhu, napojeného na plánovanou říšskou dálnici. Dále zmiňuje úřední budovy, které jsou rozmístěny bez jakékoliv koncepce, protože jejich situování ovlivnila buď volná parcela, nebo možnost využití stávajících objektů. Proto považuje za nutné jejich sloučení do jednotně navrženého správního obvodu. Stranou nezůstala ani tristní bytová otázka, provázející město již od poloviny 19. století. V této souvislosti považuje za jediné řešení demolici nevyhovujících starých čtvrtí a jejich nahrazení novostavbami.15 Paradoxem je, že před bezhlavými demolicemi varoval Albert Speer, který se obával nevratného narušení městské struktury.16 Z dochovaných výkresů vyplývá, že plán počítal s velkoměstským a značně reprezentativním charakte-

rem Velkého Liberce. Kromě zamýšlené vládní čtvrti, navržené Kerlem a Jahnelem v oblasti Tržního náměstí, jejíž dominantou se mělo stát župní divadlo, byly největší změny plánovány v prostoru dolního centra u Soukenného náměstí. Zde až na pár výjimek mělo dojít k plošné asanaci a rozšíření hlavních komunikací až na 30 m.17 Součástí nové podoby Soukenného náměstí měla být rovněž kašna s postavou soukeníka, vezoucího na trakaři štůčky plátna, vytvořená libereckým sochařem Karlem Kolaczkem.18 Zároveň se stále počítalo s vybudováním tunelu pod Sokolovským náměstím, na jehož projektu začal Kerl pracovat s inženýrem Armandem Lehinantem již v průběhu 30. let. Pozitivní přínos tak představovalo zejména identifikování hlavních dopravních směrů a jejich aplikace v nově navržené uliční síti, zohledňující nárůst motorismu.19

Karl Kerl a Hugo Jahnel: projekt regulace dolního centra Liberce s vyznačením nových bloků a plánovaným rozšířením komunikací. SOkA Liberec.

XXII 2021 1

41


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Vzniknout měly také nové veřejné budovy v čele se zmíněným novým divadlem. Město mělo na stavbě eminentní zájem. To dokládají i takřka identické dopisy z 9. ledna 1939, adresované říšskému ministru financí, hraběti Schwerin von Krosigk a ministru propagandy Josefu Goebbelsovi. Dopis zmiňuje vděk „obyvatel Liberce Vůdci za toto velkorysé rozhodnutí, které umožní existenci divadla – a tím i kulturního života nejmladšího hlavního župního města v Německu – na vysoké umělecké úrovni.“ Dále konstatuje, „že stavební úřad se s nadšením chopil myšlenky Vůdce a okamžitě přistoupil k vypracování plánu… Město Liberec by bylo potěšeno, kdyby výstavba divadla mohla začít již letos a přání Vůdce tak mohlo být uskutečněno co nejrychleji.“ Proto se město obrací s žádostí, aby prostředky na výstavbu nového divadla byly uvolněny v letošním říšském rozpočtu pokud možno ještě v roce 1939.20 V rámci propagandy měla být budova po dokončení předána jako Hitlerův dar městu. Dle sdělení Alberta Speera si navíc „Vůdce přeje, aby architektonické formy novostavby měly výrazně slavnostní charakter barokních staveb a nikoliv věcné, střízlivé řešení, jako mají nová divadla v Desavě a Saarbrückenu.“21 Svým vzhledem tak měla novostavba vycházet nejspíše z podoby divadla v Bayreuthu, projektovaného takřka současně Erhardem Schmidtem.22 Byť byl projektem zprvu pověřen Karl Kerl, i zde nakonec dostali přednost říšští architekti Friedrich Lipp, Werry Roth a již zmíněný Erhard Schmidt, jimž měl Karl Kerl pouze sekundovat.23 Z dalších plánovaných objektů měly vzniknout ústav pro šestinedělky s přilehlou porodnickou školou (arch. Schuhmann z Drážďan ve spolupráci s místními architekty Vogelem a Baudischem), sídlo Deutsche Arbeitsfront (Schmersahl a Palm z Drážďan, spolupráce Rudolf Kupka), nové zaměstnanecké sídliště firmy Liebieg (Walter Reitz z Kolína nad Rýnem, Schmersahl a Palm z Drážďan, spolupráce Ferdinand Elstner) či stranický dům (ateliér Lossow & Kühne).24 S novou zástavbou se počítalo zejména na doposud volných plochách v Horním Růžodole, Rochlici a Doubí, kde se měla koncentrovat nová sídliště a průmyslová zóna.25 Architektonické řešení jednotlivých staveb vycházelo z oficiálního, ideologicky orientovaného stavebního slohu Třetí říše, heimatstilu, nazývaného 42

také Heimatschutzarchitektur či Heimatschutzstil, odkazujícího na kontinuitu tradiční architektury, která byla v opozici vůči internacionálním proudům. Oficiální architektura nacistického režimu měla dvě hlavní polohy. První představovala idylická regionalistická architektura, primárně určená pro obytné stavby, druhou monumentální neoklasicismus reprezentovaný stavbami Alberta Speera či Ludwiga Troosta. Romantizující obytná architektura měla dle představ nacistů symbolizovat návrat k národním kořenům i idealizovaným tradičním hodnotám „nezkaženého“ německého venkova. Naproti tomu reprezentativní veřejné a státní budovy v tzv. řecko-germánském stylu vycházely s ohledem na svou funkci z teorie hodnoty ruin (Die Ruinenwerttheorie) a byly koncipovány tak, aby obdobně jako antické památky vytvořily po stovkách let „krásné“ ruiny, tvořící věčnou upomínku na „tisíciletou říši“.26 Řecko-germánský styl se odvolával na schinkelovský a klenzeovský monumentální klasicismus, obohacený o údajné „germánské cítění.“ Výmluvně to dokládá citát z knihy Pruský sloh od nacionalistického spisovatele Arthura Moellera van den Bruck z roku 1916. Text se o 15 let později dočkal reedice. „Monumentalita je mužské umění…. Její verše znějí heroicky. Její linie se stupňují hierarchicky. Její těla působí jako dogmata. Jsou v ní kroky bojovníků, řeč zákonodárců, pohrdání okamžikem, účtování před věčností… Sloh začíná být viditelný až monumentalitou: v rozpoznatelné a známé plazmě vzniká jednota umělců a lidu, která se chce prosadit v dějinách, a vzniká také panství forem, které je především panstvím nad sebou a může se stát panstvím nad světem. Monumentalita působí jako velké války, jako lidová povstání, jako zakládání států: osvobozujíc, sjednocujíc, osudově, trvanlivě a nanovo uspořádává bytí…“27 Je tedy nabíledni, že toto striktně nacionalistické pojetí architektury i její symboliky konvenovalo se šovinistickým nacistickým světonázorem. Všechny smělé vize však zůstaly pouze na papíře a k realizaci ambiciózních záměrů nedošlo. Důvody byly v tomto případě prosté a zároveň nadmíru pádné – finanční náročnost, složitá terénní konfigurace i postupující válka.

Studie

20_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o stavbě nového divadla, inv. č. 2420, sign. 292, kart. 830. 21_Ibidem. 22_NĚMEC (cit. v pozn. 12). 23_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o stavbě nového divadla, inv. č. 2420, sign. 292, kart. 830. 24_SOkA Liberec, AM Liberec – VI. díl (Gd), Společnost německých architektů, inv. č. 2202, sign. 24, kart. 803. 25_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl 06. Správa města Gd, Stavební společnost Neue Heimat (Nová domovina) – koupě pozemků, NAD 25, inv. č. 2531, sign. 146, kt. 837. 26_Třebaže se tato teorie připisuje na základě vlastních pamětí hlavnímu architektovi Třetí říše, Albertu Speerovi, Christian Welzbacher jako jejího autora poměrně přesvědčivě označuje historika umění Felixe Alexandra Dargela. WELZBACHER, Christian. „Ruinenwert“ und „Reichsehrenmal.“ Albert Speer, Wilhelm Kreis und der Kunsthistoriker Felix Alexander Dargel. In Kritische Berichte – Zeitschrift für Kunstund Kulturwissenschaften XXXIV, 2006, č. 2, s. 69–72. 27_KRUFT, Hanno-Walter. Dejiny teórie architektúry: od antiky po súčasnosť. Bratislava: Pallas, 1993, s. 435.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Projekt regulace Liberce od Aloise Mikuškovice, vypracovaný v rámci urbanistické soutěže v roce 1948. SOkA Liberec.

28_NERUDA, Jan. Liberec. Národní listy 8. 10. 1865, s. 1. 29_PRAŽÁK, Albert. Úvahy ze včerejška i dneska. Stráž severu 4. 8. 1946, příloha Budujeme osvobozené kraje, s. 1. 30_Jak se pohlíželo na úpravu Liberce před třemi roky. Město II, 1948, č. 8–9, s. 144. 31_Plánujeme Liberec budoucnosti. Stráž severu 27. 6. 1948, s. 3.

XXII 2021 1

Plánujeme Liberec budoucnosti! Po skončení války si město neslo stále dědictví překotného vývoje „města od včerejška“,28 což výmluvně dokládá skutečnost, že kvalitou svého bytového fondu Liberec zaujímal spodní příčky celostátního žebříčku. Samotná válka zasáhla město spíše okrajově, ale nadále se prohluboval vnitřní dluh vzniklý notorickým zanedbáváním údržby domovního fondu v jejím průběhu. Pohraničí se nicméně stalo strategickou oblastí: „odsunem Němců nenastalo u nás vzduchoprázdno. Ani ne za rok, hemží se toto pohraničí statisíci dělných českých rukou a mozků. Netrčí v tomto území a pomezí nějaké Pompeje, ale rozžíhá se komín za komínem českým ohněm a rachotí stroje rozehnané českou rukou, českým umem“, emotivně konstatuje Albert Pražák.29 Prim v tomto ohledu hrál právě Liberec, jehož dominantní hospodářské postavení na severu Čech působilo jako magnet na nové osídlence, kteří „při osidlování našeho pohraničí dávali Liberci bez váhání přednost před

ostatními městy našich osvobozených krajů.“30 Proto pouhé dva roky po obnovení Československa přichází další urbanistická soutěž. Zpočátku se sice počítalo s využitím Kerlova návrhu, ovšem poměrně brzy bylo od tohoto záměru upuštěno z důvodu silného ideologického podtextu. Proto 5. listopadu 1947 vypsal Ústřední národní výbor v Liberci ve spolupráci se Zemským národním výborem užší soutěž, jež měla komplexně řešit problémy zapříčiněné vznikem Velkého Liberce se zřetelem právě na dolní centrum. Základní úkoly, kterým se měla soutěž věnovat, představovala komunikační síť, vytvoření nového obchodního a správního centra a konečně přestavba zchátralých čtvrtí. K tomu se přidružily ještě méně závažné, ale důležité problémy, jako vyřešení prostoru před nádražím, spojení náměstí Dr. Edvarda Beneše se Sokolovským náměstím, vyřešení bloku mezi Pražskou a Moskevskou ulicí, zbudování nové tržnice, uplatnění řeky Nisy v obrazu města a v neposlední řadě výstavba nových obytných čtvrtí.31 Osloveni byli Alois Mikuškovic, Antonín Engel a Svatopluk Technik, v ko43


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Mikuškovicova skica rozšířeného Soukenného náměstí s dominantou výškového domu Krajského národního výboru. Město 1948.

Pohled na nové centrum Liberce od severovýchodu po přestavbě navržené Aloisem Mikuškovicem. Město 1948.

44

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie 32_TECHNIK, Miloš. Plánování města Liberce. Město 1948, roč. II, č. 8–9, s. 114. 33_Technická zpráva k směrnému upravovacímu plánu. Město II, 1948, č. 8–9, s. 120–123. 34_SOkA Liberec. Archiv města Liberce. Sbírka map a plánů. Náčrt regulačního plánu stat. města Liberec 1:5000. kat. č. 991, sign. Ch/15; SOkA Liberec. Archiv města Liberce. Sbírka map a plánů. Liberec 1:5000,zastavovací plán. kat. č. 994, sign. Ch/16; SOkA Liberec. Archiv města Liberec. Sbírka map a plánů. Liberec, studie okružní třídy, kat. č. 995, sign. J/10. 35_MIKUŠKOVIC, Alois. Průvodní zpráva k náčrtu řešení centrálních částí města. Město II, 1948, č. 8–9, s. 124–125.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Kresba okružní třídy s dominantou Krajského národního výboru, pohledově uzavírající Soukenné náměstí, z Mikuškovicova projektu. Město 1948.

misi pak zasedli mj. za ÚNV Miloš Nykendaj, technický referent Ladislav Rejman a vedoucí odboru urbanistického plánování Ing. arch. František Dvořák, za ZNV architekti František Fiala, Bohumír Kozák a Adolf Benš, za technickou službu při ONV Liberec-venkov František Scheibrer a Společenstvo stavitelů v Liberci zastupoval architekt Antonín Haškovec. Uzávěrka soutěže byla stanovena na 30. 4. 1948, později byla lhůta prodloužena do 8. května.32 Hlavním podkladem se stal krátce před soutěží dokončený Směrný upravovací plán zpracovaný libereckým stavebním úřadem.33 Jednotlivé návrhy včetně průvodních zpráv byly následně obšírně publikovány v periodiku Město: měsíčník pro technicko-hospodářskou práci obcí, měst, okresů a zemí a zároveň se částečně dochovaly ve fyzické podobě v SOkA Liberec.34 První soutěžící, urbanista Alois Mikuškovic, sice ocenil velký potenciál města co se týče jeho polohy, nicméně jedním dechem dodává, že tyto možnosti rozhodně nebyly využity. Za významnou urbanistickou závadu považuje nejen starou zástavbu mezi Lucemburskou a Širokou ulicí, ale také obchodní dům Baťa a palác Nisa, které dle jeho názoru nejsou na správném místě a navrhoval tudíž jejich snížení – „tento údolní prostor, příliš rozsáhlý, potřebuje nové zvládnutí, aby se nestal amorfním“, zmiňuje ve své průvodní zprávě.35 V případě průběžné dopravy uvádí, že řešení navržené směrným plánem na dlouhou dobu postačí a hlavní komunikační problém spatřuje v uspořádání místní doXXII 2021 1

45


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Severní vyústění tunelu okružní komunikace u kostela Nalezení sv. Kříže na Mikuškovicově skice. Město 1948.

pravní sítě. Okružní sběrač navržený stavebním úřadem považuje v zásadě za správný krok, ale nebezpečí spatřuje v nemožnosti vybudovat ho v potřebných dimenzích po celé délce. Proto doporučuje vybudování tunelu, který by se stal součástí okruhu, znamenal by úsporu času i místa a v neposlední řadě by zlepšil tvář města – jak v této souvislosti poznamenává, „objíždění údolím Nisy považuji za velmi neplodné; rušilo by promenádní charakter tohoto údolí, jež bude mít klidný a příjemný vzhled.“36 Zapojení Soukenného náměstí do městského okruhu považuje za chybu, neboť se jedná o frekventovanou křižovatku a došlo by tak k dalšímu nárůstu dopravního zatížení. Proto vedení okruhu posouvá přibližně do prostoru dnešní ulice U Besedy a vjezd do tunelu na konec ulice Široká, kde měl vjezd být situován naproti dnešnímu parkovišti a vyústit do ulice Zeyerova.37 V případě nové zástavby zmiňuje, že je třeba vyloučit všechny hygienicky a esteticky nepříznivé lokality, zvláště severní a severozápadní příkré svahy, kde je bydlení „špatné a zrodila by se tu nezdravá generace.“ Jižní svahy starého města pak mají sice hygienicky dobrou polohu, dle jeho soudu je však škoda ji využít čistě k zástavbě a jako vhodnější spatřuje vytvoření veřejných terasových sadů, navazujících na francouzský park, který měl zaujmout prostor dnešní Papírové ulice. Tento prostor „nevětrané kotliny“ považoval rovněž za nevhodný pro zástavbu a v souvislosti se zamýšleným parkem počítal i s vymístěním provozoven z těchto míst, vhodných k rekreaci. Za ideální typ zástavby pro Liberec považuje izolované objekty, nebo kratší řadovou zástavbu v zeleni. Vyšší budovy navrhuje zejména v prostoru třídy 1. máje. Veřejným budovám se plán podrobněji 46

nevěnoval vzhledem k nedostatečným podkladům, ale počítal s jejich situováním v rámci nově upraveného a velkoryse rozšířeného Soukenného náměstí. Tam měla vzniknout osmnáctipodlažní, 65 metrů vysoká administrativní budova plánovaného Libereckého kraje, uzavírající průhled z náměstí a napojená na vnitřní okruh. V rámci historického jádra počítal s aplanací dnešní střední zdravotnické školy, čímž mělo dojít k žádoucímu propojení středu města s terasovými sady a plošnou demolicí domovní fronty ve Valdštejnské ulici naproti kostelu Nalezení sv. Kříže, kam Mikuškovic situoval budovu Ústřední sociální pojišťovny. „Dopravní soutěsky ve starém horním městě“ plánoval rozšířit, přičemž pro pěší mělo být vyhrazeno loubí podél komunikace a které mělo procházet i kostelem Sv. Antonína Velikého.38 Porota na předloženém návrhu ocenila zejména domyšlený vnitřní komunikační okruh, zřízení centrálního parku v asanační oblasti pod Malým a Sokolovským náměstím, zhodnocení toku Nisy jako spojujícího prvku údolních zelených ploch a také prodloužení Soukenného náměstí směrem k nádraží, čímž dle jejího názoru vznikl jednotný, architektonicky správně chápaný prostor. Proto bylo konstatováno, že Mikuškovicovi by mělo být svěřeno vypracování směrného plánu výstavby středu města.39 Zkušený matador Antonín Engel předložil klasicizující návrh, ve kterém počítal s rozsáhlými asanacemi a hojným uplatněním zeleně. Liberec mu však příliš k srdci nepřirostl: „kdo v městě delší dobu nežije, stěží vnikne do ducha jeho života v celku i podrobnostech, ač právě regulace to kategoricky žádá. Neza-

36_Ibidem, s. 126. 37_Ibidem, SOkA Liberec. Archiv města Liberec. Sbírka map a plánů. Liberec 1:5000,zastavovací plán. kat. č. 994, sign. Ch/16. 38_MIKUŠKOVIC (cit. v pozn. 35), s. 127. 39_Zápis o jednání poroty. Město II, 1948, č. 8–9, s. 118–119.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

40_ENGEL, Antonín. Průvodní zpráva k náčrtu řešení centrálních částí města. Město II, 1948, č. 8–9, s. 129–130.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

pírám, že jsem proto k úloze přistupoval z počátku s jistými obavami co do zvládnutí dané úlohy. Vždyť právě Liberec je městem, které se na prvý pohled jeví každému jako chaotický konglomerát… Historický vývoj posledního století přidal k tomu, dík industrializaci a naprosto neřízenému stavebnímu vývoji, prvek chaosu, který zničil většinou to celkem dobré, co předchozí pomalý vývoj vytvořil. Lze říci, že město rozsahem a expansí daleko překročilo hranice dané přírodou a vlivem liberalismu s jeho výhradně jen kapitalistickou tendencí zvrhl se ve zdivočelý stav libovůle co do výstavby bez kázně a disciplíny, které by mohly čelit výstřelkům. Tak sousedství no-

vých objektů se skutečnými chatrčemi chudiny způsobily obrazy zmatku a libovůle, jak v jiných našich městech najdeme jen málo podobné. Celkový obraz je opravdu nevlídný a jen krása okolní krajiny jej esteticky zachraňuje“, konstatuje v úvodu své průvodní zprávy.40 Jako zásadní problém kladoucí překážky zdravému rozvoji města považuje složitou terénní konfiguraci, kde se rovné plochy nacházejí pouze v prostoru historického jádra a podél Nisy. Jinak převládá zvlněný reliéf s náhlými skoky, což se projevuje ve složité komunikační síti. „Je s podivem, že město, na které Němci byli tak hrdí a s kterým spojovali velké politické ambice, bylo

Projekt regulace Liberce od Antonína Engela. SOkA Liberec.

XXII 2021 1

47


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

tolik zanedbáno stavebně i sociologicky. Žádný řád a systém v jeho budování a skoro žádné záměry důsledné a harmonické výstavby. Průmysl a bydlení se navzájem prolínají, a to bezprostředně… K tomu nemálo přispěly i nevkusné stavební výtvory doby, která ovšem ani jinde nevynikala mimořádným vkusem… Pompésní a náročná budova radnice je projekt více povahy německo-nacionální než umělecké a převládá u ní komplex pýchy až vyzývavé. Obdobně se to jeví i u ostatních novostaveb jako např. na náměstí Gottwaldově, kde nehorázné výšky jsou hlavním estetickým argumentem. Toto město sanovat i po stránce estetické jest úkol opravdu nesnadný, který pravděpodobně i při nejlepší vůli nebude nikdy uspokojivý, neboť již příliš mnoho bylo navždy pokaženo.“41 Proto jak sám uvádí, aby čelil nejzákladnější chybě, nepřehlednosti a neorientovanosti, pokusil se o nové průhledy ve vyklizených oblastech a u zchátralých čtvrtí v oblasti kolem Papírové ulice, Bídy, meandru Nisy zahrnujícím prostor ulic Oldřichova, Orlí, Na Zápraží a v dolní partii Sokolské ulice. To mělo umožnit vytvoření zelených ploch v centru města, kterých je dle jeho soudu v centru města málo, a zároveň staveniště pro nové veřejné i kulturní budovy, které není možné situovat v centru města: „vyklizení trpasličího zastavění vytváří estetickou rehabilitaci asi původního stavu, kdy se město rozkládalo pouze na temeni pahorku, a jistě tehdy velmi dobře působilo v pohledech ze všech stran a příznivě uplatňovalo staré, jinak ovšem skromné dominanty,“ poznamenává v souvislosti s navrženými demolicemi.42

Plánovanou tržnici situuje do Fügnerovy ulice, tedy na místo dnešního nákupního centra a autobusové nádraží pak na místo dnešního terminálu MHD. Nivu Nisy se naopak snažil rehabilitovat jako kulturní a parkovou oblast s rekreační funkcí a vyššími estetickými ambicemi. Sociální pojišťovnu umístil Engel stejně jako Mikuškovic naproti baroknímu kostelu Nalezení sv. Kříže. Mezi ni a budovu soudu zároveň navrhuje zbudovat další administrativní objekt, mezi nějž a pojišťovnu situoval vyústění nové komunikace vedoucí na přemostěné údolí a pokračující dále na Frýdlant. V lokalitě Na Bídě „ruší její bídné zastavění“ a umisťuje zde park podtrhující a umocňující pohled na někdejší vrchnostenské městečko Kristiánov, dle Engela nejlepší urbanistickou dispozici Liberce. V rámci nového komunikačního systému navrhuje okružní sběrač, jdoucí přes Soukenné náměstí a Rumunskou ulici na Šaldovo náměstí a odtud Sokolskou ulicí na most přes Nisu u Energomontáží, určený pro hromadnou i individuální dopravu. Pražskou i Moskevskou ulici považuje pro vedení tramvajové dopravy za zcela nevhodné. Žádoucího propojení středu města se čtvrtí Jeřáb, rozdělených nádražím, zamýšlel docílit tunelem. Velkou pozornost Engel věnoval zastavovací otázce, kdy poznamenává, že „jest až neuvěřitelné, na jak trpasličích parcelách se dálo ubytování obyvatelstva jak skoupě, ba až lakotně se šetřilo místem pro zproletarisované obyvatelstvo, což ovšem nevadilo, aby se vedle toho stavěly opulentní vily boháčů. Přeměna na tak zv. moderní město se dělá bez plánu

41_Ibidem, s. 130–131. 42_Ibidem.

Pohled přes Nisu na nový koncertní dům se sadově upraveným předpolím z Engelova projektu. Město 1948.

48

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Soutěžní projekt Svatopluka Technika. Město 1948.

43_Ibidem, s. 133. 44_ENGEL (cit. v pozn. 40), s. 134. 45_O jubilantovi… Ing. arch. Svatopluku Technikovi. Architektura ČSR XLVII, 1988, č. 2, s. 14. 46_TECHNIK, Svatopluk. Technická zpráva k soutěžnému návrhu na úpravu asanované části města Liberce ze dne 30. dubna 1948. Město II, 1948, č. 8–9, s. 141.

XXII 2021 1

a bez direktiv; sousedství skoro mrakodrapu vedle nízkých chatrčí není žádnou výjimkou.“43 Zároveň si všímá, že již dnes je řada domů nezdravě převýšena, což nepřispívá jak profilu ulic, tak i městu jako celku. V nových částech proto volí výšku cca 3 podlaží, aby nedošlo k nežádoucímu předimenzování jejich výškové hladiny a narušení dálkových pohledů. Veřejné budovy jsou komponovány s výrazným uplatněním zeleně a Engelově příznačném klasicizujícím duchu, což dokládá např. kulturní dům s předpolím koncipovaným ve formě parkového fóra či dominanta koncertní budovy v meandru Nisy. Vyšší zástavbu připouští pouze u hlavních komunikací a tam, kde jsou významně předimenzovány již z minulosti jako např. na Soukenném náměstí. Z míst vytipovaných pro novou zástavbu uvádí předpolí nádraží, třídu 1. máje, Šaldovo náměstí, ale také jižní frontu náměstí Dr. Edvarda Beneše. Poměrně překvapivý je pak jeho vztah k památkovému fondu města. Protože Liberec označuje za město památkově chudé, považuje za důležité, aby to málo, co zůstalo, bylo zachováno, zejména zdejší rázovité klasicistní domy. Naopak značně macešsky se zachoval k tzv. Valdštejnským domkům,

které se mu zdály „málo způsobilé k tomu, aby přežily další doby“ a počítal tak s jejich demolicí. Sokolovské náměstí jako celek ovšem označuje za nejharmoničtější prostranství města, kterému nicméně z komunikačních důvodů hrozí nežádoucí prolomení západní strany, které se objevuje např. v Mikuškovicově návrhu (k čemuž poměrně nedávno bohužel došlo). Proto navrhuje přestavbu těchto dvou bloků, v jejichž prostřední partii měl vzniknout dostatečně široký průjezd i průchod pro pěší, vytvářející bránu do starého jádra.44 Závěrem Engel realisticky podotýká, že celková regulace města je program na několik desetiletí. Posledním osloveným zpracovatelem byl domácí Svatopluk Technik, který před válkou působil v ateliéru věhlasného Augusta Perreta.45 Hned v úvodu konstatoval, že „musíme přitom mít na paměti, že jde: 1. o metropoli severu, 2. o průmyslové město se značným cizineckým ruchem a 3. o rekreační středisko.“46 Proto ve svém projektu výrazně akcentoval především dopravní otázku a snažil se vymístit rychlou průběžnou dopravu ze středu města a tak „umožnit těm, kteří nechtějí navštívit Liberec, aby se dostali rychle a bez 49


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Svatopluk Technik: návrh na přemostění údolí u kostela Nalezení sv. Kříže. Stráž severu 1948.

nebezpečí úrazu dále pokud možno přímou cestou a mimo obvod města.“ Proto navrhoval dosavadní průtah státní silnice vést částečně tunelem podél nádraží, dnešní Nákladní a Žitavskou ulicí, kdy vlastně do jisté míry předznamenal řešení současného průtahu.47 V rámci vnitřního okruhu plánoval vytvoření dalšího tunelu pod nádražím z dnešní Tatranské ulice, spojujícím střed města s Jeřábem a Hanychovem. Zároveň stejně jako Engel počítal s průchodem pro pěší, procházejícím transeptem kostela sv. Antonína a razantním rozšířením ulice Kostelní a U Křížového kostela. Ulice 5. května měla být dvousměrná i pro motorovou dopravu a odlehčit přetížené Sokolské ulici. Pro pěší pak byla plánovaná pasážová ulice s obchody ve vnitrobloku mezi Pražskou a Moskevskou, která by ústila k zamýšlené nové radnici tvořící pendant staré radniční budově. Současně stejně jako Mikuškovic oprášil předválečnou vizi tunelu pod Sokolovským náměstím v místech protileteckého krytu a do jeho předpolí, ohraničeného ulicemi U Stoky, Lucemburská a Na Svahu, situoval autobusové nádraží. Tunel tak měl uzavřít vnitřní okruh vedený přes Soukenné náměstí, Rumunskou ulici, Šaldovo náměstí a Sokolskou ulici. Údolí u výjezdu tunelu měl překonávat viadukt navazující na Zeyerovu ulici. S ohledem na areál nemocnice pak navrhoval omezení dopravy v Husově ulici a primárně většinu dopravních toků odklonit do rozšířené Jablonecké a Klášterní ulice.48 50

Zároveň stejně jako jeho souputníci netrpěl zbytečným sentimentem vůči historické zástavbě, kdy sebevědomě konstatuje že „starý ráz města může být zachován pouze tam, kde to dovolí celkové řešení, terén a sama hodnota nynějšího zastavění“ a upozorňoval na nutnost vytvořit nové, moderní, reprezentativní centrum. To situoval do prostoru dolního centra, kolem Soukenného náměstí, které považoval za přirozený předurčený střed, definovaný palácem Dunaj, Nisa a obchodním domem Baťa. Nicméně bylo dle jeho názoru třeba je sladit, aby mohlo vzniknout skutečné náměstí. Barvířskou ulici pojal jako reprezentativní prospekt – osu, srdce a tepnu nového Liberce, což podtrhovala i nová budova krajského úřadu tvořící pendant vedlejšího paláce Nisa. Na jižní stranu náměstí (tedy do prostoru dnešního špalíčku s kinem Lípa) situoval kulturní dům s koncertním sálem a biografem. Za palácem Dunaj pak měla vzniknout centrální tržnice a lokalitu Na Bídě navrhl ke kompletní asanaci, se čtyřmi 8–10 patrovými činžovními domy, posazenými na úpatí stráně.49 Poměrně razantní zásahy se nevyhnuly ani náměstí Dr. E. Beneše, kde vedle již zmíněné nové radnice navrhl ke kompletní asanaci prakticky celou západní frontu, kde by zůstal zachován jen hotel Praha a parcely domů čp. 3-II a 4-II by zaujal nový obchodní dům. Stejně tak na Sokolovském náměstí plánoval namísto Růžové ulice vytvořit podchod a nad ním terasovitě koncipovanou no-

47_Ibidem, s. 135. 48_Ibidem, s. 136–137. 49_Ibidem, s. 139–140.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Svatopluk Technik: Soukenné náměstí v roce 1948 a návrh úpravy s novou budovou Krajského národního výboru. Město 1948. 50_Ibidem, s. 138. 51_Ibidem, s. 139. 52_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 34.

vostavbu s vyhlídkou na město a Ještěd. U arciděkanského kostela se pak počítalo, na místě dnešní zdravotnické školy, s vyhlídkovou terasou a kašnou určenou k rekreaci obyvatel města i jeho pasantů. Nepovšimnuty nezůstaly ani důležité detaily pro celkový dojem, jako střešní krytina či barevnost domů. Protože byla většina střech z pálených červených tašek, regulační plán s nimi počítal jako s předepsanou krytinou a stejně tak pro fasády měly být užívány světlé pastelové barvy. Velký důraz byl kladen také na rekreační funkci města. V navrženém plánu bylo proto „význačnou měrou pamatováno na ozdravění dnes zamořeného Liberce.“50 Nové zelené plochy měly vzniknout na svazích pod Sokolovským náměstím, v ulici U Jezu, v Pastýřské či Na Bídě v duchu hesla „Liberec, město zahrad“ a stranou nezůstala ani dětská hřiště s poukazem na to, že „musí zmizet děti, popelící se v hroma-

dách odpadků a sbírající v prachu smetišť zárodky tuberkulosy.“51 Při pohledu na návrhy všech účastníků je zřejmé, že i přes řadu zajímavých postřehů velkolepé vize žádného z architektů nedospěly k realizaci. To bylo bezpochyby dáno především značnou finanční i pracovní náročností, kterou si osvobozené pohraničí i nově budovaná republika nemohly dovolit. Nemalou měrou pak přispěla zřejmě také změna politických poměrů. Po uzavření soutěže byl městem osloven Mikuškovic, aby se jako expert podílel na směrném územním plánu, zpracovávaném komunálním podnikem s vedoucím projektantem Vilémem Boháčem. Díky tomu došlo k prohloubení konceptu z roku 1948, který představoval odrazový můstek nového SÚP. Změnu znamenalo především pojetí třídy 1. máje, která získala podobu přímočarého prospektu, opticky uzavřeného kavárnou Nisa.52

Svatopluk Technik: návrh úpravy náměstí Dr. Edvarda Beneše s novostavbami nové radnice a obchodního domu. Stráž severu 1948.

XXII 2021 1

51


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Mikuškovicova smrt v roce 1952 zapříčinila zastavení prací. Následně byl povolán domácí Svatopluk Technik, který rovněž upravil a dále rozpracoval svou soutěžní studii. Z roku 1954 pochází směrný asanační plán a studie okružní třídy, které vycházejí ze zmíněného soutěžního projektu. V celkové koncepci se výrazně propsal socialistický realismus, což je dobře patrné jak v celkovém klasicizujícím rozvrhu, tak i architektonickém řešení novostaveb, v čele s novým divadlem. Primárním cílem bylo vytvoření nového městského centra v prostoru Soukenného náměstí. Projekt počítal také s novou úpravou prostoru před nádražím s razantně rozšířenou třídou 1. máje na 25 metrů. Stejně tak zůstal zachován tunel pod nádražím, spojující vlastní město s částí za nádražím, do nějž byla svedena tramvajová trať do Horního Hanychova.53 Soukenné náměstí s novými dominantami – divadlem a ústředním domem odborů s restaurací, kavárnou, kinem a loutkovou scénou, mělo být rozšířeno směrem k Nise. V případě centra se počítalo s transformací Praž-

ské ulice na pěší zónu a novou dopravní tepnou v podobě rozšířené Moskevské ulice. S rozšířením se počítalo také v případě Fügnerovy ulice, nového městského bulváru, obestavěného veřejnými, obchodními a správními budovami. S ulicemi Na Bídě a Barvířskou měla být nová třída spojena podchody. Právě v prostoru Barvířské ulice a navazujících ulic se počítalo s plošnou asanací, se svahy osázenými zelení a spojenými se školní zahradou u ZŠ Barvířská a parkem u kostela sv. Máří Magdaleny. Zachován zůstal i koncept tunelu pod Sokolovským náměstím a navazujícím mostem do Zeyerovy ulice. V horní části města se počítalo s razantním rozšířením Šaldova náměstí, obestavěného budovami prodejen a veřejných služeb. Nová zástavba měla vzniknout také v Rumjancevově ulici (částečně realizováno) a v prostoru mezi ulicemi Kavčí, Liliová a Řeznická (nová tržnice, koncipovaná jako dům potravin).54 Na Tržním náměstí se plánoval plavecký stadion již v dnešní poloze a na místě dnešního obchodního centra nová budova stavební průmyslové školy.

Studie

53_TECHNIK, Svatopluk, RUDA, Vladimír. Liberec minulosti a budoucnosti. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1961, s. 244, Liberec, směrný plán asanační 1: 28 000 (1954), Magistrát města Liberec, archiv Oddělení úřadu územního plánování. 54_Ibidem, s. 246–247.

Svatopluk Technik: návrh okružní třídy ovlivněný sorelou se zajímavě koncipovanou karuselovou křižovatkou. SOkA Liberec.

52

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

55_SOkA Liberec, Archiv města Liberec, Sbírka map a plánů, Liberec, studie okružní třídy, kat. č. 995, sign. J/10. 56_Ibidem.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Součástí celkové regulace byl také nový vnitřní okruh, podrobně rozpracovaný ve studii okružní třídy. Snahou projektu bylo odvedení průběžné dopravy ze středu města, který měli využívat zejména pěší. Všechny dosavadní projekty (i předválečné) počítaly s linií Soukenné náměstí – Fügnerova – Rumunská – Palachova – Šaldovo náměstí – Sokolská na křižovatku ulic Pastýřská, Ruprechtická, Frýdlantská a odtud nově vybudovanou údolní komunikací podél Jizerského potoka k Nise a ulicí Na Okruhu zpět do Barvířské a na Soukenné náměstí. Na tento koncept navazuje i studie, která zachovává myšlenku „odlehčujícího okruhu kolem staršího, těžko přístupného středu města“.55 Pozici budoucího hlavního centra má opět Soukenné náměstí s navazující Fügnerovou ulicí, pojatou jako 40 metrů široký prospekt se stromořadím a uprostřed s tramvajovým tělesem. V další etapě se počítalo s demolicí Anenského dvora, jehož místo zaujalo karuselově koncipované náměstí

s centrálním pomníkem, do nějž ústily ulice Malá Moskevská, Lipová a Dr. Milady Horákové. Prostor Na Bídě byl napojen podjezdem pod novou budovou, pohledově uzavírající Fügnerovu ulici. Na místě styku ulic Revoluční, Moskevská a Rumunská se počítalo s demolicí stávajícího domovního bloku, čímž měl být otevřen průhled do dnešní Zámečnické ulice a na palác Adria. Okruh měl dále pokračovat ulicemi Rumunská a Palachova, kde – jak konstatuje průvodní zpráva – je jejich rozšíření v dohledné době neproveditelné. Proto se plánovalo zasunutí chodníků do loubí. Na Šaldově náměstí byl plánován kruhový objezd a v Sokolské ulici se opět počítalo s probouráním loubí, aby komunikace mohla být rozšířena alespoň o chodníky.56 Prostor mezi řekou a okružní třídou směrem k Barvířské ulici měl být parkově upraven a sloužit jako rekreační plocha. V případě Františkovské ulice se počítalo s jejím prodloužením a zřízením nového kapacitnějšího mostu v Orlí ulici a zároveň na okružní

Svatopluk Technik: Liberec, směrný plán asanační 1: 28 000 (1954), Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování.

XXII 2021 1

53


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

třídu navazovala odbočka do tunelu pod Sokolovským náměstím.57 Technikovu velkolepou představu Liberce, jako skutečně moderní metropole severu, výmluvně odráží jeho stať „Procházka Libercem budoucnosti“, kterou končí kniha Liberec minulosti a budoucnosti, v níž je zároveň již patrný optimistický étos nastupujících šedesátých let. Jedná se o značně emotivní text, v němž je dobře čitelná výborná znalost města, kterým se Svatopluk Technik zabýval po celý život. Zajímavá je nejen po literární stránce, ale i coby historický dokument. Zjevná jsou nejen funkcionalistická rezidua corbusierovského „zářícího města“, fascinace možnostmi moderní vědy a novými

materiály, ale i nastupující zájem o otázky životního prostředí, zdůraznění důležité role dopravy a v neposlední řadě také nesentimentální vztah k historické zástavbě, která měla ustoupit modernímu životu. Paradoxem přitom je, že právě Technik patřil k neúnavným popularizátorům místní historické architektury. Např. jen díky jeho iniciativě v rámci Střední průmyslové školy stavební v Liberci, kde dlouhá léta působil jako odborný pedagog, nedošlo k zamýšlené demolici jedné z nejstarších libereckých památek, tzv. Valdštejnských domků, které byly zachovány alespoň ve své nynější torzální podobě. Proto tuto bezesporu zajímavou kapitolu uvádím v nezkrácené formě.

57_Ibidem.

Svatopluk Technik: perspektivní skica Soukenného náměstí s novým divadlem a domem odborů. Liberec minulosti a budoucnosti 1961.

54

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

„Přijíždíme motorovým vlakem od Prahy. Po levé straně trati v Dolním Hanychově nás vítají světlé haly továrních objektů obklopené svěží zelení. Za nimi se zvedají k modrému nebi štíhlé, věžové obytné domy. Po pravé straně trati běží široká autostráda, přivádějící do Liberce vozidla od Turnova a Jablonce. Mohutným obloukem betonového mostu překračuje silnice trať na Jablonec a vede dále těsně podél nádraží severním směrem. Výškové domy, umístěné na náhorní plošině v Rochlicích zdůrazňují charakteristický terénní útvar a dodávají celé čtvrti zajímavého vzhledu. Zmizely již kouřící tovární komíny, jež více než sto roků byly typickým znakem tohoto průmyslového města a symbolem éry průmyslové revoluce. Moderní továrny jsou zásobovány elektřinou z nové elektrárny, umístěné mimo obvod Liberce, jež dodává proud pro provoz celého města. Obstarává i vytápění všech objektů. Vlak zastavuje v kryté hale nádraží, jejíž zasklené boční stěny, zdobené pestrými obrazy, dodávají prostoru v odpoledním slunci kouzelného osvětlení. Odvážná nosná konstrukce z oceli, krytá průhlednými deskami z plexiskla, se klene lehce ve výšce nad našimi hlavami. Pohyblivým schodištěm se dostáváme do podchodu, z něhož se vychází buď na náměstí před nádražím, nebo na druhou stranu nádraží na Hanychovskou třídu, případně je možno se dát dopravit dalším pohyblivým schodištěm do tunelu pod nádražím v Tatranské ulici na stanici pohodlných a rychlých autobusů, jež obstarávají dopravu v celém městě. Vycházíme z nádražní budovy. Před ní vznikl uvolňovací prostor vymezený po levé straně starší kancelářskou budovou, v čele směrem k městu novou budovou finančního a poštovního úřadu, se světlou fasádou z hliníku a skla. Největší část náměstí lemuje nízká pergola s prodejními kiosky, jež dovoluje pohled na malebné panorama města. Celý prostor je vkusně upraven, opatřen lavičkami a vyzdoben květinami. Od silnější dopravy u nádraží je oddělen zelení. Do podzemního prostorného parkoviště sjíždějí rampami vozidla, která nenalezla volnou plochu na horních parkovištích… Jak se změnilo staré panoráma z poloviny uplynulého století! V nárožní budově jsou zřízeny podchody XXII 2021 1

a průčelí nových budov po levé straně ulice se posunula zpět. Šířka ulice se tím podstatně zvětšila a stala se z ní vskutku reprezentační nástupní třída do města. Stromořadí, vysázené v levém chodníku, osvěžuje svou zelení prostor ulice. Míjíme autobusové nádraží, oddělené od Stalinovy třídy vkusným parčíkem. Skupiny vysokých objektů vroubící po obou stranách Stalinovu třídu, dávají novou kulisu panoramatu středního města. V dolní části vyniká budova hotelu Imperial a na něj navazujícího nového obchodního domu a administrativní budovy. Po tmavězelené vozovce z plastické hmoty nehlučně projíždějí téměř nepřetržité řady lesknoucích se aut. Široké, pohodlné chodníky, přímo zářící čistotou, zdobené vázami s květinami a lemované řadou štíhlých osvětlovacích stožárů s výbojkami nás vedou do města. Za rozšířeným mostem přes Nisu otevírá se před námi pohled na nový prostorný městský střed, zdůrazněný vysokými objekty obchodních domů a veřejných budov. Nad nimi stále ještě místy vystupují věže staré radnice a zelené hřebeny Jizerských hor. Přecházíme podchodem frekventovanou křižovatku okružní třídy Na rybníčku, do níž se zprava napojuje Tatranská ulice. Budova nové opery, umístěná na rozlehlém ústředním náměstí, upoutá naši pozornost svojí zajímavou architekturou, právě tak jako dům kulturně společenského střediska z lehké ocelové konstrukce, uzavírající jihozápadní čelo náměstí. Nisa jest v jeho okolí zakryta. Bylo tím docíleno lepšího spojení obou částí města oddělených řekou. Svěží zelený trávník s květinami zdobí po obou stranách ulici. Míjíme divadlo. Před námi vystupuje v plné mohutnosti vysoká obytná budova s kavárnou, obložená žulovými kvádry, pozůstatek původního zastavění, před níž ve směru k nádraží byly představeny pětipodlažní moderní kancelářské budovy. Také severní průčelí náměstí bylo přestavěno a zvýšeno o několik podlaží. Prostor Gottwaldova náměstí obohatila široká Fügnerova třída, ústící do dopravního uzlu Na pláni, v jehož středu se zvedá pylon symbolizující atomový věk. Na druhé straně náměstí uzavírá průhled Barvířskou ulicí rozložitý objekt školy, umístěný pod zelenými svahy Keilova návrší. Nově upravené ná55


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

městí a Fügnerova třída dostaly po přestavbě téměř velkoměstský výraz. Vysoké domy s různobarevnými fasádami a s velkými okny bez dělení, chodníky se stromořadím, vkusné kiosky, reklamní sloupy, telefonní budky, zasklené stanice autobusů a bohatá květinová výzdoba, dodávají interiéru hlavní třídy a náměstí příjemného, obytného vzhledu. Soustředěním společenských a kulturních zařízení vzniklo v okolí Gottwaldova náměstí skutečné městské centrum, které zvláště ve večerních hodinách při světle barevných neonů a četných výbojek přitahuje obyvatele svým kouzelným vzhledem. Divadlo, mezinárodní hotel, obchodní domy, kina, kavárny a cukrárny, kluby a ostatní zařízení umístěná zde, v centru města, dávají možnost plného kulturního i společenského života všem obyvatelům. Těžká, hlučná a rychlá doprava byla již odvedena mimo náměstí. Vznikla tak v novém středu města klidná zóna, téměř lázeňského vzhledu. Fontána před divadlem šumí svou monotónní píseň a lavičky lákají k posezení. Pokračujeme však v procházce a vstupujeme do staré obchodní Pražské ulice, z níž byla vyloučena veškerá doprava, právě tak jako z ulice Revoluční. Obě strany ulice tvoří souvislá řada zářících, čistých a vkusně upravených obchodů, do jejichž prodejen jest volný průhled velikými výkladními tabulemi. Prostor ulice se tak zdá být rozšířen na obě strany a prodejny se stávají jakoby jeho součástí. Aby ani nepříznivé počasí neobtěžovalo nakupující, je ulice zakryta v úrovni prvního poschodí stříškami z plexiskla, odstupňovanými podle spádu terénu. Z celé ulice se tím stal jeden velký obchodní dům. Přicházíme na staré historické náměstí. Jeho vzhled se změnil poměrně málo. Stará radnice stále dominuje poměrně stísněnému prostoru. Z dopravních důvodů bylo rozšířeno vyústění ulice 5. května a uličky Železné a Kostelní, mezi nimiž vyrostl nový objekt společenského domu, s loubím v přízemí. Plocha náměstí byla předlážděna dlažbou z velkých čtvercových různobarevných desek, uprostřed stojí nová krásná, umělecky zpracovaná kašna. Zajděme se podívat na Sokolovské náměstí. Na jeho jihozápadní straně bylo vybudováno několik restaurací s vyhlídkovými terasami. Proti kostelu 56

Studie

sv. Kříže, na místě starých, nevzhledných domků, stojí bílá budova kulturního domu, která se stala dominantou ostrohu nad údolím Nisy. Posaďme se na chvíli na jeho terase a podívejme se na město pod sebou. Stříbrná stuha Nisy se leskne v údolí a její čistá hladina, zvednutá jezy a rámovaná zelenými břehy odráží okolní stavby se světlými fasádami. Všude kolem je plno zeleně, z níž vystupují starší domy kryté červenými střechami i nové výškové domy, z lesklých kovových konstrukcí, jimiž je zdůrazněn nový střed města. Široká Františkovská třída, tvořící součást okružní městské tepny, vede téměř nepřetržitý proud vozidel po novém mostě přes řeku Nisu do tunelu pod Sokolovským náměstím. Část města mezi nádražím a Nisou jest přestavěna a zastavěna vyššími domy posazenými do bohaté zeleně. Všude je plno lidí, všude tepe život. Prostor mezi náměstím Sokolovským a Širokou ulicí patří opět mezi nejpůvabnější městské části. Svahy pod náměstím jsou terasovitě upraveny a proměnily se v park, přístupný ze Sokolovského i ze sousedního náměstí před radnicí. Moderní výškové obytné domy, svítící čistotou v paprscích slunce, nahradily staré, polorozpadlé domky. Řady domů s barevnými fasádami, s velkými, lesknoucími se okny, s veselými varhánkovitými balkónky zdobenými květinami a s pestrými záclonami proti slunci, jsou volně posazeny do tmavozelených trávníků plných květinových záhonů, jimiž sem tam prokukují hranaté balvany načervenalé liberecké žuly. Stráň zdobí alpinky s pestrými květy, pečlivě upravené pěšinky lemují veliké květináče přetékající červenými květy pelargonií a tu nedaleko stojí bílá socha vroubená ozdobnými keři. A mezi skupinami domů vedou cesty posypané žlutým pískem, po nichž se procházejí maminky s kočárky. Na trávnících a hřištích si hrají děti, v bezpečí, stranou dopravního ruchu. Nad střechou školy, tvořící závěr zastavění pod strání, rýsuje se tmavomodrý hřeben hor. Vracíme se zpět na Chrastavskou třídu. Údolím Jizerského potoka, který byl již v první polovině uplynulého století zaklenut, vede údolní komunikace, spojující severní ústí tunelu pod Sokolovským náměstím s výpadovou silnicí na Chrastavu a okružní ulicí podél Nisy. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Svatopluk Technik: průhled nově navrženou Fügnerovou ulicí, pojatou jako velkoměstský bulvár (1956). Liberec minulosti a budoucnosti 1961. 58_TECHNIK, RUDA (cit. v pozn. 53), s. 255–259.

XXII 2021 1

Údolí je překlenuto v ose Zeyerovy ulice mostem s elegantní lehkou ocelovou konstrukcí. Pozorujeme dopravní ruch na karuselu před severním ústím tunelu a vracíme se zpět před radnici. Ulicí 5. května míříme k Šaldovu náměstí. Po pravé straně ulice vznikl menší parčík s bazénem, v němž se zrcadlí nové okolní kancelářské budovy. Šaldovo náměstí bylo dostavěno při vyústění Husovy třídy. Po staré promenádní cestě jdeme dále k Lidovým sadům. Nároží ulice 5. května a Veletržní se uvolnilo zbouráním vysunuté budovy školy. Rozšířená ulice Veletržní, ústící do Tržního náměstí, se stala jednou z důležitých dopravních tepen, přivádějících dopravu z ulice Leninovy a Husovy ke křižovatce při severním ústí tunelu pod Sokolovským náměstím. Odbočme po ní na trojúhelníkovité Tržní náměstí. Vybudovaný sportovní palác se zářící kopulí z umělých hmot vyplňuje hlubokou plochu na východní straně náměstí. Spolu s budovou nové průmyslové školy mezi ulicemi J. Durycha a Budyšínskou, uzavírá celý prostor náměstí. Vyvrcholení zástavby bylo však docíleno teprve výstavbou nových objektů na plochách bývalého hřbitova, položených na vyvýšené planině nad náměstím. Mohutné schodiště s fontánami a drobnou architekturou spojuje níže položenou plochu náměstí s hoření terasou. Pokračujeme dále Leninovou třídou, vroubenou stromořadím starých lip. Ulice byla po zrušení tramvaje nově upravena. Za budovou průmyslové školy vyrostly na území výstaviště další nové výstavní objek-

ty. Široký chodník vede dále k budově musea a městských lázní. Za nimi již začíná po pravé straně městský park, prostírající se až do Lidových sadů. Četná jezírka, napájená vodou z Jizerského potoka, přispívají k malebnosti parku. Po obou stranách promenádní cesty obdivujeme moderní nájemné domy, jež nahradily některé staré patricijské vily z počátku uplynulého století. Zůstaly po nich pouze kvetoucí keře rododendronů, jasmínů, forsytií a šeříků. Procházíme pečlivě udržovaným městským parkem. Upravenými lesními pěšinkami vystupujeme na návrší, na němž stávala restaurace s vyhlídkovou věží. Na jejím místě byla vybudována dokonale vybavená hvězdárna, umožňující občanům pozorování stále početnějších a úspěšnějších pokusů člověka o prozkoumání vesmíru kolem našeho slunce. Moderně vybavené společenské místnosti s vyhlídkovými terasami jsou denně naplněny návštěvníky, obdivujícími se krásám ještědského panoramatu a města Liberce. Leží tu pod námi v údolí, zahaleném jemným závojem mlh, dílo staletí, dílo mnoha generací. Město, jehož tvářnost se měnila od nepatrného sídliště, přes náhorní vesnici, horské městečko, až po velké moderní město, vyplňující celou kotlinu, lemovanou mohutnými masivy hor, pokrytých smaragdově zelenými lesy. Zapadající slunce zlatí posledními svými paprsky bílé vysoké budovy vystupující z hladiny nižšího zastavění. A nad Libercem, jako symbol věčnosti a krásy přírody, dominuje dále stařičký Ještěd.“58 57


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

„Zlatá šedesátá“ a nástup nových koncepcí Jak si všímá historik umění Udo Kultermann, ačkoliv se výstavba měst po druhé světové válce „stala ústředním úkolem, úspěšně realizovaná řešení se téměř nevyskytují. Smyslem urbanismu je vytvořit pro dnešní společnost životní základnu, na které by mohla pokračovat v tradici minulosti a která by odpovídala současným potřebám.“59 Preferované uvolnění uzavřeného historického systému zástavby a snaha o členění na homogenní, funkční zóny narušily rozmanitost, atraktivnost i zabydlenost měst. Nahrazení těchto nevyhovujících, ale organicky rostlých struktur novými, vyznačujícími se zjednodušenou „sterilně hygienickou funkcionálností“ nedokázalo navíc vytvořit moderní variantu harmonického životního prostředí měst před průmyslovou revolucí. Výrazně se to projevilo již v průběhu padesátých let 20. století, „během nichž kdysi průbojné koncepce začaly kostnatět v akademický maný-

rismus, úředně posvěcený takřka všemi evropskými státními ministerstvy a plánovacími úřady starajícími se o hromadnou výstavbu.“60 To přineslo zákonitě reakci hledající východisko z rigidních klasicizujících a funkcionalistických urbanistických koncepcí, ovlivněných Athénskou chartou. Proto se od šedesátých let začínají i v někdejším východním bloku halasně prosazovat zcela nové směry, zejména strukturalismus. Stále více je patrný odklon od racionalistického, funkcionalistického modelu i dožívajícího klasicizujícího pojetí a naopak preference organicky rostlých staveb, přirozeně zapadajících do struktury historických měst i okolního přírodního rámce s důrazem na jejich humánní kvality. Programově se především počalo upouštět od funkčního zónování města: „inspirace se odklání od racionalistické skladby směrem ke skladbám organicky rostlým a přitom se často studují struktury historických měst.“61 Na rozdíl od historizujících přístupů se však tyto intervence snažily „pletivo“ starých měst pochopit bez neplodného opakování historického for-

Studie

59_KULTERMANN, Udo. Současná světová architektura. Praha: NČSVU, 1966, s. 26. 60_PRESS, František. Nové formy bydlení. Věda a život 1969 č. 6, s. 324. 61_Ibidem, s. 325.

Karel Hubáček a Jiří Svoboda: model studie dolního centra Liberce. Ročenka Liberecké architektury 2007.

58

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

62_HANÁČKOVÁ, Marcela. Dolní centrum Liberce v podání ateliéru SIAL. Tři přístupy při projektování center měst. In Architektúra & urbanismus, 2011, sv. 3–4, s. 202. 63_HOŠEK, Oldřich et al. 20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Krajský projektový ústav, 1969, s. 146. 64_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 35–36. 65_MASÁK, Miroslav. Vývoj pojetí prostoru Soukenného náměstí. In Ročenka liberecké architektury 2007. Liberec: Občanské sdružení Cesty 2007, s. 54. 66_HANÁČKOVÁ (cit. v pozn. 62), s. 204.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

málního rejstříku a navázat na něj soudobými prostředky. Tedy jak výstižně poznamenává Marcela Hanáčková, zasadit moderní budovu do historické tkáně a respektovat její okolí, nebo se inspirovat historickou strukturou a přetvořit ji soudobým způsobem.62 Tuto názorovou proměnu velmi dobře odrážejí pozoruhodné návrhy na přestavbu dolního centra Liberce, vypracované proslulým ateliérem SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec). Erudici a dobrou orientaci ateliéru v oblasti urbanismu a jeho moderních trendech ostatně dokládá i mimořádně zdařilý generel Libereckých výstavních trhů, zpracovaný Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem (1966), s nímž zvítězili v rámci celostátní soutěže.63 Na úkolu řešícím tzv. dolní terasu začal SIAL, tehdy ještě jako součást Stavoprojektu, pracovat již na konci padesátých let. Autory prvního projektu reagujícího na klasicizující koncept Svatopluka Technika byli architekti Karel Hubáček a Jiří Svoboda. Petr Vaďura v souvislosti s tímto návrhem podotýká, že se vrací k Mi-

kuškovicově představě „zeleného centra“ a „vytváří z celého prostoru „velké náměstí“, jasně po obvodu vymezené budovami a na východě zeleným svahem vrchu Perštýna.“ Ve vnitřním prostoru pak rozvíjí kompozici sestávající z horizontálních objektů kulturního domu, kina a obchodního domu a věžových domů určených pro administrativu a bydlení.64 Dle Miroslava Masáka se v pojetí náměstí s rozvolněnou zástavbou, do níž proniká okolní přírodní rámec, projevil silný vliv tehdejších skandinávských realizací v čele s finskou Tapiolou.65 Jak si všímá Marcela Hanáčková, jedná se tak o obdobný inspirační zdroj jako v případě brněnského sídliště Lesná (1961–68) od Viktora Rudiše a Františka Zounka.66 V dopravním řešení je naopak potlačena role Fügnerovy ulice, kterou nahrazuje prstenec městského okruhu kolem rozšířeného Soukenného náměstí, který dále pokračuje tradiční trasou přes Rumunskou ulici na Šaldovo náměstí. Terminál MHD pak autoři situovali k ústí třídy 1. máje, na místo kina Lípa.

Eduard Adamíra, Vladimír Syrovátko, Jaromír Vacek, Josef Patrný, Jiří Hubka: jižní a severní pohled na Soukenné náměstí s novým kulturním domem. Architektura ČSR 1962.

XXII 2021 1

59


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

67_KRISE, Jindřich. Soutěž na přestavbu Gottwaldova náměstí v Liberci. Architektura ČSR XXI, 1962, č. 6, s. 364.

Ján Steller, Imrich Bárta: jižní a severní pohled na Soukenné náměstí s novostavbami kulturního a obchodního domu. Architektura ČSR 1962.

Svatopluk Technik, Bohuslav Lisal a Ota Nykodým: jižní a severní pohled na nově koncipované Soukenné náměstí. Architektura ČSR 1962.

Další soutěž, vypsaná v roce 1961, se primárně zaměřila na výstavbu kulturního a obchodního domu v prostoru Soukenného náměstí. K účasti bylo tentokrát vyzváno sedm pracovních kolektivů pod vedením Karla Hubáčka (Liberec), Eduarda Adamíry (Liberec), Svatopluka Technika (Liberec), Jána Stellera (Bratislava), Jaroslava Kándla (Praha), Miloslava Matašovského (Praha) a Jana Jarolíma (Praha). 60

U vítězného návrhu Eduarda Adamíry, který na něm spolupracoval s Jaromírem Vackem, Vladimírem Syrovátkem, Jiřím Hubkou a Josefem Patrným, bylo vysoce hodnoceno zejména správné diferencování dopravní sítě města na městskou, obslužní a pěší, kombinovanou s dostatečně velkými parkovišti a souvislou zelení. Velmi kladně bylo také přijato vyloučení výškové zástavby z údolní nivy, která je orientována na okolní svahy.67 Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

68_Ibidem, s. 365–367. 69_Důvodem byla jak levná ropa, tak i dobové opojení automobilem, dožilá předválečná kolejová infrastruktura a také větší operativnost autobusů, důležitá i z vojenského hlediska, především v tzv. východním bloku (evakuace atp.). 70_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 37–38.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

V tomto ohledu měl blízko k druhému návrhu od slovenského tandemu Ján Steller – Imrich Bárta, kteří aplikovali obdobnou urbanistickou kompozici, nicméně neřešili umístění veřejné zeleně a jejich návrh postrádal dle hodnotící komise propracovanost detailů. Třetí cenu obdržel koncept Svatopluka Technika, Bohuslava Lisala a Oty Nykodýma, jemuž ovšem bylo vytýkáno, že neřeší celou centrální oblast, diferenciaci dopravy a nevhodné umístění parkovišť.68 Naopak pozitivně se komise vyjádřila k řešení obchodního domu. Hubáčkův tým vypracoval dvě varianty. První víceméně zopakovala řešení s okružní komunikací kolem dolního centra. Druhá, kterou, jak poznamenává Petr Vaďura, autoři preferovali, pracovala s klasickým řešením H, reprezentovaným dvojicí paralelních tangent centra. Západní spojovala křižovatku u františkovského viaduktu s tunelem pod Sokolovským náměstím a východní vznikla spojením ulic Rumunská a Dr. Milady Horákové. Příčku pak tvořila čtyřproudá obousměrná komunikace v ose ulic Barvířská – Soukenné náměstí – Fügnerova, která za Anenským dvorem pokračovala údolím Har-

covského potoka směrem na Jablonec. Slabinou tohoto řešení z dnešního pohledu byla likvidace tramvajové dopravy mezi Soukenným náměstím a Lidovými sady, kterou měly nahradit autobusy. Jednalo se však o dobově obvyklé řešení a to nejen u nás, ale zejména na západ od našich hranic, neboť šedesátá léta obecně příliš veřejné kolejové dopravě nepřála.69 Trať byla proto odkloněna do Fügnerovy ulice a pokračovala dále na Vratislavice a Jablonec. Zároveň zde měl vzniknout terminál MHD, který vytvářel formou krytých zálivů okraje nové příčné komunikace.70

Sympozium 1966 Pro rozvoj pohledu na další směřování města a jeho regulaci mělo zásadní vliv Mezinárodní sympozium mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže, konané v Liberci 23. 5. – 11. 6. 1966. Pořadatelem na svou dobu značně avantgardního podniku byl MNV Liberec ve spolupráci Svazem architektů ČSSR a Svazem československých výtvarných umělců.

Vítězná studie kolektivu Miroslava Masáka prezentovaná na sympoziu 1966. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

XXII 2021 1

61


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

71_Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966. Liberec: MNV, 1966, nepag. 72_Proč symposium. Vpřed 17. 5. 1966, s. 1. 73_HANÁČKOVÁ, Marcela. Dolní centrum Liberce, sympozium o volném času a obchodní středisko Ještěd. In BERAN, Lukáš, ŠVÁCHA, Rostislav, ed. Sial. Olomouc: Arbor vitae, 2010, s. 74; BERAN, Lukáš. Fragmenty městského prostoru: střediska obchodu a služeb. In BERAN, Lukáš, VORLÍK, Petr et al. (A)typ: architektura osmdesátých let. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, 2019, s. 116.

Studie francouzského kolektivu. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

Mezi členy poroty figurovali za svaz architektů Jiří Štursa, Jindřich Krise, Radim Dejmal a Karel Hubáček jako sekretář, svaz umělců pak zastupovali sklářský výtvarník René Roubíček, malíř Arnošt Paderlík a historička a teoretička umění Ludmila Vachtová. Nechyběli ani zástupci města (Boleslav Skrbek a vedoucí odboru výstavby Josef Schäfer) a členy doplnila i Blanka Filipcová z Filosofického ústavu Československé akademie věd (ČSAV). Ještě pestřejší bylo složení skupiny expertů a konzultantů poroty, kde nechyběli urbanisté Jiří Hrůza a Luděk Todl, výtvarník Stanislav Libenský, členové Kabinetu teorie architektury a tvorby životního prostředí při ČSAV (1964–71), architekti Otakar Novotný a Zdeněk Lakomý či lékař MUDr. František Janda, DrSc.71 Dobře to odráží nejen vysoké ambice liberecké akce, ale i snahu o co nejkomplexnější uchopení daného úkolu, což mělo přispět k dořešení směrného územního plánu. Záměrně proto bylo upuštěno od „lokálně-provincionálního“ pojetí, aby bylo na uvedenou problematiku možno nahlí62

žet z co nejširší perspektivy.72 Marcela Hanáčková v této souvislosti poznamenává, že díky u nás nezvyklému spojení s humanitními vědami a snaze definovat vztahy mezi architekturou a jejími uživateli se zde začal rozvíjet dobově velmi aktuální přístup ovlivněný strukturalismem proslulého Teamu X, volného uskupení architektů (Alison a Peter Smithsonovi, Jacob Bakema, Aldo van Eyck, ateliér Candilis-Josic-Wood, či Frans Reima Ilmari Pietilä), reagujícího na vyprázdněnost poválečného urbanismu.73 Základem se stala disciplína travaux d‘équipe ve věku do 35 let, inspirovaná pařížským Bienále mladých, kterého se zúčastnili i Stanislav Hanzlík a Miroslav Masák, jeden z klíčových iniciátorů libereckého sympozia. Pro velký zájem musely být československé skupiny vybrány konkurzem. Domácí i zahraniční účastníci následně obdrželi územní plán, fotodokumentaci, základní údaje o městě a výsledky předběžného sociologického průzkumu o volném času v Liberci. Mezi oslovenými zaFontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

74_Symposium – Liberec 1966. In Architektura ČSR XXV, 1966, č. 8, s. 537. Naopak dle Miroslava Masáka se zpočátku počítalo s účastí ruského, resp. sovětského týmu, ačkoliv dobová periodika zmiňují výše zmíněné jugoslávské účastníky. Pro výběr zahraničních účastníků bylo podmínkou pozvání dvou západních a dvou východních týmů. Profesor Kotalík doporučil Angličany a Francouze, liberecká skupina znala polský tým, který oslovila, a pozván byl i kolektiv ze Sovětského svazu, který se omluvil krátce před zahájením. 75_PELIKÁN, Jan, VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej. V předtuše odkvétání. Československo a Jugoslávie v prvních měsících normalizace In Securitas Imperii 2019, č. 34, s. 173. 76_HRŮZA, Jiří. Úvaha nad projekty libereckého symposia. Československý architekt XII, 1966, č. 15–16, s. 1. 77_Ibidem.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

hraničními účastníky byla vedle Polska, Francie a Velké Británie zprvu i Jugoslávie, nicméně ta nakonec odřekla a její místo zaujal pátý československý tým.74 Právě v 60. letech se Jugoslávie stala významným obchodním partnerem Československa, přičemž velký potenciál skýtala účast jugoslávských stavebních firem na bytové a průmyslové výstavbě.75 Tato spolupráce pokračovala i po roce 1968. Na území dnešního Libereckého kraje tomu tak bylo např. v Novém Boru (Crystalex), Jablonci nad Nisou (Autobrzdy) či České Lípě (nemocnice). Z architektonického hlediska se uplatnily dvě základní tendence – první respektovala původní zástavbu, druhá preferovala radikální asanaci celého prostoru. Jiří Hrůza podotýká, že bylo zajímavé sledovat především jednotlivá architektonická a urbanistická řešení oblasti,

kde se objevovaly koncepce, „které se blížily představě jakéhosi zábavního parku, tak i koncepce, které připomínaly úvahy klasických sociálních utopistů o prostředí, které by mělo sloužit k rozvíjení jednotlivých lidských ctností.“76 Zde evidentně naráží na projekty britského a polského kolektivu. Hlavní přínos sympozia spatřoval především v samotném složení týmů, kde se vedle architektů a urbanistů objevovali také sociologové, výtvarníci či psychologové. U výtvarných umělců ocenil fakt, že jejich spolupráce nekončila kreslením perspektiv či osazením výtvarného díla na architektem určeném místě, ale podíleli se i na plastickém formování stavebních objemů i celých prostorů, „což je asi to nejsprávnější.“77 Za větší zapojení výtvarníků ve své recenzi sympozia horovala i revue Domov: „vli-

Studie britského kolektivu. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

XXII 2021 1

63


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

vem nejrůznějších okolností stalo se u nás z architektury spíše stavebnictví. Stavíme stroje na bydlení – ne vždycky dobře fungující stroje – a stroje na veřejné shromažďování. Existuje vůbec nějaký životní sloh tohoto horečnatého století? Existuje něco, co by sneslo aspoň částečně srovnání s duchem středověké katedrály? Existuje integrace ve výtvarné oblasti?“78 Porotou bylo nejlépe hodnoceno pět skupin (1, 2, 3, 7 a 8), které obdržely cestovní stipendia. Nejlépe si se zadaným úkolem poradil domácí tým 8 (Miroslav Masák, Otakar Binar, Vladimír Beran, Stanislav Hanzlík, Václav Pospíšil). Porotu zaujalo především aplikování úměrných architektonických prostředků odpovídajících nejen ekonomickým možnostem města, ale i funkci řešeného území. Zejména se jednalo o zajímavě rozvinutí plasticky

členěné, strukturalistické soustavy podél Pražské ulice, vytvářející přirozený nástup do řešené oblasti, pojaté jako organická součást města, čemuž odpovídalo i měřítko. Opomenout pak nemůžeme ani kontextuálně-psychologickou rovinu, kde autoři uvádějí, že „jednou z hlavních zásad naší koncepce je přesvědčení, že rozhodujícím prvkem není náplň (stavební program), ani provoz z ní vyplývající, neboť tyto složky jsou hlediska časového sledu proměnné, ale že je především důležité pokusit se vytvořit atmosféru, saturující požadavky intimity, anonymity, pocitu domova, nových zážitků… umožňující spontánní zapojení přes racionální i citovou sféru…“79 V tomto ohledu se významně projevil vliv trojice Shadrach Woods, Georges Candilis a Alexis Josic, mj. projektu rekonstrukce Frankfurtu-Römerbergu

78_Hledání ztraceného času. Domov VIII, 1967, č. 4, s. 38. 79_Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966. Liberec: MNV, 1966, nepag.

Studie polského kolektivu. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

64

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

80_HANÁČKOVÁ (cit. v pozn. 62), s. 207. 81_V tomto případě šlo o seskupování plánovaných jednotek s důrazem na prostorovou úspornost a skladebnost, kdy v souladu se strukturalistickou koncepcí vznikal dojem přirozeně rostlého města a zároveň bylo docíleno maximálního využití cenných pozemků v centru. VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 40. 82_Symposium – Liberec 1966. In Architektura ČSR XXV, 1966, č. 8, s. 537. 83_Textová část byla posléze uveřejněna v časopisu Československý architekt. Jak usnadnit spojení mezi lidmi. Československý architekt XII, 1966, č. 15–16, s. 4–5. 84_HRŮZA (cit. v pozn. 76), s. 1.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

(1963), zřetelně inspirovaného utvářením historických měst.80 „Využití kobercové zástavby přineslo jednak organičtější, místy téměř romantický vztah ke staré zástavbě, jednak bylo pohotovou reakcí na tendence světové architektury (hl. na práce skupiny Candilis, Josic a Woods),“ podotýká Petr Vaďura.81 Francouzský tým 2 (sochař Jean-Pierre Malausséna s architekty Jean-Paulem Dumasem a Claudem Henri-Rousseauem) naopak zaujal výtvarným zpracováním projektu a „mimořádnou kulturou plastického a výtvarného pojetí.“82 Velmi vysoko byla hodnocena rovněž vyspělá sociologická stránka.83 Hrůza poznamenává, že jejich návrh správně postihl žádoucí koncentraci obyvatel v bezprostřední blízkosti centra. Naopak věžové terasové domy sice představují působivou hmotovou

kompozici, reagující na terén, ale současně dle jeho názoru nepřijatelně zasahuje do celkové hmotové skladby a siluety centra.84 Britský kolektiv 1 (sochařka a sklářka Barbara de Orfé, architekt David Porter, malíř Christopher Richardson a průmyslový designér Michael Patrick Jones) řešené území natolik zaujalo, že se rozhodl do něj prakticky nezasahovat, pokud opomineme demolici novostavby školy v Barvířské ulici, která, jak vtipně glosuje sám Jiří Hrůza „opravdu působí v daném místě jako pěst na oko.“ Vydal se tak cestou opravy historických objektů, které měly sloužit jako klubovny a celý prostor byl pojat jako „velké robinsonádní hřiště“ – svůj přístup pregnantně vyjádřili heslem „Lepší stará architektura, která slouží, než nová a špatná.“85

Studie druhého libereckého kolektivu pod vedením Pavla Švancera. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

XXII 2021 1

65


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Polská skupina 3 (architekt Zdzisław Hriniak, architekt, malíř a teoretik Lech Kazimierz Kłosiewicz, sochař Rajmund Gruszcyński, urbanista Boleslaw Krół a sociolog Marek Piłkiewicz) se prezentovala důkladně propracovanou a zevrubnou analýzou jednotlivých funkcí a vzájemných vztahů s vytvořením sociologického modelu centra. To však zároveň představovalo slabinu, neboť v architektonickém ztvárnění se projevil přílišný racionalismus textové části a nepříliš kladně bylo vnímáno také situování velkého a náročného objemu zástavby v údolí, nezohledňující terénní situaci. Domácí skupina č. 7 (architekti Pavel Švancer a Josef Patrný, grafik Jan Kristofori a socioložky Margit Maršálková s Markétou Todlovou) se snažila formovat svou vizi města tak, aby bylo „maximálně mobilní, variabilní a schopné přizpůsobovat se budoucím

podmínkám, které dnešní společenské dimense nedovolují předvídat.“86 Oceňováno bylo zejména kultivované řešení i celková promyšlenost, kterou se blížily k návrhu č. 8. Velkou roli nepochybně sehrála dobrá a zevrubná znalost místního prostředí. Zároveň byl kladen velký důraz na rekreační stránku a její provázanost s výtvarnou, architektonickou a přírodní složkou, které se měly vzájemně prostupovat. To byla však také hlavní slabina návrhu, kdy bylo konstatováno, že celkové působení zajímavě řazených, stejně traktovaných hmot, vyvolává spíše představu rekreačního areálu na břehu vodní plochy, než organické součásti městského centra. 87 Tyto oceněné skupiny doplňovaly také vysoce hodnocené návrhy pražského týmu 4 (architekt Milan Rejchl, architekt Jan Zelený, sochař Jan Koblasa a filolog Miroslav Hruška), ostravské skupiny č. 5 (architekti Vlas-

85_Hledání ztraceného času. Domov VIII, 1967, č. 4, s. 38. 86_Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966. Liberec: MNV, 1966, nepag. 87_HRŮZA (cit. v pozn. 76), s. 1.

Studie ostravského kolektivu. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

66

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

88_PROCHÁZKA, Vítězslav. Úsilí Libereckých architektů o zlidštění architektury. In Architektura ČSSR XXVII, 1968, č. 8, s. 493. 89_Příklad podnikavosti. Narodil se SIAL. Vpřed 20. 8. 1968, s. 2.

Studie pražského kolektivu. Katalog mezinárodního symposia mladých architektů a výtvarných umělců o využití volného času mládeže – Liberec 1966.

timil Bichler, Jan Palkovský, Renata Vágnerová a malíř Eduard Ovčáček) a ústeckého kolektivu 6 (architekti Míťa Hejduk a Milan Míšek, sociolog Miroslav Gottlieb a sochař Vladimír Preclík). Třebaže také přinesly řadu zajímavých podnětů, byla jim vytýkána příliš bohatá a náročná škála architektonických a výtvarných prostředků, vytvářející spíše dojem výstavního areálu, a nikoliv středu města. Třebaže sympozium nepřineslo konkrétní řešení, nastolilo jednoznačně směr, kterým se začaly úvahy o budoucí podobě dolního centra ubírat. Znamenalo odrazový můstek pro názorový vývoj ateliéru SIAL „jak po stránce společenské koncepce architektury, tak po stránce její koncepce formální.“88 Podpořilo tak reflexi nejmodernějších urbanistických trendů, což se mj. odrazilo v recepci strukturalismu a jasném odmítnutí stále houževnatě přežívajícího funkcionalistického pojetí města. XXII 2021 1

Čas experimentů Po dokončení Směrného územního plánu města v roce 1968 Útvar hlavního architekta zadal čtyřem kolektivům další urbanistickou studii, primárně zaměřenou na dolní centrum. Své projekty zpracovaly týmy pod vedením Eduarda Adamíry, Vladimíra Syrovátka, skupina tvořená Jiřím Hubkou, Josefem Patrným, Miroslavem Netoličkou a Miroslavem Masákem. Třebaže jednotlivé koncepce měly řadu společných prvků (mj. otevření náměstí směrem k nádraží či park v prostoru Papírové ulice), se zadaným úkolem se bezesporu nejlépe vypořádal Miroslav Masák, který měl výhodu, že mohl navázat na studii prezentovanou na libereckém sympoziu, čímž získal značný náskok. Masákovým cílem bylo „koncepční ztvárnění centra Liberce při plném respektování historického vývoje a rázu krajiny.“89 Zcela tudíž opouští „tuhá 67


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Město jako řeka. Studie Miroslava Masáka. SOkA Liberec.

funkcionalistická schémata, která přinesla od počátku století mnoho dobrého v hygieně, organizaci, standardu bydlení i městského prostředí, ale zároveň narušila jeho charakter, jeho rozmanitost i zabydlenost.“90 Usiluje naopak o obnovení „pocitu města“ vycházejícího z jeho historického vývoje a humanizaci obytného prostředí, přispívajícího k harmonickému rozvoji člověka, kdy se neomezuje jen na dopravní otázky a funkční zóny, ale pokouší se o plastické zformování městské hmoty.91 68

Východiskem se mělo stát „nalezení a pochopení základních principů vnitřního utváření města“, „obnovení jednoty účelných prostředků tvorby prostředí“ a „zachování kontinuity měřítek a atmosféry.“92 Tento přístup měl dle Masákových vlastních slov zabránit podlehnutí „agresivitě mohovitých investorů, pohodlnosti stavebních firem, ale i povrchnímu romantismu plastických imitací historie, nebo módní aplikaci současné inflace fantastických futurologických projektů.“93

Studie

90_SOkA Liberec, MNV Liberec, Liberecké centrum – studie SIAL – ing. M. Masák, inv. č. 433, sign. S20, textová část studie byla rovněž publikována v příspěvku HÁJKOVÁ, Ludmila. Texty Karla Hubáčka a Miroslava Masáka z počátků skupiny SIAL. In Umění XLVII, 1999, č. 1–2, s. 118–121. 91_PROCHÁZKA (cit. v pozn. 88), s. 495. 92_SOkA Liberec, MNV Liberec, Liberecké centrum – studie SIAL – ing. M. Masák, inv. č. 433, sig. S20. 93_Ibidem.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Miroslav Masák: Studie dolního centra Liberce, model. SOkA Liberec.

94_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 42. 95_Ibidem, s. 40. 96_SOkA Liberec, MNV Liberec, Liberecké centrum – studie SIAL – ing. M. Masák, inv. č. 433, sign. S20. 97_Ibidem.

XXII 2021 1

Leitmotivem návrhu se stala představa města – „řeky“, kdy je dynamika městského prostoru přirovnávána k živelnosti vodního toku, který má své klidné i dravé úseky, a který je nutné citlivě regulovat. Tomuto pojetí odpovídá také zdůraznění polohy dolního centra ve středu tří údolí, poskytující působivé průhledy na Ještěd i Jizerské hory, sousedství plánovaného centrálního parku v prostoru Papírové ulice, odvedení dopravy na vnitřní okruh a navržený pasážový princip budoucího obestavění Pražské ulice. Náměstí je pojato jako pomyslný „kloub koridoru,“ zhmotňující trasu hlavního pěšího tahu. Samotný koridor není tradiční ulicí, nýbrž propustnou strukturou.94 V dopravní části se pak objevují jak stále aktuální řešení, jako spojení provozu pěší a motorové dopravy, snaha o vymístění těžké dopravy na okraj řešeného území, absence mimoúrovňových křižovatek a „lánů soustředěných parkovišť“, tak i názory poplatné době jako rušení tramvají a jejich nahrazení autobusy. Počítalo se stále také s tunelem, který již však nebyl situován pod Sokolovským náměstím, ale byl posunut směrem k soudu a ústil do Sokolské ulice, čímž se stal integrální součástí plánovaného městského okruhu.

Využita je zde „kompaktní a přitom živá a prosluněná struktura kobercové zástavby“, s důrazem na vhodné měřítko, která se uplatnila již v kolektivním návrhu v rámci sympozia.95 Valná část starší zástavby směrem k nádraží měla být asanována až na několik budov (západní fronta náměstí, banka čp. 79-III, památkově chráněný Scholzův dům, kde měl být klub památkářů a zaniklý dům u mostu přes Nisu, kam byl situován klub architektů). Na místě pozdějšího obchodního střediska Ještěd byl plánován nástupce kulturního domu, polyfunkční objekt – středisko volného času na principu clusteru, srostlice polygonálních těles vzájemně propojených krytými pasážemi. Středisko mělo mít formu decentralizované verze agory s řadou specializovaných služeb (velké a malé kino, výstavní síň, bistro, čítárna, infocentrum, právní poradna, kuželna, tančírna či pivnice).96 Pendantem polyfunkčního areálu se měl stát rozsáhlý hotel podél třídy 1. máje. Dominantou nově koncipovaného prostoru byl zajímavě tvarovaný administrativně-obytný věžový dům a obchodní středisko pak bylo naopak odsunuto a situováno u ústí Fügnerovy ulice.97 Sledované strukturalistické pojetí bylo v tehdejším Česko69


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Eduard Adamíra: urbanistická studie dolního centra (1968). Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování.

70

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Vladimír Syrovátko: urbanistická studie dolního centra a její model (1968). Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování, 20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem, 1969.

98_HANÁČKOVÁ (cit. v pozn. 62), s. 210. 99_LASOVSKÝ, Jiří. Obchodní ulice - Praha Pankrác. Architektura ČSR XXXII, 1973, č. 5, s. 238–240. 100_HOŠEK (cit. v pozn. 63), s. 99. 101_VEPŘEK, Ladislav. O nový obytný prostor v Liberci. Vpřed 23. 4. 1968, s. 2.

XXII 2021 1

slovensku stále poměrně ojedinělé. Marcela Hanáčková v této souvislosti zmiňuje jako zřejmě jedinou urbanistickou realizaci na našem území obchodní ulici na Pankráci od Jiřího Lasovského, ovlivněnou nepochybně proslulou obnovou zničeného středu Rotterdamu, tzv. Lijnbaan (Jacob Bakema a Jo van den Broek).98 Architektonické řešení „akcentuje průběžnou pěší linii obchodní ulice prostorově… Linie pěší ulice je střídavě po stranách otevírána do odpočivných ploch s vysokou a nízkou zelení mezi deskovými domy a ploch dlážděných, zelení pouze doplňovaných, mezi obchodními pavilony.“99 Tudíž i zde se uplatňuje onen zmíněný princip obnovení pocitu města. Neméně zajímavý příspěvek k regulaci okraje dolního centra představoval také částečně realizovaný okrsek Bída I., zpracovaný rovněž členem SIALu, Jaromírem

Vackem, mj. autorem segmentového domu v Sosnové ulici, tzv. Wolkeráku.100 Vacek navrhl na Bídě živý a zajímavý soubor s řadou teras a zdí, prostoupený zelení. Čtveřici jedenáctipodlažních experimentálních panelových domů (1964–66) mělo doplnit dalších sedm různě vysokých věžových domů v prostoru náměstí Českých bratří a ulice Boženy Němcové, vybudovaných technologií lift slab s centrálním jádrem obsahujícím výtahy, schodiště a shozy odpadků. Balkóny autor zamýšlel na vnější straně zasklít a vytvořit tak dvojitý obvodový plášť. V posledním patře nejvyššího domu pak měla vzniknout vyhlídková kavárna. Spojnici mezi oběma okrsky s výškovými stavbami měla zprostředkovat nižší zástavba ve svahu tvořená terasovými domy. Tak jako v řadě dalších případů však ani tento záměr nebyl realizován v celé své šíři.101 71


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Vladimír Syrovátko: urbanistická studie dolního centra a její model (1968). Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování, 20 let práce Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem, 1969.

Jiří Hubka, Josef Patrný, Miroslav Netolička: urbanistická studie dolního centra (1968). Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování.

72

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Jaromír Vacek: model obytného okrsku v prostoru ulice Boženy Němcové. Vpřed 1968.

102_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 45–46, K pozoruhodnému objektu SVÚT podrobněji zejm. KŘÍŽEK, Jiří (ed.). Liberecký mrakodrap: historie sídelní budovy Libereckého kraje. Liberec: Severočeské muzeum pro Krajský úřad Libereckého kraje, 2016, BŘEŇ, Milan. Výškový objekt Státního výzkumného ústavu v Liberci. In Pozemní stavby XVIII, 1970, č. 9, s. 254–260, OLŠA, Jan. Světový unikát v Liberci. Vpřed 28. 1. 1969, s. 5, ŠVÁCHA, Rostislav. Tři dobré rehabilitace poválečné architektury. In Zprávy památkové péče LXV, 2005, č. 5, s. 393–396. 103_…aby nezapomněli, že stavba není socha a že architekturou není jen dům, ale komplexní služba. Rozhovor s Miroslavem Masákem. In Ročenka liberecké architektury 2007. Liberec: Občanské sdružení Cesty 2007, s. 52. 104_HANÁČKOVÁ (cit. v pozn. 73), s. 78. 105_KRATOCHVÍL, Petr. Miroslav Masák. In Rozhovory s architekty 01. Praha: Prostor, 2005, s. 7.

Jak poznamenává Petr Vaďura, rok 1968 přinesl také dvě mimořádně důležitá rozhodnutí – stavbu výškové budovy Státního výzkumného ústavu textilního (SVÚT) od Zdeňka Plesníka (1969–74), s níž urbanistické studie sice nepočítaly, ale která se stala „významným aspirantem na hlavní dominantu dolní terasy“ a především nové obchodní středisko Ještěd (1967–76).102 To představovalo jedinou libereckou stavbou, jejíž koncepce byla ovlivněna sympoziem i výše sledovanou studií. Na stavbě se kromě Miroslava Masáka a Karla Hubáčka podíleli projektanti Jiří Bílek, Jiří Prskavec, Václav Bůžek a statik Václav Voda. První studie vznikly již v roce 1967 (obchodní dům Textil) a jejich autorem byl Karel Hubáček. Zelenou nicméně dostal nakonec atypický projekt, pojatý jako kryté tržiště pro deset různých investorů.103 Ještěd představoval spolu s pražskou Kotvou ojedinělý příklad architektonického strukturalismu na našem území. Tomu odpovídalo unikátní vnitřní řešení objek-

tu vytvářející takřka labyrintický vnitřní prostor. Velký vliv na podobu a utváření obchodního střediska měl dle vlastních slov autora izraelský pavilon Arieha Sharona na světové výstavě v Montrealu (1967).104 Kontextuální rovina stavby se projevila v konstrukčním systému a obrysu objektu, určeném třemi tradičními pěšími trasami původní uliční sítě, což vyjádřil i sám Miroslav Masák: „Síť racionálních čtverců a měkčích vepsaných pětiúhelníků a šestiúhelníků, ale i síť vnitřních pasáží nákupního střediska směrům tradičního pěšího provozu odpovídá. Chtěli jsme stavbu organicky zařadit do rozháraného prostředí města“.105 Respekt k místu stavby se projevil i v zachování výškového horizontu s ohledem na okolní zástavbu a cenné horské panoráma obklopující město. Autoři objekt neřešili v duchu klasického obchodního domu, ale přišli s neobvyklou myšlenkou vytvořit samostatné obchodní prostory pro deset budoucích uživatelů, které se sloučí do jedné

Karel Hubáček: model obchodního domu Textil na Soukenném náměstí. SOkA Liberec.

XXII 2021 1

73


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

stavby při zachování vzájemné nezávislosti. Na základě požadavků byly vybudovány tři autonomní obchodní jednotky (pavilony A, B a C), spojené průchody v přízemí a terasami v patře, přičemž pavilony měly společné jen expedici a suterénní sklady. Z banálního záměru, předpokládajícího stavbu moderní „tržnice“ vzniklo nejzajímavější obchodní středisko na území tehdejšího Československa, dokonce se zřetelem na sociologické a psychologické aspekty stavby. Odpočinkové zóny na střešních terasách se sezonními kavárnami byly koncipovány tak, aby návštěvníka lákaly k delšímu zastavení a vychutnání působivé přírodní scenérie při šálku kávy či k posezení na lavičce. I proto byl Ještěd jednou z mála staveb, u nichž bylo možné mluvit o skutečně obytném prostředí. Atypické konstrukční a architektonické řešení podtrhovala výrazná barevnost, kombinující oranžový keramický obklad s válcovanou, ušlechtilou ocelí Atmofix.106 Ta byla podle Miroslava Masáka zvolena záměrně a měla rozjasnit poněkud „ušmudlané dolní centrum Liberce.“ K inovativním technickým řešením patřila polyuretanová plovoucí dlažba elektricky vyhřívaných teras. V symbióze s neotřelým architektonickým pojetím budovy bylo taktéž řešení a vybavení interiérů. Na nich se podíleli mladí architekti Školky SIAL: Jiří Suchomel, Michal Brix, Václav Králíček, Martin Rajniš. Velkou oblibu si získal novinový stánek, stylizovaný do podoby obří krabičky zápalek od Michala Brixe, a také desetimetrový reklamní poutač Mirko Bauma na principu pneumatického válce z technické textilie, ukotvené k ocelové konstrukci ventilátoru. Průsvitná textilie umožňovala efektivní hru vnitřní světelné projekce. Poutač byl uveden do provozu v roce 1973, několik let nato byl však zrušen a nahrazen ocelovou vyhlídkovou „věží-panákem“, maskotem obchodního domu. Pravděpodobně nejosobitější stavba svého druhu v České republice stála až do roku 2009, kdy byla barbarsky zbořena přes protesty laické i odborné veřejnosti, aby uvolnila místo fádnímu a architektonicky bezcennému obchodnímu centru Forum.

74

Barbarsky zbořené obchodní středisko Ještěd na Soukenném náměstí krátce po dostavbě. Soudobá architektura ČSSR 1980.

Arieh Sharon: Izraelský pavilon na Expo 1967 v Montrealu. Canadian Centre for Architecture, Montréal, Gift of May Cutler, inv. č. 49-02-3. 106_HORÁKOVÁ, Jindra. Rez, která chrání. Svět práce 1974, roč. VII, č. 17, s. 3; Experiment Ještěd… a co dál? Socialistický obchod XXXII, 1986, č. 11, s. 420.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Ocelové město – model regulace dolního centra Liberce od Školky SIAL. SOkA Liberec.

„Ocelové město“ 107_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 47. 108_E-mailová korespondence s Miroslavem Masákem [online], 4. 3. 2019. 109_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 50.

XXII 2021 1

Jak jsme mohli vidět, Masákův projekt se snažil o zachování měřítka i atmosféry tradičního města. Toto kontextuálně-strukturalistické pojetí se nicméně zdálo většině členů pozdější Školky poněkud romantické, což se odrazilo v pojetí nové studie. Útvar hlavního architekta zadal její vypracování v červenci 1969, přičemž se na projektu podíleli tři partneři – Ateliér územního plánování, SIAL a Školka SIAL.107 Ta na studii pracovala v rámci tzv. cvičení a výsledný elaborát Miroslav Masák příznačně nazval „Ocelovým městem“.108 Záměrem bylo konkretizovat zástavbu dolního centra a role „piloting teamu“ se zhostil právě ateliér SIAL, neboť se počítalo s návazností na sdruženou investici obchodního střediska i s pokračováním ve spolupráci se

sociology a dalšími odborníky.109 Následně byl sestaven seznam potencionálních investorů včetně požadavků na plochu a rozšířeny byly hranice zájmového území o křižovatku u Anenského dvora a okolí Náchodské ulice. Vzniklá plocha se rozdělila nakonec na 11 stavenišť, představujících jednotlivé architektonické úlohy. Funkční rozdělení ploch počítalo s následujícím programem: obchodně-společenským (Soukenné náměstí, ulice Švédská a Fügnerova), sportovně-společenským (meandr Nisy u ulice Na Zápraží) a rekreačně-oddychovým (Lucemburská a Papírová ulice). Vedoucím architektem se stal Miroslav Masák, vedoucím projektantem studie John Eisler a na jednotlivých částech se podíleli mj. Helena Jiskrová (park), Václav Králíček (obytný dům A3), Jiří Suchomel (kino), Petr Vaďura (přestupní stanice MHD) či Mirko Baum 75


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

(rampové garáže, přístavba obchodního domu Baťa).110 Koncepce se zároveň opírala i o sociologický průzkum Liberec je vaše město z roku 1969 (Zdeněk Raiman, Zdeněk Jodas), sledující potřeby občanů, z nějž vyplynulo, že jako nejpalčivější se obyvatelům jevila potřeba obchodního domu, kina, hotelu a parkoviště. Školka se zde vydala směrem, „který programově vychází z technické reality, aniž by přitom opomíjel kterýkoliv z aspektů architektonické tvorby.“ Studie zaujme především pojetím centra jako „dynamické struktury dostatečně adaptabilní a variabilní“, kdy preference polyfunkčních objektů je schopná zajistit jeho žádoucí revitalizaci a umožňuje jít cestou etapizace, díky které je schopné již v prvních etapách působit jako centrum.111 Mašinistické pojetí souviselo s poměrně jasně vyhraněným názorem Školky na architektonickou tvorbu, formovaným především působivými výtvarnými

Studie

110_MASÁK, Miroslav (ed.). Mašinisti. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 1996, s. 83. 111_JANIŠOVÁ, Alena. Mladá generace architektů. Domov XIII, 1972, č. 1, s. 44.

Mirko Baum: model dostavby obchodního domu Baťa. SOkA Liberec.

Miroslav Masák: model objektu LSB (A2) – sdružené investice podniků LIAZ, Sempra a obchodní banky. Domov 1972.

76

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

112_RJABUŠIN, Aleksandr Vasil‘jevič. Domov budoucnosti. Praha: Odeon, 1980, s. 149, 152–153. 113_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 73–74. 114_CHRISTOPHER, Alexander, Wolfgang. Město není strom. In MAIER, Karel, ed. Urbanistická čítanka: vybrané texty urbanistické literatury XX. století: 1. Klasikové moderního urbanismu, urbanismus jako prostorové utváření měst. Praha: Česká komora architektů, 2000, s. 36–47. 115_Ibidem, s. 43. 116_Ibidem, s. 45. 117_SOkA Liberec, MNV Liberec, Studie centra města SIAL 1970, inv. č. 436, kt. 584.

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

pracemi a manifesty britské skupiny Archigram (Warren Chalk, Peter Cook, Dennis Crompton, David Greene, Ron Herron a Michael Webb) a strojovou estetikou Jamese Stirlinga. V případě Archigramu to byl nejen fantaskní a neofuturistický koncept „kráčejícího města“, ale zejména strukturalistické „Plug-in City“, vize neustále se vyvíjející megastruktury, jakéhosi hnízda, které lze kdykoliv bez problémů rozšířit, či upravit dle požadavku obyvatel a které počítá i s pravidelnou obměnou zastaralých či opotřebovaných buněk. Jedná se tak vlastně o spotřební architekturu, nicméně fungující jako živý organismus.112 I přes svůj „urban fiction“ technicismus však Archigram stále pracoval s napojením na současné město, vzájemným prorůstáním a symbiózou. Nepřehlédnutelný vliv měly i myšlenky Marshalla McLuhana, které členy Školky inspirovaly k nahlížení problematiky městského prostředí z nezvyklých zorných polí, kdy „umožnily pochopit roli informace jako rovnoprávné komponenty civilizovaného prostředí, pochopit architektonickou formu jako sdělení a sáhnout později po grafice vizuálních komunikací jako po integrálním prvku architektonické tvorby.“113 Neméně důležitou roli pak sehrály také teoretické texty Christophera Wolfganga Alexandera, zejména strukturalistická esej Město není strom (1965).114 Ta představuje analýzu rostlého města, vymezující se vůči modernistické tendenci navrhovat města jako stromové diagramy, kdy má každá jednotka vztah k okolí pouze prostřednictvím celku, zatímco úspěšná neplánovaná města disponují polomřížkovou strukturou, v níž mají naopak jednotky vztah mezi sebou a vzájemně se prostupují. Dle Alexandera dochází v umělých stromových městech k izolaci jednotlivých systémů místo toho, aby docházelo k jejich průnikům. V této souvislosti zmiňuje např. zdánlivě racionální snahu o oddělení pěšího a automobilového provozu či práce od bydlení. Tím ovšem dochází k nerespektování různorodosti systémů, které potřebují od každé funkce trochu, aby se mohly vzájemně překrývat, a tím zůstaly životaschopné.115 Současně však dodává, že samoúčelné překrývání strukturu nevytváří a spíše způsobuje chaos. Proto je nutné mít správné překrývání, které se nepochybně bude lišit od překrývání a průniků v historickém městě, neboť musí odpovídat současným požadavkům a potřebám obyvatel moder-

Petr Vaďura: terminál MHD. SOkA Liberec.

ního města.116 Výše zmíněné myšlenky a přístupy se následně ve větší i menší míře uplatnily právě v rámci studie dolní terasy, jak uvidíme dále. V textové části svého konceptu autoři konstatují, že ačkoliv hodlají převzít „to co dosud přetrvalo“ a respektovat rajónový i směrný plán města, jde jim „o postup, který by nestrádal absencí jasného konceptu i když nemyslíme na přesný a strnulý plán, ale rozumem i citem podložený směr, chápaný v dynamice i mnohosti společenských dějů.“117 Dosavadnímu funkcionalistickému pohledu byla vytýkána redukce města na pouhý mechanismus, přičemž by centrum naopak mělo být polyfunkční a organicky pojednané na základě vazeb mezi jednotlivými funkcemi. „Člověk vytvářející městské společenství je jednak individuem, světem pro sebe, který má vlastní cíle, hodnoty a funkce, ale zároveň je i elementem organismu vyššího, v určité perspektivě stejně integrálního organismu městského společenství. V tomto organismu jsou jednotlivé elementy-lidé spjaty funkcionálními vazbami, které zajišťují integritu celku. Elementy – jak vyplývá z jejich lidské povahy – nejsou rozhodně monofunkční. Jsou vybaveny škálou schopností a sdružují se podle potřeb celků v orgány, které jako souhrn jsou schopny uspokojit všechny nároky kladené na společenství jako celek. Tak je město především společenstvím, organismem (a nikoliv mechanismem), živou struktu77


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Zdeněk Zavřel: studie hotelu. SOkA Liberec.

rou.“118 Město bylo autory chápáno jako odraz lidského společenství. Dle jejich pojetí se člení nejen horizontálně, dle jednotlivých paralelních činností, ale i vertikálně, kdy elementární činnosti zůstávají rovnoměrně rozptýleny po celém prostoru, a jiné jsou naopak vydělovány a soustřeďovány v polyfunkční městské centrum. Na nově budované obchodní středisko Ještěd, tradiční dominanty (palác Nisa, Dunaj, Anenský dvůr) a stávající dopravní síť tak měla být se zohledněním konfigurace terénu „napnuta konceptuální struktura nového centra“, která s nimi měla přirozeně srůst a integrovat je.119 Středobodem se stala především otázka dopravy, která se řešila v návaznosti na celou problematiku a nikoliv individuálně, jak bylo obvyklé.120 Komunikační páteří se měla stát západní tangenta zahrnující tunel pod Sokolovským náměstím. Důraz na dopravní stránku se projevil návratem k jednosměrným, žebříčkovitým systémům komunikací a jednoduchým řešením úrovňových křižovatek, ponechávající přednosti kvazipásmového organizování města s výhodami jednosměrných komunikací. Jak konstatuje průvodní zpráva: „místo třípruhé příčky jsou západní a východní tangenta spojeny žebříčkem, který v sobě uzavírá a tanguje objekty nového centra… Jedná se tedy o řešení dopravní obsluhy centrální části města dle soudobých teorií (tzv. Buchanan Report), kdy je tato oblast omezena komunikacemi vyššího řádu, z nichž je napájena do78

pravní kostra nižšího řádu, která jako mříž vyplňuje vnitřní prostor mezi sběrnými, tangujícími komunikacemi… Tímto způsobem se zvyšuje dostupnost (a tudíž i atraktivita) centra pro automobilisty, kteří mají zájem na tom, aby se dostali bez nadměrného odporu co nejblíže k cíli své cesty vozem. Má proto takové řešení mnohem větší přitažlivost (zejména v časové perspektivě rozvíjejícího se automobilismu), než neuváženě veliká ryze pěší centra s mamutími terminálními garážemi, které nakonec jen podporují bujení předměstských „automobilistických vybaveností“ podél silnic na úkor městských center.“121 Pro nás v této souvislosti jistě není bez zajímavosti fakt, že se studie opírala také o aktuální zahraniční práce, řešící problematiku dopravy, zejména o průkopnickou Traffic in Towns: A Study of the Long Term Problems of Traffic in Urban Areas z roku 1963, od Sira Colina Buchanana, „otce“ myšlenky zklidňování dopravy. Vedle aktivní řešila studie také dopravu statickou. Autoři konstatují, že odstavná parkoviště a garáže zabírají velké procento z úhrnu celkových dopravních ploch a za nebezpečí považovali zejména velkou dimenzi parkovacích ploch, které nemají dostatečnou dimenzi příjezdových ploch ke zvládnutí dopravní špičky. Proto se studie vyhýbá nadměrnému soustředění parkingů, které jsou rovnoměrně rozloženy jako integrální součást každého bloku, čímž by měla být docílena maximální přístupnost jednotlivých míst. To podporuje i malá vzdálenost jednotlivých objektů a možnost organického a nepříliš nákladného napojení budov. Hromadné etážové garáže se pak omezily na jeden objekt, futuristické výškové rampové garáže od Mirko Bauma, obsahující zároveň obchody, vinárnu a krytou střešní terasu.122 Stavební program byl definován jako „variabilní a flexibilní součást města“ při zachování významu a základních funkcí centra. Tomu odpovídala i navržená výšková hladina, která neměla konkurovat tradičnímu panoramatu. Mělo dojít pouze k dílčímu doplnění objektem A2, sdruženou investicí květinářského družstva Sempra, LIAZu (45 bytů) a obchodní banky, rozvíjejícím dominantu obchodního střediska. Plánovaná stavba se vyznačovala zalomením východního ramene pěšího tahu, vyšší hmotou středu centra vytvářející kompaktní vysoký bod a vyšší hmotou objektu hotelu u paláce Nisa,

Studie

118_Ibidem. 119_Ibidem. 120_JANIŠOVÁ (cit. v pozn. 111), s. 44. 121_SOkA Liberec, MNV Liberec, Studie centra města SIAL 1970, inv. č. 436, kt. 584. 122_Ibidem.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

123_MASÁK (cit. v pozn. 110), s. 88. 124_SOkA Liberec, MNV Liberec, Dům obuvi – Pražská ulice, inv. č. 488, kt. 596. 125_Ibidem. 126_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 102–103. 127_SOkA Liberec, MNV Liberec, Studie centra města SIAL 1970, inv. č. 436, kt. 584. 128_SOkA Liberec, MNV Liberec, SIAL, studie hotelu v centru, inv. č. 437, sig. S266. 129_Petr Vaďura doslova zmiňuje, že rozhodnutí Karla Hubáčka a Miroslava Masáka nepokračovat v další práci na studii ze strany bylo vzhledem k zaměření ateliéru SIAL racionálním krokem, neboť „úzký vztah mezi projektem a realizací tu vždy hrál podstatnou úlohu.“ VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 143–144. 130_HRUŠKA, Emanuel, KRÁSNÝ, Jan. Třicet let urbanismu v ČSSR, jeho teoretický vývoj i praktické realizace. In Architektura ČSR XXXIV, 1975, č. 4, s. 154–155. 131_MUSIL, Jiří. Urbanizace českých zemí a socialismus. In HORSKÁ, Pavla, MAUR, Eduard, MUSIL, Jiří. Zrod velkoměsta: urbanizace českých zemí a Evropa. Praha: Paseka, 2002, s. 265–269.

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

reagující na svého souseda a rozvádějící výškovou úroveň vzhledem k okolní zástavbě. Mimořádně zajímavé pak bylo architektonické řešení jednotlivých objektů v čele s dostavbou obchodního domu Baťa od Mirko Bauma, inspirovanou berlínskou tvorbou Ludwiga Lea.123 Dle vlastních slov zde byl autor veden snahou „dát dostavbě takový ráz, aby při zachování současného výrazu novostavby byl maximálně setřen rozdíl mezi starým a novým.“124 Proto byl zvolen transparentní plášť z copilitu, doplňující okenní rytmus stávající budovy a působící jako klidná plocha, dokonale propouštějící světlo a zároveň umožňující „plnou volnost v koncipování interiérů.“ Vstup měl být zdůrazněn reklamním poutačem ze skla a oceli a také nerezovým nasávacím talířem vzduchotechniky, doplněným odtahovými komíny z téhož materiálu. Těmito technickými prostředky, které byly zpravidla skrývány, měla vzniknout „fasáda levná a funkčně poctivá.“ Dvorní fasáda pak měla být opatřena keramickým obkladem doplněným popínavými rostlinami, čímž měla vzniknout v rámci vnitrobloku, přístupného vedle prodejny také novou pasáží, klidová zóna „s málo známým výhledem na pitoreskní kulisu dvorních fasád a okolních domů.“125 K urbanistické studii bylo vypracováno několik oponentních posudků, mj. od nestora sociologie Jiřího Musila či od Jindřicha Krise. Třebaže všichni oponenti oceňují originalitu a modernost projektu, objevila se i řada výhrad, týkajících se především dopravních problémů spjatých s jednosměrným provozem, nedostatečnou parkovací kapacitou a značné stísněnosti komunikací, způsobenou malou vzdáleností jednotlivých budov. Jindřich Krise pak kritizuje také krajinářskou kompozici i řešení zeleně, kdy navrhuje zástavbu situovat na svahy. Tuto výtku odmítl Petr Vaďura. Ten v této souvislosti podotýká, že se jedná o přežitou koncepci, která má své kořeny v klasických teoriích městské zeleně, formovaných na konci 19. a počátku 20. století, navzdory tomu, že se dodnes zastává na katedře urbanismu ČVUT. Dle jeho soudu je proto lépe ponechat obtížně zastavitelné svahy, neboť „vytvářejí v panoramatu města zřetelné césury.“ Zároveň konstatuje, že se „zatím městským orgánům podařilo pouze zhoršit zděděné vztahy tím, že zeleň na svazích je zakrývána výškovými objekty… a v údolní nivě se zatím snaha o integraci

zeleně ve větším měřítku nezdařila.“126 Jiří Musil má zajímavý postřeh, kdy se ptá, zda nové centrum neodčerpá zájem zákazníků a kupní sílu od menších obchodů a tyto ulice nezačnou „společensky živořit.“127 Že se jedná stále o aktuální otázku, ostatně výmluvně dokládá i neutěšený stav řady dnešních měst. Ani tento pozoruhodný projekt však nebyl, až na výjimky (studie hotelu na Soukenném náměstí, dostavba obchodního domu Baťa, 1971), z rozhodnutí Útvaru hlavního architekta dále rozpracován.128 Důvodem bylo rozhodnutí rezervovat místo pro jihovýchodní úsek plánovaného okruhu okolo dolní terasy města, což mělo za následek nemožnost realizace celé první etapy výstavby (objekty A2, A3).129 Studie Školky tak dodnes zůstává posledním příspěvkem usilujícím o skutečně komplexní dopravní a urbanistické pojetí dolního centra metropole severu.

Moderně zvoní hrana Jak jsme mohli vidět, neortodoxní koncept Školky byl stále ještě dítětem optimistického étosu šedesátých let a je tedy nabíledni, že svým experimentálním pojetím i náročností nemohl v podmínkách zprůmyslněného, typizovaného stavebnictví uspět. Nastupující sedmdesátá léta se vyznačují spíše prognostickým, racionalistickým přístupem v územním plánování, určujícím základní urbanizační kostru, jež se dotváří dle potřeb, ekonomických možností a tempa společenského vývoje. Patrné jsou jak snahy o segregaci forem dopravy a upřednostnění pěšího provozu, tak i první reflexe ekologické problematiky, související se „zvědečtěním“ městského plánování.130 Oproti západní Evropě byl urbánní rozvoj díky centrálnímu plánování pod větší kontrolou. Začalo se stále více zohledňovat ekonomické hledisko, na město se nahlíželo z hlediska spotřební i obslužné funkce a průmysl přestal být jediným určujícím prvkem při plánování. Do popředí se tak dostávají tzv. koncepce osídlení a koncepce urbanizace, stejně jako v zahraničí zaměřené na rozvoj aglomerací, jejichž zpracováním byl pověřen Terplan – státní ústav pro územní plánování.131 Zároveň je patrný ústup od utopických konceptů, byla uznána univerzalita urbanizačních procesů, kladl se větší důraz na ekonomickou aktivitu sídelních struktur 79


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Luboš Doutlík, Karel Marhold, Jan Mužík: studie PÚP centrální oblasti Liberce (1972). Architektura ČSR 1973.

a koncentraci ekonomických a sociálních činností založenou na racionalitě.132 Jiří Musil tuto změnu výstižně označuje jako cestu „od utopie k realismu“.133 Když byl Útvar hlavního architekta postaven před nutnost pokračovat v regulaci dolního centra bez SIALu a Školky, obrátil se na libereckou pobočku Pragoprojektu s objednávkou dopravní studie a urbanistické řešení zadal katedře urbanismu ČVUT (1972). Rovněž tomuto projektu předcházela sociologická studie Časový režim a funkční využití centra Liberce, zpracovaná Zdeňkem Raimanem (který se podílel i na studii Liberec je vaše město), Zdeňkem Kosinou, Boženou Ducháčkovou a Ivanou Šilhavou na základě sledování, které probíhalo v ročním intervalu 1. 10. 1970 – 30. 9. 1971. Cíle, pojetí i zpracování byly průběžně konzultovány se zmíněným Útvarem hlavního architekta (Miroslav Podobský, Miroslav Ulmann, Karel Kout, Karel Žižlavský) a ateliérem 80

SIAL (Miroslav Masák, Martin Matějů). Teoretická stránka pak byla diskutována s Výzkumným ústavem výstavby a architektury (VÚVA) v Praze (Jiří Musil) a Brně (Karel Strejc, Miluše Pazderová).134 V případě dolního centra autoři výstižně konstatují, že sice již v meziválečném období bylo zamýšleno coby nový obchodní střed města, ale bez žádoucí „snahy o organické včlenění objektů do města spíše jako soutěž investorů, bez ohledu na budoucí uspořádání prostoru i celého města.“ Zároveň dodávají, že „odkládání přestavby centra je ve světle výsledků této studie kardinálním omylem.“ Proto zdůrazňují nutnost řešit současně dolní i horní terasu centra v „zájmu jednotného architektonického pojetí“, neboť „přes všechnu polyfunkčnost jednotlivých objektů“ jsou „zastánci sektorové koncepce centra.“135 Dílčí náměty a doporučení byly následně částečně zapracovány do následující urbanistické studie.

132_MUSIL, Jiří. Vývoj a plánování měst ve střední Evropě v období komunistických režimů. In: Sociologický časopis XXXVII, 2001, č. 3, s. 287. 133_MUSIL (cit. v pozn. 131), s. 283. 134_RAIMAN, Zdeněk et. al. Časový režim a funkční využití centra Liberce (strojopis). Liberec: ISO – družstvo inženýrských služeb, 1971, s. 2. 135_Ibidem, s. 10 a 143.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

136_DOUTLÍK, Luboš. Liberec centrum. Studie PÚP centrální oblasti. In Architektura ČSR XXXII, 1973, č. 7, s. 346. 137_DOUTLÍK, Luboš. Vliv automobilové dopravy na strukturu města. Architektura ČSR XXXII, 1973, č. 5, s. 216–228.

Na jejím zpracování se podílela trojice urbanistů z ČVUT – Luboš Doutlík, Karel Marhold, Jan Mužík a jako poradce profesor Jindřich Krise. Město pak zastupovala dvojice konzultantů, Miroslav Ulmann a Karel Kout.136 V souladu s požadavkem sociologické studie se již neomezovala jen na dolní terasu, ale řešila centrum jako celek, včetně dnešního Benešova a Sokolovského náměstí. Dopravní otázky měl na starosti Luboš Doutlík, autor obsáhlé aspirantské práce z let 1963–71, věnované této problematice a částečně uveřejněné v Architektuře ČSR.137 Jejím leitmotivem byla diferenciace automobilové sítě na základní, obslužnou a místní a její segregace od pěší dopravy. Studie představovala návrat k funkčnímu zónování, kdy centrální oblast byla rozdělena do několika celků. Hlavní městská osa nádraží – Lidové sady, tvořící kompoziční páteř města měla mít v úseku nádraží – Soukenné náměstí ráz obchodně-reprezentační, v úseku dolní centrum – Pražská ulice a ul. 5. května ráz obchodní a kulturně-společenský a v posledním úseku Masarykova ulice – Lidové sady pak ráz rekreační.

Dolní centrum bylo definováno jako území celoměstské vybavenosti, spojující obchod, služby, administrativu a bydlení. Plánováno bylo doplnění dalším výběrovým obchodem, domem služeb, obchodním domem Magnet, administrativou správního charakteru, dopravním centrem (terminálem), parkovištěm a kulturním domem. Území přiléhající k severu (horní centrum) chápali zpracovatelé jako oblast výstavních trhů, s čímž souvisel požadavek na rozšíření parkovacích ploch a novostavbu hotelu. Keilův vrch měl být jako stabilizované a vyvážené obytné území doplněn lokálním centrem a svahy pod Sokolovským náměstím měly formovat terasové domy. Také Kristiánov měl být ve své východní partii asanován a doplněn bytovou výstavbou (sídliště Bída II.). Dopravní otázky byly zapracovány do Plánu organizace dopravy (POD), který postihoval zejména klasifikaci komunikační sítě, dopravní směry, místní úpravy provozu, vedení linek MHD, směry pěší dopravy a také vnitřní okruh. Ten měl využívat v převážné míře stávající komunikace; výjimkou byla tzv. Nová Chrastavská

Luboš Doutlík, Karel Marhold, Jan Mužík: skica nového řešení prostoru Soukenného náměstí. Architektura ČSR 1973.

XXII 2021 1

81


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Luboš Doutlík, Karel Marhold, Jan Mužík: panoramatický pohled na dolní centrum s patrnými mimoúrovňovými křižovatkami. Architektura ČSR 1973.

(dnešní prodloužená Sokolská ulice).138 Počítalo se také se zřízením hromadných garáží, situovaných podél zmíněného okruhu, přičemž ty největší měly vzniknout přibližně na místě dnešního parkovacího domu v Blažkově ulici. S ohledem na místní podmínky se přistoupilo ke zdůraznění tangenty podél nádraží, zpřesnění trasy Františkov – tunel pod Sokolovským náměstím, uvolnění průjezdů Rumunskou a Palachovou ulicí a propojení třídy Dr. Milady Horákové do ulice Na Rybníčku a dále na západní tangentu. U veřejné dopravy se uvažovalo o jejím vymístění z ulic Revoluční, Pražská a Moskevská do ulice Fügnerovy, k čemuž nakonec také došlo. Dopravní kostru tak měla tvořit obvodová síť základních městských tangent včetně mimoúrovňových křižovatek a systém vnitřních obslužných komunikací se zamezením průjezdu centrem, čímž měly vzniknout chráněné pěší zóny.139 „Bezautomobilová zóna“ měla vzniknout ve středu města v ulicích 5. května, Pražská, Moskevská, Revoluční, Jánská, v části třídy 1. máje a na Soukenném a Benešově náměstí.140 Chybět neměl ani ucelený systém zeleně (včetně parku v prostoru Papírové ulice), tvořený klíny podél Nisy. Výmluvné svědectví o tehdejším přístupu k rázovité zástavbě na místě zamýšleného parku podává dobový tisk: „ukazovák sympatického projektanta cestoval po plánu hned sem, hned tam. Co chvíli se ozýva82

lo slůvko demolice, a následoval výčet ulic: Široká, Na Ladech, Papírová a množství dalších uliček, které se až do svahu Na Ladech vinou jako pramínky. Ta místa jsou v plánu sytě zelená. Proč? Protože právě tady bude vytvořena tzv. zóna klidu jako protiváha rušného centra.“141 Prostorová kompozice plánu byla založena dle slov zpracovatelů „na respektování topografického reliéfu centrální oblasti.“ Jádro tvořily nízké hmoty v centru (obchodní a kulturní dům), lemovaný „vějířovitou pyramidální formou“ nových objektů garáží, domu služeb apod., které na obvodu měla doplnit další lemovka výškových objektů jižně a jihozápadně Nisy. Funkčně bylo centrum navrženo jako polyfunkční smíšená zóna, což mu mělo zajistit „prioritu, specifickou atmosféru a stálou živost.“142 Dle Vaďurova názoru přinesla zajímavé postřehy především v prostoru horní terasy, zejména bytovou výstavbu za náměstím Českých bratří a k ní se vížící pěší trasu v linii Moskevská – Boženy Němcové – nám. Českých bratří.143 O dolní terase naopak lakonicky říká, že se studie vypořádala se sladěním zástavby s dopravní sítí tak, že ji obešla a zástavbu opět situuje na svahy (např. zmíněné terasové domy). Projekt byl tudíž nakonec přijat s výhradami, hlavně hmotové řešení „nemírně akcentující roli výškových budov na okolních svazích.“ Proto bylo rozhodnuto, že dojde k jeho přepracování ze

138_O vývoji a přestavbě města Liberce. Vpřed 22. 10. 1974, s. 5. 139_DOUTLÍK (cit. v pozn. 136), s. 349. 140_Hlavní zásady nového dopravního režimu. O vývoji a přestavbě města Liberce (zvláštní příloha). Vpřed 25. 10. 1974, s. 5. 141_ŠTĚPÁNKOVÁ, Eva. Exkurze do budoucna. Vpřed 5. 1. 1979, s. 1. 142_DOUTLÍK (cit. v pozn. 136), s. 350. 143_VAĎURA (cit. v pozn. 3), s. 147.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Návrh nového řešení třídy 1. máje. Liberec minulosti a současnosti 1980. 144_Ibidem, s. 149. 145_Dílo československo-polské spolupráce. Vpřed 1. 9. 1978, s. 1.

strany ateliéru územního plánování pod vedením Miroslava Ulmanna.144 Krok správným směrem bezesporu znamenalo především upuštění od mimoúrovňových komunikací, které by značně negativně poznamenaly dolní partii města. Klíčovou součástí celkového konceptu byly i nové reprezentativní budovy v čele s kulturním domem, které měly architektonicky dotvořit neuspořádaný a demolicemi poznamenaný prostor dolního centra. Nová zástavba šla až na výjimky obvyklou cestou výrazných solitérů s minimem vazeb na okolí, jako v případě výškové provozní budovy koncernu Elitex (1978).145 Dru-

hý „liberecký mrakodrap“, vzešlý ze spolupráce CHZB Budimex a PZO Strojexport, vystavěl Opolský stavební podnik a o deset let později ho doplnilo horizontální zalomené křídlo (pozdější Elitron), vybudované ve druhé etapě (1988). Zřejmě nejambicióznější podnik představoval nový kulturní dům, který prošel poměrně dlouhou genezí (viz soutěž 1961). Rozložitý komplex měl obsahovat mj. i klub mladých, restaurace a tři menší kina, přičemž mezi ním a obchodním střediskem měl vzniknout klidový prostor ve formě agory. Vypracováním projektu byl

Situace zachycující prostor dolní terasy s obchodním střediskem Ještěd, kulturním domem v jeho původně plánované podobě a další zamýšlenou zástavbou. Architektura ČSR 1986.

XXII 2021 1

83


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

146_SOkA Liberec, MNV Liberec, Kulturní dům pracujících Liberec – Gottwaldovo náměstí Stavoprojekt, inv. č. 498, kt. 596. 147_HOFFMANNOVÁ, Alexandra. Kam za kulturou? In BERAN, Lukáš, VORLÍK, Petr et al. (A)typ: architektura osmdesátých let. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, 2019, s. 187. 148_SOkA Liberec, MNV Liberec, Kulturní dům pracujících Liberec – Gottwaldovo náměstí Stavoprojekt, inv. č. 498, kt. 596.

Kulturní dům na perspektivní kresbě Pavla Vaněčka. Architektura ČSR 1979.

v roce 1976 pověřen Stavoprojekt Liberec. V něm byly vypracovány tři alternativní návrhy, z nichž byla vybrána studie Pavla Vaněčka a Pavla Švancera. Jak oba autoři konstatují v textové části svého návrhu, „svým umístěním je objekt „Domu kultury“ předurčen k vyvrcholení architektonické kompozice jádra centra. Objekt by měl formovat a částečně uzavírat nový městský prostor dolní úrovně centra a spolu s obchodním domem mu vtisknout specifický a neopakovatelný ráz nekonvenčního charakteru“.146 Typologicky se jedná o reprezentanta tzv. monobloků, v nichž se architekti pokusili vyřešit složitý provoz na kompaktním půdorysu čtverce nebo obdélníku.147 Samotná realizace byla rozdělena do čtyř etap. V průběhu první měl vzniknout Dům kultury, na který měla posléze navázat restaurace, trojice kin a klub mládeže. Měla tak prakticky zaniknout dnešní Jánská ulice, která by se stala součástí zmíněné agory a její funkci měla převzít třída 1. máje. K realizaci však nakonec dospěla pouze první etapa zahrnující pouhou třetinu plánovaného komplexu. Forma nového Domu kultury byla již od počátku pojata jako „klidná architektonická hmota s jasným horizontálním členěním“, kontrastující s členitými fasádami obchodního střediska Ještěd. Měla vytvářet podnož historickému jádru města a zároveň ne84

narušovat jeho panorama.148 Jak výstižně ve své recenzi na novostavbu v Architektuře ČSR podotýká Jiří Hubka: „autor Domu kultury, situovaného do sousedství architektury obchodního domu, se nepodřídil sugestivnímu náboji tohoto díla, ale šel cestou tvorby vlastní, svébytné. Proti členitosti jeho tvaru postavil sevřenost, proti výbušnosti ukázněnost a proti členícím vertikálám jeho obkladu skleněné, střechovitě skloněné stěny v bronzových elegantních rastrech, proti dynamice horizontálu, klid“.149 Interiéry jsou nápaditě koncipovány tak, aby došlo k vizuálnímu propojení všech prostor s parterem „agory“ a exteriérem, k čemuž napomáhá průhledná skloněná stěna fasád s elektrofloatovým zasklením do atypického bronzového eloxovaného rámu umožňující dobré proslunění agory i působivé efekty v exteriéru (zrcadlení oblohy). Hlavní sál byl koncipován se značnou variabilitou, kdy např. jeviště je možné upravit v horizontálním i vertikálním směru. Může tak být využíván pro společenské akce (plesy, módní přehlídky), divadelní produkce, koncerty i konference. Významné prostory mají teplé barevné ladění, na nosných konstrukcích skeletu je užit pohledový beton a stěny jsou z režného zdiva dotvářejícího působivé vyznění interiérů. Investorem byl n. p. Textilana, generálním projektantem Stavoprojekt Liberec a dodaFontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

149_HUBKA, Jiří. Dům kultury ROH v Liberci. Architektura ČSR XLV, 1986, č. 1, s. 6–7. 150_Ibidem. 151_SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Dům kultury ROH v Uherském Brodu. In Architektura ČSR XLVII, 1988, č. 1, s. 54. 152_Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 870-III.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

vatelem Pozemní stavby. S hlavním architektem Pavlem Vaněčkem spolupracoval na interiérech Pavel Wieden, statiku měl na starosti Václav Voda, konstrukce Josef Patrman a na výtvarné výzdobě se podílela celá plejáda umělců, mj. Slavoj Nejdl, Jiří Nepasický, Jiří Dostál, Jan Lukáš a další. Objekt je dodnes zachován v nebývale autentickém stavu, a to včetně stylových interiérů. Třebaže ho negativně poznamenala ztráta urbanistických souvislostí po demolici obchodního střediska Ještěd i skutečnost, že nebyl realizován celý záměr, jedná se bezesporu o hodnotnou a sebevědomou architekturu. Opět si vypůjčíme slova Jiřího Hubky: „Architektura vlastní stavby Domu kultury je syntézou odvážně a zrale promyšlených funkčních vazeb dispozice interiéru a plenéru, prozrazující vytříbený autorův smysl pro kontinuitu architektury s širším prostředím a bezprostředním okolím.“150 Architektonické kvality oce-

nila i Radomíra Sedláková, která podotýká, že „teprve poslední léta ukazují, že tam, kde se z nejrůznějších důvodů s výstavbou svého kulturního stánku neukvapili a k jeho pořízení se dostali až nyní, v mnohém vydělali. Za nejtypičtější příklady uveďme Liberec a Uherský Brod.“151 Druhou architektonicky zajímavou budovou je někdejší politická škola, která vznikla v proluce třídy 1. máje. Autorem originálně koncipovaného, dnes bohužel razantně přestavěného objektu, byl architekt Pavel Švancer, který na projektové dokumentaci začal pracovat v roce 1985.152 V architektonických formách se zde začíná hlásit o slovo postmoderna, což dokládá i výrazně kontextuální přístup. Projevilo se to i v recenzi Jiřího Hubky, který konstatoval, že „není rozumné a hospodárné vše zbořit a stavět nové, ale je nutné především zachraňovat, modernizovat a nové

Pavel Švancer: model Domu politické výchovy na třídě 1. máje. Architektura ČSR 1987.

XXII 2021 1

85


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

citlivě včleňovat do zbytkové struktury zastavění, často do četných proluk… Ateliér Pavla Švancera se touto problematikou intenzivně zabývá, také Dům politické výchovy je jedním z příkladů řešení vysoce aktuálního úkolu naší doby.“153 Návaznost na okolní historickou zástavbu je patrná jak v respektování výškové hladiny, tak i rastru oken, zaniklém žulovém obkladu fasád a sálu v nejvyšším podlaží, navazujícím na kordonovou římsu vedlejší banky. Tradiční městský parter pak dotvářelo atypické loubí ve „vysokém řádu“ dvou podlaží před prodejnou politické literatury. To bylo zvoleno záměrně, neboť po dokončení třetí etapy domu kultury mělo být hlavní průčelí pozorovatelné jen z malého odstupu a tento handicap mělo minimalizovat právě bohaté pročlenění parteru.154

Neméně razantní zásahy byly plánovány také v historickém jádru, kde se počítalo rovněž s plošnými demolicemi v rámci studie „Centrum Sever“, zpracované týmem Miroslava Ulmanna (1977), která víceméně udávala směr až do roku 1989.155 Především dopravní řešení se stalo podkladem pro územní plán a následné demolice.156 Zároveň jsou zde však anticipovány i pozdější realizace, jako zástavba na místě dnešní Krajské vědecké knihovny, kde mělo vzniknout víceúčelové zařízení, či Nová Pastýřská. Velkou proměnou mělo projít nejen rázovité Bedřichovo město s ulicí Na Ladech, kde se počítalo s novým obytným okrskem, doplněným nákupním střediskem, ale i bezprostřední okolí centra (Liliová ulice se společnou budovou Skloexportu, Čechofrachtu a obchodní banky).

Studie

153_HUBKA, Jiří. Dům politické výchovy v Liberci. In Architektura ČSR XLVI, 1987, č. 6, s. 519. 154_Ibidem, s. 520. 155_Studie Centrum sever. Městské urbanistické středisko Liberec, Ing. arch. Miroslav Ulmann, Ing. arch. Václav Macek, Ing. Karel Kout (1977), Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování. 156_Za informaci děkuji Ing. arch. Šárce Jaklové.

Zdeněk Chládek a kolektiv: model nerealizovaného rozšíření areálu SVÚT s centrální sekcí, pootočenou o 45˚, vymezující prostor tangenty v centrální části města (1989). Zajímavé je rovněž zachycení zamýšleného rozsahu kulturního domu. Severočeské muzeum v Liberci.

86

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Miroslav Ulmann a kolektiv: urbanistická studie středu Liberce (1977). Zajímavý je mj. zamýšlený tunel pod Malým náměstím, ústícím do Nové Pastýřské. Magistrát města Liberce, archiv Oddělení úřadu územního plánování.

157_STÁRA, Rudolf. Hory – hotely – turistika. Vpřed 23. 3. 1976, s. 3. 158_SOkA Liberec, MNV Liberec, hotel Radnice, inv. č. 489, sign. S218, kt. 596. 159_SEDLÁKOVÁ, Radomíra, LUKEŠ, Zdeněk, HUBÁČEK, Karel et al. Mladí architekti – Ústí nad Labem – Liberec (katalog výstavy). Liberec: s. n., 1987, nepag.

XXII 2021 1

Zřejmě nejambicióznější příspěvek doznívající moderny v samotném srdci města představovala zamýšlená dostavba hotelu Radnice na náměstí Dr. Edvarda Beneše. Pozoruhodný strukturalistický projekt (1975) zpracoval Pavel Švancer po požáru původní budovy v roce 1971. V první etapě (1977–81) se počítalo s rekonstrukcí historické budovy, na niž měla navázat „přístavba“ s kapacitou 500 lůžek a s garážemi pro 120 automobilů.157 Hotel byl situován za historickou zástavbou náměstí v prostoru dnešního nákupního centra Plaza a svou sebevědomou modernistickou fasádou se měl obracet do Palachovy ulice. Neobvyklou součástí celkové koncepce byla i zamýšlená podpovrchová veřejná doprava, která však skončila pouze u výhledové studie.158 Později se uvažovalo, že na místě hotelu vznikne obchodně-provozní budova Skloexportu, ale i ta zůstala jen ve stádiu projektového úkolu.159 Ačkoliv hotel nakonec nedospěl k realizaci, alespoň umožnil stavbu Oblastního závodu České státní pojišťovny ve Felberově ulici od člena Školky SIAL, Jiřího Suchomela. Budova vypracovaná ve stylu high-tech byla zahrnuta do urbanistické studie právě díky záměru na vybudování hotelu. Novostavba byla navržena jako přístavba k sousednímu objektu někdejší ČSP čp. 4-V. Projekt se již od počátku potýkal s nedostatkem peněz.

Pavel Švancer: nerealizovaný projekt dostavby hotelu Radnice (1975). SOkA Liberec.

87


Studie

Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Dostavba oblastní pobočky České státní pojišťovny ve Felberově ulici. Skica a snímek budovy krátce po dokončení. Archiv Jiřího Suchomela.

V prostředí investiční výstavby nepatřila pojišťovna mezi silné partnery a nebyla schopná získat generálního dodavatele. Musela tudíž sama pro tento účel zakoupit jeřáb a všemožně vycházet vstříc Pozemním stavbám Liberec, které dodaly montovaný železobetonový skelet MS 71.160 Na návrzích autor pracoval již od roku 1974 a vytvořil hned několik variant řešení.161 Montovaný skelet ovšem poskytoval velmi omezené možnosti a levnější typová fasáda se nemohla použít pro velký rozpon konstrukce. Proto architekt uplatnil netradiční řešení na principu „akvária“ a pojišťovnu sestavil ze dvou autonomních částí. Skelet s malou nosností zakryla lehká vrstvená fasáda, ztužená pomocnou ocelovou konstrukcí, zasklenou sklobetonovými tvárnicemi (copilit). Podle úhlu, denní doby a počasí bylo možné skrze copilitovou „slupku“ nahlédnout do útrob budovy a copilit se uplatnil i v interiérech (příčky oddělující kanceláře). Pro lepší začlenění mezi okolní neoslohovou zástavbou byly před okny a prosklení navrženy slunolamy, vytvářející „dekor“. Třebaže byla ve své době stavba chápána jako 88

provizorium a její osobitá architektura nebyla doceněna.Svým technicistním, neofunkcionalistickým pojetím snese srovnání s nejvýznamnějšími zahraničními realizacemi této doby. Jak konstatuje Rostislav Švácha: to, co objektu dávalo „příchuť jedinečnosti a nezastupitelnosti, byla mlžina kovových slunolamů, zhušťujících vrstvu prostoru před vlastním tělem stavby, zdánlivá hrubost a matný lesk jejího skleněného pláště z copilitu, v interiéru pak velkorysost přepážkové dvorany o výšce dvou podlaží.“162 Budovu lze zároveň do jisté míry označit za kontextuální, neboť respektuje výšku, hmotu a tvar okolní zástavby, přičemž copilitový plášť se slunolamy umožnil odlišit neutrální charakter novostavby od bohaté plastické výzdoby sousední pojišťovny a protější spořitelny. V letech 1995–97 prošla přestavbou opět na základě projektu Jiřího Suchomela, kterému se podařilo prosadit kompromisní řešení, reflektující původní pojetí, a to i navzdory prvotnímu požadavku investora na „důstojnou“ kamennou fasádu.163 Protože ČP rezolutně odmítla obnovit copilitový plášť,

160_SUCHOMEL, Jiří, ŠAML, Martin. Přestavba České pojišťovny v Liberci. In Architekt XLIII, 1997, č. 18–19, s. 22. 161_ŠRÁMKOVÁ, Karin. Česká státní pojišťovna v Liberci. In BERAN, Lukáš, ŠVÁCHA, Rostislav, ed. Sial. Olomouc: Arbor vitae, 2010, s. 154–155. 162_ŠVÁCHA, Rostislav. Problém omládnutí. In Architekt XLIII, 1997, č. 18–19. s. 25. 163_ŠRÁMKOVÁ (cit. v pozn. 161), s. 159.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

164_KORYČÁNEK, Rostislav. Postmoderna jako antiteze české architektury. In Bulletin Moravské galerie v Brně 2020, č. 82, s. 52. 165_LOUDOVÁ, Jiřina. Postmodernismus. Skutečnost a mýtus. In Architektura ČSR XLIII, 1984, č. 4, s. 154.

Radim Kousal: studie obchodně-provozní budovy Skloexportu, model. Rozložitý objekt, ovlivněný zřetelně postmodernou, měl stát na místě dnešního obchodního centra Plaza. Architekt se v tomto případě snažil zamýšlený komplex i přes jeho rozměry přizpůsobit okolní zástavbě, čemuž mělo přispět členění fasád, výškové odstupňování sledující niveletu komunikace i vnitřní atria, provzdušňující mohutnou hmotu. Mladí architekti – Ústí nad Labem – Liberec 1987.

vnější konstrukci včetně slunolamů nahradil nový plášť (zachována nicméně zůstala původní nosná konstrukce fasády) osazený tabulemi z floatového, tónovaného skla. V polovině osmdesátých let se ovšem ke slovu již stále výrazněji začala hlásit postmoderna. Díky své západní inspiraci nabírala z počátku jisté protirežimní vyznění, aby se po roce 1989 stala „dominantním výrazovým XXII 2021 1

a architektonickým prostředkem a do určité míry také oficiálním reprezentativním stylem“, odrážejícím euforii devadesátých let.164 Vznik postmoderny, která se začíná na Západě konstituovat již v průběhu šedesátých let, nicméně nebyl podmíněn jen kritikou „zprůmyslněné výstavby, přejímající v často pokleslé formě estetické normy funkcionalismu.“165 Ovlivnil ji 89


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Pavel Vaněček: nerealizovaná ukázka „domu do historického centra“, situovaného vedle obchodního domu Baťa a model atypické zástavby v ulicích Tovaryšský vrch, Héliova a Frýdlantská. Architektura ČSR 1988.

i odklon od abstrakce, „nový surrealismus“, „nový realismus“, pop art či brutalismus. K nám se postmoderní reflexe dostává se značným zpožděním, a tak není divu, že se začíná prosazovat zejména v souvislosti s kritikou panelových sídlišť, třebaže se s její recepcí lze setkávat na stránkách odborného tisku již od konce sedmdesátých let.166 Otakar Nový spatřoval hlavní slabiny moderny v důsledném antihistorickém přístupu, přecenění univerzálnosti racionalistických koncepcí jdoucí ruku v ruce s nedoceněním lokálních specifik, „přenesení principů racionalistického průmyslového urbanismu na město a jeho rozkloubení na segregované komponenty“ dle funkce, favorizaci automobilové dopravy, monofunkčnosti objektů, přecenění vědecké složky na úkor umělecké či „zavedení urbanistických a stavebních 90

racionalistických stereotypů jako obecné normy výstavby.“167 S postmodernou se tudíž do popředí dostává důraz na individualizaci, citovost a dramatičnost architektonického výrazu, kontrastující s univerzálností, stereotypností a monotónností zplanělého internacionálního stylu. Nedílnou součástí postmoderního výraziva jsou samozřejmě také historické reminiscence, ovšem nikoliv jako přímá citace kompozičních principů, ale projevující se uplatňováním hmotových, tvarových, materiálových i barevných kompozic a nového tvarosloví, které historický odkaz pouze asociují. Důležitým motivem se stává i návrat k pitoresknosti a romanesknosti, tedy dle Roberta Venturiho k půvabnosti, malebnosti a zajímavosti.168 Charles Jencks principy utvářející postmodernu popisuje následovně: „…postmoderní budova je stručně

166_BABÁČEK, Bořislav, KUČERA, Jiří, OUŘECKÝ, Jaroslav. Řeč postmoderní architektury. Architektura ČSR XXXVII, 1978, č. 9–10, s. 463–467; ŠEVČÍK, Jiří, ŠEVČÍKOVÁ, Jana. Postmodernismus bez pověr, ale s iluzí. In Umění & řemesla 1983, č. 2, s. 44–52, 67–68; ŠEVČÍK, Jiří, ŠEVČÍKOVÁ, Jana. Postmodernismus a my II. In Umění & řemesla 1987, č. 4, s. 15–17; KUHN, Ivan. Pozdnomoderná architektúra. In Architektura ČSR XLIV, 1985, č. 6, s. 279. 167_NOVÝ, Otakar. Moderní a postmoderní architektura. In Architektura ČSR XLIII, 1984, č. 4, s. 158. 168_LOUDOVÁ (cit. v pozn. 165), s. 155.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

169_Ibidem, s. 156. 170_Ibidem. 171_Anketa Co považujete za hlavní problém v regeneraci centrálních částí českých a moravských měst?, odpověď Ing. arch. Jana Kováře ze Stavoprojektu Opava. In Architektura ČSR XLVII, 1988, č. 3, s. 37. 172_Jsou panelové domy ještě potřeba? Vpřed 1. 9. 1987, s. 3. 173_Modernizace a výstavba v centru Liberce. Proč byly narušeny základy? Vpřed 9. 8. 1985, s. 2; Budoucnost náměstí Bojovníků za mír. Vpřed 28. 8. 1987, s. 2. 174_ULMANN, Miroslav. Potřebuje Liberec byty a kde je stavět? Vpřed 4. 12. 1987, s. 3. 175_BUKAČOVÁ, Jana. Město na sídlišti. In BERAN, Lukáš, VORLÍK, Petr et al. (A)typ: architektura osmdesátých let. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, 2019, s. 61. Dobře je to patrné např. na víceméně monotematickém šestém čísle Architektury ČSR 1981, kde se objevují texty Jiřího Lasovského, Viktora Tučka a Věkoslava Pardyla, věnované právě problematice parteru. 176_HUBKA, Jiří. Bytová výstavba a komplexní regenerace měst. In Architektura ČSR XLVII, 1988, č. 3, s. 36. 177_Ibidem, s. 34. 178_KOTALÍK, Jiří Tomáš. Česko-Slovenská obchodní banka v Liberci. In Architekt XLI, 1995, č. 21–22, s. 8.

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

řečeno taková budova, která promlouvá zároveň ke dvěma společenským vrstvám. Jednak k architektonické obci, zabývající se specifickými architektonickými významy, jednak k široké veřejnosti či místním obyvatelům, které zajímají spíše otázky komfortu, zachování tradice a způsobu života… Nejpostmodernější jsou budovy charakteristické zjevnou dualitou, vědomou schizofrenií… V zásadě se dá tento „jazyk“ nazvat radikálním eklektismem. Vytváří z různých částí, stylů a subsystémů novou tvůrčí syntézu.“169 Moderní „pluralitní společnosti“, diferencované sociálně, kulturně i ekonomicky tak musí odpovídat i „pluralitní architektura“.170 Značně akcentované byly tyto úvahy právě v oblasti urbanismu, který začal opětovně rehabilitovat ducha i kompozici „tradičního“ města, jeho genia loci, loubí, či individuální a zároveň kontextuální pojetí domovních bloků. „Má-li se tento stav zlepšit, je nutno poslání současného urbanisty přiblížit úloze domácího lékaře, který se snaží vyhojit bolestivé rány. Nová řešení musí umožňovat určitou rehabilitaci „pravého městského ruchu“, který je spjat s obrazem tradiční městské ulice či náměstí. Nedovolit dodavatelům radikální a velikášské zásahy do městských center panelovou technologií.“171 Uvedené myšlenky rezonovaly na sklonku osmdesátých let také v Liberci, včetně kritiky panelových sídlišť, která začínala pozvolna pronikat i na stránky denního tisku.172 Ostatně není náhodou, že právě v této době bylo přistoupeno k obnově východní fronty náměstí Dr. Edvarda Beneše, která byla opětovně vybudována jako volná replika původních domů, a po přeložení tramvajové tratě do Rumunské ulice došlo také ke zřízení pěší zóny.173 V prostoru centra se zároveň plánovala i nová zástavba (ulice Frýdlantská, Rumunská, Pražská a Papírová) „v technologiích, které budou přizpůsobeny výstavbě v centru“, kdy se počítalo s „architektonizováním“ stávajících soustav, domy s atypickým pláštěm a ustupujícím patrem, nebo sešikmenou střechou, až po „dům do historického centra“ z odlišné technologie bez těžké montáže, ale za použití prefabrikovaných prvků.174 Liberecký Stavoprojekt patřil v tomto ohledu k průkopníkům, neboť již v roce 1986 vypracoval pod vedením Pavla Vaněčka návrh technologického řešení

bytových domů do městských center. Studie představila bytové domy na principu otevřené buňkové typizace s individuálním řešením parteru a variabilním řešením podstřeší a průčelí, přičemž bylo možné zvolit různé technologie (panelovou, monolitickou, monolitický skelet, skelet Prefa). Právě parter se v průběhu osmdesátých let stal oblíbeným, až módním tématem.175 Studie navíc umožňovala vytvářet i velmi štíhlé sekce dobře včlenitelné i do prostorově omezených proluk.176 Tomu odpovídalo adekvátní urbanistické řešení, kdy „blokové zastavění mělo respektovat uliční osnovu prostorů“ a „drobit se do drúzy a solitérů v duchu existující struktury.“177 Reprezentantem tohoto nového typu městské zástavby je komplex domů v ulicích Tovaryšský vrch, Frýdlantská a Heliova z let 1988–92 od zmíněného Pavla Vaněčka, který patří bezesporu k nejhodnotnějším příkladům postmoderny na území města. Původně měl obytný soubor zahrnovat i nárožní parcelu na styku ulic Tovaryšský vrch a Frýdlantská, přičemž projekt dospěl až do fáze železobetonového skeletu. Hrubá stavba byla ovšem později prodána Československé obchodní bance, která zde na základě projektu Karla Hubáčka v letech 1992–94 vybudovala svou expozituru. Hubáček využil a zachoval rozvrh skeletu, kterému nicméně vtiskl střídmé, neofunkcionalistické formy.178 Obytný komplex, který s okolními domy vytváří poměrně intimní prostor jakési piazety, náleží k nejkvalitnějším realizacím tohoto období, výmluvně odrážející dobovou snahu o humanizaci architektury, kdy se zároveň autorovi podařilo oprostit se od pokleslosti a bezradnosti mainstreamové stavební produkce nastupujících devadesátých let 20. století. Pokud bychom měli urbanistické intervence v letech 1945–89 stručně zhodnotit, lze říci, že se opakoval scénář, dobře čitelný i v předchozích etapách, kdy nemalé ambice města a snahy o velkorysé řešení neobstály tváří v tvář běžné realitě. Nemalou úlohu v tomto případě sehrála i postupná „provincionalizace“ města, které se stalo součástí neústrojného Severočeského kraje s centrem v menším a vzdáleném Ústí nad Labem. To se mj. odrazilo také v omezených finančních prostředcích, kdy Liberec nepatřil mezi strategické okresy, a tak většina záměrů zůstala jen ve formě projektů či pouhých studií. 91


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Po roce 1989: mezi Skyllou a Charybdou Po listopadu 1989 dochází k významným celospolečenským a politickým změnám a výraznému uvolnění, které se odrazilo zákonitě i v architektuře a urbanismu. Přichází demontáž ústředního plánování a první polovina devadesátých let se nesla na vlně divoké privatizace. Do procesu územního plánování a jeho schvalování vstoupily individuální, mnohdy protichůdné, zájmy jednotlivých protagonistů, kdy privatizace doposud veřejných prostorů spolu s „neviditelnou rukou trhu“ proměnily původně lineární proces v nelineární s řadou proměnných.179 Velké urbanistické soutěže i rozsáhlá bytová výstavba (pokud opomeneme rodinné domy v tzv. „podnikatelském baroku“) ustupují ze scény a do centra pozornosti se dostává nový stavební program zahrnující zejména bankovní domy a administrativní budovy. Jednu z posledních představovala veřejná anonymní soutěž na ideové urbanisticko-architektonické řešení území třídy 1. máje, vypsaná ministerstvem výstavby a stavebnictví ve spolupráci s MěNV Liberec v září 1989.180 První cenu získal za návrh „Živou vodu středům měst“ kolektiv libereckého Stavoprojektu tvořený Pavlem Janouškem a Borisem Šonským ve spolupráci s Janem Lajksnerem a Vlastou Tondrovou.181 Zanikly projektové kolosy (Stavoprojekt, Zdravoprojet, Chemoprojekt, Skloprojekt atd.) a jejich místo opět zaujaly menší privátní ateliéry a kanceláře. V souvislosti s otevřením hranic se mohla laická i odborná veřejnost důkladně seznámit s architekturou na západ od našich hranic. Zjevné bylo také okouzlení novými technologickými možnostmi a dříve nedostupnými materiály, což bylo ovšem často spíše ke škodě věci. Hlavními úkoly nové doby se staly opulentní bankovní domy, administrativní budovy a obchodní centra. Zkušenosti s komerční výstavbou však byly minimální. Odvrácenou stranou tehdejšího stavebního boomu byla zhusta nízká architektonická kvalita; výmluvně popisuje dobový standard Jaroslav Wertig: „Rozhodnete-li se jít dnes do banky, musíte počítat s tím, že už z dálky na vás bude budova hulákat, že na chromových madlech vstupu necháte čmouhu a v kamenné dvoraně chvíli budete mžourat v záplavě světel odražených v leštěných dlažbách, obkladech a sklech. Aklimatizovat se 92

budete pod plastikovou palmou a systémovým podhledem 60/60. Možná stejně jako ve Velké Británii, kde vrcholná éra postmoderny nese jméno tehdejší premiérky, označíme devadesátá léta jako období klausismu. Období, ve kterém došlo k výbuchu nabubřelosti, povrchnosti, arogance, nejzřetelnějších snad nejvíce v architektuře peněžních ústavů.“182 „Zdá se, že architekti v prvních porevolučních letech s nemalým překvapením zjistili, že náplň jejich profese prošla v západním světě od dob „zlatých šedesátých“ zásadními změnami. Následkem reaganismu a thatcherismu se ve Spojených státech a vzápětí i v západní Evropě začala čím dál jasněji rýsovat polarizace mezi velkými kancelářemi a drobnými hráči… Konsolidace a profesionalizace stavebního průmyslu si přitom na Západě vyžádala vznik stejně pružných architektonických firem, které by byly schopny komunikovat s investorem nejen jazykem působivých architektonických vizualizací, ale především jazykem ekonomie či developmentu“, lakonicky shrnují porevoluční situaci autoři publikace Architektura v přerodu.183 V případě Liberce lze i v této době sledovat pokračující vlnu demolic, kterou nezastavil ani vznik městské památkové zóny (1992). Na druhou stranu je nutno dodat, že město patřilo na konci osmdesátých let stále k sídlům s nejstarším a nejméně kvalitním bytovým fondem. Z měst nad 20 000 obyvatel starším bytovým fondem disponovaly pouze Karlovy Vary, Děčín a Praha, což se samozřejmě odrazilo i na tristním stavu domů.184 Nezanedbatelnou úlohu v tomto směru měla i kategorizace památkového fondu před rokem 1989. Ta prakticky vylučovala všechny nižší kategorie památek z možnosti přidělení finančních prostředků na údržbu nebo opravu.185 Právě památková péče proto hleděla zpočátku do budoucnosti se značným optimismem, ale realita byla neúprosná. Nesmazatelný otisk divokých devadesátých a „nultých let“ v historické tváři Liberce výstižně popsali Petr Freiwillig a Jiří Křížek: „Naděje a přísliby raných devadesátých let, kdy mnohé zanedbané fasády prošly omlazovací obnovou a celkový dojem z města se začal zlepšovat, uplatňování památkového urbanismu (především zachování poměru mezi zastavěnými a nezastavěnými parcelami, zastavění proluk,

Studie

179_LANDA, Filip. Územní plán pro Liberec. Dostupný z WWW: https://liberec-reichenberg.net/ clanky/cist/nazev/70-uzemni-plan-pro-liberec 180_Veřejná soutěž na řešení třídy 1. máje. Vpřed 7. 7. 1989, s. 1. 181_PŘÍHODA, Luboš. Vstupní brána města. Vpřed 15. 5. 1990, s. 1–2; Živou vodu do města. Vpřed, 1. 6. 1990, s. 1. 182_WERTIG, Jaroslav. Rekonstrukce a dostavba strakonické vily. In Architekt XLV, 1999, č. 3, s. 30. 183_DVOŘÁKOVÁ, Dita, GUZIK, Hubert, ZIKMUND, Jan. Architektura v přerodu: 1945–1948, 1989–1992. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, 2019, s. 200. 184_POŠTOLKA, Václav. Nové směry v přípravě bytové výstavby. In Architektura ČSR XLVII, 1988, č. 3, s. 30. 185_HAUSEROVÁ, Milena. Zapomnění, návraty a soudobá interpretace. In BERAN, Lukáš, VORLÍK, Petr et al. (A)typ: architektura osmdesátých let. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, 2019, s. 24.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

186_FREIWILLIG, Petr, KŘÍŽEK, Jiří. Novostavby v historickém prostředí. In Ročenka liberecké architektury 2010. Liberec: Občanské sdružení Cesty 2010, s. 90. 187_MACHOVÁ, Markéta. Architekt: Ještěd v Liberci šel k zemi kvůli prachům. Dostupný z WWW: http://aktualne.centrum. cz/domaci/spolecnost/clanek. phtml?id=636751 188_Magistrát v Liberci. Soutěž na stavbu nové budovy. In Architekt XLIII, 1997, č. 12, s. 25-40. 189_HOLEČEK, Josef. Architektura klausismu a estetika daru. In Architekt XLV, 1999, č. 8, s. 58; HALÍK, Pavel. Kontrast intelektu a přírody. In Architekt XLV, 1999, č. 2, s. 25.

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

a asanovaného území v měřítku historické zástavby, úprava veřejných prostor a omezení dalších demolic historické zástavby) selhalo z důvodu enormního tlaku investorů… Pokud bychom pro historické jádro Liberce hledali symbolické označení, bylo by jím slovo palimpsest – město, které je jako středověký list opakovaně a radikálně přepisováno a přetvářeno, především v závislosti na průmyslu, ekonomice a politice.“186 Architektonická kvalita novostaveb byla až na čestné výjimky také přinejmenším diskutabilní. Za těmi nejzdařilejšími stojí povětšinou odchovanci a členové ateliéru SIAL, i když ani jim se nevyhnuly přešlapy. Výstižně popsal porevoluční stavební produkci Miroslav Masák v rozhovoru pro server Aktuálně.cz: „Liberec v 60. a 70. letech, bez ohledu na společenskou situaci, hrál první housle v československé architektuře. To byla extraliga, to vám potvrdí každý, a dneska je to okresní přebor. A to město je s tím spokojeno. To je zvláštní.“187 Můžeme tak sledovat poněkud schizofrenní situaci, kdy se na jedné straně vypisují velkorysé soutěže jako v případě plánovaného, leč nerealizovaného nového magistrátu ve Frýdlantské ulici na místě dnešního polyfunkčního domu Avicena, a na druhé straně dochází k čistě utilitárním zásahům a dalšímu rozrušování a nerespektování urbanistické struktury města.188 Vedle skutečně městotvorných příspěvků, které pomohly zacelit letité urbanistické rány v srdci města – „špalíčku“ Paláce Centrum na třídě 1. máje (Jiří Suchomel, 1993–97), Krajské vědecké knihovny (Radim Kousal, 1995–2000), či Základní umělecké školy (Pavel Janoušek, Boris Šonský, Pavel Švancer a Pavel Vaněček, 1994–95), vzniká konfekční a předimenzovaná architektura, která naopak obraz města poškodila. Stále rozporuplně je přijímán např. terminál MHD Fügnerova, navržený Patrikem Kotasem (1995–96). Ten prakticky uzavřel průhled směrem k Anenskému dvoru a vytvořil tak novou pohledovou dominantu. Důvodem byla v tomto případě dle slov autora snaha o vytvoření náměstí s převládajícím pěším provozem, do nějž měly tramvaje a autobusy pouze vjíždět. Kontroverzním objektem je rovněž palác Syner (Jiří Suchomel, Martin Šaml, Jaromír Syrovátko, 1995–98), třebaže ověnčený pozitivními dobovými recenzemi. Re-

cenzenti v nich sice hovoří o tom, že „od devadesátých let se architektura vrací ke svému pravému poslání: vytvářet město, urbánní prostředí“, „vědomě se podílí na definování formy a charakteru místa“, na „spojení tradice a kultury moderního s reflektovanou potřebou daru forem a bohaté vizuality“ a odvolávají se na inspiraci „morfologickým kontextem“ města.189 Faktem ale je, že ačkoliv rozložitá novostavba uzavřela a zaplnila rozsáhlou proluku v Rumunské ulici, působí poněkud rozkolísaným a chaotickým dojmem, který umocňuje i shluk tvarů a barev na průčelí. Negativně se na vzhledu budovy podepsala i redukce původního, subtilnějšího návrhu na zásah investora. Svým razantním nástupem do širšího centra zároveň nastavila nové měřítko, což negativně ovlivnilo další podobu dolního centra. V celé své nahotě je tento architektonický a urbanistický „kolaps“ patrný právě v prostoru centra, kde soustředěná výstavba nákupních center (Forum, Plaza, Delta) zásadní měrou poškodila jeho výraz. Symbolem této architektonické impotence se stalo nákupní centrum Forum (Radim Kousal, Richard Černý, Jiří Březina, 2007–10). Projekt již během své přípravné fáze rozpoutal bouřlivou diskuzi a v tisku se objevila řada argumentů pro novostavbu i proti ní. Přestože byla demolice obchodního střediska Ještěd v původním projektu zmiňována pouze jako jedna z možných variant, bylo v průběhu dalších jednání mezi vedením společnosti Tesco Stores ČR, a. s., developerem a libereckým magistrátem o demolici nakonec rozhodnuto, a to i přes snahu odborné veřejnosti o prohlášení obchodního domu kulturní památkou s ohledem na jeho architektonické kvality. Původním záměrem měla být srostlice architektonicky odlišných budov s důrazem na jejich individuální funkce tak, aby celý komplex co nejlépe zapadl do této lokality a reflektoval okolní rostlou zástavbu, přičemž velkou roli v projektu měla hrát také osázená zeleň. Výsledná realizace však ambicióznímu záměru příliš neodpovídá a místo jedné z nejosobitějších staveb svého druhu zaujalo fádní nákupní centrum. K nejangažovanějším zastáncům novostavby patřil pochopitelně její autor, který v této souvislosti mj. uvedl: „Nové centrum Forum Liberec obnovuje a dotváří klasické městské prostory Soukenného náměstí, Fügnerovy ulice a malého náměstí před Kulturním domem a zároveň vytvá93


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Letecký snímek Soukenného náměstí z let 2003 a 2018 s obchodním střediskem Ještěd a jeho nástupcem, obchodním centrem Forum. Mapy.cz

94

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

190_KOUSAL, Radim. Forum Liberec – kulturní a obchodní centrum. In Ročenka liberecké architektury 2005. Liberec: Občanské sdružení Cesty 2005, s. 92–93. 191_ZEMAN, Jaroslav a kol. Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec: Knihy 555, s. 120. 192_Jedná se o Domini park v Brně (2016) od architekta Petra Hrůši a parkovací dům Jana Gayera v Hradci Králové od ateliéru Chmelík & partneři (2017–19). 193_Podrobněji např. KOUKALOVÁ, Martina. Když staré ustupuje novému: asanace během normalizace. In SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie, ed. et al. Paneláci. 2, Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989: kritický katalog k výstavě Bydliště – panelové sídliště. Plány, realizace, bydlení 1945–1989. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2017, s. 232–236; ŠVÁCHA, Rostislav. Stará města, panelová sídliště a denní tisk, 1960–1989. In Zprávy památkové péče LXXV, 2015, č. 4, s. 350–356.

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

ří novodobé městské prostory, jakými je zastřešená ulice propojující Soukenné náměstí s Krajským úřadem, kryté obchodní pasáže a vnitřní prostory náměstí, které sledují přirozené trasy pohybu lidí v centru města… Kompozice jednotlivých objemů, které formálně reflektují městskou rostlou strukturu, podtrhuje prostorový koncept regenerace městských prostorů. Kultivované a různorodé tvarosloví fasád jednotlivých budov jasně odkazuje na tradice liberecké architektury… vnitřní soudobé městské prostory nového obchodního a kulturního centra Forum Liberec jsou nejen novým pěším centrem, ale zejména místem setkávání, oázou relaxace a prostorem performancí… Právě toto citlivé propojení tradice, současnosti a budoucnosti lidské zkušenosti s městským prostředím vytváří jedinečnou příležitost pro město, kde člověk může v jakékoli jeho části bydlet, pracovat, odpočívat, to je žít v něm v každou denní i noční hodinu.“190 Obrázek o tom, nakolik se podařilo tento záměr naplnit, si může každý návštěvník města vytvořit sám. To samé pak lze konstatovat v případě obchodního centra Plaza na Šaldově náměstí. Komplex vznikl na pozemku určeném původně pro nákupní galerii Gallas, jejíž výstavba byla pro nedostatek peněz zastavena v roce 1996. V roce 2006 izraelská společnost Plaza Centers vypsala veřejnou architektonickou soutěž Víceúčelová budova Liberec Plaza s cílem nalézt nejvhodnější koncepci architektonického řešení stavby. První cenu získal poměrně osobitý návrh Richarda Černého, Diany Hockové, Radima Kousala a Josefa Panny z ateliéru Siadesign, druhou cenu Pavel Švancer s Pavlem Vaněčkem (ateliér Union Arch) a třetí cena nebyla udělena. Neuspěl naopak mnohem nápaditější projekt Petra Stolína, který v souladu s charakterem a významem místa počítal s několika menšími samostatnými objekty, zahrnujícími i bydlení a prostoupenými zelení. Oceněné projekty následně prošly „zlevňovacím procesem“ a vznikl těžkopádný a nezáživný finální projekt. Přímo výsměšně při pohledu na výsledek působí text, uveřejněný v informační brožurce, vydané developerem v průběhu stavby centra: „Galerie Liberec Plaza bude stát v jedinečné lokalitě přímo v historickém jádru města a přinese Liberci a celým severním Čechám chybějící článek

nakupování na světové úrovni. Nadčasová moderní architektura plní cíl splynutí s historickým jádrem Liberce a zároveň koresponduje s požadavky města a obyvatel v otázce funkčnosti.“191 Co dodat na závěr? Je evidentní, že pro Liberec je kontinuální převrstvování do jisté míry signifikantní. Urbanistické řešení středu města koneckonců není snadná záležitost. Bohužel na rozdíl od předchozích etap je až nepříjemně často zjevná rezignace na promyšlené zásahy do citlivé městské tkáně navzdory hlasitým proklamacím tvůrců a investorů. Typickým rysem dneška je značná živelnost nikoliv nepodobná gründerským počátkům města, nekoncepčnost a bohužel také bezradnost, ostře kontrastující s promyšlenými koncepcemi uplynulých desetiletí. Dobře je to patrné i na tak banálních úlohách, jako jsou parkovací domy – při pohledu na parkovací dům v Blažkově ulici lze říci, že se jedná o promarněnou šanci. Přitom i parkovací dům se dá pojmout městotvorně, jako v případě nedávných realizací v Brně či Hradci Králové.192 Do budoucna tak tzv. dolní terasa zůstává stále nepokořenou urbanistickou výzvou a ponechává si nadále svou charakteristickou chaotickou a kontrastní tvář. Proto je nezbytné usilovat o zachování a ochranu zbylých budov i jejich adekvátního výrazu a nepřistupovat k bezhlavým demolicím, motivovaným snahou o maximální využití pozemků, které výsledný stav jen zhoršují. Jak jsme mohli vidět, v koncepcích 60. let byla zřejmá návaznost na světovou architekturu, s níž tehdejší sebevědomé projekty držely krok. To je velký rozdíl proti dnešku, kdy naopak mnohdy dochází k aplikaci již překonaných schémat. Na druhou stranu si nelze předchozí etapy idealizovat, neboť ruku v ruce s progresivními proudy a experimenty šla demolice historické architektury a také, až na výjimky, spíše macešský vztah k historickým jádrům měst, a to i pod památkovou ochranou.193 Otázkou je, jak k rozvoji a žádoucí proměně přispěje zpracovávaný územní plán Liberce (Ing. arch. Jiří Plašil). Řada myšlenek provázející kontinuální snahy o regulaci města se ukazuje jako životaschopná i dnes a nový územní plán s nimi pracuje, ať už to jsou evergreeny v podobě tunelů pod nádražím a Malým náměstím (byť v trochu jiné poloze), Nová Pastýřská, Nová Žitavská či snaha vyřešit vnitřní dopravní okruh. V případě námi sledované95


Jaroslav Zeman | „Nechť dnešek vybuduje Liberec nový, Liberec lepší!“ Proměny městského urbanismu v druhé polovině 20. století na příkladu Liberce

Studie

Letecký snímek Šaldova náměstí z let 2003 a 2018, výmluvně dokumentující dramatickou proměnu středu města. Mapy.cz

96

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Studie

194_LANDA (cit. v pozn. 179)

XXII 2021 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

ho Soukenného náměstí pak počítá s přeměnou pasáže mezi náměstím se Švédskou ulicí na veřejné prostranství propojující významné instituce (krajský úřad, magistrát) čímž by mělo dojít k odstranění rušivého uzavření tohoto významného spojení objektem OC Forum. Pozitivním prvkem je rovněž rozšíření tramvajové dopravy, kdy jsou plánované nové odbočné větve z páteřní tratě Lidové sady – Horní Hanychov. První vedená linií Šamánkova, Tržní náměstí, Ruská, Ruprechtická, Krajinská, Generála Svobody s rozvětvením do Ruprechtic ulicemi Vrchlického a Hlávkovou a do Pavlovic ulicemi Generála Svobody, Letná a Polní a druhá ze Soukenného náměstí do Ruprechtic a Pavlovic ulicí Barvířská, tunelem pod ulicí U Lomu s propojením do okruhu s tratí v ulici Ruprechtická, čímž by vznikl malý okruh kolem centra, umožňující operativně řešit výluky. Třetí větev je vedena do Františkova ulicí Švermovou a čtvrtá do Rochlic z Rybníčku po linii U Nisy, Nitranská, U Černého dolu, U Močálu, Na Žižkově, Dobiášova a od nádraží ČD

ulicemi Nákladní, Čechova, Milady Horákové se zaústěním do trati z Rybníčku. Achillovou patou stávajícího územního plánování je ovšem značná direktivnost procesů, kdy se na město stále nahlíží jako na soubor funkcí, nezohledňující prostorovou strukturu, která se často mění, a pracuje s městem jako s uzavřeným systémem. Jak výstižně poznamenává Filip Landa, „fixuje jakýsi konečný budoucí stav, který umožňuje pouze jedinou možnou interpretaci. Nutné a četné úpravy původního plánu vedou nakonec k paradoxní situaci, kdy plán neurčuje budoucí urbánní realitu, ale naopak urbánní realita diktuje jeho obsah.“194 Nezbývá tudíž než doufat, že se následující generace časem dopracují k vhodnějšímu, citlivějšímu a komplexnějšímu řešení dolního centra, odpovídajícímu nejen významu této lokality, ale i postavení Liberce v dějinách moderní architektury. Metropole severu i její obyvatelé si to bezesporu zaslouží.

97


Zprávy

Studie

98

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Přátelský medailon pro PhDr. Jana Mohra Kateřina Nora Nováková

Stojím před příjemným úkolem napsat několik slov o mém bývalém kolegovi ze Severočeského muzea v Liberci, PhDr. Janu Mohrovi. I když jsem s ním sdílela od poloviny devadesátých let až do jeho odchodu z instituce v roce 2016 jednu kancelář v podkroví muzea s výhledem na jedinečnou muzejní sfingu, není to pro mne vůbec snadný úkol. PhDr. Jan Mohr se narodil 26. prosince 1950 v Liberci a svou odbornou dráhu začal studiem na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů v Turnově v oboru uměleckého kovářství a zámečnictví. Po maturitě odešel do Brna, kde v roce 1975 absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor Dějiny umění. Poté získal místo v Oblastní galerii v Liberci, kde působil v letech 1975–1977 jako kurátor sbírky plastik a také jako zástupce ředitele. V rozmezí let 1978–1979 pracoval na Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích jako správce mobiliárních fondů. Jeho předchozí studijní zaměření ale i zaměstnání jako by předznamenaly další profesní orientaci, kterou se ubíral v Severočeském muzeu v Liberci, kam nastoupil v roce 1979 a dostal do správy sbírky obecných kovů, cínu, nábytku, dřevěných a sádrových plastik. Svou odbornou činnost věnoval bádání, shrnutí a zpřístupňování informací o předmětech a autorech ve spravovaných sbírkách jak prostřednictvím přednášek pro laickou i odbornou veřejnost, tak komentovanými prohlídkami výstav i mnoha odbornými texty v časopisech, sbornících a jednotlivých publikacích. Za svůj profesní život v této instituci se musel podobně jako ostatní kurátoři věnovat nejen odborné činnosti, ale rovněž fyzické péči o svěřené sbírky, které vybíral pro restaurování nebo konzervaci a které osobně mnohokrát stěhoval v rámci různých depozitářů. Všichni, kdo Honzu Mohra, jak se mu mezi přáteli říká, poznali blíže, by jej s největší pravděpodobností popsali jako pracovitého a vstřícného člověka, který má velmi rád svou práci. Kromě podsbírek Obecné kovy, Zbraně, Cín, Dřevo nábytek a Dřevo skulptury měl na starosti také podsbírku Sádra plastika, která z velké části obsahovala sádrové modely k plastikám významného německého sochaře Franze Metznera, o němž publikoval monografii. Výše zmíněné sbírky se snažil doplňovat o cílené i záchranné nákupy a dary. Ty přicházely nejen v podobě menších předmětů, ale někdy i jako celé nábytkové sestavy, které zhodnotil až časový odstup. Pro sbírku Severočeského muzea v Liberci získal „pouze za odvoz“ mnoho cenných kusů nábytku, ale i mříží a soch z likvidovaných domů a hřbitovů, které by dnes byly zničené či zbytečně drahé. S velkým nadšením a zaujetím pro věc začal již od počátku devadesátých let sbírat i průmyslový design, který mu nosili přátelé a spolupracovníci a některé historicky cenné předměty nacházel poho-

XXII 2021 1

PhDr. Jan Mohr, 2009 Foto K. Čtveráček

zené u popelnic. Tyto různorodé artefakty lidského života postupně zapisoval do pracovních seznamů. Z plynule narůstajícího souboru předmětů se za necelých deset let vytvořila slušná sbírka, která měla již počátkem 21. století takovou sběratelskou i materiální hodnotu, že byla zapsána do Centrální evidence sbírek ČR jako dvě nové podsbírky muzea: Užitý design a Elektrodesign. Kolega Jan Mohr dokázal počátkem devadesátých let vhodně využít situaci, která nastala v porevoluční sametové době, kdy se domácnosti zbavovaly tradičních designových lahůdek zvláště ze čtyřicátých až osmdesátých let 20. století v touze po nových a do té doby nedostupných výrobcích z bývalých „kapitalistických“ zemí. V zemích na západ od nás byl tento retro design již velkou módou a podle toho se pochopitelně pohybovala jeho cena. Vedle sbírky průmyslového designu Národního technického muzea v Praze se mu podařilo vybudovat jednu z prvních a nejobsáhlejších veřejných sbírek tohoto druhu u nás. Předměty z ní představil na mnoha zajímavých prezentacích, naposledy na unikátní výstavě libereckého podniku Plastimat (Magna). Dnes jsou rovněž součástí nových stálých expozic muzea. Jednou z jeho dalších odborných oblastí zájmu byla historie architektury, a to zejména architektury Liberecka z období 19. a 20. století. Na toto téma publikoval mnoho textů, prezentoval je na přednáškách a na tematických procházkách přímo v terénu. Od počátku devadesátých let navázal významnou spolupráci s Landesstelle für die nichtstaatlichen Museen in Bayern München, Sächsische Landesstelle für Museumswesen Chemnitz a Asociací muzeí a galerií ČR. S těmito institucemi intenzívně spolupracoval při pořádání konferencí a vydávání periodika Museum – Bulletin – Muzeum, kde kromě

99


zprávy

Kateřina Nora Nováková | Přátelský medailon pro PhDr. Jana Mohra své odborné práce působil i jako redaktor a překladatel německých článků. Zpracoval rovněž několik odborných grantových projektů pro MK ČR, MŠMT ČR a Euroregion Nisa, naposledy projekt k architektonickému dědictví v rámci evropského programu Grundtvig a Erasmus + ve spolupráci s osmi evropskými zeměmi. Po celou svou profesní dráhu, zvláště od devadesátých let, navázal také mnoho kontaktů se zahraničními kolegy z Německa, Francie, Holandska, Itálie, z nichž mnohé přerostly ve skutečné přátelství. Spolupracoval se zahraničními muzejními institucemi, v jejichž prostorách připravil za Severočeské muzeum několik výstav. Od roku 1992 převzal po PhDr. Josefu Václavu Scheybalovi funkci okresního konzervátora památkové péče v Liberci a pracoval v různých odborných komisích s vazbou na památkovou péči. V letech 1999 až 2004 vedl seminář regionální kultury na Fakultě pedagogické Technické univerzity v Liberci, kde studující seznamoval s jednotlivými kulturními institucemi a památkami. V letech 1990–2002 působil jako aktivní člen senátu Asociace muzeí a galerií ČR a účastnil se zasedání akvizičních komisí v několika muzeích. Jeho původní odborné řemeslné vzdělání mu pomohlo v hodnocení a odborném zpracování kovářství a zámečnictví, které zúročil téměř na všech kovářských akcích (Hefaiston na Helfštýně, Svinařské řetězení a Krakování na Krakovci nebo kovářská setkání v Brtnici) a na přednáškách v rámci postgraduálních studií (Rudolfinea). Jan Mohr je dodnes pravidelným účastníkem mezinárodního kovářského sympozia Hefaiston, které na hradě Helfštýn od roku 1982 pořádá na konci léta Muzeum Komenského v Přerově. Z původně regionálního setkání kovářů, které veřejnosti demonstrovalo práci soudobého černého řemesla, se v průběhu let stala mezinárodně uznávaná událost, na níž se prezentují zástupci kovozpracujících uměleckých řemesel z celého světa. Od prvního ročníku se intenzívně podílí na práci odborné poroty, která vybírá nejlepší vystavená díla z kovářských prací, kované plastiky, demonstrovaných prací, šperků a zbraní. Také se účastní odborného semináře, na kterém v minulosti přednášel o historii uměleckého kovářství, významných českých osobnostech v oboru kované plastiky a sbírkách kovů Severočeského muzea v Liberci. S kolegou Janem Mohrem jsme za léta společné práce v muzeu zažili mnoho vážných i humorných situací, které by vydaly ne na článek, ale na knihu. Naše kolegiální kancelářské soužití bylo i přes větší věkový rozdíl přátelské, i když ne vždy jednoduché, protože každý z nás měl trochu jinou představu o pořádku a množství předmětů v kanceláři. Pro dokreslení jeho osobnosti je významné zmínit, že je vášnivým kuřákem dýmek a poživatelem dobrých čajů, tanečníkem a také zaníceným cestovatelem po historických památkách Evropy. Občas mně i naší starší kolegyni Růženě Bečkové zpestřil kancelářskou práci přehráváním starých vinylů, nejčastěji s tóny swingu, rock´n rollu nebo blues. V pracovním procesu byl jako kolega velmi vstřícný a nápomocný, i když se samozřejmě naskytly okamžiky, kdy spolupráce s ním nebyla díky jeho určité svéhlavosti právě jednoduchá. I tak jsme ale dokázali i se všemi dalšími kurátory sbírek v rámci Oddělení užitého umění a výtvarné fotografie vzájemně vcelku

100

dobře spolupracovat, komunikovat a věnovat energii společné věci. Kromě mnoha výstav pro Severočeské muzeum se Jan Mohr podílel koncem osmdesátých let na přípravě nové stálé expozice uměleckého řemesla a na reinstalaci expozice antiky a Předního a Dálného východu v roce 2013. Jako kurátor odešel ze Severočeského muzea v Liberci v roce 2016 poté, co si vychoval vhodného nástupce, kterého našel v Mgr. Janu Virtovi, jenž dále odborně zpracovává sbírky cínu, obecných kovů, zbraní a nábytku. Sbírky plastik a soch fundovaně spravuje PhDr. Zdeněk Hrabák a sbírky designu zdárně uspořádává a odborně rozvíjí Mgr. Kristýna Rossmannová. Kolega Jan Mohr se rozhodně nenudí ani v důchodovém věku, protože je díky své vysoké erudici stále žádán o odborné konzultace a věnuje se i nadále badatelské a publikační činnosti v oboru. Budiž mu proto přáno pevné zdraví a dostatek sil k obohacení naší společnosti o jím nastřádané vědomosti v podobě dalších publikačních, výstavních nebo jiných prezentačních aktivit. PhDr. Kateřina Nora Nováková, Ph.D. (s poděkováním Mgr. Janu Virtovi za krátký příspěvek k textu)

PhDr. Jan Mohr, 2019 Foto B. Krámská

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

Bibliografie PhDr. Jana Mohra (1977–2019)

MOHR, Jan (ed.): 4. Konference bavorských, českých a saských muzejních pracovníků. 4. Tagung bayerischer, böhmischer und sächsischer Museumsfachleute. Passau, 10.–12. Mai 1995; Pasov, 10.–12. května 1995. Liberec – München: Landesstelle für die nichtstaatlichen Museen in Bayern; Landesstelle für Museumswesen in Sachsen; Asociace českých a moravskoslezských muzeí a galerií 1996, 88 s.

PhDr. Jan Mohr, 2013 Foto K. Čtveráček

MONOGRAFIE VLASTNÍ A KOLEKTIVNÍ, EDIČNÍ ČINNOST MOHR, Jan: Hollaristé – 60 let SČUG [Sdružení českých umělců grafiků] Hollar. I, [Generace zakladatelů]. Liberec: Oblastní galerie, 1977, [4] s. MOHR, Jan – RASL, Zdeněk: Černé řemeslo v průběhu staletí. Praha: Národní technické muzeum 1984, 50 s. MOHR, Jan: Zámky 15.–18. století ze sbírek Severočeského muzea v Liberci. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci 1985, 44 s. MOHR, Jan – RASL, Zdeněk: Schloss und Schlüssel. Das metallverarbeitende Handwerk im Laufe der Jahrhunderte, Ausstellungskatalog. Prag: Technisches Nationalmuseum 1985, 54 s. MOHR, Jan: Cínařství. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1988. 135 s. MOHR, Jan – PALATA, Oldřich: Z pokladů Severočeského muzea v Liberci. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci 1988, 136 s. MOHR, Jan – BEČKOVÁ, Růžena: Umění emailu. [Katalog výstavy Severočeského muzea v Liberci.] Liberec: Severočeské muzeum, [1992, 14] volných listů v přebalu. MOHR, Jan – CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana – MELANOVÁ, Miloslava – BÍLKOVÁ, Libuše et al. Liberecká radnice. Liberec: Dialog – město Liberec, 1993. 112, xvi s. ISBN 80-85194-77-5.

XXII 2021 1

MOHR, Jan (ed.): 5. Konference českých, bavorských a saských muzejních pracovníků. 5. Tagung böhmischer, Bayerischer und Sächsischer Museumsfachleute. Reichenberg, 18.–20. September 1996; Liberec 18.–20. září 1996. Liberec – München: Asociace českých a moravskoslezských muzeí a galerií – Landesstelle für die nichtstaatlichen Museen in Bayern; Landesstelle für Museumswesen in Sachsen, 1996, 124 s. MOHR, Jan: Úvod. In: ČTVERÁČEK, Karel – ČTVERÁČEK, Michael. Liberec a Liberecko. Liberec: M.A.K., 1996, 31 s. MOHR, Jan – KARPAŠ, Roman – VURSTA, Pavel: Kouzlo starých pohlednic Liberecka. Liberec: Agentura 555, 1997. 160 s. ISBN 80-238-1496-6 MOHR, Jan – STÄBLER, Wolfgang – STADTLANDER, Gert (edd.): Soudobé dějiny v muzeu. Zeitgeschichte im Museum. 7. Tagung bayerischer, tschechischer und sächsischer Museumsfachleute, Nürnberg, 16.–18. September 1998. München: 1998, 204 s. MOHR, Jan (ed.): Muzea a počítače při správě sbírek. 8. konference bavorských, saských a českých muzejních pracovníků. Museen und EDV-Technik bei der Sammlungs-Erfassung. 8. Tagung sächsischer, bayerischer und tschechischer Museumsfachleute, Plzeň 15.–17. září 1999, Pilsen, 15.–17. September 1999. Liberec: Asociace Českých a Moravskoslezských muzeí a galerií 2000, 136 s. MOHR, Jan – ČTVERÁČEK, Karel: Liberec mezi vzpomínkou a přítomností. Reichenberg zwischen Erinnerung und Gegenwart. Liberec: Knihy 555, 2001. 200 s. ISBN 80-238-7667-8 MOHR, Jan – STÄBLER, Wolfgang – STADTLANDER, Gert (edd.): Historický nábytek v muzeu. Historische Möbel im Museum. 9. Tagung bayerischer, sächsischer und tschechischer Museumsfachleute, Freiberg, 13.–15. September 2000, Chemnitz: 2002, 130 s.

101


zprávy

Kateřina Nora Nováková | Přátelský medailon pro PhDr. Jana Mohra MOHR, Jan – FUČÍKOVÁ, Eliška – GABRIEL, František – KŘÍŽOVÁ, Květa – SEDLÁK, Jan – GRISA, Václav: Státní hrad Grabštejn. Ústí nad Labem: Státní památkový ústav, 2002, 15 s. ISBN 80-85036-21-5 MOHR, Jan – STÄBLER, Wolfgang – STADTLANDER, Gert (edd.): Muzeum a region: 11. setkání saských, bavorských a českých muzejních pracovníků, Český Krumlov, 18.–20. září 2002. Museum und region: 11. Tagung sächsischer, bayerischer und tschechischer Museumsfachleute, Krumau, 18.–20. September 2002. Liberec – München – Chemnitz – Asociace muzeí a galerií České republiky, 2004; Landesstelle für die nichtstaatlichen Museen in Bayern; Landesstelle für Museumswesen in Sachsen, 2003. 144 s. MOHR, Jan – KLUPKOVÁ, Vladimíra. Zbraně a zbroj ze sbírek Heinricha von Liebieg: [publikace k výstavě Severočeského muzea v Liberci : 10. listopadu 2005 – 3. ledna 2006. Katalog výstavy]. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2005, [80] s. ISBN 80-903595-1-5. MOHR, Jan – VONDRUŠKA, Šimon – OEHM, Miroslav: Zámečnictví – tradice z pohledu dneška. Praha: Grada, 2005, 266 s. ISBN 80-247-1042-0 MOHR, Jan: Franz Metzner. Socha a architektura mezi secesí a monumentem. Skulptur und Architektur zwischen Jugendstil und Monument. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2006, 144 s. ISBN 80-903595-4-X. MOHR, Jan – LHOTOVÁ, Markéta: Liberec 1968. Publikace ke stejnojmenné výstavě v Severočeském muzeu v Liberci ve dnech 20. 8. – 19. 10. 2008. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2008. 59 s. ISBN 978-80-903595-7-4 MOHR, Jan – KRÁMSKÁ, Bohunka: Sochy dnů všedních i nevšedních. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2010. 191 s. ISBN 978-80-87266-03-8 MOHR, Jan – ZEMAN, Jaroslav – FREIWILLIG, Petr – ROUS, Ivan: Liberec. Urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec: Knihy 555, 2011. ISBN 978-80-86660-33-2 MOHR, Jan: Otto Bartning v Čechách: Otto Bartning in Böhmen. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2012. 43 s. ISBN 978-80-87266-09-0 MOHR, Jan – NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora – PALATA, Oldřich: Půvab květů historie. Charm of Blossoms of History. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2013. 115 s. ISBN 978-80-87266-15-1

102

MOHR, Jan a kol.: Lázně – Oblastní galerie Liberec. Proměna libereckých lázní. Liberec: Statutární město, 2013. 142 s. ISBN 978-80-260-4967-8 MOHR, Jan: Liberec. Sbírka nábytku v Severočeském muzeu v Liberci. In: Design, nábytek, interiéry, (Ladislav Zikmund-Lender ed.). Praha [i.e. Hradec Králové]: Pravý úhel, 2014, s. 178–189. ISBN 978-80-905271-4-0. MOHR, Jan – PRAŽÁKOVÁ, Markéta – BENEŠ, Miroslav: Minulost kovaná ze železa. Odborná škola pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové (1874–1954). Iron forged past. The Vocational School of Art Metalwork in Hradec Králové (1874–1954). Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2014, 381 s. ISBN 978-80-87686-00-3. MOHR, Jan: Od Plastimatu k Magně 1946–2016. 70 let historie zpracovávání plastických hmot v Čechách, Liberec: pro společnost Magna Exteriors (Bohemia) s.r.o. vydal Marketing K2 s.r.o., 2016. 112 s. ISBN 978-80-270-0848-3 MOHR, Jan – FREIWILLIG, Petr: Libercem a Žitavou za sochami nejen moderními. Durch Liberec und Zittau zu (nicht nur) modernen Skulpturen. Discovery of not only modern sculptures in Liberec and Zittau. Libercem i Żytawa za posągami nie tylko nowoczesnymi. Liberec: Statutární město Liberec, 2016. 175 s. MOHR, Jan – FRONEK, Jiří – HLAVEŠ, Milan – HUBATOVÁVACKOVÁ, Lada – HULÁK, Jiří – KARASOVÁ, Daniela – KNOBLOCH, Iva – KOUDELKOVÁ, Dagmar – KUBIŠTOVÁ, Mariana – MATĚJOVIČOVÁ, Petra – PAULY, Jana Johanna – ROUSOVÁ, Hana – SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie – ŠTEMBERA, Petr – VLČKOVÁ, Lucie – VONDRÁČEK, Radim – WITTLICH, Filip: Design v českých zemích 1900–2000: Instituce moderního designu, Praha: Academia – Uměleckoprůmyslové museum, 2016. 660 s. ISBN 978-80-7101-157-6 MOHR, Jan: Rezidence. Sídlo pražských primátorů, (Bohumil Chalupníček ed. et al.), Praha: vyd. KANT pro hlavní město Prahu, 2018. 315 s. ISBN 978-80-7437-258-2 MOHR, Jan: Plastic Products in Czechoslovak Kitchens and Baathrooms, in: Czechoslovak Home. Objects and Items Found in Romania.(Emil Ghiţă, Martin Jakubek, Sorina Neaga, František Zachoval edd.) Bucharest: Czech Centre Bucharest 2019, s. 24–58. ISBN 978-973-0-29125-4

STUDIE, ČLÁNKY MOHR, Jan: Úvod. In: Miroslav Pangrác: sochy, obrazy. [Katalog] výstavy, Liberec, červenec – srpen 1977, Pardubice, prosinec 1977– leden 1978. Liberec: Oblastní galerie, 1977, [23] s.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy MOHR, Jan: Poznámky k libereckým mřížím z konce 19. století. Sborník Severočeského muzea. Liberec: Severočeské muzeum, 1984, s. 167–169. MOHR, Jan: Sto let periodických publikací Severočeského muzea. Sborník Severočeského muzea. Liberec: Severočeské muzeum, 1984, s. 5–24. MOHR, Jan: Liberecký cínař Christian Gruhnewald. Sborník Severočeského muzea. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství 1988, s. 119–132. MOHR, Jan: Liberečtí cínaři v 18. a 19. století. Sborník Severočeského muzea. Historia 10, 1991, s. 49–59

Technická univerzita v Liberci 2, 2001, s. 30–56. ISBN 80-7083545-1. ISSN 1213-5097 MOHR, Jan: Město XX. století – díl I.–V. (Liberec 1900–1920 etc.) – soubor výstav k dějinám soudobé hmotné kultury. Sborník Severočeského muzea. Historia 12. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2002, s. 65–66. MOHR, Jan: Výstava Reichenberg um die Jahrhundertwende. Sborník Severočeského muzea. Historia 12. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2002, s. 64–65. [Augsburg, München, Esslingen, 1992–2001]

MOHR, Jan: Umění a řemesla v liberecké radnici. Umění a řemesla. Čtvrtletník pro kulturu prostředí 35, č. 3, 1993, s. 33–38

MOHR, Jan: Václav Žďárský – umělecký kovář a zámečník v Turnově. Sborník Severočeského muzea. Historia 12. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2002, s. 33–38.

MOHR, Jan: O nechtěné kašně. Poučný příběh města a umění. Umění a řemesla. Čtvrtletník pro kulturu prostředí. 36, č. 1, 1994, s. 68–70

MOHR, Jan: Umění pro všední den. Kalendář Liberecka. 2002, (2), 30. ISSN 1212-8538.

MOHR, Jan: Liberecký sběratel Heinrich von Liebieg. Starožitnosti a užité umění. Měsíčník pro sběratele a znalce, č. 9, 1995, s. 6–7

MOHR, Jan: Aus Feuer und Metall, in: Im Herzen Europas, Jg. 10, Nr. 3, Pardubice: Theo Verlag 2003, s. 8–11.

MOHR, Jan: Severočeské muzeum v Liberci v létě roku 1896. Jizerská Kóta 0428. Kulturní a společenská revue severovýchodních Čech. Jablonec nad Nisou, 1996, 1(3), s. 97–99. MOHR, Jan – KOUSAL, Radim – Josef PATRNÝ – Petr STOLÍN et al.: Liberecké proměny. Jizerská Kóta. Kulturní a společenská revue severovýchodních Čech. Jablonec nad Nisou, 1997, s. 135–142. MOHR, Jan: Severočeské muzeum v Liberci: Sto let muzejní budovy. Jizerské a Lužické hory. 1998, 3(11–12), s. 32–33. MOHR, Jan: Farbige Kinder des Windes. Die Wetterfahnen von Jan Nušl, in: Hephaistos. Internationale Zeitschrift für Metallgestalter, Nr. 11–12, Verlag Hephaistos, Peter Elgaß, Immenstadt-Werdenstein, 2000, s. 64–65

MOHR, Jan: Severočeské muzeum a česko-německý sborník Museum-Bulletin – Muzeum – spolupráce českých, moravských, slezských, bavorských a saských muzeí. Sborník Severočeského muzea, Historia 12. Liberec: Severočeské muzeum, 2003, s. 79–80. MOHR, Jan: Severočeské muzeum dvacet let na Hefaistonu. Sborník Severočeského muzea, Historia 12. Liberec: Severočeské muzeum, 2003, s. 81. MOHR, Jan – PALATA, Oldřich: Sklářské výstavy Severočeského muzea v zahraničí (v letech 1995–2001). Sborník Severočeského muzea, Historia 12. Liberec: Severočeské muzeum, 2003, s. 60–66.

MOHR, Jan: Cesty cínařství na Liberecku. In: Umělecká řemesla bez hranic. = Kunstgewerbe ohne Grenzen. Rzemiosło artystyczne bez granic. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2000 s. 104–115. MOHR, Jan: Liberec XX. století naposled. Kalendář Liberecka. Měsíčník zaměřený na kulturu, sport, společenský život a informace z Liberecka. 8, 2000, s. 24. ISSN 1212-8538. MOHR, Jan: Přemysl Omrt – Ohně výhně a dýmky. Kalendář Liberecka. 2001, (8), s. 17. ISSN 1212-8538. MOHR, Jan: Uměleckořemeslné zpracování kovů v severních Čechách v letech 1920–1940. Okruh Metznerbundu a WDT. Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník. Liberec:

XXII 2021 1

PhDr. Jan Mohr s paní Mgr. Bohunkou Krámskou, 2005, Foto K. Čtveráček

103


Kateřina Nora Nováková | Přátelský medailon pro PhDr. Jana Mohra MOHR, Jan: Tvorba sochaře Franze Metznera v Čechách a jeho dílo v českých muzejních a galerijních sbírkách. Sborník Severočeského muzea, Historia 13. Liberec: Severočeské muzeum, 2004, s. 118. MOHR, Jan: Umělecké kovářství a železná plastika období 1950–2000. Sborník Severočeského muzeum, Historia 13. Liberec: Severočeské muzeum, 2004, s. 55–67. MOHR, Jan: Umělečtí kováři a zámečníci při stavbě budovy Severočeského průmyslového muzea v Liberci. Sborník Severočeského muzea. Historia 13. Liberec: Severočeské muzeum, 2004, s. 76–94. MOHR, Jan: Umělecké kovářství a železná plastika období 1950– 2000. Část 1. Tvorba akademického sochaře Pavla Krbálka. Sborník Severočeského muzea. Historia 13, Liberec: Severočeské muzeum v Liberci 2004, s. 55–67. MOHR, Jan: Vzpomínka na jeden liberecký význačný dům. Sborník Severočeského muzea. Historia 14. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2005 s. 128–129. MOHR, Jan: Nová liberecká radnice (1893). Liberec. 2005, 1, s. 25–33. ISSN 1801-6227. MOHR, Jan: Z tvorby Franze Metznera v českých zemích. Sborník Severočeského muzea. Historia 14. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2005, s. 72–80. MOHR, Jan: Původní liberecká radnice (1603–1893). Liberec. 2005, 1, s. 22–24. ISSN 1801-6227. MOHR, Jan: Rytíř z liberecké radnice. Liberec. 2005, 1, 34–35. ISSN 1801-6227.

zprávy MOHR, Jan: Neptunova kašna v Liberci. Krkonoše. Jizerské hory. 2006, 39(7), s. 35. ISSN 1214-9381. MOHR, Jan: Z tvorby Franze Metznera v českých zemích. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. Liberec: Severočeské muzeum, 2006, s. 72–80. ISBN 80-903595-3-1. MOHR, Jan: Úvod. In: RICHTER, Helmut. Vzpomínka na jeden liberecký význačný dům. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. Liberec: Severočeské muzeum, 2006, s. 128–129. ISBN 80-903595-3-1. MOHR, Jan: Horský hotel Ještěd: 13. 1. 1907 – 31. 1. 1963. Ročenka liberecké architektury 2007, 3, s. 38–39. ISSN 1801-6227. MOHR, Jan: Liberecká kašna řečená Metznerova. Krkonoše. Jizerské hory. 2007, 40(3), s. 35. ISSN 1214-9381. MOHR, Jan: Stavební aktivity v Liberci za Albrechta z Valdštejna. První plánovitě založená čtvrť města. In: Valdštejn. Albrecht z Valdštejna Inter arma silent musae?, Praha: Academia, 2007, s. 249–253. ISBN 978-80-200-1565-5 MOHR, Jan: Na kraji dvou náměstí. Ročenka liberecké architektury. 2007, 3, s. 70–73. ISSN 1801-6227. MOHR, Jan: Dvě galerie soch Franze Metznera. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. 2008, s. 15–37. ISBN 978-80903595-9-8. ISSN 0232-0592. MOHR, Jan: Architektonická soutěž na stavbu horského hotelu a vysílače Ještěd. Soutěžní návrhy. Liberec. Ročenka liberecké architektury, roč. 4, 2008, s. 55–61

MOHR, Jan: Soukenné náměstí. Liberec. 2005, 1, 44–[47]. ISSN 1801-6227.

MOHR, Jan: K první budově hotelu na Ještědu po více jak sto letech. Liberec. Ročenka liberecké architektury 2008, 4, s. 11–15. ISSN 1801-6227.

MOHR, Jan: Úvod. In: KUBINA, Josef. O rodinném domu před sto lety. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. Liberec: Severočeské muzeum, 2006, s. 121–127. ISBN 80-903595-3-1

MOHR, Jan: Sokolovské náměstí. Liberec. Ročenka liberecké architektury 2008, 4, s. 2–3. ISSN 1801-6227.

MOHR, Jan: Architekti a architektura liberecké výstavy roku 1906. (Deutschböhmische Ausstellung, Reichenberg 1906). Liberec. 2006, 2, s. 32–35. ISSN 1801-6227.

MOHR, Jan: K pomníku Ferdinanda Dettera na Olšanských hřbitovech. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2008, s. 136.

MOHR, Jan: Jiří Hofman a design plastických hmot. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. Liberec: Severočeské muzeum, 2006, s. 120. ISBN 80-903595-3-1.

MOHR, Jan: Dvě galerie soch Franze Metznera. Sborník Severočeského muzea. Historia 15. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2008, s. 15–37.

MOHR, Jan: Liebiegova vila. Liberec. 2006, 2, s. 36–37. ISSN 1801-6227.

MOHR, Jan: Stavba nového hotelu a vysílače na Ještědu. Liberec. Ročenka liberecké architektury 2008, 4, s. 62–63. ISSN 1801-6227.

104

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy MOHR, Jan: Gustav Sachers. Průkopník historismu v Liberci (1831–1874). Liberec. Ročenka liberecké architektury, roč. 5, 2009, s. 34–37 MOHR, Jan: Liberecký územní plán Camilla Sitteho z roku 1901. In: Památky Libereckého kraje. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. Liberec: Národní památkový ústav [4], 2009, s. 45–64. MOHR, Jan: Období historismu v Liberci. Liberec. Ročenka liberecké architektury, roč. 5, 2009, s. 18–25 MOHR, Jan: Severočeské muzeum. Na cestě k nové budově. Liberec. Ročenka liberecké architektury, roč. 5, 2009, s. 26–33 MOHR, Jan: Jablonecká radnice 1931–1933. Příběh stavby Karla Wintera. Fontes Nissae. Prameny Nisy, roč. 10, 2009, s. 252–253. ISBN 978-80-7372-553-2. ISSN 1213-5097. MOHR, Jan: Sympozium uměleckoprůmyslových škol České republiky 2007. Fontes Nissae. Prameny Nisy, roč. 10, 2009, s. 250–251. ISBN 978-80-7372-553-2. ISSN 1213-5097. MOHR, Jan: Liberecké kašny. Fontes Nissae. Prameny Nisy. Liberec: Technická univerzita v Liberci, roč. 10, 2009, s. 11–20. ISSN 1213-5097. MOHR, Jan: Neznámý výtvarník Anton Streit. Sborník Severočeského muzea. Historia 16. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2010, s. 141–152. MOHR, Jan: Plastimat na přelomu 50. a 60. let. Století plastických hmot. I. Sborník Severočeského muzea. Historia 16. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 16, 2010, s. 47–72 ISBN 978-80-87266-05-2 MOHR, Jan – PALATA, Oldřich – BREUEROVÁ, Dana: Zajímavé přírůstky ze sbírek oddělení užitého umění a výtvarné fotografie z let 2009–2010. Sborník Severočeského muzea. Historia 16. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2010, s. 242–245.

MOHR, Jan: Z historie konzervátorské dílny. I. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci, Č. zima 2012, s. 6 MOHR, Jan: Z historie konzervátorské dílny. II. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci, Č. jaro 2012, s. 6–7 MOHR, Jan: Projekt Otto Bartning in Europa. Sborník Severočeského muzea. Historia 17. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2012, s. 245–246. MOHR, Jan: Dvě osobnosti rokokového zámečnictví. Sborník Severočeského muzea. Historia 17. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2012, s. 161–172. MOHR, Jan: Sbírky Heinricha Liebiega ve Frankfurtu n. M. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci, Č. zima 2013, s. 10. MOHR, Jan – ČTVERÁČEK, Karel – PIKOUS, Jan – ŘEHÁČEK, Marek: Lázně – Oblastní galerie Liberec. Proměna libereckých Lázní. Liberec: Statutární město Liberec, [2013], 142 s. ISBN 978-80-260-4967-8 MOHR, Jan: Nejstarší škola uměleckých kovářů a zámečníků v Čechách. Východočeské listy historické. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, sv. 31, 2014, s. 227–228.

MOHR, Jan: Z muzea do lázní. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, s. 4. ISSN 1805-0964 MOHR, Jan: „Handwerk ist Kunst“: Ausstellung der Fachschule für Kunstschlosserei, in: Hephaistos. Internationale Zeitschrift für Metallgestalter, Nr. 3–4, Verlag Hephaistos, Peter Elgaß, Immenstadt-Werdenstein, 2015, s. 18–19 MOHR, Jan: Franz Metzner: 100 let od úmrtí. Krkonoše. Jizerské hory. 2019, 52(3), s. 32–34. ISSN 1214-9381.

MOHR, Jan – KRÁMSKÁ, Bohunka – LHOTOVÁ, Markéta: Výzkumné úkoly Severočeského muzea v letech 2009–2010. Sborník Severočeského muzea. Historia 16. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2010, s. 226–227. MOHR, Jan: Nerudovo náměstí. Liberec. Ročenka liberecké architektury, roč. 7, 2011, s. 8–12 MOHR, Jan: Otto Bartning in Europa. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci, Č. zima 2012, s. 4

XXII 2021 1

PhDr. Jan Mohr, 2012 Foto K. Čtveráček

105


zprávy

Kateřina Nora Nováková | Přátelský medailon pro PhDr. Jana Mohra

MOHR, Jan: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník 10, 2009, s. 254–255. Wenzl-Bachmayer, Monika (Hg.): Von Jugenstil zum art déco. Die Sammlung der Fachschule für Schmuck und Edelsteine in Turnov. From art noveau to art déco. The collection of the Turnov School for Jewelry und Precious Stones. [Wien]: Wagner, Werk Museum Postparkasse, [2008]. 56 s. MOHR, Jan: Recenze Fontes Nissae. Prameny Nisy 11, 2010, s. 350–351: Jiří Janáček, Čtení o německém divadle v Reichenbergu, Liberec, nakl. RK, 2010. ISBN 978-80-87100-12-7

PhDr. Jan Mohr, 2008 Foto K. Čtveráček

RECENZE, ZPRÁVY O LITERATUŘE MOHR, Jan: Systém uměleckoprůmyslových škol a muzeí v c. k. mocnářství. K 110. výročí SUPŠ v Turnově. Umění a řemesla. Čtvrtletník pro kulturu prostředí. 36, č. 2, 1994, s. 45–50 MOHR, Jan: Recenze: Jan Strnad: Wenzel Franz Jäger. Fontes Nissae, roč. 3, 2002, Liberec: Technická univerzita, s. 238–239. ISBN 80-7083-666-0. MOHR, Jan: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník 6, 2005, s. 271–274. Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou. Texty Jan Kober, Markéta Lhotová, František Padrta, Jan Strnad. Jablonec nad Nisou: Informační centrum Městského úřadu v Jablonci nad Nisou ve spolupráci s Městskou galerií MY a Spolkem přátel města Jablonec nad Nisou, 2004

MOHR, Jan: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník 7, 2006, s. 260. Zpráva: Kadlec, Miloš – Mašek, Jiří – Cogan, Miroslav – Košelja, Michal: František Khynl – virtuóz klenotnického umění. Sborník příspěvků z odborného semináře pořádaného Národním památkovým ústavem, územním a odborným pracovištěm – správa státního zámku Sychrov dne 18. září 2004. Sychrov: Státní zámek Sychrov, 2005. 36 s. ISBN 80-239-6991-9

MOHR, Jan: Recenze: Sborník Severočeského muzea 16. Historia 2010, s. 246–247. Liberec. Ročenka liberecké architektury. Liberec: Občanské sdružení Cesty, 2009. ISBN 978-80-254-9444-8, ISSN 1801-6227 MOHR, Jan: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník 12, 2011, s. 377–378. Křížek, Jiří – Potůček, Jakub: Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou 1930–2010. Příběh jedné stavby Oldřicha Lisky. Lomnice nad Popelkou: Divadelní spolek J. K. Tyl ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, 2010. 55 s. ISBN 978-80-903934-6-2 MOHR, Jan: Recenze: Sborník Severočeského muzea 17, Historia 2012, s. 246–247. Liberec. Ročenka liberecké architektury. Liberec: Občanské sdružení Cesty, 2010. ISBN 978-80-260-3047-8 ISSN 1801-6227 MOHR, Jan – ČORNEJOVÁ, Ivana: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy 2018, roč. 19, č. 1, s. 88–91, Melanová, Miloslava – Anděl, Rudolf – Kvaček, Robert – Lhotová, Markéta – Portmann, Kateřina – Svoboda, Milan. Liberec. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 518 s., 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7422-484-3

NEKROLOG MOHR, Jan: Naďa Řeháková: 7. 4. 1945 – 9. 1. 2018 Praha. Fontes Nissae. Prameny Nisy 19, 2018, č. 1, s. 85.

MOHR, Jan: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník 8, 2007, s. 268. Bock, Jiří: Františkov 1657–2007. Přehled dějin a rozvoje kdysi samostatné obce k 350. výročí jejího založení. Liberec: Česká beseda, 2007. 55 s. MOHR, Jan: Recenze: Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník 10, 2009, s. 251–252. Stumpe, Gabrielle – Klein, Dieter: Jugendstill im alten Gablonz. Neugablonz: Leutelt-Gesellschaft, 2008. 136 s.

106

Heslo o PhDr. Janu Mohrovi in: Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 1. svazek, (Lubomír Slavíček ed.). Praha: Academia, 2016, s. 939–940. Sestavil Milan Svoboda za pomoci Bohunky Krámské

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Krajská vědecká knihovna v Liberci Městské muzeum v Železném Brodě Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Oblastní galerie Liberec Severočeské muzeum v Liberci Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou Státní okresní archiv Liberec

XXII 2021 1

107


zprávy

Znovuobjevená pohřební cedule děkana Antona Ignaze Kopsche v kostele Nalezení svatého Kříže v Liberci Jiří Bartoloměj Sturz Jednou z nejvýraznějších osobností starších dějin Liberce byl děkan Anton Ignaz Kopsch (1694– 1775).1 Pocházel z Chrastavy, z řemeslnické rodiny. Po časné smrti otce se chlapci dostalo pozornosti ze strany vrchnosti snad i pro již tehdy projevované schopnosti a zbožnost. Později mu bylo umožněno studovat v Praze teologii a filozofii. V roce 1719 násleDetail portrétu Antona dovalo kněžské svěcení, po němž Ignaze Kopsche z r. 1749 dva roky působil v pražském gaod neznámého autora Foto: Jaroslav Trojan (OGL) llasovském paláci jako vychovatel mladého hraběte Filipa Josefa z Gallasu. Léty 1721–1726 se počítá první Kopschovo liberecké působení, a to na pozici kaplana. Od roku 1726 byl čtyři roky farářem v Raspenavě a následně jedenáct let v rodné Chrastavě. Od 11. června 1741 byl opět dosazen do Liberce, tentokrát na tamní nejvyšší církevní post – do děkanského

úřadu. Toto nejdelší a nejvýznamnější Kopschovo kněžské působení trvalo dalších 34 let až do jeho smrti. Stal se zde uznávanou autoritou, zvláště v těžkých letech válek o rakouské dědictví a za sedmileté války. Proslul jako vynikající kazatel, ale také svými organizačními schopnostmi. Stál za vznikem a organizací velkolepých procesí a především za okázalou přestavbou kostela Nalezení svatého Kříže2, který dosud zůstává nejvýznamnější barokní památkou Liberce a svého druhu velkolepým pomníkem právě děkana Kopsche. Z hmotných připomínek jeho osobnosti zvláště dominuje jím založená barokní knihovna3, dosud uchovávaná na původním místě v sakristii kostela a náležící dnes mezi nejvýznamnější památky svého druhu. V intencích dobové praxe zanechal Anton Ignaz Kopsch zprávy o svém působení také v epigrafických záznamech zmíněného kostela: na rozhraní nástropních fresek v chrámové lodi, nad ciferníkem interiérových hodin, ve freskové výzdobě knihovny, v kartuších knihovních skříní a také na jím pořízeném bočním oltáři sv. Antonína Paduánského.4 Pater Anton Hoffmann, významný historiograf Liberce a jeden z nejvýznamnějších nástupců Antona Kopsche v libereckém děkanském úřadu, zaznamenal o století později ve své knize věnované

Detail puncu na reverzu cedule, nejpravděpodobněji náležící karlovarské dílně cínaře G. C. Pittroffa. Foto: autor

Averz cedule komentující „poslední věci“ děkana Antona Ignaze Kopsche. Foto: autor

108

Fontes Nissae | Prameny Nisy


zprávy dějinám kostela5 ještě informaci o další, dlouhodobě nezvěstné epigrafické památce, totiž o nápisech komentujících poslední věci páně děkanovy.6 Dozvídáme se, že „vlevo od oltáře sv. Antonína“ se nalézal text „Fac Modo, quae moriens facta fuisse voles“.7 Ze zápisu není jasné, zda byl vytvořen na nějakém dřevěném nebo kovovém podkladu, či přímo vyveden na zdi. V současnosti je nezvěstný. Avšak další text, který Hoffmann cituje, a který se již konkrétně vztahuje ke Kopschově osobě, se nalézá na kovové ceduli, jež byla nedávno opět objevena.8 Byla vsunuta mezi latě a střešní krytinu na severovýchodní straně kostela nad sakristií. Protože současná krytina byla pořízena v letech 2003–2004,9 dá se předpokládat, že předtím se cedule nacházela na půdě a novodobým pokrývačům se z nějakého důvodu hodila. A na půdu se dostala buď proto, že se sama uvolnila z původního umístění, nebo byla odstraněna jako nevhodná či něčemu překážející. Možná již tehdy bylo na ceduli znatelné poškození – vprostřed je mírně nalomena, na pravé straně mírně proražena, což se snad kdosi snažil zacelit přilitím roztaveného cínu, jak je patrné na reverzu cedule. Žádná jiná německojazyčná literatura o mobiliáři a výzdobě kostela již ceduli ani žádný z nápisů neuvádí. Drobnou zmínku ještě nacházíme ve starší literatuře české. Jde o výklad o Liberci, který vytvořil J. V. Šimák pro Ottovy „Čechy“.10 Šimákova zmínka spolu s citací textu a konstatováním v Hoffmannově knize jsou dosud z literatury jedinými známými informacemi o existenci desky. Obdélníkový kovový plát o rozměrech 58,3 x 45,4 cm, jehož tloušťka se pohybuje okolo 4 mm, je pravděpodobně slitinou cínu a olova. V rozích je opatřen malými otvory pro uchycení, snad pro šrouby či nýty. Nápis je velmi umně rytý, německé pasáže jsou psané ozdobnou frakturou, latina antikvou s ozdobnými iniciálami. Jak prozrazuje dobře identifikovatelný punc na reverzu cedule, byla vyrobena v Karlových Varech v dílně cínařského mistra G. C. Pittrofa. 11 Protože není pravděpodobné, že by si Liberečané ze vzdálenějších Karlových Varů objednali jen surový materiál (v takovém případě by jistě využili bližších cínařských center v České Lípě nebo v Praze), lze předpokládat, že u Pittroffa bylo provedena zakázka kompletně, tedy i s rytím textu. Transliterace nápisu: MEMENTO Hier aus der finster Grufft, Zu dir O Leser rufft; Weijland der Hochwürdige Herr Antonius Kopsch Dechant in Reichenberg, Proto=Nota: Apostolicus, ad S: Petrum in Budissin Can: und Vicarius Archi=Eplis foraneus. Gebohren in Cratzau d, 20. Decb: 1694. Capellan in Rei= chenberg durch 5: erster Pfarrer in Raspenau, 4, Pfarrer in Cratzau, 11, Jahr. Dann Dechant all= hier von Aô: 1741. Verschied Seelig in Herren d 13 Mart: Aô: 1775. Bittet dich O Leser um ein andächtiges MEMENTO.12

XXII 2021 1

Anton Hoffmann v citované práci tento text rovněž zveřejnil, avšak v porovnání s originálem se nezabývá nuancemi barokní němčiny. Jeho přepis tedy vykazuje některé rozdíly, např. místo „Weijland“ přepisuje „Weiland“. Není zcela jasné, kde přesně byla cedule umístěna. Citovaná zpráva „vlevo od oltáře“ vede k předpokladu, že deska byla prostě ukotvena ve zdi, snad na nějakém dřevěném podkladu obsahujícím asi výše citovaný nezvěstný latinský nápis. V případě objevu Kopschovy pamětní cedule v kostele Nalezení svatého Kříže se jedná o památku samu o sobě nepatrnou, avšak ve svých kontextech představující zajímavý epigrafický pramen pro poznání raně novověkých dějin libereckého regionu.

1_HOFFMANN Anton. Geschichte der Kreuzkirche in Reichenberg, Reichenberg, 1864. Medailon věnovaný osobě Antona Ignaze Kopsche s. 51. O osobě a působení A. I. Kopsche naposledy souhrnně STURZ, Jiří Bartoš. Anton Ignaz Kopsch (1694–1775). „Portrét bez rámu“, in: Světlik – svět libereckých knihoven, mimořádné číslo, Liberec 2014, s. 2–15. 2_HOFFMANN, A., Geschichte der Kreuzkirche; KÜHN, Karl Friedrich. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg, Prag – Wien – Brün 1934, s. 207–223 (Kreuzkirche). Emanuel POCHE a kol. Umělecké památky Čech 2, Praha: Academia, 1978, s. 239. 3_STURZ, J. B. Anton Ignaz Kopsch, s. 2–15. V odborné literatuře MAČÁK, Karel. Staré tisky z oborů matematiky a fyziky v knihovně kostela sv. Kříže v Liberci. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 11, 1994, s. 140–173. 4_KÜHN, K. F., Topographie: „Seitenaltar des hl. Antonius von Padua“, s. 215. 5_Viz pozn. č. 2. 6_HOFFMANN, A., Geschichte der Kreuzkirche, s. 60. 7_„Konej tak, jak bys konal co umírající“ (překlad autor). V období baroka často užívaný citát pochází pravděpodobně z: PEREZ, Joseph de Arta y Loyola. Hortulus carminum selectorum, sive De arte sermocinandi in omni consortiodoctè & lepidè…, Brusel 1683. V internetových zdrojích knihy bývá jako autor uváděn „D. Iosephi Perez. De Arta y Loyola Antverpiensis Praesb.“ Následkem schematizmu internetových vyhledávačů je mylně zaměňován za nedávno zesnulého francouzského historika Josepha Pereze. 8_K nálezu cedule došlo náhodně autorem textu v únoru 2020 při prohlídce půdy kostela. Poděkování náleží arciděkanu P. Radku Jurnečkovi za umožnění vstupu a vstřícnost k badatelským aktivitám na téma církevních dějin a památek v Liberci. 9_Sbírka plánové dokumentace, archiv Národního památkového ústavu, ÚOP – Liberec: „kostel sv. Kříže“, „v. č. 3579/1-5“. 10_„Převážná čásť výzdoby chrámové, pak i vzácná knihovna v zákristii pořízena byla štědrostí šlechetného děkana Ignáce Kopše (†1775) jehož paměť slaví kovová deska ve zdi a kámen náhrobní ve dlažbě kostela.“ ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Čechy. Díl XII. Severní Čechy, Praha: J. Otto, 1902, s. 107. 11_Podle analýzy puncu je nanejvýš pravděpodobné, že cedule byla vyrobena v dílně karlovarského cínaře Georga Caspara Pittroffa. Viz TISCHER, Friedrich von. Böhmisches Zinn und seine Marken. Leipzig 1928, s. 111. Poděkování za konzultaci náleží Mgr. Janu Nedvědovi z Muzea Karlovy Vary. 12_PAMATUJ. Zde z temné hrobky k Tobě, ó čtenáři, volá: Někdejší ctihodný pán Antonius Kopsch, děkan v Liberci, apoštolský protonotář [čestný titul kněze v katolické církvi, pozn. překladatele], kanovník u svatého Petra v Budyšíně, arcibiskupský venkovský vikář. Narozen v Chrastavě 20. prosince 1694, kaplanem v Liberci 5 [let], prvním farářem v Raspenavě 4 [roky], farářem v Chrastavě 11 let. Poté zdejším [tj. libereckým, pozn. překl.] děkanem od roku 1741. Skonal blaženě v Pánu 13. března léta 1775. Prosí Tě, ó čtenáři, o zbožné PAMATUJ. Přeložil autor.

109


Recenze a zprávy o literatuře


František Kutnar. O dějinách, lidu a lidech Zdeněk Beneš – Magdalena Pokorná (edd.). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2019, 396 s. ISBN 978-80-7465-304-3

Víc než jen ohlédnutí za strážcem času Zdařilý výbor z méně známých studií historika Františka Kutnara (1903–1983) je něčím mnohem víc než jen pietním oživováním odkazu jedné z opomíjených postav českého moderního dějepisectví. Zdálo by se, že po trojím vydání dodnes nepřekonaných Přehledných dějin českého a slovenského dějepisectví, záslužné edici Kutnarovy průkopnické, ale dlouhá desetiletí nevydané habilitační práce Obrozenské vlastenectví a nacionalismus (schválené Josefem Šustou již roku 1940, ne právě korektně vytěsněné po roce 1945 Václavem Chaloupeckým a editované až roku 2003 Martinem Kučerou), publikování konferenčního sborníku věnovaného Kutnarově osobnosti,1 analytických sondách Veroniky Středové2 i po retrospektivních svazcích Mezi Chlumy a Kamennou hůrou (dějiny rodných Mlázovic, 1997) a Děkuji životu (2017)3 už téměř není, co ke Kutnarovu dílu dodat. Zde probíraný svazek dokazuje, že opak je pravdou. Před zběžným výletem do celého výboru dlužno předeslat, že Kutnarovy texty jsou dodnes velmi čtivé. On sám se, podobně jako jeho kolegové Felix Vodička či Josef Ludvík Fischer, po celý život snažil v maximální míře využívat všech možností českého jazyka. Bylo-li možno najít příhodný český ekvivalent, případně vytvořit pojem vlastní, vyhýbal se otrockému přejímání cizojazyčných termínů. Zatímco v případě J. L. Fischera to často zastiňovalo myšlenkové jádro jeho prací, Kutnarův i Vodičkův “skladebný” přístup, inspirovaný rodící se funkčně-strukturální metodou Pražského lingvistického kroužku, se vyznačoval mimořádnou stylistickou úrovní, místy až estétstvím či purismem. Právě to však z jejich studií činí dodnes čtenářsky XXII 2021 1

vděčný zážitek. Totéž ostatně platí i o pracích Kutnarova spoluautora dějin české a slovenské historiografie Jaroslava Marka. Stejně jako u nedávno vydaného výboru z Markových kratších textů (s výmluvným titulem Mistra dělá zkratka, 2016),4 i v Kutnarově případě se ukazuje, že vědomý důraz na stylistickou rovinu historikovy práce je nenahraditelná devíza. Zasvěcené vhledy do dobového myšlení i dílčích badatelských problémů tak ocení i ti, kdož bojují se složitou terminologickou povahou jinak pozoruhodných statí zahraničních autorit a jimi inspirované soudobé historiografie. I proto lze recenzovaný výbor i knihu studií Jaroslava Marka doporučit studentům historických oborů i laickým zájemcům jako ideální bránu k prvotnímu vhledu do dějin dějepisectví u Jaroslava Marka i do pozdního středověku a dějin Moravy či osvícenství a předbřeznové éry v případě Kutnarově. Výbor představuje dosud nejsoudržnější průřez Kutnarovou časopiseckou a publicistickou tvorbou. Obsahuje editorsky promyšlenou triádu dějiny – lid – lidé, mapující v prvním případě Kutnarovo historické myšlení a v druhém jeho ústřední badatelské pole, usouvztažňující proces zrodu moderního vlastenectví a nacionalismu, hospodářský vzmach českého venkova v 18.–19. století a význam venkovské kultury i roli “lidu”, selství a písmáků při zrodu české moderní národní pospolitosti. Třetí oddíl je pak věnován Kutnarovým “hrdinům”, jejichž portréty zůstávaly poněkud skryty za jeho knižními příspěvky k poznání osudů milčického rychtáře Františka Jana Vaváka a doláneckého sedláka Josefa Dlaska. Přetisk Kutnarovy dizertace inspirované Josefem Pekařem, vydané roku 1930 v ČČH a věnované osvícenskému historikovi Ignáci Cornovovi, nejenže prozradí studentův vztah

k oběma enfants terribles “heroické éry” české historiografie – k Pekařovi po stránce tematické a k Josefu Šustovi v rovině stylistické – , ale především ukazuje čerstvého absolventa Karlovy univerzity jako hodnotově, názorově i stylisticky zralou osobnost formulující již tehdy teze a otázky, jimž se posléze bude soustavně věnovat po celý život. Další stati a medailony, osvětlující kořeny novodobé české historiografie, jsou věnovány myšlení dalšího v Čechách naturalizovaného osvícence, Mikuláše Adaukta Voigta, ale především politickému a myšlenkovému zrání Františka Palackého (zde vyniká zejména stať Palackého pojetí společnosti, národa a státu z opomíjené kolektivní knihy Tři studie o Františku Palackém z roku 1949). Oddíl uzavírá 1_Podíl Františka Kutnara a agrárního dějepisectví na formování obrazu české minulosti. Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna 1998 v lázních Sedmihorkách. Ivo Navrátil (ed.). Semily: Státní okresní archiv Semily. 1998. 256 s. (Z Českého ráje a Podkrkonoší. Suppl. 4). ISBN 80-901284-9-1, ISSN 1211-975X. 2_Veronika Středová se podrobně věnovala genezi a kontextu Kutnarova myšlení, ač ne vždy s přesvědčivými závěry. Srov. STŘEDOVÁ, Veronika. Strukturalismus v českém historickém myšlení. České Budějovice: Veduta, 2014. 175 s. ISBN 978-80-88030-08-9. 3_KUTNAR, František. Mezi Chlumy a Kamennou Hůrou (obraz dějin Mlázovic v Podkrkonoší a okolí). Mlázovice: Osvětová beseda, 1997. 183 s., ISBN 80-902253-3-0. KUTNAR, František. Děkuji životu. Vzpomínky a zápisy českého historika. Hana Kábová (ed.). Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. – Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 223 s., ISBN 978-80-7422-432-4. 4_Mistra dělá zkratka. Studie a eseje Jaroslava Marka. Tomáš Borovský, Jan Dvořák, Milan Řepa (edd.). Brno – Praha: Matice moravská – Historický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., 2016. 579 s. [Bibliografie prací Jaroslava Marka s. 551–577; Výběrová bibliografie prací věnovaných Jaroslavu Markovi s. 579] ISBN 978-80-87709-15-3; 978-80-7286-284-9.

111


Recenze a zprávy o literatuře

kongeniální portrét generačního souputníka Zdeňka Kalisty, prozrazující mnohé o tom, jak se cesty obou osobnostně odlišně založených badatelů plodně potkávaly a prolínaly. Kniha je uzavřena trojicí kutnarovských jubilejních statí z pera Františka Loma, Josefa Hanzala a Karla Kučery, z nichž druhá je zároveň nekrologem u příležitosti Kutnarových nedožitých osmdesátin a ta poslední, přednesená jako vzpomínka roku 1984, směla oficiálně vyjít až roku 1991. I to je “znamení doby”. Pro čtenáře, kteří se s Kutnarovým dílem budou seznamovat poprvé, je však Kučerův příspěvek (společně s předmluvou editora Zdeňka Beneše) ideálním úvodem k celé knize. Editoři otevírají výbor textem v rukopisu dochovaného Kutnarova allegra triumfale, které si zapsal po složení státních zkoušek z historie. Obdivuhodně eticky založené osobní krédo otevírá zasvěcený editorský úvod, následovaný dosud neznámým textem O významu vysokých škol v národě, jenž byl napsán 12. listopadu 1939 a kvůli následnému uzavření českých vysokých škol již zůstal nevydán. Při zveřejnění obou textů přitom nejde o editorskou pietu, ale především o doklad názorové stability mladého člověka, jenž si byl vzácně vědom, čeho a jakými cestami chce v životě dosáhnout. Další oddíly knihy pak dokládají, jak se mu to v následujících pěti a půl desetiletích dařilo naplnit navzdory kulturním, sociálním a politickým proměnám českých zemí. Během meziválečných i válečných let byl Kutnar pohlcen povinnostmi středoškolského učitele češtiny a dějepisu. Jeho tehdejší intenzivní přednášková a publicistická činnost byla od poloviny dvacátých let úzce svázána s aktivismem v agrárním hnutí, s tzv. generací Brázdy, pojmenované podle týdeníku (této generaci také věnoval stejnojmennou monografii, vydanou 5_KUTNAR, František. Generace Brázdy. Josef Hanzal – Josef Tlapák (edd.). Praha: Historický klub, 1992. 201 s., ISBN 80-901027-0-0.

112

z pozůstalosti Josefem Hanzalem až roku 1992).5 Společně se svým přítelem Stanislavem Rodou reprezentoval Kutnar myšlenkově velmi pozoruhodné socializující křídlo jinak stále konzervativněji orientované politické strany. Již za studií spoluvydávali Časopis agrárního studentstva a náleželi též k “ruralistickému” okruhu spjatému s revuí Sever a Východ, vycházející v Turnově. Tyto „kořeny“ jsou pro názorové směřování i volbu badatelských témat budoucího historika zásadní. Je škoda, že zde nedošly editorské pozornosti i Kutnarovy tehdejší přednášky a rukopisné úvahy věnované například česko-slovenskému poměru, které se též nacházejí v pozůstalosti v Archivu Národního Muzea, případně i metodologicky soudržný článek Co je lid?, dokládající jak Kutnarovo pregnantní pojmoslovné myšlení, tak poválečný dialog s českými národopisci. Jak prozradil editor Zdeněk Beneš, takových textů zůstalo stranou vícero. Některé z pozdních rukopisů z rodinné pozůstalosti dokonce byly teprve nedávno zpřístupněny Kutnarovými dědici. Lze proto očekávat, že se zde probíraný výbor dočká pokračování. Výše nastíněný hodnotově i politicky konzistentní postoj napomůže čtenáři lépe pochopit jak Kutnarovy příspěvky zapadající svým duchem do “agrárního” klimatu druhé republiky a protektorátu (Tvář české vesnice v minulosti), či nadějí “třetí republiky” (zde vydaný metodologicky dodnes pozoruhodný úvod knihy Sociálně myšlenková tvář obrozeneckého lidu (1948), tak posléze Kutnarův střet s oborovou ideologickou čistkou a s ostrakizací během padesátých let, kdy se po krátkém působení v Olomouci musel vyrovnávat s obviněním ze “strukturalistické úchylky”. Rukopisné podklady k jeho přednáškám o novější a (tehdy) soudobé české historiografii by si též zasloužily vydání jako doklad dobového vnitrooborového klimatu, ale též Kutnarovy recepce sovětské, avšak nestalinské literatury (např. Dmitrij Konstantinovič Zelenin).

Navzdory ústrkům na okraj oborového provozu se Kutnar věnoval jak sondám do dějin průmyslu (v tomto výboru poněkud opomenutých), tvorbě dodnes oceňovaných skript, tak novátorskému výzkumu, kupříkladu tématu českého vystěhovalectví v Bachově éře inspirovanému sociologizujícími a kvantifikačními přístupy či českému bramborářství před rokem 1848. Vzhledem k autorovu propojování volby témat a osobního angažmá se nelze ubránit myšlence, zda v té době Kutnar neuvažoval o emigraci. Jeho spjatost s českým venkovem a rodným krajem mezi Jičínem a Hořicemi, do nějž se neustále vracel a kde také napsal nemalou část svého díla, však výmluvně dokládá, proč se navzdory svému evropskému rozhledu i jazykovým schopnostem k takovému kroku neodhodlal. Zřejmě editorsky nejcennějším příspěvkem výboru je dvojice statí věnovaných povaze procesu tvorby historiografického textu: K otázce struktury historického faktu a z rukopisu (tedy bez cenzurních zásahů) vydaná klíčová kritická úvaha Slovo a věta v historické práci. Zejména zde se vyjevují kontury a nevšední roviny Kutnarova myšlení, formovaného jak úzkými kontakty s pražskými a olomouckými strukturalisty (především v této souvislosti opomíjeným literárním historikem Felixem Vodičkou a s filosofy Josefem Ludvíkem Fischerem a Jiřinou Popelovou), tak zkušenostmi ze studijních pobytů v Göttingenu a na Sorbonně, kde se začínající badatel dostal do styku s německými duchovědně orientovanými historiky, kladoucími důraz na pojmosloví (Eugen Lemberg) a v neposlední řadě s francouzskými marxisticky orientovanými historiky (Albert Mathiéz). Tuto zkušenost pak po celý život kultivoval četbou a později, v šedesátých letech (jak podotýká Zdeněk Beneš v úvodu) ji obohatil o inspiraci českým neortodoxně marxistickým myšlením, především Dialektikou konkrétního Karla Kosíka. Rozhodně nelze říci, že by Kutnarovy stati byly jakýmsi “pekařovským” přežitkem “prvorepublikové tradice” uprostřed marxistické ideové pouště. Fontes Nissae | Prameny Nisy


Recenze a zprávy o literatuře

Celý výbor je proto kromě záslužné editorské práce i pobídkou k přezkoumání kontinuity a limitů české historiografie druhé poloviny dvacátého století. Vybízí i k hlubšímu promýšlení proměn českého dějepisectví v éře ovládané socialistickými nadějemi a v oficiální rovině stále strnulejší ideologickou rétorikou. Mnozí z někdejších stranických sekerníků ve stejné době navzdory režimním omezením vstřebávali

různými kanály inspirace z dalších oborů, ať už to byla sociologie, demografie, etnografie či archeologie. Navzdory sondám do dějin oboru z pera Josefa Hanzala či Bohumila Jirouška i průkopnickému vhledu do oficiálního stranického dějepisectví z pera Vítězslava Sommera či (pro slovenské prostředí) Adama Hudeka jsou totiž cesty ostrakizovaných ale pozoruhodných badatelů (a tehdy již i badatelek) polem dosud

málo zoraným. Právě tyto „mezisvěty“ představují „spodní proudy“, na něž se česká historiografie pokoušela navazovat v devadesátých letech. František Kutnar byl v tomto procesu dlouho přítomen jako představitel kontinuity i inspirátor proměny oborového myšlení. A také – řečeno s Jaroslavem Markem – jako skutečný “strážce času”. Milan Ducháček

František Kutnar s manželkou Ludmilou v Praze na Národní třídě, šedesátá léta 20. století

XXII 2021 1

113


Resume 114

Reichenberg/Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in Studie der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_ Reichenberg/ Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_ Reichenberg/Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/ Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/ Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/ Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/ Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec_Liberec w 1654 roku_„Niech dzień dzisiejszy zbuduje LibeFontes Nissae | Prameny Nisy rec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca_Reichenberg/ Liberec im Jahr 1654_„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten


Zusammenfassung Reichenberg/Liberec im Jahr 1654 Jiří Bock | Der Autor bemüht sich, die Personen im Verzeichnis der Steuerrolle durch die Lokalisierung ihrer Häuser und ihrer Berufe zu klären und weiter zu identifizieren. Indem er verschiedene Bereiche des alltäglichen Lebens der Stadtbewohner und die topografische Beschreibung der Stadt erforscht, skizziert er ein grobes Bild von Reichenberg zu dieser Zeit. Gleichzeitig ergibt sich dadurch ein Bild des Gesamtzustandes des bebauten Gebietes – im August 1654 bestanden 255 Wohnhäuser und 20 Gebäude anderer Art mit etwa 1900 Einwohnern. Bis 1848 wurden die Einwohner von Reichenberg in drei Kategorien eingeteilt: in 63 Bürger, in Häusler und in Pächter, die kein Haus besaßen. Die meisten Bürger und ein Teil der Häusler waren in der Landwirtschaft tätig, einige auch im Bierausschank und im Wagenbau. Die Stadt erstreckte sich nach und nach im Süden und Westen entlang der Gassen, die in die Ausfallsstraßen mündeten. Der lokale Typus des Vorlaubenhauses mit Fachwerkobergeschoss herrschte bei Bauten in der Stadt bis in die Mitte des 18. Jahrhunderts vor. Die heutige Moskauer Straße war der am dichtesten bebaute Gassenzug mit einer vielfältigen beruflichen Durchmischung bei den Hausbesitzern. Das wichtigste Handwerk stellte die Weberei dar. Handwerker verschiedener Berufe und Kaufleute versorgten die Einwohner mit dem Nötigsten. Die Bekleidung der Männer wurde wahrscheinlich von der Mode in Süddeutschland beeinflusst. Für die Körperpflege und die medizinische Versorgung nutzten die Einwohner der Stadt zwei Badehäuser. Wichtige Treffpunkte für die männliche Bevölkerung waren acht bis zehn öffentliche Schankstuben und zwei privilegierte Gasthäuser. Das tägliche Leben der Einwohner von Reichenberg wurde stark von der Präsenz des Verwaltungsapparates der Reichenberger Herrschaft beeinflusst, deren Wirtschaftshof ökonomisch und administrativ mit der Stadt eng verbunden war.

„Lasst uns heute ein neues Liberec bauen, ein besseres Liberec!“ Urbanistische Wandlungen in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts am Beispiel von Reichenberg/Liberec Jaroslav Zeman | Jede historische Stadt durchläuft im Lauf der Zeit eine Reihe dramatischer Veränderungen, die nicht nur von den örtlichen Gegebenheiten, sondern ebenso von zeitgenössischen Ansichten und der gesellschaftlichen Situation beeinflusst werden. Dies zeigt sich besonders deutlich bei Industriestandorten, deren charakteristisches Merkmal die ständige Überformung ist, die paradoxerweise Teil ihrer Identität und ihres spezifischen Gesichts ist. Eine der

XXI 2020 1

Städte, in denen sich diese Entwicklung am stärksten ausgeprägt hat, ist Reichenberg/Liberec und insbesondere dessen unteres Zentrum. Eine wichtige Rolle spielten dabei insbesondere die außerordentlich hohen politischen Ambitionen der Metropole des Nordens, die ab Mitte des 19. Jahrhunderts den gesellschaftlichen Status von Reichenberg als «Hauptstadt» der Deutschböhmen beförderten. Dies zeigte sich etwa in den großzügigen, aber nicht realisierten nationalsozialistischen Planungen zur Regulierung der damaligen Hauptstadt des Sudetenlandes, deren einziges greifbares Ergebnis die Bildung von Groß-Reichenberg war. Angesichts des ideologischen Anspruchs der nationalsozialistischen Projekte wurde nach dem Krieg ein neuer beschränkter Wettbewerb zur Stadtplanung ausgeschrieben, an dem sich Alois Mikuškovic, Antonín Engel und Svatopluk Technik beteiligten, der jedoch ebenfalls nicht zu einer Realisierung führte. Neue fortschrittliche Tendenzen in der Stadtplanung brachten erst die 1960er Jahre, als in Liberec ein internationales Symposium stattfand (1966). Daraus erwuchs ein völlig neuer Lösungsansatz für die Regulierung der Stadt, den dann ein bemerkenswertes strukturalistisches Konzept von Miroslav Masák aus dem SIAL-Studio verfolgte, dem ein interessantes experimentelles Projekt namens SIAL-Školka (1970) folgte, gleichfalls unter der Leitung von Masák. Masáks Projekt versuchte, den Maßstab und die Atmosphäre der traditionellen Stadt zu bewahren. Hier ist der zentrale Gedanke des Entwurfs die Idee eines Platzes bzw. eines «Flusses», bei dem die Dynamik des städtischen Raums mit der elementaren Natur eines Wasserlaufs verglichen wird, der seine ruhigen und wilden Abschnitte hat und der sensibel reguliert werden muss. Aufgrund der erheblichen Komplexität und der begrenzten Möglichkeiten waren jedoch auch diese Visionen nicht erfolgreich. Nur das Einkaufszentrum Ještěd, das 2009 barbarisch abgerissen wurde, konnte verwirklicht werden. Die 1980er Jahre waren bereits von der aufkommenden Postmoderne geprägt; im Bemühen das Stadtgefüge («Haus für das historische Zentrum») sensibler zu ergänzen mit Gebäuden, die in einer anderen Technologie ohne schwere Montage, jedoch mit vorgefertigten Elementen ausgeführt wurden. So entstanden kontextuell geformte, markante Solitäre (Haus der Kultur, Schule für politische Bildung, Tschechoslowakische Staatsversicherung). Trotz dieser erfolgreichen Eingriffe blieb das Gesicht der Stadt weiterhin kontrastreich und ungeordnet. Dies wurde durch die weitere Entwicklung nach 1989 unterstrichen, als überdimensionierte, isolierte Gebäude ohne Rücksicht auf ihre Umgebung und ohne ausgefeilte städtebauliche Verbindungen zu entstehen begannen. Typisch für die heutige Zeit ist eine enorme Lebendigkeit geworden, ähnlich der Gründerzeit in ihrer Konzeptlosigkeit und leider auch Ahnungslosigkeit – dies im krassen Gegensatz zu den durchdachten Konzepten der vergangenen Jahrzehnte.

115


resume

Streszczenie Liberec w 1654 roku Jiří Bock | Autor usiłuje o uściślenie i bardziej szczegółową identyfikację osób w spisie podatkowym ulokowania pozycji ich domów i wykonywanych zawodów. Sondą w różne obszary bieżącego życia obywatel miasta i ich opisem topograficznym prezentuje w grubych zarysach obraz ówczesnego Liberca. Równocześnie uściśla ogólny stan zabudowy – w sierpniu 1654r. stało tu 255 domów mieszkalnych i 20 obiektów o innych charakterze, w których żyło około 1 900 obywateli. Mieszkańcy Liberca dzielili się aż do roku 1848 na trzy kategorie – na 63 mieszczan, na chałupników i na najemce, którzy nie posiadali domu. Większość mieszczan i niektórzy chałupnicy oprócz działalności rzemieślniczej zajmowali się rolnictwem, część z nich również wyszynkiem piwa i przewoźnictwem. Miasto było zabudowane w kierunku południowym i zachodnim wzdłuż dróg gminnych połączonych z komunikacjami dostępu. Typ tutejszego domu podsieniowego z piętrem drewnianym budowano aż do połowy XVIII wieku. Najgęściej była zabudowana dzisiejsza ulica Moskevská z barwnym składem zawodowym właścicieli domów. Najbardziej znaczącym rzemiosłem było sukiennictwo. O zaspakajanie potrzeb materialnych mieszkańców starali się rzemieślnicy o różnym zamierzeniu i kupcy. W ubiorach mężczyzn występował widoczny wpływ mody przyjętej z Niemiec południowych. Do higieny osobistej i opieki zdrowotnej służyły mieszkańcom miasta dwie łaźnie miejskie. Miejscami spotkań populacji męskiej było 8 do 10 szynków i dwa uprzywilejowane gościńce. Codzienne życie mieszkańców Liberca było pod silnym wpływem obecności aparatu administracyjnego dóbr libereckich, których dwór gospodarczy był gospodarczo i administracyjnie połączony z miastem.

„Niech dzień dzisiejszy zbuduje Liberec nowy, Liberec lepszy!“ Przemiany urbanizmu miejskiego w drugiej połowie XX wieku na przykładzie Liberca Jaroslav Zeman | Każde miasto historyczne przechodzi w ciągu wieków szeregiem dramatycznych zmian, na które mają wpływ nie tylko warunki miejscowe, ale też okresowe poglądy i sytuacja społeczna. Jest to dobrze widoczna w przypadku zasiedleń przemysłowych, których najbardziej charakterystycznym znakiem jest stałe przewarstwianie, tworzące paradoksalnie część ich identyczności

116

i specyficzne twarze. Jednym z miast, w których rozwój ten przejawił się najwyraźniej, jest Liberec a przede wszystkim jego dolne centrum. Odegrały tu znaczącą rolę również wyjątkowo wysokie ambicje polityczne metropolii północy, które już od połowy XIX wieku wspierały pozycję Liberca jako „miasta stołecznego“ czeskich Niemców. Przejawiły się np. W ramach wspaniałych, lecz nierealizowanych planów nazistowskich na regulację ówczesnego miasta stołecznego okręgu sudeckiego Rzeszy, kiedy jedynym namacalnym wynikiem stało się powstanie tzw. Wielkiego Liberca. Ze względu na poziom ideologiczny projektów nazistowskich został po walce ogłoszony nowy, węższy projekt z udziałem Aloisa Mikuškovica, Antonína Engela i Svatopluka Technika. Jednak nie doszło do jego realizacji. Nowe progresywne tendencje w ramach planowania miejskiego wniosły lata sześćdziesiąte, kiedy to w Libercu odbyło się sympozjum międzynarodowe (1966). Przyniosło to nowy punkt spojrzenia na rozwiązania regulacji miasta, który się potem odzwierciedlił w osobliwej strukturalistycznej koncepcji Miroslava Masáka z atelier SIAL. Nawiązał do niego interesujący eksperymentalny projekt tzw. Školky SIAL (1970) ponownie pod kierownictwem Masáka. Projekt Masáka usiłował o utrzymanie skali i atmosfery tradycyjnego miasta. Głównym pomysłem planu było wyobrażenie centrum – „rzeki“, gdzie dynamiczność przestrzeni miejskiej jest przyrównywana do żywiołowości toku wodnego, który ma swoje spokojne i rwące odcinki i gdzie wrażliwa regulacja jest niezbędna. Ze względu na znaczne potrzeby i ograniczone możliwości, ani te wizje nie odniosły sukcesu. Doszło tylko do realizacji domu handlowego Ještěd, zburzonego barbarzyńsko w roku 2009. Lata osiemdziesiąte niosły się już na fali następującego postmodernizmu, usiłując o wrażliwsze dopełnienie tkanki miejskiej („dom do centrum historycznego“) o obiekty z różną technologią bez ciężkiego ich montażu, ale z zastosowaniem elementów prefabrykowanych. Powstały kontekstowo formowane wyraźne solitery (dom kultury, szkoła wychowania politycznego, ekspozytura Czeskiej Ubezpieczalni Państwowej). I pomimo tych udanych interwencji, twarz miasta pozostała nadal znacznie kontrastowa i nieuregulowana. Podkreślił to i dalszy rozwój po roku 1989, kiedy to zaczęły powstawać przedymenzowane izolowane obiekty bez respektu do swojej okolicy i bardziej przemyślanych powiązań urbanistycznych. Typową cechą dni dzisiejszych stała się znaczna żywiołowość, niepodobająca się gründerskim początkom miasta, bezkoncepcyjność i niestety również bezradność, ostro kontrastująca z przemyślanymi koncepcjami ubiegłych dziesięcioleci.

Fontes Nissae | Prameny Nisy


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.