ZPRÁVY O LITERATUŘE A RECENZE
O. Heinrich Metzger (Klaus Pulec přel.). Zvony na Frýdlantsku. Cestování německými věžemi aHlavní zvonicemi. text
Místo vydání neuvedeno (Frýdlant v Čechách?), Japonský topol – Antonín Dočekal 2012. 102 s.
Sto let poté, co liberecká tiskárna bratří Stiepelů vydala vázanou knihu německého vlastivědného badatele Heinricha Metzgera, objevila se její česká verze. Snaží se být věrna originálnímu tisku včetně typografické podoby. Obsahuje také původní černobílé fotografie, již v prvním vydání různě retušované a tím také ve své výpovědní hodnotě oslabené. (Schází pouze foto otisku nápisu zvonu z kostela sv. Magdaleny z Větrova u Frýdlantu). Svůj význam přesto mají, neboť někdy jde o jedinou obrazovou dokumentaci zvonů před rekvizicemi za první či druhé světové války. Také popis vzhledu a přepisy textů z plášťů zvonů, jak je Metzger soustředil, představují mnohdy jedinečnou informaci o těchto neexistujících kovových památkách. Kniha z roku 1911 skýtá cenná svědectví tam, kde autor píše jako pamětník a přímý svědek s přístupem k dobovým dokumentům. Tím se však smysl nového vydání původně německojazyčné publikace vyčerpává. Recenzovaný český překlad může být jistě využit k regionálnímu kampanologickému výzkumu, avšak s velmi kritickým přístupem. Proč? Heinrich Metzger byl nepochybně pilným regionálním amatérským badatelem. Zaobíral se tím, co ho právě bavilo: Kromě zvonů a hodinových cimbálů sem patří také náhrobky a náhrobníky na Frýdlantsku, smírčí kříže, vojenská tematika, vexilologie, dějiny papíren, textilu, panovníci německých zemí atp. Jeho dílka jsou bohužel zatížena právě amatérismem: Nápisy na zvonech, zvl. u starších kampanologických památek, kde bylo možno nedávno ověřit terénním výzkumem (např. v diplomních pracích Kateřiny Benešové a Jaroslava Uhlíře, kteří v letech 2008–2013 dokumentovali kampanologické památky na Frýdlantsku a Liberecku) originální znění nápisů na pláštích zvonů s přepisy uváděnými Metzgerem. Ty znějí vesměs jinak, než uvádí právě Metzger. Zvláště je to patrné na latinských textech. Obdobné jsou autorovy pokusy o transliteraci textů raně novověkých sepulkrálních památek v regionu. Není zřejmé, zda přepisy zhotovoval přímo on sám. Nesmyslnost a mnohdy i nelogičnost výsledků jeho práce jej však nijak netížily, jak vyplývá ze sebevědomých polemik s jiXIV 2013 2
FONTES_NISAAE_02_2013.indd 99
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci nými regionálními badateli. Ostatně autor si sám sebe velmi považoval a rád otiskoval příznivé a nekritické recenze od osob neznalých detailů kraje a jeho historie. Uvedená monografie je určitě výsledkem snahy seznámit tehdejší publikum s uměleckými památkami. Zůstává však dílem diletanta. Její překlad jistě neměl být revizí Metzgerových pochybných tezí, mylných sdělení a banálních úvah. Klaus Pulec se snažil věnovat péči převodu do českého jazyka. V tom je však bohužel největší problém. Metzgerovu knihu jen rozhojnil o další nesmysly a zcela zjevné dezinformace, které přivádějí některé pasáže na hranici absurdního humoru. Příčin tohoto stavu je více. První je paleografická neschopnost, druhou terminologická neznalost, třetí nedostatečné vědomosti z oblasti nejen regionální historie a především neznalost adekvátních překladových slovníků. Závažné jsou i překladatelovy nedostatečné znalosti češtiny. Autor měl zjevné problémy přečíst některé typy švabachu, jímž je Metzgerova kniha vytištěna. Tak se stal z Václava (Wenzel) Gallase „Menzel“, z Maxmiliána Globitze je „Marimilian Globiß“, z Melchiora je „Meliochor“, z Hinckeho „Henkel“, z Platze „Platy“. Nejde jen o tyto školské neznalosti a zkomoleniny vlastních jmen: „Heidrich Otte“ či „Ottes“ místo Heinrich Otte, Řehoř „z Torsu“ místo Toursu, zvonař „Šunke“ místo Schuncke, „Briequen“ místo Pricquey, „Schönfelder“ místo Schönfeld, „Krielan Harlig“ místo Keietan Hartig. Oproti sdělení, že zvon odlili synové Julia Herolda, se dozvídáme: „odlito Júliem Heroldem – synem“. Z nejasných důvodů jsou někdy překládána německá osobní jména a jindy ne (tak „Johan z Liechtensteina“, ale „František Clam-Gallas“). Některá jména jsou chybná už oproti německému originálu knihy („Franciskus Gallas“, „Wenceslaou pan hrabě Gallas“), jiná znějí až enigmaticky: „Mag mistr“. Stranou nezůstaly ani pomístní názvy: jestliže Zittau je správně přeloženo jako Žitava, není jasné, proč z Oybinu/Ojvína je „Oibin“ a proč Zhořelec zůstává pouze „Görlitz“, nehledě na specifická místní jména „Sietendorf“, „Ostric“, „Bogatina“ či „Grafstein“. Zkratky zůstaly překladateli záhadou, takže „ff.“ (folgende, následující), „pf.“ (Pfennig, fenik), „Rom“ (Římanům), „Joh.“ (Jan) jako odkazy na Bibli ponechává v německém znění. Specifický přístup projevil překladatel při tvorbě nových česko-německých spojení typu „predigt zvony“ až po fascinující „pravidlo bílého šoku“. Originalita českého výkladu německých pojmů pokračuje sdělením, že hrad Frýdlant je „tvrz“. Není pak divu, že „církevně pokřtěné zvony“ leckde visí na „dřevěné hřídeli“ a na jejich plášti se nachází „reliéf fresky Ukřižování“, „Posvěcený svatý Josef“ nebo „akátové listy“. Nepoučený čtenář stejně jako
Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých
99
30.1.2014 10:48:42